Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Poslouchal jsem její slova a při vyprávění o jejím otci se mi ve tváři mihne stín. Já svého nikdy vlastně nepoznal. Jediný dospělý, kterého jsme měli asi nejblíže, byla Angee. Starší sestra, která nás vychovala... a která, až mě uvidí, mě přetrhne jako hada. Mírně se oklepu při té představě. I když vítr již dávno nefoukal a bylo dusno, mně při té vzpomínce přejel ledový mráz po zádech. Rychle ty myšlenky však setřepu. Vlčice přede mnou to v životě evidentně opravdu neměla jednoduché. "A jak víš, jak dlouho tvé matce trvalo najít tvého otce?" pronesu a kdybych měl obočí, asi by mi vyjela nahoru pryč z čela při té otázce.
Když mi následně více méně odsekne, že ji cpu slova do tlamy, mírně se zamračím. Možná moje trpělivost prostě došla. Mírně si odfrknu, protože ať jsem se snažil jakkoliv, tahle vlčice si zarytě jela svou.
"Když jsme se na začátku bavili o životě a tom, že není jako pohádka... City nejsou zbytečnost. city jsou něco, co život činí životem." řeknu, když se pomalu zvednu na nohy a pohlédnu na vlčici. Mohla ta slova brát jak chtěla, pro mě byla rozlučkou. Byla to slova pro ní na zamyšlenou. Má sociální "baterka" byla v tuto chvíli skutečně úplně vybitá a já jen tak trochu doufal, že jí má slova alespoň na nějakou chvíli zůstanou v hlavě, aby o nich mohla trochu více popřemýšlet. A aby o nich mohla přemýšlet? Na to potřebovala taky chvilku samoty. A s tím jsem taky bez jakéhokoliv dalšího slova prostě odešel.

→ někam (doplním)

Sleduji vlčici. "A jak víš, že to správné číslo, kterým sis měla projít, je menší než čtyři? Víš, myslím že hledáš hodně vážný cit, který je neuvěřitelně složité najít. Podívej se na vlky ze smeček, které si partnery přidělují... Ti třeba svou pravou lásku nenajdou nikdy a nikdy jí nepoznají, nebo naopak skončí s ní hned napoprvé. Někdo? Někdo například vystřídá desítky partnerů, než najde toho jednoho dalšího, který je ten pravý." zamrkám a mírně si přešlápnu. Ano, byli tu třeba i tací, kteří lásku nehledali a z nějakého důvodu ji našli. Třeba já. Ale dalo se to počítat? Já ani nevěděl, jestli Mateřídoušku někdy vůbec znovu uvidím a nějak extrémně jsem po tom... netoužil. Věděl jsem, že mi chybí, ale já byl prostě já. Tahle vlčice hledala možná až něco, co jsem sám nechápal, ale viděl jsem to u mnoha vlků.
"Navíc... jsi si jistá, že každý z těch partnerů odešel skutečně proto, aby tě ranil? Nebo se prostě mohlo jen něco přihodit, co změnilo chod celého děje?" zeptám se a naklopím hlavu na stranu s velmi vzácným mírným úsměvem. Obecně jsem oproti ní vypadal jak starý mudrc, který se jí snažil vysvětlit život. "Zkus se nad tím pořádně zamyslet, protože si nemyslím že bys přímo ty byla tím důvodem. Nebo i pokud jo, třeba je za tím skryto něco jiného, než vidíš jen ty." a byly jsme tu zas! Úhel pohledu!
Na její další slova pokývu hlavou, alespoň koloběhu života si byla vědoma, byť bylo občas obtížné si ho připustit. Zmínka však, o "tam nahoře", mě zrovna u téhle vlčice trochu zarazí a můj pohled na chvíli stoupne vzhůru k výšinám nebeských. Takže přeci jen na něco věřila. Možná pro ní opravdu bude lepší, když se nebude soustředit na prázdnotu, ale občas se třeba obrátí i k západu nebo k východu slunce a užije si tu krásu života, které nabízí.

Sledoval jsem ji a na její další slova nic neříkal. Byla to pravda, ale proto taky každý musel hledat toho jenž ho loslouchat bude. Její protáčení očí jsem ignoroval. Měl jsem pocit, že za jejím odsekáváním a podrážděností bylo skryté něco dalšího. A tak jsem mlčky čekala a dočkal se. Měl jsem pravdu.
Když se konečně otevřela, pohled mi nírně zjihne. Tak mladá vlčice a přesto si evidentně prošla mnkha bolestmi. "Proč by sis lásku neměla zasloužit? To, že k tobě byl život ne úplně shovívavý přeci není důvod, aby ses brala za nehodnou... Jen jsi evidentně nenašla ještě toho správného. Víš, místní bohové mají evidentně velmi "povedený" smysl pro humor. Možná, že vše, co se ti do teď stalo, tě mělo zocelit. Každá ztráta znamená velmi cennou a bolavou zkušenost. Ale stále je to zkušenost, která te pomůže připravit na něco horšího. Ztráta tvého otce mě mrzí, ale... je to koloběh života, sama to víš. To přeci ale neznamená, že tě opustil úmyslně nebo by si to snad tak i přál." reknu mírně. Posledními slovy jsem se ji snažil naznačit, že ne všechny odchody jsou zapříčiněny jí a ne všechny jsou míněny tak, aby jí ublížily.

Hledím na vlčici a opět se mírně pousměji nad jejími slovy. V mých očích však není žádný výsměch. Nemohla vědět, jaký jsem měl život. Já se snažil celý život být sám a stejně jsem nikdy nebyl. Ona to měla evidentně naopak. Evidentně se velmi bála samoty a tak ji viděla všude kolem sebe. "Pocit samoty je pro někoho požehnáním a pro jiného utrpením. Vždycky tu tento pocit byla vždy bude. Zákon schválnosti krade tento pocit těm, kteří by upřednostnili samotu a naopak je umocněn u těch, kteří v samotě být nechtějí. Ale opět je to o úhlu pohledu. Ano, ten pocit skutečně můžeš mít i při obklopení hromadou vlků... ale je v ten moment ten pocit oprávněný? Rameno a možnost svěření se, ti může nabídnout spoustu vlků, které třeba momentálně nevidíš a přesto... přesto tu pro tebe jsou a vyslechnou tě. Klidně mlčky, nebo naopak poradí. Občas rada může naštvat, stejně jako může naštvat mlčení. Je složité si to pak uvědomit a připustit si, že to vždy ten dotyčný myslí dobře." obrátím pohled zpět k nebi. "Takže ano, mám k tomu co říct. Pokud tě něco tíží, zkus se rozhlédnout kolem sebe a zjistíš, kolik uší je tě ochotných vyslechnout, nevysmívat se ti... Vždy tu někdo jen, jen to musíš chtít vidět... nebo se to naučit vidět. Obojí je velmi obtížná věc na naučení." odpovím jí nakonec.

Dle pohledu vlčice jsem byl magor největšího kalibru. Lehce si povzdychnu a pohlédnu na nebe. Poslouchám její další slova. "Realita je jaká je, ale nemusí být pro všechny stejná." řeknu nakonec. Byla to pravda. Možná neměla takovou filosofickou představivost. Možná v mých slovech neuměla hledat to, co jsem se jí snažil říct, ale... třeba si na to jednou přijde. Třeba jednou někdo opraví její srdéčko a i to "otevře oči" a uvidí, co jsem se ji kdysi snažil říct. Lehce se oklepu. Musel jsem tu sedět jako nějaký stařík polemizující nad něčím, co ona stejně nechápe.
Pohlédnu na vlčici, když opět promluví a můj modrý pohled se zabodne do toho jejího.
A pak? Po jejích slovech se stane něco, co se už velmi dlouho nestalo. Zasměji se. "Sám? Ve světě nikdy nikdo není sám. Když se přikloníme k tvému realismu, zemřeš obklopená rostlinami a mnoha živými tvory. Tvé tělo se stane potravou pro jiné živočichy a energie do tebe vložená se navrátí do oběhu." prohlásím. "Každý se občas cítí sám, ale upřímně? Nikdy nikdo není sám." pohlédnu na ní a pak na jejího malého společníka. A pak jsem tu byl já, opětovný důkaz toho, že i kdyby chtěla být sama, vždycky tu bude někdo, koho potká a i když ho hned nepochopí, nebo ho přehlédne... furt to není nikdo.

Můj filosofický záměr byl vzat úplně jinak. Pohlédnu na vlčici s mírným pochopením v očích. Realista. Někdo, kdo evidentně všechno bere tak, jak je. Ale bylo to vůbec možné? Však záleželo z úhlů pohledů na vše. Poslouchám její slova a pohlédnu na nebe. "Máš velmi zajímavý pohled. Vidíš jen to, co je a přitom má otázka zněla úplně jinak. I myšlenky byly jiné. Ne vždy musíš brát vše, tak jak je. Podívej se na to trochu jinak. Vlče, když se schová za roh, nikoho nevidí a myslí si, že je skryté. Všichni ostatní zas vidí vlčecí ocas, nebo dokonce půlku těla. Ano. Hvězdy jsou jiná slunce, ale o to nejde. Někteří vlci se například bojí tmy... ale co je to pravá tma? Tu zažiješ maximálně hluboko v jeskyních. Ale v noci? V noci je zde vlastně mnoho světla. Stejně tak v životě. I když vidíš jen temno, je občas důležité otevřít oči a zjistíš, že vlastně máš mnoho maličkostí, kvůli kterým se radovat. A jsou to právě ty maličkosti, ty malé hvězdy o jejíchž existenci můžeš i pochybovat, které tvoří tu krásu života. odpovím jí, protože na nějaké duše místo hvězd jsem opravdu nevěřil.

Pokývu hlavou nad jejími slovy. Ano, to je přesně to, co jsem chtěl říct. Byla to slova věnovaná nejen pro mě, ale i pro ni. Ano, možná teď nevypadala tak ztrápeně a snažila se to schovat, ale tím, co jsem viděl z dálky, jsem si byl velmi jistý. Trápila se. Nu což, třeba ji trocha té filosofie pomůže... a mně také.
"Kdybych byl nebezpečný, nikdy bych se nepřibližoval, pokud bych nevěděl, jak silný daný vlk je." prohlásím a pak změním téma. Ano, dal jsem jím těmi slovy najevo, že evidentně byla nebezpečná a já byl slabé škvrně, ale to jsem tu vskutku rozebírat nechtěl. Proto jsem ji položil tu zvláštní otázku ohledně nebe.
Nekonečná prázdnota... Naklopím hlavu na stranu a pohlédnu na vlčici. "Zaměřuješ se na zvláštní celek." poznamenám a pohlédnu zpět na oblohu. "Podívej, na jedné straně slunce bojuje posledními paprsky o zahnání temnoty. Ve dne je přeci spousta života, tudíž nemůže být prázdné. A když se podíváš na tu temnou stranu, možná ti bude připadat jako propast. Když se na ni ale pořádně zaměříš, již nyní můžeš zahlédnout pár hvězd. Až noc vyhraje nad dnem, je to jako kdyby smrt vyhrála nad životem. Ale je tomu skutečně tak? Když i noc je vlastně plná života a temná není? Těch hvězd, které se rozprostřou po celé obloze... Malé i velké, jasné i téměř nepatrné. A pak se objeví měsíc, jenž je odrazem slunce..." řeknu a pohlédnu zpět na vlčici. Co si z toho vezme? Nebo snad bude ještě zmatenější?

Všiml jsem si jak magie, tak i prskajícího tvora, ale ani to mě nezastavilo si sednout kousek opodál. Ani jsem netušil proč, ale vážná konverzace, kord když daná vlčice vypadala... ztrápeně životem, mi přišla po dlouhé době jako skvělá změna. Už dlouho jsem s nikým nevedl vážný rozhovor. Skoro jsem začínal mít pocit, že na místních ostrovech jsou jen vlčata v kůžích dospělých.
"Hlavně kdyby byl, jak bys poznala, že ještě stále žiješ?" dodám nad její odpovědí a pohlédnu na ní. Z její další odpovědi si hlavu nijak nelámu. "Šel jsem dost nápadně, abych dal najevo, že nejsem nebezpečný." řeknu a naklopím hlavu na stranu. Ne, vlčice rozhodně nepůsobila ani od začátku, že by mě chtěla zabít na potkání a proto jsem si z její obrany nic nedělal.
"Podívej se na oblohu, co ti připomíná?" řeknu a opět stočím pohled směrem k nebi. Ne, nechtěl jsem se jí vyptávat, co ji trápí, protože ne každý se chtěl svěřovat a kdyby ona chtěla, udělá to sama a nepotřebuje mé vyzvání. Já nyní chtěl inteligentní filosofický rozhovor a tahle vlčice vypadala jako jediná po dlouhé době, která mi ho mohla poskytnout.

Usměrnění Užvaněné nedopaldo úplně tak, jak jsem si to představoval. Ta se celá rozhořčila a div nesmetla Vyplavenou zpátky do moře... No, to, že se rozhodla odejít mi nijak nevadilo. Jen jsem sledoval její reakce s odměřeným, možná až skoro s otráveným výrazem a prostě jsem jí nechal odejít. Copak jsem někdy řekl, že je to moje kamarádka? Ne... měl jsem vůbec nějaké kamarády? Ne... Teda Stray, ale... tam to bylo něco víc než jen kamarádství.
Podívám se na Vyplavenou a pokývu hlavou. Její vyděšení, že je na ostrovech a její strach z rychlých pohybů mě modrooké Užvaněné mi tak nějak napověděl, o co by tady mohlo jít. "Není zač." řeknu až téměř s povzdychem. "Děsí tě voda že? Přejdi tyhle hory a tím budeš uvnitř tohohle většího ostrova... Je tam rozhodně sušeji, než tady." řeknu a na tváři se mi možná mihne něco jako úsměv.
Pomalu se postavím a už už se vydám dál, když se náhle zastavím a mírně naježím. Zapomněl jsem pozdravit! Otočím se k vlčici. "Hodně štěstí." vysoukám nakonec ze sebe asi nejlepší rozloučení a vydám se do hor.

Vybral jsem si stezku mezi horami, která samozřejmě nemohla vést jen mezi nimi, ale občas také na jejich hřbety. S tichým mrmláním jsem začal stoupat, když jsem si nedaleko na jednom z výčnělků všiml vlčice. Vypadala... zoufale. Normálně bych asi prostě bezeslova zmizel, ale po setkání s Užvaněnou? Možná jsem i stál o normální rozhovor o životě, nebo jen tichou společnost. Pomalu se vydám k vlčici. Tak, aby měla šanci si mě všimnout a zároveň jsem si dával dobře pozor, abych tělem dával najevo, že nejsem nebezpečný. Sednu si kousek o podál a zahledím se na výhled na hlavní ostrov. Chvíli mlčím a nechám vlčici truchlit, než nakonec pomalu promluvím. "Život... život není krásná pohádka, že?" řeknu skoro jako povzdych. Byla to řečnická otázka a můj pohled se zvedne k tmavnoucí obloze, která na západě ještě stále zůstávala rozžhavená od slunce, které snad nechtělo zapadnout a na východě již byla tmavá a objevovaly se první hvězdy. Byl to zvláštní pohled. Byl to věčný boj mezi dnem a nocí a zároveň velmi připomínal neúprosný boj mezi životem a smrtí.

Tyhle ostrovy jsou daleko od všeho. Alespoň co jsem tak pochopil. Vlci se sem dostanou z všemožným míst, pravděpodobně díky místní magii. Jinak se sem dostat nedá." odpovím té Užvaněné, která si z mých slov dokonce kecla na zem. Už už jsem doufal, že přestane vyděšením a zmatením mluvit, ale to už se spustily nabídky na shledání rodin... To víš že jo... zrovna já a rodinné shledání... Pohlédnu na druhou naplavenou, která vnímala má slova také a byla... vyděšená, že jsme na ostrovech. Kývnu na ní s možná až trochu soucitným pohledem. "Je to tak, ostrovy. Co tak vím, tak je tu jeden hlavní, na kterém jsme a jeden menší, který je trochu níže. Na ten se dá dostat například portálem zde v horách." odpovím jí mírně.
Pohlédnu na Užvaněnou se skoro až otráveným výrazem. "Nikdy jsem netvrdil, že sucharem nejsem." řeknu lhostejně a pohlédnu na vyděšenou naplavenou. Když si všimnu jejího vyděšení z toho, jak Užvaněná začala skákat kolem, zamračím se a když poskočí kolem mě, rychle zvednu tlapu a plácnu jí po čumáku jak malé neposedné vlče. "Nech už toho, děsíš jí!"

Pomalu jsem začínal pochybovat, že ta užvaněná umí pořádně mluvit. Nebo snad měla tlamu rychlejší než mozek? Pravděpodobně. Její zakoktávání a nesmyslné věty mě začaly víc než otravovat, což dám najevo velmi otráveným výrazem. Vážně nemohla zpomalit, aby si uvědomovala co říká? Ne.
Oslovení naplaveniny evidentně vzala velmi osobně a další větu začala skoro jako výhružku... až na to, že to výhružka nebyla. "Pokud tví sourozenci neodpluli s tebou, tak jsi hodně daleko od domova. Takže ano, jsi naplavenina, jako většina z nás na těchto ostrovech." prohlásím a přitom protočím očima. Kolikrát jí vlk musel něco říct, než to nějak pochopila? Doufal jsem, že tohle bylo na posledy.
Zrakem pak sjedu k nové, tiché a bojácné... tedy až do chvíle, kdy Užvaněná nevydá z tlamy něco absolutně absordního. Celý se naježím v představě, že bych měl komukoliv představovat Angee natož jí být nablízku. "Uhm... fakt nejsem na rodinné srazy a odmítám se jich účastnit." řeknu a do svého hlasu se snažím prosadit pro mě atypický důraz na to, že přes tohle fakt nejde. Proč by u všech ďasů někdo vymýšlel takovouhle kravinu?

Sledoval jsem, jak upovídaná hučela a hučela do chudáka vyděšené vyplavené vlčice. Vážně neuměla tu tlamu zavřít? A tak udělám něco, co se na mé tváři jen málokdy vidí. Mírně soucitně na vyplavenou zmatenou vlčici pohlédnu. Potkat při prvním vyplavení sem zrovna tohle? To musela být vážně radost.
A tak jsem tam mlčky seděl a pozoroval jednu i druhou vlčici. Žvanilka dokonce i na chvíli ztichla. Wow, přeci jen to uměla! Lehce si povzdychnu a pohled mi sjede na vyplavenou vlčici a její kmitání očima ze mě, Žvanilky a po okolí. To jsem vypadal tak děsivě? Žvanilka rozhodně děsivá byla, to jsem chápal, ale cožpak si myslela, že patřím k ní? Můj otrávený výraz neříkal dost? Mírně tázavě naklopím hlavu na stranu a pohlédnu na užvaněnou, protože evidentně začala vymýšlet jméno mně.
"Hmpf." odfrknu si. Mohla to brát jako souhlas nebo nesouhlas, to bylo na ní... pro mě to bylo spíš zoufalé odfrknutí, ať mi říká jak chce, hlavně ať na chvíli zmlkne a přestane děsit tu novou. A vůbec, proč že jsem tu vlastně byl? Sám jsem nevěděl...
"Na lov ničeho většího nemáme... já nijak silný nejsem a vy jste čerstvé naplaveniny, takže byste měli problém i se zajícem." zkonstatuji nakonec prostě, abych odpověděl, na všetečné otázky ohledně lovu.

Ta upovídaná vlčice se zdála být nadšená a zároveň rozčilená, že jsem se objevil. Jen po ní hodím zmatený výraz. Vážně si spletla slovo hodný se slovem hrozný? Proč jsem se vůbec vracel? V hloubi duše jsem proklínal Angee za to, že mě "mlátila" pokaždé, když jsem něco provedl, co podle ní nebylo "správné chování". Jak jsem sakra měl vědět, co je správné a co ne?
Protočím očima nad jejím mluvením. "Ano, ano... hádám, že ses vymáchala ve vodě." skočím jí do řeči, abych zarazil spoušť jejích dalších slov, protože mi můj pronikavý pohled sjel na druhou vlčici. Ta se krčila a... bála se? Naklopím hlavu na stranu. Já rozhodně nevypadal děsivě, spíš naopak. Věděl jsem, že nejsem nijak vysoký a že mé tělo bylo spíše atleticky kostnaté než hrouda svalů. "Měla by ses najíst,,, to pomůže." řeknu s mírným povzdychem k té vyděšené vlčici. Jména mě nijak nezajímala... co mě však zajímalo bylo to, proč se sakra bojí. Byla zajímavá v tom, že evidentně hledala únikovou cestu ještě víc jak já... a to bylo už co říct.

Už už jsem jí chtěl odpovědět na její nesmyslné a zmatené otázky, když její pozornost byla upoutána jinam. Úlevně si oddychnu a pomalu a nenápadně se vytratím pryč. Přitom se lehce oklepu. Proč jsem zrovna já narážel na tak strašně divné vlky?
Chvíli jsem se potuloval po úpatí hor a pozoroval moře a cosi v mé hlavě mě neustále hlodalo. Netušil jsem co, teda alespoň jsem si to nechtěl připustit. Přeci jsem nebyl zodpovědný za vyplavené vlčice... nemusel jsem jim pomáhat. Nebyla to má povinnost... nebo jo? A pak jsem si vybavil tvář zamračené Angee a na chvílí zůstanu strnule stát na místě, sklopím uši a olíznu si čenich. Cosi si pro sebe zanadávám a pak si sednu, sklopím hlavu a povzdychnu si. Cosi zamrmlám za nadávky na svou starší sestru, její děsivost a výchovu a pak se pomalu vydám zpátky. Nabručený ještě víc než předtím.
Zamračeně seberu mrtvou vyplavenou rybu, kterou jsem cestou zahlédl a spolu s ní v tlamě dojdu zpět na místo, odkud jsem zdrhnul. Na chvíli se zastavím a pak se rozejdu ke dvěma vlčicím, které tu byly podle všeho vyvržené mořem prvně.
Mlčky k nim dojdu, přeci jen mluvit s plnou tlamou mrtvé ryby stejně nebylo možné. Bylo mi jedno, jestli se mě budou bát nebo ne, prostě k nim jenom dojdu a bezeslova před ně položím rybu a strčím do ní tlapou v tichém povelu "tady máte jídlo".

Kdybych měl obočí, při jejím výkřiku 'Ha vetřelec!' bych o ně asi přišel tím, že by mi vystřelila kamsi do vesmíru. Sednu si a zmateně sleduji vlčici, která mě z nějakého důvodu hecovala, abych se s ní porval. Vážně jsem vypadal jako někdo, kdo se rve na potkání? Sám jsem měl dost sourozenců a že bych se někdy rval? Ne, to bylo pod mojí úroveň. Však jsem na to neměl ani stavbu těla! Vychrtlejší tělo spíše napovídalo tomu, že radši zdrhám a uskakuju, než že bych se hnal do nějaké rvačky.
A pak přišly otázky jako co je hlava a pludný kořen. Z mého překvapeného výrazu se stane velmi otrávený výraz. Mé uši se lehce naklopí do stran a lehce nakrčím čumák na stranu ve velmi otrávené grimase. S tímhle výrazem jsem ji sledoval a nic neříkal. Jak bych taky mohl? Přes smršť jejích vět jsem neměl šanci cokoliv říct.
Po chvíli se začnu nejistě rozhlížet po nejsnadnější cestě, kudy zdrhnout z dosahu tohohle stvoření, které mělo mozek tak o velikosti hrášku.... Jenže... běhat nahoru po svahu bylo zaprvé nebezpečné a zadruhé vysilující. A tak si jen povzdychnu. "Jsi ve světě zvaný Mois Gris a tak nějak tu svojí rodinu nehledej, pokud je nevyfluslly tyhle ostrovy někde jinde..." odvětím nakonec.