Příspěvky uživatele

< návrat zpět

>> Bašta

... Bylo prazvláštní, jak jemné se všechno zdálo, jak prazvláštně jiná náhle džungle byla - jakoby se nad nimi třepotalo zlatavé listí, tak zlaté, až chutnalo na špičce jejího jazyka sladce jako med, a všude kolem byl prapodivný, jemný hlukot smečkového života. Na takové věci si v džungli jeden těžko mohl potrpět - z každého kraje očekával nebezpečí, které se na něm opravdu vyskytovalo, a zvuk tedy nebyl nikdy jemný, anóbrž chloupky-čepýřicí. Vlčice se ale cítila dobře - v bezpečí. Doma, oujé!
S takovým překrásným pocitem se líně zvedla, jen aby se protáhla, a když si zpátky lehala, zády narazila do něčeho hebkého, bělavoučkého a hlavně pořádného. Bylo to tu předtím? Byl to vlk (jakýpak vlk, přesvědčovala sebe samu, žádný obyčejný vlk!), nebo kmen stromu?
Záleželo na tom vůbec? ...
Dřív, než se stihla povytočit a snad ujistit samu sebe o něčem, co už dávno věděla, přiřítilo se k ní prazvláštní, maličké stvoření, kterému se pochroumané ouško při každém veselém povyskočení samo zhouplo. „Jestli ešče chvíli budeš takhle jančit, holka zlatá, nikdo tě na ten výletíček nevezme,“ napomenula vlče, co se k ní přiřítilo, třebaže jí nad jeho pohledem téměř puklo srdce. Snad i proto se brzičko zazubila, zoubek zlobivý zarytý až kamsi v pysku, kde za něj tahal a kde také zabolel: „No a kde máš bráchu, Dešťovanko?“ tsk-tsk, ach ty děti, co nevěděly, kde nechaly hlavu, že? „Von by určo na výlet s tetkou Vesnou taky chtěl, tak ho bežkaj najít, dokud tu eště teta není.“ S takovým rozkazem se na ni vlčátko usmálo jako na svatý obrázek, a frnk někam za kmeny.
Nebylo čeho se bát - proč by tu její děti, ve zlatém lese v džungli, nebyly v bezpečí? -, a tak se s drobounkým úsměvem o cosi víc opřela o srst bělavého kmene, nebo vlka, nebo co to vlastně bylo, a spokojeně cosi zahuhlala. ...

Credit na papír: @imsxphie na dA

Deníku, dneska je 9. Prosince, Rok 2024 a já v životě nemněla horší ALE lepší den.
Kdo to kdy vyděl, aby takhlenstak chčilo a chčilo a vůbec se nezastavovalo? Vodkud to ty nebesa maj, že se opovažujou být vostatním taková přítěž a doslova je tahat dolů tím jak těžký maj kapky? Neměly tak pít – teď se akorát počůrávaj na nás a my to musýme nosit v hubě a očích a ušiskách (kdybych tak měla takový pochroumaní vouško, jako má ta moje vandrácká parťačka, Mokoš, to by byla jiná!).
No den úplně nanic. Ale vono to nebilo zas tak hrozný jak sem si od rána myslela – dyž jsme s Mokoš brzo z rána vyšly na ňákou horu, potkaly sme tam jakýsi mítický stvoření vílu neboco. Empesní!
Ale to by nebilo všecko, tak si drž klobouk – vona nás totiž ňákým záhadným způsobem dostala až k takoví pěkný vlčině (ale jako nedostala, my jsme si to museli odchodit všecko samy a hrabat se zase každým kusem bahna co jsme mněly pod tlapkama), co, a teď se podrž protože to bude napínavý, protože vona to nebyla jenom pěkná vlčice ale doslova že velitelka smečky o, kterou jsme stály už snad od začátku toho co jsme se s Mokoš viděly! Hned jsme jí řeknuly jak se s náma věci maj a jaký jsme šykovný holky co toho hodně zvládnou co maj pro strach uděláno co se rády smějou a co budou určitě ty nejlepšinkatější členové co si kdy mohla přát!
No srandy kopec v ten den, našla jsem si asi třicet různých odřenyn ale vono to všechno za tu námahu stálo a teď se mám dobře v úkrytu kde sice furt prší a to území je furt žluté jak kdyby bylo taky pochčité ale hůř než, mi, ale to už nějak přežiju. Dokud u sebe mám svoje pochroumaný vouško tak to všechno dopadne dobře.

Ocásek ji div neodnesl na jinou planetu, jak rozzářeně svou novodobou, nejlepší kamarádku poslouchala. Samozřejmě, že by tak jednoduše nenahradila Mokoš, ba ani v prvé řadě nechtěla! - zažila s ní takových prazvláštních, úsměvných eskapád, že by to nic nepřebilo. Ale co taková Verena, co? Co dyž vona předpokládá, že jsi její nejka a nikdy ji nenahradíš? Ale to už by se zase mluvilo o něčem úplně jiném, ne snad?! Dyť sesterství, to je o vúplně jinechj věcech, to musí vědět přece každej hlupák! Možná, že nad tím přemýšlela až moc. „Ešče aby ne,“ zazubila se nakonec, až ji její zoubek s jemným štípnutím potrápil, „vobě ste moje nej-kámošky. Třeba mě máte vobě vpitý do krve, jako byste byly ňáké upírky. Slyšelas někdy vo upírech? Dost zajímavý!“ ...Ale ani jedna se nemusela bát, protože takové nadpřirozené bytosti tu určitě neexistovaly, že? Že?
Poškrábala se za uchem, co tak tu svou novopečenou nejku poslouchala. O Dolině toho už slyšela vlastně hodně, ale všechno se to poslouchalo tak dobře, že by jí vůbec nevadilo si to často připomínat. Jaký by to asi bylo, kdybych tam taky s Verenou vyrůstala? „No mojeno, bejvalo to tam divný,“ posteskla si nakonec, „hustý to fakticky bylo, jó. Žila jsem totiž v džungli v jedný smečce, no a ten les byl přehnaně zarostenej.“ Na moment se odmlčela, aby si vymyslela alespoň hezky znějící lež, jak už měla, chtě-nechtě, ve zvyku: „Vona byla taková malučká, bejvalo nás tam ledva pět. Takovej gang,“ zazubila se, „ale nakonec sem odtama odešla kvůli svýmu synkovi,“ horší lež už si vymyslet nemohla? Ale když už měla tu příležitost ho zmínit, proč ne!

Vodkud se bere láska, a komu vlastně patří, pokud ji cítíme k druhým vlkům? Jedná se vo cit, který má náležet jenom a jenom nám, který nás má naplňovat a tvořit v nás jakousi prazvláštní esenci, podstatu bytí, díky který si řeknem, že asi nejsme tak hrozný, jak si to celej ten svůj zbídačenej život malujem? Nebo je to něco, co vkládáme do slov, kterejma pak adórujeme právě naše milovaný? Vplétáme jim je do jejich srdéček a za uši, aby si je s každým úderem zapamatovali, a aby je slyšeli pokaždé, co se kolem mejhne jemnej vánek, co sebou nese vůni lučního kvítí?
Vo lásce je třeba si přiznat hned několik skutečností, a tak začnem právě těma kytkama:
● Bejt zamilovanej vobčas voní právě jako taková pořádná louka, po které bzučí kdovíjakej počet věru votravných hmyzáků - motá se vám hlava a byli byste přísahali, že vám u sluchu zvoní právě váš ámant. Někdy se ale stává, že ten váš je lepkavě slaďoučkej, jako třeba takový lesní jahůdky, řekněme čistě hypoteticky!, a že jeho hlas se vobčas zaškobrtává o sebe samej a zní trochu jako když o sebe dřete kaménky, když se směje.
● Bušení srdce by samozřejmě neměla bejt vážná diagnóza, pokud se zrovna jedná o lásku. Jenomže někdy je toho bušení až tak, že se můžete naštvat a zkusit tomu srdci jako votevřít svou hruď - nejhůř třeba právě před svým ámantem. V takovejch případech je pravděpodobné, že zažijete ten nejhorší den svýho života - nebo ten nejšťastnější. Si vyberte sami.
● Láska vás donutí říct takový blbosti, až se budete chtít chytit za duši a začít pořádně škrtit. Nemyslíte si, že byste někdy ňákýmu vlkovi řekli "broučínečku", "lásinečko", nebo "vouško moje pošramocený"? Fajne, to poslední možná ne - to je totiž rezervovaný jenom pro moje vouško pošramocený, tak si táhněte za svojim, jasný?, ale na zbytek vemte jed.
● Někdy nepoznáte sami sebe ani proto, že o vás ten váš ámant začne povídat všelijaký hezký věci, co by vás o sobě nikdy nenapadly. Pokud je chcete potěšit, tak se vopovažte ceknout, že se mýlí - zlomili byste jim srdéčko.

No a protože máme tyhle řečičky ze stolu, řekněme si konečně vo tom mojem voušku pošramoceném, co se směje, jako když se vo sebe dřou kaménky a co voní slaďoučce jako lesní jahody. Vona je mnohem víc, než všecky tyhle divné škatulky, do kterých ji strkám - vona je totiž sama matka příroda a kdyby chtěla, všecky nás do jednoho rozdupe jak mravence. Výšku na to má, vždyť je taková, jak se věčně pnou horské hřebínky; Jenomže je na rozdíl od nich křišťálově čisťounká a nevinná, jako jsou stříbřité bystřiny právě v horách; Je to nejkrásnější pampeliška v širém kraji, co září, jenom když se usměje, nebo na ni slunko zasvítí; A nadále silná jako šutry, co pospolitostí drží ve vzduchu všecku tu masu vody u vodopádů.
Našim štěstím je, že má srdéčko jako z tekutýho zlata - nebo třeba medu, protože je stejně tak trnoucí v zubech, aha! -, a tak se nás nesnaží rozšlapávat tak, jak bychom si určitě zasloužili. Usmívá se na každého, ba taky na takové zmetky, co si to ani nezasloužej a dycky, dyž je třeba, tak se postará vo každého v nesnázích.
Koutkem duše doufám, že by se to moje slunéčko sedmitečné z nás všech postaralo první vo mě, ale to jsou takové věci, co jsou známy jenom kápovi vosudovi. A tak budu snít, snít a vymýšlet si - jednou bychom v těchto zlatých kupách listí mohly vychovat mladý, klidně dva tucty a vobojí jako my, co by měly její dolíčky, když se usměje, a stejně vošuntělý ušiska, co by se tak hezky daly pusinkovat. Nebo to moje zubisko? Marjapano, ať už si maj cokoliv - hlavně, že budou.
Hlavně, že bude Mokoš.

Jméno vlka: Sedna
Počet postů: Únor: 8 || Březen: 7 || Duben: 0 || Květen: 1
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: Hodila by se do role všeobecného pomocníka :]
Aktivita pro smečku: Přivedla do Zlaté nového člena (Vesna)
Krátké shrnutí: Přijít hned na pohřeb není nic úsměvného, o tom by mohla povídat. Sedna se spolu s nějakými členy vydala do úkrytu smečky, který byl trochu zvelebován, zatímco dohlížela na jedno z vlčat Artume. Seznamovala se s vlky. Následně byla zaúkolována Alyannou, aby se vydala pro magické houbičky (a proto se status alfy nesvěřuje jen tak někomu, lidi! Ne každý má na to, aby je bral!), což se také hned vydala plnit. Neměla ale štěstí - namísto toho viděla ducha Mokoš - tedy pardon, její sestru, Vesnu - se kterou měly veselou debatu o podobnosti jejich jmen. Spolu procestovaly kus kraje, než narazily právě na Alyannu, kde už chvíli čekají na přijetí Vesny do smečky.
Smečková minihra: + přičíst dohromady 27 listů
- Únor: 4 územní (12 listů), 4 mimo (4 listy) = celkem 16 listů
- Březen: 7 mimo (7 listů) = celkem 7 listů
- Duben: 0
- Květen: 1 mimo (1 list) = celkem 1 list
- Přivedení nového člena do smečky, Vesny = celkem 3 listy

Vlčice si spokojeně zamlaskala, labužník jeden labužnická, jak se jejich konverzace odvíjela směrem, který se jí náramně líbil. No ještě aby ne, žé! Takhle bude Mokoš děsně ráda z vlastní ségry ve smečce, no a veselá Móša - to je štěstí samo o sobě! Jako by se na ni usmálo samo slunéčko! Nebude to trvat dlouho, a vlčice bude přijata pod stejnou střechu, jako její vlastní sestra - a pak se může dít vůle boží, protože jinak Zlatá určitě padne. Udělaly by si z ní sestry nafukovací hrad, po kterém by se dalo skákat? Však my uvidíme, aha! „Vona je paní kápo fakticky dobrej kápo,“ vychvalovala Vesně dál, co se právě vlčice s proužky zdála býti zamyšlená, možná nad tím, jestli vlčici po boku Sedny přijmout do svých řad, „budeš se ve Zlatý mít fakticky dobře a najdeš si tam ty nejlepší kámoše, jaký bys jinde po světě ani neviděla. Slibuju!“ pokyvovala jí dál vehementně hlavou, snad kdyby se vlčice s pochroumaných ouškem pokusila utéci po delším rozmyslu. To by Mokoš neměla radost!
„Tys v ňáký smečce vlastně už byla?“ optala se nakonec, aby konverzace nestála - Alyanna se totiž zdála zamyslet opravdu hluboko, a pokud bylo na světě něco, čeho se Sedna děsila nejvíc, bylo to právě tiché, zbytečně táhlé ticho. Jakoby už šlo slyšet jarní cvrčky, jéjdamane!

Sedna vlčici odmítavě zavrtěla hlavou, „nenajdeš ho. Né dycky, s tím se smiř.“ Nezažiješ nic z takovýchle hořkostí, holka jedna, a prostě nevíš. Zrovna takovouto záležitost by však jen stěží přála na své nepřátele (a že jich určitě nebylo málo! Stačilo se ohlédnout za rameno a občas dodnes ucítila nepříjemný pocit, jakoby tam mělo být přes sto bedlivě zkoumavých očí, třebaže už byla na úplně nových ostrovech), a o to méně na kamarády.
„Do toho by ses plést fakticky neměla,“ ohradila se trochu hruběji, protože Vesna začínala mířit směrem, který se jí ale panečku nelíbil. Ještě jí začne hledět mezi nohy a zkoumat, co tam nakonec má - to tak! Mohla si za to sama, ale neměla by vlčice kus sympatií, když ne rozum v hlavě, tak alespoň v srdci? Zůstat, nezůstat, jako bych tehdá měla na výběr. Jakoby mě byla nechala odejít,, pomyslela si ještě, než na pysky vnutila zubatý úsměv, „ale Toulouse, ten se mi jednou vrátí, fakticky. Von si mě najde, kluk šikovná, klidně na konci celýho světa. Třeba i v tomhle zapadákově!“ No, díra to sice byla pořádná, ale na to, čemu v dětství uvykla, to byla ještě hodně pěkná díra! A taky se přidá do Zlaté, na to vem jed. A až jednou vyroste, bude z něj pořádnej klacek, a hlavně - bude mi dělat radost. Už jenom tím, že tu s ní bude a ona bude vědět, že je v pořádku, z ní udělá tu nejšťastnější vlčici z celých ostrovů.
„Nebo bys ho mohla ukrást takovejm, co se vo ně nejstaraj,“ doplnila laškovně její teorii, ale to už div nevyskočila z vlastní kůže, když zaslechla hlas svého kápa. O né, a já nemám ty její houbičky! No, srandy konec! „Dobrej, kápo!“ usmála se tak zubatě, jak to jedině uměla, a ocásek se jí u toho zvesela zhoupnul, „hezký, fakt hezký. Zrovinka jsem šla na ty vaše hřiby a koukejte, koho nepotkám. Móšina ségra!“ Vesno, vem si pódium!

Slova, které se její kamarádce dostaly z úst, přinutily vlčici zastavit uprostřed jejich cesty směrem ke zlaté. Sedna by byla přísahala, že už za kopečkem vidí přes sněhovou nadílku zlatavý lesk jejich lesů - ale ty musely počkat!„Vyříkaj?“ ozvala se s takovým zaskočením, jakoby to byl koncept, o kterém v životě neslyšela. Rázem se však uchechtla a po pyscích jí přejel kyselý křen: „Vyříkaj, tak to určitě! Vlci se s tebou vobčas budou do konce života bít o naprosto nepředstavitelný věci. Tak si vem,“ a nedala jí příležitost odmítnout její příklad, protože jí Toulouse už před chvílí začal svrbět na jazyku a ona o něm nemohla nemluvit při každé příležitosti, „měla jsem synka, co mě fakticky miloval. Druhej rodič, to byla úplná megera, fakticky pořádnej zloun! No a pak si tahle megera řekla, že už se mnou vlastně nechce bejt. Nechtěla si nechat říct nic o tom, že synek zůstane u mě, a tak s tím šla k soudu,“ a ti ještě megerovějští soudci rozhodli, že zůstane vu ní! A takhle zkažený byl celý soudní systém, a proto bylo vlastně jenom dobře, že se s takovou věcí v Dolině nepotýkali. Okolnosti záhadných otrav, které nehrály v její prospěch, do svého příběhu ale nezakomponovala - tím by si Vesnu na svou stranu nezískala.
Ocásek se jí zamával a v hlavě se už snad začal rodit ještě nějaký plán, jak by byla podle Sokrata prohlášena za těhotnou myšlenkami - mohly by to zjistit tak, že Vesnu celou ponoří do vody. Teďka v zimě by chuděra ještě chytla pneumonii, ale až na to bude vhodná teplota, tak šup s ní do jezírka! V okolí Zlaté smečky se určitě bude nacházet nějaká větší kaluž, ve které to budou moci otestovat! Ale mně se čekat nechce!
„No, některý stromy včelky nepotřebujou, ale to je asi jinej druh květin,“ dřevnatých, pořádně zabalených v kůrce. V hubě se jí znenadání ozvaly sliny - kdyby tu tak někde byl březový háj! Jejich kůra, šmankote, mana ze samotných nebes! „Milovat někoho ale můžeš aj bez toho, abys s ním chtěl děcka. A kdybys s ním ty děcka jó moc chtěl, tak si prostě pomůžeš s nějakým kámošem, co květina není, né?“ Jasné, jako facka!

<< Zubří pláň

Překvapeně se po Vesně podívala. Nemaj soud? Ale voni vypadaj všichni tak nevinně, že by asi ani jehně nezabili, no jó no. Nebylo se čemu divit, Dolina musela být tím nejmírumilovnějším místem po celém vesmíru! V tu ránu si Sedna vzpomněla na svou potemnělou domovinu, vlhko a špínu, a pysky jí klesly ze zubatého úsměvu cosi níž. „Když někdo něco udělá, tak za svoje činy musí pykat. No a vo tom, jestli je vinej, nebo ne, rozhoduje soud,“ nespravedlivý, zkorumpovaný soud, který hájí především právo své, nikoliv vlčí. Ale svět se točit nikdá nepřestane, holt takový je život! Však - rázem se jí zastesklo po synkovi, a srdéčko stáhl žal. Kdyby tak tehdá Maugree nechala Toulouse v její péči, všechno mohlo vypadat jinak! „Se děláš, jak kdybys vážila míň, než peříčka, Vesno. Ale vsaď se, že pod tím kožichem si nevedeš zas tak špatně!“ ách, byl tohle nějaký ženský móres? Spokojeně jí však drcnutí oplatila - ale dbala jejích slov a šla na to trochu jemněji, aby se chudák nesložila. Byla malá, musela vážit míň - a přestože byla Sedna slabá jako moucha, nechtěla Mokoš omylem zmasakrovat sestru.
„No a některý jo,“ pokrčila banálně rameny. Normálka, né snad? „Hlavně mi neříkej, že ti ještě musím dát ňákou poučku o včelách a květinách a kde se berou vlčata,“ a zase se culila, už-už jí zoubek pozlobil, a zadrhl se jí o pysk. Samozřejmě, že to myslela s vtipem - kdyby se ale Vesna zeptala, v hlavě se jí už začal tvořit přímo ďábelský plán.

<< Tichá zátoka

No ne, Vesna byla hlavička! Já a dávat si pár dní potom, co jsem se přihlásila do služby? No prosim, to bych si udělala ale hezkou pověst! Leda by mi kápo nabídla, abych to udělala s ní - to by pak byla jiná! Ale tak blízko si fakticky nejsme. Ale třeba jednou budem, třeba jednou... Neradno si, avšak, držet alfy smečky takhle blízko k tělu! Kdyby jí ruplo v bedně, byla by zachráněná - ale co taková Mokoš, Renbli, nebo ta voprsklá kmotřička Angee? Nezačaly nejlíp, ale kdo měl rád děcka, toho Sedna nesla automaticky až skoro v nebesích. „Já ti ani nevím, Vesno,“ pokrčila nakonec rameny, protože jí tahle otázka ještě vůbec nenapadla - jen co ten úkol dostala, už si z něj začala dělat srandu. Takhle nad ním dumat...! „Vona to po mě prostě chtěla, tak jsem to šla udělat. Mokoš totižto byla s nějakou jinou vlčicí, a mě se moc za někým jiným nechtělo,“ no, tolik k tomu, že spolu procestovaly věru dlouhé měsíce a nekonečné cesty!
Se zubatým úškrnem po ní mrkla očkem, „ale vem si ten kontext! Hledáš svoji ségru a najdeš vlčici, co ví, kde je. Kdybys tohle povídala někde u soudu, tak to vyhodnotí tak, že máš všeckery důvody unést ty mě, né já tebe!“ A zase se chechtala, div jí nešimralo v břichu. Óch, jaké to bylo všechno snadné, když měla po boku tuhle prazvláštní kopu! Byla trochu rychlejší a rozdováděnější, než její nejlepší kamarádka, ale to vůbec nevadilo.
Zadumaně pohlédla na Vesnu: „Jaký Segin?“, ale dřív, než jí stihla odpovědět, už-už zase čepýřila a máchala trochu popuzeně ocáskem. „Šmankote, Vesno! Si normální?!“ vyjela po ní jako po malém vlčátku, co potřebuje trochu srovnat do latě, „jasný, že nebyla sexy u toho pohřbu, ale před ním!“ Kdo by taky byl? Vzpomněla si na Mokoš, chuděrku, jak se jí z očí kutálely stříbrnkavé kaménky, a srdéčko se jí stáhlo čistým citem - až z toho úplně zapomněla odpovědět na její další otázku.

>> Bašta

Na její otázku o zbytku sestrách jí jenom zavrtěla hlavou. Bylo možné, že o nich něco maličkého zaslechla právě od Mokoš, ale žádné další strakatice na svých toulkách bohužel nepotkala. Ale bylo by to děsně hezký, kdyby se zas mohly všecky potkat. I když by pak možná shořelo kde-co.
Zadumaně natáhla krk, aby viděla za Vesnu - les jim byl však poměrně vzdálený, a tak nevěděla, kam svou pointou míří. Znala snad nějaké dobré místo, kde by takové hříbky mohly vyrůstat? To by se teďkons hodilo, víc, než dost! „No, myslím, že ne,“ vysoukala ze sebe. Není možná, aby tahle vlčice někdy nezkusila nějaké psychotropní látky! „ale speciální jako... Jako víš co, eh...“ poškrabkala se za uchem. Jak tohle vysvětlit, aniž by té dušičce nezkazila pohled na celičký svět? „No, prostě jsou to takový houby, až z nich máš houby. Víš? Jako takové, co zatemňujou mysl, a ty se pak necítíš tak jako...“ pokrčila rameny. Až je jednou najdou, tak jí dá ochutnat a hned pozná, co má na mysli!
To už se však pořádně zamyslela nad slovy, jež ze sebe Vesna sypala jedno po druhé. Byla pravda, že by se sestry zase měly potkat - vždyť ona sama už dávno porušila slib, který si stanovily s Verenou, a teď se třeba už nikdy nepotkají. Ale bylo moudré vést do smečky dalšího tuláka, když je sotva sigma? Přidala se tak nedávno...! Ale tady jde o vyšší princip, o princip rodinný! Což bych mohla rozvracet cizí rodiny? To by mi ještě chybělo! „Není co naplat, půjdeš se mnou, Vesno,“ pokývla jí nakonec rozhodně, „musíte se s Mokoš zase potkat!“ A s tím sebevědomě vykročila ke smečce, „říkaj jí Zlatá. To protože má takový zlatý listy, víš? Však já ti to ukážu. A náš kápo, úplná borka a děsně sexy! Jmenuje se Alyanna, jenom teď je chudák taková smutná, protože kohosi pohřbívali.“ Nebo si směr alespoň snažila vybavit.

>> Zubří pláň

Achich, ani jedna zjevně nebyla pranic horká hlava, ale vzdát se bez boje a přestat jedna na druhou žárlit - to ne. (Ale měly vůbec důvod? Vždyť se ani nebylo o co dělit, protože Mokoš byla v prvé řadě živoucí bytost, a ty se vlastnit nemohly). „"Malé?" Pamatuješ si ty vůbec na to, jak Móša vypadá?“ K neuvěření! A mě tady bude povídat, že ňáké věci ví úplně všichni, jakoby sama něco v tý svý hlavince měla! „Vždyť je větší, dvakrát tolik, co ty!“ Nebo si to špatně pamatovala? Nemožné - takhle to bylo odjakživa, o tom nepochybovala. Mokoš sice mohla po příchodu na ostrovy vyrůst, ale...
Odmítavě zavrtěla hlavou. Takhle ošklivě ji nařknout, nestyda! „Je v suchu v úkrytu naší smečky. A i kdyby nebyla, tak se u sebe umí moc dobře postarat!“ Obhajovala tu nakonec čest svou, nebo čest své nejlepší kamarádky? Jeden by se v tom začal trochu motat! Otázka, která však následovala první, donutila Sednu k dalšímu zubatému úsměvu. „Co tě nemá. Některý houby rostou i v zimě, ale to spíš ty jedlý. No, ale já hledám speciální houby,“ a spiklenecky k ní zamrkala. Ta si toho taky chuděra musela někdy dát, a už se z toho nevzbudila! Nenapadlo ji, že povídat o svém poněkud bizarním úkolu od alfy může na smečku vrhnout špatné světlo.
Přítomnost Vesny na ní očividně měla špatný vliv - ale ne a ne se z něho vymotat. Sedna se přistihla, že se chechtá tak moc, až jí z toho občas nějaká slina zaskočí a ona se zakucká. Takovouto zábavu už chvíli nezažila! „Kapišto, Vesno,“ pokývala hlavou, jen co se trochu uklidnila. Že by jí to ale smetlo úsměv z tváří, to vůbec! „No ale pověz mi, holka, co ty tu děláš? Nemáš být v té vaší Dolině? Kdyby Mokoš věděla, že tu jsi, bylo by jí to líto, protože až se vrátí, tak tam nebudeš!“

Podezíravě se na strakatku zamračila. Ale co naplat? Pouto sesterské bylo i Sedně svaté, jediná jistota v celičkém vesmíru, a tak tohle byla kupodivu jedna jediná věc, kterou nemohla mít Vesně za zlé. Ale všechno ostatní - za to už se fakticky stydět nemusím! „No to sice může bejt,“ zavrtěla hlavou, „ale kdy naposleds ji viděla? Já totiž ještě dneska, takže kdo tu má navrch? Aha? Aha?!“ a to už vypjala hruď, jakoby tam měla nějaký metál ( snad placku s obličejem Móši), a zakřenila se tím svým zubatým úsměvem, co kroutil její pysky tak, že se tam vyčnívající zoubek vždycky na chvilenku zasekl.
Nevypadalo to povýšenecky, protože ona sama vypadala dost pateticky - byla hubená na kost, svaly se začaly cukat zimou a krátká srst, mokrá, tomu všemu dodávala pohled jako na čerstvě narozeného kolouška. Šmankote, už abych byla zase v úkrytu, jinak tu umrzu. Jako ty houby, co po mě kápo chce!
Obrat Sedna pobrala rychle - její vlastní ocas se pořádně zavířil ve vzduchu, protože měla příležitost se vytahovat. Lhát, ale vytahovat! „Si piš. No a teď tu plním moc důležitou misi, víš? Jdu totiž na houby pro samotnýho kápa naší smečky,“ naší samozřejmě myšleno jí a Mokoš, ale pochopí to chudák vlčice? Těžko by nad tím mohla uvažovat, neboť se jí obličej zase zkroutil do kdovíjakých tvarů: „Vesna? O čem to, holka nešťastná, kvákáš? Žádná "oves", žádná "ze sna", já jsem Sedna se S!“ zacvrlikala a div se taky jako nějaký ptáček nezčepýřila - měla holt dlouhé vedení, a dalo jí zabrat, než si uvědomila skutečnost. „ÓOH! Jakože ty si - Vesna, a já jsem - Sedna.“ A to už se zase začala zubatě křenit, jak jí to přišlo ohromně vtipné.
Vám snad ne?