Příspěvky uživatele

< návrat zpět

POST 5

<< Ostříží zrak (přes Severní hory)

Čím hlouběji do údolí mezi horami se Lovec dostával, tím lepší pocit mu zaplavoval tělo. Všude okolo vládlo velmi příjemné ticho, které sem tam narušil nějaký pták, ale celkově to tu vypadalo jako velmi vhodné místo na oběd. Mohutný vlk si odfrkl a polkl další krev, která se mu nahromadila v tlamě. Zajíc, jehož tělo jen bezvládně viselo z Lovcovy tlamy, se pohupoval v rytmu jeho houpavého pohybu. Našlapoval mnohem opatrněji než doposud, neboť údolí bylo plné strmých srázů a on si nechtěl ublížit.
Za malou chvíli se mu už hory rozevřely a odhalily mnohem schůdnější terén. Vlk se spokojeně pousmál, když se mu velké tlapy zabořily do měkké půdy. Jenže přijatelnější prostředí nebylo to jediné, co průsmyk skrýval. V nose ho zašimraly nové pachy, dva z nich nasládlejší než ty ostatní. Zastavil se, aby se mohl rozhlédnout po okolí a tu je uzřel. Ležely na sobě a tvářily se jako nevinnost sama. Kožich menší vlčice se pohyboval ve světlých odstínech bílé, jimiž prokvétaly jakési barevné chloupky? Vlk byl zmatený, nedokázal přesně identifikovat, co to v srsti měla, že to házelo různorodé barevné odlesky. Druhá vlčice měla kožich naopak v tmavších barvách, jímž na několika místech prosvítaly světlejší odznaky.
Lovec nakrčil čumák a chvíli zvažoval možnosti. Nasládlý pach vlčic ho lákal, ale bylo to dost velké lákadlo oproti možnosti nasytit svůj žaludek? Správně. Bylo. Vykročil tedy přímo k nim, nijak nespěchal, našlapoval však s jistotou. Zastavil se v bezpečné vzdálenosti, aby jim snad nenarušil hranice osobního prostoru, avšak dost blízko na to, aby ho mohly zaregistrovat. Tělo mrtvolky se zhroutilo k zemi a jeho majitel si olízl zkrvavenou tlamu. "Dámy," pozdravil zhrublým hlasem a mírným pokývnutím hlavy jim prokázal svou úctu. Zdálo se, že se snad ani nezdrží, jenže on udělal přesně pravý opak. Složil své mohutné tělo na zem a přitáhl si blíž svou kořist. Bez okolků se zakousl do měkkého masa a zatímco žvýkal, pozvolna přejížděl pohledem z jedné vlčice na druhou.

POST 4

<< Červená louka

Lovec pokračoval v hledání vhodného úkrytu. Zajíc se mu v tlamě bezvládně pohupoval a on měl co dělat, aby ho nesnědl okamžitě na místě. Jeho žaludek se hladově a urputně ozýval, tím spíše, když byl tolik lákán horkou krví, která tekla vlkovi hrdlem. Nicméně musel ještě vydržet. Nerad jedl ve spěchu a pokud by se do zajíce pustil hned teď, musel by spěchat. Pach krve by přilákal mrchožrouty a zrovna dneska neměl náladu odhánět dotěrné kojoty nebo létající dravce. Toužil po jediném - sníst si svou kořist někde v ústraní, ukrytý před zraky každého potenciálního zvědavce, který by si snad chtěl nárokovat kus kořisti.
Jenže travnatá pláň, jako kdyby neměla konce. Šel stále dál a přesto se nacházel na otevřené pláni. To mu zrovna do karet nehrálo. Nespokojeně si sám pro sebe odfrkl a na chvíli se zastavil, aby mohl promyslet další kroky. Pohledem skenoval okolí a poté zavadil o vrcholky hor, které se tyčily na dohled. Perfektní, napadlo ho okamžitě a on se bez váhání rychlým klusem vydal do údolí mezi horami.

>> Dračí průsmyk (přes Severní hory)

POST 3

<< Mlžné pláně (přes Sněžné tesáky)

Vlk prozíravě pokračoval proti proudu řeky a přesně jak odhadoval - našel její pramen. Cesta by mu pravděpodobně trvala jen polovinu času, kdyby se nemusel potýkat s nepříjemnou mlhou, v níž nebylo vidět téměř ani na krok. Mlhu naštěstí brzy rozehnaly hory a on tak stoupal výš a výš do nadmořských výšek. Doopravdy našel pramen řeky, podél níž šel, nicméně neměl moc času se rozhlížet. Zahlédl totiž cosi, co se mihotalo nedaleko a když se přiblížil, vtáhlo ho to na druhý konec.
Znenadání se ocitl uprostřed jakési louky. Krátká tráva ho šimrala mezi prsty na tlapách a jemu se do čumáku konečně dostal tolik vytoužený pach zvěře. Vydal se rovnou po stopě, hlavu skloněnou nízko, udržoval rychlejší tempo. Pachová stopa ho zavedla až téměř na konec louky a on zpozorněl. Zaslechl totiž šelest. Zvedl hlavu, napnul uši a čekal. A hle, tu se v trávě zatřepetaly dvě dlouhé uši. Lovec nelenil a okamžitě zalehl na zem. Pomalu se plazil ke své kořisti a snažil se nevydat ani hlásku. Když zajíc zvedl hlavu, aby zkontroloval okolí, Lovec vyrazil vpřed. Pro nebohého ušáka však bylo už moc pozdě. Skončil v zubech zkušeného Lovce jako trofej. Ještě párkrát sebou trhl v zoufalé snaze zachránit si holý život, avšak marně. Lovec ukončil prudkým skusem jeho utrpení a s blaženým výrazem si užíval pocit horké krve, která se mu vylila do tlamy. Byl spokojený. Víc než to. Bylo však potřeba ještě nalézt bezpečný úkryt, aby mohl zajíce nerušeně pozřít. Nestál totiž o společnost případných mrchožroutů.

>> Ostříží zrak

POST 2

<< Zlatý les (přes Bull Meadow)

Statný vlk kráčel za doprovodu zvuků prázdného žaludku přímo tam, kam ho čumák vedl a nohy nesly. Bylo mu vlastně docela jedno, kam dojde, jen doufal, že se mu alespoň v průběhu podaří nalézt nějaký zdroj vody nebo přinejlepším nějakou kořist, z níž by se mohl nasytit.
Místo jídla a pití nalezl něco jiného - mlhu. A ne jen tak ledajakou. Mlhu tak hustou, že by se dala krájet a on měl najednou obrovský problém s orientací. Zkušený a léty ošlehaný vlk byla najednou naprosto zoufalý jako malé štěně. Ještě chvíli pokračoval a snažil se opatrně našlapovat, kdyby se před ním nečekaně zjevila nějaká překážka, ale potom ho vlastní skepticismus donutil zastavit. Musel se nyní soustředit na jiné smysly, než byl právě zrak, který mu byl k ničemu. Zapojil tedy konečně i čenich a slechy a dobře udělal. Nejen totiž, že se mu podařilo najít zdroj vody a on tak mohl v rychle tekoucí řece uhasit svou žízeň, ale dokonce získal i směr, kterým se mohl vydat. Jít totiž proti proudu řeky až k jejímu prameni bylo to nejlepší, co mohl udělat. A také tak učinil.

>> Červená louka (přes Sněžné tesáky)

POST 1

Lovec se probudil v provizorním úkrytu, který vyhloubil, aby se on a Mladší mohli schovat před nepříznivým počasím. Zvedl hlavu a zavětřil. Mladší tu už nebyl nějakou dobu, evidentně šel svou cestou, nebavilo ho čekat, až se Starší probudí. Vlk to chápal, jen doufal, že je mládě v bezpečí. Sám se mezitím vyhrabal z úkrytu na denní světlo a důkladně se protáhl. Bylo líné odpoledne a Lovec měl přesně takovou náladu. Nejraději by se jen válel a odpočíval, ale připomněl si, že by neměl dlouho zůstávat na jednou místě. Navíc... nezmínil se Mladší o tom, že zde sídlila smečka? Starší o žádné problémy nestál.
Chvíli jen stál, rozhlížel se a přemýšlel, kam přesně by se měl vydat, ale nakonec se rozhodl jít rovnou za nosem. Zhodnotil, že se mu nemůže stát nic horšího, než že zabloudí a vrátí se zpátky sem. Jeho žaludek souhlasně zamručel a dal o sobě vědět. Bylo na čase sehnat něco k snědku. A nejlépe co nejrychleji, aby měl dost energie pokračovat v toulkách dál.

>> Mlžné pláně (přes Bull Meadow)

Zvědavost mláďat. Už skoro zapomněl, jak opojná dokáže ve skutečnosti být. Když upíral své zraky hluboké jako oceán do těch nevinných zlatých, neodpustil si krátký, za to upřímný úsměv. Před mladým vlkem ležel celý svět a život a on měl tolik možností! Lovec se na chvíli pozastavil a v myšlenkách si představil, jaké by to bylo vrátit se zpátky do svých mladých let. Nakonec... chodil už po tomhle světě nějaký ten pátek, daleko za obzorem už se ztratila jeho mladistvá léta. "Trpělivost získáš časem. Musíš se jí naučit. Můžeš na ní pracovat, když budeš lovit. Dobrý lovec vždy vyčká na tu správnou chvíli. Neotálí, ale ani se neunáhlí. Další možností je hra s ostatními. Jistě jsi již ve hře bojoval se svými sourozenci. Dobrý bojovník vyčká na ten správný okamžik, aby mohl rychle a efektivně zaútočit," osvětlil mladému vlkovi situaci Lovec a blýskl po něm trochu uličnickým pohledem, "až se počasí trochu umoudří, mohu ti ukázat, jak jsem se trpělivosti učil já." Předávat zkušenosti mladší generaci? To nikdy neodmítl. Užíval si být něčím vzorem. Někým, ke komu ostatní s respektem a úctou vzhlíželi pro jeho činy a schopnosti. Skoro se ztratil ve svých představách. Jen skoro.
Přes všechnu původní nechuť k Lovci však Mladík přeci jen svolil sdílet se svým společníkem střechu nad hlavou. Improvizovaný úkryt nebyl dokonalý, ale prozatím stačil. Lepší než čekat, až jim na hlavu spadne strom. Nepřestával se ale vyptávat, což Lovce potěšilo. Byl na správné cestě. "Počasí si nikdy nepodmaníš stejně, jako mu nikdy neporučíš. Elementy ovládáme, abychom dokázali lépe přežít. Půjčujeme si sílu ze země, vzduchu, ohně i vody, avšak nesmíme zapomínat, že jde stále jen o půjčku. Nevzpouzej se přírodním silám, nauč se s nimi žít v symbióze. Mohou tě mnoho naučit," pronesl zamyšleně a zvedl čumák k tmavým oblakům, z nichž se řinuly provazy vody. Nevešli by se do úkrytu oba, proto Lovec zůstával napůl hřbetem ven. Mladý vlk však byl v suchu a teple. Tmavý vlk vystavil svou tvář neúprosným dešťovým kapkám a zhluboka vdechoval vůni deště. Ach, jak období dešťů miloval.
Nebylo mu však dovoleno rozjímat, neboť Zlatému ještě nedošly otázky. Lovec si olízl mokrý čumák a naznačil hrabavý pohyb na prázdno. "Hrabal jsem. Jde o primitivní pohyb, kterým si velmi rychle můžeš vytvořit provizorní úkryt, ukrýt zbytek kořisti před dravci nebo jen vyhloubit mělkou jámu, do které by mohla natéct dešťová voda, která ti zajistí dostatečnou hydrataci," osvětlil Mladému a pozvedl přitom jedno "obočí". "Doma tě neučili, jak hrabat?" dotázal se pro změnu Starší a zvědavě loupl očkem po Mladším. Nechtělo se mu věřit, že by jeho rodina zanedbala tak podstatnou část výchovy.

Lovci se líbil přístup mláděte. Kopíroval chování Staršího, přestože si myslel, že si toho Starší nevšiml. Lovec věděl, že se mláděti jeho slova zarývají do paměti jako cejch. On nehýřil planými řečmi. Snažil se mu jen předat co nejvíce ze svých vlastních zkušeností. Věděl, že by se mu to mohlo v budoucnu hodit. "Abys získal, co chceš, je nutné obrnit se trpělivostí. Nic není hned a nic ti také nespadne do klína samo. Trpělivost a vytrvalost. Tomu se musíš naučit. A když zvládneš tohle, získáš vše, co si jen usmyslíš," pronesl Lovec a hlubokými modrými zraky si Mladého přeměřil. Nebyl to žádný prcek, nohy měl dlouhé a silné, Starší věděl, že jednou z něj vyroste velmi schopný a silný vlk. Jenže na tom bylo třeba pracovat. Musel však uznat uspokojení, když vlče uvolnilo svůj postoj. Konečně přišel na to, že se zlou u Lovce nepochodí. Byl bystrý, to se mu muselo nechat.
Lovec se naučil neočekávat nic víc. Když tedy zvedl své tělo a obrátil ho k odchodu, byl příjemně překvapen tím, co to v mladém vlkovi vyvolalo. Za malou chvíli už cupital po jeho boku a s neskrývaným vlčecím entusiasmem okamžitě tituloval Lovce novou přezdívkou. "Flíček," zopakoval po něm a chvíli to jméno poválel na jazyku, "to se mi líbí." Tmavý vlk si všiml změny počasí, nicméně ho nechávala chladným. Byl zvyklý toulat se všemi kouty světa, proto by ho jemný deštík ani vítr nemohl zastavit. Když však vítr nabral na síle natolik, aby vyvrátil nedaleký strom, byl Starší nucen zpozornět. Nešlo už jen o jeho zdraví, nýbrž i o zdraví mláděte, které měl nyní na starost. A on nikdy nebyl jeden z těch, kdo by se nestaral o slabší. Prudce zvedl hlavu a zavětřil. Nebylo kam se schovat, nikde poblíž nebyla žádná jeskyně, nebo alespoň ne nikde, kam by jeho oko dohlédlo. Zahlédl však něco jiného. Strom s kořeny vylezlými napovrch. Byl pevně zakotven v menším svahu a síť kořenů pod jeho kmenem se zdála být dost bezpečným útočištěm. Alespoň prozatím. Sklonil hlavu k Mladému a silně do něj drkl čenichem, aby ho popostrčil směrem, kterým chtěl. Sám zrychlil do poklusu, avšak tělem se postavil tak, aby vytvořil mezi mládětem a větrem barikádu. Vítr se tak opíral primárně do těla Lovce, k mláděti se dostal jen sporadicky. Jakmile byli dost blízko, Tmavý neváhal a vrhl se mezi obrovské vyčnívající kořeny. Několika silnými tahy uvolnil dost zeminy, aby vytvořil jakýsi úkryt mezi kořeny a svahem, kam vsoukal své ne příliš malé tělo a stočil se do klubíčka. Vytvořil tak místo i pro mladého vlka. Jeho tělo mu nabízelo dostatek tepla a bezpečí, aby přetrpěli podzimní nečas. Záleželo však na Mladíkovi, zda jeho nabídku přijme nebo zůstane raději venku a bude riskovat, že ho zavalí strom. "Přírodním živlům se nesmíš vzpírat. Podvol se jim, přizpůsob se, ale nikdy proti nim nebojuj," broukl směrem k Mladému a otevřel tlamu v táhlém zívnutí.

Pohled plný obdivu, kterým Lovec mladého vlka obdaroval, pravděpodobně překvapil oba vlky. Lovec nikdy nikoho nepodceňoval, ale tentokrát s potěšením došel ke zjištění, že je mladý vlk mnohem chytřejší, než na první pohled vypadal. Jeho názory byly racionální a dávaly smysl. Odpovídaly jeho zkušenostem. Na tváři Lovce už nehrál ten pobavený výraz, nahradil ho jiný - plný uspokojení. Už nebylo, co by dodal, proto jen pronesl: "Ovládni strach a ovládneš svět." Dále už to nerozváděl. Nebylo to potřeba. Mladý se velmi brzy poučí z nějaké životní lekce, přičemž zjistí, že měl Starší pravdu. Ale na to byl ještě čas. Nechme vlčata vlčaty, připomněl si káravě v duchu.
Sebevědomí, jež sálalo z mladého vlka, když Lovci sdělil svůj původ, se nedalo přehlédnout. Byl hrdý, pyšný na svou rodovou linii, na své předpoklady a potenciál. "Pýcha předchází pád," zamumlal Lovec tiše a přimhouřil oči. Studoval Mladého pohledem, načež se vrásky na jeho tváři vyhladily a nezanechaly po sobě ani stopu. Opět nasadil ten ledově klidný výraz mentora. "Tlakem na druhé nikdy nic nezískáš, ni své vlastní uspokojení," pokáral ho a zvedl se do stoje. Jeho svaly se pod hustými chlupy napnuly a studený vítr odkryl ošklivou jizvu skrytou pod hustou podsadou. Mladík ji měl možnost zahlédnout jen na okamžik. Mohl mít pocit, že se mu to jen zdálo. Bez dalších slov se Lovec vydal k odchodu. Zamířil hlouběji do srdce lesa. Pahýl jeho ocasu ho pozvolna následoval. Vypadal jako ocásek jelena bíloocasého. Bobík. Bambulka. Každý vlk ho pojmenoval po svém, když ho zahlédl. Nežilo moc vlků, jejichž chlouba jim chyběla. A majitel tohoto se právě pozvolna vzdalovat ze zorného pole mladého vlka. "Můžeš mi říkat, jak uznáš za vhodné, hodláš-li se mnou jednat s úctou," pronesl jakoby mimochodem v záchvatu sdílnosti. Bude ho mladý vlk následovat a podaří se mu odhalit vlkovo nitro? Nebo setrvá se svou svačinou a pak se vydá raději domů?

Lovec upíral oceánové zraky na zlatého vlčka, který téměř splýval s okolím. Zachovával klid, avšak v jeho očích se jasně zračil zájem. Byl si jistý, že mladému vlkovi jeho slova vrtají hlavou. Skoro viděl, jak se mu v hlavě namáhavě otáčí všechna kolečka. Jen tak dál, hezky namáhej hlavičku, promlouval k němu Lovec v myšlenkách. Jistě, neovládal schopnost telepatie, nicméně měl vlastní důvod, proč ta slova nevyslovil nahlas.
Starší vlk sice v duchu ocenil, že by se s ním Mladý ochotně podělil o svačinu, ale jedl relativně nedávno a neměl hlad. Nelhal mu, neměl na jeho úlovek chuť. "Jen jez, Tvé tělo potřebuje spoustu potravy, aby se mohlo správně vyvíjet," zamumlal a dál mu hleděl přímo do očí. Čekal, kdy Mladý sklopí zrak před jeho dominancí, ale netlačil na pilu. Věděl, že to dříve nebo poději přijde a on si nepotřeboval mermomocí vynucovat submisivitu u mláděte.
Líbilo se mu, jak Odvážný přemýšlí, ale ještě více ho to utvrdilo v přesvědčení, že tohohle mladého vlka život ještě nic moc nenaučil. "To jistě, jenže se vztekem je to jako s ohněm. Dobrý sluha, ale špatný pán," namítl v rozporu s názorem svého společníka, "strach si nezotročíš, ale vždy se na něj můžeš spolehnout. Když všechno selže, strach je poslední šance. Ne vztek, ne pomsta, to strach plodí to největší zlo. Ovládne tě, pohltí a nemáš šanci proti němu nikdy bojovat." Natočil ucho kamsi do lesa, odkud se ozvalo šustění listů. Natáhl do čumáku okolní pachy a pak svou pozornost opět upřel na mládě před sebou. "Proč myslíš, že ti nejlepší zlosynové zasévají do vlčích duší strach?" položil mu otázku a s neskrytým zájmem na něj pohlédl. Zajímalo ho, co Mladý odpoví.
Ten byl však příliš pohlcen touhou po odpovědích a nutkáním ukázat se před Lovcem, že mu téměř okamžitě vyhrkl své jméno i s celým původem. Kdyby je Mladý tušil, jaké eso vložil Lovci do rukávu, pravděpodobně by si to předem rozmyslel. "Rhaaxin," zopakoval Starší a poválel to jméno na jazyku, "zajímavé." Nic více neřekl. Neprozradil mu své jméno, nezmínil ani svůj původ. Jen mlčel, jako kdyby nevěděl, že je slušnost představit se mu nazpět. Lovec netoužil Mladému sdělovat cokoliv, co se ho samotného týkalo. "Takže zde ve zlatém lese sídlí Zlatá smečka?" dotázal se místo toho a stočil téma úplně jiným směrem, "tam máš rodinu?" Těžko říci, co Lovec sledoval svými otázkami. Působilo to však tak nevinně, jak jen mohlo. Jako kdyby mluvil se starým známým.

Mladý vlk Lovce na okamžik zmátl. "Obchodník?" zopakoval mírně pobaveně označení, které Mladý použil, "i tak by se to dalo říci." Více už to nepřiblížil. Nechal mladého vlka tápat v nejistotě svých slov a sklopil zrak k tomu málu, co ze zajíce zbylo. Následně krátce zavrtěl hlavou. "Nejsem tu proto, abych mláďatům kradl svačiny," zamumlal v odpověď a tiše se uchechtl. Ale jejich matky možná ano, doplnil si v hlavě sám pro sebe a zkoumavě si prohlédl postoj, jež Mladý zaujal. Ani ho nezaujala tolik slova, která vypustil z tlamy, jako způsob, jakým je řekl. Jako kdyby si byl svým tvrzením naprosto jistý. V jeho hlase nebyla ani stopa po pochybách. Lovec mu v duchu připsal bod k dobru.
"Nepodceňuj strach, mládě," poučil ho, "je jedním z nejsilnějších a paradoxně nejnebezpečnějších emocí." Ze staršího vlka mluvily jen prosté zkušenosti. I on sám v době své mladé nerozvážnosti několikrát strach v ostatních podcenil. Poučil se a věděl, že není dobré brát ho na lehkou váhu. Ale všechno tohle měl mladý vlk čas se naučit. Lovec si byl jistý, že si jednoho dne nepěkně nabije čumák a podobnou chybu už nikdy znovu neudělá. To byla krása života a jeho zkoušek. "Už jsem potkal pár takových, jako jsi Ty. Kopec odvahy, ždibec rozvahy," konstatoval jakoby mimochodem a křivka jeho tlamy se stáhla do úšklebku, "Ty jsi ale přeci jen trochu jiný. Máš potenciál." Byl potěšen jeho odpovědí, což se ani nesnažil skrývat. Dokonce vyhověl jeho žádosti a zůstal sedět přesně tam, kde byl. Nepohnul se ani o píď, dokonce ani ve chvíli, kdy ho Mladý začal v kruhu obcházet a mapovat. Starší seděl nehnutě, jen občas natočil ucho směrem, kterým se Odvážný právě nacházel. Nechával ho, aby si ho důkladně prohlédl a prostudoval, zatímco Lovec si do hlavy pomaloučku ukládal vše, co se o Odvážným prozatím dozvěděl. Tak je to správně, pochválil mladého vlka v duchu a mimoděk se usmál.

Lovec seděl v záplavě zlatých lístků a zrovna si důkladně čistil místečko mezi druhým a třetím prstem levé tlapy, když na něj mládě poprvé zareagovalo. Verbálně tedy, neverbálně na něj reagovalo samozřejmě okamžitě, jakmile se mu dostal do zorného pole. Starší vlk si dal na čas se svou vlastní reakcí. Dokončil činnost, kterou měl rozdělanou a až teprve pak obrátil svůj zrak k mladému vlku. Natočil na něj nejprve jedno ucho a poté hlavu. Zůstával však sedět bokem.
"Ah, zdravím, mládě. Nějak ses mi ztratil mezi těmi zlatými listy," pronesl, jako kdyby si ho všiml teprve nyní. Mladý vlk ho však ponoukal k odpovědi na otázku, kterou samozřejmě nemohl zanechat bez odpovědi. Až úmorně pomalu se k němu natočil celým tělem a zakotvil na něm očima. Pak se křivka jeho tlamy zvedla do odlehčeného úsměvu. "Co chci? No, to záleží na tom, zdali mi máš co nabídnout. Pokud nikoliv, má odpověď je prostá - pouze tudy procházím a zastavil jsem se, abych se mohl pokochat zdejším neobvyklým úkazem," odvětil a netečně pokračoval v očišťování druhé tlapy. Jako kdyby to snad potřeboval, jeho tělo se na dálku lesklo čistotou.
Kde je mládě, tam je matka, připomněl si potměšile a nenápadně zavětřil okolní pachy. Žádná samice. To ho trochu zklamalo. Ne, že by to na něm bylo nějak extra vidět. "Sluší se také najíst se v bezpečí úkrytu, pokud se nechceš stát jednohubkou pro potenciálního predátora," upozornil ho káravě, skoro otcovsky, "takže lepší otázka zní: Co přesně chceš Ty?" Mládě by otázka, kterou Lovec vhodil do ringu, mohla zmást, což nebylo nic neobvyklého, vzhledem k tomu, že starší samec byl chodící změť zmatku. Ale mladý vlk by ho mohl zaskočit, kdyby snad vymyslel nějakou trefnou odpověď. Podaří se mu to?

<< Příchod

Jeden by možná řekl, že Lovce přilákal pach krve. Nebyla to však docela pravda. Byl to záblesk zlaté barvy, který ho praštily do očí, když procházel okolo hranic. Původně onen zlatý záblesk přikládal odraženému světlu, ale čím blíž byl, tím více nabýval jistoty, že nejde o pouhý záblesk světla.
Vkročil do zlatého lesa. Opravdu zde byly koruny stromů zlaté, dokonce i listí šustící pod jeho tlapami neslo barvu slunce v pravém poledni. Zvedl své modré zraky, aby se pokochal tou krásou a natáhl do sebe závan čerstvého vzduchu smíšeného s pachem tlejícího listí. Vítr k němu však donesl mnohem více, než Lovec původně očekával. Něco krvácelo. A bylo to blízko. Vlk si mlsně olízl pysky a polkl sliny, jež se mu znenadání nahromadily ve chřtánu. Vydal se rovnou za pachem smrti, který donutil jeho srdce nadšeně poskočit.
Překvapením pro Lovce bylo, když místo umírající kořisti spatřil cosi chlupatého a zlatého, co leželo netečně mezi dalším zlatým listím. Trvalo přesně půl vteřiny, než si Lovec uvědomil, co našel. Bylo to mládě, které se evidentně bez nějakých obav zrovna živilo na něčem, co ještě před pár minutami bylo buď zajíc nebo jiný podobný hlodavec. Vlk si sám pro sebe odfrkl: Cožpak Tě, mládě, nikdo nenaučil, že válet se na otevřeném prostranství s čerstvou kořistí je přinejmenším to nejhloupější, co můžeš udělat? Nahlas však nic neřekl, tohle mládě nebylo jeho starost. Kéž by ho mohl jen obejít a pokračovat dál. Jeho smysl pro zodpovědnost mu to však nedovolil. Zaskřípal nad svými pohnutkami zuby a posadil se do zorného pole mladého vlka. Tvářil se netečně, jako kdyby si ho snad ani nevšiml. Seděl k němu bokem, mládě si ho tak mohlo prohlédnout pěkně z profilu. Starší samec mu dal prostor proto, aby se rozhodl, co dál udělá. Jakoby netečně si začal olizovat tlapu a čistit se stylem, kterým se čistí kočky. Stále však pozoroval mládě periferním viděním, ani na okamžik z něj nespustil pozornost.