Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Díky za hru a prosím po jednom % do každého, díky!

Zapsáno

Cítit vítr celým tělem, to ještě chápal, ale ne to, že mluví. Mluvil k němu někdy oheň? Ne. Jak to, že vítr mluvil? Nebo to byla nějaká vyšší fáze oné magie? Říkal si, že to není vůbec špatné rozumět větru. Musela vědět všechno o všem, co se na ostrovech děje, no ne?
"Jo," potvrdil Deinell její odhad. Jeho magií sice byl oheň, ale uměl s ním pěkný houbový. Ani si dodnes nedovolil svou magii zkoušet, a tak ani nemohl vědět, jestli umí alespoň to houbový. Cítil se díky tomu dost v nevýhodě, raději se proto tvářil stále sebevědomě a bez ohrožení, aby si náhodou vlčice nepomyslela, že by byl snadnou kořistí - což by rozhodně byl.
V jejím vyprávění se opět - jak jinak - ztratil. Kouzelník, klerik, bard?! Z jaké planety u všech čertů tahle vlčice přiletěla? Zakroutil hlavou, nejspíš už poněkolikáté. "Písničky, jo?" zopakoval, jako by mu zrovna tohle mělo připadat nejméně uvěřitelné. "A ty se od něj taky učíš zpívat?" lhal by, kdyby tvrdil, že se ptá čistě ze zájmu a z dobroty. Tak trochu si z ní utahoval. Možná byl suchar, ale zpěv byl přirozený ptáku. Ne vlku. Nedokázal to pochopit.
Ta jména podle všeho patřila obyčejným vlkům. Jeho zájem opadl. "Neznám," odpověděl znovu to samé. Neznal bylinkáře a ani žádného bílého vlka nikdy neviděl. Jen Astrid byla trochu bílá. Poslední otázka ho pak hrozně vyděsila. Vnitřně. "Ne," odpověděl zostra. "Tradicí mé smečky bylo, neukazovat magii před ostatními. Nesmělo se to," řekl hned na to, aby si nepomyslela, že ji třeba nechce ukázat proto, že ji neumí. Domníval se, že si tak zachránil kožich.

Pochopil, že jejím elementem je vítr. Další věc, která mu zpočátku přišla hrozně zvláštní. V jeho zemi se musel stydět, že je "posedlý" ohněm. Byl skoro vyhnanec. Tady by byla snad ostuda, kdyby někdo nějaký element neměl. Tady bylo všechno tak jiné! Proto Setovi také trvalo tak dlouho, než se s místními podmínkami trochu sžil. Nikdy by nevěřil, že si mohou být světy tak odlišné.
Vůbec se mu nelíbilo, když ho ofoukla, nicméně kromě přísného výrazu, který měl tak či onak celou dobu, na sobě nedal nic znát. "Zajímavý," zkonstatoval neutrálně a uši natočil do stran. "Jen sem nevěděl, že mluví," upřesnil svou nevědomost, když, jak doufal, s aplikací své magie přestala. Přesně tohle byla ta chvíle, kdy si uvědomoval, že by měl na té své magii urychleně začít pracovat. Neumět tu kouzla se zdálo jako obrovská nevýhoda, a tak se za čas prostě smířil s tím, že by se za ní stydět neměl a měl by se přimět k tomu, začít oheň cvičit, i když to ještě před pár lety bylo naprosto nemyslitelné a zakázané.
V jejím vyprávění se ztratil. Louka, hory les... právě mu popsala, jak vypadá 90 % plochy na těchto ostrovech. Párkrát rozvážně zamrkal. "Neznám," odpověděl opět suše. "A co tě naučil?" skoro se bál zeptat, ovšem její odpověď pro něj byla důležitá v tom, že by třeba objevil další možné schopnosti a magie tohoto světa.
"Neznám," nechtěl se opakovat, ovšem její další otázka tuto odpověď přímo vyžadovala. "Měl bych?" opět svou odpověď doplnil otázkou a přemýšlel, co by to asi mohlo být za velikány a co uměli tak mocného, když je tu vyjmenovala. Že by další bohové? V tu chvíli zbystřil, snad aby věděl, s kým dalším si tu má srovnávat účty. Ačkoliv po těch prožitých měsících tady musel uznat, že je život zde mnohem snazší, než jaký měl předtím, nelíbilo se mu, že se sem dostal z neznámých důvodů a proti své vůli. A že v tom roli hrál snad i... Satekhm. Při její otázce si povzdychl. "Měl jsem taky sen. A nevím, jestli to byl sen," popsal svou příhodu. Příhodu, při které se dostal na Mois Gris. Kdy se mu do obličeje vysmíval ten démon, pouštní duch, Satekhm. To bylo to poslední, co viděl ze svého světa.

Očima pátral v okolí po nějakém zbytku nor, či něčem, kde asi tak mohla vyrůstat vlčata. To se tu jako jen tak plácali pod stromem? To se nebáli, že ta vlčata něco zabije? No... jeho úvahy asi byly oprávněně plné obav, dost možná, že třeba ten její sourozenec sešel podobným způsobem. Přemýšlel, co za rodiče ta nebohá vlčice asi má. Zmínku o její sestře raději přešel, protože měla-li by to být ta neviditelná vlčice, se kterou údajně hovořila na louce, toto téma nechtěl znovu otevírat. Kdoví, jak to s jejími sourozenci doopravdy bylo - jestli třeba nebyli neviditelní rovnou všichni. "Hm," dodal nakonec jen na znak, že Deinell poslouchá, a že ji neignoruje.
"Rozumíš větru?" zeptal se překvapeně, i když ne tak překvapeně, jako na začátku. Na podivnosti této vlčice si zkrátka musel zvyknout už za tu krátkou chvíli, jinak by si z těch jejích zázraků a podivností přivodil třeba infarkt. Tu vlčici absolutně nedokázal pochopit. Že se chová jako praštěné vlče ještě zvládal, i to, že trpí přeludy. Ale že doposud ani nepoznala, co je to smečka? Vždyť tady si na tom všichni tolik zakládali. Ušklíbl se. "Smečka? To je... skupina vlků. Asi to má pro každýho trochu jinej význam," pokrčil pomyslnými rameny. "Je jich tu několik. Prostě tam přijdeš a zkusíš nabídnout své síly ku prospěchu oné společnosti. A buď tě přijmou... nebo ne. Na oplátku za to máš asi něco jako je ochrana, domov a žrádlo skoro bez námahy - lovíš s ostatníma, ne sám," dodal pak, načež zavzpomínal, nakolik jiná byla třeba jeho pouštní smečka.
"Jakýho čaroděje?" zeptal se znovu, avšak už vůbec ne překvapeně. Znělo to... zvláštně, ale divnější by bylo, kdyby Deinell řekla něco normálního. S jejím zamyšlení pak ale musel souhlasit. Snad poprvé. Ihned se mu vybavil jeho sen s pouštním démonem, do dnešního dne nevěděl, zda to byla pravda, nebo sen. "Jo. Asi vím, o čem mluvíš," řekl prostě. Nebyl zrovna hovorný a sám o sobě nemluvil už vůbec rád.

//Kvetoucí louka

Před nimi se začal rýsovat statný strom, který už z dálky vypadal... jinak. Setekhovi celkově trvalo docela dlouho, než si vůbec na nějaké stromy zvykl. Než se dostal na Mois Gris, znal sotva křovité porosty, palmy a suchou trávu. Kromě suchomilných rostlin neviděl nikdy nic, a tak potom, co si zvykl na lesy a zdejší husté, živelné porosty, ho nepřekvapilo ani to, že je nějaký strom modrý. Byla to pro něj úplně stejná fantazie, jako třeba vzrostlý obyčejný dub. Z jeho zamyšlení ho vytrhla opět slova vlčice. Musel uznat, že ho šokovala snad každá věta, kterou doposud vypustila z tlamy. Se zamračeným, či spíše zasmušilým výrazem se po ní ohlédl. "A-ha," řekl nejistě. Prvně si jen pomyslel, že je zvláštní, jak mluví o svém sourozenci, avšak po chvíli mu došlo, že její bratr možná nebyl tak úplně... živý. "To mě... mrzí?" řekl opět nejistě, avšak s jistým otazníkem na konci. Vůbec totiž nevěděl s určitostí, že její sourozenec nepřežil. Zakroutil hlavou. Deinell byla opravdu velmi, velmi zvláštní.
Zastavili se až pod stromem. "Jo. Pěkný místo k narození," dodal, načež kecl zadkem na zem a olízl čumák. "Takže nejsi z žádný smečky?" zeptal se pak prostě, když usoudil, že na žádném smečkovém území teď rozhodně nejsou. Ale třeba tu tehdy ještě nějaká smečka byla, kdoví.

Tak to jdu zkusit též... Chtěla bych moc poprosit o slot na další charakter - čtvrtý:

• přibližně rok a půl na MG -> ✓
• na prvním charakteru cca 200 postů: 210/200 -> ✓
• na druhém charakteru cca 100 postů: 118/100 -> ✓
• na třetím charakteru cca 35 postů: 35/35 -> ✓

Za předprázdninový a částečně prázdninový výpadek se omlouvám, státnicovala jsem a dělala přijímačky, tak šly hry celkově stranou :< i když málo, tak jsem tu ale i tak byla, teď už jsem plně zpět!
Budu doufat třeba i jen ve zvážení udělení čtvrťáka dodatečně... Děkuji!

Schváleno

Vlčice se chytila vzpomínky na modrý strom. I tentokrát se ubránil tomu, aby protočil očima, když navrhla, aby se na něj šli podívat. To tak totiž bylo něco na Seta. Na chvíli musel zadržet dech, aby si alespoň na protest nepovzdychl. Dělal to nejspíše právě proto, že vlčice byla tak mladá.
"Jojo... nemůžu se dočkat," neodpustil si nakonec poznámku prodchnutou sarkasmem. Váhavě se vydal jejím směrem, zatímco se naposledy ohlížel po okolí, zda je třeba nesleduje nějaký stín té její sestry. Snažila se ho teď vlákat do pasti? Pokud ano, následoval ji slepě jako ovečka na porážku. Tentokrát si povzdychnout musel. Připadal si hloupý a slabý, choval-li se natolik přátelsky. Nebo snad jen vyšel ze cviku a zapomněl, jaké to je s někým mluvit? Bylo to už tak dávno, co tu potkal nějakého vlka. Skoro by i zapomněl, že už není na své milované poušti, kde bylo vlků taktéž velmi poskromnu a tehdy býval ještě skoro vděčný, když si mohl s někým promluvit.
Ve chvíli, kdy byl nazván tygříkem se však již protočení očím neubránil. On snad ani nevěděl, jak takový tygřík vypadá, ovšem ta zdrobnělina ho velice iritovala. Dokonce se z jeho hrdla ozvalo i nesouhlasné zamručení, protože na to chtěl něco říct, ale na poslední chvíli si to rozmyslel. Jen zhrzeně ohrnul pysky a šel ve volném závěsu za flekatou vlčicí.

//Modrák

Jo.. já taky ne... pomyslil si v duchu, i když se odtud právě vrátil. A na hodně dlouho tam zase nebude. Jeho tělesná schránka pro takové podmínky absolutně nebyla stavěná. Necítil se tam dobře, i když musel uznat, že pohled to byl minimálně zajímavý.
"No jo... taky jsem tu párkrát byl," plácl, aby řeč nestála. Vlčice musela být velmi mladá. Už jen podle toho, jak mluvila, nevěřil, že jde o skutečně dospělou vlčici. Jeho protivné já tak trochu pookřálo, hlavně, když se mu stále více vnucovala myšlenka, že je ta cizinka opravdu trochu... šílená. "Tak to jsem opravdu neviděl," uznal suše. I tak to byl na jeho povahu výkon, že u toho ještě neprotočil očima. Pak jen pokýval hlavou. "V tom případě jsem vás nerad vyrušil," řekl upřímně vlčici a pak si tiše povzdychl. "Jsem Setekh'oe," představil se konečně. Mrzout to byl, to jo. Ale zlý nebyl. Ani hulvát nebyl, a tak, ačkoliv nerad, představil se té cizince.

Ačkoliv si ve své mladické sebedůvěře myslel, že na tomto světě již poznal vše, za krátko zjistil, že tady nikdy nelze znát vše. Tahle vlčice byla zdaleka to nejpodivnější, co na těchto prokletých ostrovech našel. Vlčice nakonec uznala, že tam její sestra skutečně není a začala na ní volat. Setekh se intenzivně snažil dopídit tomu, zda jde o nějaké hloupé divadýlko, nebo je vlčice tak trochu pošahaná. Pachy nasával jako divý, avšak kromě vlčice před sebou necítil vůbec nic. Že by se s neviditelností smazaly i veškeré pachy onoho jedince? Postupně se začal utvrzovat v tom, že jde spíše opravdu o pošahanost vlčice, než její snahu přepadnout ho a zbavit života. Nedůvěřivě se pomalu posadil do trávy a černohnědou vlčici nespouštěl z očí. Notnou chvíli byl zbaven slov - vůbec nevěděl, jak na to všechno reagovat. "Šel jsem ze severu. Prostě jsem tu na tebe narazil," řekl nakonec zcela neutrálně, jako by všechno to, co teď řekla, snad ani neslyšel. "Cos tu dělala ty a tvá sestra?" zeptal se pak možná vcelku odvážně, avšak čím dál tím méně věřil tomu, že má vlčice s tyrkysovou šálou zlé úmysly.

Musel uznat, že tohle tedy bylo lehce zvláštní i na poměry Mois Gris. Tvířil se však zcela neutrálně, jen očima stále bloudil v okolí, jako by toho "někoho" hledal. Odpovědi, jaké se dočkal, se ale již musel podivit. Takže tu skutečně někdo byl? Znepokojeně zastříhal dlouhýma ušima a vlčici si nedůvěřivě změřil pohledem. "Aha... a... kde tvá sestra teď je?" sžil se s faktem, že je prostě neviditelná. Snad by si teď každý mohl domyslet, co všechno se Setovi honilo hlavou. Cizince nevěřil ani nos mezi očima a očekával, že ho snad z každé strany pokouše její neviditelná, údajně, sestra. Její otázka ho však překvapila ještě víc. "Cože?" zeptal se zmateně. Nevěřil, že to myslí vážně. Snažila se ho snad vytočit? Zamračil se na tmavou vlčici a udělal krok vzad na důkaz znepokojení a nedůvěry. "Nikdo tu se mnou není. To snad vidíš," dodal podrážděně, protože měl za to, že si z něj vlčice utahuje. Následně se opět nervózně rozhlédl, jako by trpěl nějakým stihomamem.

A vlčice v hovoru k sobě pokračovala. Sice neslyšel dobře každé slovo, ale věděl, že neoslovuje sebe sama. A co by bylo vlastně divnější? Že mluví sama k sobě, nebo k někomu, kdo tu není? Nebo snad šlo zas o nějaké další zvláštní schopnosti? Vlčice si ho za krátko všimla a zamířila jeho směrem. Ani teď Setekh nebyl schopný kohokoliv jiného spatřit. "Zdra-vím...?" řekl trochu zmateně a zároveň velmi nedůvěřivě. Jeho podezřívavá mysl si totiž domyslela, že se mohla bavit s někým, kdo je neviditelný... a cítil se tak v ohrožení. Tenhle svět ho snad nemohl překvapit už ničím. "Jsi tu sama?" zeptal se možná trochu zvláštně, avšak byla to asi nejnormálnější otázka, která ho napadala k jejímu oslovení. Nebylo to zrovna zdvořilé, avšak pocit ohrožení u Seta převládal nad slušností. Očima stále bloudil za jejími zády a snažil se nasát každičký pach z okolí, jako by se neviditelného útočníka snažil vyčuchat.

//Ledové pláně přes tajgu

Zpáteční sestrou se znovu trochu rozehřál a rozhýbal ztuhlé končetiny. Po několikahodinové túře zjistil, že sever sice nemá stále v lásce, avšak o něco více v lásce, než předtím. A to jen za tu milou a přesto smutnou vzpomínku na jeho domov, který se mu naskytl při pohledu na nekonečné pláně plné sněhu, mrazu a smrti. Tu smrt měly pláně s pouští společnou. Tu nekonečnost, věčnost a nejhlubší samotu sdílely mezi sebou jako ty nejlepší přítelkyně. Jak jen si ale mohly být tolik podobné, když byly zcela odlišné? Setekh pokračoval zadumaně v cestě, dokud nenaznal, že se konečně zbavil toho hlodavého mrazu v srsti, který tak hladově svíral jeho štíhlé tělo. Ani si nevšiml, že se nachází poblíž vlčice, dokud nezaslechl její hlas. Zmateně se ohlédl, jako by se probudil z nějakého snění a prohlédl si cizinku stojící opodál. Prohlížel si jí zejména proto, že jeho pohled zaujala tyrkysová látka kolem jejího krku. Opět mu připomněla dílo lidských bytostí. A také si připomněl setkání s tím černým vlkem, jehož jméno si již nevybavil. Také měl látkový plášť. Přestože své podivení neskrýval, nezůstal již vyjeveně civět. Přeci jen si za ten čas na Mois Grisu zvykl na různé podivnosti. Nic však neříkal a jen mlčky stál. Po chvíli si totiž uvědomil, že vlčici slyšel hovořit, ale neviděl, s kým.

//Tajga

Kolem něj bylo čím dál tím méně stromů. Postupně se ztrácely v nekonečné pláně zářivě bílé barvy. Po několika hodinách cesty se Setekh nacházel tak sám, jak již dlouho ne. Při své cestě na sever čekal mnoho, avšak že se mu naskytne pohled jako tento, to si nemohl pomyslet ani v nejdivočejších snech. Holé pláně ho donutily zastavit. Přestože zimou už skoro umíral, musel se pod návalem hořké nostalgie zastavit a rozhlédnout se. Nikdy by si to nepřipustil, avšak ten pohled ho přiměl téměř k pláči. Neplakal, ale vzpomínal. Ty pláně vypadaly tolik jako jeho poušť... Snad ani jižní duny mu nepřipadaly tak nekonečně prázdné a důvěryhodné, jako tahle pláň. Jen tu místo horka byl mráz a bodavý vichr se mu zapichoval mezi žebra. Setekh se zhluboka nadechl, načež se mu z tlamy vyvalil mohutný, horký opar. Věděl, že dál už nemůže. Nebyl na takové prostředí stavěný. Věděl, že by tu zahynul. Když už byl mráz téměř nesnestielný, vydal se ve svých rozfoukaných šlépějí zpět, odkud přišel.

//přes tajgu Kvetoucí louka

//Hraniční pohoří

Přituhovalo. Nejen proto, že se blížila zima. Ale také proto, že byl čím dál více na severu. Už teď se sever Setekhovi protivil. Neměl v sobě kousek jeho domova. Nic tu nebylo takové, jaké to doposud znal. A tento názor nemínil jen tak změnit. Jeho krátká srst bez podsady nechávala ledový vzduch bičovat jeho kůži a Setekh dál na sever pokračoval jen se zaťatými zuby. Měl sice v plánu něco ulovit a doplnit síly, avšak k nosu se mu donesl pach zdechliny. V minulosti byl zvyklý takové krmi, ačkoliv teď se mu to zádlo skoro až nechutné. Kde byly jeho zvyky? Kde bylo jeho já? A jak dlouho už tu vlastně byl? Tyhle otázky si již přestal pokládat. Měl pocit, že ho dohání k šílenství. Odpověď na ně totiž nebyl schopný nalézt a namísto toho se jen trápil a mučil ve vzpomínkách. Po čichu nebylo těžké mrtvolu zajíce najít. Vypadalo to, že ho chytil nějaký dravec, orel, či tak podobně. Zajíc byl sice ujedený, ale velká část z něj tu stále zbývala právě pro Setekhův prázdný žaludek. Vlk zbytky zhltal a odhodlal se k další cestě na sever.

//Ledové pláně

//Nížina hojnosti

Vážně to byla krev, co ho teď poháněla? Nebo jen touha objevovat onen záhadný sever? Od možnosti číslo jedna ho totiž odrazoval fakt, že šel lovit na tak nešikovná, nepraktická místa, jako byly hory. Aspoň se mohl trochu procvičit v lovu, ne? Čumák sklonil k zemi a stopoval cokoliv, co by jevilo zájem o to, stát se jeho svačinou. Zajíci se do těchto míst už moc asi nepouštěli a žrát maso staré kozy se mu tedy moc nechtělo. Na chvíli se zastavila přemýšlel, zda to vůbec za to stojí. Olízl si mlsně čumák a po důležité rozvaze pokračoval v cestě napříč horami, hledajíc to, o čem sám nevěděl, že hledá. Sem tam klopýtl a jen tak tak udržel rovnováhu, avšak bez zranění se mu podařilo pohoří přejít.

//tajga