Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Mlčky se pustím do jídla a občas sleduji své okolí. Astra měla pravdu, tuláci byli nebezpeční hlavně sobě samým. Sama jsem v jednu chvíli byla tulačkou a... jak jsem dopadla. Zemřela jsem... tedy málem... Z nějakého důvodu mě zachránila magie místních ostrovů, která mě sem přivedla těsně předtím, než mě pohřbila lavina sněhu.
Pohlédnu na Astru a chvíli si ji měřím pohledem. To kopnutí muselo bolet a přesto... přesto stále na sobě nedala nic znát. Vzpomněla jsem si na souboj se sněžnými leopardy a následný souboj s Chaosem. Všichni jsme z toho vyvázli živí, ale... někteří si odnesli šrámy. Ani oni na sobě tehdy nedávali moc znát, jak je rány bolí. Astře by se smečka nakonec přeci jen líbila a snad by do ní i zapadla. Jediný problém... stále jsme měli ve smečce slabší vlky. Třeba takový Yaro. Jenže i tihle členové dokázali najít své místo. Souhlasila by s tím i Astra?
Lehce zatřepu hlavou. "Máš pravdu, něco bych jim odnést mohla... i když předpokládám, že přijdou najedení.... Einar je někam vyvedl." řeknu a pohlédnu směrem k horám a pak na Astru. Bylo tohle snad rozloučení? Nebo půjde se mnou?

Astra se snažila při souboji se srnou pomoci jak jen uměla. Za mě to nebylo třeba, udělala práci, kterou já sama provádět neuměla příliš dobře a v podstatě mi srnu naservírovala. Šedé vlčici se to evidentně zdálo málo a tak se skončila s kopancem od srnky na břiše. Všimla jsem si toho, ale ani po ukončení života srny jsem toto nezmínila ani okrajově. Astra nebyla malé vlče, které by potřebovalo rady. Byla si jistě své chyby dobře vědoma a já neměla potřebu na to upozorňovat. Sama jsem za život udělala tolik chyb a kdyby se mě někdo snažil poučovat, asi bych ho na místě stáhla z kůže.
Neměla jsem ani potřebu ji dávat nějak najevo, že vzhledem k síle mám právo na jídlo první já. Místo toho jí rovnou pokynu a pak varuju, když zahlédnu cizince. Při otázce šedivé vlčice se na ní podívám a mírně zavrtím hlavou. "Nijak se nepřibližují a nevypadají, že by se chtěli prát." řeknu nakonec a pohlédnu na Astru, Nakonec se skloním k srně a urvu si jedno velké šťavnaté sousto. Přitom si pomalu lehnu tak, abych stále dokázala přes trávu přehlédnout nížinu a sledovat případné přiblížení tuláků. Olíznu si čenich a pohlédnu na Astru, jestli vyrozuměla mou předchozí pobídku a nečekala snad, až budu mít plný žaludek.

STINA

Neherní maniak:
1. Vlčí glow up
2. Poznávačka vlků XII
3. Emoji kvíz
4. Shipovaná 2022
5. Jak dobře znáš zdejší hráče?
6. Hon na zlaté vejce
7. Letní Moisgrisská olympiáda
8. Moisktober 2024
9. Vlčí glow up 2.0
10. Oddechová akce (puzzle)
11. Velikonoční šifry
12. Secret Santa
13. Vánoční kalendář
14. Poznávačka XIV
15. Podej pomocnou tlapu

Herní maniak:
1. Predátoři 2.0
2. Ozvěny lásky (slunovrat)
3. Valentýnské pobláznění
4. Vzpomínky na zimu
5. Chladivý hrob
6. Alatey vs. Chaos

Povýšení: povýšení na Epsilon v Alatey

Mistr magie: Full magie země(

Akce roku: Chladivý hrob

Sledovala jsem chvíli Astru a zvláštní tíha v mé hrudi, která spolu s hněvem zůstala po našem prvním setkání, se vytratila. Co si šedá vlčice přede mnou na ostrovech zažila? Netušila jsem, ale tohle setkání rozhodně bylo "milejší", než jsem přepokládala. A ulevilo se mi díky tomu.
Slova došla a byl čas ulovit něco do žaludku. Naše rozhovory se vedly hlavně v náznacích a gestech. Když jsem se odpojila, sledovala jsem, co dělá Astra. Nikdy jsem nebyla přeborný lovec, ale jakožto bojovník jsem si dovedla odvodit, co šedá vlčice dělá. Pomalu jsem sledovala stádo a připravovala se na vhodnou chvíli. Nechala jsem svou společnici rozebrat stádo na malý hlouček, který zůstal. Držela jsem s nimi skrytě krok a pomáhala občas svou přítomností oddělit část stáda. Když konečně přišla má chvíle, odrazím se od zadních nohou a vyrazím v celé své výšce a mohutnosti po kořisti z malého stáda. Za pomoci Astry, která mi zvolenou srnu vlastně naservírovala, se vrhnu oběti po krku. Cítila jsem, jak se mé tesáky zabořily do kůže a horká krev se začala valit ven. Sevřu ještě pevněji a sílu a mohutnost svého těla pomalu využívám k tomu, že po pár zoufalých skocích srny ji pomalu dostávám k zemi. Dávala jsem si dobrého bacha, abych nedostala kopytem. I s mou sílou a mohutností kopýtko do hrudi mohlo znamenat velmi vážně zranění. Boj nebyl dlouhý. Srna ležela na zemi a já ji držela za krk s tělem vybočeným tak, aby na mě nedosáhla kopajícími kopýtky. Držela jsem se zakouslá do chvíle, než svůj prohraný boj srna vzdala. Jen na tuhle malou chvíli povolím stisk, abych se pak zakousla ještě hlouběji a trhla. Vyřinula se krev a já měla jistotu, že nyní se srna už nikam nezvedne.
Pomalu zvednu hlavu a podívám se po Astře. Olíznu si zakrvácenou tlamu a v mých ohnivých očích tancuje opojení z lovu. Ze zápasu o život. Žádná pitomá magie, kterou by na mě srna vysílala z dálky. Čistý surový fyzický boj.
Mírně zatřepu hlavou a znovu se olíznu. Tím ze sebe dostanu adrenalin a opojení a kývnu k Astře, že má volno k zahájení hodů.
Zavětřím, zdálo se mi to, nebo nás z dálky někdo pozoroval? Mírně přimhouřím oči a tiše varovně zavrčím, abych Astru upozornila na nevítané hosty. Zatím nevypadali, že by se blížili, ale bylo dobré o nich vědět.

Při zmínce o Kaře sebou lehce trhnu. Ta tu byla taky? "Zdá se, že sem ostrovy prsknou celou rodinu." zamumlám spíše pro sebe a poslouchám, jaké informace Astra má. Svobodomyslná? Mírně se zamračím, protože i já dost zvolnila, ale při zmínce, že jsme toxičtí, se mi nakrčí nos a lehce se tím objeví tesáky. Pohled při tom však uhnu jinam, a tím dám najevo, že tohle vycenění, není na Astru. Tvrdí? Ano. Ale to proto, že nás vychovali ve velmi drsných podmínkách. Toxičtí? Naše smečka mi nikdy nepřišla "toxická" natolik, abych se chtěla držet stranou. Ano, v jednu chvíli jsem o tom uvažovala díky Havranovi, ale... to bylo z důvodu hněvu na Einara, nová vlčata a na to, jak JÁ jsem slabá, že mu nemám co nabídnout. "Děkuji za upozornění, zeptám se Einara, jestli o ní--- něco ví." řeknu a s již ledovým výrazem se podívám zpět na Astru a kývnu na informace.
Pak jsme se dostaly na téma alfy. Mé rubínové oči se upřou do Astřiných, když se zeptá, jestli jí jednou budu. Kývnu. "Udělám všechno, co bude v mých silách, abych stanula v čele smečky po boku Einara." řeknu rozhodně. Byla to pravda. Pro mě stanout po boku mého partnera ve smečce, kde si mě budou vážit? Byl to můj sen.
Nyní však bylo třeba něco ulovit. Astra mi nakonec přenechala strhnutí srny s tím, že bude nahánět. Kývnu a pak hlavou ukážu směr, kde jsem je zahlédla. "Tímhle směrem. Pojď, až budou těsně na dohled, rozdělíme se." řeknu a s tím jsem vyrazila směrem, kde by mělo být stádo. Místní planiny byly poměrně rovné a tráva zde nebyla tak vysoká, takže se nám brzy vyskytl pohled na menší stádo srn. Kývnu směrem k Astře a tím jí dám signál, že zde se rozdělíme a zde začíná lov.
Přikrčím se a vydám se obloukem doprava, abych vyčkala na Astřinu naháňku a vystartovala po nejpomalejším kusu a mohla ho strhnout k zemi.

Možná za to mohly ostrovy a obecně celá smečka a místní vlci, že jsem si daleko víc všímala náznaků a při zmínce o svých vlčatech jsem si všimla, jak se Astra na chvíli vytratila kamsi jinam než do přítomnosti. Avšak nijak jsem to nekomentovala. Naposledy jsem za svůj sentimentální a emoční přístup od ní dostala docela dost vynadáno a skončilo to... inu špatně. Možná jsem se na ní kdesi v hloubi duše za to stále zlobila, ale třeba i jí ostrovy trochu již pozměnily. Kdo ví, co si zde po tak dlouhé době prožila?
Když se zeptá na jména, mírně se pousměji. "Dvě vlčata zdědila srst po Einarovy, zbytek po mně. Nejstarší syn je Sindri. Dále pak jsou samice Solveig a Rennei. Poslední dva kluci jsou Espen a Arne. Všichni zdědili ohnivý element až na Arneho. Ten je trochu... jinačí než ostatní, ale i on vypadá, že bude silným vlkem. Jen je mnohem rozvážnější než jeho sourozenci. Možná je to tím, že mu v žilách neteče horká krev smíšená právě s výbušností ohně." povzdychnu si lehce. Chtěla jsem ji tím dát najevo, že zde skutečně nikdo neodsuzuje žádný z elementů. Sama jsem se přesvědčila, že oheň zde vskutku není všechno. Všechny elementy zde měly výhody i nevýhody a všechny byly svým způsobem velice silné. Navíc zde mohl vlk magie získávat i zakoupením od obchodníka a i já jsem se rozhodla vyzkoušet například zemi.
Při otázce jestli máme místo, se na ní dlouze podívám. "Pro rodinu se místo najde vždy, ale hlavní slovo má ovšem Einar. Sice jako partnerka bych mohla být braná za alfu, ale rozhodla jsem se svůj post si zasloužit, než ho zdědit partnerstvím... a i Einar byl stejného názoru." vysvětlím jí nakonec. Ne, nebyla jsem zahanbena tím, že jsem stále nebyla alfa... nechtěla jsem být nikdy alfou jenom proto, že se stanu partnerkou někoho. Vždy jsem byla někdo, kdo si svůj post chtěl vybojovat. Kdo chtěl dokázat, že se tam dostal vlastními silami a ne proto, že se stal "inkubátorem" pro něčí vlčata.
Kývnu s úšklebkem, když se zmíním o potyčce, která se tu stala. Jak se bude tvářit na jizvy na Einarově těle? Kdo ví, ale to si musela pak vyzjistit sama. Zahledím se do dálky a mé myšlenky se stočí k nadcházejícímu lovu. Podívám se zpět na šedavou vlčici. "Měli bychom stádo obejít, každá z jedné strany. Jedna bude hnát stádo směrem k pobřeží odkud se mohou tím pádem vydat jen jedním směrem... do chřtánu té druhé, která nejpomalejší kus strhne..." nadhodím. Ne, nechtěla jsem jí přikazovat, ale také mi bylo jasné, že sama věděla, jak na tom je. Nechá mě tedy tu čest strhnout srnu a bude nahánět, nebo se bude přetvařovat. Mé rubínové oči sledovaly její rozhodnutí.

Ze Stiny prosím převést 70 kšm a 2 mince na Joseline

Stina: 121 kšm, 3 rubíny, 7mincí, 2 mušle → 51 kšm, 3 rubíny, 5 mincí, 2 mušle
Joseline: 470kšm, 20 rubíny, 16 mincí → 540 kšm, 20 rubínů, 18 mincí

Převedeno

Ačkoliv naše poslední setkání nebylo ani zdaleka přívětivé, obě jsme se nyní držely na uzdě s hlavou plnou rozvahy a bez zbytečných emocí... Po zmínce o Vidarovi uhasly i jiskřičky vzteku, který jsem vůči Astře do teď cítila. Vidar přeci jen spáchal horší čin, než byla naše hádka a přesto jsem ho dokázala respektovat a nechat minulost minulostí.
Kývnu na poznámku, že Einarova smečka roste. "Už to bude rok, co se smečka rozrostla i o má vlčata." řeknu a pohlédnu na nebe a pak sjedu pohledem zpět k šedivé vlčici. Jak ta slova vezme? Dojde jí, že jsou to vlčata mě a Einara? "Měla bys je někdy poznat... přeci jen jsi rodina." dodám po chvíli a s ledovou maskou sleduji každičký pohyb Astry. Čekala jsem na její reakci, jak to vezme.
S mou nabídkou lovu nakonec souhlasila a než stihnu odpovědět na otázku, co navrhuji, Astra ještě dodá otázku "koho". Pohlédnu na ní a ušklíbnu se. "Měla jsi tu být před pár měsíci... lovili jsme tu škodnou." řeknu s úšklebkem a v očích mi blýskne plamen při vzpomínce na ne úplně vyrovnaný souboj. Potkala jsem nejhoršího možného soupeře, který se držel na boj z dálky... a jako zkušený bojovník jsem věděla, že když ona může útočit z dálky a já se specializuji na boj z blízka... neměla jsem moc šancí. Vlastně mě zachránil Einar svou magií a probuzení mé speciální magie. Ale i Einar na tom skončil... docela zle. Vyprášili jsme kožich my jim nebo oni nám? To byla otázka. Na chvíli se odmlčím. "Myslím, že jsem z hor zahlédla, že o něco dál, blíž pobřeží, by mohlo být stádo srnek." navrhnu nakonec a pohlédnu na Astru. Věděla jsem, že se strhnutím srny bych neměla mít už problém, ale potřebovala jsem pomoci s naháňkou. Jak na tom šedá vlčice vlastně byla coby kondičky? Soudit jsem nechtěla... věděla jsem, jak těžko se tu vrací síla zpátky.

3% na 3 kšm prosím ^^ děkuji <3

Nemusela jsem promluvit... Ještě před mými slovy se na mě upřely pomněnkové oči. Skoro jsem čekala, že se po mně utrhne po posledním setkání, ale místo toho zůstala stejně ledová, jak zůstat měla... jak jsme byly obě naučené. Kývnu jí na pozdrav po jejím vyslovení mého jména a na tváři se mi jinak nehne jediný sval, který by naznačoval jakoukoliv emoci. Možná jen v mých rubínových očí se na chvíli zajiskřil plamen. Hněvu? Ne, nad tím ležela celá hora ledu.
Při jejích dalších slovech kývnu a rozhlédnu se po ostrovech. "Vidar je součástí Alatey." odpovím jí jako odpověď. Když jsem dokázala uhasit hněv, který jsem cítila vůči němu... jistě to musím dokázat i u Astry. Ta navíc... vypadala unaveně. To jsem však nijak nenaznačovala, jen po ní sklouznu pohledem. Čím si prošla? Jakou chybu v životě tady udělala? Nevyčítala bych ji jakoukoliv chybu... i já sešla z cesty, když jsem tehdy byla nahněvaná na Einara, že si pořídil vlčata s někým jiným a nyní? Nyní jsem měla vlčata s ním i já a obě jeho dcery s Astrid jsem ctila a více méně milovala jako své vlastní... ačkoliv z jejich strany to tak možná nebylo.
"Sešla jsem sem něco ulovit... chceš se připojit?" optám se jí a pohled mých rubínových očí se zabodne do těch jejích pomněnkových.

← Úkryt Alatey (přes Avar a Hraniční)

Pomalu jsem sestupovala do údolí. Pečlivě jsem kladla nohu před nohu tak, jak jsem to měla již v podstatě naučené za dobu, co jsem tu byla a za dobu, co jsem se tehdy odpojila od původní smečky. Mé mohutné tělo konečně nalezlo úlevu v rovině pod horami. Na chvíli se zastavím a rozhlédnu se planině, která se přede mnou rozprostřela. Do čumáku se mi nahrnulo hned několik pachů a z nich jeden, který bych zde nečekala... Zavětřím, abych si ověřila, že mě nešálí smysly a pomalu obrátím zrak k místu, odkud byl pach cítit. V dáli stála vlčí postava. Musela jsem se mírně zamračit... co tu chtěla? Pak ale zavrtím hlavou a pomalým klidným krokem zamířím k postavě, která dle pachu byla jedna jediná vlčice. Uvnitř mně stále dýmal vztek z našeho posledního setkání, ale... teď jsem měla být alfou... měla jsem potomky, možná si zasloužila to vědět.
Možná i proto jsem v sobě ten plamen zadusila ledovou maskou, která skryla jakýkoliv výraz v mé tváři. Pomalu se klidným krokem blížím k vlčici, jejíž zbarvení jsem i začínala poznávat. "Zdravím, Astro." pozdravím bez emocí a zůstanu stát o kus dál. Nechtěla jsem, aby si myslela, že se po ní nějak vrhnu... proto jsem tu opravdu nebyla.

Nakonec jsem během čekání, jestli po mně někdo nebude něco chtít, opět usnula. Mé tělo bylo stále rozbolavělé a docela unavené z boje a hlavně z probuzení nové magie, která se ve mně při souboji vzedmula. Nestěžovala jsem si na ní, spíše naopak. Byla jsem na to hrdá... Konečně jsem si začínala připadat, že jsem dostatečně silná na to, abych byla dost dobrá pro Einara, smečku i své potomky.

Když otevřu oči, vlčata ani Einar tu ještě nebyli a můj spánek nikdo nenarušil. Pomalu se protáhnu a rozhlédnu se, jestli přeci jen po mně nebude někdo něco chtít. Vypadalo to ale, že přítomní o mě nejevili nikterak zájem a já je nechtěla nijak vyrušovat. Navíc... po dlouhém odpočinku mi vyhládlo a bylo proto třeba se pohnout z úkrytu. Neplánovala jsem jít někam daleko od smečky. Přeci jen jsem měla ještě stále úkol, který jsem nesplnila a obecně jsem nechtěla z území odcházet na příliš dlouho. Už jednou se mi to vymstilo.
A tak se pomalu vydám směrem ven z úkrytu a do nížiny, o které jsem již věděla, že by se tam něco k snědku najít dalo. Možná nebylo dobré se vracet na místo činu, kde jsme se porvali s Chaosem, ale kam jinam? A tak jsem pomalými rozvážnými kroky začala klesat z území a z hor do nížiny.

→ Nížina hojnosti (přes Avar a Hraniční)

Děkuji za hlasy pro Tundru
Tundra - 11% -> 5% do síly, 3% do vytrvalosti, 3% do schopnosti lovu

Děkuji ^^

Jméno: Deiron
Kategorie: pokročilý (zkušená nejsem a začátečník taky ne :D)

Zdravím,
vím, že mám výpadky, nebo občas zapomenu, že někdo psal (Jako třeba teď ve hře s Tundrou nebo s Deiem, ehehe). Nebo se prostě stane, že zas někdo sekne mě. Je to asi se stárnutím normální. I tak si ale myslím, že se snažím být maximálně aktivní když je to možné.
Ještě nemám úplně vymyšleno, koho přivedu, ale pár nápadů mám a v nejhorším projedu inzeráty nebo nahodím nějaký svůj, abych sehnala nápady.

Žádám o zvážení možnosti 7. charakteru
Doba na MG: idk, jsem tu už dlouho :D
Stina - 374/350
Deiron - 212/250
Segin - 91/150
Tundra - 53/100
Aira - 21/60
Zophar - 60/40

Vím, že nemám krom Stiny nic splněného. Sadly s Airou a hrou s ní je to díky její slepotě prozatím dost obtížné a dost často jsme s ní bohužel zaseklá. Dei to měl dost těžké... a další a další "výmluvy" a omluvy.
Jednoduše děkuji za zvážení, kdyby to nevyšlo, nevadí, uvidíme se (na konkurzu) zase na podzim.

Neschváleno