Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bolelo mě i se smát, ale přesto jsem se tomu neubránila. "Možná," mírně jsem doufala, že bych to mohla dokázat. Že bych uměla vlka zmanipulovat do svého sevření. Pravda byla ale taková, že já sama v tom sevření už byla. Plná emocí a citů jsem do toho byla zapletená tak, že by to nerozmotal už kdejaký loutkař. Upsaná ďáblu? Možná. Ale i když jsem se považovala za kdo ví jakou frajerku, která je děsně temná... byla jsem nejspíš jedinou světlou stránkou v Zeiranově životu. Chtě nechtě jsem byla tím světlem, které Zeiran postrádal. A on zas doplňoval tu mou.
Víčka mi padala čím dál tím víc. Poslouchala jsem oddychujícího Zeirana, který ještě nespal. Ale jeho poslední slova jsem i tak slyšela. Ale dělala jsem, že spím, neměla jsem od toho daleko. Zároveň mi v hlavě celkem dost zněl hlas - možná se ti to jen zdálo, co právě řekl. Je to realita? Nebo to je jen ve tvé hlavě? Určitě je to v tvé hlavě, tohle by ti nejspíš nikdy neřekl. Byl to ten okamžik, kdy pomalu upadáte do spánku a nemáte kontrolu mezi tím, co se děje. Dlouhý spánek nám ale oběma určitě hodně pomůže. Tedy pokud milost pán Frank nebude dělat bordel. Po několika hodinách jsem cítila, že je tělo odpočaté. Přesto jsem stále ležela. Líbila se mi poloha, ve které jsem momentálně byla. A tak jsem se k Zeiranovi ještě víc přitulila, abych tak cítila teplo z jeho těla. A s přivřeným zrakem sledovala okolí. Možná se ještě snažíc zabrat do říše snů.

Věděla jsem, že projevovat city nebyla Zeiranova silná stránka. Ale i tak jsem si jí hodně cenila. Kór když jsme na tom byli tak nějak podobně. "Víš, že před vším mě uchránit nedokážeš. A chyby dělá každý, ale zase je můžeme i napravit." Zrovna nedávno to byl výborný příklad. Kdy jsme se pohádali, nikdo se za tu dobu ani neomluvil, ale teď jsme byli zase tady. A po hádce nebyly ani památky. Dělala jsem věci bez rozmyslu tak, jak jsem je cítila. Uměla jsem se naštvat během sekundy. Uměla jsem vybouchnout hned, co do mě jen někdo strčí. A nemohla jsem si pomoct, toužila jsem se pomstít komukoliv, kdo ve mě nevidí soupeře. Ale to všechno šlo stranou, když jsem byla s tímhle černým vlkem. Protože v této chvíli jsem musela přemýšlet nad ním a upřednostňovat ho, nikoliv sebe.
Usmála jsem se na něj, i když se nedíval. "Cením si toho," řekla jsem mu a zastříhala ušima. "Ale už nemusíš být na všechno sám. Taky už něco zvládnu a budu tu, když budeš potřebovat." Řekla jsem a začala se teda taky dívat jinam, ať to nevypadá tak... divně.
Zase jsem zívla a protáhla si přední tlapky. Dívala jsem se na otvor ve stropu a vypadalo to úžasně. Dívat se na to pár minut, pravděpodobně hned usnu. Ale ještě jsem s únavou bojovala. Dokud byl Zeiran aspoň vzhůru.

"Asi jo, nabízím ti, ať tady zůstaneš. Nebo ať to tady používáš dle libosti, jak si to říkal? Letní sídlo? Zašívárna?" Zamyslela jsem se nahlas a při tom zívla. A možná se budu cítit líp, když se tady sem tam objevím a ucítím i tvůj pach. Napadlo mě. Nebyla jsem si zcela jistá, jestli jsem schopná žít tady takhle sama. Odstřihnutá od světa. Jo, na začátku to zněla jako sranda. Udělat si úkryt na místě, kde se jen tak někdo nedostane. Bude tu klid a mír. Ale na druhou stranu vědět, že když se sem vydám, je malá šance, že ho tady taky najdu. Utřídit myšlenky, odpočinout si od světa... Něco na tom bylo.
Oba jsme zamířili k pelechu a Zeiran si lehl na mech. Já taky zrovna dvakrát nečekala, nohy mě bolely a byla jsem unavená. Takže jsem lehla vedle něj. "Občas," pokrčila jsem rameny, "jsi na zabití. Ale i tak tě mám ráda." Položila jsem hlavu na tlapky a při tom sledovala vchod sem. Stál tam Frank a nejspíš i někde straka, hledali si vlastní hnízdo. Dalo by se říct, že možná i ten lasičák trochu pookřál. Ale tlapu do ohně za to nedám. Přiblížil se blíž, ale zůstal ležet na studené zemi. "A myslím, že za tu dobu co se známe to celkem funguje, nebo ne?" Zeptala jsem se ho a při tom se na něj usmála. "Jsi vlastně jediný, koho mám." K nikomu jinému jsem neměla takhle vřelý vztah. Že bych se s ním nebála složit hlavu pod hvězdami, přičemž neustále dávat pozor, jestli mi někdo dá kudlu do zad. Věděla jsem, že Zeiran to neudělá. A já mu také ne.

// Malé hory

Šla jsem přímo za Zeiranem. Zdálo se, že ho má poznámka rozhodila. "Možná," zamumlala jsem a při tom se rozhlížela. Očividně to není jen tak nějaká slepá ulička. Vedlo nás to dolů a ve stěnách byly posazené kameny, rudé jako krev. Možná jsem v tom viděla nějakou neplechu ze strany bohů. A my se teď řítíme do nebezpečí. Ale Zeiran šel pořád dál a dál. Co by se ti tady mohlo tak stát, když je tu Zeiran? Nic. Ale kdyby se stalo něco mu, co já s ním? Neodtáhnu ho, očividně ani první pomoc neovládám. Umím jen léčit rány, ale co když to bude infarkt?! Zamýšlela jsem. Ale šla jsem ochotně dál, až do místa, kde se rozléhala místnost.
Byla celkem velká, aspoň v porovnání s tou, ve které jsem se narodila. Zeiran se ihned dal do úprav a udělal to tady víc a víc útulnější. "Páni," nikdy bych neřekla, že bude mít takový smysl pro estetiku. Ale kupodivu to umí dost dobře. Otočila jsem se na místo, odkud jsme přišli. Hned vedle byl nenápadný vchod, do kterého jsem strčila hlavu. Musela jsem dolů seskočit, ale cítila jsem tu větší chlad. Dokonalá spižírna.
Zase jsem se vrátila zpátky nahoru a vyškrábala se tak na patro, kde byl Zeiran. Který už finišoval s poslední úpravou. "Proč jen na návštěvu?" Zvedla jsem obočí. "Je tu dost místa pro oba." Pokrčila jsem rameny a nechala to viset ve vzduchu. Možná mi ani nedošlo, co jsem mu teď nabídla. Možná za to mohla i mladičká naivita, nebo neznalost? Každým dnem jsem se učila. Ale řekněme si otevřeně, se Zeiranem jsem byla ochotna sdílet prakticky cokoliv. Zamířila jsem k tomu roztomilému pelechu.

// Zrcadlové jezero

Šla jsem dál. Frank se táhl za mnou jako věčný smrad, ale já ho momentálně ignorovala. Potřebovala jsem si s ním nutně promluvit a ujasnit si, kdo tomu tady velí. Očividně si lasičák totiž myslel, že on. "Možná takovou vychytávku bude mít," pokrčila jsem rameny a při tom se letmo usmála. Já však věřila ve štěstí, které bychom snad na tomhle místě mohly mít. Jezero jsem měla ráda, bylo to takové zvláštní místo, ne jen tak pro někoho.
Vyskočila jsem na první kámen a při tom se natáhla dál. Zeiran v tom okamžiku upozornil, že něco našel. Ihned jsem mu skočila vedle boku a koukala se do otvoru ve skále. "Myslíš, že to někam vede?" Vchod byl naprosto nenápadný, div si ho nikdo snad ani nevšiml. Zeiran se tam hrnul jako první a já mu byla v patách. Sama jsem byla zvědavá, jestli to něco je, nebo se na konci jen otočíme a vrátíme se zpátky nahoru. "Buď opatrný, kam šlapeš." Řekla jsem automaticky a při tom šla v jeho šlépějích.

// Úkryt

"To bych řekla," nic jednoduššího snad ani neexistovalo. Byla jsem ráda, že aspoň náznakově tam byla vidět u Zeirana nějaká projeva vůči mě. Pozitivní, samozřejmě. Přesto to ale nebylo všechno, co bych si přála já.
Frank se zbláznil už před pár dny. Vlastně, abych to lépe upřesnila, od té naší hádky se Zeiranem byl jako osina v zadku. Nemohla jsem ho vytrpět, všechno sabotoval a dělal naschvály. Ale tohle přehryzalo všechny meze. Zastříhala jsem ušima a ještě si kontrolovala nos, jestli mi tam nezůstaly nějaké rýhy. Zdálo se, že je vše jak má být. Kromě oděrek. Zeiran se zajímal o to, co se děje. Frank seděl vedle mě a přesto upíral oči přímo na Zeirana a v nich nebylo vidět nic kloudného. "On je..." nevěděla jsem, jak to pojmenovat. Nechtěla jsem ho ani bonzovat. Byl to můj věrný přítel už od mládí a snaží se mě jen chránit. Možná se tady schylovalo k něčemu, o čem Frank věděl, ale my ještě ne. A chtěl mě od toho dostat. "Asi nemá jen svůj den," řekla jsem a ihned jsem po něm střelila pohledem. Takhle to dál ale nejde... Neuměla jsem si život bez svého věrného přítele představit. Ale Zeiran byl pro mě také velmi důležitý. Žárlí? To jsem si nemyslela. Vždyť... vždyť to bylo všechno tak nevinné, bylo to přímo jasné. Podívala jsem se i na straku, která jen kroutila hlavou. Frank byl stejně starý jako já. Jeho malé tělíčko má dospívat rychleji. Ale přesto jsem se já cítila o mnoho let starší, než on. "Jen máme trochu problémy, ale.. ale to se vyřeší, půjdeme?" Zeptala jsem se. Nemá problémy se mnou, ale s tebou. Řval na mě můj vlastní hlas. Ale nehodlala jsem do toho Zeirana zatahovat. I když by bylo nejlepší, kdyby si to vyříkali. Podle všeho měl Frank stále svůj názor na to, že Noir by byl lepším společníkem. Ale já... já to asi viděla trochu jinak. A při tom jsem se nenápadně otřela o bok svého černého přítele a pokračovala do hor.

// Malé hory

// Písčiny

Zeiran se zdál být zabředlý ve své hlavě. Já neztrácela cit pro optimizmus a tak jsem se postavila přímo před něj. “Nesouhlasím, drahý příteli.” Řekla jsem hlasem, který byl snad poprvé v životě náznakově dominantní. Ale to se během chvíle ztratilo. Toužila jsem mu ukázat to, co voda všechno umí. Rozhodně jsem si s ní rozuměla lépe, než se zemí. Tohle jsem zkoušela jen párkrát a ještě k tomu jen na obyčejných zvířatech. Možná jsem ale měla v tlapách něco, co bych Zeiranovi mohla ukázat. Stála jsem pořád stejně, jako by se nic nedělo. Není žádným tajemstvím, že tělo je z vody tvořeno skoro celé. A právě proto se začala voda vytrácet ze Zeiranova těla. Nejdříve necítí nic, postupně cítí žizeň a nesnesitelnou únavu. Ztuhlost svalů. Skončila jsem ve chvíli, kdy jsem cítila jal Zeiran popadá dech a zjišťuje, že není všechno v pořádku.
Zastříhala jsem ušima. “Jo, tak jdeme, ať se nám nevyvrátíš. Voda přece nic moc nezmůže.” Pokrčila jsem rameny. Zastříhala jsem ušima a vodu jsem vrátila do svalů, aby ho tak nebolel každý jeho pohyb. To už jsme pomalu přicházeli k jezeru. Zeiran vyzvídal, jestli něco nevidím. Doufala jsem, že by mě mohlo něco trknout. Přece jen jsem tady strávila dlouhé chvíle utápěné v depresích. Na moment jsem pohledem spočinula i na místě, kde jsem se utápěla. “Zatím nic moc.” Povzdychla jsem. Prošla jsem kolem břehu, když Zeiran zrovna pil. Zůstala jsem stát kousek od něj. “Možná blíže k horám budeme mít větší šanci?” Zeptala jsem se a při tom jsem zůstala viset pohledem na něj nezvykle dlouho. Najednou se ve Frankovi něco naprosto změnilo. Možná si všiml toho pohledu a praskla v něm žárlivost. Skočil po mě jako ninja a zaryl drápy přímo do mé zadní nohy. Ihned jsem se po něm ohnala a rafla ho, aby toho nechal. Ta jeho žárlivost byla čím dál horší.

Zeiran v tom neviděl nic dobrého. Ale já nevěšela hlavu tak brzo, jako on. A proto jsem si zachovala vlastní důstojnost. "Voda je stejně mocná, jako třeba oheň, nebo zem. Vše má své výhody, ale i nevýhody. Jen musím vychytat nějaké mouchy." Sice těch much bylo více a zároveň jsem neměla moc představy, jak s vodou správně zacházet. Ale ano, voda uměla uhasit oheň, ale neuměla se plně bránit zase jiné magii. Vše mělo své pro a proti. Zeiran měl odjakživa k vodě odpor, což mi přišla škoda. Má obrovský potencionál.
Pak nadhodil, že úkryt zde bude sloužit jen jako letní místo. Což byla dost škoda, už v hlavě jsem si přislíbila, že udělám všechno proto, abych to nějak vymyslela. Ale nabídl i místo v jeskyni jeho otce, ovšem po svolení sourozenců. "Díky," řekla jsem. Bylo to od něj hezké gesto a samotné mi to přišlo zvláštní, že mi to takhle sám od sebe nabídl. Asi ti vážně důvěřuje. Zamrkala jsem.
Chvíli jsem zůstala jen ve své hlavě přemýšlet nad tím, co mi to teď vlastně nabízí. Probudila jsem se až při jeho slovech, jestli pokračujeme dál. Frank už mi seděl u nohy a jen kroutil hlavou v nesouhlas. "Jo, jo jdeme." Řekla jsem s úsměvem a šla tedy dál, ať jsme tam co nejdříve.

// Jezero

// Průliv

Vyvolávala jsem kolem sebe menší vodnaté delfíny, kteří poskakovali sem a tam. Občas jsem se při návalu vlny ponořila, ale voda mě zase vrátila na svou pozici. Frank se držel za ocas a byl značně stále podrážděný. Měli jsme nějaké... osobní problémy a v našem vztahu to v posledních týdnech dost skřípalo. Zeirana očividně nemá rád a bude sabotovat všechno, co bude spojené s ním. Ale já doufala, že se s ním jednou snad vyrovná.
Když jsem se dostala konečně na souš, oklepala jsem se. Snažila jsem ze sebe střepat všechnu vodu. Nemusela jsem používat ani magii, protože Zeiran mou srst velmi rychle vysušil díky teplému větru. "Jo, díky." Přikývla jsem. Frank se mi posadil k zadní noze se stále nafouklým obličejem a díval se na straku.
Ohlédla jsem se zpátky na průliv. "Neviděla bych to tak černě," zavrtěla jsem ocasem. "Možná bych měla pár nápadů, jak tvou maličkost dostat sem a tam, aniž by ses namočil. A křídla nepočítám." Pokrčila jsem rameny. I když jsem mu je přála, nemohli jsme se spoléhat na to, že se bohové smilují a jednoduše mu je dají. Je to buď a nebo. Podívala jsem se na svou zadní nohu, voda vyčistila odřeniny. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu, bylo to příjemné. Zároveň ten písek mezi prsty mě štval.

Zeiran se zvedl a já udělala automaticky to samé. Tělo trochu bolelo, ale nebylo to nic, s čím bych se nevyrovnala. Zeiran šel do vody první a tak jsem ho nechala. Já se ještě na chvíli zastavila a rozhlédla se po Frankovi. Bylo mi jasné, že ten lasičák to sám nepřeplave a většinou se mě držel. Jenomže on seděl na kraji lesa s packama založenýma na prsou. Jeho pohled vypadal výhružně a nafouklé tváře jasně ukazovali, že je nabroušený. "Buď jdeš, nebo ne." Řekla jsem směrem k němu a otočila hlavou k vodě. Pomalu jsem se do ní rozešla a nechala na svém věrném příteli, jestli skousne svoje ego a půjde, nebo zůstane tady. Tady mu ale hrozilo velké nebezpečí, se kterým by si sám neporadil. Na poslední chvíli se rozběhl za mnou a chytl se mi za ocas. To už jsem byla ale ve vodě.
Voda byla něco, co je pro mě celkově přirozené. Pohyby byly tak jednoduché. Endorfíny, které se mi hromadily v těle jasně dávali rozkaz vodě, která mi hrála na ruku. Pomalu jsem se blížila na pískovou pláž.

// Písčiny

Takhle má vypadat opora? Neuměla jsem to správně pojmenovat. Ale přesto to bylo něco, co mi dodávalo potřebnou sílu. Aby se emoce vrátily tam, odkud se rozprchly. V moment, kdy mě pohltil strach, i když nemusel. Stejně jak rychle to přišlo, tím rychleji se dostavil pocit úlevy a bezpečí. Kdyby tu ale nebyl Zeiran, pravděpodobně bych byla už na druhé straně ostrovů, při běhu od podivných bludů.
Toužila jsem to trochu rozptýlit, cítila jsem se vina za to co se stalo. Za to, že jsem to nezvládla. Že jsem za to mohla já a byla odkázaná na pomoc Zeirana, zase. Začínala jsem si uvědomovat i fakt, že on mě vlastně nepotřebuje, ale já ho ano. A víc, než by se mi líbilo. Sklopila jsem lehce uši do stran. Jeho vrozený element byla země, i přes to ale na něm vládla převážně modrá. Wu byl prostě strašný prevít. "Jo, to dává smysl." Řekla jsem. Nějak jsem na svůj kožich, i oči si zvykla. Nedokázala jsem si představit, že bych teď šla a řekla, chci všechno přebarvit. Taková jsem byla... taková jsem chtěla i zůstat. Nehledě na to, že se mi ta růžová líbila nebo ne. Nebo že můj kožich neodpovídal tomu, kdo teď jsem. Vzhled nebyl všechno, vzhled byla moje vzpomínka na můj minulý život, kterou jsem si chtěla uchovat.
Když se Zeiran začal odtahovat zvedla jsem podobně hlavu a ještě se mu otřela o tvář. Ani nevím vlastně proč, ale zamávalo to mnou dost. "J-jo jasně." Vykoktala jsem a zavrtěla se. "Ještě abych nezvládla něco, co je spojené s vrozeným elementem." V rychlosti jsem se usmála a vyčkávala, kdy se zvedne Zeiran.

Zarývala jsem drápy do půdy a při tom se snažila tady vlastně ani nebýt. Zeiran se postavil, obešel a objal mě. Bylo příjemné ho cítit tak blízko, vlk kterému jsem důvěřovala. Ale i tak se stalo, co se stalo a já nechápala proč. Bylo to jednoduše v tom okamžiku, v té chvíli co se ve mě něco probudilo. Stačilo jen cítit ty liány a já se ponořila do daleké minulosti. I když to prováděl Zeiran a chtěl mi pomoci. Co se... Zachvěla jsem se a při tom hlavu přiložila k té jeho, která mi objímala krk.
"Tehdy to bylo těžké," řekla jsem z ničeho nic. Nechtěla jsem o tom mluvit, jednodušší by bylo mu to ukázat. Ale to má magie nedovolovala. Nebo ano? Nechala jsem to tak. Prostě to viselo ve vzduchu. Tělo, které se třáslo se pomalu začínalo uklidňovat. Bylo to příjemné cítit vedle sebe oporu. Jako kdysi, když mi Zeiran pomáhal s prvním lovem. A já jsem lezla mrtvému jelenovi - nebo co to bylo - celým tělem. A celá hrdá, pokrytá krví jsem se při tom vděčně dívala na svého přítele. "Nevěděla jsem, že zem je tvoje vrozená." Špítla jsem, abych se zbavila podezření na to, co se teď stalo. Ale šlo to horko těžko, kdo by si nevšiml situace mého emočního zhroucení a naprostého zklamání? Hlas se mi přesto třásl, myšlenky mi stále bloudily tu a tam.

Vnímat okolí bylo to poslední, co jsem teď chtěla. Podivné představy, které ve mě vyvolávaly to, co jsem za život zažila snad nejhorší. Těkání pohledem sem a tam. Slyšela jsem v hlavě hlas, velmi známý hlas. Nebyl výhružný, ani divně zvrácený. Něco mi říkalo, že se musím probrat. Ať chci nebo nechci. Zeiran už ležel přede mnou a já při tom propalovala díru pohledem. Srst na zádech jsem měla naježenou, přesto jsem cítila strach. Tlapou jsem čváchla do prázdna a nakonec zjistila, že tlapa mi stojí na něčem měkkém. Nebyla to zem, skála ani půda na které stály zbylé nohy. Bylo to hebčejší.
Trvalo to pár sekund, než mi tlama sklapla a já se podívala, co jsem k zemi tak přidupla. Velká černá hlava, která se nejspíš nebude tvářit zrovna nadšeně. "Sakra," ulevila jsem si. Ještě jsem párkrát zamrkala a rozhlédla se po okolí. Žádné liány tady nebyly, nic po mě už nešlo. Co tady bylo před chvíli Zeiran už schoval definitivně někam pod zem. Obešla jsem ho a lehla si vedle jeho boku. Hezky jsem se stočila do klubíčka a nos zabořila do svého ocasu. Dělajíc, že tady vůbec nejsem, přesto jsem se ho bokem dotýkala. Přehrávala jsem si celou tu situaci, která před chvílí nastala. Jak jednoduše mě jedna prkotina dokáže dostat do míst, ve kterých jsem se kdysi ocitla. "Promiň," hlesla jsem a při tom se dívala někde do blba.

Panika mě ovládala, koho taky ne? Byla jsem uvízla a nemohla se pohnout. Magie země byla proti mě a já netušila, jak s ní naložit. Místo toho jsem to jen zhoršovala, když jsem ovšem uslyšela rázný hlas Zeirana, na moment jsem všeho nechala. Zvedla jsem oči a viděla jeho vážnou tvář. Jeho hlas byl tvrdý a dominantní a mě to donutilo poslouchat. Možná bych tím mohla získat nějakou naději. Nechtěla jsem ale od něj pomoct. Chtěla jsem se odsud dostat sama, i když to byla dost mizivá šance. "Proč?" Zamračila jsem se na otázku ohledně očí. Copak v tom byl nějaký trik? Kouzlo? Voala a teď to zvládnu levou zadní? Ani náhodou. "Počkej ještě," žádala jsem ho. Ale když se můj pohled střetl s tím jeho, bylo mi jasné že mi další čas nedá.
Ochotně jsem zavřela oči a čekala, co se bude dít. Ovšem při prvním dotyku liány o mé tělo jsem to ihned poznala. "Ne!" Vyhrkla jsem a začala tím panikařit ještě víc. Vytřeštěné oči a tělo hopsající v úzkém prostoru. Neovládala jsem prakticky nic, co se pojilo s touhle situací. Cítila jsem, jak si trhám chlupy a zároveň tvořím další oděrky. Panika, která ve mě dřímala už dřív se odmítala s tímhle smířit. Liány se ale i dál omotávaly kolem mého těla. Ostrá bolest ze strany zadní nohy, když se dostala ven. Přesto jsem sebou ale škubala, snažíc se dostat z toho sevření. Nejspíš sem to Zeiranovi jen stěžovala, ale bylo mi to úplně jedno. Strach mi proudil tělem a vracel vzpomínky na nepříjemný zážitek. Div jsem si tam nezlomila vaz. Přesto všechno ani nevím jak mě Zeiran vyhodil na zem a pustil.
Několikrát jsem se otočila kolem své osy. Zadní noha byla celkově dodřená a od krve. Ramena a boky byly taky lehce obouchané, ale nic na co by se mělo umírat. Vyděšeně jsem se stáhla o pár metrů dál. Jako kdyby mě svírala nějaká noční můra, která zkreslovala realitu a mé děsivé představy o tom, že se mě liány snaží dostat. Něco jako scéna po použití drog, kdy tu lítá drak, ale já viděla liány.

Mrkala jsem směrem vzhůru. Objevila se tam velká hlava Zeirana s jeho typickým úsměvem, který jasně říkal - ty jsi nula. "Samozřejmě svým šarmem, lstivostí a podlostí." Ironie v hlase jasně zněla. Pravda byla ale takové, že svaly a kosti mě začali po chvíli bolet. Pád z dvou metrů do místa, kde se zasekli ramena nebylo to nejpříjemnější. Ale furt lepší, než kdybych sebou plácla na rovnou skálu.
Snažila jsem se nějak vyskočit. Za pomoci ramen se nějak chytit a aspoň se dostat do lepší pozice. Chvíli to trvalo, přední nohy jsem zarývala do skály a vydávalo to nepříjemný zvuk, ze kterého se ježili chlupy i na místech, o kterých by se některým ani nezdálo. Zavrčela jsem si pro sebe, moc to nešlo, ale za chvíli jsem byla v pozici koně vzpínajícího se na zadní. I když to bylo dost ošemetné. Mohla bych se vyplavit vodou, není tak daleko z průlivu. Nějak jí dostat skrz. Napadlo mě. To je blbost. Ihned jsem to zavrhla. Magie snění mi byla taky tu a tam... Možná bych mohla zemi. Ta magie byla u mě jako časovaná bomba. Neměla jsem k ní absolutně žádný vztah a vlastně ani vlohy. A neovládala jsem jí tak dobře, jak bych si představovala. Přesto jsem to ale zkusila, byla jsem v nouzi. Emoce to vzaly po svém a byla jsem spíš naštvaná a projevovala tak hlavně negativní emoce. Chtěla jsem nějak pomoct, místo toho si to ale magie vzala po svém. Skály sebou zničeho nic škubly a já se tak propadla ještě o něco níž. Ucítila jsem, že mi zadní tlapa uvízla mezi dvěma skalami a nešla vytáhnout. Vyděšeně jsem zakňučela a zavřela na moment oči. Já toho Wua zabiju! I když štěstí, že jsem tu trhlinu vlastně nějak nezavřela, mohla ze mě být placka. "Já to dám! Vůbec nezasahuj, já budu hrdina, pff..." Hlas se mi ovšem zlomil a znělo to spíš jako nářek v posledním tažení. Nechtěla jsem si zlomit nohu, ale zároveň jsem se chtěla dostat ven. Začala jsem se proto nebezpečně vrtět.