Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Sněžné Tesáky

Pak už jsem nestíhala ani mluvit. Dech se mi zrychloval a já se ho snažila popadnout seč mi síly stačily. Kde se tam vzal? Ani jsem se nestačila ohlédnout. Slyšela jsem, že Zeiran běží taky. Naštěstí nejspíš spolkl svou hrdost nejsilnějšího vlka na světě a rozhodl se běžet se mnou. Máš ho za zády, honém! Řvala jsem na sebe. Zhruba v půlce pláně jsem už ale těžké tlapy neslyšela. No, čert to vem, nechtěla jsem se ani ohlédnout a běžela až k průlivu.
Hory jsem dokázala seběhnout bez větších obtíží, i když jsem netušila jak sem to dokázala. Už jsem viděla Průliv a těšila se, že budu moct složit zadek. Nohy mi pomalu vypovídaly službu, aspoň na chvíli. Potřebovaly si odpočinout. Ohlédla jsem se na Zeirana a stále běžela, až do chvíle než mé tlapy stouply do prázdna.
Prudký náraz do díry, kterou jsem nedopatřením přehlédla. A to samozřejmě jen kvůli tomu, že jsem se otočila na Zeirana, takže to byla jisto jistě jeho chyba. Tělo mi padalo zhruba dva metry, než jsem dopadla na dno malé nenápadné jeskyně. Nebo jen nějaké díry v kameni. Pád byl tvrdý, přesto úzký. Tělo se mi šprajclo ze všech stran a já se tak nemohla ani pohnout. Bylo to jako dělané na mou velikost. "Ať řekneš cokoliv, dopředu říkám že nic z toho NENÍ MOJE VINA!" Zavolala jsem, snažíc se zjistit veškeré škody. Nejspíš odřeniny, oděrky a nějaká obouchaná kůže. Tak jo, odsud se dostanu, i bez pomoci. Nedám mu prostor k tomu být zase za hrdinu, pche. Jenomže jsem si sem sedla jako pára na hrnec, dokonale.

Nakřivila jsem nos. Ta magie nejde ovládat, nebo jde? Měla jsem za to, že nejde. Ale ani jsem netoužila po tom to na někom zkoušet. Bolelo mě to a pokud mi ten vlk za něco nestál, odmítala jsem mu svou krev dávat. I když si dělala co chtěla. "Možná jde, možná ne. Mám málo adeptů na to tu magii zkoušet." Řekla jsem. Tím jsem nechtěla říct, aby Zeiran teď šel a nechal se rozpárat na kusy. I když by mi to možná ve výzkumu patřičně pomohlo. Mu bych pomohla, i kdyby ležel na smrtelné posteli. A mělo by to vzít život mě samotné. Ale při pomyšlení, že bych měla pomoct někomu, koho ani neznám se mi příčilo. I když bych měla být schopna pomoci jakémukoliv členu Chaosu, ať je jaký je.
Nebyl by to Zeiran, kdyby mě neupozornil na nějaké detaily ohledně žití tady. "Možná." Řekla jsem. Bohové s námi můžou mít jiné plány, než takové ke kterým jsme se zrodili. Projelo mi hlavou. Proč by mě jinak zásobovaly takovou mocí, jako jsem měla? K něčemu to být muselo. "Za to ty jsi příjemný jak věš na zadku." Řekla jsem a při tom se zvedla a kráčela někam pryč. Svou vlastní cestou! Každopádně mi to asi nevydrží dlouho. I když jsem kráčela s nosem nahoru, uběhlo jen pár sekund, abych se ujistila, že jde se mnou. Ani nevím proč ale chtěla jsem ho mít poblíž. Bylo to příjemnější, než ta samota. Vybízel mě ať jdu, za chvíli tu bude zima a bude dost nepříjemné proplavat průlivem. Já zapomněla, že někdo tady vodu neovládá. Pošklebovala jsem se. Noha mi zajela pod sněhem víc, než jsem čekala. Ztratila jsem koordinaci pohybu a zapotácela se. Když v tom jsem spatřila zvíře velkého typu.
Ale stejně jsem šla svojí cestou o několik metrů dál od něj. Sem tam jsem se na něj podívala. A pak že furt chodím za ním, jdeme vedle sebe. Mumlala jsem si spiklenecky. Praštila jsem tlapou do sněhu a ta se začala kutálet dolů. Prošla jsem kolem jedné skály a na chvíli mi Zeiran zmizel z pohledu. Ale místo toho jsem uslyšela velmi pronikavé vrčení, ne-li řvaní. "Jejda," zůstala jsem stát štronzo. Budeme dole dřív, než řekneš švec. A to už jsem se valila z hor nebezpečnou rychlostí. Dávala nohy před sebe tak rychle, že jsem ani nevěděla kde která noha je. Medvěd mě chtěl nejspíš vyděsit a slyšela sem, jak se jeho tělo valí za mnou. "Hejbni zadkem!" Slovo zadek jsem začala používat nějak často.

// Průliv

Vážně to takhle bylo? Zvedla jsem jedno obočí. Vážně do toho šel Zeiran bez předsudků? Víceméně mi to přišlo jako dva kohouti na jednom bojišti. A oba v tom druhém kdysi viděli rivala a tak nějak... to přerostlo v něco jiného. Netušila jsem proč, nebo jak. Ale bylo to tak. "No dobře," dala jsem od toho ruce pryč a už se v tom nijak neangažovala. Ti dva nejspíš nikdy přátelé nebudou, i když to byla škoda.
Zeiran bude fandit v první řadě. Musela jsem se uchechtnout. "To zní jako dohoda." I když jsem si nebyla jistá, kdy budu schopna se Riveneth postavit. Ale rozhodně to jednou udělám. Určitě by mrkala na drát, jak jsem se posunula. Hlavně i díky ní. To ona vrývala zlou krev do mých žil a ukázala mi, jak může vypadat krutost a nenávist v jednom. "Vyměnit?" Vytřeštila jsem oči a nesouhlasně při tom dupla tlapkou do země. "Nechci tu magii vyměnit, za nějaký blbý hvězdy." Zavrčela jsem. "Je to už součást mě, chci to dále rozvíjet a naučit se to ovládat. V rámci možností." Zastříhala jsem ušima. "Určitě ty magie mám z nějakého důvodu, nějaké poslání. Nemůžu to jen tak vrátit, jako v nějakým obchodě." Vysvětlila jsem naprosto jasně Zeiranovi. Copak by on byl schopný vrátit něco, co už je jeho součástí?

"Proč máš na něj vlastně takovou pifku?" Zeptala jsem se a zvedla při tom obočí. Kdykoliv totiž přišla řeč na Noira, shazoval ho. Ano, možná ho neměl rád, ale já netušila proč. Já ho měla ráda, vlastně pořád mám. Možná že se ke mě chová jinak, než k Zeiranovi. Ale stále jsem netušila, kde v nich vře ta zlá krev. Možná mě Zeiran viděl v úzkém kruhu, jednou... ale já osobně bych se zdržovala asi v pozadí. Neměla jsem ani vhodnou krev na to, abych tam seděla s někým, jako je Scar nebo Zeiran. Byla jsem cizí, i když jsem to považovala za domov. "Možná i ty ten rozum jednou budeš mít." Potichu jsem zavrčela a vrátila mu tak i svůj pohled na svět. Zeiran byl typickým mužským zastáncem. Uměl být ostrý, aniž by si to uvědomil. Neuměl se omlouvat a raději to zakecával jinak. Byl to typický ignorant, kterým nejspíš i navždy zůstane. Možná i já v tak ranném věku jsem měla víc rozumu než on. I když on ten rozum měl někde jinde, já ho měla nastavený na etiku a vztahy. I když se na slušnost přece jen moc nehrálo, stále jsem byla vlčice s city.
I Zeiran by si to dost rád s Riveneth rozdal. "Nepotřebuji, aby se za mě někdo pral. Riveneth je můj dávný problém." Zvedla jsem sobecky nos. "A já jí nakopu zadek po svým, jednou. Jestli tedy dostanu zelenou." Řekla jsem zamyšleně. Taky jsem nemusela být někdy do arény vybrána. Mohu jen přihlížet, případně léčit tak rány vlkům. Jestli by o to někdo stál. Bude to pro mě nebezpečné být toho přítomna. Tvář mi na chvíli zkameněla. Docvaklo mi, že tyhle malé války v rámci členů mohou být dost krvavé. Podívala jsem se na přední nohy a byla si vědoma, že magii krve neumím zcela ovládat. A pokud se tam dva vlci dorvou do masa, nejspíš by to mohlo bolet i mě. Musím se s tím naučit.
Wu měl spoustu různých věciček, jenomže jsem netušila, kde ten prašivý pes teď je. A byla vlastně i ráda. "Snad tam bude něco, co bude stát za kup. Nikdy jsem se na ty předměty a lektvary nedívala." Musela jsem se přiznat, že to co měl na stole mi bylo vždy víceméně jedno. A nestála jsem ani o přednášku.

Zvláštní, že pach Chaosu nebyl znát. Byla jsem ve Společenství pět minut a Merlin to už cítila. Měla asi nějaký speciální nos, ale nechala jsem to být. Ta kráva mi nesahá ani po kotníky. "Dobře," řekla jsem a přikývla. Bude fajn poznat i nové vlky a tváře. Už je to dlouho, co jsem potkala někoho, kdo by stál za to ho aspoň pozdravit. Lepila se na mě smůla a když jsem potkala někoho nového, většinou to byla jen nějaká průchozí nicka. Ale třeba se mi teď něco více poštěstí.
Přikývla jsem. "To jo, jde to pomalu." Řekla jsem a při tom zamrkala. "Osobně se nevidím v úzkém kruhu, na to jsou jiní." Obdivuhodně jsem se dívala na Zeirana. "Zase tak vysoké cíle nemám, jen chci... chci aby mě aspoň znali." Pokrčila jsem rameny. "Mé místo je už nejspíš v budoucnu dané, díky magiím." Zamrkala jsem. Takhle to hold bylo. Scar si Zeirana všímal určitě už dřív. Musel ho sledovat a teď ho teprve odměnil. Nejspíš proto, že už konečně dospěl a viděl v něm vlka, nikoliv vlče.
Co se týkalo Riveneth - jejichž jméno jsem právě teď zjistila jen přikývla. "Nejsem si jistá, jestli bych byla v aréně co platná. Ale nakonat jí zadek je něco, po čem jsem prahla hodně dlouho." Zasmála jsem se. "Možná by se mi i ulevilo, hmm... měla bych říct Wuovi o nějakou páku. Ať to nemá tak jednoduché." Povzdychla jsem si. Zeiran musel vědět, že já nejsem zrovna útočný vlk. Aspoň ne co se týče útočných magií. S vodou jsem sice uměla zacházet jedna radost. No, bylo to ale to jediné... pokud jsem se měla postavit proti tyrance z mého dětství, chtělo to něco víc. Bojové lekce od Zeirana jsem měla vryté v paměti, v tomhle jsem se nepovažovala za zelenáče. Ale Riveneth bude bojovat nečistě.

Neztrácela jsem optimismus, aspoň ne se Zeiranem. I když jsem si ho tak trochu nárokovala, jako mého nejlepšího přítele. "To možná ne, ale je to příjemné zpestření, ne?" Naklonila jsem k němu hlavu a při tom se lehce usmála. Ale o tomhle život rozhodně nebyl. A já ho měla celkově před sebou. Když sem se ohlédla za svým životem, měla jsem kus cesty za sebou. Teď ale přichází ta horší část. Naučit se žít ve velkém moři.
Se zimou se pojilo hodně věcí. "Moje rodina je teď Chaos." Opravila jsem ho a zastříhala ušima. To že jsem měla nějakou pokrevní jsem začínala odsouvat. I když na svou sestru bych nejspíš nedala dopustit ani teď, ani později... byla součástí mě, ale ona byla ta dobrá duše. Bratra už možná sežraly medvědi a rodiče? Netušila sem, kde je jim konec. Ale tím jsem tuto dějovou linku už dávno ukončila. "Spíš najít nějaké to místo, kde zimu přečkat. Zajistit si potravu a dělat čest mé nové rodině. Aby na mě mohla být jednou hrdá. Nechci se zahrabat někde do ústraní, jako někteří členové. Nechci aby to pro mě skončilo jen tím, že jsem se přidala do smečky." Pokrčila jsem rameny. "Chci ukázat, že něco dokážu a že to beru vážně. A možná mi k tomu může pomoct i tahle zima." I když jsem možná toužila po něčem, čeho ani nikdy pořádně nedosáhnu. Ale chtěla jsem se cítit aspoň trochu chtěná a ocenitelná. Nejenže tahle zima bude pro mě první - jako samostatná jednotka, ale měla jsem i vysoké cíle. Jen aby nebyly moc velké..

"To je možný." Přitakala jsem naprosto přirozeně. "Tak nějak se smrtí jednou počítám," pokrčila jsem rameny. Bylo to nevyhnutelné a bylo dobré se s tím smířit už teď. O to víc jsem se dokázala odvázat. A opravdu dělat věci tak, jak jsem chtěla. Nemusela jsem se držet zpátky kvůli nějaké etice. "A proto mám tebe, aby jsi tu smrt oddálil. Beze mě bys byl zcela ztracený." Zamrkala jsem na něj a pak se rozhlédla po okolí. Vypadalo to kouzelně. Západ slunce, který ozařoval sníh a ten měl díky tomu oranžový odstín. Jeden by řekl, že to byla romantika jako blázen. Něco ve mě se stále radovalo ze sněhu, ba taky proč ne? Je to jen jednou do roka. Zatímco jiné období měli jiné... přednosti.
Na otázku ohledně sněhu v údolí jsem se trochu zasekla. "Asi ne tolik, jak bych si přála. Pojí se se zimou hodně nepříjemností." Zamračila jsem se. Letos poprvé budu muset žít sama. Minulou zimu se o mně staral Zeiran, protože jsem byla až moc malá... Ale letos? Letos jsem ho nemohla takhle zneužívat. Považovala jsem se už za prakticky dospělou, i když jsem z plen vylétla teprve nedávno. O fyzickou sílu jsem se nebála, té sem měla na rozdávání. Jen ty zkušenosti mi chyběly. A přepálit start umí každý blbec. "Letos poprvé to bude takové jiné." Řekla jsem nakonec a šla se posadit vedle Zeirana.

// Červená louka

Už to vypadalo tak nadějně! Když v tom jsem skočila do portálu a můj náskok byl v řiti. Dopadly mi tlapy do sněhu, ale v tom okamžiku už jsem na zádech cítila mohutné vlčí tělo. Pod jehož váhou jsme se oba začali kutálet po sněhu. Což bylo skvostné studené osvěžení. Štěstí, že jsme nespadli do kamenní, díky bohu za podzim a sníh zdržující se na vrcholu hor.
Pár kotrmelců, než jsme plně zastavili. Hlava se mi ještě chvíli točila, ale přesto mnou projížděla dobrá nálada. "Co já vím? Zkrátka dělám něco jinak, než obvykle." Stereotyp byl nudný. Dělat každý den to samé a vědět, co udělá bylo dost fádní. Zeiran byl už ve své bublině zavřený moc dlouho. Toužila jsem ho dostat do nebezpečí, udělat něco, co jindy nedělá. Snažila jsem se postavit a střepat ze sebe sníh. "Nemusíš být smutný, třeba vyhraješ příště." Mrkla jsem provokativně na něj a při tom zavrtěla ocasem. Sníh ve mě probouzel spoustu zvláštní energie. Chyběl mi, už dlouho jsem ve sněhu jen tak neblbla. Sklonila jsem hlavu, abych ho ucítila i na čenichu, příjemně to studilo. Oči mi lehce šilhali, když jsem se snažila dívat na nos.

// Rokle

Sousedi? Zněl mi hlas v hlavě. Možná by to nebylo nejhorší. Mít takového souseda, o kterém bych aspoň věděla co je zač. Proč ne. Močálům a bažinám se Zeiran kvůli smradu vyhýbá. Nedivila jsem se, mělo to svůj specifický pach. Ale zároveň to tam skrývalo spoustu tajemství. Které by mohlo nejednoho vlka lákat víc, než nechuť ke smradu. "Hmm... myslela jsem, že jsi větší drsňák. Ale že tě bude odrazovat pouhý smrad." Řekla jsem nezaujatě. Copak by se s tím nevypořádal? Stačilo mávnout tlapou a smrad je tu a tam. Ale to by se naše princátko muselo trochu snažit. "Ale jak chceš, i nadále s tebou budu jednat v rukavičkách." Hravě už jsem se ale rozběhla pryč. Má drobná lest zcela zafungovala. Zeiran nedával totiž takový pozor, jako kdyby byl s jiným vlkem. Jindy mé lsti rychle prokoukl, tentokrát to bylo ale trochu jiné. Možná jsme přece jen k sobě měli přátelsky blízko.
Běžela jsem skrz Červenou louku a dávala do běhu prakticky cokoliv. Sem tam jsem se ohlédla, abych se ujistila, že mám ještě drobný náskok. Pomalu začala padat tma, i když se paprsky slunce ještě držely zuby nehty. A co tohle... Zamlaskala jsem. Už mě doháněl, bodejď by taky ne, jako vlk měl lepší kondici než já. I když... já si chtěla trochu přilepšit. Za pomocí magie vody jsem těsně za sebou svolala co nejvíc vody v půdě a vytvořila tak zrádnou kaluž. Která mohla být kluzká a nepříjemně bahnitá v jednom. V tom okamžiku už jsem skákala do portálu.

// Sněžné tesáky

// Sokolí zrak

Zatahal mě za ocas, čímž jsem se po něm ihned ohnala. Ovšem rychle mě obešel a šel zase jako první. "Nono," tohle jsem mu rozhodně nedarovala. Ale rozhodla jsem se svou fintu ještě chvíli nechat pro sebe. Místo toho jsem přešla k dalšímu tématu. Zeiran to však bral stále jako úkryt. Já jsem na to byla ovšem připravena. "Ne, je jasné že já budu mít dokonalý úkryt na Malém ostrově." Řekla jsem naprosto rozhodně. To smrdí spolubydlením. Uvědomila jsem si. Zeiran byl však jeden z mála vlků, který by mi nevadil ho mít v blízkosti. Nemohla jsem ale vědět, jak to má on. "Ty bažiny jsem zmínila jen jako zajímavé místo, ne jako domov. Mám nějakou úroveň." Zavrtěla jsem ocasem. "Ale zajímalo by mě, lovil si někdy toho plaze?" Zrovna toho, na kterého jsem narazila já byl obrovský. Měl snad i přes tři metry. A samotný jeden metr tvořila jen tlama s tolika zuby. Byl hbitý a rychlí, normální vlk by si na něj netroufl. Ale Zeiran na tom mohl být jinak, jelikož měl ty své výkyvy...
Nakonec mě však něco zaujalo. Mezi tím co jsme procházeli kolem Nejvyšší hory jsem se zastavila a začala zkoumat menší díru. "To je zajímavé," řekla jsem neutrálně a vyčkávala, jestli se Zeiran půjde taky podívat. Mělo to mou veškerou pozornost a dívala jsem se do malé štěrbiny. Ve chvíli, kdy se černý vlk přiblížil jsem tlapou hrábla do prachu a mrskla ho přímo svému příteli do tváře. Hravě jsem do něj narazila ramenem, abych ho aspoň trochu zmátla a rozběhla se k červené louce. "Tak mi ukaž, co v tobě je, drahá Beto!" Při poslední příležitosti jsem ho ještě flákla ocasem jako facku a hnala se dopředu. Snažila jsem se využít drobného náskoku.

// Červená louka

// Severní hory

Ostře jsem se na něj otočila. "Ne, to ty budeš chodit za mnou." Řekla jsem zcela jasně, jako by to snad ani takové nebylo. To snad nemyslí vážně. Povzdychla jsem si. Ale dobře, můžeme cestovat každý sám, ale zrovna teď jsme šli stejnou cestou. Toužila jsem po něčem vlastním a očividně ho učaroval stejný nápad, jako mě. "Nevím, jestli to je děsivý, nebo jen náhoda." Řekla jsem a při tom procházela loukou. Panoval tu celkem klid, za chvíli padne noc. Takže jsem si užívala západ slunce, který ukazoval, že dnešní den definitivně končí. "Malý ostrov je kouzelný," přitakala jsem.
Možná jsem už v sobě cítila, že se chci usadit právě tam. Jo, mohla jsem se vrátit do rodné jeskyně. Ale k čemu by to bylo? Nechtěla jsem lézt rodičům neustále do zelí. Navíc... teď už to bylo jiné, má rodina se stala někým jiným. A to je pro mě to důležité, musela jsem oddělit své původní emoce od těch nových. Ale stále jsem v tom ještě plavala. "Když pominu krásu," polkla jsem. "Líbilo se mi prostřední na východ od Zlatého lesa. Takové bažiny, skrytí velcí plazi s tlamou plnou zubů. Bylo to vzrůšo." Zmínila jsem, Zeiran tam už určitě také byl, o tom jsem nepochybovala. Udělalo to na mě však dojem.

// Rokle

Nechala jsem téma na rodinu být. Kupodivu se Zeiran ani nenaštval, takže možná i v tomhle udělal určitý pokrok. Ale on byl převážně alergický jen na svého bratra, i když jsem netušila proč. Noir byl zkrátka... normální, tak proč mezi sebou měli takovou zlou krev? Stále mi to nešlo do hlavy. Tak či onak jsem se chtěla pohnout. Takže se i Zeiran dal do pohybu. "Nic co by stálo za řeč." Řekla jsem. Potkala jsem vlastně jen Mielei, a ta by do Chaosu s největší pravděpodobností ani nezapadla. A ani po tom neprahla, což jsem byla ráda. Byla to čistá duše, škoda jí pošpinit něčím takovým. Na takový život nebyla stavěná. A pak tu couru Merlin, ale o té jsem se zmínila už dřív.
Takže jsem se mohla zase začít soustředit zcela na sebe. A na Zeirana. Něco jako za starých časů, ale bylo to přirozenější. "Já doufala, že máš nějaký plán." Zamyslela jsem se. Potkali jsme se sice náhodou, ale všechno nabralo zcela jiný spád, než v který jsem doufala. "Chci si najít nějaké útočiště, něco co bych mohla považovat za vlastní." Ale to už jsem se také opakovala. Zároveň spojené s tím jsem z něj chtěla tahat rozumy ohledně Chaosu. Něco jsem už věděla, někde jsem měla nedostatky. "Mám tě teď teda považovat za autoritu, jo?" Zvedla jsem obočí a mrkla na něj. "No nevím." Ťukla jsem mu hravě ramenem do jeho a přidala při tom do běhu. Ať si protáhne trochu ty svoje ztuhlý svaly.

// Ostří zrak

Vyprávění Zeirana mě překvapilo a ohromilo zároveň. Věděla jsem, že touží po povýšení víc, než kdokoliv jiný a konečně se mu to dopřálo. Trochu jsem byla zaskočená, že právě takový post si žádá prolitou krev. Ale vše mělo svůj důvod a tak jsem do toho nemohla mluvit. "To je úžasné, zasloužíš si to." Řekla jsem s úsměvem a byla za něj opravdu ráda. Já nejspíš nikdy nedosáhnu kvalit, jaké měl Zeiran. To mi ale osobně nevadilo. Vnitřní radost z něho byla mnohem větší, než kdybych si to vysloužila já.
Předala jsem informace o vlčici, se kterou jsem tam seděla. Zeirana už znala a neměli žádný problém mezi sebou. Ale žádné přátelství jsem v jeho hlase neslyšela, co mě nepřekvapilo. "Je... jiná." Řekla jsem neurčitě. "Moc jsme si toho neřekli, ale má rozhodně prudší jazyk. Možná by s ní byla i řeč, třeba někdy. Utla jsem to, když jsem tě zahlédla." Vysvětlila jsem Zeiranovi a pokrčila rameny. "Jsi na seznamu důležitosti jaksik výš." Mrkla jsem na něj a znova už skákala na skálu a balancovala. Byla to celkem zábava, když už nic. Všichni tři sourozenci byli jiní.
Mezi tím, co já jsem s ní seděla u jezera Zeiran stačil projít půl světa. Překvapeně jsem po něm hodila pohled. "Wau," řekla jsem neurčitě. Zvládl toho dost, potkat vlčici, ukázat jí Svatyni. Ochota sama. "To zní dobře," řekla jsem na jeho nového špeha. "Tak jo, pohnem se?" Navrhla jsem.

Jak jsem předpokládala, Zeiran se chytl na udičku jako naivní vlče. Lehce se mi po tváři rozjel úsměv, který si to naprosto užíval. Měla jsem ráda, když jsem věděla něco, co Zeiran ne. Stávalo se to opravdu málo, ale ten jeho nedočkavý pohled, za ten bych i platila. Seskočila jsem dolů, když jsem cítila že ztrácím balanc. Zeiran se mezi tím díval někam k moři a začal vydírat svým typickým způsobem. "To bys neudělal." Zkoušela jsem ho podezíravě a při tom jsem si ho obešla. Nebyla jsem znalá tak úplně pravidel, co se týče Chaosu. Ale tuhle jizvu rozhodně neměl. Vždyť byl pořád u jezera, kdy to stihl? Sklouzla jsem pohledem zpátky do očí, možná to s tím souviselo! Hotová detektivka. "Co se ti stalo?" Rána se zdála být hluboká, z toho bude pěkná jizva.
Každopádně určitě se nedá tak lehce odradit od informace, kterou jsem měla já. Tak jsem dlouze vzdychla a při tom mrkla do očí. "Patří do Chaosu stejně dlouho, jako ty." Řekla jsem jednoduše. "Narodili jste se... ve stejný den. Stejným rodičům," Snažila jsem se kouskovat ty informace. "Vím, že jsi citlivý na svou minulost a že na tom teď nezáleží, protože tvá rodina je Chaos sám o sobě. Je to ale poslední dílek, ber nebo nech být." Mávla jsem nad tím tlapou. Nechtěla jsem se v tom rýpat a Zeiran taky ne, na to jsem ho už znala až moc dlouho. I Noira odsoudil za to, jaký byl. Jak na tom bude takhle Corrine? I když mě stihla urazit hned při prvním slově, ale docela jsem jí to vrátila. "Tak teď ty," mrkla jsem na něj.

// Křišťálové jezero

"To sice jo, ale ne věčně." Ohradila jsem se na slovo zelenáč. Jo, ještě jsem se nestihla ani zabydlet. Právoplatnou členkou jsem byla teprve chvíli. Ale srdce vědělo už dlouho, že patřím právě sem. Bylo to něco, jako návrat domů, i když jsem prošla těmi dveřmi úplně poprvé. Zkrátka ten pocit nemohl zažít jen tak někdo. Zeiran se do tohohle narodil a byl na to rázem hrdý. Jenomže ne všichni měli takové štěstí, v uvozovkách. "Neboj se, já ti ještě ukážu. Ale nemůžu se předvádět na začátku." Zavrtěla jsem se. Došli jsme do hor, tady jsem to znala také velmi dobře.
Zeiran se na chvíli zastavil a já na něj mrkla. Zajímal se o to, kdo mě zdržoval u jezera. Neví to. Tušila jsem, že by to mohla být ta Corrine, nebo jak jí Noir tehdy nazval. Ale u Zeirana jsem musela našlapovat opatrně. "I tak se to dá říct, ale detaily asi znát nechceš." Řekla jsem tajemně a při tom jen pokrčila rameny. "Seš cíťa." Zavrtěla jsem ocasem a vyskočila na jednu vyvýšenou skálu jako kamzík, snažíc se balancovat tak, abych jen tak nespadla.