Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zdlouhavé vyprávění o vlcích, co se cítili jako vlčice a naopak bohužel Sedna nepotřebovala, sebevíc si Hvězdička myslela, že mu tím pomůže. Nepomohla. Pokud by se musel přiznat, vlastně by dokonce i zmínil, že mu toho bylo o to hůř a mizerně! V tlamě to zanechalo hořkou, lepkavou pachuť, žaludek byl celý naměkko a hlavou vířilo tolik myšlenek, až sám sobě vypadal jako zdivočelý severák, co se tu a tam kdysi proháněl džunglí. Bylo mu z toho všeho zle. „Tak to je dobře, že to není můj případ,“ odsekl lhostejně, krčící čumák, „protože mně to divné přijde.“ Jaké úsměvné, lhát sobě samém, že? Celé tohle povídání mu zvedalo kufr, neboť zářilo přímo na jeho slabiny - a to Serren nechtěl. Ne tady, ne teď, ne kdykoliv.
A když k tomu navrch Etoile přidala samce, jeho hlava samozřejmě ihned skočila do představy toho a on nezvládl ukočírovat šok, který mu přejel po tváři. Vlčice ale takové... Byly, že? Do kolen z vlků. Proto se Serren fyzicky přinutil roztáhnout koutky to zubatého úsměvu a pípnout: „Tak to mě s nimi někdy musíš seznámit.“ Hvězdička z toho mohla pobrat leda tolik - Sedna se asi styděla, jen co se zmíní slovo samec!
Rád, že takovéhle zdvořilosti brzičko hodili za hlavu, Serrenovi samotnému se párkrát zamýkal ocásek. Ano, och ano! Tohle bude loupež století! „Ale ovšem, vskutku,“ zaplesalo mu srdíčko, jen co mu tak řekla, „nuž - běž! Nebudeme přece čekat celou noc!“ A hrr na ně! Svorně vyčkal, než dáma vyrazí a uloupí si paví pozornost, než sám pomaličku vyrazil kupředu.

Pozvedl své pomyslné obočí, ale že by něco řekl, to nikoliv - gesta občas totiž za vlky mluví líp, než samotná slova! Však on z ní jednou vytáhne, co za lumpárnu ve skutečnosti chtěla podniknout. Osmahnout ho na klacku? Přidat k tomu vraní oko a servírovat s úsměvem na pyscích? Nevěřil jí ani čumák mezi očima, natož tak fakt, že ho neprovokovala.
„Ty mi jako nevěříš?“ ozval se, zatímco se mu u toho zkrabatila tvář - a to ne v zrovna dvakrát tak přátelském gestu. Serren - ne, Sedna - jala stoupnout s odhodláním samce, co je připraven bránit své ego. K popukání pro někoho, kdo před sebou viděl chcíplotinu, že? A jak neohroženě se u toho snažil tvářit! No nebyl přímo k popukání! Jen co z úst však vypustila ty naoko pěkné slovíčka, srdéčko mu udělalo prapodivný kotrmelec. Ach, to- ach. „Byli jsme mladí,“ přiznal, tentokrát se studem, protože se doteď cítil za svůj čin pošetile, „nezkušení, nikdo nám o takových věcech moc neřekl, protože to bylo tabu... Uh. Ale můj syn - jedináček,“ no zeptejte se jakéhokoliv rodiče na svou ratolest a nečekejte, že o ní začne básnit! Ačkoliv... Toulouse nebýval jedináčkem. „Nádherný. Hezký po tatínkovi,“ zazubil se, aniž si uvědomil, že Etoile jeho narážku nepochopí. Stál před ní vlk? No nestál, no!
Zamyšleně se ohlédla po pávovi, který je v tuhle chvíli určitě musel propalovat pohledem. To by bylo zábava, kdyby ovládal magii ohně a obrátil karty! „Ale samozřejmě,“ zalhal, jen co se Etoile zdála pustit své zdráhavosti. Takhle se bude moct Vereně dokonce fyzicky pochlubit se svými nabitými zážitky, no skvělé, přímo úžasné! „Obětuješ se zas? Víš, kdybys ho ještě trochu potrápila, tak bych se mohla já přikrást k jeho pozadí a oškubat ho!“ zazněl, malujíce do písku jakýsi drobný plánek. Dokonce i ztišil hlas, aby je náhodou ten pták neslyšel!

Třebaže pochybujíc o duševním stavu vlčice, musil uznat, že na tom sám nebyl dvakrát tak nejlíp. Možná právě proto se po onom zmiňovaném, vysoce nebezpečném kuřeti poohlédl a následoval tak směr, kterým ukazovala. Jakmile zjistil, že mluvila pravdu, neodpustil si trošku vykulit oči a uhnout pohledem. Co v místních končinách ještě neuvidím, zadumal, k večeru aby tak pestré kuře nechrápalo, no to mě podrž!
Nevěřícně zakroutil hlavou - to zvíře jakoby jí rozumělo! Byla to snad nějaká šamanka? „Vsadím se,“ usmál se po chvíli, až mu u toho hezky vyčuhoval pokroucený zoubek, „žes mu chtěla jedno z těch pírek ukrást!“ Kdyby toho ptáka byl býval potkal dřív, taky by neodolal! Až na to přijde, milerád jí pánovi a jeho chloubě předhodí. Šahat na něčí hrdost, to bylo věru troufalé!
„Ne, ne, takhle je to správně! Fakt, přísahám! S áčkem, Hvězdo,“ zavrtěl tlapkami i hlavou, aby svým slovům dodal ten správný šmrnc, „přísahám na- svoje děti!“ ouch, tak to ho zabolelo ještě teď. Ačkoliv byli se svou partnerkou rozvedení a v pranic vřelém stádiu mluvení, Toulouse byl... No, Toulouse. Kdo by si ho byl býval nezamiloval, ač s ním trávil byť jen pár dní za úplněk?
Probudil se ze svého sekundového zasnění jen aby v rozpacích povytočil hlavu za pávem, co je ne a ne opustit. Etoile byla teda... Fíha, věru třída! „Nechceš se radši projít? Abychom ho setřásli,“ navrhl po chvíli, než se záškodnicky zakřenil tak, že mu vyčuhující zoubek dřel o pysk, „ledaže... Bys chtěla jedno z těch pírek?“ navrhl. Ach, jak jinak si získat přátele, než oškubávat ptáky!

Uplynula věru dlouhá doba, co na sebe zíral a zkoumal každičký chloupek, co se odlišoval od jeho původního vzhledu. Zoubek mu zůstal, to jediné štěstí měl - a barvy, ovšemže. Jak jinak by svět věděl, že patří ke své sestře? Zbytek těla byl nicméně... žalostně diverzní od toho, co celičký svůj život považoval za samozřejmost.
Čas, v němž lamentoval nad vlastním životem, však spěl ke konci - a to rychlostí samotného světla, zdálo se. Jakmile se k jeho ouškům donesl cizí hlas, tak přece jen tu někdo žije!, v hrudi vlka - vlčice! - se vzedmuly náhlé obavy. „Slepice...? O čem to ta cáklá cérka mluví?“ Ach, vždyť si ani nestihl připravit žádnou masku, žádnou hereckou roli!
Blížila se rychleji, než se mu líbilo. Zátylek se mu celý zježil a ouška klesla k hlavě, netušíce, co ho s přívalem velké vody čeká. Tak ta nemůže mít všech pět švestek pohromadě, pomyslil si, načež oněměle zíral na zajímavě zbarvenou vlčici, co se jako červ jala vytáhnout čumák z písku. „Etoile?“ vyřkl, ačkoliv to z jeho tlamy vyšlo spíš jako překvapené vypísknutí. Chvíli na vlčici oněměle zíral, než mu došlo, že by bylo vhodné říct své vlastní jméno: „Áa, ovšem! Já jsem- jmenuji se Se- Sedna?“ jestli existuje nějaké božstvo, tak nade mnou, prosím pěkně, drž dohled, nebo ti rozbiju tlamu! „A, a nejsem místní. Přišel- přišlA jsem sama, dobrovolně, a teď se tu rozhlížím,“ vyžblekotal ze sebe dál - a čím víc mluvil, tím přesvědčivěji zněl.

<< Dračí průsmyk

Vskutku prapodivné, jakou diverzitu místní kraj měl! Všechny poznámky si samozřejmě zapisovala do pomyslného deníčku, pečlivě, chtěje své sestře předat jen ty nejšpičkovější informace. Ať se opováží mi za to dát něco horší kvality, nebo-!! Nebo co, vlastně? Tělo zbídačené hladem a experimenty, přesto však nové, nevlastní, neschopno věcí, které ještě donedávna byly samozřejmostí. Bylo vůbec dostatečně silné na to, aby přežilo podmínky těchto končin? Líbal by nožky komukoliv, kdo dal, že zdejším právě pučelo jaro.
Než se nadála, tlapky se jí zabořily do příjemně hřejivého lísku a vydávaly tak uklidňující zvuk, až z něj - ní - dočista opadl jakýkoliv stres, co se jí usadil v hrudním koši. Měsíční nitky pracovaly vskutku pilně a voda tak odrážela čirý křišťálový svit, co při bližním prozkoumání také působil jako skvělé zrcadlo. Hrůzostrašné, že?
Když Serren viděl svůj odraz poprvé, ucuknul od vody dál a mechanicky vnutil roztáhnout plíce ztěžklým nádechem. Nečekal to - vlastně to napoprvé ani nechtěl. Namísto lamentování nad svým osudem se přinutil očima kousek po kousku následovat své novodobé rysy. Občas se jich dotkl tlapkou, a jindy se jen... díval.

<< Křišťálové jezero

Bylo to nesmírně zvláštní, být zase o samotě, bez sestry - bez svých druhých plic. Dvojčete, se kterým strávil celičký svůj dosavadní život (opomine-li své syny, samozřejmě). Bude to na místních ostrovech vždycky... takové? Až si najdou smečku, možná přátele, dá-li štěstěna, už spolu zjevně nebudou trávit takovou spoustu času, jako doposud. Třebaže se to právě v tuhle chvíli zdálo být naprosto ideálním, protože být od Vereny znamenalo mít jakýsi žalostně potřebovaný čas zapomenout na svůj problém, budoucnost toho všeho byla... Určitě by mě nenechala někde hnít, i kdyby jí to bylo k prospěchu. Alespoň by mě k tomu řekla pár hezkých slovíček, jak to umí. Ale kolik toho na tom bylo pravdy? Pokud dala Empatii k adopci, pak-
S drobounkým povzdechem se protáhla jakýmsi prapodivně mrtvým místem - zaregistrovala přitom společnost jakýchsi obrovských vlků, a z jakýchsi důvodů jí neznámých se jí zvedl kufr. Oba takhle z dálky vypadali jako dvojice věru namakaných borců a ona by klidně prodala své orgány, jenom aby si jí nevšimli. Což bylo, samozřejmě, nepříliš náročné, neb se její kožíšek lehko opomenul. Jak výhodné, že?

>> Irisin ráj

Bez jakéhokoliv komentáře si ji přeměřil neurčitým pohledem, snad jakoby měl jakousi potřebu vyřknout lehkomyslné: "Vážně?" Protože si nicméně chtěl zachovat všechny končetiny, nebo spíš právě jazýček, od komentáře takových mezí raději upustil. Ještě bych skončil jako její noční svačinka, postěžoval si sobě samému, slupla by mě rychlej, než malinu. ...Ale necucala by spíš morek z kostí? ÁACH, tohle tělo, tahle odporná, cizí schránka!
Pobaveně zvedl pomyslné obočí, ale mnoho toho věru nenamluvil. Zdálo se, že právě tuto roli si na sebe mileráda vzala jeho sestra, které teď dělal... No, vlastně podpantofláka! Kdoví, zda tomu tak bude vždy, co si budou na blízku?
„Ty-“ frkl, hlas tvrdý a nepřístupný, ač se v něm přesto odrazil... Smutek? Pokud Verena milovala život a život ji (kdo by miloval takovou...? No,), pak byla empatie potomek, který se rozhodli dát k adopci a co zdědil veškeré znaky po partnerovi její - jeho? - sestry. Sebeméně by si to býval přiznal, vlčice po jeho boku ťala do živého a on si nebyl tak úplně jistý, jak jí říct, aby s tím přestala. Snad i proto, v naději se vyhnout dalším komentářům, co jej zabolely všude po těle a hlavně na srdéčku: „Jih,“ vyhrkl, snad až příliš rychle - trochu se zastyděl, snad by mu i byl býval přeskočil hlas, kdyby byl stále vlkem. „Chtěl bych - uhm, chtěla? - jih, půjdu přesně tam,“ zopakovala s o cosi větší odvahou, jakoby se byl býval ostýchal projevit se svým novým hlasem, „kdyby ne vlky, najdu tu alespoň materiály. Vlci se přece nemůžou procházet tam, kde zrovinka budu potřebovat!“ Pesimista, a jak hezky doplňuje svou drahou sestru! „Nu - sajonára! Dva až tři dny, o nic víc, o nic míň!“ pohrozil, ale moc dobře věděl, že to nemělo pranic velký, či absolutně žádný efekt. „A Vereno - moje tajemství je jenom mezi mnou a tebou. Nikomu o tom neříkej, nebo nás ještě otráví!“

>> Dračí průsmyk

Samozřejmě, že se mu zježil kožíšek až za krkem - skřek, který ze sebe sestra vydala, nebyl kterak příjemný! Bylo možné, že se místo samce jednoduše měnila v nějaké zvíře? Ach, ano, to by jí bylo tak podobné, kdyby se někdo ptal Serrena! V očekávání z ní však ani přes překvapení nespustil zrak a pro osobní uspokojení jí zamával tlapkou před očima, neb se zdála být zaseklá v nějakém prapodivném tranzu: „Vere-?“ řka, přes pysky mu však vyšlo syknutí nad dalším úlekem. No ne-ne, ona nezapomněla, jak se mluví mou řečí!
Brzičko nato nasadil zadumavý výraz, tu a tam si pobrukujíc. „To je mnoho dní, mnoho nocí. Jedna na sever, druhá jižně,“ zvážil, „jezero takového třpytu poznáme, jistě. Šikula!“ Bylo to tak zvláštní, nemoct pořádně dosáhnout na její hlavu, aby jí na ní párkrát škádlivě poplácal. Sebevíc si to často zapíral (ať už sourozeneckou rivalitou, nebo samčím egem), Verena byla vskutku inteligentní vlčice, která by se ve světě jen těžko ztratila. Beze mě i se mnou, co by tak byla... Kdybych... „Hlavně se nenech sežrat nějakým poťouchlým ňoumou. Nebo- nebo žádného nesežer ty,“ varoval, hlas pln obav z toho, co by se místním mohlo stát. „Musíme udělat co nejlepší dojem na... co možná nejvíc vlků,“ pokýval sám sobě hlavou, jakoby si to potřeboval podtrhnout, „ano, jistě - čím víc, tím líp!“
Bylo to věru krásné, tak proč si to nezkrášlit slovy? Jeho únava a útrapy, doposud pevné jako skála, konečně povolily a Serrenovi se na pyscích objevil drobounký, zubatý úsměv - jeden špičák mu totiž nepěkně vyčuhoval. „To víš; dobrá společnost umí šicko zabarvit do růžova!“ zvolal zvesela. Ach, ano, ano prosím, někdo přimějte měsíc zbarvit svou bělobu do nádechu nádherného purpuru!

<< Luka

Namísto odpovědi na cokoliv jiné se zaměřil na hlavní pointu, snad jakýsi klíč, kterým mohli odemknout dvířka k celým ostrovům. „Kdoví, jak jsou ostrovy velké, vskutku! Možná, že tu panuje jenom jedna a diktuje všem, tulákům i členům, jak si mají počínat. Jako nesmrtelný svit slunce.“ Pokud by měli smečku, získali by markantní náskok nad všemi jinými, co na ostrovy mohli přijít tak, jako oni - a kdo něco ví, ten nad druhým drží jistou moc. Vedle toho by se jim to samozřejmě hodilo k přežití vůbec, nehledě na uspokojení hlavního pilíře jejich potřeb, tedy pocit bezpečí. „Možná by nebylo na škodu se rozdělit,“ zadumal nahlas, stále udiven novodobou výškou v jeho hlase, „poznáme tak ostrovy každý z jiného úhlu, jako když se stíny kroutí jinak pod každičkým paprskem.“ Třeba by tím konečně mohl získat čas zpracovat... No, tohle?
Mimoděk se podíval po svém těle. Měl chuť nad tím vším vůbec přemýšlet? Mělo všechno to uvažování a snaha skroutit své mizerné chápání smysl?
Vytrhl se ze svých chmur, jen aby po sestře hodil drobný úsměv: „Ó, nadpřirozené bytosti z nebezpečných krajů,“ zanotoval, „třebaže krásné, umíme být smrtelné,“ tak-tak! Ach, kéž by u sebe měl - měla - nějaký ten jed! Měla si je vzít s sebou, dokud ještě mohla; teď už se jim jen těžko svede prostoupit portálem. Co by se stalo, kdyby tak znovu učinil? Stal by se zase vlkem, nebo by tentokrát třeba změnil věk?

Nebýt vždy při sobě? To byl tak absurdní výrok, až se musel fyzicky pozastavit. Myslela to vážně? Nebo... Ne, nesmysl - drželi při sobě jako když mech, ztěžklý svou službou, usedá na kmeny, jako když se pod čepičky hub skrývají broučci, jako... Neodlučitelné dvojčata. Tak, jak tomu bylo vždycky. Vlkovy koutky - koutky vlčice - na moment poklesly. „Ale ty bys mě přece nenechala samotného. Viď, že ne?“ řka tu záludnou otázku, na kterou jeho sestra třeba ani nemusí mít odpověď. Pokud se však chce dožít rána...!
Vytrhnut ze svých vlnek smutku stařectví a moře po vlčici v naprostém šoku vyvalil oči, div mu obě nevypadly z důlků. Nemůžeš s tím taky dát už pokoj, ty opelichaná megero?! „Nezkoušej pokračovat, Vereno! Máš mě tu podporovat a místo toho mě tu dusíš jako léčivky sníh!“ vyštěkl po ní s prchajícím vztekem, až mu u toho omylem odletěla slina. Rozhořčení, obrovské! „Musíme hledat smečku, která by se postarala o nás dva,“ připomenul jí, jakoby to už někdy zmínil, „kam půjdu já, půjdeš i ty. S tím se holt vlčice budou muset smířit - a smečky stejně tak!“ Ačkoliv byl jeho hlas pln rozhodnutí, Serren si nebyl tak jistý, zda by to nebylo právě naopak: Verena byla vlčice plných, věru obdivuhodných tvarů, co očividně měla sílu za ně oba. Zkušená léčitelka a o to šikovnější patoložka, kterou by uvítal každý, kdo nebyl hloupý. A on? No, jak se to vezme...
Zdlouhavě vydechl, nechávaje na sebe působit všechnu přírodu, co se jim tu tak krásně stavěla na obdiv - skoro v uších uslyšel zacinkat přenádherný hlas, co jej zval blíž. Cítil, jak se mu teplo místního údolí vlévá do krve a pomalu se dostává celým oběhem až k srdci, kde si kousek po kousku kovalo malou, skromnou komůrku. Jak mile v ní bylo, to útulno, ten domácí nádech! Bylo to až k neuvěření, kam měli tu možnost se dostat. A tohle všechno... Jenom jejich? Tetelil by se štěstím, kdyby radost přebíjela náhlý, pochmurný nádech, který s tichošlápstvím noci přicházel. Věru, tohle místo je od nynějška to, kterému budou říkat domov. Už nikdy neuvidí svou džungli - tu, kde provedli první krůčky, svá první slůvka, kde chtěl založit rodinu a možná jednou i dožít, dala by-li štěstěna a oni zvrátili zlo autorit...
Z pod pysků se mu vydral tichounký, posmutnělý povzdech. Ach, ano - třebaže se jim tu povede lépe, přežijí, tak... Tak to nikdy nezastíní vše, čím si doposud prošli. „Pojďme dál,“ rozhodl, do hlasu se pomalu vkrádaje jakýsi zmodralý, hluboký stín, „je tu na nás moc vidět.“

>> Křišťálové jezero

<< Ovocný lesík

Už by vykročil, když v tu se na svou sestru otočil s drobným úsměvem, oči vytřeštěné tak, až by se jeden bál, že mu vypadnou. Nebylo pořádného dne, kdy takové věci neslýchal a očividně mu to nebude odepřeno ani tady! „Já ti dám takového- že-! Udělám z tebe mleté maso a naservíruju si tě s BRUSINKAMA!“ ani nedokázal pořádně vložit do slov, co mu všechno projelo hlavou, a už-už se po své nejdražší sestře ohnal zoubky, chtěje ji složit k zemi. Vždyť to taky ani neucítí, mrcha jedna! ...To se mu ale samozřejmě nedařilo. Proč? Byl přece - á, nejsem. Nakonec to tak musel vzdát, jak pateticky se tu čepýřil jak starý, zesláblý kačer. Ne - kačena. „Tohle tělo je tak- uggh!“
Frustrace stranou, sestřin optimizmus, tak polárně odlišný od jeho vlastního pesimizmu, pozvedl koutky jeho pysků do drobounkého úsměvu. Ano, musí hodně přibrat, pak intenzivně trénovat... Možná si nějakým chirurgickým zákrokem Vereny prodloužit tlapky. Pak už by to byl zase ten starý-dobrý Serren!
Naoko seriózně zvážil její nabídku, nedělaje si pranic velké starosti z její výhružky. Byla to léta, celičký život, co takový šum ve svých uších slyšel - jedním tam, druhým zase honem ven! „Kdybys mi lovila sama, samozřejmě bych se nezlobil,“ připustil nakonec, co u toho hezky mrkl, „ve zdraví i nemoci máme stát při sobě, to jsme si slíbili už jako děti!“ zalhal, fabrikujíc jejich společné dětství. Když už však byl u slibů, jeho tvář se znenadání rozzářila a on si div v kroku neposkočil, chudák nadšený jako malé děcko: „Musíme najít nějaké barvy, a- a pak- no, dlouho jsme neudělali nějaký rituál, a tak mě napadlo, že bychom-“ řka, jazyk se motajíc přes vše, co se za tak krátkou chvíli snažil vyjádřit. Bylo by možné, že by se mu právě tím vrátilo jeho původní tělo? Asi ne, ale štěstí na cesty, to by se jim tuze hodilo. Kdoví, kam je vůbec vítr zavane?
Louka, na kterou se spolu dostali, byla... přenádherná. Všechny ty divoké barvy na tak otevřeném místě - dech se mu zastavil nad tou září, která pohltila snad celičký svět. Nestávalo se to běžně, že jeden v džungli takový úkaz zřel! „Vereno, kukaj na to,“ nechal se slyšet, točíce hlavu jejím směrem. Úsměv, který se mu nesl na pyscích, byl přímo k popukání - jeho křivý zoubek byl neposedný a žel nebyl ovlivněn změnou, kterou zbytek jeho těla postoupil. „Zvolili jsme si fešné místo na život, jen co je pravda.“

Poměrně nešťastně svýma očima ještě jednou projel kdejaký ten koutek, co zvládl zaznamenat - nejenže byl vlčice, on navrch ještě musel ztratit na tolika své váhy... Nabylo mu zle, jen co si právě tenhle fakt uvědomil. „Někdo mě musel cíleně otrávit,“ snažil se odporovat s rozumem, v nekonečném boji, „tohle nemůže mít racionální vysvětlení!“ Jaké rozhořčení, jaký vztek! Div se po Vereně nevrhl, jak se v tom neustále nimrala, ale - to už holt byla ona a její dychtivý zájem o takovéto zvláštnosti. No jó, léčitelé jsou a budou vždycky takoví tak trochu mimo. A na něm to dneškem platí dvakrát tak. V tu se mu však zježil zátylek: „Myslíš, že bych mohl být nemocný tou...?“ žaludek mu ihned udělal kotrmelec. Tak to ne, jen to ne!
„Smrdělo by ti z tlamy. Najdeme ho a zrovinka otestujeme i na tobě!“ přiznal zcela upřímně, zatímco se mu panenky protočily zrovna tak, jako když tančíval se svou někdejší partnerkou. Proboha! Co by na to byl býval řekl jeho syn?!
Vzdech na účet své sestry, „ach, to by ovšem bylo nemilé,“ a už-už přešel ke své sestře blíž, ač téměř smeten k zemi tím, jakou slabostí jeho tělo oplývalo. Otrava! „Musíme to tu hned prozkoumat,“ zavelel. Teď totiž-... A očima nejednou zabloudil k místu, kde portál nechal zvláštně rozházenou trávu - museli jít s chutí do života k životu. „Padne noc, v tu mají vlci pré, ni? Pak tedy kupředu, ó má rytířko, vzhůru novému a nepoznanému! Zůstat na místě, to by z nás vyrostly stromy, a ač by nám tu bylo tuze dobře, nerad bych takový osud zažil,“ zamával nakonec ocáskem, než u toho bolestně zasykal - jau, jau, tohle byla ale pořádná prachovka! Zvedaje jednu ze zadních tlap, nesmyslně sklonil svůj krk a ocas stáhl mezi nohy, aby si ho mohl trochu takhle vzhůru nohama prohlédnout. Byl tak... Tak opelichaný! A ta prázdnota tam, kde- no, on asi opravdu omdlí. Nakonec jen zdrceně zachroptěl, tělem mu projel mráz: „No krucifix,“ zničený ztrátou své někdejší chlouby.
Musí docílit toho, aby ji zase nějak našel, nebo jinak...!

>> Luka

Že si zrovna jeho vybrali k tomu, aby mu portál dočista zamíchal s obsahem žaludku! S nevolí a zamračeným výrazem se ledva převalil na záda, jak se tak nemotorně rozplácl, a následně postavil na vratké nohy. Všechno se tu zdálo být tak... obrovské! O čem to však brebentila? On - sestra? Pro jistotu se jal podívat na to, zda byl tak zřízený, jak z jejích slov vyplynulo, a- „HÉ?“ štěkl v úděsu, tlapka div nesrazila tu druhou, jak mu obě vyjely osahat si tu novou strukturu. A pak - zvedl k očím vlastní tlapku, tak malou a delikátní, až by se bál, že ji rozbije. Byla skutečně jeho? Nejednalo se o nějaký blud?
Skoro až omdlel - namísto tak radikálního činu však jen polkl, a vzhlédl s naprostým šokem k sestře. „Proč si to jako nevzalo tebe?!“ prskl ve svém neštěstí, ačkoliv toho brzičko svou vlastní vůlí ponechal. Tohle... byl třeba jenom zlý, věru krutý sen, co vůbec nic neznamená. Musilo to být působení nějakého kouzla, a ty vždycky přece pomíjejí!
Snad i proto se to pro tuto chvíli rozhodl vytěsnit, spolu s bolestí, co nepříjemně šimrala a táhla se po... různých místech. Tohle byl prostě omyl - nějaká dočasná chyba, co se sama samotinká jistě brzo napraví. Samozřejmě. Teď máme na práci důležitější věci!
Nakonec tak nakrčil čumák, pokyvující motající se hlavou, „smrdí to tu jarem,“ podotkl mimoděk, a - zase ten zvláštní hlas, jakoby mu kdesi hluboko v hrdle skončila moucha a otravně bzučela! Bzz, bzz, bzz. Že by nějakou omylem spolkl, když se přesouvali? Nu, bylo to možné: mrtvol tam leželo desítky. Tfujtabl! „Je to jen dobře,“ zadumal, zatímco odplivl hlen, „co také by sa nám mohlo stát, kdyby tohlensto byla stejná díra, jako ta-! No,“ však byl to jejich domov - tedy, býval. Bude zvláštní, aklimatizovat se do... No. Jiného kontinentu. „Myslíš, že tu čují naší řeči?“ řka. To by ještě bylo, kdyby tu třeba vlci ještě nedosáhli schopnosti mluvy!
Její miloučká pomoc byla samo-sebou vítána! „Až se to zpraví, musíme zjistit, co za tím vězelo,“ pronesl, dělaje první vrávoravý krok, „možná nějaká kletba? Nebo daň? Óch, jak je to hloupé, muset za všecko platit velké ceny a ani si nemoct vybrat! Jako-“ a pokud mu Verena nezavřela v čas tlamu, mluvil dál, rozvíjeje své myšlenky jako strom s mohutnou korunou.

>> Minulost
Pachuť, která v ústech přetrvávala, byla krajně hořkosladká. Jako když se jeden nadchne pro kyselé ovoce, jen aby zjistil, že bylo skrz naskrz prožrané chrobáky a patrně už v procesu kvašení - „budou z nás nýmandi. Ze srsti nám táhne smrt,“ zavrčel si pod čumák, bytostným opakem své sestry, neb její optimizmus žel nebyla nakažlivá nemoc. Ještě naposledy se otočil, jakoby mohl zřít svou minulost, táhnouc se daleko, daleko za všecky ty hory a kopce a potoky i mohutné řeky. Chtělo se mu to vůbec opouštět? Kdoví. Kam však vkročí sestra, tam půjde i on - bez výjimek.
Jakmile Verena prošla nenasytnou bránou, konečně své oči zaměřil zpátky na magický, jim tak osudový portál. Obyčejný, sic nesoucí tíhu miliona životů, které jím prošly. Rozčtvrtí je na kusy, zbyde po nich jen jeden jediný chloupek? Možná - to už byl risk, který museli podstoupit, zda-li chtěli začít nový život.
A chtěli vůbec? Nechat za sebou celičký ten svět, co stavěli i ovládali, který shořel pod jejich tlapkami? Bylo to nesmírně... těžké, rozhodnout se tady na místě. Kdyby však otálel, mohlo jej to teleportovat pryč od sestry - a to si nedokázal představit, sebevíc se snažil. Verena byla jeho levá mozková hemisféra, kouč i boxovací pytel; vždyť by bez ní nedal ani ránu, co si teď zbyli... zbyli.
On a ona, proti nim svět, ne-li vesmír. Už to bylo léta, co je rodiče opustili...
Pak už stačilo jen udělat první, krok, a-
Všechno to začalo zahradou.
Čumák se mu celý zkrabatil, oči přivřené náhlým výbuchem sytých, nádherných barev již zapadlého sluníčka. Och, to bylo ale neštěstí, že se jali vykotit se na nový koráb právě když na tohle místo měla padnout černočerná tma! Kdo to jen mohl tušit?!
Tělem mu zapraskala neskutečná bolest, cítíce se jako vzduch, když v něm vybuchne ohňostroj. Och, proboha! To bylo utrpení, to bylo nad jeho síly! „Vereno,“ zasípal chraplavým, prazvláštně vysokým hlasem, „cítíš to taky?“ bolest, samozřejmě. Neskutečnou, palčivou bolest, co se jako horečka jala zle vládnout každému z jeho údů.