Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Trochu jsem se usmála na Zinka, který ostatním sdělil, že jsem byla dobrý lovec. To jsem si upřímně moc nemyslela, byla jsem v této činnosti průměrná. Průměrná, ale pravda, ne úplně marná. Ale jako talent nebo něco takového jsem to určitě nebrala. Co se kotle týkalo, neměla jsem nejmenší ponětí, o čem to mluvil. Ale nebylo to na mě, takže jsem se tím naštěstí nemusela zaobývat. Ale ani Lissandra nevypadala, že by byla do jeho činnosti zabraná. O co šlo?
Mezitím, co jsem si ještě takhle z dálky prohlížela stádo, všimla jsem si, že mě něco lechtalo v srsti. Překvapeně jsem se otočila a spatřila modrého ptáčka, co se mi vrtal v chlupech na zádech. Byl roztomilý, takže jsem ho nechala.
Když se Vino s Lissandrou rozešli za svojí kořistí, už bez ptáčka jsem se koukla na Zinka a rozklusala se za naší obětí. Ze začátku jsem vykračovala relativně rychle, stále jsem byla však přikrčená a snažila se k nim dostat co nejblíž bez toho, aniž by se mě všimly. Nechtěla jsem se totiž namáhat dlouhým během, kdybych na sebe upozornila dřív a ony začaly běžet už předtím, než bych byla dostatečně blízko. Sem tam jsem koukla na Zinka, abych kdyžtak viděla, co měl v plánu dělat. Bylo by dost špatné, kdybychom spolu nekomunikovali a nespolupracovali.
Když přišla chvíle, abychom naší srnu(nebo laň?) trochu prohnali, rychle jsem vystartovala ze svého místa a pohledem těkala mezi naší srnou a srnou Vina a Lissandry. Naše se zdála pomalejší... a co se mi tak zezadu zdálo, pravděpodobně kulhala na levou zadní nohu. Nezdála se sice vyloženě zlomená, ani z ní netekla krev, ale nenašlapovala na ni tak dobře, jako na ty ostatní. Proto jsem brala Vinovo přesouvání k nám jako souhlas, že my měli většího mrzáka.

Jméno: Socoro
Počet přihlášení: Teď by to bylo potřetí (ale v obou předtím jsme byli první a je na mě spoleh!)
Preference: ... vlastně myslím, že by nám to spolu s Atroxem, Lissandrou a Vinem mohlo jít celkem dobře.
Výběr: Nezáleží

<< Daén přes les Alf

Když jsme se rozešli lesem, od ostatních jsem poodešla stranou, abychom nehledali všichni stopu na jednom místě. Dokonce jsem měla chvíli i pocit, že jsem pach vysoké zacítila, no přišel mi dost starý na to, abych ho následovala. Bylo víc pravděpdobné, že někde dál by se mohl objevit další, novější. Klidně i od toho samého stáda. Kdybychom však nemohli delší dobu nic najít, pokusila jsem si zapamtovat místo, kde jsem vysokou cítila. Na chvíli jsem zvedla zrak ze země, jak jsem hledala stopy a podobné nápovědy, které by mi řekly, jestli tudy něco v dohledné době neprošlo, abych se podívala, jak na tom byli ostatní. A ukázalo se, že jsem se podívala v pravý čas, protože Lissandra se zrovna v té chvíli rozběhla kamsi k okraji lesa, kde se zastavila a nám se naskytl pohled na stádo.
Slova se tedy ujal Vino, kterého jsem poslouchala přitom sledovala všechny kusy vysoké před námi. To co říkal, dávalo smysl. Akorát jsem se trochu bála, co se naší spolupráce se Zinekm týkalo. Aby ty roky, co jsme se neviděli, nezničily celý lov. Avšak já jsem měla v plánu se snažit, aby se tak nestalo. "Nemám s tím plánem problém," vyjádřila jsem se po chvíli a přešlápla na místě.

Asi jsem nechtěla dál rozebírat naše rodiné vztahy. Stejně mě to akorát ničilo. Takže jsem pak už jen mlčela a sledovala rozhovory ostatních, ke kterým jsem tak jako tak neměla co říct. Shine jsem neznala, Freki vypadal už relativně dobře a Lissandra mluvila hlavně o lovu. Vlastně jsem teď podobnou činnost docela uvítala, slibovala jsem si od ní odreagování. Až budeme všichni spolu pronásledovat kořist, nebude čas myslet na minulost a budoucnost.
Švihla jsem ocasem a koukla na Frekiho, který nás vlastně předtím zravil. Skoro jsem na něj po chvíli zapomněla. "Taky zdravím, snad už je ti líp," koukla jsem na něj pro jistotu ještě jednou. Vypadal docela střízlivě, ale možná to byl jenom dobrý herec a akorá se snažil o to, aby vypadal dobře. I když to mi přišlo dost nepravděpodobné.
Dál už jsem však jen následovala ostatním skrze les. To bylo docela logické, v takhle hustém a hornatém lese by se nelovilo nejlépe. Ne, že by se to nedalo, ale když jsme měli možnost jít někam, kde by to mohlo lepší, proč ji nevyužít, že?

>> Ostřízí zrak přes Les Alf

I přes to, že Vino s Liss mi potvrdili, že jsem žádnou halucinací nebyla, Caelum se stále choval odtažitě. Jako bychom byli dávní známí. A ne rodina. Už sice asi pochopil, že jsem tu doopravdy byla, no žádný úsměv nebo radostné přivítání se nekonalo. Lhala bych, kdybych řekla, že se mě to nedotklo. Ale možná to tu všechno akorát nechtěl rozebírat před ostatními. Nebo tím jsem se minimálně uklidňovala.
Trochu nechápavě jsem se zamračila, když mi strčil packou do čumáku. "Já nejsem halucinace," řekla jsem ještě jednou, o něco víc vážněji. "Já vím, proto jsem sem přišla," odpověděla jsem bratrovi. Přišel mi jiný, než tehdy. Možná si zažil další hrozné věci, které ho změnili. Ale i tak mi to přišlo líto, že už to nebyl takový Caelum, jakého jsem znala.
To už se však Freki trochu vzpamatoval z účinků té houby. A do lovu se mu očividně moc nechtělo, když se tak honem nabízel k hlídání vlčat. Osobně bych mu teď asi nesvěřila ani jednu z těch věcí, ale to už bylo asi na Lissandře.

Shine? Tohle jméno se tady opakovalo až moc často na to, aby to byla jen tak ledajaká vlčice, kterou potkali cestou. Podle Caelumova zájmu jsem tipovala, že to byla buďto jeho kamarádka nebo možná i partnerka. Ale to by pak nedávalo smysl, proč tu nebyla s ním. Navíc s nimi očividně byla v těch bažinách, takže jsem jí odhadovala spíš na tu kamarádku.
Dlouho ztracený bratr se však zdál mimo. Možná se v té vodě, o které všichni mluvili, také bouchl do hlavy. Upřímně to bylo ale o dost snesitelnější vysvětlení jeho ignorování mé osoby, než že by na mě byl naštvaný nebo mě zapřel. I když jsem si nebyla vědoma důvodu, proč by to dělal. Starostlivě jsem se zamračila a udělala k Caelumovi krok. "Já nejsem halucinace. Lissandra, Vino a možná i Freki mě normálně vidí," odpověděla jsem mu.
Nebyla jsem si jistá, jestli Freki v tom svém stavu vůbec vnímal tuhle realitu, ale stále bylo dost pravděpodobné, že jsem i pro něj nebyla neviditelná. Po svých slovech jsem se ještě na Liss s Vinem otočila, aby mi potvrdili to, že jsem byla stejně jako oni hmotná.
"Přišla jsem před pár dny na ostrovy," dodala jsem ještě, abych mu vysvětlila svou přítomnost zde. "A potom našla tuhle smečku," oznámila jsem mu, i když to bylo asi dost jasné na to, abych mu to vysvětlovala. Avšak doufala jsem, že s tímhle vysvětlením by mohl upustit od toho, že jsem byla pouhou představou.

Lissandřina slova, že by měl být Freki v pořádku co nevidět, mě moc neuklidnila. Protože v podstatě stála jen na tom, že Freki jí v tomhle stavu řekl, že ty houby jenom olízl. A vzhledem k tomu, že ještě před chvílí nazýval Lissandrou i nedaleký pařez, nebyla jsem si jeho výpovědí tak moc jistá. Každopádně, pokud se Liss rozhodla, že bude dobrej, tak jsem jí holt musela věřit. Starat jsem se o něj v tomhle stavu upřímně moc nechtěla.
"Jo, můžeme klidně na ten..." začala jsem větu a ohlédla se za vlkem, který právě přišel. Lov," dopověděla jsem a stále užasle zírala na mého... bratra. Prvně jsem si nebyla jeho identitou jistá, protože měl jiný kožich a i jeho pach se malinko změnil, no i přes tyhle změny jsem si byla jistá, že šlo o něj. Ignoroval mě? Vážně mě ignoroval? Neviděli jsme se takovou dobu a on se na mě ani nepodíval? "Caelume?" oslovila jsem ho jeho jediným jménem, které jsem znala. Můj bratr začal radši plácat něco o odvaru, než aby se na mě vůbec nemusel kouknout. Stáhla jsem uši a celou tu dobu ho sledovala. "Můžeš se na mě alespoň podívat...," řekla jsem po chvíli, teď už relativně smutně.
I když jsem ze začátku byla jeho chováním spíš v šoku, teď mi to přišlo celkem líto. Neviděli jsme se tak dlouho a já ho měla stále ráda. Jako každého člena mé rodiny. Ale podle jeho chování on očividně buďto ne... nebo těžko říct, co se mu honilo hlavou.

Sledovala jsem zfetovaného Frekiho a trochu se nad jeho chováním usmívala. Věděla jsem, že to byl celkem problém, protože vlk se nijak neovládal a klidně si mohl něco udělat. Zvedla jsem se proto ze sedu, oklepala se a přišla trochu blíž k vodě, abych se ujistila, že se vlk netopil. Ale kdyby ano, pravděpodobně by u něj stála Lissandra o dost dříve než já. I tak jsem ale nemohla jen tak poklidně stát opodál. Takže ten nám s lovem určitě nemohl pomoct.
Jak jsem tak stála u břehu jezera, dostal se ke mě podivně známý pach. Jako bych se zase dostala do mých mladých let, kdy jsem byla ještě se sourozenci. Nebrala jsem to ale moc vážně, protože tu nikdo z nich být prostě nemohl. Přikládala jsem proto tuhle skutečnost tomu, že jsem byla stále ještě unavená z cesty a z příchodu na ostrov. Co jsem tak věděla, s vlkem, co snědl houbičky se nic moc dělat nedalo. Akorát možná tak čekat, než by se vrátil do normálu. "Co s ním budeme dělat?" zeptal jsem se Lissandry. Nechat jsme ho tu nechat napospas jeho osudu. Minimálně ne v tomhle stavu.

Vlčice se mi po chvíli stratila z dohledu, takže jsem se rozhodla svou pozornost věnovat plně jen Vinovi a Lissandře. Co se lovu týkalo, taky bych byla radši, kdyby se k nám ještě někdo přidal. Sice jsme byli tři, ale no... já moc silná nebyla. A na strhnutí vysoké jsme prostě nějaké silnější jedince potřebovali. I když jsem tedy nepochybovala, že Lissandra by dokázala se svou fyzičkou překvapit, sama by jelena asi nestrhla. A pokud byl Vino na ostrovech chvilku jako já, pravděpodobně na tom nebyl se sílou a výdrží o moc lépe.
"Vlčata mám ráda, klidně na ní můžu dát občas pozor, kdyby ostatní neměli čas," navrhla jsem Lissandře. Vlčata mi totiž alespoň trochu vynahrazovala to, že já se těch svých musela vzdát. Každopádně bych ale pochopila, kdyby mi to vlče nechtěli jen tak nechat, když mě v podstatě neznali.
Když v tom najedou se kousek od nás objevil zmatený vlk. Byl retardovaný? Sledovala jsem jeho počínání a zmateně koukla na Lissandru, která ho očividně znala. Freki? To byl ten... ten Freki? Upřímně jsem si ho představovala o dost jinak, když o něm Liss mluvila. Když pak ale začala mluvit o houbičkách, došlo mi, že se sjel. Věděla jsem, že něco podobného nějaké druhy hub i rostlin dokázaly, ale nikdy jsem toho nebyla svědkem a ani jsem nikdy žádnou neochutnala.

Vino očividně neměl moc náladu se na svoje neštěstí koukat pozitivně. Asi to pro něj bylo ještě moc brzo, aby se na celou tu situaci koukl s nadhledem. Radši jsem do něj proto moc dál nerýpala, narozdíl od Lissandry jsem se v jeho naštvání tak moc nevyžívala. I když chvílemi to bylo trochu vtipné. Došla jsem až k vodě a trochu se napila, neměla jsem vyloženě žázeň, ale když už jsme tu byli...
Hned poté jsem zvedla hlavu, přičemž mi z čumáku ještě odkapávaly kapičky vody, abych se koukla znovu na fialovou vlčici. Měla jsem ještě nutkání se zeptat, kde ona Dorya vzala takový kožich, ale nakonec jsem se rozhodla zeptat se jí potom osobně.
Mezitím, co se Vino ráchal ve vodě, já se brouzdala na břehu a nakonec vylezla ven a sedla si kousek od Lissandry. "Musíme se nechat překvapit," pronesla jsem a potutelně se usmála, sledujíc Vinovo čelo, které se vznášelo nad vodní hladinou.

Docela jsem byla zvědavá na toho Frekiho, o kterém Lissandra podvídala. Podle všeho jsem však nemusela čekat na naše seznámení dlouho, protože se měli s Lissandrou co nejdřív sejít. "Tak to v tom případě doufáme dva," usmála jsem se trochu. Nebyla jsem zrovna někdo, kdo by toužil po doprodružství a adrenalinu. Ale sedět na jednom místě dlouho bez jakékoli záživné akce se mi taky moc nechtělo.
"Na druhou stranu ale máš teď zase dobrou historku," zazubila jsem se trochu. Když už nic jiného, tak minimálně to, co spolu s Lissandrou zažili, bylo působivé. Byla ale otázka, jestli mu ta historka za riskování krku stála. Než jsme se rozešli k jezeru, ještě jsem se oklepala, abych ze sebe dostala jehličí, které se mi při sezení zamotalo do srsti.
Když jsme pak došli k jezeru, všimla jsem si naproti nám fialově zbarvené vlčice. "A to je kdo?" zeptala jsem se po chvíli. Její barva mě vážně zaujala, ještě jsem neviděla vlka s tak nepřirozenými barvami.

Seděla jsem na místě a kývla, pokud chtěla Lissandra držet smečku v bezepčí před cizinci, dělala dobře. Ale také jí tím pádem držela dál od nových členů. Málokdo byl tak zapálený pro to, přidat se do neznámé smečky kdesi na druhém ostrově, o které nic nevěděl. Po těhle slovech mi ale došlo, že Lissandra buďto bude alfou nebo betu. Normální, obyčejný člen smečky by nikdy takové slovo neměl. Už jsem se chtěla zeptat na její postavení, když v tom se přiřítil další člen smečky. Dost rozrušený. Zběžně jsem si ho prohlédla a došla k závěru, že si musel projít... něčím. "Také mě těší," zvedla jsem koutek v menším úsměvu.
Dál jsem však jen tiše poslouchala jejich rozhovor. A nemohla se víc divit. Ostrovy podle všeho tedy byly ještě záludnější, než jsem si myslela. A věděla jsem, že Vino mluvil pravdu, protože něco podobného říkali, nebo spíš naznačovali, i Tiara s Einarem. O to divnější bylo, že si to Lissandra nepamatovala. Ale nemyslela jsem si, že by lhala. Každopádně jí Vino nevykreslil v tom nejlepším světle. I tak jsem ale asi dokázala pochopit, že se v takové situaci, která byla v těch bažinách, zachovala tak, jak se zachovala. Ale trochu mě zarazil její laxní přístup k tomu, co se mu stalo a že byl tak naštvaný.
Takže jsem absolutně chápala vlkovo rozhořčení, asi by mě její nezájem také minimálně trochu rozhodil. Nebo to možná bylo dobře? Lepší než se ho začít hystericky ptát, co se mu stalo a litovat ho... asi?
Říše mrtvých? Nechápavě jsem kouklala z Liss na Vina a divila se ještě o něco víc, když to Lissandře nepřišlo ani moc zvláštní. Když se mě pak snažili zatáhnout do jejich konverzace, koukla jsem se prvně na Vina. "Na to, jaká je alfa, si asi budu muset udělat názor sama," řekla jsem mu a pak hodila pohledem po Lissandře, která mě ujišťovala, že tohle byla výjimka, což jsem si nebyla úplně jistá, že to byla pravda. Na druhou stranu, alespoň to nebyla nuda. "Předpokládáš správně a nerozhodla. Zůstanu tu přes zimu a pak se uvidí," pronesla jsem trochu pobaveně, protože mi celá ta situace po chvíli přišla absurdní. Člen smečky, který byl uražený a naštvaný na svou vlastní alfu, která to celé brala ale spíš jako zábavné obohacení dne.

Přikývla jsem na její návrh. "Hm, hmm... to zní dobře, takhle bychom to klidně mohli udělat," souhlasila jsem. Znělo to fajn. Být tu nějakou dobu na zkoušku by vyřešilo jak pochybnosti z mé strany, tak ze strany Lissandry. I kdyby nebyla alfou nebo betou, určitě bych měla kladné názory členů smečky k dobru. A to se hodilo vždycky. A i zima by se mi určitě o samotě zvládala o dost hůř, než ve smečce pod ochranou vlků, co měli víc magií a lepší fyzičku, než já.
Možná to mohlo znít sobecky, ale který vlk se při výběru smečky nedíval hlavně na svůj prospěch? Vlastně... který vlk se při každém rozhodování alespoň nekoukl na to, co z toho bude mít. Sobci byli všichni, jen někdo neměl dost velkou odvahu to přiznat. I když to bylo víceméně přirozené. "Myslela jsem si, že tu tahle smečka není dlouho, když se o vás tak málo ví," pousmála jsem se. Bylo by přinejmenším podezřelé, kdyby se tu smečka nacházela několik let a nikdo by v podstatě ani neznal její lokaci. A co se kladného vztahu se Zlatou týkalo, za to jsem byla více než ráda. "Plánujete někdy nějaké setkání smeček?" zeptala jsem se po chvíli. Takové setkání by bylo určitě víc než zajímavé a prospěšné!

Koukla jsem na vodopád a poté zpět na Lissandru. Škoda, že tu nebyl ještě někdo ze smečky, docela bych ocenila, kdybych si mohla prohlédnout vlky, se kterými bych měla následně žít. A já nebyla někdo, kdo ze smečky jen tak odcházel, takže kdybych se jednou měla přidat, bylo by to už asi navždy. Nebo pokud by se něco zásadně nezměnilo. A to tím způsobem, že bych se přes to nedokázala přenést. "V tom případě to tu vypadá zatím nejlépe ze všech smeček, o kterých jsem slyšela nebo na jejichž území jsem byla," zvedla jsem koutek v úsměvu.
Líbil se mi tedy i Zlatý les, ale možná by mě po chvíli ta jednotvárnost začala unavovat. Navíc Tiara říkala, že tam nebyli moc přátelští vlci. I když Lissandra zase naznačila, že tady se členové moc nezdržovali. Takže v tom byly smečky asi vyrovnané. "A jaké s ostatními smečkami máte vůbec vztahy?" zeptala jsme se a naklonila hlavu na stranu. Pokud byla zdejší smečka rozhádaná s každou smečkou na ostrově, tak bych se také hodně nerada přidávala.

"No právě," odpověděla jsem vlčice. To byl ten kámen úrazu, že ať řekla alfa jakoukoli blbost, nakonec se s tím museli členové prostě smířit. A to já nechtěla podstupovat... znovu. Proto bylo důležité, jaká byla zdejší alfa. Ale to jsem stejně počítala, že než by mě do smečky přijmuli, musela by mě vidět. Určitě bych se nepřidala někam, kde bych neznala vysoko postavené vlky. I taková beta měla dost velké slovo na to, abych jí musela poslouchat podobně jako alfu.
"To je docela blbá situace," konstatovala jsem. Na co byla smečka, když se v ni nezdržovali její členové? Na nic. Jednoduše na nic. Protože hlavní účel celého toho společenství byl, aby se na sebe vlci mohli spolehnout. A když nebylo na koho, no... byl to prostě problém. Ale když se o tom vědělo, tak se to alespoň řešilo. To jsem brala jako malé bezvýznamné plus. Kývla jsem na její jméno a naklonila hlavu na stranu. Takže Lissandra.
"Bývala jsem obstojný lovec, ale teď těžko říct... ale stopovat umím dobře, to by mi snad mělo jít podobně jako předtím," pokrčila jsem trochu rameny. Na stopování vlk zase takovou fyzičku nepotřeboval, spíš šlo o to být všímavý. Trochu jsem se opět rozhlédla kolem sebe. "Takže je tu dost zvěři?" zeptala jsem se a nadzvedla obočí. Neviděla jsem moc důvodů, proč by nemělo být, ale vlk nikdy neví.