Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Už jsem si pomalu začala říkat, že to otočím a fakt se vrátím, abych nepřišla o žádnou zábavu. Sourozence jsme přece nemohla nechat chvíli bez dozoru! Nepřicházelo v úvahu, aby měli něco, co já ne. Koukala jsme zpátky do úkrytu a přemýšlela o tom, když tu se ozval cizí hlas, který mě polekla, div jsem nenadskočila. leknutí se ale vzápětí změnilo na nadšení. "Tatíí! byla jsme se jenom podívat, jestli už nejdeš. Nechtěla jsme jít nikam daleko, jen takhle před uklyt, pšíšahám. Vločka na mě požád vidí, podívej!" To nebyla tak docela pravda. Vločka mě mohla vidět jen s trochou představivosti, ale to já v tuhle chvíli neřešila, protože táta byl tady. A řekl něco moc zajímavého. "Výlet?" nastražila jsme ouška. He, že by to tu venku bylo nakonec zajímavější, než uvnitř? "Na výlet bych ale ráda!" Půjdeme na výlet? Nabízel mi, že někam vyrazíme? "Mohli bychom spolu, to pak sama nebudu. prosím?" Hodila jsem po tátovi štěněčí očka.

---> úkryt Alatey

A už jsem ťapala ven. Jestli jde brácha se ségrou za mnou, to jsme teď neřešila, protože jsem přece nechtěla být pryč dlouho. Jen jsem musela jako velká a samostatná vlčice zkontrolovat, jestli už se neblíží táta, protože táta byl přece důležitý.
Před doupětem jsem si kecla na zadek a koukala sem a tam, jestli neuvidím známý zrzavý kožich. Ten však nebyl nikde v dohledu. Možná když počkám ještě chvilku? Ještě maličkou chvilku? Třeba se táta ukáže a když se teď otočím, tak ho prošvihnu. To by byla hloupá náhoda. Jenže čekání mě taky nebavilo a každou chvíli jsem se ohlížela zpět do úkrytu, protože co kdyby Vločka mým sourozencům vymyslela nějakou zábavu beze mě? To by přece nešlo. Já musela být u všeho dění.

"Táta ukázal sníh," zašklebila jsme se, "táta mě hodil do sněhu. Hnusně studí." Zkoumavě jsem si prohlédla její kožíšek. Ale trochu smysl to dávalo, ale: "sníh je bělejší," řekla jsem s naprostou jistotou a přesvědčením mláděte, které si myslelo, že už je velké a proto je stejně chytré a znalé jako dospělí. Vločka nás instruovala, že nesmíme řvát, jinak nám jídlo uteče, což teda byla logika, které jsme zatím moc nerozuměla, ale šťouchla jsem do sestry, aby sklapla. Jídlo bylo potřeba, řvaní může chvíli počkat. naklonila jsme hlavičku na stranu, když nám Vločka začala nabízet aktivity. Hru? Mám moc ráda hry! "Bude obsahovat bouky? Budou bouci, Vločko? Táta mi slíbil bouky. Plý až v létě, ale.... prosííííím!" A když už mluvíme o boucích, kde vůbec táta trčel? A kde byla maminka? Ale hlavně kde byl táta, samozřejmě. "Jdu kouknout po tátovi," řekla jsme Vločce, hrát si můžeme pak. A už jsem ťapala ven z úkrytu. Neměla jsme samozřejmě v plánu zdrhnout, jen vykouknout ven a zase doťapat zpátky, protože táta přece chtěl, abychom zůstali s Vločkou a táta se poslouchal. Navíc Vločka nám slibovala hru a třeba by mi obstarala i ty bouky.

---> území Alatey

---> území Alatey

Vrátili jsme se do úkrytu. Zatímco táta přemýšlel co s náma, koukala jsme okolo a přirozeně se po chvilce začala nudit, takže jsme šmejdila okolo. "Bouci ne." Informovala jsme sestřičku důležitě. "Bouci v létě." Už jsme taky chtěla jít očmuchat tu černou hromadu chlupů jako brácha, ale tátův pohled byl zákon a stačil, abych za ním zase začala spořádaně ťapat jako hodné vlče, které jsme nebyla. "Máma není? Vočka?" No a tak se stalo, že nás táta přidělil nějaké cizí vlčici, která nebyla máma. Chudák ještě nevěděla, že právě dostala do péče tři malé satany, ale táta se naštěstí zdejchnul dřív, než to stačila zjistit. "Já jsem Taicala" představial jsme se Vločce hrdě a pak už jen koukala, jak táta mizí. Pochopila jsme, že máme zůstat, že se táta zas vrátí. Že naše nová hračka je tahle vlčice. "Ty jsi Vočka?" zeptala jsme se zvědavě.
Ada mezitím začala ožužlávat druhou vlčici. přiběhla jsme k ní a zvědavě ji pozorovala. "Hamu papu?" zeptala jsem se. Ségra, ej to k jídlu? Sežereme to? Neměla jsem hlad, ale to by bylo, abych nechala sestru provozovat kanibalismus samotnou! jenže sestra nechtěla jíst, sestra chtěla imitovat sirénu "Čo žveš?" zeptala jsem se jí. Mám řvát taky?

Sotva jsme se najedli té podivné, nemlíčkovité stravy, následoval opět čas zábavy. tedy... učení, ale já v tom neviděla zas takový rozdíl. trávili jsme přece čas všichni spolu a s tátou a to bylo hlavní. Že nás ta černobílá vlčice opustila, to mi bylo docela fuk, protože jsme tu stejně měla všechno, co mi stačilo ke štěstí. Den to byl notně nabytý vědomostmi. Snažila jsme se mluvit a svědomitě jsem zkoušela všechno, co nám táta ukazoval. přirozeně jsme se pokoušela i vykřesat jiskřičky, protože mi nějak nedocházelo, že to logicky nemůžu dokázat. protože proč by to měl umět bratr a já ne? Tak to prostě nefungovalo. Alespoň v mé hlavě ne. Stopy mě zajímaly zpočátku, ale pak jsme vyhodnotila jako zajímavější šikanu sestry (protože sourozenecká láska se musí dělit rovným dílem a já jí nějakou dlužila za ty okousané kotníky, že?). A taky tátovi se musí nějaká ta láska nadělit, takže jasně že jsem se mu pokusila povalení oplatit, když on válel po zemi nás. bylo to celé velmi únavné, ale také velmi zábavné a poučné a i když jsme po tom všem byla utahaná, i tak jsme po tatínkovi škemrala jiskřičky na dobrou noc, a nějaký ten hezký plamínek. Plamínky se mi líbily. Ale nesahat, už když jsem se předtím moc přiblížila, zjistila jsem že jsou horké a že bych se s nimi neměla moc tulit. Nespálila jsem se, ale pochopila jsem to rychle.
Ráno pak dobrodružství pokračovalo. Táta nás zavedl k vodě. jak ta se mi líbila! A byla studená! přirozeně jsem se v ní pokusila vykoupat bratra.A když přišel čas bratra něco naučit, svědomitě jsme se ujala té role učitelky a myslela jsem si, kdovíjak mi to jde, i když z pohledu dospělého to byly dost směšné pokusy. ze stop už jsme však moc moudrá nebyla, protože jich na mou malou hlavinku bylo jednoduše moc. kdežto brouci, ti mě doslova chytili a fascinovali a když jsme se braceli, mumlala jsme si pod vousky celou cestu spokojeně: "Bouci. Blouci v létě. Budou bouci." Ačkoli jsem samozřejmě vůbec netušila, co to to léto je. Ale táta slíbil, že budou brouci, a to bylo to hlavní.

---> úkryt

Odpochodovali jsme kus dál. Já se držela vzadu a koukala, co to otec dělá. Netušila jsem, co to provedl s tím ušákem. Bylo to pro mě něco nového, co zatím moje mladá hlavička nepobírala, ovšem co jsem pochopila velmi rychle, bylo, že když se mi k čenichu dostal pach čerstvé krve, začaly se mi sbíhat sliny. A táta mou domněnku o jedlosti toho nového, divného a voňavého čehosi vzápětí potvrdil, protože toho kousek zhltl přímo před Adou. Hm. Podobně jako Noah jsem se vydala k mrtvolce, abych ji prozkoumala, jenže to už letěla kamsi do dáli, protože nám to zjevně táta nechtěl udělat jednoduché. Tak to ne! Bude moje! A už jsem se sápala za bratrem a pustila se do masa jako malá dravá bestie. A taky do bratra! Tohle voňavé bylo sice dost velké pro nás všechny, ale bylo to samozřejmě moje a co bych to byla za sestru, kdybych svého bratra nešikanovala? Trochu jsme se nad mrtvolkou porafali při normálním sourozeneckém hašteření.
Sotva jsem byla nadlábnutá, šla jsem se podívat, co to vyvádí táta s tou černou. vedli nějaké dospělácké řeči, které mě rychle začaly nudit, takže jsem brzy jen postávala opodál a koukala, kde co lítá. To byla chyba. Tátova tlapa se objevila zčistajasna. Vydala jsem skřek, jako by mě snad vraždili, a protože jsem nestála zrovna pevně, dramaticky jsem se zhroutila do sněhu.

Bratr se zjevně nechtěl nechat zavraždit tak snadno. Ohó! Tak to tedy ne. Nedala jsme mu nic zadarmo, bojovala jsme stejně urputně jako on, abych mu ukázala, kdo je tady šéf. Teda šéf hned po mamince a tátovi samozřejmě. Ale až vyrostu...! jak Noah žvýkal mě, tak já žvýkala jeho. A taky oslintávala. Co olíznu, to mi přece patří a co mi patří, tomu šéfuju já. Ovšem když se přidal táta a hodil na nás sníh, zapištěla jsme na protest. "Niiii!" A už jsem se hodlala vrhnout po tátových nohách. Jenže to už se mi na chvostík lepila sestřička. No co je tohleto zač? Tři prosti jednomu? tři proti mně? Ne, to by bylo fér leda obráceně. jenže jak sestřičku přesvědčit, že se musíme spiknout proti bratrovi? nebo jak je přesvědčit oba, že musíme zničit otce?
ta černá vlčice mě zas tak nezajímala. Jistě, byla obrovská, ale to táta taky, ale já se o ni zajímala jen zpočátku trochu, protože ostatní byli prostě příliš zajímavý a ona stejnak spíš mluvila s tátou, což se mě vlastně netýkalo.
veškerý boj však ustal, když táta řekl ono magické slovo. Jídlo? Kde! Přestala jsme se snažit uhryznout Adě ucho a tázavě jsme se otočila po tátovi. "de? Jído?" Einar to nemusel říkat dvakrát, už jsme za ním šupajdila způsobně jako dobře vychované vlče, ne jako malá katastrofa, kterou jsme byla doopravdy.

---> úkryt

Mé prosby nebyly vyslyšeny, takže jsem se snažila o to vehementněji. jedna moje část byla přesvědčená, že když budu řvát ještě hlasitěji a zmítat se o to víc, že mě otec prostě dřív nebo později pustit musí. Že to nebylo o tom, že nechtěl, že to bylo o tom, že jsem prostě svůj požadavek nevyjádřila dost nahlas a důrazně. A tak jsem se začala zmítat o to víc, až do okamžiku... než nás vynesl ven a já v úžasu nad tím obrovským prostorem a množstvím světla dočista kničet zapomněla a jen jsem koukala okolo, oči navrch hlavy.
Můj úžas ovšem neměl dlouhého trvání, protože v tu chvíli se táta rozhodl, že už mě dál neponese. Náhlý let vzduchem a dopad do měkké pokrývky mě přiměl vydat překvapené "Kník!" které bylo ale utlumeno vrstvou sněhu, do které jsem zajela jaké horký nůž do kostky másla. ze závěje mi zůstaly trčet jen špičky uší. Byla to... ZRADA! Jak otec mohl?! Tohle bylo dnes skutečně jedno příkoří za druhým. A to už jsme otevírala tlamu, abych tátovi náležitě vynadala, že co je tohle za zacházení, jenže jak jsem ji otevřela, tak mi do ní napadal sníh, takže se zpod závěje ozvalo jen přidušené zaprskání. Bylo to studené! Fuj! zatřepala jsem hlavou, až sníh, který mě obklopoval, začal lítat okolo a to už moje dvě očka pomrkávala na tu bílou nádheru. otočila jsem hlavičku po tátovi, stále napůl pohřbená. "Duch?" zopakovala jsem po něm. V tu chvíli jsme zmerčila bratra a vyrazila jsem ze závěje jako šipka. Hnala jsem se přímo na něj s jasným záměrem do do sněhu srazit a pohřbít ho v závěji stejně jako předtím otec mě. Ano, bratrovražda je ideální způsob, jak začít den!

Dělo se to toho tolik, že jsem udělala to jediné rozumné, co jsem v takové situaci udělat mohla. Ne, nerozhodla jsem se vzít tlapky na ramena a prchnout, rozhodla jsme se to prostě a jednoduše prospat, protože tolik vlků na jednom místo, co pořád jen mluvili a mluvili, to bylo unavující. A já tomu stejně pořádně nerozuměla, protože jsem byla docela malá a bylo toho tu na mě moc.
jenže jsem samozřejmě nemohla spát věčně, že? Sice se mi povedlo slušně odignorovat všechnu předchozí manipulaci, ale co je moc, to je příliš a tak když mě teď něco popadlo a zvedlo, otevřela jsem rozespale jedno očko a vydala tázavé: "Kňuk?" země se pod mými tlapkami vzdalovala, ale zas tak mi to nevadilo. Zpočátku. nejdřív jsem jen tak visela jako prvotřídní mrtvolka, a zírala na pohybující se zem pode mnou. Ten zrzavý, co mě nesl, se mi zamlouval. nebála jsem se ho a vcelku mi nevadilo, že se rozhodl mě někam překvapit. Ovšem... nevadilo mi to jen do okamžiku, než jsem uviděla svoje sourozence, kterým bylo dovoleno jít po svých. V tu chvíli kontrolu převzal vlčecí instinkt: "Já velká, já sama" a já se začala v sevření kroutit a zmítat a všelijak se snažila velkému dát najevo, ať mě kouká pustit. "Puuuť, puuuť!" vypískla jsem.

---> území Alatey

Byla jsem olíznuta. No, oproti vetřelci, který se rozhodl mě utiskovat, to sice nepomohlo, ale zavřelo mi to tlamičku. Alespoň na chvíli. Uvelebila jsem se, přitulila se k tomu tmavému, a opět usnula.
Zbudilo mě vřískání. Nespokojeně jsem se zavrtěla. Čas běžel rychle a já byla opět větší a silnější. Na svět už jsem dávno koukala, ale dny splývaly do jedné velké masy plné spánku, jídla a neobratných pokusů změnit svou lokaci, abych unikla z dosahu sestřiných ožužlávajících čelistí. A nebo naopak abych se dostala k ní a mohla jí ožužlávání s vervou oplatit. Nyní jsem se však neobratně pokusila postavit a použít ty čtyři cancoury, co mi trčely z těla. Ty už jsem také uměla používat den ode dne lépe a skotačila jsem se sestrou. Svoboda, kterou poskytovaly, se mi líbila. Šlo to pomalu, ale i tak jsme si na čtyřech připadala děsně rychlá, mnohem rychlejší, než když jsme byla odkázána na plazení. teď jsem však neskotačila, místo toho jsem se zvědavě zadívala na tu zrzavou kouli, co se válela po zemi a vydávala ty strašlivé zvuky. Naklonila jsem hlavičku na stranu. Pokud ona vřískala, pak já jistě mohla udělat jen jedinou logickou věc. Otevřela jsem tlamičku a začala vřískat taky.

Z prvních pár dní si nepamatovala nic, než útržky pocitů. Hlad, měkký kožich matky, potravu a vrtící se sourozence. jak však plynul čas, začínala malá vlčice vnímat víc a víc. Život se stával... sofistikovanějším. Její obzory se rozšiřovaly. kromě matky tu také byla zem. Byla tu zima, když byla matka daleko, byly tu první náznaky pachů a zvuků. Ne tedy, že by z toho byla nějak zvlášť moudrá. veškeré její ambice sestávaly toho, dostat se k nejlepšímu struku, a toho, aby přeprala své sourozence a nenechala se od nich utiskovat. Její tělíčko však bylo neohrabané. Ty divné cancoury, které trčely z jejího těla, a které se jmenovaly končetiny, což zatím nevěděla, jako by ji ani nechtěly poslouchat. Byla malá a slabá, jen spala, jedla a kroutila se.
Avšak také rostla. Sílila. Brzy vydržela vzhůru déle. Nepotřebovala už jen jíst a spát, mohla se plazit, prozkoumávat okolí... a pak najednou poprvé otevřela oči a její prozatím černý svět zalilo světlo. Viděla! Sice zpočátku poněkud rozmazaně, ale její mladá očka si přivykala světlu. vyjukaně zírala na svět. Na světlý kožíšek maminky, na dvě malé kuličky vedle ní... takže to byli ti dva parchanti, co ji tu celou dobu utiskovali! A v tu ráno se na ni ten tmavý uzlíček nalepil a ona vypískla na protest proti takovému zacházení. zabrala nožkami a posunula se stranou. Trochu životního prostoru, prosím?