Příspěvky uživatele

< návrat zpět

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí

Zasmál se nad komentářem, co k jeho jménu měla Electra. "Mám ti tak říkat?" Humor, či ne? Na ten nebyl čas vždycky a Ryba vlastně mnohem radši poslouchal, jak se do tohohle světa dostala sama vlčice. Divil se, že měli příchod stejný - to je nám záhada! "Páni, to je záhadička. A nevíte, kde to tady je? Jak se nazývá?" Ztrácel naději, že by to věděli, ale určitě věděli víc jak on, pokud už potkali někoho, kdo se tu narodil.
Illyrian se rozhodl pro odchod a učinil tak s prazvláštně dramatickou řečí. Ryba nemohl protestovat - ano, říkal, že má rád sluníčko. A taky měl rád svůj klid, mír a pohodu, což tento záhadný vlk asi ne. Rozdílnost názorů ho ale nikdy nedonutila se cítit uraženě, ublíženě či se snažit cizí názor změnit. Proč se namáhat? "Hm. Co nadělám? Přeju šťastnou cestu!" A ani ostrá slova a skryté výhružky, ke kterým byl mladík slepý, ho nezastavily v tom druhým zcela upřímně přát jen to hezké. Chvíli se koukal do deště, jak kdyby se měl vlk vrátit, ale pak se otočil zpět k Electře. Možná za to mohl vliv jeho sestry Tuleně, že ho přepadla zvědavost ohledně rudého vlka. "Zvláštní vlk. Znáte se dlouho?" Mohli být třeba sourozenci, že, tak se první zeptal.
Byl vyzván, aby vyprávěl, a tak přesměroval své myšlenky tím směrem. "Pocházím ze Stříbrného údolí. Borové háje, bohatá prameniště, vřesoviště a řeky... S částí mých sourozenců jsem se ale ještě docela mladý vydal k moři a právě tamější Kmen jsem pak nazýval domovem. Kouzelné místo, skutečně. Útesy nad mořem, písečné i kamenité pláže, hojná loviště, vlky vytvořené stavby a výzdoba,-" Ryba se zastavil. Hleděl ven, a důvod k tomu byl pramínek vody, co jim stékal do úkrytu. Už padla tma a stále pršelo. Bylo snad vody už moc? "To není ideální," konstatoval neutrálně a vyhledal oči Electry. "Dlouhé deště často sytí zemi až příliš, a pak vznikají záplavy. Na území smeček nebo ve skalnatém terénu se tomu jde vyvarovat, ale ještě jsem takové nezažil jako tulák." Obával se toho? Možná ano. O to radši byl, že má společnost. "Možná bychom to měli jít lépe prozkoumat, najít lepší úkryt a případně něco ulovit, jestli teda taky nehodláš běžet." Navrhl.

Sdílný jako sociální sítě po politickém fiasku, Ryba rád odpověděl na otázku žlutavé vlčice. "Vlastně si to neumim vysvětlit. Moc si nepamatuju, ale když jsem se probral, ležel jsem na břehu moře kdesi na zasněžené pláni, na sever za tím... Mostem." Ochotně poskytl popis, kde ho moře vyfluslo, ale jak se v tu chvíli cítil, to už nesdílel. S tvrzením o bouřkách se mohl ztotožnit jen z části. "Je to pech. Preferuju sluníčko, vánek a moře." Chtěl říct, že podobné bouře viděl - moře občas skutečně nebylo nejpřívětivější, co se týkalo počasí. Ale kroupy? Panenko skákavá, ty viděl tak jednou za život, ještě doma! A monzuny! Snad nepoprší příliš dlouho. To by nerad zažil.
Došlo na představování, a Ryba zvědavě nastražil uši. Poznávání a seznamování bylo vždycky tak zajímavé - vlci měli tak různé životy, že to bylo jako prohlížet si encyklopedii živočichů, co si vyvinuli všemožné adaptace. Stellská smečka? Je odtud? Pokýval s úsměvem a podíval se na Illiryana, který se k jeho jménu vyjádřil. "Ah, kdepak. Vidím, že neznáš kulturu podobnou té z mé domoviny," vyjádřil svůj lehký potěšený údiv. Přestože se stále tvářil přístupně a relaxovaně, uvnitř mu pomalu docházelo, že jestli tihle dva neznali jména jemu podobná... Tak buď celý život nepotkali jiného vlka, nebo se Ryba skutečně nacházel dál od domova, než si myslel. Doufal v první možnost. "Já i mí sourozenci máme jména po vodním životě. Narodil jsem se ve Stříbrném údolí, ale žiju u Korálových útesů s Kmenem Takutai. Nuž, ale i to je teď otázka, protože co mě moře vymylo tady, nemám ani tucha, kudy to štráduju. Momentálně hledám cestu domů. Rád vás poznávam, Electro a Illyriane." Snad přitom i ocasem zamával, zatímco pohodlně ležel. Schválně i on sdílel názvy, v naivní víře, že by jim třeba něco mohly říkat, a chlapec se tak mohl dříve dostat do... Permanentního úkrytu. Do civilizace. K vlkům, které měl rád. Jak se má Krab? Zvládli s Tuleňem vysučit a uklidit ty nové clony? Přistihl se, že má starosti, a tak nad tím zavrtěl hlavou a zase pohlédl na Electru s Illyrianem. "Dá se to tak říct. Jsem rybář. Voda je moje práce i koníček." Odpověděl a hned na to se zeptal na to, co ho svrbělo na jazyku. "Vy jste místí?" I on byl velmi zvědav - už jen kvůli tomu, jak výrazně zbarvené kožíšky tihle dva měli. Odeliah se jim vůbec nepodobala. Doufal, že byl blíže k tomu zjistit, kde se nachází a kudy se má vydat dál, aby dorazil domů.

Pokojně sledoval, jak se k němu vlčice nasoukala a zase pohled odvrátil. Nepotřeboval sledovat, jak se čistí. On se usušil předtím, než sem vlezl, a tak mu srst teď tvořila vodou slepené snopce. Se špínou na tlapkách a podvozku se netrápil. Beztak se nevyčistí pořádně, dokud nepřestane pršet, tak proč plýtvat energií? "Jsem tu sotva den a zatím nám žádné pékné počasí nenadělili, teda." Souhlasil s vlčicí a zase se na ni otočil, když konverzoval. Vzpomněl si, že stále neví, kde se to kde nachází. Zeptá se těhle dvou, to je nápad! "Taky bych to neriskoval," přitakal chápavě na zmínku o medvědovi.
Zlatavá vypadala sdílně, narozdíl od rudého. Ostrý pohled mu oplatil zkoumavou expresí. "Hledíš na mě jak muréna na cizince, příteli." Hleděl hladově, ale mladík to stejně prohlásil s nadsázkou a úsměvem. Nemohl to nekomentovat, když si rudý pán o pozornost svým pohledem říkal. Nemít zájem, tak se přece nedívá, ne? Nebo snad byli podobní a občas se prostě dívali nějakým směrem bez většího úmyslu? Doufal, že se o svých společnících dozví víc, když už to vypadalo, že spolu stráví déšť. "Jmenuju se Ryba." Když už byl milý, tak se slušeno pozdravit. Rozhodně byl zvědav, zda se vytasí podobnými malebnými jmény jako vlčice co potkal v tom sněhu, či to bude něco jemu bližšího.

Chvíle ticha mu věnovala dostatek klidu, aby si oddechl. Ne že by ušel mnoho a byl z toho unaven, ale nikdy neodmítl odpočinek, obzvláště za ošklivého počasí. Těžké kapky deště, bušily do země, vítr lomcoval stromy a on to mohl sledovat ze suchého úkrytu - jak ideální! Mladík si položil hlavu na nohy a věnoval se odpočinku. Energii bude potřebovat, jestli chce pokračovat v cestě. Domov je tam, kde si ho uděláme, zazněla mu opět ta věta v hlavě. Tato díra s hlinitým podložím sice nevypadala jako to, co si představoval pod domov, ale útočiště to bylo, však? Sucho, trochu tepla, možná i bezpečí - nepředpokládal totiž, že někdo bude v tomto dešti trajdat venku jako on před chvíli.
Ale... Ono přeci. Zvědavě zvedl hlavu a střihl ušima, když zaznamenal přicházející kožichy. Světlá vlčice a tmavý vlk. Ryba se neobtěžoval zvedat, aby příchozí společnost přivítal, ale jeho živý výraz a slova mluvila přátelsky. "No jasný, pojďte dovnitř, místa dost!" Tato náhodná jeskyně byla největší, ale tři se sem jistě vejdou. Ochotně se posunul na stranu, aby dal prostor vlčici, která se rovnou nasáčkovala dovnitř. I tmavorudý pán by se vešel, ale ten zůstal na prahu. Ryba se necítil ohrožen - možná byl dokonce rád, že má společnost. Působil uvolněně. "Máme to ale počasí," usmál se na oba návštěvníky a jen spěšně si je prohlédl.

<< Most

Docela si oddechl, že mohl v tomto počasí nebezpečný most opustit a zase vlézt pod aspoň částečný zápoj, co tvořily koruny stromů. Les to mohl být Rybovi neznámý, však les jako les - někdo v něm bydlel, a to znamenalo, že tu budou úkryty. Pokračoval po vyšlapané cestě, tlapky celé od bahna, a harmonicky je střídal. Samotné mokro mu až tolik nevadilo, ale že se k tomu přidával ledový vítr, to už neuvítal. Jeho srst nebyla stavěna na zimu ani extrémní počasí! Začínalo se mu stýskat po poklidných březích. Kdyby aspoň věděl, jestli jde správným směrem!
Déšť ještě zesílil, a vysokému mladíku se do cesty vložila řeka. Chvíli stál na břehu, hledíc na vodu, co v ní divoce přibírala. "To neni úplně dobrý," pozvedl koutky v tichém konstatování. Tohle by mohl být problém. Pryč odsud! Šel výše po proudu, kde našel vhodnou úžinu s kameny, jak tok překročit. Pokračoval do kopce, když si všiml díry ve svahu. Jistě úkryt! Rozběhl se k němu, protože z nebe se začínaly snášet kroupy. Před vstupem se oklepal a pak rychle vstoupil dovnitř. Naštěstí to byla nora opuštěná a i suchá. Lehl si na jejím konci, stáhl končetiny z těla a hleděl ven. Nemohl s deštěm nic dělat, tak ho prostě přečká. Nač se namáhat?

<< Temný les

Déšť pokračoval a Ryba začínal tušit, že nejmoudřejší bude se někam schovat. Snad instink mu ale radil nezůstávat v tom lese, kterým právě prošel - šla z něj divná atmosféra, chladná a nepřátelská. On radši teplé a přátelské místo k odpočinku. Mohl si tady ale takové pohodlí vůbec dopřát? Možná ne. Všiml si vlků, co ho předběhli, a vydal se za nima až k Mostu. Podobné konstrukce znal, jenže tahle v jeho očích nevypadala zrovna... Bezpečně. Přistoupil blíže ke kraji a s hrůzou zjistil, že pod jediným přechodem přes tuto část čeká téměř jistá smrt, obzvlášť v tomto počasí. Kudy ale jinudy? Zpátky nechtěl a les za tímto mostem vypadal, že bude mít nějaké skrýše.
Vlci před ním tudy prošli, a tak se po dřevě vydal taky. Opatrně, rozvážně, aby mu neuklouzla tlapka. Jednou sebou skutečně málem praštil, ale provazy ho zachytily, a tak doběhl na druhou stranu a byl rád, že je rád.

>> Les u Mostu

<< Prokleté jezero

Ošklivé jezero, ještě ošklivější les vedle. Modrá očka rybáře zkoumala okolí jen se střední zkoumavostí - kdykoli totiž vzhlédl k obloze nebo i korunám stromů, počasí ho obdarovalo sprškou tváře. Jednoho by to už štvalo a asi by rychle hledal úkryt, ale Ryba měl plný žaludek a cíl, a tak kráčel dál. Rozhodně si neužíval, že má promočený kožich, ale v pohybu mu nebyla zima.
Klusal bahnem po trase, co vypadala jako stezka. "Co jemu natropil, to nebes seslalo, co Vavřín zakoupil, to srdce rozťalo," notoval si tiše při postupu lesem. Byl to les ošklivý a chlapec si byl rozhodně jistý, že takový v okolí svého kmene nevídal ani omylem. Snadno by se ztratil, ach! I proto se rozhodl dál přetrpět déšť, myšlenky pozvednout dobrou písní a pokračovat v cestě ve stopách těch, co tu prošli před ním. Vlčí stopy - to svědčilo o tom, že široko daleko s Odeliah skutečně nebyli sami.

>> Most

<< Nížina hojnosti

A tak opět osamocen na světě, Ryba kráčel vpřed. Neznámo kam, neznámo s jakým cílem. Měl plný žaludek a z konverzace s milou vlčicí dobrou náladu, a tak se mohl soustředit na svou misi. Jaká to teď ale byla? Dostat se domů, nejspíš. Od svého vyvržení do sněhu se stihl zorientovat asi tak v tom, že na západ se táhne pobřeží a před to pásmo hor nevidí na druhou stranu. Clona mračen také neusnadňovala viditelnost, a Ryba brzy nekráčel úplně lehce, spíše jako zmoklá slepice. Povzdechl si.
Došel až k jezeru. Přišel blíže, zanechávajíc stopy v čerstvém bahnu, a zkušeným okem usoudil, že tady... Jen těžko něco žije. Zvláštní, když hned kousek vedle na planině to zvěří jen bujelo. Na chvíli se posadil na břehu. Domov je tam, kde si ho uděláš. Kde byl ale teď ten jeho? Ačkoli jeho věrnost stále patřila Kmeni, začínal si přiznávat, že absolutně neví, jak se dostane zpátky. Byl z něj bezďák, prostý bezďák! "Co naděláš," pokrčil rameny rezignovaně, hledíc na svůj šedý, deštěm chvějící se odraz. Sehnul se k hladině, aby si čuchnul a taky si namočil tlapku. Toto nebyla vodní plocha pro rybáře. Vysoký mladík se brzy zvedl a pokračoval v cestě.

>> Temný les

Oh ano, měla pravdu. Popsal by její interpretaci o možných cílech cesty jednoduše jako... "Sny. Snít je samozřejmě dobré." Přestože sám neměl velké sny, k spokojenému životu potřeboval relativně málo, nemohl si pomoct, sny mohly být překrásné. "Mhm," hlesl jen s úsměvem, když souhlasila.
Svět je velký, ale společnost malá, pomyslel si úsměvně. Pravděpodobnost, že se znovu potkají, byla z hlediska náhody víc než možná. On by to i uvítal - ať už poznával nové duše rád jakkoli, bylo něco na tom dozvídat se o životě svých přátel zpětně. Vzpomínal na Tuleň, která mu vždy převyprávěla životy všech koho zrovna potkala, a musel přiznat, že už teď se mu stýská. Nebyl zvyklý na delší odloučení - a o to víc obdivoval Odeliah, která odloučení od své rodiny zřejmě prožívala už delší dobu. "I já, i já. Hodně štěstí s hledáním rodiny, Oddie. Rád jsem tě poznal." Věnoval jí aspoň jeden poslední vřelý úsměv, když už se loučili. Tato konverzace mu vskutku byla příjemná, ale byl čas se pohnout dál, jako vždycky.
Chvíli sledoval, jak vlčice s bazalkovýma očima mizí v dálce, než se sám vydal podél řeky na jih. Kam dál? Co potká? Skenoval terén a obrysy hor. Nebyly mu povědomé.

>> Prokleté jezero

Tak přeci jeho flíčkatá společnice měla se smečkami něco společného. Neřekla mu moc konkrétností o té své, ale kdo potřeboval konkrétnost, když šlo o estetiku a myšlenku? Ryba sice některým věcem skutečně dával hodnotu, příkladem byl jeho klobouk a dary v jeho alma mater, ale taky nelpěl na to vědět vše, když se na něco ptal. Nepotřeboval být rýpavý, nepotřeboval vyzvídat a nutně mít všechno hned. Všechno mělo svůj čas.
Cítil, že v minulosti něco ztratila. Ztráty mohly být bolestivé, to Ryba věděl, a měl pro to veškerou úctu. "Je těžké se hnát za cílem, o kterém ani jeden neví, že ho lze dosáhnout, však?" Komentoval soucitně. I on by asi brzo ztratil zájem. Důležitá byla současnost. Jeho životní cíle byly naštěstí skromné. Netušil, jak daleko od svého domova, od své rodiny byla Odeliah, ale on... Zatím neměl tušení. "Někdo moudrý kdysi řekl, že domov je tam, kde si ho uděláš," nadnesl a zase zvedl zrak. "I člen smečky může pominout věci jako teritorium a názvy, a pak... Celý svět je naším domovem." Nevybavoval si přesně, jak to přísloví pravilo, ale řekl své. Bylo toho tolik, co na světě vidět, že zastavovat se kvůli nedosažitelným cílům... Možná to bylo zbytečné? "Takž stejně záleží, jestli skutečně domov, nějaké místo vlčí druh potřebuje, či stačí mít co žrát a pít a něco k radosti. Jako dobrou společnost a ryby." S tím se usmál. Uvedl své potřeby jako příklad. Leč sám byl smečkovým vlkem, vzhledem k tomu že chtěl pohodlí, chápal i touhu po tom vandrovat a nevázat se.
Jeho tělo za tu dobu získalo zpět nějakou tu sílu, a pokojně sledoval, jak se slunko přehouplo přes štíty blízkých hor. Bez sněhu a za světla bylo hned lépe vidět na cestu. Možná nemusel ztrácet čas odpočinkem, říkal si. "Myslim, že poštráduju dál na jih," konstatoval a posadil se. Nerad se loučil, ale chtěl se vydat na cestu. Ať už ho odnese kamkoli.

Životní styl, smysl života... Každý už to mohl nazývat jinak. Ryba na tom měl nejradši ten pocit klidu, a tu nutnost být trpělivý, aby cosi získal - tak to totiž chodilo i v životě, jak mu kdysi kdosi moudrý říkal. Mohl se tázat kolikrát chtěl, proč něco nevycházelo, proč se neudálo tak jak by si přál, ale pointa byla v tom, že nemusel. Žil svobodný život - nejen od složitých procesů souvisejících s násilím, tak od zbytečného stresu. Ovšemže se občas obával o sebe či své blízké, ale dobře věděl, že po každé bouři zase vysvitne slunce, tak k čemu řešit neodvratné? Přikývl na její souhlas. Jeho život měl smysl.
Vyslechl si její zkušenost. Cítil v tom, že tulácký život ji zocelil ze všech stran, a chápavě přikyvoval. Zaujala ho obzvláště zmínka rodiny. "Každá cesta má překážky," soucitně konstatoval a na chvíli mlčel. "Však díky historii známe mnoho užitečného. Co se stalo s těmi časy, co jsi byla s rodinou?" Mírně nahnul hlavu na stranu. Nezlobil by se, kdyby o tom mluvit nechtěla, ale načala to, a tak se přirozeně zeptal, místo toho aby ji nechal to téma shodit ze srázu. Každý občas potřeboval mluvit o svých niternostech.
Lososa spořádali a Ryba nechal jeho ostatky ležet. Poslouží jako potrava pro mrchožrouty či obohatí zem. "Co teď? Ano, budu hledat domov. Vzhledem k tomu, že ale ani nevím, kde jsem, tak na to teda ale zrovna nespěchám," zasmál se upřímně. "Snad náležitý odpočinek by mi teď bodl. Kam máš namířeno ty?" Ještě v leže si protáhl nohy a sledoval reakci vlčice.

Jeho společnice vypadala, že ji jeho rybářský um zajímá. Přestože se rozhodně nechtěl chvástat, a ani tak svá slova nepodával, nejspíš bylo víc než patrné, že to skutečně je jeho vášeň. "Nejspíš mi to dává to co tobě toulání. Není to jen práce nebo dobrodružství..." Bylo to mnohem víc. "Je to životní styl." Trochu se zasnil nad vzpomínkami na moře. Ryba nikdy nebyl tím typem vlka, co by se vrhal do každého nebezpečí, ale je pravda, že rybařit na otevřeném moři nebývalo zrovna bezpečné. Nebýval v tom sám, když se plulo lovit ve velkém, a snad fakt že měl i teď společnost mu to připomínal. Tady sice nepotřeboval pomoc k lovení, ale přesto to bylo hřejivé, mít si s kým o tom promluvit. Ještě v tomto počasí! Ryba cítil, že vítr se trochu klidní, ale jak se neplánovaně namočil víc, jak chtěl, chlad mu stejně skrz ne až tak silnou podsadu pronikal ke kůži. Ve svém uvolněném ležení se trochu schoulil a nabídl si další sousto z lososa. I Oddie jeho štědrost přijala, a tak ji jen obdařil vlídným úsměvem. Samozřejmost! Co by se nerozdělil? Neměl sice problém sníst půlmetrového lososa sám, apetit docela měl, ale nepotřeboval to, a vlčice už mu také posloužila tím, že ho vyvedla ze sněhem zaváté tundry. "V rodné smečce, na cestách, doma... Něco jsou mý vlastní poznatky. Myslím si, že každý si k rybaření může najít cestu, i kdyby zrovna neměl učitele. Zkušenost je taky dobrý mentor, i když ho doprovází častější hlad." Sdílel svůj realistický pohled. I Odeliah mohla být rybář - a vlastně jí i ukázal, jak na to, pokud to už sama neuměla. Byl jí připraven říct i víc, ale také se o ní chtěl něco dozvědět. "Co teba život naučil, Oddie?" Položil otevřenou otázku.

Ryba si nedělal srandu s tím, že při práci obvykle nemluvil. Ryby také měly smysly, a i když byly primitivnější a foukal vítr, nepochyboval, že mohli být slyšet. U vody se zvuk šířil lépe. "Mhm," to byla proto prozatím jediná reakce na její otázky, značící, že si to zapamatoval, ale odpoví později. Toto bylo důležitější i než konverzace. Jeden by řekl že rybaření je jednoduchý způsob lovu, ale sám modrooký rybář věděl, že to přecijen dá trochu práce, když chce být jeden skutečně úspěšný. Řeka byla otevřený stůl - ale správně se k němu posadit, to bylo umění. Tanec. Přesný, s jasným cílem, a přesto naprosto odlišný od boje. Ryba by rád i tuto myšlenku Odeliah sdělil, ale dalo mu práci, aby vůbec svůj úlovek donesl zpět na břeh, a tak se šetřil.
Neodpustil si vítězné zamávání ocasem a ještě mrskajícího se lososa dorazil, aby nepřerušoval jejich promluvy. Pak už se spokojený lovec svalil do trávy, unaven, ale spokojen. "Jojo, jsem v cajku," řekl v klídku. Natáhl se po lososovi, na kterém podržel svou tlapu a urval si kus masa. Zalitoval, že tu nemá nějaké koření, ale na to už opravdu neměl kapacitu. Uznale pokýval hlavou nad chutí masa. Nebylo to ani zdaleka to nejlepší, co jedl, ale byl za to vděčný. "Pravé mořské ryby jsou třeba tuňáci, sardinky nebo makrely. Je složitější je lovit, protože žijí v hejnech a třeba takoví tuňáci dovedou být i dvakrát tak velcí co ty a já, ale jejich maso za to stojí." Odpověděl jí na předchozí otázku, zatímco rozmělňoval sousto. Ukousl si ještě a pak přisunul lososa tlapkou i k ní, aby se nabídla. Ryba nebyl největší gentleman, aby nabídl vlčici první, co? Ne, vlastně byl. On totiž zkoušel, jestli ryba není zkažená nebo nemocná.

Byly ryby, co radši lovil v noci, ale to musely nastat specifické podmínky, které tato náhodná pozice na neznámém poli nenaplňovala. Kráčeli dál zamrzlou travou a vysoký vlk na tu dobu cesty zase zmlkl. Když spatřil řeku, zpozorněl. Možná bylo dobře, že byli severněji, protože potýkat se s bažinatým terénem se mu v noci nechtělo. Tma bohužel během jejich hledání nastala, ale stále zůstával optimistický, protože vítr aspoň odvál mraky. Nechal se zavést až k brodu, který byl pro úspěšný lov důležitý. "Losos je dobrá volba. Ale chutnala si někdy pravé mořské ryby?" Usmál se lišácky. To bylo teprve gurmánování, takové sardinky, tuňáci, pražmy a makrely! Jo, Ryba by se ubil.
Oddie nereagovala na jeho komentáře ke smečkám, a tak hádal, že ji zkrátka toto téma nebaví. Ať už se smečkami měla v minulosti cokoli, nebyla to Rybova věc, dokud o tom sama nemluvila, a to chlapec dovedl respektovat. Sám sice nemohl sdílet tento postup, on měl nějaká svá tajemství docela na háku, ale jeho společnice se zdála být starší a možná i moudřejší. I tak ale chtěla vidět jeho rybářský um, a to nemohl odolat provést názornou ukázku. Mělo to přeci dobrý účel - potřebovali se najíst. Samozřejmě už počítal s tím, že loví pro dva.
"Záleží, co zrovna lovím," řekl s úsměvem znale. Pomalu vstoupil do řeky. V brodu byla voda mělčí a plula rychleji, což se mu velmi hodilo. "Brody jsou ideálním místem pro klasický lov ryb cestujících nebo těch rychlejších toků, co mají užší těla. Snadno vidíš pod hladinu a díky proudu není až tolik zřetelné, když děláš pohyb." Ryba vysvětloval jen chvíli, pak zase zmlkl. Stál ve vodě a rozhlížel se hodnou chvíli. Zprvu nic neviděl, ale pohyb ho upozornil na větší zvíře pod hladinou. Rozhodl se přiblížit k tvorovi přečkávajícímu noc a zlé podmínky, i když to bylo dál do středu řeky. Přicházel ze strany nebo spíše zezadu, nikoli po proudu. Kráčel vodou i vcelku svižně, jako volavka - věděl přesně, jak a kam pokládat nohy tak, aby příliš nečeřil hladinu. Po mrznutí v tundře neshledával studenou vodu zrovna příjemnou, ale štěstí přeje trpělivým. A pak přišel moment, kdy se Ryba zničehonic nahl dopředu a s otevřenýma čelistma vystřelil na bytost pod vodou. Zasáhl a pevně se zakousl, ale ne zrovna slabá kořist začala zápolit a šíleně cákat vodu všude kolem. Jestli se toto Rybovi nepovede, mohl si být jistý, že aspoň další hodinu na tomhle místě nic neuloví - a to mu bylo dobrou motivací, aby se snažil. Zapřel se a vyzvedl rybu z vody. I on sám byl ohromen její velikostí a vůbec se nedivil, že má problémy - držel totiž v zubech bezmála půlmetrového lososa. Jeho tělo se lesklo v měsíční záři. Postrádal sílu po tom nepříjemném vzbuzení, a tak se stalo i to, že na cestě zpět za Odeliah vlivem neustálého zápolení kořisti špatně šlápl a natáhl se do vody. Bezva. Teď byl mokrý. Nejdůležitější bylo ale zachráněno, a i s lososem vítězně dosáhl břehu, kde ho v bezpečné vzdálenosti hodil do zmrzlé trávy. "Tyhle řeky nabízí hojnost, to se mi líbí," komentoval, zatímco si unaveně kecl na zadek. "Tenhle bohatě zasytí nás oba." Nebýt té zimy, co ho svírala i potom, co se otřepal ze své neplánované koupele, začínalo by se mu tu líbit. Ne, lžu - byly tu ryby, byl spokojen.

Musili při pochodu na jih řešit, kudy půjdou, a byl rád, že svůj záměr najít řeku vyřkl, protože Oddie vypadala, že na to má její orientační smysl odpověď. Nepochyboval o tom, že by vodu našel i sám, ale se společností to bylo jak jednodušší, tak zajímavější. "Tak pojďme zamířit tam," souhlasil s návrhem, "radši bych lovil než se setmí." To bylo vlastně dobře pro ně, protože ryby budou v tomto počasí utlumené, ale rád by na vodu trochu viděl. "Pamatuješ si jestli je tam nějaký dobrý brod?" Netušil, jak velkou řeku měla na mysli, ale však si poradí!
Přikývl na zmínku pobřeží. Už teď mu chybělo - stejně jako jeho chýše, mírumilovný odlehlý útes, večery u ohně s ostatními členy kmene... Jeden by si nemyslel, že se tak najednou mohl ocitnout jinde. Nepamatoval si, že by jedl onu halucinogenní mořskou havěť, co by trochu vysvětlila jeho objevení zde. "Já si vůbec nejsem jistej, jak jsem se sem dostal. Ale hej, co s tím nadělám." Trochu se nad tím zasmál. Byl věrný domovu, ale pokud už domov nebyl v dosahu... Musel jít dál. Nebyl si jist, jestli svou poznámkou o smečkách naráží na špatnou zkušenost nebo jen komentuje stav. "Třeba tu nějaké jsou v těch pláních, lesích a loukách taky, hm? Pokud nejsme jediní vlci v okolí." Pokrčil nad tím rameny. "No nevypadáš jako někdo, komu by se po nich stýskalo." Ne, vypadala víc než samostatně. A to asi i Ryba, ale ten... Jednoduše užíval výhod společenského života. Zvedl se a zamířil směrem, který Odeliah určila jako místo řeky. Zmrzlá tráva nebyla prostředím, co by bylo nejvíce vyhovující k rybaření, ale nebál se, že by nic nenašli.