Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ještě, že Vesna měla alespoň nějakou mozkovou buňku, protože jí samotné očividně při cestě na houby všecičky vypadly a rozmlátily se na tisícero střípků, zrnek písku, co se jí nepříjemně lepil mezi polštářky. „Ježišmarjá, ženská jedna potrhlá-, KDO?“ stihla ještě zapískat, než se k ní vlčice stihla jako velká voda přihnat. Úplně zapomněla na to, že ještě před chvílí lamentovala nad vlastní sestrou - a tohle téma zjevně už navěky-věků zůstane pohřbeno, protože Sedně svitlo v očích nad něčím poněkud odlišným. Tak ona zná moji Mokoš?! A proč by jako chtěla vědět, kde je?
Bylo překvapující, že vlčice, která se naproti ní zjevila, nebyla pranic vysoká - s takovým mohutným hlasem možná očekávala nějakou pořádnou dominu, co by nad ní tyčila hlavu a ona si musela div vykroutit krk. „Móša, to je moje nejlepší kámoška,“ hlavně s důrazem na slovo moje, ještě, aby si na ni tahlensta dělala ňáké nároky a chtěla ji někam vodnést, když jsme se tak pracně hledaly po celým světě! To tak! „ale ušiska máte skoro stejný! No a neříkej mi, že ten tvůj pach není vyvalenej přímo z Doliny.“ Sedna, jak se zdálo, byla totižto samozvaným expertem na všechno, co se týkalo právě tohoto líbezného údolíčka. Už si ho párkrát přestavovala, a dodnes nad ním (tajně!) slintala - Mokoš tedy určitě nebude vadit, že si ho pro účely svého vyprávění na chvíli půjčí.
Rychle skákající na vlnu, kterou byla Vesna zmítána v životě, už-už jejich čela opravdu přitiskla jedno na druhé tak, že si viděly přímo z očí do očí. Je tohle snad nějaká výzva? Tak teda přijato! „To teda vůbec, ty jedna ženštino! Já jí totiž pomohla vod utopení, vod vumření hlady!“ ...Tak takhle ten příběh opravdu nevypadal: šel totiž úplně naopak. Ale co naplat? „A nejsem žádný ty, ale Sedna!“

Proč ji nenapadlo první přemýšlet, a až pak něco dělat, jak to měla ve zvyku určitě spousta jiných vlků? Div si nevykroutila krk, jak nevěřícně nad sebou pohazovala hlavou. Není možná, není možná! Takhlens přece umřu dřív, než stihnu v životě cokoliv dělat. Jasňačka, když nebudu od Vereny nic zřát, tak to bude fajnovka - stejnak by mě zvládla zabít jenom otravou. „I když,“ přerušila tok svých vlastních myšlenek a očima komicky pomalu sjela ke svému pohublému tělu, na jehož viditelných žebrech si mohla zahrát nějakou pěknou westernovou píseň. Jó, kdyby jí byly ostrovy neukradly tělo-!!
„Mojeno!“ zahoukala napodruhé, skákajíc do vzduchu strachy, zježená jak kotě, co vytáhli z komína, „tak tebe sem si fakticky nevšimla.“ Jenomže se naskytl nový problém - vlčice byla daleko a Sedna, která slyšela jen zvuky moře a především zběsilý tlukot vlastního srdce, nevěděla, co povídá. „CÓO?“ zahulákala nazpátek, a s takovou se vydala kupředu, aby vyšla neznámé naproti. Co když pro ni měla nějakou důležitou informaci? A vůbec, teď byly na pláži a to přirozeně znamenalo, že ji sama musela varovat před racky a divnými plackami, jež hryzaly vlky do čumáků.
Čím blíž jí však byla, tím víc rostlo její zmatení. Strakatice zrovinka jako ta její, přepadlé ouško a pach, který přirovnávala k Dolině. Ale vždyť-? „Mokoš??“

>> Zlatý les

Ustavičně pracovat jako nějaký mraveneček, nebo pavouček, co musí spřádat tkaninu, na to by jí asi nebylo. Priority měla v životě nastavené velmi odlišné, barevnější, a nabírat kariérního růstu znělo jako hodně povinností. A cesta ze špičky hor je přece jenom jedna - přímo dolů do nějakých propastí a katakomb, bacha na to! Aby se drápala na vrchol a nechala se opít mocí - nebo třeba si dát hrstku houbiček, jak to měla očividně v plánu kápo -, to teda ne! Muselo to být stresující, ale především to byla korupční záležitost.
Žít s vymletým mozkem a škrábat se jenom za jedním životním cílem, tak to ji radši na místě otravte tisem! Když měl vlk moc, nikdy to nemohlo dopadnout dobře - a držet si její monopol, to znamenalo aplikovat tohle pravidlo dvakrát tak. Jó, smečky sou holt komplikovaná věc. Právě proto jsme s Verenou chtěly, aby- „Ježišmarjá!“ zavřeštěla na celé klidné údolí a rozlomila tak idylku místní krajiny vejpůl, „my si vo tom vlastně první chtěly promluvit! Bože, ona mě zakope pod zem, vona mě vypreparuje!!“ Za to může Móša, čarodějnice jedna, takhle mě okouzlit a naverbovat do smečky, aniž jsem o tom pokecala se ségrou! ...Ale musela uznat, že to byla děsně milá čarodějnice a kdyby se měla nechat okouzlit ještě jednou, tak to určitě udělá.

<< Zlatá smečka

Přemýšlet nad Mokoš (a všechny způsoby, jakými by Zlatá smečka mohla dojít ke své zkáze, samozřejmě) bylo tak jednoduché, ale ona musela v hlavě držet především svou svatou misi najít svému kápovi nějaký pořádný materiál, za který by se nemusel nikdo stydět. Takhle v zimě aby rostly houby, co by jí udělaly dobře, no nevím, nevím - to by asi chtělo přičinění magie, ale cokoliv, co vyroste z magie, nemůže být stoprocentně poživatelné. Ne na dlouho, nejmíň. Achich, kéž by tak mohla na ostrovech panovat věčná horka a léta!
Jen co na to pomyslila, už-už se trochu otřásla zimou. Chybělo jí teplo úkrytu, co ve Zlaté smečce měli - ráda by se vrátila zpátky mezi vlky, i když paty vytáhla sotva na hodinku. Tolik k tomu, jak moc měla Sedna ráda samotu, že?
S drobným zamračením, zubatým výrazem, se vlčice na své obchůzce pohnula trošku svižněji. Nebylo možné, aby umrzla předtím, než splní misi! Ale tohlensto by mě asi nebavilo, kdybych to měla dělat furt. Takovou roli já teda fakticky nechci! Ale co jiného, co? Aby mě kápo nevyhodila na mráz, aby mě u sebe nechala ještě chvilenku? Kdyby bylo na ní, nepracovala by vůbec!

>> Tichá zátoka

S obchůzkou hranic (naštěstí!) nenarazila na žádného predátora, který by si z ní chtěl udělat oběd. Já a někomu pod zub - to by dostal pořádně přes držku! A že by to bylo úplně naopak a celičká smečka by měla takhle nárazově ještě jeden pohřeb, to samozřejmě nepřicházelo v úvahu. Vyhraju každej boj, vždyť i ten, jak jsme onehdá ukradly s Móšou té oprsklé kočce jednohubku-! A staly se z nich snad jednohubky, jak u toho byly? Né, a právě to znamenalo, že Sedna klidně mohla pokořit celý svět, kdyby si to zrovinka umanula.
Proto byla jen otázka času, kdy se střetne z očí do očí s Rhaaxinem, místním (dalším!) polobohem, a porovná s tím velikost svého ega. Být tak možná v jiném těle, dozajista by právě tohle poměřování různorodých aspektů vypadalo trošku jinak.
Ale je tu panáček cítit na celej les. Asi je z něho ňáký hraničář, když tak rád voznačuje - a to je dobře. Když teď jeden vlk umřel, všecko živé by mělo vědět, že tu nemaj co pohledávat. No né, začínala myslet jako smečkový vlk? Zdálo se, že tohle myšlení k ní přicházelo naprosto přirozeně - a to jenom proto, že nebyla vidět všechna ta námaha, kterou do toho musela svědomitě vkládat. Když teď patřila do smečky, pro přežití bylo klíčové začít uvažovat trochu jako jedno tělo, jedna duše. Ale kdybyste se jí zeptali, takovou svátost by nejraději prováděla jenom s Mokoš.

>> Zlatý les

<< Úkryt Zlaté

Bylo zvláštní být po takové době úplně o samotě, ale určitě to nebylo nic, s čím se nevypořádá. Že? Jenom si takhle na sluníčku protáhnu tlapy a hnedka mi bude hej. Slunce léčí, vlci, nedržte se jak krtci v úkrytu! Tak přesně tak by mohl znít první slogan její začínající propagandy u zlaťáků! Proč v prvé řadě vůbec propagandu chtěla a jaký měla vůbec cíl, to už se určitě domyslí na své procházce.
Nojó, ale proč vůbec chtěla kápo ňáké houby? Já mám sortiment fakt velkej, ale teď v zimě - šílí? Nebo má chudák absťák? Na to ale měla myslet předtím, než si vyžrala zásoby! Teď to za ni bude muset žehlit ona a než se nadá, třeba ji Alyanna vyhodí za smečky, protože jí rupne v bedně. Jenomže to taky nebyla tak úplná pravda - Sedna neměla úplný čas při svém příchodu zpracovat fakt, že bude muset pracovat pod autoritou, která kdykoliv bude moci rozhodnout nad jejím vlastním životem. Vůdcové a samo-prohlášené čela davů a skupin byli nebezpeční jedinci, u nichž jeden musel bedlivě pozorovat každičký krok. Nebylo třeba chodit po skořápkách, to ne - po skořápkách totiž měly chodit samy autority, aby členy svého uskupení řádně zaopatřovali a zbytečně si nevyskakovali.
Jinak bylo nevyhnutelné uspořádat revoltu.
Se zubatým úškrnem se Sedna vydala až tam, kde cítila nejvíc pachů, a s čumákem zabořeným ve sněhu i vzduchu následovala pachovou stopu své nové smečky. Bude dobré znát své hranice a skuliny, přes které by se v časech nejkrutějších dalo utéct.

Mákli si fakt hodně, jen co byla pravda! Pozorovala a občas přidala tlapku k dílu, když to bylo potřeba, právě Wolthio - nevěděla, s kým jiným by se tu dala do řeči a strakatice vypadala poněkud zaneprázdněná s tou mrňavou hnědavou, co vypadala trochu jako dubová víla. Co je s těma zlaťákama, že tu maj samé vílky a polobožkyně? A kápo je taky ženská! Asi sou požehnaný nějakou babkou, což jí nehrálo do karet, protože roli mesiáše tu měla mít především ona.
S němým (nevídané, někdo si to někam zapište - pokud to řeknete někomu jinému, nebude vám věřit!) pohledem na svou nejlepší kamarádku Mokoš se její hlava naladila na prazvláštní, poklidnou vlnu, která ji pomalu unášela do hezkých končin. Možná do Doliny, chtěla se zasmát, ale těžko by se to slušelo, když tu pobíhala ta kmotřička a už tak na ní asi měla nějaký pech. Nojó, ale co by na tom bylo špatnýho? Vždyť to musí bejt tak hezký místo, jak vo tom kecala, tak setsakarmentsky živý. Přesně jako ona! Bóže, připadala si trochu jako hlupák, jak nad stračenou tak přemýšlela. Musela na vzduch, musela ven!
Mokoš
S takovou myšlenkou se zvedla a už-už byla ven z úkrytu, než se u jeho pat zastavila a přihopsala si to přímo za Mokoš, jakoby ji hnal vítr, „kápo mi řek, že mám jít na houby. Takže kdybys pak neměla co dělat, budu v ňákým lese poblíž,“ nemohla přece odejít, aniž by jí o tom nic neřekla! Ocásek se jí zavrtěl, jak u ní tak postávala a zubatě (to je třeba přesvědčí, ať se k ní chovaj dobře!) se usmála na kohokoliv, kdo u Mokoš právě byl. S takovou se už s klidem na duši vydala mimo úkryt.

>> Zlatá smečka

Ocásek se jí při celé ceremoniální cestičce opatrně houpal ze strany na stranu, aby chudákovi Auréliovi (nebo jak se vlastně ten malý týpek jmenuje, jéjda, to abych mu začala už od malička říkat přezdívkou, abych ho chudáka neurážela na každým kroku - bylo běžné, že dávali místní svým děckám takhle krkolomné jména?) nijak neublížila a ve tváři ji kdejaký z přítomných mohl vyčíst upřímnou radost z úkolu, kterého se zhostila. Vlčata, to nebyla pražádná smutná, trpká záležitost, a tak bylo třeba se na každém kroku radovat!
Občas očima mrkla po strakaté kamarádce, co měla sama tlapky plné práce.
Alyanna, Wolthio
Houby, co zatemňují mysl? No ne, je náš kápo drogový král?! Div se její tvář nestáhla do záškodnického, zubatého úškrnu, jen co to z tlamy jejího kápa vylezlo - tahle vlčice se očividně ničeho nebála, a Sedna ji v tom mínila naprosto podporovat! Jenomže proč zrovna houby, když jí můžu dát něco, co znám líp? Možná má fakticky vytříbenej vkus, ale tak - to by si asi šla natrhat sama, né? Téhle záhadě ještě přijde na kloub!
V tuhle chvíli se však s malým Aureliusem vydala k místu, jež jí bylo ukázáno a s precizností zkušeného rodiče položila chudáka na místo. „Díkec, holka,“ kývla ještě k Wolthio a musela se zastavit předtím, než ji přátelsky drcla tak, jako drcala do Móši, „už začínal být trochu těžkej.“ Jenomže co teď? Zraky rychle v prostoru vyhledala svou kamarádku, co zrovinka okupovala cizí přítomnost a na pysky se jí nevědomky protáhl drobný úsměv. Šikovná. A to se ještě bála, že ji nevezmou, ji ze všech vlků na světě, jéžišmarjá!
Altair
Jít hledat houby a zatáhnout do toho Mokoš, nebo se ještě vydat na pomoc s úkrytem - no, odpověď jí naštěstí přistála sama do klína. Vlčata tu ještě neměly matku, ale někdo je musel zaměstnat a kmotřička Angee chudák musela zápasit s neposedným Altairem. „Doma si,“ odpověděla mu a už-už si sedla a sklonila se (ale, tlapku na srdce, tak vysoká zas nebyla, aby z toho chytla bolest zad), aby s chudákem vedla konverzaci, co byla alespoň trochu z očí do očí, „ve Zlatý smečce. Maj tu fakt- né, to bych ti kecala. Máme tu fakticky zlatavý stromy, které se ve tmě třpytí,“ fabulace pravdy už od malého věku? Mnohem pravděpodobnější, než si myslíte!

<< Území Zlaté

Mokoš, Angee
No bóže, to je ale megera. Kmotřička vlčat, Angee, se bohužel z výstupu trhanské Sedny příliš neradovala ("neradost" je ale zjevně velmi mírné vyjádření toho, co vůči ní bělavounká teta mohla pociťovat, ale mohl jí to mít někdo za zlé?), a tak vlčice nenápadně pokukovala po své kamarádce, která snad zrovinka jako slavík švitořila takovým způsobem, který je obě ukazoval v nejlepším možném světle. Dělat si problémy hned na začátku - a ještě neprávem! Což je paňmáma úplně slepá- (ajéje, tak tahle informace jednou zabolí!) -a nevidí, jak se starám? No jéje, že jsem vlčata vychovávala v trochu jiné roli, ale zas tak rozdílné to určitě není! (...A tahle bude při vyvrácení nepochybně bolet dvakrát tak).
Ráda by se bavila, až by jí huba bolela, ale cítila jakousi povinnost neudělat v přítomnosti kmotřičky sebemenší chybičku, protože by se k vlčatům ještě ráda někdy podívala. Stačilo se na ně podívat, a už si vzpomínala: Ach ten můj Toulouse, ten byl také takovej maličkej! A pak z něj vyrost panečku pořádnej kluk jako dub. A to jsme ho balvany nekrmili! Tolika pěkných zážitků a zkušeností, tolika bolestivých připomínek, co jí však ironicky svítily na cestu!
Mokoš, Angee, Dakomn, Birch, Wolthio
Jen co přišli do úkryt, Sedna měla co dělat, aby se nezačala s Aureliusem v tlamě zvědavě rozhlížet. Namísto toho, aby si očichala kdejaký kout, s otázkou v očích pohlédla na postarší členy Zlaté smečky (tedy všechny mimo chudáka Mokoš), kam s vlčaty, zatímco Dakomn dále pilně jako mraveneček pracoval.

Mokoš, Wolthio, Birch
Sedna se po celou dobu snažila držet nablízku Mokoš, snad se k ní i o píď přiblížila, když se k nim přiblížila neznámá dvojice. Byly tak trochu jako v obklíčení, a snad i proto se jí po tváři vedle chmur prohnala i takřka nečitelná nevrlost. „Sedna,“ zahuhlala, „a tohle je moje kámoška, Mokoš.“
Aetas (jak zaslechla, nesouc se větrem, ba také za hranice a snad i po celém údolíčku) byl starý a sebevíc to v sobě vlčice chtěla potlačit, sama se k němu vůbec nechtěla přibližovat. Co když byl nemocný, a zemřel právě důsledkem ňáké choroby? Jak dlouho, než i tahle smečka pomře na vlčí mor? Sedna takovou věc už jednou viděla a nechtěla, aby se její minulost opakovala.
Aurelius, Artume, Angee, Mokoš, Wolthio
Nepřišlo jí příliš slušné poslouchat cizím konverzacím, a tak se mezi konverzací jakési Artume a kápa otočila na Wolthiu a nenápadně se z ní snažila vyloudit, kdeže ty vlčata mají přenést, a jestli je tam vůbec uklizeno. Kápo sice říkala, že se smečka teprve probouzí z potop, ale i ty jí přišly jako staletí vzdálené - tak, že by úkryt snad mohl vypadat rozumně.
Cvakla ušima a poté, co jim byly dány rozkazy, nesměle přistoupila blíž k vlčici s prazvláštníma očima - ňáká Anděla? Né, to určitě není to správné jméno! „Dobrej, madam,“ pozdravila se vší zdvořilostí, co se v její trhanské nátuře našlo - postarší vlčice totiž vypadala věru vznešeně. Není to třeba máma Renbli? „My jsme Sedna a Mokoš,“ jako hrášky v lusku, vždycky "a" a nikdy "tohle je ta druhá, se kterou nemám nic společného", „a dem na pomoct s těma děckama. Jak se vlastně jmenujou?“
Pokud se někdo Sedně díval do tváře přesně ve chvíli, kdy si povšimla těch malých vlčat, pročítal katalogem všemožných emocí. Nejistota, snad také jakési obavy z toho, zda jsou děti zdravé, až po nevědomé pohupkování ocáskem a ten největší úsměv, jaký na jejích pyscích ještě nikdo (mimo jejího Toulouse!) jaktěživ neviděl - měla všechno! „Móšo,“ vyhrkla, aniž o tom věděla a její hlas byl tak nechutně slaďoučký, až z toho trnuly zuby, „no né, to jsou ale urostlí malí týpci. Panejo!“ Jeden by byl zapomněl na pach smrti.
Rodičovský cit v ní jeden asi dlouho hledat nemusel - vlastně hledat nemusel vůbec. „Vezmu toho zrzka,“ navrhla - ne, oznamovala - zbytku vlků a s okatou zkušeností vzala malého Aureliuse. A ten vúkryt, nó, snad nás ta Wolthia povede!

>> Úkryt Zlaté

Mokoš, Alyanna, Rhaaxin
Co nejvehementněji pokyvovala své kamarádce hlavou, jakoby ji tímto gestem mohla přesvědčit víc, pokud tak už neudělala její potřeba mluvit v emočně vypjatých situacích. Chudákovi vlčici se koulely z očí slzy jako takové pěkné, ale smutné oblázky - a kdo by vydržel smíška jako Mokoš vidět brečet?! Ještě ji za chvíli začne napínat taky, jak k ní vzhlížela! „No, já vlastně nevím, ale jo, máš vurčitě pravdu,“ ale jak by to mohla vědět zrovna ona, která doma mrtvé těla viděla každý druhý den - a ještě pod vlastními tlapkami, co je s Verenou zkoumaly, že? „Asi poďme tam-“ chtěla něco bleskurychle navrhnout, ale to už jí do řeči neúmyslně skočil kápo. Ojéje, čekalo je napomenutí za nemravné chování?!
Neurčitě se podívala po reagujícím Rhaaxinovi, přestože její zrak brzičko padl zpátky na Mokoš. Jak se cítila? Byla připravena něco dělat, nebo to neviděla dvakrát tak zářně? Sedna osobně neměla převeliký zájem v tom, aby se jakkoliv babraly s mrtvým tělem - vždyť toho vlka ani neznaly, natož pak aby mu u hrobu dělaly kdejaké rétorické výkony. Hlavou proto zabloudila k dosud opuštěné dvojici asi léčitelky a novopečené mámy. „Mohly bychom skočit hentam,“ k těm živým, poukázala své kamarádce nenápadně pohledem, šeptajíc, „voni nám určitě taky najdou ňákou prácičku. Pokud se nechceš projít, vyvětrat hlavu?“ navrhla také alternativu. Chudák stračena, muselo toho na ni být opravdu moc - a to se do té smečky tak těšily!
Sednu na moment zahlodalo svědomí. Taky jsme mohly první přemýšlet, než se nahrnout do smečky se starými vlky, že. Ale von je jenom jeden - a tohle je nešťastná shoda náhod, co neovlivníme! No ne snad?

Mokoš
Stejně jako její kamarádka trochu prázdně hleděla na nehybné tělo vlka, kterého neměli šanci poznat. Možná, že byl nějakým způsobem významný - vypadal však také staře (nebo tak chtěl jenom vypadat a nějak si obarvil srst?), a tak se s jeho skonem určitě muselo počítat. Ale že ho chudáka nechali takhlenstak na zimě, nó, a ještě po těch potopách! Možná, že nebožtík hlídal úkryt, když to na něj přišlo, ale nakonec mohla jenom spekulovat. „Já ti nevím,“ hlesla po zdlouhavé odmlce. Nechtěla Mokoš lhát, přestože právě to byl základní kámen celičkého jejího bytí, alespoň ne v tomhle.
Takhle vzdálené od pomalu se zvětšujícího shluku sice neslyšely nic, co by se mohlo hodit, ale na druhou stranu to oběma muselo prospět. Sedna se cítila trochu provinile za své předešlé komentáře, hlavně při pohledu na truchlící Alyannu - tohle nebyla pražádná uvítací, párty náladička, ale pohřební pochmurnost. „Vono už se to nějak utříbí, Móšo,“ chlácholila svou kamarádku, „vurčitě věděl, že si to může dovolit, takhle... no, víš co. Určitě vodešel na vonen svět šťastnej,“ rozpovídala se, ačkoliv to možná všechno zhoršovala. Ale co jiného dělat, než tlumeně tlachat, zatímco pevně držela bělavou vlčici? Kdyby jí tak mohla nějak rozveselit! ...Ale na pohřbu raději ne. „Ta černá je možná jeho partnerka. No a ti vostatní, ti ho museli znát celej život. Odešel obklopený rodinou, a to je děsně krásný,“ i takhle to šlo vidět. „A třeba byl také nemocnej, tak se mu ulevilo?“ To starší vlci bývali, ne?

Bylo dobře, že byli skupince u mrtvého, hnědého vlka vzdálené - neslyšely konverzaci, která se mezi úzkým rodinným kruhem mohla odehrávat (ještě to tak, hnedka se takhle fušovat do vztahů, co s náma nemaj ani kapku společného!) stejně jako oni nemohli slyšet to, o čem se bavily s Mokoš. S nejistotou ve tváři odtrhla oči od zesnulého vlka, aby se zadívala do očí své kamarádky: „Určitě tu někde bude nějaký léčitel,“ zmínila nejistě, „von už ho určitě postaví na nohy.“ Určit klinickou smrt, nó, to není zas tak těžký - to bych zvládla taky. Ale cožpak by to byla její funkce? Léčitelství? Vždyť ještě před chvílí Alyanně nebyla schopná ani říct, co je šamanství - které si, mimochodem, taky vymyslela skoro na místě -, natož aby se prohlašovala za vyhlášeného nekromancera. Kdyby tu tak byla Verena-! No, ta by si s tím mrtvým spíš zatančila!
„Jajks, Móšo,“ vyhrkla, jen co se vlčice zase ozvala a jako na zavolanou ní nabídla rameno, kdyby to chudák malá (velká!) potřebovala, „nechceš se jít posadit tam do rožku? Ať na toho chudáka moc nevidíš,“ navrhla. „My už mu tím civěním stejně nepomůžeš vstát.“ Ale co když jo? Co kdyby se jim povedlo vzkřísit mrtvého vlka, jehož život byl zdánlivě ukončený? ...Někdy nad tím musí podumat víc - jenomže teď, když umřel asi nějaký významný vlk jejich smečky, neměly takové myšlenky v jejím vědomí místo. „'Ceš obejmout?“ navrhla ještě předtím, než se jaly přemístit ještě dál od Aetase a jeho rodiny.

P R O S I N E C
Jméno vlka: Sedna
Počet postů: 10
Postavení: Sigma
Povýšení: ///
Funkce: ///
Aktivita pro smečku: Přijata do smečky
Krátké shrnutí: Spolu s Mokoš se vydaly po stopách polobohyně Renbli. Namísto ní avšak potkaly Alyannu, díky které se přidaly do (vysněné, vymodlené) Zlaté smečky a ihned nato byly svědky možná vraždy, útěk možného vraha a narození spasitele Mois Grisu.
Smečková minihra: 0 + přičíst 12 lístků
- 1 post na území (3 lístky)
- 9 normálních postů (9 lístků)

<< Zlatý les

Ocásek se jí samovolně rozhoupal. „Ále, to říkáš jenom tak!“ zazubila se, až jí z toho zabolel pysk, „dvě Sedny, to by asi těžko někdo vydržel,“ ale co na tom bylo pravdy? Zadumaná nově získaným konceptem rozdvojení, vlčice usilovně přemýšlela nad tím, jaké to mohlo být - cítit se vejpůl.
„Jéje, no- to je na dlouhý povídání,“ odbyla krátce, sama v nejistotě, jak tenhle příběh komukoliv odvyprávět. „Třeba si k tomu někdy sednem.“ Radši nikdy, dík. Pak už jen přitakala Mokoš, která se zmiňovala jak o synkovi, tak o pokladu, a celá natěšená se s ní snažila držet krok - jenom proto, aby vstoupila do... Chaosu?
Koutkem oka si povšimla vlčice, co se chudák asi neúmyslně válela po zemi a do čumáku jí takřka ihned udeřil jakýsi důvěrně známý pach - očividně u sebe však měla zkušenou léčitelku, a tak se do toho nemíchala. Zajímavější byl totiž úkaz, ze kterého šel mráz po zádech. Mrtvý vlk a vlk na útěku?! A to jako nikdo nic neříká? S udivením otáčela hlavu za Deironem, kterého si nespojovala s pachem Zlaté, a už-už s pootevřenou tlamou hleděla na Mokoš: „Vidělas to taky, žejo? Neutek jim tak náhodou ten, co způsobil tamhlensto neštěstí?“ Alyanna, jejich kápo, však neměla žádnou velkou reakci - nebylo to šokem? Nepotřebovala chudák pomoct? -, a tak se Sedna nehrnula za tím světlého vlka dohnat. „Uh, možná jsme přišly trošku nevhod,“ zahuhlala směrem ke své kamarádce, nejistá v tom, co by měla udělat.