Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Tichá zátoka

Sedna div nevypustila vlastní dušičku, jak jí vlčice flekatá jako pohledná kravička stiskla ve svém nekompromisním objetí - na světě ale nebylo ničeho, za co by právě takový pocit vyměnila. Mokoš a její objetí léčily v jejím srdéčku cosi, co nedovedla správně pojmenovat, sebevíc se snažila. „Nojó, ty velkej mazle,“ zachichtala se své kamarádce takřka do ouška, co jí tlapkou pohladila po zádech, „abys mě náhodou neumačkala vejpůl, Móšo! To bychom pak v té smečce nemohly být spolu!!“
Povídání jejich nového kápa div nezaplesalo jejím srdéčkem. Jaká byla milá a pozorná ke svým členům - tak se určitě poznal dobrý šéf! Sedna byla štěstím bez sebe, jak pruhovanou vlčici poočku pozorovala. „Jmenuje se Toulouse,“ řka s obrovským úsměvem, co jí div nepřetrhl tvář vedví, „a je moc šikovnej, klučina jeden. Ale nezůstal se mnou - vzala si ho jeho máma,“ a s takovou informací už se zdála poněkud pochmurnější, byť jí na pyscích stále visel nepatrný úsměv. „Můj Toulouse, ten by světu vytřel zrak.“
Sama natahovala čumák, aby ty zázračné zlaté stromy a jejich listí viděla na vlastní oči (možná proto, že Alyanně tak úplně nevěřila a možná proto, že by si jeden hezoučký ráda strčila právě za ucho) a už-už měla hlavu téměř v oblacích, co se vlčice do takového lesa dostaly. Zdál se být hustý, ale voda udělala své - mnoho z korun se jí zdálo být trošku smutněji ražených. No, ale vona stejně přichází zima. Na to je třeba brát ohled! „Fíha,“ vypískla, „máte - vlastně máme, heh - to tu fakticky krásné!“ zamávala radostně ocáskem.
To už však uši špicovala za vytím. „To byla jedna z našich? Jéje, možná, že o nás řekla ta polobohyně Renbli!“ zašeptala směrem k Mokoš, natěšená z toho, co je na území vlastně čeká. Cítila se trochu cize, když překračovala hranice jasného pachu - na druhou stranu se ale nemohla dočkat. „To by nás mohl čekat ňáký uvítací výbor, třeba!“

>> Zlatá smečka

Ahojky!
Hledám šikovné hráče, kteří by měli zájem hrát mladší charaktery (zhruba rok), ale nemohou najít rodiče, nebo se nechtějí narodit na ostrovech. Jednalo by se o potomky Sedny (čerstvě ze Zlaté smečky) - syna Toulouse a dcerku Toni Lorkhán. Očekávala bych, že by se do své dospělosti přidali do Zlaté smečky a pak třeba hurá do světa!
Mohu vám nabídnout poněkud netradiční situaci - Sedna byla totiž původně jejich tatínek, a byla o krapátek starší, než tady na ostrovech (ach ta magie?). Toulouse naprosto zbožňovala a byl její oblíbenec, zatímco o Toni neměla sebemenší ponětí - byla to schovanka jejich maminky a bývalé partnerky Sedny, Maugree. Děti byly omyl a rodina byla nestabilní - Maugree byla tyranská, zlá partnerka, a o to horší to pak mohly mít právě jejich děti, co Sedna z partnerství vystoupila. Určitě jsem ochotná vám vyjít s mnoha věcmi vstříc, takže se nebojte, že bych měla striktně napsané, co od vás budu požadovat!
Pokud byste měli zájem, ozvěte se mi prosím na discord - @nikii4992 -, nebo na profil Sedny. :]

(jedná se o návrhy, né pevně dané informace!)
TOULOUSE ♂
Zvláštnost: Výrazné chuchvalky na špičkách uší
Povaha: Miloučký nekňuba, tedy né moc chytrý vlček, který je tak trochu nedochůdče (nohatý jako pavouk, ušatý jako zajíc, vyzáblý - možný terč výsměchu). Milovník života, nadšený etymolog a oddaný cestovatel. Umí se však ohavně vzteknout a být svému okolí nebezpečný.

TONI LORKHÁN ♀
Povaha: Nesmírně chytrá a vypočítavá, Toni často mnohé překvapí svým intelektem. Nevyužívá ho však ke špatným věcem - pokud se zrovinka nerozhodne, že chce za každou cenu něco získat. Velmi soutěživá, bojová duše, ve které ale lze najít drobečky dobra.
*O Sedně ví jenom z vyprávění Toulouse - touží ji potkat.

Vzhled Maugree pro inspiraci, jak by mohli sourozenci vypadat :]

<< Modrák přes Kvetoucí louku

„Každej den se asi učíme něco nového.“ Usmívala se, jakoby se nechumelilo (jaképak štěstí, že se opravdu nechumelilo! Jenomže zima začala Sednu na jejich cestě brzičko zebat v každičkém záhybu těla a drala se jí do plic s takovou vervou, až cítila, že jí tam z vlhkých ploch ková krystalky ledu) a užívala si, že je každičké její slůvko bráno s jakousi váhou. Není to hezké, i když si tak trochu vymýšlím? Ále, takové bílé lhaní nakonec ještě nikoho život nestálo a nějakou obrovskou, bohatou smečku - tu dvakrát tak né! Mít u sebe tak Verenu, jistě by prokoukla každičký její kec a hned by poukázala na její chybný nevybraný způsob chování - ale je tu snad někde? Není, a sakra doufám, že ani nebude! To by bylo, aby se také přidala do Zlaté smečky!
Naslouchala Alyanně a její rozmluvě o tom, že taková role není doživotní - ahá! - a po duši se jí rozléval klid, který ještě před chvílí hledala. Musela to být moudrá vlčice, co se svou rolí byla už sžitá (to, že to v jejím mozku rozblikalo varovné kontrolky, bylo v tuhle chvíli samozřejmě vedlejší) - jestlipak takového smečkového učitele nedělala sama a chtěla k boku nějakého parťáka? Ale pachtlovat se s paňvedoucí, ojojoj, to radši ne! Zle to dopadalo, moc zle. „Jseš jistě dobrý kápo. Nemusíš se před tátou upejpat - teďka tu není, a my to na tebe neřeknem! Fakticky!“ pokývla se zubatým úškrnem, doufající v pravdu svých slov.
Radostně mrkla po Mokoš, která oslavovala své přijetí do smečky a alespoň do ní drcla čumáčkem, protože ji před jejich novou šéfovou poňuchat nechtěla. Kdyby tím nedejbože ublížila prestiži její kamarádky, co by s tím dělala?! Ocásek se jí svévolně rozkmital ze strany na stranu, jakoby tím chtěl jenom umocnit rychlost, jíž Mokoš brebentila o jejich cestách - sama k nim nic neměla, neboť šla nejlepší kamarádka věru do detailů.
„Díky. Já si to teda radši ještě rozmyslím, vono to stejně není jen tak,“ takové byly její zásady, „ale jak v sobě ňákou odpověď najdu, budeš první, za kým naběhnu! Přísahám na- na svýho synka!“ Jajks, bylo tohle něco, s čím měla Alyannu seznámit už od začátku?

>> Zlatý les

Přestože vařila takřka ani né z vody a už-už cítila nouzi z toho, jak moc hladina klesla k samému dnu, vlčice ze smečky se nezdála nabýt žádného podezření. Trochu rituálků a uvěříš i tomu, čemu nechceš. Nebuď přece nudná, vodvaž se trochu a přiznej si, že magičanství může do tvýho života taky vmést něco pěkného! „K uklidnění toho, co si vedle srdce nesem každý v sobě - v duši. Vono to vlkům pomáhá hlavně tady,“ a poklepala si u toho tlapkou na čelo, aby tím do celé věci vnesla trochu světla. „Nezkoumamas někdy, jak jsou ňácí vlci pochroumají v hlavě, ale tělo maj dobré? Že by se to dalo vopravit tak, jako zlomená kost? Tak takový je šamanství. Léčíš vlkům duše.“ Novodobý moisgriský psychológ!
Její otázky ve vlčici přirozeně vyvolaly jakési podezření. V očích jí blýsklo pochopení, které už tam dlouho nebylo - vždyť také měla jenom jednu mozkovou buňku, a ještě ji občas dávala všanc svým potulným kamarádům! Nejistá, jestli se jí její objev líbí, a přesto se zubatým úsměvem řka: „Ty tam tomu musíš velet, viď? Jako pořádnej kápo celé Zlaté smečky!“ dedukovala nahlas, aby její myšlenkové pochody mohla pozorovat Mokoš - co když si tyhle věci sama dosud neuvědomila?! Nemohla ji nechat jako rybu na suchu!
A protože jí dosud neodpověděla, odmítavě zavrtěla hlavou: „Učit? Vode mě by se chtěl někdo učit? Vod úplnýho nováčka na ostrovech, smečka vlků, co tu žije odvždycky?“ Tak na takovou věc si opravdu netroufala. Ještě by se mě někdo vyptával na ty jedy a byl by se mnou ámen! Vždyť to je rodinný tajemství, to já nikomu nedám! Lenit ve smečce nebude, samozřejmě, ale probůh, trocha prostoru k nadechnutí by neuškodila - vždyť se cítila, jak kdyby s Alyannou seděla nad katalogem na pracovním úřadě, kde si měla zvolit doživotní břímě! Nebo to snad není doživotní? To by pak nedávalo smysl, že je na to tak hrr, jako by ji drželi pod zuby medvědiska! Chtěla pomoct nejen jí, ale i smečce, a to se cenilo - ale jéje, Sedna by se ráda první rozkoukala, než se po hlavě vrhla v takový závazný svazek!
Napovídala se všeho příliš a chudák Mokoš se ke slovu příliš nedostala, a tak nechala o toulkách skrz ostrovy mluvit prvé ji.

>> Tichá zátoka (přes Kvetoucí louku)

„Zlatá smečka, hm-hm.“ U povídání jejich novopečené spolučlenkyně (jak Sedna stále přesvědčeně věřila, že celá tahle prazvláštní situace dopadne) se nestyděla trochu zasnít. Když je stará, tak určitě bude mít všude vokolo ňáké známosti s prostředím, ve kterým žije, a to pak bude znamenat plusové body pro nás. Vždyť jsme tu taky vůbec celé nové a mít ostřílené průvodce, no prosím-!! Taková příležitost se nesmí nechat v rukou osudu, nebo by byla ještě utekla na míle daleko - a co by pak dělaly?
Sedna byla přirozeně potěšena (také překvapena až tak, že po vlčici skoro hodila udivenou grimasu!) tím, že Alyanna jejich přežití brala s takovou jednoduchostí. „Léčitelství? Ojéje, to jsou mi silná slova,“ zazubila se, až jí zabolel čouhající zub, „vono je to přírodní s trochou magičanství, ale na léčení to určo nemá. Hezky to vypadá, moc hezky! Různý kamínky a zaříkávadla, a kosti pro štěstí, no,“ mlaskla, „...ale vono taky záleží, jak moc tomu okolí věří, víš?“ Měla by se snad Alyanně namísto šamanství zmínit o svých prorockých schopnostech? O vyvolávání portálů? O její zkušenosti s jedy? Né, to vůbec! Ještě si pomyslí, že jsem ňáká lůza a špína, co jí nesahá ani po drápky. To bych si teprv pořádně zmařila živobytí!

Odkaz k nalezení tadyk!

„Takže Zlatá smečka!“ vyhrkla si pro sebe pod čumák, jakoby to nějak mohlo ovlivnit to, co už tu padlo. Měli co dočinění s někým ze Zlaté, dvakrát po sobě! V Sedně se cosi hnulo a ona už-už pohlédla na své tlapky, jakoby tomu sama nemohla uvěřit. Já jsem fakticky prorok. Ježišmarjá! Co s tím mám jako dělat? No... Asi čarovat, že? „A ta Zlatá, jaká podle tebe je?“ Co když po nich fakt budou chtít lovit medvědy?!
„Ó, no jó, promiň!“ plácla se do čela, „Já jsem Sedna a tohlensto je moje nejlepší kámoška, Mokoš z Doliny,“ třeba jí ten přídomek bude něco říkat, i když se narodila na ostrovech? Dolina znělo jako místo, kam by si kdejaký labužník skočil na dovolenou! I tak se však zdálo, že nějaký ten vstup - nebo alespoň nakouknutí! - jim zajistí právě Alyannino bádání po šamanství, a tak byly již na dosah svého snu. Vlčice se cítila takřka v nirváně.
„Ňáký odřeniny, ale nic velkýho,“ okomentovala svůj stav - hrstka z nich jí šla vidět po nohách, ale Sedna urputně věřila, že se to do jara zase hezky schová pod srst. Ještě by mě viděla Verena a byla bych u ní za voškubanou slepici, to sotva! Jenom přes mou mrtvo- no počkat...! I z té by nakonec měla sestra větší radost, než vidět svého sourozence zřízeného, ne? „Akorát by bodlo se trochu prospat, byly jsme furt na nohou, aby nás to nesmetlo,“ uznala po krátké odmlce. Ale bylo vůbec kde?
A navrch, dumala sama pro sebe, tohle je celé jakési rychlé. To se jako můžeme počítat za členy, nebo né? To by nás Alyanna musela dovést za svým kápem, nebo ne? Jak si vůbec takovou alfu měla představit?

Málem by zapomněla na to nejdůležitější, oč tu dneska šlo! S vděkem se usmála po Mokoš, která celý jejich požadavek přednesla a už-už jí pokyvovala: „Jojo, především tu smečku!“ Společnice, jejíž pozornost si tak barbarsky sebraly, zdála zdlouhavě přemítat a svýma očima prorejdila snad každičký chloupek, co se dvojici nacházel na tělech - co to jako hledá? Ňáké známky toho, že jí nevěšíme bulíky na čumák? A zrovna tentokrát se Sedna ani k ničemu takovému nepřipravovala, tohle musela být karma! „Tak teď už to víte,“ zazubila se na neznámou, „až ji potkáte, tak se vod ní musíte nechat pomazat takovou jednou léčivkou!“
Poničená smečka - aha, tak to asi nebude ta v horách, jak si s Mokoš myslely! V očích jí svitla naděje, která jako mocný plamen takřka zrcadlila čirý chtíč po tom vědět všechno, co ví právě Alyanna. Vona má snad nějaký pletky se smečkou taky? No, když zná Renbli - a Renbli je ze Zlaté smečky-! S nadšením pohlédla na Mokoš, než ze sebe rychle hrkala: „Nó, smečka jako smečka, né? Tak to bych vod ní, teda té smečky jako, čekala - smečku. A vona navíc bude zima a já jsem tu poprvé, tak nechci skončit jako kostka ledu,“ zavtipkovala, doufaje, že se toho cizinka chytne. Ale jak pokračovat? Co mohla smečce nabídnout? Alyanna se zmínila o odklízení, a protože Sedna vycítila, že to může být jejich cesta dovnitř, začala: „Vurčitě se můžeme postarat vo úklid, s tím je na nás fakticky spolehnutí! Už jsme to s Mokoš několikrát dělaly,“ zalhala ve svém zápalu, aniž si to pořádně uvědomovala. Taková už holt jednou byla! „No, a až by se to odklidilo, tak umím fakt dobře šamanství. Však víte, né? Rituálky a zaříkávadla na míru, to je moje! Elixíry taky,“ a jsem doslova prorok, ale to se jí zatím zmiňovat nechtělo. Vždyť se taky dvakrát tak netvářila na jejich tvrzení, kým Renbli je!

<< Mlžné pláně přes Začarovaný les

Sedna jakoby úplně zapomněla na to, že je chudera její společnice zraněná - hlava-nehlava si to ťapkala kupředu, kde měla matnou představu o úkrytu na zimu, kéž celý život. Malovala si to tak optimisticky, tak zarytě růžové a v jejich prospěch! Není dobré občas trochu snít? Vždyť my s Móšou umíme krást, pokud ne lovit - a já navrch umím přivolávat bohy! Takové smečce, co je ve skutečnosti zlatá, se to musí hodit! Jaká magie v tom vlastně byla zapletená? „Asi ne,“ zadumala spolu se svou kamarádkou, „víly nejsou jako vlci, a vlci je zanechávaj. Tak by dávalo smysl, kdyby ony ne,“ argumentovala argumentem, který neměl absolutně žádnou hodnotu. Taková už ale vlčice holt byla - přesně jako absurdní drama! „Myslíš, že je ta mlha třeba taky léčivá, jak ona?“ a kdyby to náhodou byla pravda, už-už jí plnými doušky dýchala, div se jí nemotala hlava. Nějakou výhodu to ale mělo - do čumáku se jí dostal cizí pach, nenápadně podobný té, který nesla Renbli ze Zlatého lesa. „Podívej, támhle někdo je!“
„Brej večír vinčuju!“ houkla ve své radosti ve vlčici a už-už na ní zamávala, zoubek čouhající v jejím charakteristickém úškrnu, „nevidělaste tudy, prosím, projít ňákou polobohyni Renbli?“ a hned se jala jí popsat, jak taková polobožkyně měla v prvé řadě vůbec vypadat. Byli místní seznámeni s entitami, co se jim pohybovaly po ostrovech? A pohybují se po ostrovech vůbec nějaké? Možná, že měly s Mokoš jenom obrovské štěstí!

<< Vlčí jezero

Nejednomu by se zdálo, že mezi sebou střídavě nesly jednu mozkovou buňku - a o to víc vlků by jistě s výsměchem v pyscích uznalo také skutečnost její občasné ztráty. Kdyby se tak za tou polobohyní vydaly ihned, co její ocásek zmizel v husté mlze, dozajista by v tuhle chvíli nebyly ponechány napospas milosti osudu!
Až jí zoubek zabolel, jak široce se po své kamarádce nad jejím vtipem zakřenila. Ten bodl, a to teda pořádně! „Kéžby. To bychom pak v rámci přijetí mohly třeba místo lovu na medvěda shánět ňáký poklad!“ až se jí v očích proběhla divošská jiskra, co značila neplechu. Mohl se nacházet nějaký právě tady v té husté mlze, až se dala krájet? Určitě ano! „Ale vono i kdyby nebyli bohatí, tak to bude smečka. A to už je co říct - my jsme to fakt zvládly!“
Sedna vedle naprosté radosti ale začala pociťovat také jakési ouzko pevně smotané do klubíčka s žárlivostí - smečka totiž znamenala, že se o svou kamarádku bude muset začít dělit s (nepochybně) mnoha vlky. Co když na mě zapomene, co když už nebudu její nejlepší kamarádka? S tak dobrou společností by se loučila jen těžko - většinu svého života byla sama, se sestrou, a teď aby se tenhle cyklus možná opakoval? „Jsem přesvědčená vo tom, že šla tudy,“ vyhrkla, aby se zbavila svých obav, a už-už je směrovala první cestičkou, která ji napadla, „myslíš, že je všecka ta mlha vod ní, abychom ji jako nemohly vypátrat? Ona fakt musela být pořádná magičanka!“ Tak taková Zlatá smečka musela bez pochyb být - nechutně bohatá a nacucaná magií!

>> Modrák přes Začarovaný les

Bělavý polobůh, a ještě se z ní, jak se ukázalo, vyvinula pořádná léčitelka s bylinkami, které jaktěživ neviděla. Magičanka!! Byla snad ona jejich tvůrcem - a stalo se, že po cestě nějaké vytratila? Až znovu potká Verenu, musí jí o všem říci - všecičkém!
„Cože?!“ Do tváře se jí nicméně brzičko vehnal naprostý úžas a pokud Sedna už před chvílí nevypadala, že se dívá na svatý obrázek, v tento moment tak dozajista působila. Smečka? Vopravdická smečka, a ještě navrch ze zlata? Oněměla, jak se to ještě nikdy nestalo - a tak Mokoš jen svorně pokyvovala hlavou, možná až moc, a hledala správných slov, co by pořádně dokázaly dát její myšlenky do srozumitelných vět. V hlavě jí to bzučelo jedna báseň!
Dívajíc se po svých tlapkách, jsem skutečně ňáký prorok? Tohle přece nemohla být tak vobrovská náhodička, nuh-uh!, vlčice ani nestihla Renbli zamávat na rozloučenou - pozdě zvedla hlavu a už jen pozorovala, jak její prapodivný ocásek mizí kdesi uprostřed nicotné mlhy. Jako bůh, rozplynula se v mlhu! No jistě!
„Smečka, fakt že jo, Móšo!! Vona tam teď určitě míří hledat ty flekatce,“ horlivě přikyvovala na její slova, zatímco dle nakázaného žvýkala mezi zoubky první pořádné jídlo za... Jak dlouho už to bylo? Teď už se o to strachovat nicméně nebude muset, neb pokud najdou tu záhadnou Zlatou smečku (hahá, doslova zlatá - pro nás!), v životě už dozajista nebude strádat. Určitě. Jak jí v tlapkách svrbělo, jak rychle chtěla vystřelit kupředu a následovat tu prazvláštní, éterickou bytost, co se jim snesla z nebes! „Nechtěli? Voni se na tebe jen podívej a voči jim vypadnou z důlku, jaký to maj štěstí!“ ušknula se po své kamarádce a už-už vyrazila kupředu, „tož pojďme, třeba- třeba jak šla ona! Určitě míří někam k sobě domů!“ Nebylo to trochu nemorální, pronásledovat svou budoucí spolučlenku? „Teda, brzo-k-nám domů! Zlatá smečka, no chápeš to? Zlatá?“

>> Mlžné pláně

Z nebes se zničehonic na obě dvě vlčice usmálo štěstí (nebo by jeden řekl osudovou náhodu? Ale náhody, ty se dějí jen dobrým vlkům - a Sedna pochybovala, že se mezi takové mohla pasovat). Kdesi daleko za horizontem vysvitla duha a prchavě se tak odrazila v náhle vyléčeném jezeře: a k jejich tlapkám se při této příležitosti snesl samotný anděl. „No tak tohle je čistej zázrak,“ vydechla vlčice v omámení, jen co si jejich léčitelské záchrany povšimla a už-už se podívala na vlastní tlapky, jestli to bylo jejím dočiněním. Je... Je ze mě... prorok? Přivolala jsem ji pouhými slovy? Takovou magii u nich doma viděla: jenomže jako obyčejný tvůrce portálů neměla převelikého šajna, jak tuhle magii ovládnout a kolika run a sigilií k nim bylo potřeba. Že by mi ty ostrovy něco nakonec daly? Jen tak?
„No-no-no!“ drmocala ze sebe, hledíce na jejich rychlou záchranu jako na svatý obrázek - a že jím taky byla! Prvé jejím dotykům ucukla až tak, že se jí zježil hřbet: když si však uvědomila, že Mokoš prošla tím stejným, jako hodný pacient povolila. „Co to máš? Co to je? Není to ňákej jed, že ne?“ Ne, ten by Sedna vycítila na míle daleko - stejně jako cítila mnoho jiných pachů právě z jejich novodobé kolegyňky. „Tys nás musela slyšet už v těch horách, že je to tak!“ Byla v horách smečka? Měly se tam akutně vrátit?
Pohledem těkla po Mokoš, co na jejich boží zjevení ona. Sedna, cítíce se zavázána za pomoc, kterou cizí projevila vůči její nejlepší kamarádce, podstrčila (s tím nejhlasitějším zakručením v břiše) zbytek sviště k Renbli - úplatkem za službu. Vona je snad bůh, nebo něco.

Jakoby i nebesa sama oslavovala, nad vlčicemi se brzičko s ustávajícím deštěm jala objevit duha. Měl to být snad nějaký náznak toho, že je po všem a oni si zase můžou za trampského prozpěvování, výskání a skákání po lesích, kde by se jinak udržoval mrtvolný klid? Nebo se jim někdo vysoko nad nimi vysmíval za to, jaká nevyvedená sebranka dohromady byly? Ále, co na tom záleží, dokud tu pro nás je a hezky u toho vypadá. To se hned jednomu takhle časně z rána chce vstávat vo to líp! Co vstávat - obě by se teď měly pořádně najíst a prospat, co probděly při bojích o holý živůtek! Vytřepala si ze srsti kdejaký kus mazlavého bahna, co jí tam díky Mokoš přistál a se starostí časovala všechno, co z ní zbylo. „No to si piš, že chtěla! Co vutrhnout, vona by si z něho určitě ráda udělala vlastní vobídek - však tam ten svůj taky nechala, jen co tě viděla!“ drala ze sebe střídavě v naprostém šoku a hlasitém, nervózním smíchu, protože ho měla její kamarádka věru jedovatě nakažlivý.
Zřejmě sama nabitá nechtěnou energií, Sedna se namísto logického zastavení Mokoš prala s jejím točením po vlastním - totižto snažila se točit kolem ní tak, aby po její rozedrané zádi hodila okem. Být tohle jiná, méně ztěžklá situace, asi by řekla několik přihlouple puberťáckých a rozjívených vtípků, jenomže teď: „Já, uh-oh, nó,“ hrkala ze sebe neurčitě - kloudnou odpověď pro ni neměla. A když se začala potácet, to teprve dostala strach! „Nojó, to bude nejlepší, když si sedneš, ano, ó jistě!“ podporovala vlčici a už-už se jí razila z cesty, nechtěje skončit jako podzimní list ve stavu naprostého rozkřupání.
A jak to udělala, hned před ní dovalila sviště a byť by ho celého na místě sežrala, aniž by nechala jedinou kůstku, hmkla: „Dej si pořádně do nosu, Móšo, abys nabrala sil.“ S takovou se vydala znovu, tentokrát již úspěšněji, obhlížet její rány. Z tlamy jí chtě-nechtě vycházely pazvuky jako „jajks“, „auvajs“ a „ejmen!“, až se nakonec neurčitě vrátila posadit před svou kamarádku, přednést ji její neodvratnou, byť smutnou, diagnózu. „No, si tam ňáká voškubaná, ale- ale vono to vůbec nevypadá zle, přísahám! Do svatby zahojený raz-dva! A, nó, vona by se ti na to fakticky měla podívat vodborná pomoc, Mokoš,“ řka, což nepřímo znamenalo, že jejich shánění smečky náhle nabylo urgentnějších obrátek.

<< Sněžné tesáky

Jako neřízen střela - snad by jí jeden přirovnal k padající hvězdě - Sedna pelášila z hřebenatých hor a kterak se u toho nezabývala tím, že u toho občas kvůli pořádně nacucané půdě sjela a uštědřila si malé odřeninky. V tlamě držela jejich první jídlo za pořádně dlouhou dobu, a to přece bylo to nejpodstatnější!
Svišť jí vypadl z tlamy, jak prudké bylo její brždění. Jenom doufala, aby do ní nevrazila bělavá vlčice - však taky byla jako korba a s tím, jak blízko stála vodě, by určitě skončila ještě víc promočená, než už z toho všeho deště byla! „Všichni jsou na nás krátký!“ zahulákala vítězoslavně, div kdesi hluboko v horách svým hučením nestrhnula nějakou nepěknou lavinu, „my jsme třída, pořádnej tým lapků, a-!“ hrkala si dál. Ale žádná radost není věčná, kdejaký adrenalin prchal tak rychle, jak se objevil - a Sedna se konečně od svého veselého, oslavného tanečku podívala po Mokoš, aby ji hned vzala do kola a pořádně se s ní zatočila.
A v tom ji do čumáku konečně udeřil pach krve. Pozorovala, jak si líně stéká po jejím těle a v hrůze vytřeštila oči nad tím, jak hluboce rány vypadaly. Vždyť byla hnedkans za mnou, natotata! Jak to, že je-?! Nabylo jí zle, jen co rudavé fleky po jejích jindy bělavých tvarech viděla. „Andělíčku-můj-strážníčku,“ vyhrkla jedním dechem, očividně zaskočená na tři doby. Co si s tím počnou?! „Si celá celá? Nevyrval ti ten zmetek ňáký kus?!“ drmolila si dál. „Já- já klidně zařvu vo pomoc, voni sou všichni určitě v horách- já bych tam mohla dojít, a najít pomoc, a-“ nebo to nebylo tak vážné, jak to viděla?

Až nešťastně jí přitakala, ráda, že spolu mohou tyhle vzdechy a steny sdílet bez kdejakých větších či menších předsudků. „A určitě by se smilovali nad dvěma trhankama z údolíčka nikdenic a postaraly se o jejich prázdné žaludky a mokré kožíšky...“ zafňukala si, naslouchajíc, jak se její vlastní břicho přidalo k symfonii toho Mokoš. Kéž by se tak v okolí nacházela nějaká alfa, co měla ouzko o členy a brala by takové vandráky a pobudy, za jaké je na kost promoklé musel mít kdokoliv, kdo je byť jen z dálky zaznamenal! „Ježišmarjá, ještě slovo o smečkách a asi se složím, fakt že jo,“ frkla nakonec se zavrtěním hlavy. Nesmí klesat na mysli - vždyť si vopravdicky tu smečku do zimy najdou, natotata!
Huba jí div nespadla až k zemi, s jakým úžasem pozorovala svou společnici maršem dojít takřka na chlub blízko té velké, namakané kočky s ostrými zoubky a o to ostřejšími drápky... Tohle nebyl tak dobrý nápad, jak si ho původně malovala v hlavě! Pokud tohle přežijem, tak doufám, že budem aspoň svatořečený, pomyslela si v krátké chvíli, co jí zbyla na reakci - hned nato se vydala kupředu, aby v tom chuděru Mokoš nenechala samotnou. Ta umí jednoho brát za slovo, fíha! Kde se její společnice velmi šikovně promenádovala, tam Sedna ani nepáchla - zvolila si klikatější, ale o cosi méně nápadnou cestu zpoza zmatené, možná trochu naštvané pumy, co jí v tom všem dešti nemohla pořádně zaregistrovat.
Vlčice na chviličku zaváhala, jak svou loupež provést: jen co se puma však zdála už-už vykračovat k Mokoš - chramst! - a mrvolku si přisunula tlapkou k sobě a hnedka jí nabrala mezi zuby. Tiskla ji v adrenalinu možná až moc, ale kdo by tak na jejím místě neučinil?! Očima zkusila vyhledat za tu sekundičku oči Mokoš, aby zřela jejich úspěch a - frrrr pryč, daleko za hory a doly! ...K VODĚ?!

>> Vlčí jezero