Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Set nad tím takhle nikdy nepřemýšlel. Prostě se narodil v poušti, všude bylo horko už od narození a bral to jako fakt. Nebyl důvod a nejspíš ani čas, aby takto rozboroval fyzikální vlastnosti písku. Proto na ní jen chápavě zamrkal, načež teprve začal zpracovávat sdělenou informaci. Užuž se nadechl, že by něco řekl, ale opět nechal zaznít jen ticho. Vlastně nevěděl, co smysluplného na to říct, prostě to byl fakt, který přijal a nebylo třeba ho nějak rozvádět.
Lahvička s magií ho totiž zajímala daleko víc. Nechtěl vypadat jako úplný hlupák, a tak i přes svoje překvapení neměl potřebu po ní zase opakovat v údivu slova, jako: "bouře???". Pochopte, že bytosti jako Set, která měla s magiemi, kromě toho, že mluvila a myslela daleko lépe a více, než většina zvířat, prakticky nulové zkušenosti, to přišlo jako úplné sci-fi. Nedokázal si představit, jak by v nějaké lahvičce mohla být bouře. Přišlo mu to jako pohádka. "To je.. zvláštní," okomentoval její lahvičku nakonec. "Zkoušela ses tam třeba někdy vrátit?" zeptal se hned na to. Čím dál víc měl pokušení takový svět také objevovat.
Jejich rozhovor pak přetnulo tentokrát nečekané ticho. Králík. Set se okamžitě připlácl k zemi a nízkými, loveckými kroky se snažil dostat blíže ke zdroji. Stačilo vyrazit ve správnou chvíli... a.... zajíc byl vzápětí jeho! Byla to malá svačina, ale alespoň nějaká. S plnou tlamou se otočil na Deinell a i když tak nevypadal, hlavou se mu hnalo jediné, a to, zda si zajíce sežere sám, nebo jí ho nechá. Nakonec, skrze jeho lakotu i neochotu, se přemohl a před mladou vlčici zajíce položil. Určitě jich tu bude víc k ulovení.

S čenichem nízko u země pátral po stádu. Dokonce cítil závan větru s jejich pachem, avšak nakolik byl málo sžitý se zdejšími magiemi, nepřisuzoval to schopnostem Deinell. Věděl, že nemohou být daleko. Čím více myslel na to, že už zakrátko budou snad mít plná břicha, tím spíš byl netrpělivý a hladový. “Musí,” řekl k Deinell, když zadoufala.
“Jo… taky na ní bejvá pěkný vedro,” reagoval na její slova a pohlédl na ní svýma cihlovýma očima, kterým pa právě viděl poušť jako většina vlků ne. Jako krásnou, nesmrtelnou a nekonečnou. Děsivou a nádhernou zároveň. Mohlo být vůbec zobrazení smrti tak příjemné a krásné na pohled? Znovu se zasnil a na moment přestal tak zběsile šlapat po stopách antilop. V ten moment měl čas znovu si prohlédnout tu její nebesky zbarvenou ozdobu na krku, ke které se stočila jejich konverzace. Bylo dobré vědět, že aspoň ten kus barveného hadru neměl nějaké skryté komunikační a magické schopnosti. Od Deinell by totiž něco podobného očekával. “A co to bylo za magii?” zeptal se již poněkolikáté na ty její všelijaké magie. Aspoň se něco dozví!
Zatímco se tak vykecávali, v nedalekém houští se za nimi skrze křoviska v nevědomí blížil králík.

Čím více travin v jejich okolí bylo, tím více cítil zvěře. Musela jí cítit i mladá Deinell, protože mu jeho slova potvrdila. Set ale pátral po skupině antilop, protože zajíc by oběma vlkům k zasycení nestačil. Stále přemýšlel nad tou schopností Deinell, kterou jí bez skrývání záviděl. Postupně však docházel k tomu, že vlastně říkala, že k ní promlouvá i zem. Byla to tedy schopnost země? Pokud ano, toužil ji mít též. Nebo snad vítr bylo to, co písek zvedlo? Bylo tolik možností! A Setovi to alespoň dávalo trochu více smyslu k přežívání na ostrovech, když se mohl soustředit také na něco jiného než na to, jak najít a pomstít se zdejším bohům za to, že ho sem zavlekli. O tom tedy byl alespoň tak přesvědčený. A také věděl, že v tom nějakou roli měl Setekhm. Jenže co teď tady s tím?
Uběhlo pár minut v tichosti, než Set zaznamenal antilopí stopy v písku. Podle pachy byly stopy starší, ovšem to nebránilo Setovi v tom, aby je následoval. "Za mě je to to nejlepší maso," poznamenal k Deinell po dlouhé chvíli mlčení. Na chvíli se na ní přitom ohlédl. "Poslyš... a tu látku máš taky z toho světa?" zeptal se znenadání na její šál. Jeho myšlenkové pochody byly při nejmenším zajímavé. Pak zrak zase vrátil k cestě, aby našel ono stádo.

Poslouchat. Tse. Jak jako poslouchat? Vražedně na ní mhouřil oči, jako by snad mohla za to, že on to neuměl. "Aha," poznamenal suše bez známky emocí. Cihlově zbarvené oči pak zapíchl do písku, jako by s ním chtěl taky hýbat. Choval se teď jako malé vlče, což si uvědomoval, a čím více si to uvědomoval, tím více rozezlený byl. On, který se v poušti narodil, on jemuž v krvi písek koloval, on, potomek pouštních vlků, on, že neuměl mluvit a hýbat s pískem a nějaký pomatený, zpívající vlče zpod modrýho stromu jo?! Život tady byl tak nesnesitelně nespravedlivý, že už to snad nemohlo být horší!
"Jo. To je," potvrdil jí opět a zakroutil u toho očima, protože tyhle její objevy zřejmých věcí ho nepřestávaly udivovat. Pak se zhluboka nadechl a zase vydechl, ve snaze uhasit v sobě ten prudce vzplanutý oheň. "Antilopy. I zajíci tu jsou. Jen ne přímo tady v dunách. Musíme se vrátit kousek zpátky k louce, kde jsou nízké porosty," řekl k Deinell. Samozřejmě občas stáda zbloudila mezi duny, ale nezdržela se tu o nic déle, než vlci, kteří po nich pátrali. Naposledy se ohlédl po své milované poušti a pak napůl sešel a napůl se svezl ze hřbetu duny dolů. Mířil k oné přechodové stepi, kterou před chvíli přicházeli. Přitom čenichem slídil nízko u země po jakémkoli pachu.

Vlastně si Deinell docela oblíbil, i když to tak určitě nevypadalo. On byl spíše pesimista, navíc často zapšklý a protivný. Ona byla pravý opak. Odrážela jeho nepříjemné pohledy, jako by ji chránila nějaká pozitivní bublina. Dokonce se pořád usmívala. Nebylo špatné občas potkat někoho takového. Set díky tomu věřil, že snad ne všichni na světě jsou úplně zkažení. Dokonce, když si pozpěvovala tu přihlouplou říkanku, musel se pousmát.
"Tak půjdeme lovit," prohlásil krátce na to. Vlčice ho sice nemusela vůbec poslouchat, ale on snad ani na chvíli nepochyboval, že by s ním Deinell lovit nešla. Jen doufal, že to nebude úplnej matlák, aby jim ten lov nezkazila. A pak doufal, že nebude tím matlákem on, přestože si na lov v poušti opravdu věřil.
Zatímco sledoval vycházející slunce a třpytící se písek, přemýšlel. Teď měl opravdu pocit, jako by k němu poušť promlouvala. Asi ne tak jako promlouval vítr k Deinell, ale on opravdu pociťoval takové spojení s pouští, jako by ho volala. Vábila ho svým hlasem. A na chvíli ho napadlo, zda to nebylo právě kvůli jeho ohňové magii. Byla s ní poušť snad spojená? Nebylo by divu. Jeho rozjímaní skončilo ve chvíli, kdy se málem udusil v písečném oblaku, jaký způsobila Nell, když za ním vyskákala nahoru. Neubránil se tichému ukýchnutí a nasupeně se na ní podíval, jako by úplně pokazila atmosféru. Jenže ona mezitím nechala písek levitovat. A to se Setekh zamračil ještě víc. Jakto? Nikdy tu nebyla a může hýbat s pískem?! Tohle si Set bral osobně. "Hm. A co říká?" zeptal se nabubřele, přičemž stále nedokázal najít spojitost mezi magií země a pískem. Domníval se totiž, že ta vlčice má snad i nějakou magii písku.

Meno vlka: Niyari
Počet príspevkov: 6
Postavenie: sigma, povýšení neodehráno
Povýšenie: povýšení neodehráno
Funkcia: přidělen byl průzkumník, neodehráno
Aktivita pre svorku: Vyzvídá v Alatey cokoliv nového, ale neúspěšně, musím říct :<
Krátke zhrnutie (i rýchlo hry): S Meduňkou došly do Alatey, kde však na nikoho nenarazily. V nejbližší době by se konečně měly dostat do Daénu.

//Kvetoucí louka

Čím déle šli, tím více se louka začala proměňovat ve vyschlou step, kterou pomalu začaly pokrývat větší či menší nánosy písku. "Blížíme se," řekl chladně, bez emocí, jako by se snad jejich směrem řítila nějaká bouře a ne písečné duny, které tak miloval.
Její život se mu zdál nudný. Alespoň do chvíle, než si uvědomil, že sám neprožil nic jiného, než poušť. No, ale aspoň po příchodu na Mois Gris to tu stihl docela prošmejdit. Polkl tedy nazpět slova, která chtěl vyřknout a pokračoval v cestě. Vlčici odbyl pouhým "M-hm" a považoval povídání o ní za uzavřené. No nebyl hrozný? Možná, kdyby byla starší, i by ho její příběh zajímal. Ale tohle pro něj bylo vlče. Navíc napůl šílené. Téma o magiích mu však už připadalo zajímavější. "Asi ne? Nebo možná do teď nikde poblíž nehořelo," odpověděl jí s pohledem upřeným na rýsující se poušť v dáli. Jak dlouho mohli jít? Dvě, tři hodiny? Déle? Méně? Jeho žaludek však křičel hlady. "Lovíš dobře?" zeptal se pak zcela od věci, zatímco přemýšlel, jak by mohl posílit svůj "ohňový instinkt", aby si s ohněm taky mohl povídat a říct mu, co má dělat. Třeba tak jednou bude moci vyvolat i pouštního ducha a postavit se mu! Stačilo se jen naučit magii a mít dost odvahy!
Přivřel slastně oči, když se jeho tlapky začaly nořit v jemném písku. Jak moc mu tohle chybělo. Nikdy si neuvědomoval, jak moc vzácná mu poušť je. Jak moc ji má vlastně rád. Vždycky na ní spíše nadával, nesnesitelné horko a málo vody a zvěře nebyla zrovna vhodná kombinace pro blahobyt a dobré žití. Vyšplhal na jednu z dun a rozhlédl se po okolí, zatímco ho vítr hladil po tváři. Pak se otočil na mladou vlčku a čekal, co na to ona řekne. No bylo něco krásnějšího? Nesmírně si také hověl v příjemném teplu, které tu teď za pozdnějšího rána již bylo.

//Modrák

Vedl vlčici k poušti, zatímco ta nevěřícně přitakávala na všechno, co řekl. Ne, že by to Setovi a jeho egu nedělalo dobře, ale nakonec byl opravdu rád, že čas tráví právě s ní. Konečně to totiž začalo být zajímavé i pro něj. Navíc se teď nejen těšil, že po delší době nalezne klid zase ve své milované poušti, ale navíc její krásu může ukázat někomu, kdo o ní neměl ani zdání. Byl zvědavý, co na to Deinell řekne, protože pro něj byla celá tahle situace zcela unikátní. Ještě nikdy nepotkal nikoho, kdo by poušť neznal - dokonce ani tady na Mois Gris.
Šel klidným, plíživým, avšak sebejistým krokem. "Nechápu, žes ji ještě nikdy neviděla, " řekl po chvíli znovu nevěřícně a ohlédl se za ní. Ona byla namísto pouště spíše fascinovaná magií ohně, což opět nedokázal pochopit. Nevěděl ani, proč po té magií tak touží, až měl skoro pokušení, vyzkoušet svůj um s ohněm a zjistit konečně, co to všechno umí. Čím více o tom mluvila, tím spíš chtěl oheň rovnou vyzkoušet. Ani netušil, jak se to vůbec dělá.
"A umíš něco kromě větru? Jak ti to vůbec šlo, naučit se mluvit se vzduchem?" zeptal se nakonec. Vůbec ne proto, že by ho to snad opravdu zajímalo, ale chtěl zjistit postup učení magií.

//Poušť

Protočil očima. Nebylo to poprvé a asi ani naposledy během konverzace s Deinell. Ale dobrá, na těchto ostrovech ještě dokázal pochopit, že ten malý kousek pouště neviděla. Tedy... malý kousek v porovnání s tím, kde žil Set kdysi.
"No. To snad, abych ti jí ukázal," ochota rozhodně nebyla Setovi vlastní a to, že jí chtěl poušť ukázat, mělo ryze sobecký charakter. Chtěl si připadat důležitý, ale byl především hrdý na ten kousek písečné země, který tu byl. A hrdý na to, že on byl toho písku součástí. V přeneseném slova smyslu, samozřejmě. "Ano," dodal vzápětí odpověď, ze které bylo velmi dobře znát, jak se za svůj původ vůbec nestydí. Přišlo mu vůbec absurdní, že podle jeho jména tady vůbec nikdo nepoznal, jakého je původu. To debata se Zeinou vypadala úplně jinak. Oba se s respektem dívali na původ toho druhého. Poté se pomalu zvedl a rozhodl se k poušti vlčici opravdu odvést.
"Jasně že ne. Umím v poušti žít," ve skutečnosti by samo sebou zemřel nejspíš také, ale celá ta diskuze mu přišla tak absurdní, že se nehodlal zabývat realistickými detaily. Překvapilo ho však, že Deinell neví, že se ohněm dá vypálit rána. "Asi bych to nenazval zrovna léčením rány... ale dokáže to pomoct v hojení," předal Deinell své znalosti. "Jednoduše ji vypálíš."

//Kvetoucí louka

Jméno: Arakan
Preference: samice

Škoda? Jaká škoda! "A vidělas ty vůbec někdy poušť?" zeptal se znuděně. Její reakci nechápal. Vždyť písečné pustiny byly tak vzrušující! I když už si zvykl na zdejší blahobyt, na každodenní boj o život vzpomínal v dobrém. Cítil se díky němu silnější, i když to byla dost možná jen jeho domněnka. Měl pocit, že život v poušti byl za odměnu - za snahu, za vůli žít. Tady o tu vůli někdy skoro přicházel. Stačilo máchnout tlapou a vlk měl před sebou hromadu mrtvých jelenů se zajíci navrch. Bylo to až moc jednoduché. Při té myšlence si však přihnal hlad a Setekh znovu zatoužil zakousnout něco dobrého.
"Jasně, že by to šlo. Ale trvalo by to. Všichni by byli odsouzeni k pomalé záhubě," dodal nakonec opět až děsivě přesvědčivě. Zrovna on by sotva někomu ublížil jen tak, ale v roli slunečního mága se cítil opravdu dobře. A dost možná, že takovou smrt přál každému, kdo mu způsobil jeho věznění.
Skoro vyprskl smíchy. Takhle používat oheň by ho teda ani ve snu nenapadlo a vlastně si ani nedokázal představit, jak něco vaří. "A já myslel, že to chceš jen na vypalování ran," ušklíbl se, když se rozhodl ony odvary nebo vývary nekomentovat. Na poslední chvíli totiž naznal, že když o tom nic neví, bude lepší se tomu nevysmívat.

Na Mois Gris zjistil, že nad některými věcmi zkrátka nemá smysl přemýšlet. Jako třeba nad tím, proč tu je a díky komu. Tyhle dvě otázky ho vždycky dokázaly pěkně rozhodit. Po ničem netoužil víc, než zjistit odpověď na ně. Jenže čím déle tu byl, tím spíš byl smířen s tím, že mu zkrátka budou až do smrti utajeny. Třeba až pak nastane jeho pravý život - třeba vše doposud byl jen sen a každý z tohoto podivného snu jen čeká, až skončí, aby se mohlo probudit jejich pravé já.
Filozofické úvahy vystřídaly další, avšak tentokrát na téma magie slunce. Set musel usilovně přemýšlet, než zjistil, k čemu by mu vůbec bylo takové slunce ovládat. Vlastně se mu to zdálo tak absurdní, že ani nevěřil, že by to vůbec nějak šlo. "Nebo třeba nechat zemi vyschnout tak, že by na ní zaniklo vše, co jsem tak nenáviděl," řekl možná až s děsivou upřímností, jako by se na to chystal okamžitě ve chvíli získání takové magie. Příliš však nepochopil, proč by vlčice chtěla léčit ohněm. K čemu to bylo dobré? Oheň dokázal spíše jen zraňovat, ne? Chvíli nepřítomně koukal. než se zeptal: "A proč?"

Tuhle otázka si tady nejednou položil. "Nezbývá než věřit, že to sen není," pousmál se na vlčici. Úsměv to nebyl milý, přívětivý nebo uklidňující. V situaci vyzněl spíše sarkasticky nebo při nejmenším ironicky. Neměl jediné rozumné vysvětlení toho, co je realita a co je sen. A přitom by ho nikdy nenapadlo, že s něčím takovým bude někdy mít problém. Skoro by řekl, jako by padl únavou někde v poušti, zavřel oči... a snil. Snil o tom, jak je uvězněný na cizích ostrovech plných podivností, vlků a věcí, které nikdy před tím nikde neviděl, ba dokonce o nich ani neslyšel. Jenže se obával, že právě tohle je ta realita. Vždyť tu byla i Zeinab, která se zkrátka sžila s tím, že zpátky domu se už také nejspíš nepodívá. To by mohl být snad dostatečný důkaz toho, že to, co se děje, je skutečné, ne? V pochybách ho stále držel ten - snad - podivný sen se Satekhmem.
Její další otázka ho opět nechávala v napětí. Copak věděl, co za magie vůbec existuje? Znal jen tu ohňovou - tedy, pár už jich tu viděl a poznal, ale nevěděl, co konkrétně všechno umí. Zazmatkoval. "Chtěl bych ovládat Slunce," odpověděl prostě. "Přijde mi mocné. A má blízko k ohni," doplnil. Byla to těžká improvizace. Vlastně si vůbec nedokázal představit, jak by taková magie vypadala.

Zamyšleně sledoval její tyrkysová šál a přemýšlel, jak k němu asi tak přišla. Možností bylo spoustu, vůbec by se totiž nedivil, kdyby ho prostě našla třeba na stromě, vždyť byl na Mois Gris. První, na co narazil při probuzení na těchto ostrovech, byl most. Tedy, skoro první. Ten taktéž považoval za dílo člověka, stejně jako látku a další nepřirozeně/nepřírodně vypadající věci. Jenže člověka tu nikdy nikde nepotkal. Při svém zamyšlení poslouchal slova Deinell, která, byť se tu narodila, popisovala podle všeho zážitek dost podobný tomu jeho.
"Myslím, že ne," řekl prvně a oči od šálu odtrhl, aby se jí podíval do očí. "Potom by byly celé tyhle proklaté ostrovy jen sen mnoha vlků. I když bych tomu rád věřil, tak nevěřím," prohlásil pak, načež se rozhlédl kolem, jako by hledal nějakou trhlinu v realitě, nebo co.
"Jde o princip a úctě k tradici. Ne o to, zda se zrovna dívá smečka," opět odpověděl Deinell odmítavě a přešlápl. Zamrkal na ní u toho svýma cihlovýma očima, jako by jí tak snad chtěl dát najevo, jak je díky nim mocný a ona to teď nebude moct vidět, protože on jen nechce, aby to viděla.

Hudba ho překvapila, to ano. Byl to pro něj zcela neznámý pojem. Snažil se to pochopit, ale bez názorného předvedení to dost dobře nešlo. A proto nejspíš se Deinell odhodlala k zazpívání písně onoho vlka. Set se sice tvářil, jako by se ho to ani netýkalo, ale uvnitř v něm přímo vřel kotel plný emocí. Líbil ose mu to? Nebo ne? Co to vlastně bylo? Zůstal mlčky stát a přemýšlel, jak reagovat. Nevědomě u toho naklonil hlavu na stranu. "To je... hezký," vytlačil ze sebe nakonec, ačkoliv jako hezký by popsal spíš třeba... poušť. Ne hudbu. Stejně tak, jako nedokázal tento nový pojem uchopit, nedokázal porozumět ani pocitům, které v něm hudba vyvolala. Ptačí zpěv byl něco zcela, zcela jiného.
Měl pocit, že tihle její přátelé byli z jiného světa. Jenže pak si vybavil, že se přece narodila tady pod tím stromem, takže se sem nedostala tak, jako tehdy on. A existovali vůbec? Nakonec usoudil, že ten bard i ten kouzelník budou stejně reální, jako ta její sestra.
Magii ukázat nechtěl a ani nemohl. Její poznámku proto úmyslně přešel, neměl k tomu co dodat. Raději. "Moje smečka... je hodně daleko," odpověděl opět velmi neurčitě. Všichni, které znal, byli vlastně na jiném světě. A to bylo sakra daleko.