Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Jméno vlka: Stina
Glow up: přívěšky
Preference: viking style, protože mám, tak asi i klidně nějaký prank, idk
Nechci: x

Můj pohled, když mi evidentně nikdo nic nechtěl, padne na skupinku, kde poblíž stála i Hanka. Naše beta. Chvíli se na ní jen tiše dívám. Jak se vyrovnala ze ztráty Cinder? Netušila jsem. Věděla jsem jen, že má útěcha jí tehdy nijak nepomohla. Bylo vhodné k ní vůbec chodit teď s problémem, jaký byla voda? Sice to zatím nevypadalo, že by území bylo příliš ohroženo, ale mohli být ohroženi členové...
A tak se pomalu rozejdu ke své betě skrývajíc bolest potlučeného těla. Nevěděla jsem kde začít a tak se postavím kousek od hnědé drobné vlčice.
"Hanko... nechci tě rušit, ale přináším zprávy ohledně území pod horami." řeknu a pomalu si sednu, abych dala svému bolavému tělu chvíli pohov. "Řeka v Tajze je již nepřekročitelná. Proud je velmi silný a díky dešti se nedá pořádně překonat ani po kluzkých kmenech spadlých stromů. Navíc země již nestíhá pobírat vodu. Vše je rozbahněné a vše se noří pod vodu... jako by místo luk a lesů pod horami mělo být za chvíli moře, které ta voda propojí... Většina oblastí je dokonce už zaplavených." řeknu a pohlédnu na vlčici, očekávajíc nějakou reakci.

× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci - 2b
× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní - 4b (3/4)

Stina:
Dvouroček
Malíř (mám Miss + Malíře -> 30 kšm)

Zapsáno.

← Území

Když mírně dokulhám k úkrytu, na chvíli se zastavím a zhluboka se nadechnu a vydechnu. Rozhodně jsem teď nechtěla, aby mě vlčata viděla kulhat nebo aby na mě byla znát nějaká únava. Nechtěla jsem, aby to viděl kterýkoliv člen. To, že jsem zahučela v řece byl jen a jen můj problém, má chyba... a pyšná jsem na to opravdu nebyla.
Když se uklidním a přiopravím na bolest, postavím se zkusmo pořádně a plnou vahou na zraněnou zadní nohu. Držela. To znamenalo, že to bylo skutečně jen naražené a ani pochod do hor s ní nic neudělal. To bylo dobré znamení. Bolest z naraženiny se dala vydržet. Přeci jen jsem na skrývání bolesti byla velmi dobrá.
S tímhle zjištěním konečně vejdu do úkrytu. Byla jsem lehce špinavá od bahna, protože většinu naštěstí smyl déšť za tu chvíli, co jsem stála venku. Usuším se již ve vchodu a lehce ze sebe oklepu uschlé zbytky bláta, které tlapou vymetu ven. Teprve pak vejdu hlouběji a rozhlédnu se po svých dětech i ostatních přítomných, jestli ode mě nebudou něco potřebovat. Únava na mě znát bylo, ale po kulhání, i přes skrytou bolest, nebyly ani památky.

× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní - 4b (2/4)

Stina - 7b (+1 z předchozí fáze)
(konáno v tom časovém úseku druhé fáze)

× Zamiř do bezpečí - 1b
× Zlepši své dovednosti (nákupem u Wua či návštěvou mistra - včetně obchůdků a svatyně z první fáze) - 1b
× Zauvažuj nad nejlepší akcí pro přežití potopy - 3b
× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí - 2b

← Ledové pláně

Dostat se k horám nebylo nijak lehké, ale nějakým zázrakem se mi povedlo i to. Unavené tlapy mi klouzaly po kamenech, avšak díky zkušenostem a síle, ještě někdy vidět svá vlčata, Einara a členy smečky, mě hnala dál. I přes některé nesnáze se mi podařilo přeci jen překročit hranice smečky a pomalu se dostat na mírnější svahy. Zde se tvořily potůčky, které tu nikdy předtím nebyly, jak tu stékala voda z vrcholů a valila se do míst pod horami. Nadávala jsem si za to, že mi to nedošlo. Že mi nedošlo, jak moc nebezpečná řeka v tajze bude. Jen o vlásek jsem dnes unikla smrti a jen o vlásek jsem zachránila svá vlčata od toho, aby ztratila matku. Zpropadené počasí.
Vysíleně se sunu nahoru územím s vyhlídkou úkrytu, kde bylo alespoň sucho. Zdálo se, že obecně hory jsou momentálně jediné bezpečné útočiště nejen pro členy smečky, ale vlastně pro všechny živočichy. Dole bude za chvíli všechno pod vodou.

→ Úkryt

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 3b (5/5)
× Napiš v horách/vyhlídce jeden post alespoň po dobu čtyř dní - 4b (1/4)

← Tajga

Kam až mě zavedla cesta proti proudu řeky se mi vůbec nelíbilo. Ledové pláně byly také již pod vodou. A bylo se čemu divit? Ne. Sníh se měnil ve vodu. Zastavím se proto na kraji lesa a sleduji tu spoušť, která se hnala přes celé ostrovy. Opět zavrčím a pohlédnu směrem k nebi. V hloubi duše jsem nadávala všem místním bohům za to, co se tu dělo. Cožpak nás chtěli všechny zabít? To tu bylo na ostrovech již tolik vlků, že některé museli vyřadit?
Netušila jsem, ale díky tomuhle mi nezbývalo, než překročit rozbouřenou řeku v jejích začátcích. Bylo to nebezpečné, ale alespoň tu řeka nebyla tak široká jako nyní v lese.
A tak se nadechnu a vezmu všechny své síly a pokusím se přejít řeku. Párkrát mi uklouzla noha, ale i tak se mi nějakým zázrakem podařilo řeku překonat. Že by se nade mnou bohové nyní smilovali? Možná. Každopádně teď mé zmožené tělo čekala další část. Výstup do hor. Na území... a do úkrytu. Do bezpečí. Za mými vlčaty. A tak opět rozpohybuji bolavé tělo směrem do hor.

→ Území Alatey

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 3b (4/5)

← Začarovaný les

Těžkým a pomalým krokem jsem se pomalu z toho zvláštně barevného zabahněného lesa dostala zpět do promáčené tajgy. Místní jehličnatý les moc úkrytu neposkytoval, ale mělké kořeny jehličnanů, byť nehezky klouzaly, poskytovaly alespoň trochu opory v jinak rozmáčené zemi. Musela jsem však našlapovat opatrně, protože nerozvážné uklouznutí na mokrém kořeni také mohlo znamenat, že si udělám něco s tlapou a pak se tu utopím, až se řeka ještě více vylije ze svého koryta.
Pomalu jsem zamířila k hučící vodě, ale tentokrát jsem nebyla tak bláhová, abych do ní stoupala. Místo toho jsem se v bezpečné vzdálenosti vydala proti proudu řeky v naději, že najdu proti proudu bezpečnější místo k přechodu.
Přes řeku bylo pár popadaných stromů, ale byly úzké a mokré. Nechtěla jsem riskovat další pád do řeky a proto jsem se pomalým a unaveným krokem vydala dál.

→ Ledové pláně

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 3b (3/5)

← Tichá zátoka

Mému rozbolavělému tělu dělal problém nezahučet znovu do zatopené oblasti, ale přeci jen se mi nějak povedlo se neutopit a dostat se do lesa. I zde, i přes husté barevné koruny stromů, vládlo bahno a místy se tvořily velké a stále se zvětšující louže, jak zemí prosakovala voda. Déšť ze mě alespoň trochu smyl bahno, tedy alespoň z boků. Břicho i nohy jsem měla zablácené tak, jak nikdy v životě. Jenže to bylo to poslední, co mě teď momentálně trápilo. Musela jsem se vrátit zpět na území. Musela jsem se vrátit živá ke svým vlčatům... Co mě to vůbec napadlo? Takhle riskovat?! Tiše zavrčím... třeba to, že jsem potřebovala případně předat zprávu ve smečce. Sice mi bylo jasné, že tam již někdo takový bude, ale... alespoň jsem mohla předat zprávu o tom, že řeka v Tajze je již v podstatě nepřebroditelná. Rozhodně ne v blízkosti té louky.
Postupovala jsem lesem pomalu, přeci jen mé tělo bylo vyčerpané a zároveň mě zpomalovalo bahno, do kterého se bořily mé tlapy díky mohutnosti a tíze mého těla.

→ Tajga

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 3b (2/5)

← Kvetoucí louka

Řeka se rapidně rozšiřovala, jak nabírala vodu, ale alespoň nebyla tak kamenitá... jenže proud byl stále silný a k břehu teď bylo ještě dál. Co však zvýšilo mou marnou snahu bylo to, že jsem v dáli zahlédla velkou vodní hladinu. Moře... Z toho bych se už opravdu dostat nemohla. Pud sebezáchovy mi vliv novou sílu do žil a tak jsem se s každým metrem, který mě unášel proud, dostávala blíž a blíž k břehu. Místní krajina byla kamenitá, což byla má jediná naděje. Zoufale jsem se blížila ke břehu a zároveň jsem byla blíže a blíže rozbouřenému moři. Už jsem pomalu přestala doufat, když jsem se náhle dostala dostatečně blízko břehu na to, abych zkusila zoufale použít magii země.
Cítila jsem, jak jednu mou přední tlapu obmotaly kořeny. Opora, kterou jsem potřebovala pro to, abych se pořádně odrazila a druhá přední tlapa se dotkla rozbahněné země a hned ji obklopily kořeny, aby se se mnou hned nesesula rozbahněná půda. Chvíli jsem takto vlála v proudu u břehu, než jsem se znovu odrazila a povedlo se mi se vydrápat na břeh.
Ztěžka jsem oddechovala a celé tělo mě bolelo od boje s proudem a nárazů do kamenů.
Nakonec pomalu vstanu. Území, na které jsem se dostala, bylo v podstatě celé zaplavené a rozbahněné. Musela jsem odtud zmizet. A tak jsem se vydala opatrně do lesa, který by snad měl poskytnout alespoň trochu ochrany před vodou. Mohlo by to tam být lepší. Navíc, pokud jsem chtěla zpět do bezpečí, musela jsem řeku, která mě strhla, obejít mnohem výše v Tajze.

→ Začarovaný les

× Projdi se po zatopeném území - 1b
× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty - 3b (3/3)
× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 3b (1/5)

← Tajga

Proud mě stáhl pod hladinu a já cítila, jak jsem narazila do nějakého kamene. Zatnu zuby a s veškerou svou vůlí se snažím neotevřít tlamu ve výkřiku bolesti. Kdybych to udělala, přišla bych o drahocený vzduch. V očích jsem měla hvězdičky, ale i tak se mi podařilo se od dalšího kamene odrazit a dostat hlavu nad hladinu, kde se zoufale nadechnu a snažím se nějak bojovat s proudem, který mě strhl. Pomalu se mi vyjasnil pohled a jen tak tak jsem se vyvarovala dalšímu nárazu. Odrazím se od kamene, směrem ke břehu ale rozvodněná řeka mě stejně strhne zpět do proudu. Cítila jsem, jak mě bolí pravý bok od předchozího nárazu.
Les se změnil v louku. Kam až mě řeka zanese, než se mi podaří se z ní dostat? Zoufale se rozhlížím a přitom dávám pozor na případné kameny v peřejích. Mohla jsem použít magii země? Možná bych mohla zkusit vytvořit nějaký šlahoun... Náraz. Díky přemýšlení jsem si nevšimla kamene, který byl pod hladinou a mou zadní nohou projela bolest. Škubnu sebou a tiše zanadávám. Musela jsem přežít... A tak jsem opět i přes bolest začala bojovat s proudem ve snaze se dostat z rozbouřené řeky pryč...

→ Tichá zátoka

× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty - 3b (2/3)

← Úkryt Alatey

Stále pršelo a přesně jak jsem se obávala, déšť začínal být nebezpečný. Sestup z hor jsem musela provádět velmi opatrně, abych neskončila někde na dně nějaké propasti nebo nabodlá na nějaký kámen.
Když se mi konečně podařilo slézt, místní jehličnatý les byl... rozbahněný a hučení rozbouřené řeky. Země již pomalu nedokázala pojmout množství vody, které nebe neustále přinášelo. Pohlédnu skrze větve stromů na nebe a cosi tiše zavrčím. Pomalu a opatrně se vydám dále k burácející řece. Pokud jsem chtěla jít dál, musela jsem jí překročit. Pohlédnu za sebe směrem k horám. Neměla bych riskovat, ale chtěla jsem se podívat, jak jsou na tom nejbližší území pod horama. A tak jsem pomalu došla až k rozbouřené řece. Valila se tu voda stékající z hor. Věděla jsem, že bude ledová.
Pohledem vyhledám možnou cestu a vstoupím do vody. Jenže jsem neodhadla, jak moc hluboká rozbouřená řeka je a šlápla jsem do prázdna. Kámen, o který se voda mlela, byl mnohem hlouběji, než jsem předpokládala... A tak než jsem jakkoliv stihla zareagovat, strhnul mě proud vody...

→ Kvetoucí louka

× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody - 1b
× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty - 3b (1/3)

Espen nevypadal vůbec spokojeně z mých odpovědí a tak na něj zabodnu svůj pohled. "Pravidla jsou důležitá Espene. Ano, není v nich žádná legrace, ale také z vlka dělají správného. Nejen že by ses měl chovat správně k ostatním, ale také je chránit. Jsi synem alfy a proto pravidla pro tebe mohou být náročnější než na jiné... a je to jenom proto, že tě máme s otcem rádi a chceme, aby z tebe vyrostl správný vlk. Cožpak nechceš být silný, spravedlivý a ochranitelský jako tvůj otec?" optám se ho.
Při závodu vyhrála Solveig a zdálo se, že ji Espen nechal. Když ke mně natočil hlavu, mírně na něj kývnu a věnuji mu vzácný úsměv, že snad pochopil, co jsem se mu snažila říct. Bylo třeba se chovat správně a on nyní byl dostatečně galantní že nechal sestru vyhrát. Ano, nechávat vyhrát jiné správné nebylo, jenže starat se a zajímat se o rodinu ano.
A pak přišel čas na lekci magie. Kývnu k Solveig, která se rozhodla jít za svou sestrou a když vidím snahu svého syna, pomohu mu a během chvíle se mu vysuší kožíšek. Ano, sice to nedokázal sám, ale s mojí pomocí, ale o to přeci nyní nešlo ne? Bylo třeba mu dodat taky trochu sebedůvěry, přeci jen kvůli svému chování zatím moc pochval nedostal, tak alespoň něco. Kdyby se s tím začal nějak extrémně vytahovat, samozřejmě, že bych mu řekla pravdu.
Pak pohlédnu na své dvě dcery. Vypadalo to, že se hašteřily? Mírně se zamračím a popojdu k nim. Oběma vysuším kožichy a pohlédnu na Rannei, kterou jsem slyšela říkat něco o oblíbenější dceři. Tiše si povzdychnu. "Rannei, mám vás ráda všechny stejně... jen kvůli okolnostem nebylo možné s vámi všemi strávit více času. Rodina je od toho, abyste si pomáhaly a ne na sebe žárlily." řeknu a s tím pohlédnu ještě na Espena. "Zůstaňte tu v úkrytu, venku již nebude bezpečno. Vím, že jsem vám slíbila že si něco ulovíme k snědku a doneseme dřevo, ale to teď již asi nebude možné. Jdu se podívat, jak to venku vypadá. Jestli utečete z úkrytu a z území, pravděpodobně zemřete." řeknu a můj pohled mi ztvrdne, když je všechny tři po těch slovech zpražím pohledem. "To znamená to, co se stalo té hnědé vlčici. Uhasne vám život... přinesete smutek mně i vašemu otci a to doufám nechcete." dodám. Doufala jsem, že je má slova dostatečně odradila od pokusu opouštět území smečky. S tím je chvíli pozoruji a pak se pomalu vydám z úkrytu pryč.

→ Tajga (přes území)

← Území

"Einar s námi není, protože je alfa a potřebuje se postarat o bezpečí smečky." odpovím Espenovi na jeho pro mě skoro až nelogickou otázku. Pak se na něj však zahledím. Ano, možná by to byla správná chvíle pro nějakou výchovu. "A protože kdyby tě v tom úkrytu tehdy slyšel, schytal bys výprask." dodám nakonec a mírně na něj přimhouřím oči. Až teď mi došlo, že díky množství vlků venku za hranicemi, jsem ho ještě pořádně nepokárala. Trestat ho fyzicky už teď nemělo smysl.
To už nás Solveig náhle předběhne a má tvář se změkčí v mírném úsměvu. Pohlédnu na Espena s pobídkou, ať se svou sestrou závodí. Sama jsem trochu přidala do kroku, aby z výhry nade mnou měla taky trochu radost.
Když zmáčení zalezeme do úkrytu, zběžně pohlédnu na přítomné a pak zpět na vlčata. Nechtěla jsem se tu dlouho zdržovat kvůli nově narozeným vlčatům Sierry a Mercera, ale zahřát se a trochu usušit bylo třeba.
"Co se deště týče, Espene, myslím si, že to se smrtí té hnědé už nemá co dělat. Možná se zlobí bohové." odpovím mu a pak se zahledím i na Solveig.
"A teď je trochu lekce pro vás na využití magie... zkuste se usušit." řeknu vysuším samu sebe. Ze srsti mi začne stoupat pára a během chvíle jsem suchá. Pak pohlédnu na vlčata a samozřejmě, že když vidím jejich snahu a cítím, když vyvolají byť i jen trochu magie, tak pro jejich radost jim vysuším srst.