Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tebe se topil. Zase. A bylo až ironické kolikrát za sebou prostě skončil ve vodě a musel bojovat v ní o svůj holý život! Snažil se ze všech sil zůstat na hladině, ale jakoby jej něco nechtělo pustit a stahovalo ho to dolů. Několikrát se i jistě nalokal vody. Spodní proudy byly silné, ale jedno stáhnutí mu snad i zachránilo vědomí, protože zrovna nad jeho hlavou proplul strom, který proud po zatopeném území táhnul.
To už pak pocítil do sebe náraz a zase se objevil nad hladinou, kde zalapal po dechu. Snažil se kopat tlapami a dost možná vlka pod sebou i trochu pokopal, ale nakonec postupně a společnými silami se dostali zpátky ke břehu, kde se postupně vyškrábali zase na pěvný břeh. Tebeth kašlal. Dostával vodu z plic ven a sledoval Coya, zda se z vody dostal taky.. ''Díky příteli..'' Řekl pak. ''Čas jít do těch hor...'' To už ani neváhal a spolu s bílým vlkem zamířil do nejbližších hor.

-> Furijské hory

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí
× Projdi se po zatopeném území
× Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody

Možná se dvojice až příliš dlouho bavila na to, aby poznala že tohle místo začíná být více než nebezpečné. Ale popořadě.. Tebe se podíval na Coya a lehce trochu naklonil hlavu na stranu, 'Proč myslíš? Magie je skutečná. Minimálně na těhletěch ostrovech.'' On se dokázal najít někdo kdo nevěřil na magii? To Tebeth tedy nechápal.
Podíval se mezitím na oblohu. ''Tohle počasí je opravdu dost nepochopitelné. Prší už jistě bezmála několik dní. Jen se podívej. Tu je všude voda!'' A nehlásil to jen kvůli tomu, že vodu nesnášel. ''Myslíš že tohle počasí někdy přestane? Co když jsem se vrátil domů zrovna na konci ostrovů, že ostrovy mizí? Ty jsi z nich taky neviděl nic krásného..'' Zavrtěl lehce zklamaně hlavou. Jen kdyby ho matka viděla. Musel se zas najít...
Jenže to byl u původního loveckého plánu hodně zamyšlený a než se stačil nějak nadát, či snad vyjádřit.. ''Ááá.'' Stihl jen křiknout, když mu ujela tlapa na bahnitém povrchu a on skončil ve vodě.. už zase! Začal panikař a kopat tlapami do všech stran. Cítil jak vodu začal i kloktat, i když se snažil držet hlavu ze všech sil nahoře.. Na spodních tlapách pocítil najednou takový chládek a něco ho stáhlo pod vodu, ''Co...'' Chtěl křiknout jméno svého společníka, když v tu ránu se ponořil a druhá půlka jména 'yo' zmizelo pod hladinou v bublinkách.

<- Severní hory

Tebeth se podíval na něj, když konečně zpomalil, jak byly dostatečně daleko od vody. ''Tak to je pak v pořádku. Myslím, že je v pořádku být spokojen s tím co máš.'' Pokýval hlavou a dopřál mu jeden ze svých milých, ne příliš častých úsměvů.
Tím se pak vydali z hory pryč. ''Hm, myslíš tím celé ostrovy?'' Nejprve se musel dotázat zda správně pochopil, to, že nemyslí jenom jednu určitou část těchto míst, nebo to myslí jako celek. ''Jsou to ostrovy, které jsou protkané hlubokou magií. Vlci se tu dostávají záhadnými způsoby.'' A Tebovi se ani za nic nelíbilo, že to jeho cestování pokaždé končilo koupačkou... ''Ale to tu budeš muset asi poznat sám, abys zhodnotil jestli je něčím speciální.'' Zakončil nakonec, sám si vlastně nebyl úplně jist co o tomto místě pořádně věděl. Jen to, že se narodil zde, v Daénské smečce.
Nad jeho slovy pokýval hlavou, ''Jo, něco ulovíme a vrátíme se pak do hor najít sucho.'' Pokýval hlavou,
Pak přišel dotaz, který Tebeho donutil nejdřív chvíli mlčet, několikrát musel, uvažováním, pohýbal ze strany na stranu, než se na Coya znovu podíval, stále se zamyšleným výrazem, ''Víš, že ani nevím? Rád bych se znovu ukázal doma, řekl matce že žiju, znovu fungoval ve smečce jako kdysi..'' Ale fungoval někdy? Proč jeho vzpomínky byly tak mlhavé? Tak málo věděl.. Nakonec když dorazili na luku, zastavil a začal se rozhlížet. V okolí, po zemi.. Začal hledat stopu, ''Tak jo, Jdeme něco splašit k snědku,'' Ušklíbl se. A jal se pomalu hledat stopy. Pamatoval si něco i z tohoto? Jeho otec byl lovec, ne? Nebo i to byla vybledlá a dost možná špatná vzpomínka?

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 2/5
<- Irisin ráj

Teb si ušklíbl. ''Ale to nevadí.'' Pokud byly na Moisu, věřil že sám v paměti poté vytáhne nějakou důležitou vzpomínku, díky které to pozná. A jak jinak než z hor odkud byl nejlepší výhled?
S nápadem naštěstí teda souhlasil, což bylo fajn. Tebeth tedy spokojeně švihl ocasem a tímpádem společně kráčeli pryč z pláže, kde se hladina příliš přibližovala k nim, i když byly od ní několik desítek metrů daleko. A on by se nerad okoupal znovu... Pak se vlci představili a nyní mohli tedy cestovat spolu, alespoň nějakou chvíli. ''Neumím si představit mít bílej kožich no. Vůbec ti nezávidím. Ale pokud jsme tam kde si myslím, tak tu existuje obchodník, který by ti srst dokázal za úplatek kompletně změnit.'' Ušklíbl se. Ale.. byly tam?
Nakonec se dostali do celkem vysokého bodu a Tebeth se začal rozhlížet. Místy.. mu to povědomé bylo a.. Naklonil hlavu. ''Mmm, že by?'' Zamyslel se. Pak se podíval na Coya. ''Možná jsme skutečně na ostrovech Mois Grisu,'' Ukázal směrem na les, který pomalu otravovala mlha díky dešti, ale to větší část míst otravovala.. Dělal to ten déšť. ''Pokud se nemýlím, a já doufám že ne.. Tak to by mohl být les, ve kterém jsem se narodil.. Moje smečka.'' A tím prozatím návrh jeskyně celkem zamítal, rozhodně se tam musel jít podívat! ''Pojď!'' Zazubil se.

-> Ostříží zrak

× Vydej se hledat bezpečné místo (minimálně 5 postů) - 1/5
Tebeth když se konečně pomalu začínal uklidňovat, tak se z nebe rozhodla začít padat voda v podobě deště. On prostě nemá v tuhle chvíli štěstí! Vlk si úplně nebyl jistý jestli se nacházeli tam, kde se Tebeth dostat chtěl. ''Plno míst je plných vlčích pachů, je to příliš široký pojem.'' Zavrtěl hlavou, inu nakonec pohled zvedl. Jeho pohled zamířil k moři, Zdá se mi to, nebo jsou vlny větší, a dopadají dál na břeh? Že by? Nakoec pohled zvedl ještě k obloze, a to byla chyba. Voda mu padla do oka a on musel nepříjemně rozmrkat, aby ji dostal pryč. Příjemné to určitě nebylo.. ''Hele.. Co tak najít nějakou skrýš?'' To by bylo bomba! Takhle.. Snad nebylo ani jemu příjemné stát na tom dešti. A to si představte jak muselo být Tebovi! ''Oh!'' Došlo mu konečně a na bílého se znovu otočil, ''Tebeth jméno mé, rád tě poznávám.''
Švihl ocasem až se u toho voda rozletěla do všech stran. Pak už jen.. byl čas hledat suché místo! Tolik vody bylo totiž.. ew!

-> Severní hory

Do reality hnědého vrátit ten náraz. Byl vyplašený, ale když pomalu přišlo uvědomění toho, že už je na suché a pevné zemi, rozhodl se podívat před sebe... Prohlédl si vlka, který se zrovna díval směrem k moři, než svůj pohled na Tebetha vrátil. ''Já.. um.. Omlouvám se.'' Snížil uši lítostivě. ''Nejsem s vodou příliš kamarád, a ještě když do ní.. nečekaně spadnu..'' Vysvětlil, bože! Vždyť on měl úplně panické ataky když měl přijít do kontaktu s vodou! To máte vidět ty cavyky při tom, když se má jít napít! No, inu nakonec oklepal ze své srsti přebytek vody, dost možná pocákal i vlka. ''Ještě jednou se fakt omlouvám.'' Odkašlal si. Bylo mu to poměrně líto, že svou panikou mu mohl vlastně ublížit, jak o něj zakopnul. ''Nevíš náhodou jestli tohle jsou ostrovy MoisGrisské?'' Zeptal se. ''Tolik portálů jsem vyhledal a prošel... Tak moc jsem se toužil dostat zpět domů. Vysvětlil a pak se klidně rozhlédl, jakmile už se cítil o něco lépe. Zdejší okolí mu zdánlivě bylo dost povědomé, ale určitě stálo za to se ujistit, ale to ještě netušil, že bílý vlk dorazil jen krátkou chvíli před Tebethem, takže sám vůbec netušil kde se nachází.

<- Z neznáma

Zalapání po dechu.. To si jako poslední tento hnědý vlk pamatoval, když prošel portálem a ocitl se v moři. Jeho tělo se snažilo intuitivně kopat tlapami, aby se držel nad hladinou, ale několikrát se nalokal vody. Zmatkoval, tolik zmatkoval, až ztratil sílu. Na moment možná i vědomí.
Pak už jen otevřel splašeně otevřel oči a z plic vykašlal vodu. Byl na pevné zemi... Zmateně se rozhlížel okolo sebe. Byl tam kde si myslel? Dostal se konečně domů? Byl teď zmatený, celý mokrý a ke všemu byla hrozná tma, byla noc. Chladná noc a to jeho mokré srsti zrovna dvakrát nepřispívalo. Opatrně se snažil zvednout, ale jeho nohy ho úplně neposlouchali. Sotva se snažil udržet rovnováhu, pohnout se, daleko a daleko od vody. Copak mu osud přál smrt utonutím? Není to poprvé co musel zápasit s tím, aby se z vody dostal pryč... Už z ní měl takovou fóbii! Znovu zakašlal a postupně zjistil, že se mu dýchá lépe.. Ale pryč, honem pryč! Samým zmatením vrazil do vlka.... (Coyo)

Ležel jsem ve stínu lesa, tak jak bylo mým zvykem. Sem tam jsem se rozhlédl, ale nijak víc se do dění nezapojoval, alespoň zatím. Vše jsem sledoval zpovzdálí a očekával, že něco málo zaslechnu. A tak se i stalo, ne že bych nebyl zcela mimo dění, ale stačilo mi to k tomu, abych se udržel při životě.
Zvedl jsem se a zamířil k jezeru, abych tak doplnil pitný režim, který jsem zanedbával. Přistoupil jsem k vodě, sklonil hlavu a pořádně se napil. Voda byla příjemně chladná, až jsem si namočil i přední tlapy. Osvěžující. Sám, v tichu a samotě. Zastříhal jsem ušima, otočil se zamířil zpátky do lesa. Rozhodl jsem se projít aspoň hranice a označkovat, aby pach byl stále aktuální. Viděl jsem i pár hlodavců, u kterých jsem se jen olízl. Ale nálada na lov absolutně nebyla. Žaludek jsem měl zcvrklý, ale ne tolik, abych se hnal za tak malou potravou. A kdyby bylo nejhůř, jeskyně to jistila. A tak jsem se vydal po hranicích, zkontrolovat, jestli vše klape tak jak má.

Moc jsem nevnímal, co se kolem dělo. Jak bývalo zvykem, schovával jsem ve stínech. A mlčky pozoroval smečku. Sem tam jsem zahlédl nějaký ten kožich, ale nepřibližoval jsem se. Ani jsem nechtěl vědět, co je za téma dne. Mnohem lépe mi bylo samotnému. Od té doby co se tady objevila ta podivná květina uběhl dlouhý čas. Byla tady zima, občas krutá, někdy trochu horší.
Unaveně jsem se v hroudě sněhu převalil na druhý bok. Položil jsem si hlavu na tlapku a díval se zeleným zrakem kupředu. Dělám to pro matku. Stále dokola jsem si opakoval. Byl jsem typickým mladíkem, který měl spoustu depresí. Který ještě nebyl tak úplně zajetý v tom, co od života čeká. Má sestřička na tom byla mnohem lépe. Mohl jsem jí v tom jen podporovat.
Ale já měl ten problém sám se sebou. Nebylo to nic nového, stávalo se mi to často. Potřeboval bych tady Sill, ta by určitě věděla, jak mi zvednout náladu. Pravda byla, že moje nálada byla pod bodem mrazu. Něco podobného, jako panovalo všude po okolí. Olízl jsem si nos a zabořil ho následně do chladného sněhu. Zůstával jsem i nadále ležet, nevnímajíc co se kde kolem šustne.

Situace se pomalu dávala do pohybu. Hranice jsme s matkou obešli, nadále se naše cesty ovšem pomalu rozdělil. Ochotně jsem se se sestřičkou rozloučil Šla snad za tou údajnou Meduňkou? A matka? Ta měla svých povinností dost. "Ještě to pro jistotu jednou prohlédnu." Podělil jsem se s ní o svůj záměr. Noc byla chladná a pravděpodobně brzy nás čeká sněhová nadílka. Chtěl jsem označkovat hranice důkladněji. Sníh to může smýt během několika hodin.
Zůstal jsem zase sám. Nevadilo mi to, teď když jsem byl doma jsem se cítil velice dobře. Příjemně a i tak nějak pod ochranou. Stále jsem měl v hlavě ale matčiné slova. Ptala se na magie a na to, jak sílíme. Můj vývoj byl v tomhle ohledu hodně pomalý a já si to bral dost osobně.
Zavrtěl jsem hlavou, ale zlých myšlenek jsem se nemohl střepat. Kdybych přivedl Sill, možná by matka viděla, že něco dokážu. Ale nechtěl jsem vlčici takhle zneužívat. I když to bylo s přicházející zimou příhodné. Se skloněnou hlavou jsem šel dál, sem tam jsem se podíval do stran. Ale celkově jsem neměl do čeho píchnout, což mě dost mrzelo. Ale co se dalo dělat. Hodlal jsem vyčkat do rána, skrýval jsem se ve stínech. Tak jak jsem měl přece jenom v oblibě.

Meduňka byla spíše sestřina kamarádka, než její nevlastní matka. Usmál jsem se nad vlastní blbostí, ale co. "Tak to pak jo," přitakal jsem. Měl jsem taky nějakou takovou kamarádku? Dala se Sill považovat za kamarádku? Co by na ni asi Niyari řekla? Přemýšlel jsem nad tím, že bych jí možná mile rád představil. Jí dříve než matce, na to jsem asi připravený nebyl. Ale co to plácám, měl bych se víc zajímat o smečku. Sill ať si dělá co chce. Nakrčil jsem nos.
Pak jsem poslouchal matku, která vysvětlovala o dalších květinách. "Na to všechno jsi přišla na svých výpravách? Kdo tě to všechno naučil?" Zeptal jsem se. Hlavně o těch smrtelných rostlinách mě to dost zajímalo. Jak na to přišla? A jak se vůbec stane něco smrtelným? Někdo před někým umře? Nebo hůř.
Sklonil jsem hlavu a přičichnul k místu pod nohama. Zdálo se, že tam něco příjemně voní, ale nakonec z toho nic moc nebylo. "To zní jako bezva výlet. K Wuovi jsem chtěl zajít už dlouho. Svatyni jsem ještě neměl tu možnost navšívit." Nadhodil jsem potichu a pokračoval dál.

// Pardón! Klidně mě vynechte v dalším kole, nebo jak se Vám to bude hodit. :D

Zatím měla květina jen velkou výstrahu, co s ní bude dál kdo ví. Raději jsem se ale zajímal o život mé sestry, tak dlouho jsem s ní nemluvil, že jsem si ani neuvědomil, kolik času uteklo. Takže on může za to že jsi na tak dlouho zmizela? Nevím, jestli mu to mít za zlé, nebo za dobré. I já potřeboval okusit svět, abych si byl jist, co chci ve skutečnosti dělat. "Takže tě cestování baví?" Zeptal jsem se jí nakonec. Očividně asi jo, já jí mohl jen zpovzdálí podporovat. Sám jsem byl venku nerad, ale měl jsem radost, že jsem se tam mohl s někým novým seznámit.
Na zvířata jsem přikývl, je teď docela těžká doba a já stále naivně žil v tom, že se nic moc velkého neděje. "Doufejme," matka ale i nadále měla takovou obrannou bublinu kolem sebe. Snažila se všechny chránit, ale netušil jsem, jestli na to bude stačit. Nebo budeme stačit.
Meduňka byla vlče Zinka. To už jsem pochopil, ale našla si dokonce i cestu k Niyari. Což mě celkově překvapilo. Niyari měla tak dobrý vztah k vlčatům? Kde se u mě stala chyba, že jsme je bral tak nějak... nepotřebně. Jenomže když se zmínila, že se zranila při útěku od prasat, dost mě to zaskočilo a možná i vzalo. "Asi jí rozumím," řekl jsem trochu podrážděně. S otcem jsem nestrávil prakticky žádný čas, jedinou pozornost mi dávala matka a to až jsem byl větší. "Třeba jí ty rodiče nahradíš oba," ne, že bych chtěl Niyari stavět do situace rodiče, ale taková parťačka by se Meduňce určitě hodila. Bylo zvláštní se o ní takhle na dálku bavit a ve skutečnosti jsem i zapomněl, jak vlastně vypadá. No, škoda - snad jí taky někdy potkám.
Matka nás najednou vytáhla z rozhovoru na obhlídku hranic a kromě toho i na otázku ohledně magie. Niyari na tom nebyla zrovna dobře. "Taky jsem se zaměřoval spíše na fyzické preference, zatím." Řekl jsem, aby to vyznělo trochu honosněji. A ne - prostě jsem se na to vykašlal.

// Úkryt

Vyšel jsem z úkrytu jako poslední, ale dámy měli přece přednost. Hrdě jsem pozvedl hlavu a při tom se mírně zamračil. Dnešní počasí bylo zvláštní, ale snad se vyjasní. Jenomže hned jakmile jsme vyšli ven, něco bylo jinak. Podivné květiny všude kolem, matka se k nim hned vkradla s obrovským zájmem. Slyšel jsem od ní spousty slov a nepotřebovala na to ani naši odpověď. Vlastně si dost solidně vystačila úplně sama. To ale neznamenalo, že bych si jí nevšímal. Poslouchal jsem jí, i když né úplně všechno. Důležité bylo znát, že si jich prozatím nemáme všímat ani nijak dotýkat. Mohou být nebezpečné, přičemž jsem se na jednu z nich s úctou zahleděl. Duhová květinka, která vypadala možná i vkusněji, než kdejaká zeleň tady. Niyari byla také zvědavá a tak jsem se držel blízko ní.
Matka měla starost hlavně o vlčata, co se může stát, když někdo tu rostlinu sežere. "Určitě se to vysvětlí, musí to být vysvětlení." Podpořil jsem ji a při tom se na moment usmál a přikývl. Vlčata byla hloupá, ale ne snad až tak moc hloupá. Věřil jsem jim, i já bych určitě jedno z těch chytrých vlčat. Ehm... "Myslíš tedy, že za to mohou bohové? Namítl jsem a zamračil se. Je jasné, že to nevyklíčilo za tu chvíli samo od sebe. Bylo to nemožné, aby takhle rostliny rychle rostly. Budou tu napořád? Jsou masožravé? Váhal jsem, ale zůstával v pozadu.
- Příchod Zinka -
V tom se k nám někdo přidal. Ihned jsem zbystřil, neměl jsem příležitost se s přítomným ještě vidět takhle blízko. Jo, nejspíš jsem ho jako malý třeba zahlédl, ale nikdy jsem s ním plně nemluvil. Kývl jsem mu na pozdrav, ale přesto mlčel. Nesl nám informace o hloučku květin, co už stačil zjistit. Měl o tom rozhodně více informací, než my. Zmínil, že jeho dcera je zraněná, ale postará se o ni. Polkl jsem, do toho se vrhnula Niyari, že to přišla s ní. Ta vlčice v úkrytu. Napadlo mě hned, spojoval jsem si to. Ale jako typický chlap mi to šlo trochu pomaleji, i když jsem měl zapálené všechny mozkové závity. "Kdyby jste potřeboval pomoc, mile rád Vám budu k tlapě." Řekl jsem směrem k vlkovi, který už pomalu odcházel k dalším vlkům v okolí. Zaregistroval jsem drobnější těla, stejně jako vlka. Nejspíš jeho další vlče. Jak to dokázal, že jich tu má tolik...? K němu by měli chodit vlci na seminář, nebo možná ne, bylo by tu přemnoženo. Zkrátka a dobře to byl nějaký super samec jménem Zinek, léčitel naší smečky. Tak už má tvář. Nedávno jsme se o něm totiž bavili, teď jsem si to mohl naštěstí spojit.
Jakmile odešel mohli jsme se zase věnovat tomu prozkoumávání duhového nebe. Šel jsem kousek dál, jako bych snad čekal že uvidím nějakou zajímavost, větší než je ta přímo přede mnou. "Myslím, že pokud se z té Váčkovky nevyklube nějaká chodící a prskací kytka, tak to snad nebude velký problém." Řekl jsem nejistě a při tom pozvedl obočí. Svět jsem poznával teprve nedávno, ale i tak jsem byl znalý toho, že to může znamenat naprosto cokoliv. "Strávila jsi s tátou hodně času?" Zeptal jsem se možná trochu skepticky. Já na něj měl trochu pifku za to, že se mnou netrávil skoro žádný čas. Ale pokud ho věnoval Niyari, mohl jsem jen tiše závidět. Měla aspoň ho, já měl jen matku. Když v tom udeřila její úvaha. "Myslíš, že to může mít spojitost s těmi mrtvými zvířaty?" Zeptal jsem se Niy, měla to v té hlavě a toho jsem si cenil. Mrtvých ptáků jsem po lese viděl až až a to jsem nebyl ještě úplně daleko. Matka nadhodila, že bychom měli projít hranice lesa. "Klidně zůstaň v místě dění, postarám se o hranice. Kdybych nějaké květiny našel, mám je nechat být a podat hlášení? Či je mám nějak zlikvidovat?" Nabídl jsem se. Ale opět se mi nejspíš dostane zpátky odpověď negativního typu. Matka s námi očividně chtěla trávit čas, ale teď tady byla tahle nepříjemnost, o kterou je třeba se postarat. Matka byla hlavou smečky, bude důležité aby byla v místě dění a ne někde na okraji. Pro špinavou práci jsem tady byl já, i když bych ničení kytek nebral jako špinavou práci. Měl jsem k zemi blízko, možná i proto si mě vybrala právě ona magie. Ale ještě jsem se s ní tolik nespřátelil.
Hrábl jsem do země, ale nic se v blátě neskrývalo. Nezasadil to tady někdo schválně? Kdo tu je.. Mohl to být možná i Zinek? Jako léčitel musí mít spousty zkušeností s rostlinami, dokonce i ví jak se jmenuje. Uvažoval jsem. Ale ne, nemohl jsem házet vinu na vlka, který tu dlouho nebyl a teď se tak snažil. To je blbost, Zinek za to nemůže, pomáhá a má zraněnou dceru. Proč by chtěl tenhle les zavalit duhovými kytkami? Zavrtěl jsem hlavou. Tohle mi zrovna dvakrát nešlo. Raději bych konal, než přemýšlel ale snažil jsem se napodobovat matku. Ona byla vysokým diplomatem a já jí chtěl jednou následovat. Ale moje matka teď měla dost těžkého konkurenta, protože Niyari to pálilo podobně. "Myslíš, že můžou být nebezpečné? Vypadají na první pohled hezky, ale ne vše hezké je uvnitř... zdravé. Co když to nakonec fakt napadne les?" Zamračil jsem se. Co když... se opravdu něco stane? Zatl jsem zuby a uvažoval, co s tím. Měli jsme ve smečce schopné vlky, ale teď jsou na tom vědomostně nejlépe Zinek a matka. Měl bych si taky tady najít nějaký vlče a dávat pozor, aby se do něčeho nezakouslo? Bylo by to možná logické. Ale snad každé vlče tu má nějakého opatrovníka. "Vlastně... říkala jsi, že si přišla s tou Meduňkou, kde jsi na ni narazila?" Zeptal jsem se své sestřičky. Protože se tady nejspíš objevili všichni společně. Může to mít spojitost? Nebo se tam venku děje i něco horšího? Možná je v nebezpečí i Sill a vůbec o tom neví. Mlaskl jsem a zadíval se chvíli do blba. Jako bych tu teď fyzicky ani nebyl, jen jsem bádal v hlavě, co dělá ta sněhová vlčice.

// Snad jsem se prokousala nějak kloudně.

Chtěl jsem omrknout území, netušil jsem, že by se ke mě chtěli přidat. Ale byl jsem potěšen. "Takovou nabídku rozhodně neodmítnu," řekl jsem a přikývl. Byla to velká pocta se takhle procházet. Kdysi to takhle vypadalo pořád. Teď jsme na tom byli ale úplně jinak. Matka nás vybídla, ať pomalu jdeme. Počkal jsem, až nejdříve sejdou schody ony a pak nakonec já.
Vkročil jsem do místnosti, kde stála nějaká vlčice s větším vlčetem. Mimo to Liss podívala o nějaké rostlině. Vzal jsem to jedním uchem tam a druhým ven. Ne, že by mě květiny nezajímali, ale teď jsem měl úplně jiné starosti. "Zajímavé," hlesl jsem a chvíli si ještě neznámé vlčice prohlížel. To musí být to vlče Zinka, ne? Jedno, ale očividně jich byla celá kupa. Niyari zavolala, že za chvíli bude u nich. Přiskočil jsem vedle své sestry a naklonil hlavu na stranu. "To není tvoje, že ne?" Zašeptal jsem jí do ucha a ještě jednou se otočil.
Vyšel jsem ven a pomalu kráčel vedle sestry. Naslouchal jsem i matce, třeba nám dá nějaké další cenné rady.

// Území

Všem nemůžeš dávat šanci věčně. Povzdychl jsem si. Ale pokud to bylo přání mé matky, musel jsem to chtě nechtě respektovat. A tak jsem na to přikývl. "Dobře, budu počítat s tím že budou na území." A kdo ví, třeba se s nějakým z nich potkám a udělám si vlastní obrázek. Zároveň jsem si cenil toho, že jsem mohl takhle nahlédnout do dění. Ale i tak je to od něj krajně nezodpovědné. Ale Zinek byl snad vlkem s hlavou na správném místě. Určitě věděl co dělá a pokud ho dokázala očarovat vlčice... musela to být extra třída. Ale byl jsem až moc mladý na to, abych chápal takové potřeby.
Vysvětloval jsem mé cesty. Při tom jsem těkal pohledem z jedné vlčice na druhou. Bylo mi tohle příjemné, po dlouhé době jako rodina. Jen já, sestra a matka. Tak jako za starých časů. Ocenila mou snahu, kdy jsem narazil na dceru alf Zlaté smečky. Hrdě jsem při tom vypnul hruď. "Jsem synem své matky." Usmál jsem se, musel jsem jí přece dělat dobré jméno, nebo ne?
Pak následoval dlouhý monolog o funkcích. Podíval jsem se na Niyari a pak zase zpátky. Oba jsme dostali důvěru a mohli tak dostat funkci. A být smečce mnohem prospěšnější. Byl jsem rád, že jsem dostal hraničáře. Rozhodně bych se nespokojil například z průzkumníkem, kterého získala má sestřička. Ráda cestovala a proto si myslím, že jí to bude sedět. Zatímco já raději lapěl doma. "Díky, budu dělat, co bude v mých silách." Pokorně jsem sklonil hlavu.
Když jsem byl zasvěcen do smečkových věcí, možná bych se měl podívat po těch hranicích. "Jestli je to vše, rovnou se půjdu podívat jak na tom je území. Kdyby jste něco potřebovali ode mě, víte kde mě najdete. Jinak Vás nadále nebudu rušit. Niy budu rád, když mě pak najdeš, až tady dořešíte vše potřebné. Sestra mi dlouho chyběla." Mrkl jsem na ni a na matku. Vyčkával jsem však, jestli dostanu samotné povolení.