Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nakonec jsme je dohnaly, ale to už bylo nebezpečí zahnáno a kočky se daly na útěk. hurá. nemohou se dočkat, prý? Já už toho tedy měla dost. Tlapka mě bolela, byla jsem potlučená a nic jsem nechtěla víc, než se vrátit domů, odpočinout si a vylízat se z toho. Dokonce už jsem ani neměla náladu si myslet ošklivé věci o ostatních. Držela jsem se u Hanky a pajdala ke zbytku, až jsme se nakonec shlukli všichni společně. Tak, a teď už bude konec, ne?
Jenže... jenže takové štěstí jsme mít neměli. Táta měl jiný plán. Rozhlédla jsem se po ostatních, doufajíc, že se někdo otočí a zamíří domů. Prosím, pojďte někdo... nemůžu být první, kdo se otočí a odejde, to mi hrdost nedovolí. Jenže to se nestalo. Pomstít Cinder? Co mi bylo po ní? Neznala jsem ji a v tuhle chvíli mi byla upřímně ukradená. Všechno mi bylo fuk, chtěla jsem si jen schrupnout hezky doma. Táta vyrazil a brzy po něm i všichni ostatní a já je neochotně následovala. Kdy už tohle skončí... koho zajímala pomsta, když byl doma teplý pelech?

---> Nížina hojnosti

---> Území Alatey

No když to Keiji říkal... sice z něj kapala krev, ale co bych zpochybňovala jeho slova, že? Stejně jsem na něj mohla ledatak plácnout plazivec nebo hadí tělo, ale to bych musela nejdřív vyvolat a to táta zakázal. A stejně už si to Keiji frčel někak do háje. Ne teda doslova, letěl za tátou, ale... whoa, co bylo tohle za čáry? On ten parchant taky lítal? No, nebyl čas se nad tím pozastavovat. Držela jsem se Xandera a Stiny a běžela za nimi taky... pomaleji a opatrněji, ale běžela. Keiji byl hloupý, že se nedržel skupiny, ale na druhou stranu na ty kočky alespoň táta nebude sám... ne? Ne teda, že bych pochybovala, že by je táta sám nezvládl, ale-
Terén ovšem nebyl nejsnazší a já jsme brzy začala zaostávat. naštěstí jsem nebyla jediná, Hanka zaostávala taky. Snažila jsem se před ní kulhat co nejmíň a nedat anjevo, že jsem byla zraněná. já a zraněná? Haha! Ha! Ne, ani trošku! Střelila jsme po ní pohledem, jako bych se chtěla ujistit, že si skutečně mé tlapky nevšimla a není se mnou vzadu snad jen proto, že by mě litovala. To by mě fakt namíchlo. Lítost? Od ní? To bylo to poslední, co bych snad potřebovala a-
a najednou mi podklouzla tlapka a už jsme se kutálely. A Hanka hezky se mnou. Neměla jsem dost času zareagovat, abych se jí pokusila vyhnout... nebo ji drapnout ve snaze zbrzdit svůj pád. Událo se to tak rychle a pak už jsme letěly - zdaleka ne tak elegantně a koordinovaně jako táta a Keiji. Zastavily jsme se pár metrů před propastí a já zůstala ležet. Jen jsem zůstala vyděšeně hledět tam, kam jsme mohly sletět pokud bychom měly jen maličko větší rychlost... patrně. Huh. Chtěly mě snad hory taky? Ochutnaly krev mého bratra a teď toužily po druhém chodu? Zemřu tady?
jenže Hanka promluvila a vytrhla mě z mých úvah. A i já se rychle začala škrábat na nohy. Hrdost mi nedovolila, abych se tu před ní válela po zemi. "A proto... a proto se při cestě v horách nemá spěchat. Kam se vlastně ti čtyři tak ženou?" Zaprotestovala jsme rozhořčeně, i když můj hlas postrádal obvyklé ostří. nenáviděla jsem, jak slabě a vyděšeně zněl. Její pomoc jsem zavrcením hlavy odmítla. Ne, děkuji, jsem v pořádku, nepotřebuju pomoc. Vidíš? Vůbec mě nic nebolí, i na té tlapce můžu stát a- au. Zatraceně. "Půjdeme za nimi, než nám dočista utečou? Ale... pomaleji?" a protože Hanka vyrazila, vyrazila jsem za ní.

Na Xanderovu otázku jsem kývla. Přece bych nepřiznala, jak moc mě tlapka ve skutečnosti bolela. Šlápnout jsem na ni mohla pořád a poslední, co bych dopustila, bylo, aby mi snad někdo musel pomáhat dojít domů - hlavně když tu byli vážněji zranění. Ne, hodlala jsme těm kočkám ukázat, zač je toho loket. Dovolily si toho příliš, když nás takhle napadly.
Kočka, kterou jsem pronásledovala, mi poměrně snadno utekla, ale to nevadilo. Stačilo následovat zvuky boje. Stina mě patrně mohla dohnat dřív, než jsem dorazila k druhé skupině, která už kočkám taky dávala co proto. A pak? Pak se kočky daly na útěk. Zastavila jsem u Hanky a Keijiho. "Jste v pořádku?" Což... byla hloupá otázka, ale hele, nikdo mi nemohl tvrdit, že jsem se nezajímala. A táta? Táta už se hnal za irbisema. "Měli bychom vyrazit za ním," poznamenala jsme poněkud nerozhodně. Tentokrát jsem se tak nadšeně už dopředu nehrnula. Počkala jsem si, až vyrazí i někdo z ostatních, a až pak jsme se připojila do pronásledování. Koukala jsem se pod tlapy a i když jsem se snažila pohybovat rychle, dávala jsme v tuhle chvíli přednost opatrnosti. poslední, co bych potřebovala, bylo, aby mi uklouzla tlapka, a já znova někam sletěla.

---> Hraniční pohoří

Snažila jsem se nezahučet dolů po srázu. Moc jiných možností mi v tuhle chvíli nezbývalo. Měla bych být nahoře. měla bych pomoct Stině a Keijimu, ale v tuhle chvíli jsem sotva byla schopná pomoct sama sobě. V tlapce, kterou jsme si při pádu zkroutila pod tělo, mi nepříjemně tepalo. Jakýkoli pohyb s ní bolel. Byla jsem jen kousek od pádu do hloubi, byla jsem... a pak mě něco popadlo za kůži na krku a začalo mě to táhnout nahoru. Zapřela jsem se zadními tlapkami o skálu. nebyla jsem už malé vlče a tedy žádná lehká váha, takže jsem tu nemohla jen tak viset a nechat druhého, aby mě nahoru vytáhl jako pytel brambor. Zatnula jsem drápy do hlíny a vší silou se začala drápat nahoru, až jsem se opět bezpečně rozplácla na pěšině. Dovolila jsem si krátký okamžik, abych se vzpamatovala, ale ještě nebyl čas slavit vítězství.
Vstala jsem a kulhavě vyrazila ke kočce, která se pokoušela udělat ze Stiny vlčí řízky, ale... ale to už kočka mazala pryč. Patrně zhodnotila situaci a usoudila, že na tři vlky nestačí. Moc jsem nad tím nepřemýšlela, vyrazila jsem rovnou za kočkou, ať už běžela kamkoli, než se mi stačí ztratit z dohledu. Dočista jsem v ten moment zapomněla, že bych se měla držet u ostatních. Nepohybovala jsem se ale zrovna nejrychleji, moje pochroumaná tlapka, ačkoli jsem na ni mohla došlápnout, každým krokem vystřelovala do bolest do mého těla a pohyb znesnadňovala.

Rozhlédla jsem se. "Myslím... myslím, že odtamtud," odpověděla jsme Xanderovi. Co budeme dělat? Nemohli jsme se rozdělit, ne? To bylo nebezpečné. A pokud tu budeme stát a přemýšlet, může být pro Keijiho pozdě. Xander ovšem zavelel rychle a rozhodně a já přikývla. Dobře, jdeme, nebudeme ztrácet čas. Začadila jsem se po Stinině boku a podle jeho instrukcí se držela u ní. Pospíchala jsem, ale dávala jsem i pozor na své okolí. tedy... na svou stranu okolí. Musela jsme taky koukat pod nohy. Těžký terén znemožňoval pořádně přidat do kroku. Co jsem ovšem nečekala byl útok ze Stininy strany. Tedy, Stina na mě tak docela nezaútočila, ale zrovna jsem přeskakovala kámen, když do mě zboku něco vrazilo. Překvapeně jsme vyjekla a tlapka mi podjela a bolestivě se zkroutila pode mě. Neustála jsem to. Sklouzla jsem dolů a jen tak tak se zachytila o kámen. Možná kdybych sledovala Stinu a ne okolí, uskočila bych včas, ale... ale to jsem neudělala. Nestihla jsem to. A na druhé straně na mě čekal jen sráz a hlubina kdesi dole. Takhle zemřel můj bratr, blesklo mi hlavou. Jeden špatný krok...

A opravdu jsem něco zaslechla. Něco velmi blízko a velmi znepokojivého. Střihla jsem uchem a podívala jsem se na Xandera. Identifikoval naše nepřátele na sněžné levharty. ne jednoho, víc. Moc jsem o nich nevěděla, ale nebyli samotářští? Tak co jich tu dělalo víc najednou? Co se tu dělo? To už Xander začal rozdával instrukce a zmínil, že se máme držet u sebe. "Xandere... není náhodou Keiji sám?" Zeptala jsem se a znepokojeně přešlápla. A kočky tu byly minimálně dvě, že? patrně. A táta s Hankou lítal kdesi po obloze a... a co to zrovna zavřeštělo?! "To byl jeden z nich! Musíme najít Keijiho!" Zavolala jsem Že bych zůstala v klidu, to ani náhodou. Byla jsem mladá a s nulovými zkušenostmi a teď nás tu pronásledovalo cosi, co jsme ani neviděli, a patrně to jednoho z nás napadlo. A... ale neodvážila jsem se sebrat se a vyrazit za zvukem boje sama. Ne dokud Stina a Xander nepůjdou se mnou. Musím... musím přece poslouchat svého současného vůdce, ne? Ovšem pravda byla taková, že jsem se neodvážila. ne pokud se tu jedna z těch koček pohybovala. Ovšem pokud Stina nebo Xander vyrazili na pomoc, okamžitě jsem se rozběhla spolu s nimi. Nemohli jsem v tom přece člena smečky nechat samotného.

Takže to nebyl jen můj pocit! jenže kde se to, co nás sledovalo, nacházelo? A Stině se to taky nelíbilo. Po jejím vzoru jsem se podívala na Xandera takovým tím stylem 'No? Ty velíš. Vyřeš to.' "Zajímalo by mě, jak je na tom druhá skupina a jestli taky něco našli," poznamenala jsem tak nějak do prostoru. Táta s Hankou přece museli z výšky vidět mnohem víc, než my, ne? Pro jistotu jsem se nenápadně posunula blíž ke svým dvěma společníkům, abych dala pozorovatelům najevo že, hele, patříme k sobě. Jen nás hodně a jsme nebezpeční.
Znova jsem se rozhlédla po okolí a zaposlouchala jsem se, jestli neuslyším nějaký pohyb někde v okolí. Hm. "Mám pocit, že jsme támhle zahlédla něco tmavého?" Poznamenala jsem a kývla směrem k místu, kde se mihl... asi ocas? Ale zvíře nevypadalo, že se odvažuje ukázat, spíš že nás akorát pozoruje a odhaduje. nebo... zvířata. Nebyla jsem si jistá, kolik jich tu je. Takže... co teď? "Nevím, jestli můžeme vůbec zaútočit na něco, co nevidíme?" poznamenala jsem s pochybami. Co jsme s tím vlastně mohli dělat? No, to nebyl můj problém, že? To bylo na Xanderovi, aby rozhodl.

Mě naštěstí ani nenapadlo, že by po nás snad Xander mohl chtít to samé, jinak bych po něm patrně házela stejně vražedné pohledy jako Stina. Ani šmouhu na Stinině tváři jsem nijak nekomentovala... protentokrát. Eh, Stina za to nemohla. Táta za to samozřejmě nemohl taky. Mohl za to Keiji. Naštěstí měl aspoň Xander rozum. Vždyť tátu to bahno na obloze stejně nijak nemaskovalo.
Mno, pomlouvat je můžu stejně později, teď byl čas se soustředit, abych se ještě někde nerozmázla. Brala jsem navíc svou současnou pozici stopaře velmi vážně. Nic mi neunikne, všechno objevím a oznámím. Táta na mě bude hrdý kolik toho umím a jak bystrá jsem. Určitě.
A tak jsme postupovali nahoru. Šetřila jsem dechem a nemluvila, pokud jsem zrovna nehlásila nálezy, protože to byl výstup skutečně docela obtížný. A pak jsem něco objevila. Zastavila jsem, zavětřila a nastražila uši. "Taky je to označkované a nevypadá to moc staře," upozornila jsem své dva společníky šeptem. Rozhlédla jsem se. "Taky máte pocit, jako by nás něco sledovalo?" Tak jako tak jsem z toho měla pocit, že se tu něco rozhodlo usadit. Na území smečky. jak se to něco opovažovalo?! A brzy jsme narazili i na stopy. Huh? "Nejsem si jistá, čemu tyhle patří..." přiznala jsem.

Samozřejmě, že jsem nemohla pořád trošku neposlouchat druhou skupinu. Hele, byla jsem si docela jistá, že táta za tohle Keijimu něco ukáže. To jsme si přece nemohla nechat utéct. A koukejme na tátu, už se tvářil velmi nespokojeně. Jo jo, tohle Keijimu neprojde. A pak... huh??? Plácl sebou do bláta, aniž by Keijimu řekl jediné slovo? Koukala jsem na to, jako bych právě byla svědkem naprostého zvěrstva. Keiji? Keiji??? COS TO PROVEDL??? Podívala jsem se po tmavém vlkovi s naprosto nevěřícným výrazem. jak mohl? Vždyť... vždyť bahno tátovi vůbec neslušelo! To bylo tak nedůstojné... Ale to už šli připravovat airforce a já opět obrátila pozornost tam, kam jsem měla. Xander se už rozpovídal a já vyhodnotila, že bych asi měla poslouchat, co říká. Vlastně mluvil docela rozumně, že? Nepochybovala jsem o tom, že se vyzná a ví, co říká. A navíc ocenil i můj názor. Udělalo mi to radost.
"Ale pokud je chceme jen zahnat a ne nutně zabít, nebude lepší jim dát únikovou cestu, než je zahnat do rokle?" Zeptala jsem se. Táta říkal, že je nutně zabíjet nemusíme a rvát se s jinými šelmami bylo nebezpečné i když nás bylo hodně... ne? Hlavně když táta zakázal magie. To už ale Xander rozdal úkoly a já přikývla. "Dobře." A vyrazila jsem, hezky očka pročesávající okolí a čumáček sem tam u země. Brala jsme svou roli vážně. Chtěla jsem se předvést, když už jsem byla vybraná, abych se skupinou šla. A někde ty dovednosti nasbírat musím, ne? Dávala jsme si pozor kam šlapu, a hledala jsem, co se kde šustlo. Nebylo to nic moc zajímavého. Nějaká malá havěť tady, nějaké stopy po opeřencích tam, tady stopy po horské koze nebo kamzíkovi... "Žádné predátory zatím necítím," nahlásila jsem po chvíli chůze. Ale pokračovali jsme ještě výš. Ono na to třeba přijde.

Střihla jsem oušky a podívala se na Stinu. "Početní výhoda zní rozhodně jako dobrý nápad," souhlasila jsem s ní. V množství je síla a tak dále, ne? Zdálo se, že plán docela máme. pokud teda po nás nebude chtít Xander něco dalšího, když už měl velet on.
Všimla jsem si na sobě tátova pohledu a tázavě se po něm podívala zpátky. Ano? Chtěl po mně něco? Ale ne, to se jen bavil se svou skupinkou. To ovšem neznamenalo, že se k mým uším nedoneslo, co si tam šuškali, protože pořád stáli docela blízko. A teda valila jsme oči. Unést lehčího vlka??? Tati. Tati, co to navrhuješ? No, naštěstí tím lehčím vlkem určitě nebudu myšlená já. To spíš taková Hanka. Eh, snad ji neupustí? neměla jsme ji ráda, ale pád z výšky... ze srázu... to... to bylo opravdu drastická smrt. Nestačilo, že to postihlo Noaha? Tati, prosím... A to už Keiji navrhl vyválet se v bahně? Co prosím? Táta a válet se v bahně? Nah, to byla hloupost. Haha. Za to Keiji určitě dostane po tlamě, něco takového vůbec navrhovat, tím jsem si byla jistá. Spokojeně jsem se otočila zpět na svou skupinku. "Vyrazíme taky?" Zeptala jsem se Xandera. nebo ještě potřebujeme něco naplánovat? Moje skupina alespoň nebyla vedená šílencem.

Tázavě jsem Hance pohled oplatila. No? No co? Co na mě civíš? Já za to nemůžu že na mě mluví, na něj se dívej. Páč... já tohle všechno samozřejmě věděla. Ano. Samozřejmě. Vidar mě všechno naučil, Vidar nic nezanedbal. opravdu!
Hanka pro jednou nezklamala! Ohoho, to bych do ní neřekla! Odolala jsem nutkání culit se na celé kolo a vrtět ocáskem, když to pro jednou slízl někdo jiný. Jasně, nebylo to žádné velké provinění, ale hele, cizí neštěstí je cizí neštěstí. Krapet si tím u mě Hanka šplhla. Že by si konečně ta ufňukaná slabá nána nechala narůst páteř a nekrčila se pořád jenom za zadkem mého táty a neomlouvala se, místo aby si hrdě stála za svými činy? Ovšem zapamatovala jsem si jedno - Xander měl informace. Samozřejmě že to neznamenalo, že bych se ho tu plánovala zastávat a přiznat, že bylo snad něco z toho, co mi řekl, nového, ale... ale mohla bych se ho na něco vyptat potom, že? Mohl by být ještě užitečný. Velmi užitečný. A byl ochotný se o informace dělit.
Brzy na to už se ovšem vrátil táta a nesl s sebou informace. A... vypadal, že se mu něco úplně nepozdává. Střelila jsem pohledem směrem, kterým se sem tam podíval i on. Problémy?
To už táta ale začal rozdávat pokyny. Nejdřív byla na řadě Hanka, která nás rozřadila. Xander a Stina pro mě? Parádní. Oba byli silní a jistě se od nich budu moct dost naučit. Navíc když to bude potřeba, ochrání mě, ne? Teda ne že bych se o sebe nedokázala postarat sama, samozřejmě!
Podívala jsem se na Keijiho a nejdřív nechala domluvit jeho, než jsem si přidala svůj trošek. "Půda je po tom dešti pořád docela rozmoklá a místy se drží bláto, tam kam nesvítí slunce. I když zima snad půdu trochu zpevnila. Pozor na štěrk a suť. I když může vypadat na první pohled suchá, pod ní může být bláto a může klouzat víc než obvykle, když na ni šlápnete." Málem jsem se takhle přizabila už po cestě domů. "Voda taky uvolnila některé kameny, které předtím držely pevně, takže i když půjdeme po cestách, které známe, je lepší si na ně dát pozor."
Rovnou jsem se vyrazila zařadit ke své skupince. "Uhm... mohlo by být lepší se rozdělit a útočit z víc stran najednou?" Zkusila jsem na Xanderův dotaz. "Nejsem si jistá, asi mě v tuhle chvíli nic nenapadá. Měli bychom nejdřív obhlédnout situaci a vědět, kde jsou, než budeme něco plánovat." Přeci jen jsem byla pořád docela nezkušená oproti ostatním. Pořád jsem byla učedník.

---> úkryt Alatey

Keijiho slova jsem si zapamatovala a přikývla jsem na souhlas. Jo, tu snad poznám, až ji uvidím. Kdyby chudák jen věděla, jaká pohroma se na ni chystá. "Dobře, děkuju," řekla jsem Keijimu a byla bych docela spokojená, kdybych moha pokračovat v cestě po jeho boku, ale... ale otec rozhodl jinak. Mám jít vedle Hanky??? Otče??? Otče, proč mě tak trestáš? Co jsem zase udělala??? Pochybovačně jsem se po ní podívala, ale bez jediného slova jsem se teda šla přeřadit, když jinak nedal, no. Táta měl hlavní slovo a co řekl, o tom se nepochybovalo, i když jsme si pochopitelně myslela své. Jako že bych určitě byla mnohem užitečnější na opačné straně skupiny, než kde byla Hanka.
Ráda bych taky koukala po stopách a možná se tu ještě něčemu užitečnému přiučila, ale jak se zdálo... no, měla jsem být bodyguard. Hančin. Eh, musela jsme uznat, že to asi dávalo smysl. I když jsem byla mladší, byla jsem větší a nepochybovala jsem (mylně), že i silnější a pravda byla taková, ž ať byl můj názor na Hanku jakýkoli, byla členkou smečky a já bych ji bránila, kdyby nás něco napadlo. Pochopitelně ne s takovým nadšením, jaké by možná bylo potřeba, ale hele, nemůžeme čekat zázraky.
Zatímco Hanka a Keiji koukali po stopách, já se rozhlížela kolem po okolí a hledala známky nebezpečí. "Krouží nad námi orel," poznamenala jsem. A tím orlem jsem tentokrát nemyslela tátu. "ale nemyslím, že by pro nás představoval problém. Jinak nevidím nic nebezpečného." Zatím. Zachytila jsme pach i toho, co zmínila Hanka. Nějaká velká kočka. Rozhlédla jsem se, abych prozkoumala okolí, protože se mi ten pach zdál být docela čerstvý. A to se Xander začal ozývat. Levhart? Kočka jako kočka, ne? Nepotřebovala jsem znát jejich jména na to, abych věděla, že se s nima rvát nechci a pokud budu muset, bude nejlepší si je držet od těla a zlikvidovat magií. "Jo, jasný, dám si bacha." odpověděla jsem a přikývla. Asi mi i říkal užitečné informace, ale... ale vždyť měl se mnou hlídat, jestli se nás něco neřítí sežrat, ne koukat na stopy! Tati- teda Hanko, Hanko, řekni mu něco! On nedělá, co má, vidíš? S očekáváním jsem se na Hanku podívala. No? Když už vedeš, předveď se! Já ovšem měla dost rozumu, abych si tlamičku neotevírala, když tu kolem byli i další vlci a Xander měl vyšší postavení, než já. Nemohla jsem si ovšem odpustit příležitost, že? Moc ráda jsem viděla ostatní vlky seřvané i za to sebemenší provinění.

I Stina si přidala svoje, hlavně teda o Espenovi. Teda, ten bude ještě potřebovat vychovat, co? No, nekomentovala jsem to. O to ať se hezky postarají jeho rodiče. já si ho půjčím a vychovám k obrazu svému až ho naučí správným manýrům. Xander, na druhou stranu, dostal zprda. jo, já Sidnriho před velkou vodou vrátila, ale... ale čekala jsem, že mu k tomu táta řekne víc a nic takového se nestalo. Ne? Žádné seřvání? Jak ráda bych koukala na to, jak pucuje někoho jiného, než mě. Znáte to, na cizí neštěstí se vždycky dobře kouká, hlavně když se neděje vám. Pravda ovšem byla, že jsem se trochu bála, abych to i já za Sidnriho neslízla, ale... ale dohlédla jsme na jeho bezpečí, pokusila se ho vzdělávat a vrátila jsme ho včas... ne? Tak... snad sežraná nebudu?
Hanka mi ovšem odpověděla. "Výborně, určitě si ji pak najdu." Ah, lovkyně, o to líp! Zájmem mi zasvítila očka. Tu si určitě najdu. Kohokoli, jen abych nemusela lovit s Hankou! A proč byli s Keijim spolu, nu, to mi vysvětlovat nemusela, to jsme chápala. A možná že bych to i ocenila, kdybych věděla, že má dost důvěry v to, že to chápu. Možná... pokud by to ovšem totálně nepokazil fakt, že tohle byla Hanka, o které jsem si nikdy nemyslela nic dobrého, aniž by si to kdy chudák zasloužila. Spokojeně jsme na její díky přikývla. Vidíš, Hanko? Jsem užitečná! Vím něco, co ty jsi ještě nevěděla. No, teď to víš taky. Díky MNĚ.
A i Keiji trychtýřek ocenil. Připadala jsme si najednou tak užitečně! Líbilo se mi to.
Ovšem dost bylo vybavování se. Táta zavelel k odchodu. Bral s sebou jen malou skupinku, ale já jí byla součástí. připadala jsem si v tuhle chvíli jako část smečky a vlastěn mi ani tak moc nevadilo, že je tu teď i Hanka. Pro jednou jsme ji byla ochotná tolerovat, protože jsme v tuhle chvíli šla se skupinou stejně jako ona a tihle další vlci, kteří ve smečce zastávali nebo měli zastávat vyšší postavení. A Keiji, ale upřímně, proti tomu jsem nic moc neměla. Vyrazila jsem tedy za tátou. A rovnou jsem se zařadila ke Keijimu. I já jsem přece chtěla vyšší postavení, tak bych se měla trochu seznámit, že? "Mohl bys mi prosím popsat, kdo je Althyra?" špitla jsme k němu.

---> území Alatey

Síla: 46% + 40% + 13% = 99%
Vytrvalost: 54% + 40% + 23% = 117%
Rychlost: 60% + 25% + 20 %= 105%
Obratnost: 80% + 19% + 19% = 118%
Schopnost lovu: 97% + 15% + 41%= 153%
(Pořadí Hanka + Keiji + Clara = součet)

---> Hraniční pohoří (přes území Alatey)

Do úkrytu jsme dorazili brzy a já si do té chvíle ani neuvědomila, jak moc jsem unavená. Událo se toho tolik od chvíle, co jsem naposledy opustila smečkové doupě a byla jsem ráda, že jsem zpátky doma.
Černá vlčice si vyrazila po svém a já přikývla na tátův příkaz. "Dobře, kdyžtak jim to vyřídím." No jo, a Nora vlastně nevěděla, že? "Máme pět mladších sourozenců. Teda... nevlastních." Vysvětlila jsem. "Jejich máma je Stina. Pak tě musím rozhodně představit!" Ale... ne teď. Táta vyrazil do jedné z komůrek, aby se prospal, a já brzy zamířila za ním. Když jsem vešla dovnitř, už spal, takže jsme se opatrně stočila vedle něj, abych ho neprobudila, a brzy jsem už spala taky.

Následující ráno
Probudilo mě, když jsem na tváři ucítila cizí čumák. Huh? Otevřela jsem jedno oko, jen abych spatřila tátu. !!! Čas vstávat! rychle jsem se vyhrabala na nohy a už jsem cupitala za ním. Byla jsem zvědavá, co se bude dít. Táta některé vlky poslal pryč, ale nezdálo se, že by mu vadila moje přítomnost. Naopak. "Byla jsem nejdřív se Sindrim. Chtěla jsem mu ukázat, jak lovit hlodavce, ale jak pršelo a jezero se začalo rozlévat z břehů, radši jsme se vrátili na území. Šla jsem pak prozkoumat hory a narazila na dva cizince. Jeden byl ze Zlaté smečky a prý se předtím taky s někým porval. Dozvěděla jsme se taky o dvou nových rostlinách." Rovnou jsem před sebou vyvolala Trychtýřek a Hadí tělo, abych je přítomným ukázala, a o obou jsem v rychlosti pověděla, kde je najdou a k čemu jsou dobré. Pokud chtěli, mohli si jednu z rostlinek prohlédnout a zapamatovat. Podívala jsem se na Keijiho. Chudák, ty jizvy mu vůbec neslušely. Vypadaly ošklivě. "Na predátory jsme taky narazila, ale až dole u jezera. Blíž u území jsem zaznamenala jen stopy." Kdo to byla ta Althyra o které mluvil? Asi by nebylo od věci se s ní pak zkusit seznámit. Pokud jsem chtěla vyšší postavení, musela jsem znát ostatní vlky, ne?
Z toho, že vidím Hanku, jsme moc radost neměla, pochopitelně, ale snažila jsem se to nedat najevo. No jasně, že se celou dobu válela jen v úkrytu a ještě se tvářila, jakou tím udělala smečce VELKOU službu. Odolala jsme nutkání si pohrdavě odfrknout, protože se ostatní dívali. "Althyra je nová hraničářka?" Zeptala jsem se Hanky. Když byla s Keijim, tak by to dávalo smysl, ne? "Neznám ji, tak bych se s ní pak ráda seznámila." Protože to byla asi moje povinnost, nebo něco, ne že by mě ta vlčice nějak zvlášť zajímala.
Xander měl celý proslov a podle všeho se Enigma snažil být aspoň trošku k něčemu dobrý. No, fajn. "Taky se mi zdálo, že byli predátoři agresivní spíš, protože se museli shluknout do hor. Jeden nám vlezl rovnou pomalu až do jeskyně, kde jsem přečkávali déšť," souhlasila jsem s Xanderem. Podívejte se na mě, zodpovědná a rozumná mladá dáma, jsem přínos pro smečku.

Neměl... bílé znaky? Takže to nebyl ten Naxin? Oh... no, Naxin se s někým taky porval, takže by si to určitě jen zasloužil... ne? Ale Naxin nebyl v tuhle chvíli důležitý. Přivinula jsem se k sestřičce a pak když nás táta objal, tak i k němu. "Hlavně už takhle nikam nemiz, jo? Báli jsme se o tebe. Po tom, co jsem slyšela o Noahovi, jsem si myslela, že i ty jsi... no..." Že i ona zemřela. Že jsem poslední, kdo zbyl. Ale nebylo tomu tak. Nora netušila, jak ráda ji vidím.
Brzy se tu ale objevila vlčice, kterou jsem znala ze srazů, a ošetřila tátu - líp, než bych to kdy dokázala já. Vděčně jsem se na ni usmála. A teď? No, čas se vrátit domů. Koneckonců i mně by bylo trapné řešit rodinné záležitosti nebo se tu lísat k tátovi a sestřičce, když se tu teď pohyboval někdo cizí. měla jsem svou hrdost a nechtěla jsem vypadat jako nějaké malé, ubrečené štěně. "Jasně, tati," souhlasila jsem a vyrazila za otcem.

---> Úkryt Alatey (přes území Alatey)