Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Kopanec od srny vypadal všelijak, ale otec mě ujišťoval, že mu nic není. Tak jsem jen hole přikývla a musela mu věřit. Snad žádné vnitřní zranění neměl. Co se týkalo tématu o srdcích, to už mě zajímalo mnohem více. Údajně měl každý srdce, včetně mě. Kdybychom ho neměli, byli by jsme mrtví. "To je divné, že nás při životě udržuje tak malá věc." Pronesla jsem, jako bych snad měla vystudovanou medicínskou fakultu. Tak či tak na jednu stranu to bylo vážně divné. Stačilo tak málo a my... umřeme.
Srnčí maso mi jelo. Už teď jsem věděla, že až jednou vyrostu do pořádné vlčice, maso mi bude chutnat vždy. Neměla jsem s tím problém, sežvýkat něco co umřelo, nebo bylo zabito. "Mňam, už se těším až vyzkouším všechno maso na světě!" Vyhrkla jsem nadšeně. Nechtěla jsem být v životě vybíravá. Brát to co bude mi zcela stačilo. "Mám taky něco vzít?" Sice mi Frank jako takový batoh opravdu stačil, i když prd vážil cítila jsem ho. Ale pokud by táta chtěl pomoct, ráda mu se srnou pomůžu. I přes to že byla o několik více kil těžší a větší než já.
Pomalu jsem vyskočila zpátky na nohy, byla jsem již nasycena a snědla snad víc, než jsem vážila. A tak bylo na čase kolíbat se sem a tam. "Ha! Tady to poznávám, já vím kudy!" Vyhrkla jsem nadšeně a při tom použila tak trochu i svůj nos, pro kontrolu. Snažila jsem se odhalit pach naší rodiny, byl tu i náš pach - snad... tedy doufám, že to nebyla žádná smradlavá zvěř, ale my.

// Úkryt

Mé ego zase o něco poskočilo nahoru. Chvála. To se mi velmi líbilo poslouchat. Zazubila jsem se na tátu a užívala si, jak mě ocenil. Beze mě by ten lov nezvládl, jistě že nezvládl. Protože ve dvojko a půl se to dělá rozhodně líp, než samotnému vlku. I když jsem byla pouze a jen malá pomoc ve velkém dílu našeho koláče. "A co to břicho? Jak tě ta srna kopla? Nestalo se ti nic?" Zeptala jsem se, stále jsem tu ránu měla před očima. Nic pěkného to nebylo, kór když se jednalo o mého tátu.
Lov mě zmohl snad víc, než celá naše procházka. Byla jsem unavená, usadila jsem se na zadek a potřebovala si trochu oddychnout. Při tom jsem pozorovala, jak se srna ztrácí před očima. Už srnu moc nepřipomínala, srst pryč, zůstalo jen maso. Zajímalo mě právě srdce, to byl orgán, který držel srnu při životě. Pohlédla jsem zpátky do ohnivých očí mého otce. "A to srdce mám taky?" Zeptala jsem se, pod srstí to nebylo vidět, co se ukrývá uvnitř vlka. Ovšem nepochybovala jsem o tom, že se srnou budeme mít asi něco i společného. Aspoň co se barvy vnitřku týkalo.
Táta zavelel, že je pomalu čas jít domů. I s naší kořistí. Přitáhla jsem si k sobě díl, který mi naporcoval a s chutí jsem se do něj pustila. Chutnalo to úplně jinak než zajíc. Zasněně jsem se usmívala, jak moc dobré to bylo. I Frank si nějaký ten kousek přitáhl k sobě, spíše jen žďobek, aby ochutnal. Srandovně si to dal do pacek a seděl. "Chutná to líp než zajíc! Za tu námahu to stálo." Zasmála jsem se nad tím a při tom si nacpala pupek, jak nejvíce to šlo. Přece jenom jsem musela využít chvíle, kdy jsme jedli jenom s tátou. Až maso doneseme k mámě a sourozencům, nemuselo by už nic zbít. Tudíž se teď mohla "nemalá část" tak nenápadně ztratit. Jakmile jsem si nacpala pupek, že jsem byla jako válec na nohách, mohli jsme pokračovat. "Ne, zvládnu to." Odmítla jsem pomoc při nesení. Chtěla jsem být přece velká holka a zvládnout všechno sama. Teda to se nedalo říct o Frankovi, který se už stačil uhnízdit zase na mých zádech.

Táta byl naštěstí v pořádku, i po kopnutí srny. Byla jsem z toho rozhozená a tak už jsem se na srnu dostatečně nesoustředila. Každopádně po jeho slovech se to ve mě trochu uklidnilo. Stále jsem běžela, ale už jsem nevěděla, která noha jde první a která poslední. Dávala jsem do toho všechno, ale mlela jsem z posledních sil. I přes to, že mi táta říkal ať si odpočinu, odmítala jsem, dokud neskončí tahle práce. Chtěla jsem, aby na mě byl hrdý. Dávala jsem hodně pocitů z instinktů. Pohled se mi mlžil, ale běžela jsem, dokud to šlo.
Táta skočil po srně a chvíli se jí vezl na hřbetě. Vypadalo to divně, ale za chvíli srna padla. "Zvládli jsme to!" Vyhrkla jsem nadšeně a běžela k němu. Jakmile jsem byla dostatečně blízko, jako kulička jsem se kutálela k němu a zůstala ležet rozpláclá na zemi. Frank nás také konečně doběhl a skočil mi po zádech, taky se rozplácl jako prasklý balónek. "Lov je náročný." Řekla jsem a dívala se, jak táta porcuje maso. Začenichala jsem, opět jsem ucítila tu sladkou vůni rudé krve. Donutilo mě to se zvednout a podívat se, teď už na mrtvolu. Jak jí táta kuchal, viděla jsem spoustu věcí. Měla v sobě nejen maso, ale i celkem velké kosti. Kromě toho jsem viděla i spoustu odstínů, pravděpodobně nějakých orgánů. "Co je tohle?" Zeptala jsem se táty a čumákem ťukla do rozpáraného hrudníku. Vypadalo to, jako nějaký pohon. Kulaté, ale přesto velké srdce, které by jindy bilo. Nevypadalo to úplně, jako klasické maso, že by v srně nebylo jen maso? Zamrkala jsem a při tom se dívala, jak tátovi stačí jen kousnout, aby dokázal roztrhnout určité části. I ta její srst se mi líbila, ale tu bych žvýkat nechtěla, byla na to až moc chlupatá.

Krok číslo dvě se blížil. Nedočkavě jsem přešlapovala na místě. Přes záda mi přejel mráz, napjatě jsem sledovala stádo přede mnou. Přikývla jsem na slova mého otce a začala se tak pomalu přibližovat. Dívala jsem se, abych náhodou nešlápla na větev, nebo na něco, co by dělalo větší hluk. Teď nebo nikdy. Vyměnila jsem si s Frankem pohled a teď nezbývalo nic jiného, než se vydat vstříc lovu. Táta se rozběhl jako první a já nechtěla být pozadu. I když jsem se snažila být rychlá, těžko jsem dosahovala rychlosti mého otce, nebo nedej bože srny. Frank byl několik metrů za mnou, s vypláznutým jazykem se hnal, co mu jeho pidi nožky stačily, ale ten byl daleko za vodou nějakého lovu. Mohl se snažit jak chtěl, ale byl tady prd platný.
Já jsem ale nechtěla být. Běžela jsem proti srně a mému otci. Viděla jsem, jak srna kopla mého drahého tatínka do břicha. "Tati!" Vyhrkla jsem vyděšeně a chtěla běžet za ním a nechat srnu pláchnout. Táta se ale velmi rychle zvedl a běžel dál, tím mi dal najevo, že je v pořádku. Vypadalo to hrůzostrašně. Okamžitě jsem si do hlavy vsugerovala, že nesmím běžet srně za zadkem, jinak mě odpálí až na Mars.
Běžela jsem rychle dál. Teď běžela srna naproti mě. Nejspíš ze mě neměla strach, protože odmítala uhnout z cesty. Proto jsem jako správná vlčice začala dělat kravál a vrčela, pískala, zkrátka snažila jsem se udělat rambajs. Na poslední chvíli srna zastavila přede mnou a rozhodla se otočit na druhou stranu. V tu chvíli už jsem se já valila na ni a štrejchla se jí svými mléčnými zoubky o její bolavou nohu. Srna ale byla v jednom okamžiku tady a v druhém už pelášila zase pryč. To ne! Nechtěla jsem, aby nám utekla, ale už teď jsem se mohla pochválit za to, že jsem se k ní aspoň přiblížila! Chtěla jsem si usnadnit cestu a proto jsem běžela trochu bokem, snažíc se vidět nějakou skulinu, která by mi v lovu mohla pomoct. Byla jsem už zadýchaná a pelášila z posledních sil. Můj obličej už připomínal Frankův, taky vyplazený jazyk, jehož konec plandal někde daleko za mnou.

Soustředit se na jednu věc bylo složité a náročné, přesto to nebylo nemožné. Naslouchala jsem slovům mého otce, každé z nich totiž bylo velmi důležité. Tudíž já i můj malý, drobný přítel jsme si vyslechly plán, který teď bude následovat. Bod jedna, vyhlídnout si tu správnou srnu. Nejlépe nějakou poraněnou. Přikývla jsem, pro tenhle plán to bylo velmi důležité. A pak jí oddělíme, abychom jí mohli ulovit. "Rychlé a potichu." Přikývla jsem, nebyl nikde prostor pro otázky, nebo v půlce lovu klábosení. Musela jsem veškerou svou pozornost věnovat právě na tohle.
Rozhodně jsem se chtěla přidat, když už se jednalo o takovou akci! Mé krátké nožičky přece musí dopomoct ulovit jídlo. A tak jsem potichu našlapovala do trávy, snažila se být nedaleko otce a kopírovat veškerý jeho pohyb. Za chvíli se mi už zjevil pohled na srnčí stádo. Páni! Jsou tak veliké! Uvědomila jsem si a fascinovaně na ně začala zírat. Frank vedle mě šel po svých, schovaný za trsem trávy sledoval naši kořist. Dívala jsem se z jedné srny na druhou, všechny byly tak stejné. Hehe... všechny mají bílej zadek, to je srandovní! Zazubila jsem se nad tím, ale při uvědomění, že i já mám bílej zadek to už bylo trochu... méně legrační. Zavrtěla jsem hlavou a našla si dobrou pozici, jediný velký trs trávy přede mnou, jak dělané pro mě. Hodila jsem hrdě očko po tátovi a čekala, co se bude dít teď. Nechtěla jsem nic pokazit, proto jsem zůstala čekat na další krok.

// Němé údolí (přes Furijské hory)

To co můj nový přítel jí mi bylo zatím záhadou, ale určitě mu zkusím dát všechno, co budu jíst já. Však na něco přijdeme. Každopádně při pomyšlení, že mu budu chytat hmyz se mi nedělalo zrovna nejlépe. Nic proti hmyzu, ale že bych po lese běhala a chytala mouchu? Můj lasičák přece nebude jíst mouchy. Budu ho pěkně vykrmovat, ať je z něho pěkný a velký lasičák! Vypadalo to, že se mu na mých zádech líbí, neboť za celou dobu co jsem ho nesla, neslezl. Zvláštní, možná jen nabíral síly, než se půjde do nějaké větší akce.
Pomalu jsme se dostaly do lesa, který mi byl již znám. Okamžitě jsem začala čenichat, tak jak mi můj otec řekl. Hrdě jsem se postavila, pořádně, postoj jak na výstavě. Hlavu jsem pozvedla a začala nasávat pachy. Cítila jsem nás, náš domov, naši rodinu. Kromě toho jsem ovšem cítila i spoustu jiných pachů. Snažila jsem se najít ten, který mi táta popisoval, neboť on ho zachytil. Nebyla jsem si jistá, jestli mám ten správný. "Možná ho... možná ho mám?" Řekla jsem potichu, ale držela jsem si menší odstup. Raději jsem se zaměřila na pohled dopředu. Snažila jsem se najít ten pach, který jsem cítila. Nos pro větší soustředěnost zamířil k zemi, abych to měla trochu jednodušší. Postupovala jsem pomalu a nejistě, našla jsem ale stoup! Čerstvou stopu v blátě, nové zjištění - stopa srny nevypadala jako vlčí. Ta moje byla úplně jiná. Když jsem se zaposlouchala do zvuku lesa, bylo slyšet chroupání, asi trávy? "Je někde blízko!" Šeptla jsem potichu. "Co budeme dělat?" Neměla jsem tušení, mám se rozběhnout a skočit přímo mezi srnky? Nebo nějak potichu je tady budeme nahánět? Lasičák Frank se rozhodl slézt z mých zad, postavil se vedle mě a stál na zadních nohách, jako by tátu taky poslouchal a čekal na povely.

Táta byl zvědavý na to, jak se zhostím role pečovatelky o Franka. Teď jsem tvrdila, že to zvládnu a za tím jsem si rozhodně stála. Můj lasičák mě bude pronásledovat na každém kroku, nedáme bez sebe ani ránu. Budu dávat pozor na něj a on zase na mě. Cítila jsem, že budeme jednou velcí a velmi dobří přátelé. A časem si sedneme, časem si sedne všechno. "A co takový lasičák jí?" Zeptala jsem se a při tom naklonila hlavu, abych se na něj podívala. Viděla jsem, že má ostré zoubky, tudíž trávu jíst asi úplně nebude. Je možné, že je to masožravec, jako my? Jako já - jako já od teď? Do teď jsem byla spíše mlékožroutkou, ale teď už budu masožroutkou! Zazubila jsem se.
Táta už mi vysvětlovat, jak najdeme tu srnku. Byla jsem zvědavá a těšila se, až na nějakou narazíme. Každé zvíře mělo jiný pach, svůj bych poznala na sto honů. I tátův a mámin, s nimi jsem byla odjakživa a ten pach se mi zaryl tak hluboko do paměti, že ho nikdy nezapomenu. A kdybych je měla hledat, vím kam jít. Ale zvířata? To už bylo horší. Věděla jsem, jak jde cítit zajíc a voda, ale srna? To byla úplně jiná liga. Znova jsem se naklonila k Frankovi, abych do něj čumákem narazila. "Voní jinak než my." Souhlasila jsem s tátou. Byla jsem z toho nadšená, že se takhle učím. Už jsem se nepovažovala za jen tak nějaké vlče, já jsem byla TO vlče. To nejlepší vlče na světě, dobře to jsem trochu přeháněla... ale rychle jsem se učila. Každopádně při lovu je třeba být potichu. "Potichu?" Naklonila jsem hlavu znova na stranu. Vždyť tolik nemluvím! Bylo fakt, že jsem tlamu ještě nezavřela od té doby, co jsme vyšli vůbec ven, ale to byl jen malý detail.
Už jsme se pomalu vraceli domů, já se těšila že si ale ještě zalovíme, než dorazíme zpátky do úkrytu za mámou a sourozenci. Proto jsem zavřela tlamu, podívala se i na Franka a dala očima najevo, ať ani on nemluví. On ale nemluví, jako vážně nemluví. Ale jsme v tom spolu! Chtěla jsem tu srnku vidět, proto jsem do toho dala úplně všechno! Dokonce jsem i našlapovala potichu, což mohlo v mém případě vypadat srandovně, když jsem nohy dávala vysoko nahoru a pomalu a v tichosti je dávala na zem.

// Les Alf (přes Furijské hory)

Radostí jsem skákala do vzduchu, bylo to tak skvělé vědět, že od teď jsem měla parťáka na své cesty. Dokonce lasičáka Franka! Otec to svolil a já mu za to byla moc vděčná. Ovšem i mít zvířátko mělo svá pravidla a já se o něj budu muset starat. Jinak se totiž stane tátovou večeří. "Budu se o něho starat úplně nejvíc!" Zazubila jsem se. Ale pravda byla taková, že jsem neměla tušení, jak se o takové zvíře starat. Prozatím se stal mým pasažérem a z mých zad se nehodlal přesunout na zem, aby šel po svých. Možná je unavený, když za námi běžel, má kratší nohy. Jo, to bude ono.
Čenichala jsem, ale neuměla jsem rozeznávat pachy, takže mi to bylo k ničemu. Ve vysoké trávě jsem viděla leda tak brouky, kteří zrovna lezly po vysokých stéblech. Občas jsem vyskočila, ale ani můj nejvyšší skok nestačil k tomu, abych se dostala nad ně. "Jak najdeme tu srnu? Vysílá nějaký signál?" Zamračila jsem se, jaký signál by asi tak mohla mít? Třeba nějakou velkou šipku, která by na ni z nebe ukazovala - tady jsem! To asi ne. Táta nic neříkal, tudíž asi taky nic neviděl. "Možná jsou někde schované..." Zamumlala jsem a uviděla malou, nenápadnou díru v zemi. Strčila jsem tam hlavu. "Haló, paní srnko, jste doma?" Zvolala jsem do ni, ale nic kromě nenápadné ozvěny se z ní neozvalo. Rozhlédla jsem se a raději se držela poblíž táty, nechtěla jsem se v té trávě ztratit, všechno mi tady přišlo tak stejné. Mohla bych se tady motat i hodiny a pak bych přišla na to, že se motám v kruhu.

Květiny měly svou vůni a mě na jednu stranu velmi připomínala vůni domovu. Bylo to tak silné, že ji rozhodně nikdy nezapomenu a aspoň mě vždy dovede v pořádku domů. Kupodivu jsem si nejspíš nacházela cestičku k přírodě a ke všemu živému. Možná budu mít nějaký zvláštní vztah právě s něčím takovým.
To už jsem byla v plném proudu lovu, tedy takové ne-lovu lovu. Pohltila mě ta hra tak moc, že se mi dokonce povedlo chytit údajného vetřelce, který nás celou cestu pronásledovat. Malý lasičák byl na světě možná podobnou dobu jako já. I když jsem osobně nikdy dospělou lasici neviděla, takže jsem neměla s čím porovnat. Ale jakmile jsem se lasičáku zahleděla do očí, bylo mi jasné, že tenhle na jídlo nebude. "Na jídlo né, to by byla škoda! A moc masa na něm přece není! To ta srnka bude lepší!" Zavrtěla jsem ocasem a už tvořila pakt s mým novým kumpánem. I přes to, že se Frank klepal, byl odvážný a vyskočil mi na záda. No počkat a kdy se prostřídáme? Když jsem měla vozit ho, mohl by i on mě, nebo snad ne? Bohužel lasičák asi nechodil každý den do fitka, aby unesl váhu malého vlčete. Ale na všechno se časem přijde, to bez debat. Jakmile otec usoudil, že může jít s námi, byla jsem štěstím bez sebe. "Tak vítej v rodině, Frenku!" Ani nevím, jak mě to jméno napadlo, ale hodilo se to k němu a já ho tím i pokřtila.
Přesunula jsem svůj střed zájmu po okolí. Zda-li nezahlédnu nějakou tu srnku, o které mluvil táta. "Tak teď už můžem na ten lov!" Sice lasičák asi nebyl ideální parťák pro lov, ale byla jsem tu přece já a i můj skvělý táta. Energie jsem měla na rozdávání, kdo ví kde se to ve mě bralo. A pak jsem se vydala vstříc té vysoké trávě, ve které jsem hodlala najít svou pořádně velkou kořist!

// Irisin ráj (přes Severní hory)

To, že jsem se nalokala vody vem čert, takových událostí ještě bude určitě habaděj. Ale je fakt, že na sebe musím dávat pozor, i když můj pud sebezáchovy byl na bodě mrazu. Zatím jsem necítila téměř žádnou bolest, tedy pokud nepočítám prořezávání zoubků přes dásně. To nebylo zrovna ideální období, ale i teď mě strašně šimraly. Copak mi narostou a tlačí se další? Zavrtěla jsem hlavou a nechala tohle raději plavat, však ono se časem ukáže, co se bude dít. Rozhodně jsem nechtěla zkazit si náladu na mém prvním legendárním výletu. Raději jsem sledovala tátu, který sliboval, že jsme tady určitě nebyli naposledy. "Dobře tati," zazubila jsem se na něj. Už teď jsem se viděla, jak ťapem na další cestu. I když mě už celé tělíčko hodně bolelo.
Uvítala jsem, že jsme na chvíli zpomalili. Rozhlížela jsem se, viděla jsem další vodu, spoustu trávy i rostlin. Zastříhala jsem ušima a ihned se rozklusala k podivnému barevnému trsu trávy. Začenichala jsem, ale jen jsem z toho kýchla. "To voní!" Zazubila jsem se, opět se ale něco začalo hýbat nedaleko mě. Přikrčila jsem se k zemi, tedy aspoň předek, zadek mi luftoval ve větru nahoře. S lišáckým úsměvem jsem vyskočila do vzduchu, jako nějaký kombo a přistála přímo na místě, kde se hýbala tráva. "Mám tě!" Měla jsem zavřené oči a tak jsem skákala do neznáma, pak jsem ale pod sebou viděla malou lasičku. Tedy lasičáka. "Tati! Tati to je ten lasičák co byl na tom vozíku!" Vyhrkla jsem nadšeně. Teď jsem se lehce prořekla, neboť jsem přece jenom měla zůstat sedět na zadku, ale já si udělala výlet k neznámému vlku. Lasičák dýchal jako o život. "Tati, může jít s námi? Jestli nás pronásleduje tak dlouho, tak asi něco chce?" Zamrkala jsem nadšeně a zavrtěla jsem ocasem. "No tak! Může jít Frank s námi?" Nadšeně jsem vrtěla ocasem, už jsem ho i pojmenovala, není cesty zpět! A může někdo odolat těm mým kouzelným kukadlům?

Žádné bobule jsem prozatím ani nepostřehla, nejspíš na písku a vodě nerostou. Ale na to snad časem i přijdu. Každopádně jsem toužila ochutnat všechny chutě světa. Když mi zachutnalo maso, nepochybovala jsem o tom, že si zamiluji všechno ostatní. S lovem jsem dostala zelenou, mohla jsem pomoci při lovu, tedy pokud na nějakou srnku narazíme. Zavrtěla jsem hned ocasem a poznala, že ocas je od toho aby projevoval radost. A odháněl mouchy. "Jupí!" Poskočila jsem do vzduchu, to byla paráda. Radost ve mě rostla a myšlenka na to, že budu něco dělat.
Voda byla zvláštní, jak jí táta popsal, mohla jsem se v ní vykoupat i pít. Zamračila jsem se a sklonila hlavu. Nejdříve k vodě přičichla, voněla zajímavě. Rozhodně mi nic z toho co jsem znala nepřipomínala. Nakonec jsem tam ponořila čumák a otevřela tlamu, ale bylo to složitější, než se zdálo. Místo toho, abych se napila tak jsem se nadechla čumákem. Čímž mi voda zajela někam kdo ví kam, rozkašlala jsem se a musela se oklepat. Druhý pokus snad bude o něco lepší, vyplázla jsem jazyk a snažila se vodu chytit. Upřímně? Byl to kumšt, ale na ten grif časem přijdu. Bylo to jiné než tahat mámu o mléko. Tady té vody bylo plno, že by ji nemohl jeden vlk vypít celou. "To je tak skvělé!" Měla jsem radost i z toho, že bylo teplo a tak mi nebyla ani zima, když jsem se namočila.
Nakonec jsme se vydali zase dál. Ještě jednou jsem si proběhla po vodě, tedy tam kde jsem dosáhla a pak už jen pelášila za tátou. "Existují tady i jiní vlci? Než naše rodina a ten podivín s tím vozíkem?" Zeptala jsem se, koutkem oka jsem ještě nikoho nezahlédla, proto mi to přišlo divné. Copak všechno na těchhle ostrovech patří nám?

// Němé údolí (přes Severní hory)

// Jižní hory

Naštelovala jsem ouška směrem k mému otci, který mi začal vyjmenovávat druhy mas, které existují. Bedlivě jsem poslouchala a snažila se pomocí mysli představit, jak ty zvířata asi vypadají. Každopádně jsem chtěl zkusit všechno maso. "Takže vlci nejí jen maso?" Naklonila jsem hlavu na stranu, nejen maso, ale i bobule? Okamžitě se můj střed zájmu přesunul. Bylo mi jasné, že maso jen tak nějaké neulovím, ale lovit bobule? To znělo fantasticky! Tátovi nejvíc ze všeho chutnalo srnčí. "Můžu tu srnu s tebou někdy ulovit?" Nabídka, která se neodmítá, i když mám na srnu ještě dost času. Určitě bych se na ten lov chtěla alespoň podívat.
Postupně jsem ťapkala dál, rozhlížela se a snažila zapamatovat si každý kámen, kopec či klacek na zemi. Podle všeho obchodník to dělal pro radost, nikoliv za trest. Přikývla jsem a stále se nemohla zbavit dojmu, že nás něco pronásleduje. Rozhlížela jsem se, ale nic jsem neviděla. Hmm... Mysl mi pracovala, ale ztratilo se to při pohledu na následující prostředí. "Tak jo." Dokončila jsem to nakonec a pak už přesunula pohled dopředu. Nejenže jsem viděla divně žlutou trávu, která se sypala pod tlapkami. Viděla jsem i velkou louži vody. Oči se mi rozzářily a okamžitě jsem se rozběhla vstříc novému dobrodružství. Rozběhla jsem se do vody, ale jakmile se mi dotkly tlapky jí, vyděšeně jsem uskočila. "Studí! Mokré!" Uskočila jsem zpátky na písek, kde se mi na tlapky dostal i mezi prsty. Nedalo mi to, ale zkusila jsem to znova. Pomalu a jen namočit prstíky. "Co to je za louži?" Nevypadalo to jako mléko.

Mléko šlo už nejspíš stranou, od teď už jedině maso. Ale údajně je toho mnohem víc, co bych ještě mohla ochutnat. Mlsně jsem se olízla a snažila se představit, co všechno existuje. "Je i jiné maso, než zajíci? A je i něco jiného, jedlého?" Má zvědavost neznala meze, kdo ví kde se ty fascinující nápady braly. Ale z čeho všeho může vlk přežít, aby se měl dobře? Bylo nutné zjistit úplně všechno. Ale je fakt, že velká část mě se těšila, až také budu moct jít poprvé na lov. A budu moci tátovi pomoct s naháněním zvěře. Už se ke mě dostalo malé ukázky, teď už chyběla jen ta má praxe. "Jaké maso je úplně to nejlepší na celém, celičkém světě?" Zamrkala jsem svýma očkama a zvědavě naštelovala uši. Začínala jsem ovládat už všechny části svého těla. Stačila jen trochu praxe na ocásku, uších a za chvíli už budu vědět i jak pořádně chodit. Zatím jsem spíše tak poskakovala sem a tam.
Bylo na čase vrátit se zpátky za mámou a sourozenci. Tudíž nás čekala cesta zpátky, i tu jsem si hodlala užít plnými doušky. Každopádně vlk s podivným obchůdkem, to mi utkvělo v paměti na nějakou tu následující dobu. Podle otce to byl vlk, který prodával různé věci. "Koupit? A co by chtěl výměnou?" A v tu chvíli jsem si vzpomněla na toho lasičáka, který byl zavřený v té klícce. Mě se tak strašně moc líbil! Koupit... koupit... Mumlala jsem v duchu, otočila jsem se a viděla hýbající se trávu za námi. Ale to už byl pan táta v pohybu, já se jen zamračila a nechala černého pasážera, ať nás pronásleduje i dál. Však až nastane ten správný čas, on se ukáže. A při tom jsem se zařadila za tátou. "Co udělal ten vlk, že teď musí chodit takhle prodávat věci?" Naklonila jsem na hlavu, nějakou utkvělou představou jsem si vštěpila, že to měl za trest.

// Irisin ráj

Svět musel být obrovský, tak velký že ani má představivost nebyla tak velká. A to jsem měla v hlavě opravdu spoustu věcí. Zajímavé. Projelo mi hlavou, těšila jsem se, až jednou budu poznávat krásy okolního světa. Všechny zajímavosti a to, jak to tady vlastně chodí. Táta měl jen jedno oblíbené místo a to byl náš domov. "Jo, náš domov je ten nejlepší!" Milovala jsem svou rodinu a je pro mě velmi důležitá, proto jsem chtěla každou chvíli strávit s nimi. Ovšem v hlavě jsem si už dělala malou mapku okolí, aneb... až budu mít chuť někam vyrazit. Jednou.
Dostal se ke mě kus červeného masa. Na sucho jsme polkla a chvíli se na něj zaměřila. Očichala jsem ho, vůni to mělo opravdu specifickou. Takovou jsem si mohla zapamatovat. Ze zajíce něco vytékalo, rudá tekutina, ale zajíce už to rozhodně nepřipomínalo. Olízla jsem si čumák a dala si trochu na čas, než jsem se do něj zakousla. "Chutná to jinak." Kdo by to byl čekal, že to nechutná po mléku? Musela jsem hodně kousat, až mě z toho začla bolet čelist. Ale když jsem si uhryzla větší sousto, zaseklo se mi v krku a začala jen kašlat. Kousat! Šťavnaté maso, chutnalo mi to. "To je lepší než mléko! Jako tatínek!" Hrdě jsem se zazubila a při tom si dále pomlaskávala. Otec mezi tím, co já jsem se pustila do jídla rozešel k vozíku s věcma, kde jsem před chvílí byla i já. Jakmile se vrátil, vybídl mě k tomu, abychom se pomalu vrátili. "Jasně, máma už bude mít určitě starost." Zamyslela jsem se. Rychle jsem do sebe naházela i zbytek masa, které mi otec oddělil. "Tati, co to bylo za vlka s vozíkem? Měl spoustu věcí!" Vyhrkla jsem zvědavě.

// Dračí průsmyk

Ťapkala jsem dál, vyprávění o horách mě velmi zajímalo. Takový život horáka musí být vážně skvělý, doslova mě k sobě přitahoval. Jako magnet? Možná. Musím být opatrná, na tom stále můj otec velmi tkvěl. Měl o mně zkrátka starost. Zazubila jsem se. "Budu se snažit být opatrná." Řekla jsem a při tom ťapkala dál. Nohy mě bolely až u zadku. "To je to tady tak velké? A... a tvé nejoblíbenější místo? Takové máš? Nebo... nebo nejzajímavější?" Vyhrkla jsem nadšeně, toužila jsem po tom, aby mi vyprávěl o svých cestách. O událostech, které zažil. Bylo to něco jako pohádka pro mě. Doslova bych u ní krásně mohla usnout.
To by mě ale nemohl pronásledovat hlad. Táta to určitě moc rád zařídí a taky, že ano. Dostala jsem povel zůstat na místě. A tak jsem si sedla nadšeně na zadek a zůstala se dívat, jak táta loví podivného vlka. Asi to nebyl vlk, na vlka měl až moc velké uši. Proháněl se po louce jako dravec, jenomže... co to bylo? Naklonila jsem hlavu na stranu a uviděla jsem neuvěřitelnou prďárnu! Ta mě k sobě tak táhla, že jsem úplně zapomněla na ten fakt, že musím zůstat sedět a čekat. Přicupitala jsem k takové podivnosti plné věcí! Začala jsem je nadšeně prohlížet a s úsměvem na tváři bych chtěla všechno kousat, ale to nešlo. Byl tu totiž cizí vlk! Postarší, šedý, přišel mi velmi zajímavý, neboť jsem jiného vlka nikdy neviděla. Jeho tvář byla vážná, ale přesto vstřícná. Nechal mě všechno si prohlédnout. Uviděla jsem v klícce zavřeného malého tvora, hnědý s bílou náprsenkou a bílými oušky. Vypadal skoro jako já! Bylo to také mládě, ani na vteřinu jsem nepomyslela, že bych ho chtěla sníst, ale naopak. Ukázala jsem tlapkou a v tu chvíli jsem byla šťastná jako blecha.
Otočila jsem hlavu na druhou stranu, kde už táta končil s lovem. "Musím jít pane vlku!" Vyhrkla jsem a rozběhla jsem se pryč, ani nevím co se stalo s tím podivným lasičákem, ale určitě se s ním někdy potkám. Zadýchaně jsem se dostala zpátky na místo, kde jsem měla čekat, div jsem nedostala infarkt. Svalila jsem se unaveně na zem a pobaveně se smála, to byl panečku zážitek! Ovšem... něco mě z obchůdku přece jenom pronásledovalo, prozatím to ale zůstávalo schované v pozadí. Táta už přišel se zajícem a začal porcovat. Nadšeně jsem ho sledovala a čekala, až se na mě taky kousek toho masíčka dostane.

// Nákup:
Jelikož mám ještě v jednání převody, tak to s dovolením sečtu a momentální stav je: 217 KŠM, 10 Rubínů, 8 Mincí

- Prosím převést 6 Mince → 12 Rubínů + 120 KŠM (337 KŠM, 22 Rubínů, 2 Mincí)
- Magie Snění ( - 160 KŠM + 3 rubíny )
- Změna barvy očí dle magie ( - 10 rubínů), dohodnuto s Barn
- 2 a 3 lvl magie Vody ( - 110 KŠM)
- Mystery box ( 50 KŠM)
- Mazlíček (za přivedení Phoenix), vybírám Lasice hranostaj, aneb lasičák Frank (https://www.ppfoto.cz/photos/lasice-hranostaj-59.jpg)

Takže, pokud jsem se nesekla, mělo by mi zbít 7 KŠM, 9 rubínů a 5 mincí

Mystery box - 16 - Barvičky na kožich
Schváleno