Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když se zmínil o tom, že vlastně ze sousední smečkou nic nemá, lehce jsem nakrčila nos. Co tady teda hledáš? Zamyslela jsem se celkem zaraženě. "Všechno a všichni spojení s tou chátrou nestojí za nic." Řekla jsem jednoduše. Měla jsem na ně osobní pifku. Ta alfa tam nebyla o nic lepší, než kdejaký hovnivál. A vlci se tam jako ovce chodili hlásit jako na vojnu. Bylo mi jich na jednu stranu líto. Možná by tam někdo měl větší potencionál, i když bych tlapu do ohně za to moc nedávala.
Napřímila jsem se, ale nedosahovala jsem podobné výšky jako můj společník. Patříš do smečky? Měla jsem celkem smečky načuchané. Pokud patřil do smečky, co neměla pach, byla to jen jedna. Ihned mi zajiskřilo v oku. "Drahý Chaosan, ráda Tě poznávám. Mé jméno je Scallia, nejspíš patříme do stejného klanu." Ihned se mi rozzářily očka v mnohem větších rozhraní. Bylo milé konečně potkat někoho dalšího. A to čirou náhodou, že ano?
Vlk se ihned zajímal o to, co mám za problém se sousedí smečkou. "Povím ti to cestou, trochu se pohneme." Mrkla jsem na něj. Ne, že by mi v tomhle lese nebylo příjemně, ovšem... být takhle blízko, ta mrcha by mohla na mě vyskočit odkudkoliv. A já ještě nebyla připravená se s ní utkat jako rovna rovné. "Narodila jsem se tuláckým rodičům. Shodou náhod v tomhle lese," rozhlédla jsem se po okolí, úkryt nebyl daleko. Ale odmítala jsem se tam podívat. "Snila jsem o tom patřit do pravé smečky, ale když jsem se čirou náhodou zatoulala tam. Chytla mě tam alfa. A víc nepříjemné setkání jsem neměla. Arogantní, povýšenecké chování, které z tebe automaticky dělalo nulu." Zavrčela jsem. "A později jsem potkala někoho, kdo se o mně postaral, naučil mě spousty věcí. A hlavně ukázal mi, že existuje Chaos. Tak jsem se zapřísáhla. Jednou budu právoplatným členem Chaosu, a jednou se té mrše a celé smečce pomstím za to, že kdysi zničili sen jednomu malému vlčeti." Zamrkala jsem a pomalu procházela mezi stromy. "První část svého slibu jsem už splnila," usmála jsem se hrdě. "Na druhé části ještě pracuji." I když to je otázka na několik let. "Co tvůj příběh?" Naklonila jsem hlavu na stranu a pozorovala mohutného vlčka.

// Furijské hory

Seděla jsem spokojeně na kameni a přemýšlela, jakou smrt by si zdejší smečka nejvíc zasloužila. Alfa rozhodně bolestivou a pomalou. Jak lákavé to bylo. A najít pár dalších otroků, kteří mi pomůžou s mým plánem nebude problém. Jak sám řekl Ó velký Scar, v řadách se jich najde habaděj. Zastříhala jsem ušima a z mého rozjímání o pomstě mě vytáhl až přicházející vlk.
Naklonila jsem hlavu mírně na stranu, abych si ho prohlédla. Mohl být podobně starý jako já, přesto mě překvapila otázka, kterou nasadil. “Čau,” začala jsem nerušeně. “S těma sketama nemám fakt nic společného. Takže ne, neviděla.” Kdyby jo, ležela by tu mrtvola. Na to jak jsem byla mladá jsem měla od sebe až příliš vysoké nároky. Bohužel mé magie nebyly útočné a já nebyla stavěná na boj. Ale sny může mít každý, nebo ne?
Z vlka nebyl cítit žádný specifický pach, stejně tak ze mě. Netušíla jsem, že se jedná o tkz. mého bratra. “Hledáš jí tak moc, že na tom závisí tvůj život? Nestraš, že máš o Daén snad zájem, takový šikovný vlk má určitě navíc.” Mrkla jsem na něj a při tom se v rychlosti usmála. Seskočila jsem dolů, abych vlka měla jako sobě rovného.

// Rokle, přes Ostří zrak

Přicházela jsem k lesu a pocity ve mě se hodně mísily. Les, ve kterém jsem se narodila. Les, ve kterém žila smečka, kterou jsem chtěla zničit. Kterou jsem chtěla srovnat se zemí. A alfu, které jsem chtěla urvat hlavu za to, co mi kdysi provedla. Žilo to stále ve mě a bylo to živé. Zeiran tuhle mou touhu nikdy nepochopil a říkal, že pomsta je zbytečná. Ale nebyla, pro mě byla víc než důležitá. A proto jsem přicházela čas od času sem. Podívat se, jestli smečka ještě žije, jestli její pach neslábne. Jestli alfa nestárne a já nemohla zaútočit. Kroužila jsem tady jako sup, který čekal na svou příležitost. U hranic jsem ale cítila hodně silný pach. Smečka musela být při síle. Dneska ne. Ušklíbla jsem se. To nebylo to, pro co jsem si přišla.
Ve vzduchu byl celkově cítit pach hodně vlků. Ale neměla jsem ani z jednoho strach, to oni by ho měli mít ze mě. Pokřivila jsem úsměv. Stále jsem ale byla ještě mladé tele, které se snažilo ovládnout svět. Ale pravdou bylo, že to já byla ovládaná někým mnohem geniálnějším, než jsem byla já. No co, na chvíli si tu sednout můžu. Posadila jsem se na jednu vyvýšenou skálu a při tom si čistila kožich na hrudi.

// Červená louka, přes Nejvyšší horu

Sem tam jsem se otočila, abych si změřila vše, co se za mnou děje. Nikdo mě nesledoval. Takže jsem spokojeně mohla pokračovat dál. Neměla jsem strach, naopak jiní by měli mít ze mě strach. Já byla na rozdíl od nich někdo. Většina vlků na tomhle ostrově byly jen nuly, které si mysleli že jsou něco víc. Ale pravda byla na mé straně, cha jak taky jinak.
Obešla jsem horu a procházela kolem Rokle. Tady jsem se vyblbla, když jsem byla malá. Přede mnou byl les, ke kterému jsem se chtěla dostat. Les, ve kterém žila smečka, kterou jsem chtěla jednou pro vždy zadupat do země. A taky se mi to jednou povede. Zrzavá zestárne a jakmile nebude moct, zabiju ji a zničím celou smečku. Krásný plán, který jsem hodlala dodržet. Zároveň to byl ale i můj rodný les, přelo se to... Ale vzpomínky zůstanou, v budoucnosti je vylepším.

// Les Alf, přes Ostří zrak

// Mlžné pláně, přes Sněžné Tesáky

Olízla jsem si nos a pokračovala dál na prudkou horu. Nahoře svítil portál, ale přišlo mi, že čím jsem blíž, tím je dál. Ale bylo to tím, že byl opravdu až na samotném vrcholu. Trvalo to pár minut, možná i půl hodiny, než jsem se konečně vyškrábala až na samotný vrchol. Vkročila jsem do světla, které mě během chvíle přeneslo na rudou louku.
Počasí mi celkem přálo, jakmile jsem si zvykla na okolní světlo, šla jsem dál. Louka už se pomalu chystala na podzimní nádech. A co nevidět přijde i zima. Zeiran měl pravdu v tom, že jsem si vybrala úkryt na špatném ostrově, ale já si byla jistá, že přijdu na to jak tam přebývat i přes zimu. Netušila jsem, kde má Chaos celkově úkryt, ale určitě mi ho časem někdo ukáže. Abych ho případně mohla také využívat, dle svých primárních věcí. Přešla jsem louku a procházela kolem Nejvyšší hory směrem k lesu, který jsem z celého srdce nenáviděla.

// Rokle, přes Nejvyšší horu

// Písčiny, přes Průliv

Přebrodila jsem průliv a postavila se na souš. Pořádně jsem se oklepala, abych se zbavila co největší vody. Byla to celkem tíha, i když se to nezdálo, kožich jsem měla celkem hustý. Frank se mě držel na krku a pak si seskočil dolů, aby mohl jít po svých. Takhle na něj, už dlouho po svých nešel a zdálo se, že se to vrací do starých kolejích. Pomocí magie vody jsem ze sebe smyla i zbytek vody. Vítr mi tak kožich hezky teď vyfouká a já budu za chvíli suchá.
Dostala jsem se na pláň, přes kterou jsem pomalu proklusala směrem k horám. Tam jsem měla v plánu najít portál a přehnat se na druhý ostrov. Mohla bych mrknout, jestli ti trapáci ještě dýchají. Napadlo mě a zastříhala jsem ušima. Lehce jsem se ušklíbla v křivém úsměvu a pokračovala dál.

// Červená louka, přes Sněžné Tesáky

// Malé Hory

Neměla jsem úplně daný směr, kam chci jít. Zkrátka jsem taky chtěla něco zažít, nemusí být furt v akci jen Zeiran. I když on by byl nejspíš radši, kdybych zůstala lapět na zadku v úkrytu. Tím totiž nic nezkazím a nedostanu se do nesnází.
Polkla jsem, Frank už na tom byl o něco lépe. Hned jsem se také cítila o něco líp. A když se vydám na průzkum, určitě na něco dobrého taky přijdu. Zavrtěla jsem ocasem a mířila si to kdo ví kam směrem k Průlivu. K tomu jsem došla během několika minut. Měla jsem tenhle ostrov občíhlí už celkem dobře. Takže jsem nepochybovala o tom, že bych se nepohybovala dostatečně rychle. Ihned jsem se dala do vody, než padne úplný podzim. Neměla jsem tady Zeirana, takže mi nemá kdo vysušit kožich. Naštěstí jsem si uměla poradit i jinak.

// Přes Průliv, Mlžné pláně

// Úkryt

Vyskočila jsem ven a ještě se ohlédla. Vchod do jeskyně byl dost dobře schovaný, takže ho jen tak někdo nenajde. Frank se ještě ohlédnul, ale i nadále se mi držel na zádech. Snad je konec našim hádkám a zase se budeme chovat, jako dva parťáci. Olízla jsem si nos a procházela horami. V dálce jsem slyšela pár řevů ze strany rysů.
Zavrtěla jsem se a přidala trochu více do kroku, těšila jsem se, že se podívám na ostrovy. Toho klidu mám dost, možná je na čase porozhlédnout se po nějaké společnosti. Napadlo mě a zajiskřilo mi tak i v očích. Mlsně jsem se olízla a zavrtěla při tom zadkem. Hory byly celkem rozlehlé, a velmi nebezpečné. Ale já už získala určitou sebedůvěru, vůči sobě, ale i ostatním. Jen tak něčeho, ani nikoho se nezaleknu. Našpiclovala jsem ušima a pomalu mířila k mé nejméně oblíbené části tohoto ostrova, k písku.

// Písčiny

Převalila jsem se na druhý bok a spokojeně spala dál. Po několika hodinách jsem ale na těle ucítila, že jsem zase plná života. A mohu pomalu vstávat. Dlouze jsem si zívla a pomalu se škrábala na tlapy. Než se tak stalo, ještě jsem se rozhlédla po Frankovi. Ten stál u vchodu do mé jeskyně a pozoroval tak chodbu. Zamrkala jsem a zvedla se. Takhle dobře jsem dlouho nespala. Chybělo mi to, potřebovala jsem to už dlouho.
Protáhla jsem se a pořádně se ještě rozhlédla. Strop, který mi umožňoval výhled na dno jezera bylo naprosto kouzelné. Zeiran byl v tomhle opravdu hodně šikovný a já mu za to byla vděčná. Taky to byl náš domov, mohla jsem to tak hrdě nazývat. Tak jo, je na čase se porozhlédnout po okolí. Mrkla jsem na Franka. Ten však seděl jako kakabus a mračil se. "Co máš za problém?" Zeptala jsem se ho a on přicupital ke mě. Dělal blbosti od té doby, co se k nám přidal Zeiran. Teď když tu není by na tom mohl být o něco lépe. "Hm?" Mával tlapkama do všech směrů a pak ukázal na moje srdíčko. Věděla jsem, že Zeirana moc nemá rád. A Noira si oblíbil přece jen více. Bylo mi to líto, ale dopadlo to jak to dopadlo. "Dej mu ještě šanci," mrkla jsem na něj. "Neboj se o mně." Olízla jsem ho přes tvář a konečně se tvářil trochu normálně. Vyškrábal se mi na záda a my se tak mohly vydat ven, prozkoumat počasí a vůbec, mrknout po něčem k jídlu.

// Malé hory

Jméno vlka: Scallia
Počet postů: 71
Postavení: Sigma
Povýšení: x
Aktivita pro smečku: Získávala informace o Chaosu od Zeirana.
Krátké shrnutí (i rychlohry):
Scallia se viděla s Thiou. Zbytek měsíce převážně cestovala se Zeiranem. Získávala informace o tom, jak to v Chaosu chodí, chybějící informace. Nadále spolu dost cestovali, založili si vlastní úkryt. A kupodivu přeskočila jiskra.
Bobříci: x

Podobně jsem se mu otřela na tvář a tím sem se s ním rozloučila. Jakmile Zeiran odešel, ucítila jsem lehkou zmatenost. Ale byla jsem svým způsobem ráda, že mohu být chvíli sama. Celkově jsem si to mohla aspoň pořádně promyslet. I když jsem se v jeskyni teď cítila trochu opuštěně. Ale nevnímala jsem to negativně. Naopak. Zůstávala jsem stát a pozorovala tak doutnající oheň, který tady Zeiran zanechal. Přiblížila jsem se k němu a chvíli si ho prohlížela. Možná by bylo fajn dojít si nahoru pro pár polínek a přiložit si. Ale byla jsem na to až moc unavená. I když jsem si dopřála několik hodin spánku společně se Zeiranem, samota byla samota. Vrátila jsem se zpátky do pelechu a znova si lehla.
Ani nevím proč, možná jsem měla pár vnitřních plánů, které se toužili někam dostat. Vyjít ven a porozhlédnout se. Možná potkat pár vlků a nesedět jen tady. Ale nic se přece nestane, když se tady na pár hodin natáhnu ještě. Proto jsem položila hlavu na tlapky a spokojeně oddychovala.

Bylo to krásné a příjemné zároveň. Cítit ho tak blízko, a zároveň vědět, že cítí to stejné. Ještě jednou jsem se mu otřela nosem ho hustý krk, než se definitivně odtáhl. Zůstal ležet vedle mě. Převalila jsem se, abych vypadala aspoň trochu důstojně a ne jak rozpláclá žába. Nevnímala jsem Frankův naštvaný výraz opodál. Potřebovala jsem s ním mluvit, ale lasičák vypadal, že nutně potřebuje mluvit i se Zeiranem. I když sám mluvit nemůže. Povzdychla jsem si a při tom nad ním kroutila hlavou.
Zeiran se zdál, že má něco na srdci. Neměla sem mu to za zlé. To co se teď stalo musíme oba důkladně zpracovat. A dát si dohromady, co se vlastně stalo. Otázkou na plány se snažil zakrýt jen plán, jak se odsud dostal. Bylo to dokonalé místo, na kterém se možná zdržím, nebo se vydám dál. “Zabavím se, jestli se ptáš na tohle.” Mrkla jsem na něj. “Klidně běž, až přijde čas zase se najdem.” Pokrčila jsem rameny. Ač bych s ním nejraději zůstala, nemohla jsem ho u sebe držet jalo vězně. To by mi svědomí nedovolilo. Nebyla jsem jeho opatrovníkem. A tím, co se stalo jsem neměla nad ním moc. Měl svou hlavu a kromě toho i povinnosti. Oba jsme si to museli srovnat v hlavě. A tím že bych ho tady držela bych stejně ničeho nedosáhla. To co jsme měli bylo vzácné, asi? Možná. Nebo určitě. Jestli to tak má být, bude to tak. “Důvěřuj mě, já budu tobě.” Jako bych se s ním loučila, i když ano loučila. Postavila jsem se a olízla mu při tom tvář. Doslova jsem mu dávala to, oč si mezi řádky žádal. I když on si žádat nemusí. Pokud by chtěl, šel by. Já mu to jen usnadňuji. Učila jsem se v tomhle světě dospěláků chodit. Teď mi to přišlo správné.

Byla jsem z celé situace překvapená, i když jsem to na sobě nechtěla nechat znát. Cítila jsem, jak je Zeiran napjatý, emočně rozhozený. Možná by se nejraději sebral a odešel, ale neudělal to. Než jsem se nadála ocitla jsem se na zemi. Zeiran nade mnou a já na chvíli ucítila takový zvláštně vzrušující pocit. Sklapla jsem.
Nechtěla jsem na něj nějak tlačit. Cítila jsem, jak je rozhozený a nechtěla jsem mu to dělat ještě těžší. Věřím ti. Opakovala jsem si ty slova v hlavě. Byly to slova, které mě hřály u srdce, ale zároveň to znamenalo obrovskou zodpovědnost. Tohoto vlka odjakživa někdo zrazoval. A nevěřil světu. A já teď měla v tlapách tu onu věc, abych mu to já neudělala. "Uvidíš, že já tě nezradím." Usmála jsem se, i když jsem z toho byla taky rozhozená. Možná mi ještě ani nedocházelo, co všechno jsem tímhle způsobila. A čemu budu muset jednou čelit. Ale byla jsem rozhodnutá, že raději osobně umřu, než abych ho zradila. Byl tu pro mě odjakživa, teď by se to mohlo i otočit.

Ticho bylo po dlouhé době příjemné. Jenomže já huba nevymácháná toužila aspoň něco slyšet. Přesto po mých posledních slovech se Zeiran vymanil z mého objetí a posadil se. Zvědavě jsem zastříhala ušima a snažila se bádat ve svých slovech, co jsem udělala špatně. Při pozorování mi ovšem neuniklo jeho stažené hrdlo a neustálý boj v grimasách. Zvedla jsem se také a udělal tak krok k němu. Zůstávala jsem stát po jeho boku prohlížejíc si ho. Nebyl to ten typický výraz, který mu panoval na tváři jindy. "Neboj se mě Zeirane. Neboj se otevřít." Ťukla jsem mu nosem do ramene. "Dej mi šanci ti ukázat, že tě nezradím." Pokračovala jsem a při tom jsem polkla. Nedíval se na mě, stále se díval na hořící dřevo, které čím dál tím doutnalo víc. Trochu jsem se obávala toho, že za chvíli to tady bouchne. Ale byla jsem ochotna to podstoupit. Sice jsem svůj kožich měla celkem ráda, ale nahatá bych taky mohla být fajn. Možná... pro nějakého slepého, němého a... to je fuk. "Jen mi dej šanci." Usmála jsem se na něj, ale přesto se mi zaleskly oči samotné. Možná toho, že jsem se bála, že tohle všechno ztratím kvůli těmto slovům? Protože jsem absolutně nevěděla, jak se Zeiran zachová. Může to vmžiku celé ukončit a já už ho neuvidím. A zlomilo by mi to srdce na tisíce kousků. To, že můj život teď závisel jenom na něm. "Nemusíš být pořád sám," broukla jsem a dívala se na ty plameny, i když jsem v nich snažila najít odpověď.

Praskající poslední polínka v ohni. Bylo tady příjemné teplo a musela jsem uznat, že ta atmosféra byla opravdu kouzelná. Spánek mi pomohl k tomu si uvědomit nemálo věcí. Jako například, že vlčice dospívají dříve než vlci. A tak, i když jsem si to nechtěla přiznat, i já v sobě měla určité náznaky toho, že už bych mohla být klidně dospělou vlčicí. Proč taky ne? I když takhle to nejspíš ani nefungovalo. Ale zkrátka život tomu tak chtěl. Tuláci museli odjakživa bojovat o své působení tady. A tím, že jsem se mezi tím stihla přidat do Chaosu znamenalo pro mě zcela dokončení mého dětství. Byl to můj sen, něco jako zkouška dospělosti, kterou jsem hrdě zvládla. I když by to Zeiran nazval spíše jako blbost, neboť mě od toho neustále chránil. A odmítal mě jim vydat, i když jsem si uměla najít cestu jinak a i lépe.
Zeiran se probudil, ale i nadále ležel. Hlavu měl položenou na mých tlapách a při tom si mě prohlížel. Žádné slova tady ani snad nebyly potřebné. To co se tady právě odehrávalo bylo víc než jen nějaká letní láska. Usmála jsem se na něj a chvíli ho nechala tak. Pak jsem ho jen olízla na čele a mezi uši, kde jsem nakonec sklonila i hlavu a položila ji na ni. "Už se mě nezbavíš, i kdybys chtěl." Řekla jsem tichým hlasem, když v tom prasklo v ohni jedno z posledních polínek.