Příspěvky uživatele

< návrat zpět

---> Úkryt (přes území Alatey)

Neměla jsem ani ponětí, co se tomu vlkovi honí hlavou, a kdybych to věděla, moje mínění o něm by patrně dost kleslo. Kopnout mě? Prosím? Já se o sebe umím postarat! Táta o mně pochybovat mohl, to byl táta, ale tenhle vlk - v podstatě cizinec? Nah, jen ať se opováží. To by pak viděl, jaký omyl se mu bude sápat na kotníky!
"Výborně, tak nás tedy povedeš." Pohodila jsme ocasem. Dobrý, tak mě táta poslal za správným vlkem. Protože já bych ty králíky možná nenašla. Jenže jak začal tvrdit, že Hanka vyřídila všechno ostatní znamenitě, hodila jsme po něm pohled typu 'no to si snad děláš srandu?' Měla doslova vyřídit dvě věci. DVĚ. A vyřídila jich polovinu. To si s ním ale vyřídím jen co bude táta z dohledu - teď jsem jen pokývala hlavou, trochu neochotně, abych jeho slova potvrdila. No jo, vyřídila, co měla. Respektive tu druhou věc, co měla vyřídit. Asi není úplně k ničemu. Ale vážně, beta? Na betu bych teda měla větší standardy. Třeba sebe, že? teď jsme vyrazila do hor a brzy srovnala krok s Vidarem. Rozhlédla jsme se kolem, abych se ujistila, že nás nikdo nevidí a... "A jak símtě víš, že vyřídila VŠECHNO ostatní? Byl jsi tam snad abys věděl, co všechno měla vyřídit?" sykla jsem na něj. "Takhle když na něco zapomněla a ty řekneš, že ti to vyřídila, tak z toho akorát budeš mít průšvih sám." Propána, na co tenhle vlk myslel!

---> Kvílivec (přes Kvetoucí louku)

Hančina chvála mě potěšila, jistěže. jak také jinak! Ano, já vím, jsem velmi šikovná. A jednoho dne si to snad uvědomí i můj otec, protože to on mi měl tohle říkat, ne tahle ubohá vlčice, co ze mě málem chytla infarkt. Alespoň si uvědomovala, že jsem lepší, než ona. Ale... byla beta a já ne, což asi znamenalo, že bych jí podobnou věc neměla vpálit do obličeje, co? Eh... "Děkuju," usmála jsme se na ni. "Od tebe bylo také velmi odvážné, že jsi tak statečně bránila svého přítele." Chvála se oplácí chválou, že? Protože pak dostanu chvály víc. Jenže teď jsme měly důležitý úkol ve kterém jsem nehodlala zklamat. Dorazily jsme na místoa Hanka mi ukázala Vidara. Pfu, dobrý, alespoň někdo věděl, kdo to je. Zvědavě jsme si pískového prohlédla. Hm... okay, tenhle ujde. Doufejme, že nebude úplné nemehlo, ale táta po mně přece nechtěl, abych na tohohle Vidara dohlížela, ne? Měl mi být k tlapce a já jemu.
"Zdravím," řekla jsem, když nás Hanka představila, a pak jsme poslouchala její žvatlání. A že ho bylo. Jestli mě chytne lov? Eh, možná. Uvidíme. Byl celkem okay. Samozřejmě jsem byla radši, když někdo lovil pro mě, ale nemůžu být všechno. "Jistě, ráda se přidám k většímu lovu," odpověděla jsem Hance s dalším úsměvem. He? Řekne to? Nezapomněla na něco? Ha, zapomněla, potvora! Když jsem otočila a odhopkala, měla jsem z toho škodolibou radost. Tohle teda řeknu tátovi! Otočila jsme se na Vidara. "Jistěže dal, jak ti měla támhle Hanka říct, táta jí speciálně řekl, že to má vyřídit, a nevyřídila, Máme jít do nížiny a ulovit králíky. Králíky, ne zajíce, takový byl speciální požadavek," řekla jsme mu důležitě. "Můžeme tedy vyrazit? Předpokládám, že budeš vědět, kde králíky hledat." Kromě nížiny, teda. Aby bylo jasno, doufala jsem, že zná nějaký dobrý flek. Jenže... než jsme stačili vyrazit, ozval se kus od nás tátův hlas a já div nevyletěla z kůže. Šmarja, to už byl zpátky? To jsme se tu courali tak dlouho? "Tati! Jo, jo, jasně, už vyrazíme. Jen jsme se tu trošku zdrželi." Přikrčila jsme se a přitiskla ouška k hlavě. Nebuď na mě naštvaný, prosím, opravdu ti doneseme králíky, jak si přeješ. Budeš na nás hrdý! "Jo a tatí!" řekla jsem rozhořčeně. "Hanka Vidarovi úplně zapomněla vyřídit, že to mají být králíci. Jen nás představila a už zas upalovala někam pryč," postěžovala jsme si. Taková nezodpovědnost, vidíš to? "Ale já jsem to vyřídila." A už radši rychle pryč! Střelila jsme pohledem po Vidarovi, jestli tedy jde se mnou, a už jsem se rozběhla plnit náš úkol.

4) Splň jeden ze smečkových miniquestů - 1 bod
9) Ohřej se v libovolném úkrytu - 1 bod
1) Potkej tři členy své smečky a popovídej si s nimi (za předpokladu neaktivity jsou k dispozici NPC) - 2 body

---> Hraniční pohoří (přes území Alatey)

Já jen plnila tátovy rozkazy. A ta mrcha Hanka měla potřebu se do toho plést a srazit mě na zem?! Rafla jsem po ní, tentokrát už ne hravě - pochopitelně bych si nedovolila ji fakt hryznout - alespoň ne, dokud se táta díval - ale to si fakt dovolovat nebude! Nicméně po tom jsem se poměrně rychle stáhla, protože se mi fakt nezamlouvalo, že by se do mě pustili oba dva. hej, já na vás jen ze srandy bafla, nedělejte z toho takový drama. Táta mi to dovolil a táta je zákon! Spořádaně jsem si sedla vedle a dívala se na ty dva, zatímco s nimi táta řešil formality. "Ráda vás poznávám," řekla jsem důstojně, když mě představil. Ano, já jsem dcera alfy. To si pamatujte. jsem důležitá. A musím se tvářit reprezentativně, takže i když jsem se stále ještě cítila uraženě, jak Hanka toho černého bránila, když já přece neudělala vůbec nic špatného, pokývla jsem na černého vlka a dokonce se na něj i maličko pousmála. Jen maličko, aby si zas moc nemyslel. "Vítej ve smečce." Když už ho táta schválil, tak k nám už patřil, no. Na Hanku jsme jen přezíravě kývla. "Také zdravím."
A táta začal rozdával úkoly. Mám na tyhle dva dohlédnout, zatímco půjdou k úkrytu? Okay, není problém. Nezabloudí, neboj, tati. Jenže to nebylo všechno. Vrhla jsem na něj zrazený pohled, když mě nařkl z toho, že určitě zapomenu, co máme donést. He? jak mohl! A ještě takhle před cizími? To byla ráda přímo do srdíčka. To teda ne! Já mu ještě ukážu, jak si to zapamatuju! Králíky. Králíky, ne zajíce. A rozdíl mi před chvílí vysvětlil. Takový lehký úkol a on o mně snad pochybuje? "Žádné otázky, můžeš se na nás spolehnout, otče," řekla jsem. Kdo byl sakra ten Vidar? No nic, Hanka to určitě bude vědět, jinak by se zeptala. A jak Hanka zavelela, vyrazila jsem teda s těma dvěma do úkrytu.

---> úkryt

Měla jsme co dělat, abych si pohrdavě neodfrkla, když jsem viděla, jak tahle Hanka na tátu reagovala. Pff, strašpytel! ta by snad vyletěla z kůže, kdybych na ni bafla, ne? Ale zatím jsem vyčkávala a poslouchala o čem se baví. Oh, podívejme se na to, tenhle černej chtěl do naší smečky? No, vypadal odolněji, než ta vlčice, co už k nám patřila, že jo? A to stejně nebyla moje věc, to bylo na tátovi. A táta už se s ním začal vykecávat a řešit takové ty běžné žvásty na které jsem já nebyla zvědavá. Bla bla bla... nic zajímavého. To zajímavé mělo teprv přijít, protože v nestřeženém okamžiku upoutal moji pozornost a kývl na mě. Chceš, abych bafla na toho cizího? Ha! Teď začne zábava! Nenápadně jsem kývla zpět, trochu se zavrtěla a pak jsem vyrazila z křoví jako velká voda přímo na chudáka Keijiho. Rovnou i s výlečným vrčením - ketré ale při bližším zkoumání znělo spíš hravě. Ale žádné takové, že bych jen bafla, já to vzala ještě dál. Cvakla jsem zuby těsně u jeho chvostu, jako bych ho snad chtěla chytit a uhryznout.

Šla jsem po stopě a hrdě si nesla svůj úlovek. Jaký to krásný den! A táta šel se mnou. Dojdeme domů a tam se budu moct pochlubit mámě a sourozencům, co se mi povedlo. Šla jsem napřed, ale než jsme vlky stačili zahlédnout, táta mi dal jiný pokyn. Chvíli jsme na něj zírala. To jako proč? Ale dobře, když to řekl... A tak jsem zapadla do nejbližšího křoví a celá v něm zmizela. Přirozeně jsem tam ale nevydržela dlouho, protože jak se táta dal s někým do řeči, už jsem vykukovala a poslouchala o čem se baví. Huh, okay, tamta byla ze smečky. Tu jsem znala, ta mi byla povědomá. A kdo byl ten druhý? Nějakej černej cápek. Spokojeně jsem se zazubila, když táta přistihl tu cizí vlčici, jak ho pomlouvá. Jo, dej jí to sežrat! Neulejvá se, věnuje mi svou ctěnou pozornost přesně jak by měl.

Byla jsem odhodlaná se před otcem předvést. A ten zajíc byl asi úplně slepej, ale hej, přežijí jen ti nejsilnější, nemám pravdu? Jako já a moje sestra, ne náš bratr, na kterém si otec tak zakládal. To já ale netušila, protože jsem skočila a srazila zajíce do sněhu. Stačil sotva vykviknout, než jsem ho zakousla a hrdě ukázala otci. Tak. jsi na mě pyšný? Samozřejmě, že jsi. Táta tam něco zkoumal a já už se chtěla zeptat, co to má, ale... ale pak mě pochválil a já se radostí celá rozzářila... jenom obrazně, samozřejmě. "Jasně!" Pro tátovu pochvalu cokoli! Chvíli jsem přemýšlela, jestli mu mám toho ušáka nechat, ale... můj úlovek, moje právo ho sežrat, takže jsem ho popadla a už jsem pelášila zpět po stopě najít ty vlky - aniž bych tušila, že mám zase o sourozence míň. Otec mi to jistě řekne, až přijde ten správný čas, a do té doby jsem si dál mohla užívat sladké nevědomosti.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 4/4 - 2 body

Nebylo to jednoduché stopování a kdybych tu byla sama, asi bych se na to už před nějakou dobou vykašlala a šla si vyžebrat jídlo od nějakého člena smečky, jak jsme to dělala jako malá. Ale byl tu táta a já ho chtěla potěšit a trochu se předvést, takže jsem stopovala a čenichala dál. Brzy jsem se také přepla do plíživého módu, abych si kořist nevyplašila ještě než ji uvidím. To bych tu pak musela tvrdnout dál, což bylo to poslední, co jsme chtěla. A hle, támhle byl ten zajíc! Hezky v zimním kožichu, netušil, co se k němu blíží. Možná až moc věřil, že ho sníh schová. Nazdar, večeře! Byla jsem na zajíce tak zaměřená, že mi uniklo, co uviděl otec - spoléhala jsem totiž, že když já lovím, on mi bude krýt záda, protože od toho smečka byla, ne? Takže já se okolím moc zabývat nemusela. S očima na ušákovi jsem se přitiskla k zemi a pomalu, pomaličku vyrazila za ním. ještě kousek, ještě kousíček...

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 3/4

Tohle už pomalu ale jistě zavánělo šikanou! Vždyť jaký v tom byl rozdíl, králík nebo zajíc. Chutnalo to skoro stejně, vypadalo to skoro stejně, lovilo se to skoro stejně. Nespokojeně jsem zamručela, když mě napomenul, protože se mi takové zacházení nelíbilo... ale s přivřeným okem to mohlo vyznít jako že se mi nelíbí můj neúspěch, zvlášť když jsem se vydala stopu prozkoumat pozorněji. Když byl pro tátu ten rozdíl důležitý, fajn, zapamatuju si to. Poznámku, že je to jednu a na první pohled to vypadá stejně, jsem si radši nechala pro sebe, aby se otec nerozhodl pro eliminaci neschopného potomka. "Dobře, rozumím. A králíci jsou ti, co žijí v norách, že ano?" Něco v té hlavě mám, dobře? Jen mi chyběly zkušenosti, protože zkušenosti se špatně nabírají, když jeden prospí půlku života magickým spánkem. Ale hej, to doženu. A pak mě vyslal po stopě a já poslušně vyrazila. Sledovala jsme ji jen očima, protože to bylo rychlejší, a čenich používala jen když stopa místy přestala být zřetelná. Pohybovala jsem se rychle a úsporně a pro jednou nevypadala jako úplné zklamání... zatím. Ono to zas přijde.

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 2/4
3) Nauč mladšího vlka nové znalosti - a nebo se nech poučit starším vlkem! - 1 bod

---> Ledové pláně

Žádná ostuda před smečku, jaká to nádhera! A já na to samozřejmě už taky zapomněla. Jazyk přimrzlý k rampouchu? Já? Nah, to byla nějaká jiná vlčice, mám jen běžný kožich! A tak jsme si brzy už spokojeně hopsala za otcem bez špetky studu. Za chvíli budeme doma.
Jenže ne, otec se samozřejmě rozhodl z hezkého výletu opět udělat životní lekci a co papá rozhodl, to byl zákon, takže jsem ani moc nekoulela očima, když mě zavolal ke stopě, a šla si ji prohlédnout. "Eh... něco malého? Pták to není... zajíc? Králík?" Ideální sváča tak jako tak. Sklonila jsem k nim čenich a očichala je, jenže to už mi táta ukazoval ty druhé. Prohlédla jsme si je a pak vedle nich otiskla vlastní tlapku. "Tohle je vlk," zahlásila jsem jako poslušná dcerka. je to tak, tati? Jsi na mě hrdý?

2) Alespoň čtyřmi posty popiš, jak s jiným vlkem rozeznáváte různé stopy a následujete kořist 1/4

To znělo... strašidelně. Bude vůbec doma ještě sestřička? A bratr? A zbytek smečky? Nebo se vrátíme a nenajdeme nic? Ale pochopitelně jsem nechtěla dát své obavy najevo, protože to bylo jednoduše potupné. On se tím neznepokojoval a já chtěla být jako on, takže jsem se tvářila, že mě to netrápí o nic víc. "Hm." Už abychom byli doma. Polární záře byla sice hezká, ale najednou se mi zastesklo po mámě. A po ostatních. Tenhle výlet už byl až moc dlouhý.
No jo... jenomže příroda mě nechtěla pustit. Měla jsem alespoň dost slušnosti vrhnout na tátu ponížený pohled. takový potupa! Hrůza! Ale táta mě zachránil! A... přilepil se taky. Ale hej, čas jít domů. A tak jsme za ním pajdala a snažila se držet krok, tažená za rampouch jako nezbedné štěně v tomhle pochodu hanby. Tohle se Ada nesmí dozvědět. Naštěstí jak jsme se rozpohybovali a dostali se z mrazivých plání do hor, kde bylo přecijen trochu příjemněji, můj horký dech rampouch trochu roztopil a já se odloupla. Uf. Záchrana. "Děkuji," řekla jsem důstojně, opět volnáa svobodná, nedržená nějakým kusem ledu! Nikdo ze smečky se nic nedozví. Alespoň v to jsem doufala. Že nikomu nic neřekneš, viď, tati? Že nepřiznáš, jak neschopnou máš dceru?

---> Alatey

---> Začarovaný les

Kdo by taky ocenil takové drsné vytažení z pelechu? Já, líný puberťák, teda rozhodně ne. Ovšem nutno uznat, procházka a rozcvička mi udělala dobře. jak se vůbec stalo, že už jsem byla tak velká? Bylo to jako včera, co jsem ještě byla poměrně malé vlče, a teď... "Tati, jak je možné, že jsem tak rychle vyrostla? Budou Ada s Noahem taky už tak velcí?" Jasně, pořád jsem byla menší než on, ale něco mi na tom prostě nesedělo. Nebo tohle bylo normální? On to přece nijak nekomentoval, ne? "Polární záři," zopakovala jsem po něm. To bylo jako co? Rozhodně to neznělo jako ti slíbení brouci, ale na brouky teď asi nebylo zrovna nejlepší počasí, takže jsem prostě vyrazila za tátou a snažila se s ním držet tempo, což teda nebylo zas tak jednoduché. Táhl mě teda pěknou štreku kamsi do háje - nebo spíš z háje, protože jsme se brzy ocitli na rozlehlé zasněžené planině a já konečně pořádně viděla na oblohu. A že bylo na co se dívat. Doslova jsem si z toho sedla na zadek. Páni! To bylo barviček! Dělala tohle obloha normálně? Že jsem si toho nikdy nevšimla! "Je krásná," uznala jsem, zatímco jsem na ta světýlka doslova zírala, očka rozšířená úžasem. "myslíš, že někdo umřel, že tak svítí?" Ani mě nenapadlo zpochybňovat jeho slova. Když to tak táta řekl, tak to určitě musela být pravda. "Ale ty ještě nehodláš umírat, že ne?" zeptala jsem se trochu polekaně. Ale ne, nevypadal, že natáhne brka. Ještě aby! Co bych si počala, kdybych něco takového musela oznámit smečce. A kdo by ji pak vlastně vedl, brácha? No to by dopadlo! Jak jsem tak ale pokukovala po otci a hledala známky toho, že by se tu chtěl v nejbližším okamžiku složit, moji pozornost upoutalo něco jiného. Rampouch! barvy z oblohy se v něm moc hezky odrážely a vyloženě mě lákaly, abych přišla blíž. Mhm. Podívejme se na to. Jak hezky se ten led barevně třpytil. Vyplázla jsem jazýček a nom, už jsem ho olízla, abych ochutnala, jestli ho ty barvičky neudělaly zajímavého i jinak, a... oh, co to? Můj jazyk během okamžiku k rampouchu přimrzl. "Chachííí! Pomoch!"

6) Vyber si jedno ze severních území a během herního večera/noci sledujte polární záři - 2 body
1) Zahraj, jak se tvému vlku zachytil jazyk o ledový rampouch. Jak ho asi dostaneš dolů? - 1 bod

Tak dobře jsem se už dlouho neprospala. Spala bych dál, jenže to by mě nesměl vzbudit pohyb něčeho vedle mě. Mého otce, abych byla přesná. Zavrtěla jsem se a zamručela v polospánku na protest, jenže to už do mě šťouchal čenichem. Vrhla jsem na něj podrážděný pohled, ale... ale byl to táta, takže jsem ani slůvkem neprotestovala a zvedla se. Celé moje tělo bylo ztuhlé z dlouhého spánku hezky pod sněhem a venku byla zima. Fuj. No, asi měl pravdu, že je čas se pohnout, abychom tu nezmrzli. "Už jdu," odpověděla jsem, protáhla se a zívla a pak už jsem cupitala v jeho šlápějích. "Kam to jdeme?" A co to bylo na obloze? To zcela odvedlo moji pozornost od rozmrzelosti z takového náhlého probuzení.

---> Ledové pláně

1. Einar

---> Mokřady

Nespokojeně jsem švihla ocasem, když mě táta opravil. Bouci, to znělo pěkně a příjemně, ale brouci? Nelíbilo se mi, jak je to hrubé. Byla jsem ovšem zvědaváa pokud správné vylovení byla cena za informace o mých boucích, co bych pro ně neudělala. "...brouci," řekla jsem neochotně. Nadšení po něm chtít nemohl, protože mi přece slíbil jen že mi o nich řekne víc, ne že mi je ukáže. To kdyby mi slíbil ukázku...
Jídlo však bylo zdarma, bez toho, aby po mně chtěl vyslovovat nějaká slova. Mluvit už jsem přece ve svém věku uměla dobře. Následovala jsem ho, zvědavá, kam mě to vede a kde bude jídlo. Samozřejmě jsem se chtěla i něco málo přiučit, když ho budu sledovat, jak nám jídlo loví.
Jenže místo toho... jsme vešli do lesa. Najednou byli bouci a jídlo to poslední, co mě zajímalo, protože táta měl na sobě kožešinu! A já? Já měla plášť. A masku. A divný list na ocásku? Co mělo tohle znamenat? Ještě štěstí, že jsme rychle došla k závěru, že se mi ten obleček líbí, jinak by ten, kdo mě do něj oblíkl, něco slyšel. Teda... řev by slyšel. A táta by slyšel řev jakbysmet, takový řev, že by na mě ségra byla pyšná. "Jů, tati, podívej!" Nadšeně jsme se mu ve svém pláštíku předvedla.

---> Alatey

Hnala jsme se za tátou co mi síly stačily. Neexistovalo v tu chvíli nic, než lov a jeho zrzavý ocas. Vůbec jsem nekoukala doleva doprava a neřešila, kam mě to vede. Vlastně jsem si sotva všimla, že už nejsme na území smečky. tak moc jsem byla odhodlaná ho pokořit a ulovit, protože to se přece nestane, abych nám musela lovit jídlo!
A nakonec jsem skutečně vyhrála! S pocitem zadostiučinění jsme lapla otcův ocas a zakousla se do chlupů. "Mám tě!" informovala jsem ho a zase ho pustila. Táta potvrdil, že jídlo tedy skutečně loví on, a já s hrudí hrdě vypjatou vyrazila opět na cestu. byla jsme už velká, vždyť jsem byla rychlejší, než dospělý vlk! něco takového štěněti, jako jsem byla já, rozhodně pěkně zvedlo sebevědomí. "Ráda bych bažanta. Neboo... králíka?" poručila jsem si. "A tati? Bude už léto? Že by mohli být ti bouci?" Ano, ti mi pořád leželi v hlavě. netušila jsem, jak takové léto vypadá a nechtěla jsem ho přece prošvihnout.

---> Začarovaný les

Můj roztomilý kukuč fungoval, tatínek svolil! Cha, měla jsme lepší zábavu než sourozenci. "Platí!" vypískla jsme nadšeně a na nic nečekala, už jsem upalovala za ním. Přece ho teď nenechám jít beze mě, ne? Sliboval mi přece výlet a zábavu, což byly přesně dvě věci, které jsme teď chtěla. Vůbec mě netrápilo, že jsme Vločce řekla, že se za chvíli vrátí, ani že moji sourozenci nejdou se mnou, protože mít tátu jen pro sebe, to byl přece splněný sen. Věnoval se mně, ne jim.

Nebyl to jen takový malý výlet po okolí, to jsem poznala, jakmile jsme zamířili do krajů, které jsem ještě neměla šanci poznat. Rozhlížela jsem se kolem a žasla nad tím, naprosto unešená ze skutečnosti, že jsem najednou tak daleko od domova. A že půjdeme ještě dál. Co zajímavého tam objevíme? prožijeme báječné dobrodružství? Koukala jsem kde co lítá, když tu táta promluvil. zareagovala jsem rychle - jak jinak - vřeštěním: "Hej, to není fééér!" a už jsem si pospíšila a vyrazila plnou parou vpřed, abych ho dohonila. Večeři jsem přece lovit nechtěla, i když by si tím táta pravděpodobně naběhl, protože by pak chudák k večeři dostal pár listů a šišku a s trochou smůly svůj vlastní ohon. Možná jsem základy lovu už trochu chápala, ale pořád jsem byla žalostně nezkušená.

---> Mokřady (přes Tajgu)