Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Celá situace pro mě byla nová. A necítil jsem se zcela komfortně, když jsem nebyl v obrazu. Možná i z toho důvodu jsem byl lehce odtažitý. Jindy bych sestru přivítal možná i lépe. Ale pamatoval jsem si ji mnohem menší. Dospět jsem musel rychle, matka mě určitě po svém boku potřebovala. Ihned jsem dychtil po odpovědích, které mi matka dopřávala. Měl v tom prsty Zinek, člen smečky. Zamračil jsem se při tom vyprávění. "A-aha." Řekl jsem a ještě jednou si to projížděl hlavou. Zinek má vlčata s vlčicí z Alatey... hodně vlčat. Zamrkal jsem. "Takže se přišel... pochlubit? Rozloučit? Nebo to chce vést takhle na divoko?" Zeptal jsem se trochu zmateně. Očividně matka byla k vlčatům přívětivá, nemohli za to kdo je jejich otcem. Ovšem vlk, co se tu skoro rok neukáže... Se tu najednou ukáže a je všechno v pořádku? Matko matko.. jsi až moc hodná. Povzdychl jsem si.
Pohlédl jsem na Niyari na kterou jsem se i letmo usmál. Konečně jsem se začal trochu uklidňovat, i když jsem cítil stále zmatek v hlavě. Matka se mě ptala na mou cestu. "Hodně jsem toho viděl a pochopil, jak ostrovy fungují. Společnost mi dělala dcera alfy smečky ve Zlatém lese. Domluvil jsem se s ní, že se během zimy vydám přímo do Zlatého lesa, podívat se a případně utvrdit vztahy mezi smečkami." Řekl jsem a při tom sledoval matku, jak se bude tvářit. Docela úspěšný výlet to byl, jelikož jsem měl konečně nějaké kontakty a mohl jsem tak pomoci nejen sobě, ale i smečce. "Je fajn tu být zase po dlouhé době pohromadě," mrkl jsem na svou sestru a při tom sem si jí prohlížel. Nemohl jsem si na ten pohled zvyknout, byla téměř dospělá...

// Daén

Měl jsem na sebe vztek. Měl jsem tady být. Všude kolem byly různé pachy a já z toho všeho byl nesvůj. Strávil jsem tu celou zimu, smečku jsem měl načichanou. I členy, se kterými jsem se například osobně nesetkal jsem ve vzduchu dokázal rozpoznat. Ale teď tady vládlo úplně něco jiného. Byl jsem překvapený, ale zároveň zděšený. Dával jsem si to za vinu, že jsem ztrácel čas s vlčicí, místo toho abych tady matce pomáhal. Očividně toho tady na ni bylo příliš, jinak si nedokážu vysvětlit, jak je možné že je tady takový zmatek. Vklouzl jsem do úkrytu a začal se okamžitě rozhlížet. Ve vzduchu byla cítit čerstvá krev. Čímž se u mě potvrdila domněnka o lovu. Smečka byla cítit na louce nedaleko lesa, lov jsem propásl. A kdo za to mohl? Já.
Dotčeně jsem vešel do jeskyně a ucítil pachy. Hned jsem hledal ten matčin, žádný jiný mě nezajímal. Když jsem jí uviděl, jako by mi spadl kámen ze srdce. "Matko," oslovil jsem jí a ihned jí začal kontrolovat, jestli je v pořádku. "Niyari, sestro, rád tě vidím." Řekl jsem zběžně, ale vlastně jsem se hned přesunul k matce. Zdála se být v pořádku, možná lehce unaveně, i když to na sobě nedala znát. "Co se tady dělo? Cítil jsem smečku na pláni. Po lese jsou cítit cizí pachy. Co se tady sakra stalo?" Jako bych měl právo se rozčilovat, to já jsem byl pryč. Těkal jsem pohledem z Niyari na matku. Byl jsem rád, že je obě vidím. Ale byl jsem zmaten, zcela zmaten z toho co se tady děje. "Na chvíli vytáhnu paty ven a z lesa se děje co?" Těkl jsem zpátky na matku. Pak zpátky na sestru. "Rád tě vidím," zopakoval jsem znova, zmatenost byla doslova čitelná z mé tváře. Byl jsem naštvaný na sebe, měl jsem tu být.

// Les Alf

Proběhl jsem hranice a ihned začal čenichat pachy. Cítil jsem velkou spoustu neznámých, ale některé i známé. Ty jsem ale dlouho ani nespatřil, ani neviděl. Detekoval jsem pár cizinců, kteří to tady měli očividně jako nějaký průchoďák. Je toho na matku moc, věděl jsem, že nemám odcházet. Polkl jsem dotčeně. Zhluboka jsem se nadechl a ihned zavyl, abych dal vědět, že jsem se vrátil. Chtěl jsem přivolat převážně matku, ale kdyby se mi pod tlapy dostal i někdo jiný, nejspíš bych si nestěžoval. Byl jsem zmatený z toho, co jsem tady cítil. Co se tady dělo v době mé nepřítomnosti. Byl jsem pryč jak dlouho? Den? Možná dva. Přišlo mi to neuvěřitelné. Matko, cos to provedla? Zamrkal jsem zmateně. Měl jsem se na Sill vykašlat hned, jak jsem jí potkal! Matka mě tady určitě potřebovala. Jak jí to vynahradím? Tak zdrcen jsem byl. Skoro dospělý vlk, který se bál stoupnout před vlastní matku. Která mě tak mimochodem poslala pryč sama od sebe. Ale byl jsem zpátky, plný zážitků, ale i poznatků. Nechtěl jsem se o to však dělit do doby, než zjistím, že je matka v pořádku. Jen má matka. Proplétal jsem se mezi stromy, snažíc najít aspoň nějaké stopy po tom, co se tu dělo.
Veškeré pachy vedly přímo do úkrytu. Což mě překvapilo, že by to zrovna tam překypovalo životem. A tak jsem zamířil rovnou tam, zjistit co se děje.

// Úkryt

// Severní hory, přes Ostří zrak

Pláň byla poměrně holá, možná tu před nedávnem někdo lovil. Nebo stále loví, v dálce jsem slyšel dusot kopyt. Možná nějaká naháněčka, nebo něco horšího? Ve vzduchu jsem cítil i pach mé smečky, což mě znepokojilo. Vydali se snad na lov v době mé nepřítomnosti? Rozčilovalo mě to. Proto jsem se z klusu dal do cvalu, abych si byl jistý, co tam najdu. Les nehořel, ani nevypadal poničeně.
Vklouzl jsem mezi první stromy a začal hledat stopy. Opravdu tu prošla velká část smečky. Propásl si největší událost roku idiote, a proč? Kvůli vlčici? Která ani nemluví. Zavrtěl jsem hlavou, dával jsem si to za vinu. Modlil jsem se, ať jsou všichni v pořádku. A hlavně aby na lovu nebylo to budižkničemu, které se matka snažila přijmout na začátku léta. Proběhl jsem hranice jak nejrychleji jsem uměl.

// Daén

// Les u Mostu, přes Vyhlídku

Ani jsem se moc nerozhlížel po kraji, přes který jsem šel. Nicméně jsem na něm neviděl nic zvláštního a měl jsem jasnou cestu. Co nejdříve se dostat domů. Venku jsem už strávil velkou část času, možná i místy ztraceného. Ale nelitoval jsem toho. Ještě jsem si přehrával živočichy, ale samotnou krajinu, kterou jsem měl tu čest projít. Zároveň jsem si chystal i proslov pro mou matku. Měl bych ho mít spíše omluvný? Nebo nadšený? Ne, takový jsem víceméně nebyl. Byl jsem naprogramovaný zcela jinak.
Přešel jsem kolem vyhlídky, tady poměrně dost foukalo. Ale naštěstí jsem viděl v dálce siluety hor, ke kterým jsem mířil. Za chvíli už budu v lese, ve své domovině. Ještě kousek. Usmál jsem se nad tou myšlenkou, těšil jsem se na místo kde spávám. Na pachy, které znám. A na vlky, které bych mohl poznat. Byl jsem zvědav, v jakém stavu bude les. Byl jsem pryč chvíli, ale mohlo se stát opravdu hodně.

// Les Alf, přes Ostří zrak

// Temný les, přes Most

Došel jsem až k Mostu. Při pohledu na to, jak se kymácel se mi zvedal žaludek. Ale musel jsem to přejít, odmítal jsem to celé obcházet kvůli portálu. Přejít ten Most bude určitě rychlejší, do Daénu je to pak už jen kousek. Nejistě jsem šlápl na první prkno, které pod mou vahou zavrzalo. Tenhle les už určitě musel udržet mnohem více a větší váhy, než jsem byl já sám. Zastříhal jsem ušima a tak pokračoval dál. Když jsem byl zhruba v půlce Mostu, měl jsem mžitky před očima. To kývání mi nedělalo absolutně dobře. Polkl jsem a šel dál. Sem tam nějaké prkno chybělo a tak jsem musel pořádně natáhnout tlapu. Naštěstí jsem se na druhou stranu dostal, i když v časovým presu. Rozhodně jsem měl žaludek jako na vodě a byl rád, že jsem se dotkl zase pevné země.
Rozhlédl jsem se po lese, zdál se být klidný. Mísilo se tady opravdu velké množství pachů. Nehodlal jsem se ale nad nimi pozastavovat. Matka mě potřebuje. A tak jsem se vydal dál vyšlapanou cestou.

// Severní hory, přes Vyhlídku

// Kvílivec, přes Hraniční pohoří

Zívnul jsem. Cítil jsem se po té cestě unaveně. Ale nehodlal jsem odpočívat dřív, dokud se nedostanu domů. Bylo pro mě důležité vidět matku a zjistit, jestli vše šlape jak má. Byl jsem vděčný za to, že jsem mohl poznat Sill. Ale teď jsem se musel zase zaměřovat na sebe a své povinnosti. Zmeškal jsem něco? Pevně doufám, že ne. Přišel bych si jako úplný ubožák, že se někde flákám s vlčicí, mezi tím co mě smečka mohla potřebovat. Nasadil jsem opět svojí masku, kterou jsem na tváři měl typicky nasazenou.
Olízl jsem si nos, i když bylo tělo unavené, duch byl potěšen. Poznal jsem svět trochu lépe, teď je ze mě zase úplně jiný vlk. Už jsem chápal, proč mě má matka nutila k tomu, abych se vydal ven a rozšířil si obzory. Takhle jsem se cítil zase o něco důležitěji. Došel jsem do tmavého lesa, po kterém se se začal lehce rozhlížet. Ale nezdržoval jsem se, čas mě popoháněl dál.

// Les u Mostu, přes Most

// Poušť

Zastavili jsme se u jezera. Zeleň, která tady vládla už byla mnohem přijatelnější, než poušť ze které jsme před chvílí přišli. Ptal jsem se Sill na plány, ale ona mě úplně odrovnala. Loučila se se mnou, tak jsem to aspoň pochopil. Možná se chtěla vrátit už domů. Zdržoval jsi ji už moc dlouho. Měl bych se taky vrátit k matce. Napadlo mě a zastříhal jsem ušima. A tak jsem jí také objal, plácl jsem si s lasičkou. Nebo jsem se s ní aspoň snažil rozumně rozloučit. "Díky, že jsem tě mohl poznat. Snad se brzy zase uvidíme." Mrkl jsem na Sill. Loučilo se mi s ní celkem těžko, byl to zvláštní pocit, který mi proplouval tělem. Neuměl jsem se v něm úplně zorientovat.
Každopádně bylo na čase zase jít, vrátit se domů. Tam kam ve skutečnosti já patřím. Ještě jsem se ohlédl na světlou vlčici, abych na ni mohl mrknout. Pak jsem se nadále ztratil mezi horami. Tak zase sám, teď už budu ale svižněji postupovat. Ať jsem doma co nejdřív. Chtě nechtě ve mě vládl smutek. A stesk.

// Temný les, přes Hraniční pohoří

// Jezero smrti

Podíval jsem se na Sill, která se stále smála. Pak mě chytla za ucho a já se jen zavrtěl. "Hele!" Vyprskl jsem proti ní, ale nechal jí. Chtě nechtě mi to tak nějak nevadilo a vzápětí toho stejně nechala. Procházeli jsme pouští a nebudu lhát, nebylo to nic příjemného. Stále se mi tlapy zařezávaly do písku a já cítil jak mi to zajíždí mezi prsty. Neuměl jsem si představit tu strávit déle, než jeden den. Navíc mi to pražilo do zad, žádná velká švanda to zrovna nebyla.
V dálce jsem už viděl zeleň, hned to bylo veselejší. "Paráda, tak jsme domluvení." Kývl jsem hlavou směrem k Sill a potěšujíc se na ni zazubil. Bylo to fajn mít kamarádku, i když jsem netušil jak se k sobě dále chovat. Smečka a matka byla na prvním místě. Co je ale Sill? Kam patří kolonka kamarádi?
Ohlédl jsem se za sebe, za námi nic nebylo. Nic důležitého aspoň. "Kam máme ještě namířeno?" Zeptal jsem se jí, když mě táhla k zeleni.

// Kvílivec

// Jezero smrti

Jen jsem se zmínil o zimě, jako by něco do Sill střelilo. Vypadala nadšeně, poskakovala a snažila se chytit neviditelná vločky. Určitě bude běhat a užívat si sněhu každou volnou chvíli. Uchechtl jsem se nad tím a při tom přikývl. "Jsi pořád tak veselá, to není ani možné. Umíš se i naštvat? Schválně, ukaž jak se mračíš." Řekl jsem směrem k ní docela překvapeně. Snad neprasknu smíchy, ale docela mě to zajímalo.
Došli jsme konečně k vodě, která se zdála být o něco normálnější, než jezera na které jsme tady narazili. Sklonil jsem hlavu a ihned se dychtivě napil. Voda byla příjemná. Písek jsem měl snad všude a sám nevěřil tomu, že zase piju. Pitný režim byl důležitý, kór v takovém horku. "Nevím, jaké mám pocity z letošní zimy." Nepříjemně jsem se oklepal. Minulou zimu jsem byl skoro celou dobu sám na území. Nikde nikdo. Ale teď? Bude to snad v něčem jiné? "Mohla bys mě navštívit, nebo já tebe. Ať po těch loukách neběháš sama." Pokrčil jsem rameny a šel pomalu za svou společnicí.

// Poušť

// Pichl

Přemýšlel jsem nahlas, nemohl jsem se dočkat až dojdeme k jezeru. Čím blíže jsme ale byli, tím víc tady něco nehrálo. Co je to s těmi jezery? Nebylo to první jezero, které vypadalo zvláštně. Ani Sill nesdílela podobný názor na to přestěhovat se do takového extrému. "Jsou to blázni," zavrtěl jsem hlavou nad tou tématikou. Já miloval lesy, teda jenom jeden. Ale věřil jsem, že i ten od Sill bude jisto jistě krásným místem.
Došli jsme k jezeru, ani mě nenapadlo se k němu přiblížit. Spíše jsem nad ním jen ohrnul nos. "Některé místa jsou fakt divné," podotkl jsem. Sill na moment spočinula pohledem na trojici přítomných vlků. Podíval jsem se tím směrem také. Posedávali, nebo odpočívali v takovém prostředí. Přísný pohled jsem odvrátil zase našim směrem. "Za chvíli je tu zima, jsi na ni připravená? Co uděláš jako první, až spadnou první vločky?" Zajímal jsme se.

// Oáza

// Duny

Had si dal pokoj a já mohl nerušeně pokračovat. Sill vybírala cestu náročnou. Měl jsem co dělat, abych jí stačil. Její fyzička byla mnohem lepší, než ta moje. Bylo mi jasné, že už navštívila Svatyni i mistra pana Wua. Taky bych se tam mohl konečně vydat a něco se sebou udělat. Ale stále jsem byl ještě chudým občanem v tomto velkolepém světě.
Sill mě upozornila na jezero před námi. "Procházíme hned dvěma extrémy, zimou i pouští. Osobně bych si ale nedokázal představit bydlet na takovém místě. Co ty? Dokázala bys celý život převrátit vzhůru nohama a začít takhle znova? Takovým extrémem? Já teda ne." Zavrtěl jsem ihned hlavou a nechápavě se nad tím zamyslel. Nový list, nový začátek. "I když..." Polkl jsem. "Pro někoho to může znamenat opravdu nový začátek, že?" Možná jsem mumlal nesmysly z toho horka. Bylo mi mdlo a už jsem se nemohl dočkat až dojdeme k jezeru. Mezi tím jsem měl asi tisíc bodanců na prdeli z těch kaktusů.

// Jezero Smrti

// Spáleniště

Odcházeli jsme od spálené půdy a já se docela i těšil na změnu prostředí. Jenomže jsem si nemyslel, že dojdeme do takového extrému. Tlapy se dotkly písku a já se na moment zašklebil. Chvíli jsem se na ten sníh díval, jako kdybych ho viděl poprvé. Hmm... Zabručel jsem. Toužil jsem na chvíli zastavit, ale Sill jako by získala druhý dech. Jakmile jsem se dostali na písek, ona toužila přidat páru. A rozhlížet se víc a víc.
Šel jsem za ní trochu pomalejším tempem. "Buď opatrná," řekl jsem směrem k ní. Písku jsem nevěřil, jako bych čekal kdy spadnou padací dveře. Zastříhal jsem ušima a byl i nadále obezřetný. Bude tu i podivná zvěř. Kromě toho, že tu bylo šílené dusno jsem se rozhlížel i po zvířatech. Klusal jsem za Sill a při tom kousek ode mě něco zasyčelo. Uskočil jsem do ústranní. Velký had na mě vyplazoval jazyk a ukazoval ostré a jedovaté zuby. "Do háje, to bylo o chlup." Zavrtěl jsem hlavou a raději přidal do kroku.

// Pichl

// Labyrint

Běžel jsem, co mi síly stačily. Sill na tom byla mnohem lépe. Cítil jsem se jako hospodský povaleč vedle nějaké fitness koučky. Ale nehodlal jsem se tak rychle vzdávat. Nakonec začala zpomalovat a já dělal totéž. Zadýchaně jsem se postavil vedle ní. "Jo, v pohodě," řekl jsem nejistě a mrkl na ni. "A ty?" Zeptal jsem se, abych se spíše ujistil.
Rozhlížel jsem se po zničené krajině. Vypadalo to tady tak smutně. Zmatek v očích se odrážel i u Sill, zdála se z toho být podobně zmatená, jako já. "Ještě jsi tady nebyla, že jo?" Chtěl jsem po ní, aby mi ukázala krásu, ale to že jsme to prozkoumávali oba, něco fajn na tom bylo. Napřímil jsem se a rozhlížel. "Vypadá to tady fakt divně," ani Sillarei se tady nelíbilo a tak se znova dala do pohybu. Nebudu lhát, celkově to cestování bylo unavující. Ale držel jsem hlavu vzhůru. "Ještě nejsi unavená?" Ujišťoval jsem se, i když by se měla ona ptát mě. Nejraději bych plácnul zadkem o zem a na chvíli si odpočinul, možná i něco zobnul. Ale Sill byla plná života, zaráželo mě až, jak aktivního ducha měla.

// Duny

// Prokleté jezero

Vlčice vedle mě se zdála být spokojená s mou odpovědí. Ale já to tak opravdu cítil. Matka nikdy neměla úplně mateřské pudy. Nikdy jsem nezažil co to znamená láska, ale to neznamená, že jsem se neměl dobře. Vzhlížel jsem k ní a tím, jaká byla jsem jí neskutečně obdivoval. A doufal jsem, že budu jejím chodícím odkazem. Mladší sourozence bych nebral jako nějakou konkurenci. Budou tady, pokud budou schopnější, můžou se o to pokusit. Tohle právo jsem jim nebral. Budu tu pro ně, když budou sami chtít. Smečka je pro mě ale přednější, matka na první místě. Pro její potěšení vše. "Je to složitý, ale kdybych měl podědit tady tu blbou stránku mého otce.. Abych se jednou bál mít vlčata, osobně bych asi nechtěl, aby měli takové dětství. Má rodina je v tomhle taková odtažitá." Nevím, jestli Sill úplně dokázala pochopit, jaká osobnost je má matka. Ale jakmile jí pozná, bude to všechno určitě jasné.
Ptal jsem se na smečku, ale místo toho jsme procházeli labyrintem. Sill o ní nejspíš moc nevěděla, což byla škoda. Ale přikývl jsem. Najednou se před námi objevil obrovský pavouk. Zježili se mi i chlupy na zádech, i na místech kde jsem ani netušil, že to šlo. Sill brala roha, zůstala po ní jen mohutná ohnivá stěna. Musel jsem uskočit do strany, aby mě náhodou taky nezapálila. "No ty krávo!" Vypustil jsem z tlamy a začal pelášit podobně, jako Sill. Nebyl jsem zbabělec, ale pane bože viděli jste toho pavouka?!

// Spáleniště