Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nejvyšší hora

Otočila jsem se za sebou, mlha byla hned za mnou. To co jsem před pár sekundami viděla už tam najednou nebylo. Pohybovala se velmi rychle, ale nepochybovala jsem o tom, že by se mohlo vyjasnit. Aspoň na chvíli. To počasí se teď možná i zbláznilo. Nebo si s námi jen hraje? Mávla jsem nad tím tlapou. S pocitem, který by nejednomu vlkovi honil mráz po zádech jsem ťapkala dál.
Louka byla prázdná, ale pachy v ní čerstvé. I teď vlci aktivně portál používali. Kam bych mohla jít? Zpátky do úkrytu? Přečkat tam zimu? Potravy by tam bylo dost. Zamyslela jsem se. Ale to by nebyla žádná zábava. Možná bych mohla natropit ještě nějakou neplechu právě zde. Ne-li na hlavním ostrově. A tak když jsem se blížila k portálu, pomalu jsem skláněla pohled dolů. Nakonec jsem oči zavřela a vstoupila do světla.

// Sněžné tesáky

// Ostří zrak, přes Rokli

Ze setkání jsem měla dobrý pocit. Měla jsem nového známého, kterého jsem si mohla zapamatovat. Byla jsem si jistá, že jeho jméno jen tak nezapomenu. A taky se s ním celkem dobře lovilo, i když to bylo náročné. Ale žádný učenec z nebe nespadl, až na mě. Při té myšlence jsem se musela v rychlosti zazubit.
Pokrčila jsem nad tím rameny a šla dál. Neměla jsem daný cíl, zkrátka jsem šla tam, kam mě nohy zanesou. Buď mě zanesou k dalšímu společníkovi z Chaosu, nebo k nějaké zdejší lůze. Hmm... Zabručela jsem. Všude to tu bylo ještě stále plné mrtvol. Neměla jsem z toho dobrý pocit, ale odmítala jsem se k nim i přiblížit na metr. Proto jsem měla tu cestu trochu zdlouhavou. Ale nevadilo mi to, nohy byly na chůzi zvyklé. Měla jsem k tomu i docela škaredé počasí. Mlha byla obalená všude, na samotný vrchol vysoké hory jsem neměla příležitost ani dohledět. Obešla jsem jí a zamířila na louku.

// Červená louka

Zdá se, že informace pro Dalliuse byla užitečná. Přikývla jsem. "Stále se ještě v hierarchii a členech snažím vyznat. Je to občas těžké, ale já to zvládnu." Snažila jsem se tím nějak omluvit. Mou nevědomost, kterou jsem vlastně dávala chtě nechtě dohromady. Každopádně to bylo fajn, zase jsem si rozšířila obzor. "Snad ti to udělalo aspoň trochu radost," ale na to nemusel ani odpovídat. Na jeho pohledu to bylo totiž zřejmé. Takže Chaos má podle všeho jen dvě alfy. Projelo mi hlavou. Už jsem se v tom začínala lépe a lépe orientovat.
Plány jsme měli podobné, až na to že Dallius se chtěl prvně setkat se svou rodinou. Napadla mě myšlenka se k němu nacpat a seznámit se. Ale asi by to bylo nevhodné, vzhledem k tomu že se zmínil, že je už dlouho neviděl. Určitě si s nimi bude mít co povídat a já bych tam byla přece jen trochu navíc. Nechám to raději na náhodě, zda-li někoho potkám, či nikoliv. "Chápu, nebudu tě tedy nadále zdržovat." Řekla jsem s úsměvem. Padla možná jedna z posledních otázek ohledně srazu. Jen jsem bezmocně zavrtěla hlavou. "Bojím se, že se to zatím neví. Co vím, Scar společně s vedením povýšil Havrana na betu. Takový černý velký vlk s modrými odznaky. Víc změn zatím nevím, o srazu vím jen okrajově. Ale jsem si jistá, že až to přijde zjistíme to." Řekla jsem, abych ho obeznámila se vším, co jsem věděla. "Snad jsem ti aspoň trochu pomohla, vlastně pomohli jsme si navzájem. Ráda jsem tě poznala Dalliusi, brzy zase na viděnou." Vděčně jsem na něj kývla a pomalu se s ním i rozloučila. Nakonec jsem se otočila a zamířila někam směrem do hor.

// přes Rokli, Nejvyšší hora

Bylo to příjemné, společnost jsem si užívala. A i to, že jsem se mohla konečně dozvědět i něco víc. Dallius měl spousty informací, jen to z něj lezlo jako z chlupaté deky. Ale naštěstí mi nevadilo se ptát. Od toho jsem měla přece tlamu plnou zubů. A jazyku. "Aha, aha," zamyslela jsem se. "Omlouvám se, jména mi nic neříkají ale..." Pořádně jsem musela zabrat, abych si vzpomněla. "Scar, Scar mě přijímal, ale Havran mluvil o něčem, ale jak to bylo." Bádala jsem v hlavě a při tom přežvykovala to maso v tlamě. Bylo to strašně těžké, protože jsem tuhle konverzaci trochu vypustila. Nepřišla mi tolik důležitá, ale přesto byla. "Zaslechla jsem ho, že říkal že se vrátila, že se někdo ukázal. Ta druhá alfa, říkají jí... promiň nevzpomenu si. Ale třeba to je naděje," pokrčila jsem rameny směrem na Dalliuse. Ten o své matce neměl žádné informace, mohla to snad být ona? Nebo jsem mu právě dala falešnou naději. Snad ne, pokud jeho matka byla Alfou, určitě je pro Chaos nesmírně důležitá. A jen tak se nedá, věrní vlci se vracejí zpátky.
Konečně jsem dojedla a tak jsem se posadila a mrkla na svého společníka. "Pfu, plány asi žádné. Do zimy se chci ještě toulat po ostrovech a zkusit najít ještě nějaké členy Chaosu. Abych se seznámila trochu víc, než bude samotný velký sraz, o kterém se mluví." Vysvětlila jsem Dalliusovi. "A ty? Nějaké konkrétní plány?" Napřímila jsem se a pohlédla na něj. Krk jsem měla celý zacákaný od krve. Byla jsem u jídla přirozeně jako prase už od malička. Neuměla jsem u jídla vydržet čistá, ale naštěstí mi to nevadilo. Dallius něco zahlédl v mlze, rozhlížela jsem se proto také. Měla bych být v nejistotě?

Přikývla jsem a ještě chvíli se dívala na mrtvolku. Dallius se toho zhostil mnohem lépe než já. Mrtvolu bez milosti spálil. "Teď už bude mít klid," řekla jsem. Osobně bych jí asi nechala ležet, no nějaké dobro ve vlkovi očividně bylo. Bylo fajn se na to takhle z dálky dívat. Oheň byl přece jen dobý element. Možná bych měla něco směnit s Wuem. Jestli by byl ochotný. Zamyslela jsem se. Nebylo by to na škodu, aby mě obdaroval nějakou lepší magií.
Ukousla jsem si zase další sousto masa. Bylo příjemné se takhle po delší době posilnit. Úkryt měl u rodiny, čímž jsem zvědavě na něj koukla. Chaos neměl vlastní úkryt, to už mi Zeiran říkal. Ale měl také nějaký úkryt rodinný. "Jaká je vlastně tvá rodina? Nejsem si jistá, jestli jsem se s někým už setkala." Vyzvídala jsem tak na oko. Nechtěla jsem Dalliuse déle zdržovat, přece jenom už svítalo. Neskutečně rychle to utíkalo. "Jo, musela jsem si najít něco svého. Vždy se takový úkryt asi hodí." Usmála jsem se.

Dallius se zdál být podobně vyčerpaný jako já. Aspoň jsme se podíleli stejně. Teprve teď jsem se začínala rozhlížet. Při lovu jsem viděla jen mžitky, nad kterými jsem se nemohla plně pozastavit. Ale teď jsem to mohla vidět na plno. Kousek od nás ležela mrtvá srna, zdála se, jako by byla něčím pocákaná. Možná nemocná? Prašivina, nebo tak něco. "Tak nějak," řekla jsem. Chvíli jsem posedávala u naší srny, než jsem se ze zvědavosti zvedla a udělala pár kroků k té už dávno mrtvé. Nešla jsem úplně blízko, odmítala jsem se toho dotknout, jelikož to nevypadalo nijak vábně. "Nevypadá to, že by to zabilo nějaké zvíře," poznamenala jsem a rozhlédla se. Zdálo se mi, že v dálce vidím dalších pár chycených kusů. "Zvláštní," pokrčila jsem rameny. Otočila jsem se a zamířila zpátky k naší kořisti. Dallius to rozpůlil a tak jsem si s chutí mohla dát šťavnaté maso.
Trochu jsem měla strach se najíst, co kdyby tohle zvíře bylo taky nějaké nemocné... a jen jsme to neviděli. Ale hlad byl hlad. "Snad to nebude nic vážného." Promluvila jsem po chvíli. Možná by nebylo na škodu se zase stáhnout, pokud to bude napadat zvěř, máme problém. Napadlo mě a povzdychla jsem si. "To nám tady chybělo, ještě k tomu před zimou. Máš kde přečkat zimu, že jo?" Zeptala jsem se. Byl poměrně mladý, možná podobně jako já. Bylo důležité si pomáhat a o členy jsem se zajímala.

Cítila jsem, že síly rychle utíkají do ústranní. Bylo na čase pořádně jednat. Dallius už byl na srně a snažil se jí skolit. Starší kus se ovšem nehodlal vzdát tak rychle. Zbystřila jsem a hnala se za nimi, co mi síly stačily. Narazila jsem z druhé strany do srny, snažíc se zakousnout jí do přední nohy. To by jí mělo zpomalit, v tom lepší případě by mohla i zakopnout. Právě díky bahnu všude kolem nebylo jednoduché udržet rovnováhu, i já trochu bruslila.
Dallius udával jednu ránu za druhou a společně se mnou to měla srna po dlouhém boji zpečetěné. Zahryzla jsem se jí do srst tak hluboko, až jsem cítila její krev. Měla jí na sobě už poměrně dost, včetně kousanců. Krev se šířila po její srsti, pomalu a jistě umírá na vykrvácení.
Zadýchaně jsem se dívala na srnu, která se snažila ještě bojovat. Ale jakmile její tělo padlo na zem, bylo vše jak má být. Podívala jsem se vděčně za Dalliuse. To co bych považovala za lov levou zadní, to rozhodně nebylo. Byla jsem ráda, že jsem na něj narazila. Bez něj bych tu srnu sama neskolila. I když jsme měli celkem i štěstí. "Dobrá práce," pochválila jsem ho a na chvíli se musela posadit.

Přeji Mois Grisu Všechno nejlepší k devátým narozeninám!
Je to neuvěřitelné, pamatuji si, že jsem tady kdysi cárala u jeho začátcích, ale pak to opadlo. A tak před třemi lety, při dlouhých zimních večerech - ani nevím jak jsem si na tuhle hru vzpomněla. A jsem za to neskutečně ráda! Nejenže hra nabrala za tu dobu neuvěřitelnou kvalitu. Ale získal i stálé hráče, kteří hru dělají hrou. A perfektní admin team, který jede jakou šroubek. Výpadky byly, jsou a myslím si že i budou. Ale věrní poddaní se určitě kdykoliv rádi vrátí. Protože hra jako je tahle je jedinečná hlavně díky své komunitě.
Hra mi dala spousty nových přátel. Pevně doufám, že získám i další. A kdo ví, třeba se nějaké vztahy i napraví, přece jenom jsme jedna velká a místy šťastná rodinka. Drahý Mois Gris, buď stále takový jaký jsi. Díky tobě mám čtyři perfektní charaktery!

Naháněla jsem srnu před sebou. Dallius už byl připravený, ale zdálo se, že se to neobejde bez komplikací. Což jsem byla ráda, čím víc komplikací, tím víc zkušeností. Nebo tak nějak to myslím bylo. Hnala jsem se za nimi. Dallius srnu zpomalil, ale bohužel neskolil tak, abychom jí měli v hrsti. Mysli... mysli... Upozorňovala jsem samu sebe.
Snažila jsem se nevnímat mrtvou zvěř všude kolem. Měla jsem před sebou jen vidinu toho, jak se cpu teplým masem. To nám ale prozatím utíkalo. Pomocí magie vody jsem přímo před srnou vytvořila větší vodní kaluž ze všech vodních zdrojů v okolí. Ve spolupráci s bahnem to bylo jedno velké peklo. Srna do toho naběhla a nohy jí začaly klouzat do všech směrů. Získali jsme tak potřebný čas, který nám v tuhle chvíli přijde velmi vhod.
Doběhla jsem konečně i Dalliuse a společně s ním jsem se vrhla na srnu. Zarývala jsem drápy tak hluboko, abych si mohla být jistá, že mi to nepodklouzne. Naštěstí se srna nedostala daleko, zdála se být zmatená. A tak jsem ihned vystartovala z druhé strany od Dalliuse. Tohle zvládneme. Svitla naděje.

// Němé údolí

Bylo fajn, že jsme na srnu měli stejný vkus. Tak jo, to vypadá dobře. Problesklo mi hlavou. Snažila jsem se v mysli hlodat, jak probíhali jiné lovy vysoké zvěře. Nikdy jsem do toho nešla takhle z nenadání, ale o to větší adrenalin to byl. Vždy jsem měla po tlapě někoho zkušeného, ale s Dalliusem se podpoříme navzájem. A dopadne to jisto jistě dobře.
Na nic moc jsme nečekali. Nějaká teorie šla stranou, vzhledem k tomu že se to může kdykoliv zvrtnout. Jakmile jsem měla dobrý výhled, vystartovala jsem. Dallius se mě držel do chvíle, než šel po vlastní stopě. Já si nadběhla a snažila se srnu oddělit od ostatního stáda. To se rozeběhlo do všech stran, ovšem náš kus nebyl zase tak živý. Běžela jsem přímo proti ní, zdálo se, že panikaří.
V ten moment jsem si všimla kousek dál ležící uhynulé srny. Dokonale mě to zmátlo a jako bych na sekundu zapomněla, že vůbec lovím. Co se jí stalo? Kdyby to byl vlk, nejspíš by tady celou srnu jen tak nenechal. Zvěř záhadně umírá, ale takhle velkou srnu jsem viděla mrtvou prvně. Ihned jsem zavrtěla hlavou a zase se zajímala o to, co je přede mnou. Sekundy mi utekly, ale ještě nebylo všechno zničené. Cvakla jsem zuby do vzduchu a zabrala ještě víc. Srna byla pomalá, ale ne tolik, abych jí bez váhání doběhla. Od toho tady byl Dallius, aby jí zpomalil a já mu mohla pomoci. Hnala jsem se za ní a zdálo se, že to jde dobře. Běžela přímo do spárů Dalliuse. Proto jsem trochu povolila tempo a snažila se popadnout dech. Do toho Dalliusi, ukaž jaký máš styl lovu.

Mrkla jsem na Dalliuse, snažila jsem se i ho trochu povzbudit. Potřeboval si trochu věřit, aby zvládl samotný lov bez problémů. Ale oba jsme mladí. Kdyby tu byl Zeiran, opět by mě nazval nerozvážnou a že se až moc rychle vrhám do nebezpečí. Ale já si věřila, opravdu jsem si myslela, že bych mohla být dobrá. Ne, já jsem dobrá!
Společně s Dalliusem jsme stáli a pozorovali v dálce stádo. Snažila jsem se chvíli zaměřovat na každého jedince, abych si ho prohlédla. Mezi tím padla taktika. "Zní to dobře," řekla jsem. Nebyla jsem rozhodně tou nejdrobnější vlčicí na světě, ba naopak jsem měla i možná i pár kil navíc. Ale samozřejmě mi to slušelo i tak. Ale Dallius byl mohutnějším vlkem. Prohlédla jsem si ho, ač to tak nevypadalo, já bych mohla být v tomto lovu rychlejší. Volil to dobře, já srnu odeženu od stáda. Dallius bude šetřit síly do poslední chvíle, jeho síla se bude hodit. "Hmm..." Zabručela jsem po chvíli. Viděla jsem tam mládě, ale drželo se dost u matky. Zdála se vitální, tudíž si drobka bude pravděpodobně dost hlídat. Ve stádu však byl patrný i jeden kus, jehož srst byla lehce šedivá. Nepohybovala se s takovou ladností, jako zbytek. "Ta úplně vpravo," řekla jsem a pokynula nosem. "Vypadá jako nejstarší, neměla by mít tak tolik sil." Jindy by bylo vhodné lovit mládě, ale nechtěla jsem ho trápit. Mělo celý život před sebou a určitě ho někdo uloví, až vyroste.
Pak jsem se pomalu vydala po okraji údolí. Vítr byl na naší straně, šli jsme proti větru, takže naše pachy byly pro srny skryty. Čím blíž jsem byla, tím víc jsem se přikrčila, abych mohla pokračovat. Jakmile jsem byla dostatečně blízko, rozběhla jsem se vstříc stádu. Stádo panikařilo a začalo do sebe narážet, utíkat do všech stran.

// Ostří zrak

// Furijské hory

Náznakově jsem se na něj zakřenila. "Mluv za sebe, já zvládnu i náročnější terén." Mlaskla jsem, ale nehodlala jsem se tady o tom s ním přít dlouho. Přece jen jsem měla Zeiranovu školu, nebo ne? Užívala jsem si společníka po mém boku. Hory jsme pomalu nechávali za sebou a objevili jsme se u drobného jezírka. Tady bylo celkem hezky, pamatovala jsem si, že zrovna sem jsem chodila jako malá. A učila jsem se plavat. "Nažhav svaly cukrouši! Tohle bude jízda!" Zavrtěla jsem ocasem. Jo, kamzík by byl určitě hodně fajn. Ale moc jsem v to nevěřila. A hlodavec, nebo zajíc? Z toho se snad ani dva vlci pořádně nenažerou. Dallius měl podivné mínění, byl celkem dobře stavěný. Nehodlala jsem věřit, že se dokáže uživit jen na zajícovi, nebo hlodavci. "Co takhle srna?" Mrkla jsem na něj. "To je trochu větší výzva ne?" Prostředí tady bylo celkem přijatelné. Otázka byla, jestli se nám podaří najít nějakou tu srnu.
Rozhlížela jsem se a snažila se být co možná víc potichu. Našlapovala jsem elegantně, ale hlavně tiše. Škodolibě jsem se možná i usmívala. Vybrala jsem poměrně těžkou kořist, ale ve dvou se to lépe táhlo. Milovala jsem adrenalin a ten pocit, že netuším co bude. Neměla jsem nejmenší tušení, čeho je Dallius schopný. Ale jelikož to byl samec, instinktivně jsem mu věřila. Kdyby to byla vlčice, pravděpodobně už bychom se dávno rozešli a na nějaký lov bych ani nepřistoupila. Hold asi kouzlo osobnosti. Zastavila jsem se kousek od jezera a kývla hlavou k malé skupince srn, možná mezi nimi byl i nějaký koloušek. Bylo to na hranici s loukou, kterou využívala převážně Daénská smečka k lovu. "Cítíš se na to?" Doufala jsem, že mě nezklame. Já už byla doslova nažhavená.

Cukl mi koutek k úsměvu. "Nejsi asi moc zkušený lovec, co?" Uchechtla jsem se nad tím, ale mávla jsem nad tím ocasem. Tím, že chtěl lovit v prostředí, které bude méně náročnější, nebyla jsem proti. Já milovala výzvy a lov v horách bylo něco, co mě dokázalo získat na svou stranu. Zastříhala jsem ušima a mrkla do rudých očí. "Nevadí, přesuneme se." Pokrčila jsem rameny. "Ale neměl by ses bát výzev. Vypadáš jako schopný vlk, adrenalin je zábava." Vyskočila jsem na skálu, která byla vedle mě.
Rozhlížela jsem se po horách. Koutkem oka jsem zahlédla kamzíka, který před námi zdrhal. Třeba jindy. Musela jsem brát ohled i na Dalliuse. Já měla už několik zkušeností i s agresivní zvěří. Ale jelikož jsme na to byli dva, musela jsem se přizpůsobit. Chtěla jsem se aspoň trochu najíst a do rizika jsem jít nechtěla. "Tak na co máš chuť?" Mrkla jsem na zrzka vedle mě a při tom jsem se zase zařadila po jeho boku. Vesele jsem se sem tam kroutila, dobrá nálada hold panovala celým tělem. Líbilo se mi, že jsem mohla takhle poznávat další členy Chaosu. Byl to sice jen dílek puzzlíku, které jsem sotva začala skládat. Ale jednou z toho bude obraz. A já poznám všechny dosavadní členy, kteří za něco stojí.

// Němé údolí

Život v Chaose musel být pro vlčata těžký. O to víc mě ovšem lákala představa, jaká bych asi byla já, kdybych se narodila právoplatným členům. Mohla jsem to mít jednodušší? Nebo naopak stejné, jako jsem měla teď? Dallius byl hrdý Chaosan. Skoro dospělý, měli jsme se zatím oba co učit. Možná na tom byl i lépe než já. Posoudit jsem to ovšem nemohla, aspoň ne z prvního dojmu. “Hmm,” zamyslela jsem se, ale poslouchala jsem ho ochotně dál. “Zajímavé, ale budiž proč ne.” Pokrčila jsem rameny. Možná by bylo fajn poznat i jeho rodinu. A dozvědět se tak něco víc o další větvi Chaosu. Nemohla jsem se tam ale vecpat na sílu. A tak jsem na to šla postaru. “Jak se to vezme,” usmála jsem se. “Zdá se že jsou bohové v ráži, v posledních dnech to bylo jako na houpačce. Od počasí, až po divně chovající se zvěř.” Pokrčila jsem rameny. V tohle světě stále chodí čím dál tím víc ubožáků. Ale tuhle poznámku jsem si prozatím nechala pro sebe. Nebyla jsem si jistá, jak moc je Dallius odolný. A ne každý je naladěný na stejnou vlnu, jako já.
V okolí byla spousta kamzíků. Slyšela jsem, jak se jejich kopýtka odráží od skal. Při té myšlence jsem se lehce olízla. “Nemáš hlad? Já docela jo, společník se vždy hodí, co říkáš?” Zeptala jsem se ho se zájmem a usmála se. Lov by mohl trochu rozproudit krev v žilách. A zbavíme se té podvné nervozity ze seznámení.

// Les Alf

Vlk se představil jako Dallius. To bych si mohla zapamatovat. Potkala jsem jen velmi málo vlků s takovým zbarvením. A vznešeným jménem, samozřejmě. Mimo to to byl Chaosan, bylo moudré si jeho jméno do budoucna zapamatovat. "Těší mě," nadhodila jsem celkem spokojeně a zavrtěla při tom ocasem. Přikývla jsem na jeho slova, i já byla ráda, že jsem konečně narazila na dalšího společníka ze stejné smečky. "Tak nějak, od léta. Snad od začátku zimy jsem hledala Scara. Našla jsem ho až v teplém období." Vysvětlila jsem. Byla jsem už dlouho rozhodnutá posílit řady zrovna téhle smečky. I když se mě Zeiran zuby nehty snažil od nich držet dál. Nepovedlo se mu to.
Začala jsem vyprávět svůj krátký, ale přesto celkem dlouhý příběh. Dallius naslouchal, což bylo celkem potěšující. "O slibech?" Zopakovala jsem a zastříhala ušima. "Věrnost Chaosu je rozhodně jeden z největších. Bylo mi jasné, že do normální smečky bych nezapadla. Měla jsem poměrně vysoké nároky na svého vůdce. A takového vůdce žádná normální smečka nenabídla. Scar na mě udělal vcelku dojem." Vysvětlila jsem a usmála se. Pak jsem se ale na moment zamračila, to už jsme došli do hor. "A Daén chci jednou srovnat se zemí. Mám Scarovu plnou podporu, ale to nestačí. Jednou... jednou to naplánuju." Řekla jsem a při tom se usmála. Nevýhoda Chaosu byla ta, že neměli své území. Dallius se tam narodil stejně, jako Zeiran. Ale zdál se být o něco mladší. Netušila jsem, kam bych ho mohla zařadit. Nebo spíše ke komu, ale to se určitě časem dozvím. "Měl jsi štěstí, narodit se do takové rodiny. Jsi spokojený?" Zeptala jsem se ho, i když se to nezdálo, byla to celkem zákeřná otázka. "Takže tak nějak brouzdáš světem, jo? To jsme na tom podobně." Usmála jsem se na něj. I když já už měla ostrovy prošmejděné skrz na skrz. Spíše jsem se zaměřovala na vlky a smečky, stejně jako Dallius. "Máš nějaké blízké plány? Chceš něco navštívit?" Zeptala jsem se, když už nic, možná bych ho mohla i doprovodit. Zabít tak čas.