Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Tundra

Myšlenky mu zabloudily k další teorii související s jeho objevením v neznámu. Mohl být tak dlouho mimo, že by nastala zima? Pochyboval, to by aspoň po instinktu poznal, kde je, ale snažil se kvůli tomu všímat detailů v prostředí. Vítr většinou vál ze severu, a tak ho napadlo, že pravděpodobně kráčí směrem na jih. Vzdálili se od pobřeží. "No tak pohodka." Žádná odpověď na jeho otázku nebyla špatná, možná až na nic tu není, jsi v zemi věčného sněhu. Nedělal si s tím tedy hlavu.
Jak postupovali, sníh se změnil jen na zmrzlou zem a pak i trávu. S lepší viditelností spatřil ve večerním světle pláň, a hned byl o něco spokojenější. Vegetace tu vypadala vcelku živě - někde tu musela být řeka. "Nic nenahradí dobrou konverzaci," souhlasil s oceněním společnosti. Možná až na chillax. "Mně byl vždycky bližší rodinný, smečkový život. Mám rád tu jistotu, že na mě doma někdo čeká, a že mám vždy střechu nad hlavou." Sdílel zase svůj pohled na věc. "Svoboda je ale věc, co uznávám jak břeh sílu příboje. Uvnitř po ní všichni prahnem, myslím že je přirozené být nezkrotný." Musel uvést na pravou míru, že její životní styl naprosto respektuje. Neurčité přirovnání použil spíše se zvyku, než že by s ním chtěl něco hlubšího vzkázat. Možná.
Všiml si, že svým příběhem zaujal. "Jsem tak očividný, ey?" Zeptal se zrovnatak pobaveně. "Ano, je to tak. Je to nejen láska, ale i mé řemeslo. Jsem rybář." S tím si taky na chvíli sedl. Vítr tu stále foukal, ale už je prohřál pohybem. Měl to štěstí, že ho bavilo to, co mu šlo, a že to dokonce bylo užitečné. "Nevím, jak ty, ale já se tu brzo pokusim najít nějakou řeku. Teď je období lososů." Pokud jeho předchozí teorie nebyla pravá a čas se skutečně neposunul.

Kropenatá se jala odhalit trochu ze svých znalostí o místní geografii a Ryba věrně poslouchal, hltajíc každou užitečnou informaci. Lesy i louky znamenaly dostatek stínu i potravy pro zvěř. Rád by to viděl na vlastní oči, jelikož ráj neočekával, že by snad kdy mohl navštívit. Né živ. "Nějaké bohaté řeky, tůně a jezera?" To pokládal za nejdůležitější, protože kde byla dobrá voda, tam byly ryby, nejdůležitější zdroj potravy na světě. Vlk se chvíli rozplýval nad myšlenkou dobrého lovu, a došlo mu, že jídlo by mu jistě prospělo.
Překvapila ho její reakce. Měla něco proti vyzvídání? Pousmál se a podíval se na ni s lišáckým výrazem, aby jí naznačil, že to byl spíše slovní obrat. Dovysvětlila svou životní strategii a on chápavě pokýval hlavou. "Asi ti samota nevadí, však?" Komentoval přátelsky. Každý tulák musel být trochu introvert, aby zvládal samotu, myslel si. Rybova životní strategie si nad střechou nad hlavou docela zakládala, a tak viděl téma, ve kterém měli trochu odlišné názory. "Jaké to je, žít na volné, svobodné noze?" Každý rád mluvil o sobě, a jeho to skutečně zajímalo. Znělo to jako dobré téma k hovoru, když chtěl svou společnici trochu znát. Zase projel očima kraj, mhouříc je před létajícím sněhem. Skoro by přísahal, že v dáli vidí tříčlenou skupinu vlků. Jeden z nich byl větší. Díra v mracích letícího sněhu mu odhalila rozmazané černé a zrzavé kožichy těchto vlků, ale nevěnoval jim více pozornosti. "Můj plán? Momentálně najít méně mrazivé místo a nějaké vhodné loviště," odpověděl skromně. Bylo mu ale jasné, že Odeliah bude chtít slyšet trochu víc, a on konec konců neměl co tajit. "Takže ano, momentálně jdu tam, kam mě vítr nese," dovolil si zavtipkovat i o počasí, "ale pocházím z místa zvané Stříbrné údolí a poslední roky žiju - nebo jsem žil, záleží, kam jsem se to teď dostal - u pobřeží Korálových útesů s kmenem Takutai." Jeho nezvyklé záhadné probuzení mu říkalo, že jeho milovaný domov na dosah nebude, ale někdo v hloubi doufal, že jeho společnice mu to vyvrátí.

// Nížina hojnosti

"To bych ocenil," vyjádřil se, přijímajíc nabídku. "Jaká teplejší místa tu v okolí jsou?" Položil rovnou otázku. Lesy, pláně, hory? Méně sněhu? Přemýšlel, co by bylo nejlepším orientačním místem. Stále totiž netušil, kde se to nachází. Někde daleko na sever podél pobřeží? Nebo snad byl na druhé straně moře? Bral snad svou loďku na plavbu? Jestli ano, probudil se tu bez ní, protože po té na kamenitém břehu nebylo ani památky. Jak dlouho byl mimo? No, minulost už mu mohla být ukradená, protože s ní nemohl nic udělat. Přistupoval k tomu klidně - byl živ, vlastně i docela zdráv a měl společnost, která věděla, kde jsou. Snad. Ale i kdyby ne, najdou si cestu! Dnes nebyl den, kdy by Ryba ze Stříbrolesí měl padnout mrazem. Byl ještě příliš mlád a příliš akční, než aby počasí nechal nečinně působit.
Pokýval, když vyslovila jeho jméno. Nedocházelo mu, že by snad mohlo být nevšední, ale když se představila i ona, odvodil si, že budou z rozdílných kultur. Zapamatoval si jméno kropenaté vlčice. "Tož nezbývá než na cestu se dát, Oddie, jsi náš směr." A on neměl nejmenší problém se nechat vést. Lehce zavrtěl ocasem, když se ho dotkla. Bylo to nějaké konkrétní gesto? Ryba byl vůči takovým - obzvláště od vlčic - naprosto slepý, a vlastně se prostě bez většího zamyšlení vydal za ní. Držel se kropenaté po boku, ovšem s respektem k osobnímu prostoru. "Což v takovém počasí venku? Výzvědy?" Nadhodil téma, zatímco se prodírali větrem. Nezaznamenal, že by nesla pach smečky.

Byl rád, že na počasí se shodli - to znamenalo, že i když se vydá pryč, společnost mu možná zůstane. Vítal ji v tuto chvíli s otevřenou náručí, i když u toho musel zápolit s větrem a vlastním tělem. Pro dobrou konverzaci byl ochotný zápolit s větrem a vlastním tělem. Ještě aby skutečně dobrá byla! Upřel pohled na oblohu, kterou clonily mraky. Realita, že vlčice tu nebyla dlouho, ho přiměla k závěru, že také neví, kde se to kde vlastně nachází. Vzpomínky měl zamlžené, ale věděl dobře, že na pobřeží jeho domova žádná pláň pokrytá sněhem určitě není. "Ty hezčí místa bych rád viděl." Právě teď by byl radši kdekoli jinde, než tady. Posbíral se na nohy a znovu se rozhlédl, kudy by se asi tak mohlo nacházet větší teplo. Hádal, že vlčice, jako znalejší z nich dvou, bude mít lepší ideu o tom kam zamířit. A taky rychle navrhla to, co měl i on na jazyku. "Myslel jsem na to samé," prohlásil důrazně s úsměvem, jakoby mu snad četla myšlenky. Už si stihl uvědomit, že dokud bude stát, asi se to s jeho dlouhýma nohama moc nezlepší, a tak udělal pár kroků blíž. Ohlédl se na racky, kteří se přestali smát a choulili se k sobě. "To je tak, já se narodil spíš pro pobřeží teplejších vod," pokrčil souhlasně rameny nad její dedukcí. "Říkaji mi Ryba, mimochodem." A Ryba byl připravený se pohnout z místa, jen nechával svou společnici vybrat směr. Obdařil ji při svém představení vlídným úsměvem.

Společnost, kterou byl obdařen, mu odpověděla. Sice nevěděla, kde jeho milovaný klobouk skončil, no poskytla upřímnou odpověď, a to stačilo, aby si nenechal kazit náladu. K čemu by bylo být mrzutý? Vysoký sklonil hlavu. "Odpočívaj v pokoji, příteli," povzdechl si a s mlasknutím zavrtěl hlavou. Ne, že by mu v tomto prostředí klobouk příliš posloužil. Mohl si nést naději, že třeba leží někde pod sněhem, ale... Tak jako tak se nehodlal namáhat s hledáním. Zvedl hlavu k cizince - ta byla momentálně nejzajímavější věcí široko daleko. "Jaké to ale krušné počasí!" Vznesl s úsměvem, aby dal najevo, že rozhodně holduje přátelskému přístupu ke komunikaci, ale vítr... Ten byl pro konverzaci trochu, no, překážející. Mrazil! A tento chlapec neměl rád zimu tolik, jak si asi správce počasí i další vyšší síly myslely. Chtěl se rozejít, ale neměl pocit, že má ještě úplně stabilní nohy po dlouhém ležení v mrazící vodě. Rozhlédl se kolem, kam by vůbec při takovém hypotetickém pochodu měl zamířit, ale pohled mu nakonec stejně skončil zpět na vlčici. "To se mi ještě ty za roky nestalo, ale... Nemáš tušení, kde jsem?" Posadil se. Ještě chvíli, a pak, pak- Pak možná donutí své ztuhlé tělo k pohybu.

Ani netušil, jak tam seděl dlouho, ale rozhodně nedával pozor, protože hlas, co se náhle ozval, ho překvapil. Byl ještě příliš zamrzlý, než aby sebou škubl leknutím, jak by asi normálně udělal, ale hlavu zvedl rozhodně rychle. Společnost se přeci neodmítá! "Zdravim!" Pozdravil s úsměvem, hlasitě, aby to bylo slyšet i ve větru. Vlastně se cítil velice šťasten, že už není na tom podivném chladném místě sám. Kde se tu jeho společnost objevila tak náhle? Drobnou chvíli si vlčici prohlížel. Její srst hrála barvami horských bystřin, ale oči měla jako listy čerstvé bazalky. Určitě byla starší jak on, a určitě taky byla více při smyslech, než chudák mistr pohodár.
Uvědomil si, že němě zírá možná až příliš dlouho. Zamrkal, aby se probral, a ještě horší uvědomění to teprve čekalo. Táhlo mu na čelo, to se normálně nestávalo... Zhurta zvedl tlapku a máchl si s ní pod bradou, jenže šňůrku nenahmatal. Vlk se rozhlédl kolem, uvnitř znepokojen touto realitou. "Hm. Nevidělas můj klobouk?" Zeptal se mimoděk i vlčice. Třeba jí poslala nebesa, aby mu řekla, kde to je a kde je jeho ikonický, esenciální kousek módy. V její tlamě ale svůj klobouk nenašel a ani v dohledném bílu neviděl nic podobajícího se. Nedivil se, že by v tomto větru odlítl.

// Příchod

Probudil ho mráz.
Opíral se do jeho těla ze všech stran, jako osuška, kterou někdo nechal přes noc vymrznout na terase. Vytrvale paralyzoval tělo, které se ne a ne nechat přemluvit k aktivitě. Vlk si pomalu uvědomil, že nohy se mu stále máčí v neklidné slané vodě a že ho tlačí kamenité podloží. Poslouchal své okolí, stále nevěříc, že je to realita, a ne další roztodivný sen. Harmonické šplouchání vln se ho snažilo svést ke spánku, kdežto vítr vytrvale pěl naléhavou píseň. Tak vstávej, Rybo! Štíhlý chlapík se neochotně obrátil na břicho a otevřel oči, jen aby zřel, co asi ještě nikdy předtím. Tundra rozprostírající se široko daleko byla plání napůl travnatou a napůl oděnou v ledu. Zamžoural do bíla, co ho téměř oslepilo, a bez vidiny nutnosti spěchat se zase natáhl do zmrzlé trávy a na chvíli zamhouřil očka.
Na chvíli. Skutečně se to zdálo jako pár sekund, co ležel - jenže když oči otevřel znovu, snad strachem že přišel o důležitou část příběhu, nebe se barvilo do oranžova a nohy mu nehlídaným máčením vypovídaly službu. Slyšel smích poblíž a všiml si několika racků, co zírali jeho směrem. "Uh," vydal ze sebe rozespale. Konečně se donutil k pohybu a pomalu se posadil, aby se následně velmi pomalu vysoukal od moře o pár metrů dál ke břehu. Tam si sedl, protáhl zadní nohy a rezignovaně si zívl. Čas běžel divně, ale věděl, že musí začít něco dělat, ať už se to stalo cokoli, že se ocitl na neznámém místě. Co teď?