Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nenávistně jsem se mračil za kámen za mnou a tiše jsem poklínal to místo, že mě nutí mluvit! MLUVIT! Mě! To co bylo za zradu? Po chvíli se ale s povzdychem zas uklidním, Nemělo to cenu. Navíc, kdy vůbec mělo cenu být naštvaný na kámen? Nikdy.
Podívám se zpět na vlčici a změřím si jí pohledem. Přemýšlel jsem o jejích slovech, že jsem ji mohl znát. Nikoho mi nepřipomínala, nebyla nijak zajímavá... Černá vlčice se zlatými znaky? V očích se mi objevil jistý nepřítomný zamyšlený výraz, jak jsem se probíral vzpomínkama. Bryce... bla bla... Xander a kytky... bla bla... Ta duhová kytka co vykvetla na té rušné louce a rozrostla se po celé louce... bla bla... černá vlčice se zlatými znaky co připomínaly kytky a obecně ještě kytka jako ozdoba... bla bla... Počkat! Černá vlčice se zlatými znaky! V očích se mi zablýskne poznání. "Ach ano! Ta obrovská krásná černá vlčice, co evidentně ráda květiny!" poprvé za tu dobu, co mě vlčice viděla, si u mě mohla prohlédnou naprosto nadšený, možná až skoro zamilovaný výraz. Jen škoda, že mě ta vlčice vyignorovala... Pak mi však nadšený výraz povadne. Jistě jistě... ale my jsme se tu přeci bavili o téhle hnědé vlčici. Podívám se zpět na ní a cosi na tomto místě mě opět donutí otevřít tlamu a ta slova vyslovit nahlas. "Černou vlčici si moc dobře pamatuji, ale ty jsi mi nijak neutkvěla v paměti." odpovím zcela po pravdě a vlastně můj náhle opět lhostejný a bezvýrazný výraz mohl napovídat o tom, že to nebylo myšleno jako urážka. Vlastně jsem málokdy dokázal někoho cíleně urazit. Neměl jsem to zapotřebí. Ani se zaobírat tím, že některá má slova urážlivě znít mohla aniž bych je tak ve skutečnosti myslel.
Pak se však rozpovídala o rostlinách a v mých očích se opět objevil čirý zájem. Přeci jen nebyla tak nezajímavá! Věděla o květinách! Vstanu rychle na nohy s novým elánem a nadšením, jako pokaždé, když jsem o kytkách slyšel. "Ach ano, prosím!" víc jako dík snad nikdo z mé tlamy ani nemohl požadovat. Byla to nejslušnější a nejvděčnější slůvka, jaká jsem dokázal ze sebe dostat. A to nadšení! Nové kytky, nové poznání! Věděla o místních rostlinách víc? Určitě jsem hodlal jí nepustit z dohledu a otravovat ji do té doby, než mi neprozradí všechno, co prozatím ví. Vytvořila jakýsi portál, aby nám usnadnila cestu a její svým způsobem varování, nebo nabídku, že ji nemusím následovat, věřit jí, jsem ani nevzal v úvahu. Měla zájem o květiny a na místě za portálem bylo dle jejích slov něco zajímavého. Nemusela mě pobízet. Vlastně jsem se za ní do portálu vehnal, aby mi náhodou nezmizela. Kdepak! Když už vyrušila mou samotu, tak ať mi nějaké ty kytky kouká ukázat!

→ Ovocný lesík (Prsten portálu)

Bylo tu krásné ticho a klid. Po chvíli si díky tomu i lehnu na zem a prostě jen relaxuji s chvilkou klidu. Jak to tak ale bývá a zákon schválnosti a život to mají velmi rádi, v mlze se pomalu objevovala silueta mířící mým směrem. Pomalu se zpět posadím a sedím u kamene s rytinou pravdy jako socha a jen mé oči těkají po postavě, která se vynořila. Vlčice. Nebýt tohohle divného místa a pocitů, které ve mně vyvolávalo, asi bych tiše beze slov prostě zmizel do mlhy, protože jsem momentálně chtěl být prostě sám.
Ta postava na mě zavolala slovem cosi jako Androbe? Androme? Androve? Netušil jsem a ani mě to nezajímalo. Mě se to netýkalo. Nehonosil jsem se jménem které by odpovídalo jedné z těchto možností a tak jsem zůstal stát. Inteligence té vlčice mě donutila naklopit hlavu na stranu. To viděla kameny poprvé v životě, že měla potřebu se ptát?
Pak se konečně vypravila mezi kameny. Kvůli vzdálenosti mlze mě předtím asi neviděla, ale já ji viděl skrze mezeru mezi kameny z mého úhlu pohledu. Když se vynořila, měla tu otřesnou potřebu pozdravit. Vážně to bylo nutné? "Dobrý den..." zamumlám tak nějak ze zvyku jako odpověď. Má starší sestra, která si hrála na naší matku, mě za to častokrát napomínala a obecně jsem se tyhle pro mě divné zvyky naučil právě díky ní... I když sám od sebe bych asi nikdy první nepozdravil. Prostě mi to nepřišlo důležité.
Vlčice byla komunikativní a za normálních okolností, kdybych ji nechal se přiblížit až do tohohle bodu, bych asi protočil očima a beze slova odešel. Takto jsem na její otázku, že je to zajímavé místo, jen lehce přikývnul. Ano, bylo zajímavé... dokonce i tím, že jsem díky tomu nějak toleroval cizí společnost.
Pak se mě zeptala, co tu vlastně dělám. Proč jí to zajímalo? K čemu jí to bylo? "Utekl jsem od rušné louky plné vlků a vlastně tu nic nedělám... Možná kdyby se našla nějaká zajímavá kytka, šel bych si ji prohlédnout." odpovím aniž bych skoro chtěl a hned potom se zamračím na kámen za sebou. Co to bylo za místo, že mě nutilo mluvit pravdu nahlas? To fakt nestačilo, když si to řeknu v hlavě?

Deiron
První nákaza - Merlin (1x, Luka)

← Mlžné pláně

Mlha kolem mě ještě více zhoustla a pak mě skoro vlastně vyplivla na místě, kde jsem nikdy předtím nebyl. A rozhodně se to místo nepodobalo lesu, kam jsem měl zamířeno. Tiše si pro sebe zamručím nějakou kletbu, ale zvláštnost onoho místa mě donutí se na chvíli zastavit a rozhlédnout se.
Normálně jsem na božstvo kašlal, ale tohle místo nějak božské bylo. Některé kameny vypadaly na spadnutí a uprostřed jimi tvořeného kruhu byl znak, co se mi vůbec nelíbil a nějak se mi nelíbilo k němu chodit. Netušil jsem, co znamená a nechtěl jsem to ani zjišťovat. Více mě zaujaly rytiny v kamenech, které kruh tvořily. A tak jsem začal chodit od jednoho kamene ke druhému a pozorně jsem si ho prohlížel . Znaky obecně připomínaly vlastnosti a podle všeho byl každý kámen přisouzený bohu. Vážně tyto ostrovy měly tolik bohů? Netušil jsem a ani tu zatím nebyl někdo, koho bych se otázal. A vůbec, i kdyby tu někdo byl, chtěl bych se zeptat? Po pravdě jsem měl vlků plné zuby a tady byl... klid. Zatím víc než příjemný klid.
Sednu si proto nakonec pod jedním z kamenů, který asi nejspíše vyjadřoval pravdu. Líbil se mi. Vždy jsem všem říkal pravdu, pravdu o tom, co si o nich myslím. Zbytek kamenů byl pro mě jistým způsobem možná až nepříjemný.

← Bašta (přes Zubří pláň)

Jak jsem předpokládal, byla tu opět ta hrozná mlha. Alespoň mě však kryla před ostatními vlky a já nemusel vidět je. A to byla tohohle ošklivého místa velká výhoda. Rozhodně, pokud bych si měl vybrat místo, kde by mi ve finále bylo fajn, vybral bych si tohle. Jedinou nevýhodou bude to, že bude otravné někoho slyšet a nevědět, odkud hlas přichází. Koho to však zajímalo? Vypadal jsem snad jako vlk, kdo by se za cizím hlasem vydal? Ne.
S těmito myšlenkami bezcílně brouzdám trávou a mlhou a ani nevím, kam jdu. Měl jsem tušení, že jdu kamsi směrem k tomu barevnému zajímavému lesu. Když jsem si ho vybavil, chtěl jsem k němu pomalu vyrazit, ale kudy kam? Jak jsem se motal, ztratil jsem trochu směr. Na chvíli se zarazím a rozhlédnu se. Mlha, kam se jenom podívám. Povzdychnu si a pak se vydám dál. Kdyby mě někdo sledoval a četl mi myšlenky, asi by ze mě měl srandu, protože místo, abych se vydal spíše k lesu, jsem se vydal na opačnou stranu směrem k horám. A tak se taky stalo, že mlha zhoustla a já se dostal na naprosto neznámé nové místo...

→ Oblouky bohů

Hnědý vlk mi nabízel, že někam zmizíme a já rozhodně zmizet chtěl. Nebavilo mě to tu a tak se také stalo, že jsem zůstal opět uvězněný se svými myšlenkami a přestal jsem hnědého vnímat. Možná to byla neslušnost, ale mně to nějak nedocházelo a bylo mi to vlastně fuk. Pohroužil jsem se do svých myšlenek a když jsem z nich vyšel, hnědý už byl pryč. Ptal se mě na něco? Možná. Měl jsem matné tušení, že chtěl něco o nějaké alfě. Netušil jsem jaké, jen v tom možná také figuroval ten zlatý les? Asi.
Kdybych mohl, tak nad tím právě teď pokrčím rameny. Rozhlédnu se kolem a když zjistím, že tu nikdo další pro mě zajímavý není, rozejdu se pomalu někam za nosem, kam mě to táhne, kde bylo míň vlků. Na ty zamlžené pláně. Tam to určitě bude nejlepší... Alespoň tam nikoho neuvidím, když už nic jiného. A tak se tím směrem otočím a prostě bezeslova vykročím.

-> Mlžné pláně (přes Zubří pláň)

Hnědý vlk, do kterého jsem vrazil a vlastně se mu ani neomluvil, se nenaštval. Spíše naopak. "Ano, rozhodně rád odtud zmizím. Kytka je fajn, ale moc vlků přebije i potřebu zkoumat kytku." řeknu. Již jsem ji přeci jen dost prozkoumal a příště si můžu sem dojít a doufat, že tu ještě bude. A třeba že sežere všechny vlky, co se sem přiřítili, jak kdyby tady vybuchla sopka.
Tiše si povzdychnu a pak se rozhlédnu. "Máš na mysli nějaké konkrétní místo, kde nebude tak rušno?" optám se ho. Jindy bych po jeho společnosti asi netoužil, ale teď mohl být dobrým průvodcem po těchto ostrovech. Přeci jen, dokud nezesílím a dokud ostrovy i místní květenstvo nepoznám, sem tam nějakého průvodce budu potřebovat. Lehce se ošiju. Budu to muset přežít, co se dá dělat.
Tenhle hnědý vlk navíc vypadal, že je místní, víc než Bryce, takže mi toho mohl povědět víc a nemlel zbytečné nesmysly kolem jako Xander. Teda alespoň zatím. A co se týče jeho jména? Nepředstavil se a ani já tudíž neměl potřebu se představovat. Jména vlků pro mě byla nedůležitá.

← Zlaťák

Vlastně jsem se spíš loudal, než že bych vyloženě šel. Měl jsem opět tu svoji "mizernou" obvyklou náladu, kdy mi celé okolí bylo jedno a vlastně jsem ho nevnímal. Byl jsem ponořen hluboko do svých myšlenek a přemýšlel o tom, jestli potkám někoho, kdo mi konečně řekne vše o místní flóře. Už jen tím, co jsem zatím poznal, tu rostly zajímavé věci. I ta houba byla přeci jen zajímavá! A ty normálně zajímavé rozhodně nebyly.
A tak se stalo, že s hlavou plnou myšlenek, jsem nevnímal okolí natolik, že jsem náhle do něčeho chlupatého vrazil. Na louce bylo stále příliš vlků a tak jsem se tomu ani nedivil, ale... rozhodně jsem do nikoho nechtěl vrazit. Otřepu se, abych shodil mlhu z myšlenek z hlavy a konečně zaostrím na vlka, do kterého jsem vrazil. Byl hnědý a oproti všem na tomto místě se zdál... neupovídaný. Vlastně kdyby promluvil, asi bych si ho všiml, ale takhle? Sám jsem moc nevnímal.
Nemám potřebu se mu omlouvat, vlastně jsem to moc neuměl. "Uhh... je tu nějak moc vlků. Nechtěl jsem na nikoho narazit." řeknu si spíš sám pro sebe a zároveň to možná mohlo být bráno jako něco jako omluva.

← Bašta

Hnal jsem se za těma dvěma, ale mé zesláblé tělo po cestování mezi světy jim prostě nemělo šanci stačit. Rozhodně ne, když mě ani nezaslechly a já se předtím zdržel s tou kytkou. Zastavím se prudce na místě a odfrknu si. To jsem byl vážně tak potichý, nebo mé zavolání prostě ignorovali? Tedy hlavně ta černá obryně. Ta hnědá mě nezajímala a věděl jsem, že i kdybych ji potkal znovu, nepamatoval bych si, že bych ji kdy viděl.
Možná i proto jsem se nakonec rozhodl se vrátit. Ani ne tak jako za Bryce, spíš se mi nechtělo k těm bažinám na druhou stranu a nevěděl jsem, jaký jiný směr zvolit. Zpět za tou barevnou kytkou to byl jistě lepší nápad. Proto se pomalu otočím, znovu se rozhlédnu a pak již pomalým, ale zamyšleným a nabručeným krokem se rozejdu zpět odkud mě ta černá obryně vylákala.

→ Bašta

Bedlivě jsem sledoval, co to udělá ve chvíli, kdy to Bryce zasadila. Ta reakce, která proběhla byla… dechberoucí. Květina záhy vyrostla a její barvy se přelívaly tak, jak jsem nikdy nikde neviděl. Vypadala jak nějaký chameleon, který se přizpůsoboval svému okolí. Ale pak? Pak náhle uvadla a… najednou byla všude. Rozhlédnu se po louce plné divně barvy měnících květin, které chvíli umíraly a rostly na jejich místech nové a pak se tohle náhle ustálilo. Ty barvy… Vypadalo to, jak kdyby louka doslova tepala. Na malou chvíli jsem díky tomu zadržoval dech a ignoroval nově příchozí… Jenže ti se pak začli ozývat a začali vymýšlet názvy a obecně mlít nějaké hovadiny. Co tu sakra chtěli? Neměli tu co dělat. Ano, byla to krásná podívaná a květina rozhodně lákala už z dálky, ale stále jsem nechápal, proč tu musí být takových čumilů.
Rozčilovalo mě to. Díky tomu se mi naježila srst a začal jsem si něco mumlat. Rozhodně se mi vlci nelíbili… Až na jednu vlčici, která mě zaujala. Byla.. obrovská a na sobě měla zvláštní znaky, připomínaly mi kytky. A co víc? Černá obří vlčice měla i ozdoby s kytkou! Vykašlal jsem se pro to na Bryce a nějak mi ani nedošlo, že bych se vůbec měl třeba rozloučit. S naježenou srstí a mrmláním jsem se vydal tou divně barevně se vlnící kytkou za tou vlčicí, jenž si zasloužila mou pozornost.
Spolu s prodíráním jsem začal sám uvažovat. Věděl jsem, co o ní říkala Bryce. Květina nebyla ze zdejšího světa. Přinesla ji nějaká vlčice, co se objevila na severu a prý prošla nějakým portálem. A měla uzdravovat magii. Byl to důvod, proč na začátku tak skomírala? Určitě to za to mohlo. Bylo to jako kdyby vůbec hledala, jestli tu může být, jestli se může zakořenit a rozvinout do téhle podoby. I to, jak se po úmrtí náhle rozrostla a zas umírala, dávalo to najevo, jako kdyby hledala zdejší magii. Jako kdyby se jí přizpůsobovala a když se jí něco nelíbilo, umřela, aby se vytvořila její nová část, která je na to uzpůsobená. Opravdu léčila magii? Mně to spíš připadalo, jako kdyby magii zestabilňovala. Jako kdyby tok roztěkaných magií do sebe nasávala, přizpůsobovala je a nakonec je usměrnila do jednoho celku. Jako kdyby ve chvíli, kdy zůstala rozkvetlá a jen se měnily barvy, jako kdyby ji v tomto místě ustálila. Bryce zmiňovala, že semínek bylo víc. Byl jsem si skoro jistý, že tohle se dělo i na těch jiných místech, když je někdo zasadil. Bylo to, jako kdyby měly vytvořit pole stabilní magie, kterou země může využít.
„Bryce říkala, že je z jiného světa a má léčit zdejší půdu a magii. Možná by se podle toho měla i jmenovat? Ne jen podle barvy? I když ta změna barev je opravdu působivá. Tušíš, jak to může dělat? Většina rostlin má přeci ve svých pletivech barviva, která ji zbarvují, ale tahle? Jak to, že se dokáže takhle měnit?“ brumlal jsem si tiše své myšlenky a ani si nevšiml, že se Černá vlčice dala do pohybu a s ní i ta nezajímavá její společnice. Možná si toho ale všimlo mé podvědomí a tak jsem se svými úvahami pomalu šel za nimi.
Opravdu mi to přišlo zvláštní, jak bylo možné, že se takto mohla měnit. A také, další otázkou bylo, jak dokázala tak rychle vyrůst? Rozhodně to vypadalo, že vzhledem k tomu, co měla dělat, bylo vlastně ve finále jedno, kde by ji kdo zasadil. Možná jsme se s tím s Bryce předtím příliš moc štvali a vlastně stačilo daleko menší úsilí. Možná skutečně jen potřebovala, aby do určitého času se ostatní semínka zasadila, aby se vytvořila jakási síť mezi nimi, která zajistí proud magie půdou a spojí tak tamní ostrovy a zabrání jejich zemření. Tyhle celé ostrovy se zdály, že existují kvůli magii, kdyby se tahle rostlina nezasadila, třeba by se rozpadli? Třeba by zmizeli pod hladinami moře?
Čím více jsem se vzdaloval od vlků, tím více jsem se uklidňoval. Dokonce i má srst pomalu klesala k tělu a můj dech byl pravidelnější. Jak by se mohla jmenovat ta kytka? Byla to záhada. Opravdu jsem nechtěl, aby ji někdo pojmenovával podle toho, jak vypadá, důležité přeci bylo, k čemu byla určena. Magická kapka? Léčivka magie? Magická duhovka? Ne, k tomu poslednímu se vázala už barva. Ale bylo opravdu tak zlé pojmenovávat kytku podle barvy? Vždyť se tak jmenovala spousta květin. Tiše si povzdychnu. Magická léčivka duhová? Ano, to jistě bylo to správné jméno! „Magická léčivka duhová…“ zamumlám si a jsem se sebou spokojen. Ten název říkal vše. Říkal co je to za květinu i teda zvýraznil její zvláštnost.
Na malou chvíli se zastavím. Když jsem vymyslel jméno, napadla mě jedna další důležitá otázka. Je jedlá? Nebo snad jedovatá? Zastavím se nad jednou z rostlin a nedůvěřivě si ji prohlížím. Pak si k ní přičichnu. Voněla krásně. Zase se oddálím a pak ji chvíli zkoumám a pak pomalu se přiblížím čumákem ke květině s úmyslem ji olíznout. Dotknu se jí špičkou jazyka a rychle ucuknu. Zabije mě to? Pokud ano, jistě by to přineslo někomu dobrý výsledek. Smrt by nebyla zbytečná.
Chvíli čekám s lehce vyplazeným jazykem a pak ho opět vrátím do tlamy a čekám. Ne, neumřel jsem ani mi nebylo zle. Spokojeně mrsknu ocasem a pak se rozhlédnu. Černá vlčice někam mizela s tou jinou a já se rozhodnu jít za ní, ale… Pohlédnu na květinu. Nebyla jedovatá na olíznutí, ale co na ukousnutí? Naklopím hlavu na stranu a nakonec ji opět obejdu ze všech stran a prohlížím si každý její lísteček. Chtěl jsem si ji zapamatovat. Důležitou otázkou zůstávalo, jestli tu bude růst dál. Bude se tu objevovat v nějaké roční období? Zabije ji zima? Doufal jsem že ne. Rozhodně jsem se k této rostlině hodlal ještě vydat a zjistit o ní něco víc. Nutně jsem potřeboval vědět, jestli je jedovatá i na kousnutí. To se mi ale nechtělo zjišťovat samotnému. Je přeci jen lepší na to sehnat nějakého „otroka“, kdo ji okusí alespoň se mnou, když ne třeba úplně za mě.
Chvíli jsem byl v pokušení stejně do kytky kousnout, ale nakonec jsem zůstal jen chvíli stát a sledoval dál její barvy. Dobře tedy, Magická léčivka duhová roste na téhle louce. Zaryl jsem si to hluboko do paměti a pak se pomalu tím barevným porostem vydal spěšně za černou vlčicí. „Hej!“ zavolal jsem, ve snaze, aby mě slyšeli a hopskavým během jsem se vydal za nimi.

-> Zlaťák

← Zlaťák

Pomalu jsem se loudal za nimi velmi otrávený tím, jak nás Xander napálil. Nezapomenu mu to. Jednou mu to vrátím se vším všudy. Rozběhli se k bažinám a já prostě jen na místě zůstal stát a čekal jsem, až se vrátí. Jistě se pro mě vrátí. Potřebovala mě pro zasazení té cibulky. Chvíli jsem tam stál a pak mě to přetsalo bavit a začal jsem čenichat kolem. Můj čumák pak zláká jiná vůně. Masa a krve. Jen čenichám dál a brzy mě to dovede na místo, kde ležel mrtvý nahlodaný králík. Asi ho zabil nějaký vzdušný dravec a byl nejspíše Xanderem s Bryce vyplašen. Štěstí pro mě. V klidu se pustím do mrtvoly ušáka a pak mám skoro chuť jít se vydat někam pryč, ale to jsem uslyšel dva hlasy. Ti dva se vraceli a chystali se zasadit semínko. Jen k nim pomalu dojdu a olizuji si tlamu od krve. Sleduji, jak nám Xander hloubí jámu a jen mlčky na Bryce kývnu. Tohle bylo dobré místo pro zasazení.

← Zlatý les (přes Baštu)

Vesele jsem si hopskal za Xanderem a Bryce a ani jsem nevnímal, že s námi Atray jde také. Nějak jsem ho již plně vyignoroval. Neměl ani semínko, ani neznal kytky, tak proč mu věnovat pozornost? Spokojeně si cumlám "borůvky" (zlaté listí) v tlamě a rozhlížím se kolem. Poslouchal jsem vyprávění, že se zde dá dobře lovit. To se možná bude hodit, i když jsem bylinám dával možná trochu přednost.
Pak jsme se dostali na celkem krásné místo. Dojdu až k jezeru a nechám se Xanderem poučit o další rostlině. Zamávám zvesela ocasem, když mohu poznat novou rostlinu a pak se skloním nad jezero. Ve vodní hladině uvidím něco jiného, než jsem očekával. Zlaté listí v tlamě! Začnu prskat a plivat nažvýkané listy do trávy vedle a oklepu se. Zamračím se směrem na Xandera a pak si vodou z jezera vypláchnu tlamu. Při tom jsem málem v jezeře zahučel, protože mi podklouzla noha. Naštěstí jsem udržel rovnováhu. Ta houba. Jistě. Název napovídal, že bude mít co do činění s halucinacemi. Oklepu se a pohlédnu na Bryce, která náhle na někoho zavolala a já protočil očima. Neměl jsem sílu ani náladu za ní volat, že to je jen halucinace a tak jsem se s brbláním vydal za Xanderem, který se vydal za Bryce.

→ Bašta

← Mlžné pláně (přes zubří pláň)

Vlastně jsem moc opět nevnímal debatu mezi nimi. Nezajímala mě a otázka ohledně semínka nepatřila ani mně. Proto různě koukám po okolí a když se vyskytneme na louce, vzadu se vyskytne pohled na zlatavý les. Byl podzim, moc mě to nepřekvapovalo. Tušil jsem, že se jedná o ten zlatý les o kterém Xander mluvil. Ale bylo na něm něco zvláštního? Ne. Na jaře zase zezelená.
Jak jsme se blížili však blíž, zjistil jsem, že zlaté listí sice dle nánosů dole padá, ale stromy jakoby rodily další listy stále znovu a už od začátku byly zlaté. Přimhouřím oči a sleduji koruny stromů. Co tohle bylo zas za divné místo?
Pak se však začali věnovat nějaké houbě. Zaujal mě až její název a shlédnu dolů. Naklopím hlavu na stranu a chvíli si informace od Xandera srovnávám v hlavě. Všichni ochutnali bez toho, aniž by nám řekl něco víc. Podezíravě ukousnu kousek a chvíli převykuji. Ne, nebyl jsem milovník hub. Proto se rychle rozhlédnu a přemýšlím, čím tu chuť zahnat. A hele! Borůvky! Ani jsem nepřemýšlel nad tím, že tu nemaj v tuto dobu co dělat a prostě jsem do borůvčí zabořil hlavu a nabral do tlamy co nejvíce těch sladkých bobulek. Musel na mě být šílený pohled. Místo tlamy od borůvek jsem totiž přežvykoval zlaté listí.
To už ti dva zase šli. Atraye jsem si nevšímal a začal jsem si to hopskat dál za těma dvěma

→ Zlaťák (přes Baštu)

Ano, byl jsem asi totální ignorant, ale prostě mě debata Bryce s hnědým Xanderem nezajímala. Proč by mě mělo zajímat, že zde má sestru? Ono upřímně, se mnou by nehlo nejspíše ani zjištění, že tu mám své sourozence nebo nějaké jiné příbuzné. Nezajímalo mě to. Asi bych své sourozence na jednu stranu rád viděl, na druhou mi nechyběli.
Nervózně jsem přešlapoval, když se tedy spolu bavili o tom, jak je Bryce té Xanderově partnerce podobná a možná jsem sem tam občas protočil očima a podíval se kamsi do mlhy. Tohle místo opravdu nebylo nic moc a když ten hnědý strakatější Atray nabídnul, že bychom se mohli posunout, byl jsem možná i rád. Tady přeci jen nebylo co k vidění. V mlze se bylinky hledaly opravdu špatně. Navíc, bylo to tu Brycino semínko a bylo třeba mu vybrat to místo k zasazení.
Houby, o kterých Xander mluvil, mě zas tolik nezajímaly, ale zaujal mě název zlatý les. To tam byly stromy ze zlata? Dobře, to už znělo o dost zajímavěji.
Navíc! Konečně jsem se dočkal od Xandera i osvětlení těch barevných stromů. Kývnu hlavou na srozuměnou a možná i jako poděkování a informace si uložím do paměti. Když se ostatní rozpohybují směrem kamsi do mlhy, uvedu své vyzáblé ale atletické tělo také do pohybu a vydám se za nimi. Bude ten zlatý les skutečně také nějak zvláštní jako byl ten, kterým jsme nedávno prošli s Bryce? Možná jsem v to doufal. Znamenalo by to, že tyhle ostrovy jsou rozhodně zajímavé a já budu mít bylinky ke zkoumání.

-> Zlatý les (přes Zubří pláň)

Musel jsem se představit a ještě jsem dostal příkaz nevyrušovat, že mě poučí pak. Hlasitě si odfrknu, ale přeci jen poslouchám další informace k té rostlince. Dál jsem již nic neříkal a ostatních vlků krom velkého hnědého Xandera jsem si teď nevšímal. Dobře jsem si však zapamatoval jeho slova. Hnědý pak nabídl, abychom ochutnali. Rozhlédnu se po přítomných vlcích a protočím očima, když ani Bryce ani Atray neprojevili výrazný zájem nad kytkou a jen ji suše ochutnali. Já se nad květinou shýbl a dlouze jsem ji očichával a zkoumal. Věděl jsem, že některé kytky jsou si velmi podobné a já se nechtěl podobnou jedovatou otrávit. Pořádně si prohlédnu i kořen a pak ho schválně okusím. Nevýrazná chuť mi byla jedno. Lehce zavrtím ocasem, protože sice maso bylo lepší, ale tohle bylo bez lovení a opravdu to hlad lehce zažehnalo.
Ignoroval jsem poznámku Atraye o přemístění a podívám se na hnědého Xandera. "A ty stromy? Co mi můžeš povědět o těch stromech?" dožaduji se konečně své odpovědi.