Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Nížina Hojnosti

Vyprávěl jsem svůj příběh, můj postoj k otci. Tátovi, nebo zkrátka k Vinovi. Povzdychl jsem si a podíval se na Sill. Netušil jsem, jestli tohle všechno tvoří magie. Nutkání mluvit o mně, možná jsem to chtěl i sám. Pokračoval jsem, mezi tím jsem ale i hodně přemýšlel. "Kdyby matka čekala další vrh?" Zamyslel jsem se. "Asi bych jí byl při tlapě, kdyby potřebovala. A doufal bych, že se jim Vino bude tentokrát věnovat víc, než mě a sestře." Zamyslel jsem se. "Vlčata nemůžou za to, komu se narodí." Když budou chtít prozkoumat svět s velkým bratrem, nejsem si jistej... ale udělal bych cokoliv, jen aby byli spokojení. Byla to přece i má krev. Povzdychl jsem si. Bylo to zvláštní téma. Zavrtěl jsem hlavou, ten nepříjemný puch tady mi dával docela zabrat.
Postavil jsem se ke břehu a rozhlížel se. Naťukli jsme citlivé téma, na které jsem nebyl ani připravený. Byl jsem z toho nesvůj. Neuměl bych se asi o vlče postarat, osobně ne. Ale až to bude větší, bude to určitě fajn. "Tohle je prokleté místo, hm... Ty Sill slyšela jsi něco o té smečce vyhnanců?" Nikdy jsem se na tohle téma s nikým nebavil. Matka mě od Chaosu držela dál, možná právem. Ale tím, že jsem byl už skoro dospělý bych měl mít přehled o smečce, která s tou naší kdysi vedla válku.

// Labyrint

// Slané jezero

Podíval jsem se na Silllarei. Možná jsem jí prozradil trochu víc, ale nevadilo mi o tom mluvit. Tak nějak mi něco říkalo, že Sill to tak nějak nikomu ani nepoví. Nemůže. Nebo může, ale nechce. Netušil jsem, jaká bude nebo nebude drbna. Ale nebral jsem to v potaz. Chtě nechtě se v žebříčku posunula někam nahoru, dál od ostatních. "Vlastně ani nevím, jaký k němu mám vztah." Přemýšlel jsem nahlas. "Asi jsem nikdy nelitoval toho, že nemám otcovský vzor. Nevím, jak by se měl správný otec chovat. Měl jsem jen matku a ta mi dávala všechno. Je přísná, ale nestrádali jsme." Usmál jsem se na Sill. "Možná jsem z něj kdysi byl zklamaný, ale teď už je to jedno." Mávl jsem nad tím tlapou. Pokud by měla má matka vlčata znova, netuším jaký vztah k nim otec bude mít. Bude se jim věnovat víc? Dá jim to, co vlčata opravdu potřebují? Nebo podobně jako před tím se sebere a uteče kdo ví kam? "Každý je strůjcem svého štěstí, nebo ne?" Usmál jsem se. "Na zalepení děr je už pozdě, ale nikdy neříkej nikdy. Otec to pro mě asi nikdy nebude, ale možná bych mohl mít přítele. Kdyby o to jevil zájem." Řekl jsem směrem k Sill. I když to bylo možná kruté, já to takhle viděl. Pro mě byla zlatá a nejlepší jen matka. Otec byl jen dárce určité látky. Netuším, co bych si s ním měl říct, kdybych ho potkal. Zajímal by se o mně vůbec? Ptal by se? "Někdo říká, že rodina je všechno. Já jsem zastánce toho, že rodina může být i zcela cizí vlk, pokud je ti s ním dobře. Ale já to asi nikdy nezažiju." Pokrčil jsem rameny.

// Prokleté jezero

// Hraniční pohoří

Rozhlížel jsem se, abych si zapamatoval každý detail téhle země. Bylo to fascinující, jak se příroda dokázala měnit. Kdo ji asi tak detailně vymyslel? Ani bohové nejsou tak všemocní. Došli jsme k jezeru, které už z dálky dost zapáchalo. Sklonil jsem k němu nos, nikdy jsem nic podobného necítil. Další dobrá zkušenost. V tom okamžiku jsem viděl obraz Sill, když se dostávala do různých šlamastik. "Jak to, že ještě žiješ?" Zeptal jsem se trochu zaskočeně. Zažila toho opravdu spoustu, tolik nebezpečí, po kterém by jen tak někdo neprahl. Ale Sill to očividně i vyhledávala.
Ustoupil jsem od jezera a zařadil se zase po jejím boku. Netušil jsem, s tím bych se jí mohl svěřit i já. "Já žádné takové historky asi nemám," přiznal jsem se a pokrčil rameny. "Jednou jsem v lese potkal malé vlče, které mi najednou zmizelo jako zábleskem před očima. Netuším, co to mělo znamenat. Od té doby jsem jí neviděl." Jo, to bylo fakt hrozně šílený. "S otcem nemám asi ideální vztah, viděl jsem ho asi jenom jednou." Ale o Vinovi jsme se už bavili. Ale i to se dalo považovat za šílenost, či?

// Nížina Hojnosti

// Mrazivá jeskyně, přes Tundru

Doma bylo doma. Doma bylo líp. Tady venku je to šílené. Nejraději bych se sebral a šel domů. Řekl matce, že jsem toho viděl už dost a že už nikam chodit nechci. I kdyby mě poslala. Jenomže... čím víc jsem toho viděl, tím moudřejším sem se stával. Získával jsem zkušenosti, které by se mi v budoucnu mohli i hodit. Musím je získat.. Konečně jsme se vzdalovali od zasněžených prostorů zase dál. Zastříhal jsem ušima, Sill si jela svoje tempo. Její dobrá nálada stále neztrácela naději. Nechtěl jsem to kazit, ale nemohl jsem si pomoct. Byla tak lehkomyslná! Všechno nebyla jen zábava.
Polkl jsem a rozhlédl se. Co nejvíc šíleného jsi vůbec za život udělala? Nevím, jestli to chci vědět, ale asi jo." Zastříhal jsem ušima a očekával, že mi nějakou šílenost zase ukáže. Protože i tak jsem z ní měl už skoro infarkt. Nebyl jsem zvyklí na tenhle styl života. Bylo to naprosto šílené.

// Slané jezero

Moje přednáška byla očividně někomu zcela jedno. Sill něco hledala a já se na ni jen přihlouple díval a nemohl tomu uvěřit. Jaká byla svá. Absolutně jí nevadilo, že by se mohla zranit. Taková lhostejnost, chybí jí disciplína. Povzdychl jsem si. Nakonec strkala ocas do nějakého otvoru a z něj vytáhla lasici. "Aha, pardón, zapomněl jsem na ni." Pokrčil jsem rameny, ne schválně samozřejmě.
Teď nás čekal ale výstup roku. Vyškrábat se zpátky nahoru. Bylo zapotřebí sebrat veškerou sílu a začít se škrábat po ledu nahoru. Sill na tom byla o poznání lépe než já. Pro mě led nebyl přirozený a musel jsem se hodně přemáhat, abych se dostal nahoru. Párkrát jsem sjel zase zpátky, než se mi podařilo dostat se nahoru.
"Tak, máš teď v plánu trochu bezpečnější prostředí? Nebo se mě chystáš zabít?" Zeptal jsem se jí a při tom jí zopakoval do gesto, ťuknutí nosu do pleca. Zhluboka jsem se nadechl čerstvého, ale ostře chladného vzduchu. Řezalo to v plicích a možná bych ocenil i nějaké nížiny. Ale jelikož jsem Sill já požádal, ať mi ukáže svět.. nemohl jsem si moc vybírat. "Nebolí tě něco? Nemáš posttraumatický syndrom? To se občas stává, kdyby se něco dělo, musíš mi hned říct, ano?" Jindy bych jí možná výjmenoval i celej seznam nemocí, ale očividně to poslouchat moc nechtěla, neboť nasadila celkem svižné tempo.

// Hraničné pohoří, přes Tundru

Zdá se, že jsem jí rozveselil. Dobrá práce. Pochválil jsem se. Ihned však začala mávat tlapkou, že by mile ráda navštívila i můj les. "Jistě, budeš kdykoliv vítána." Byl jsem na svůj les hrdý. "Určitě se Ti tam bude líbit." A kdo ví, třeba z ní bude nadšená i matka. Spřátelit si dceru alfy, Tebethe ty se překonáváš. Usmíval jsem se nad tou myšlenkou, i když jsem to nemyslel nijak zle. Jen to bylo příhodné. Moje matka byla výborná diplomatka, dokázala ocenit i rodové odkazy.
Sill jsem musel kontrolovat, ihned si jí prohlížet, jestli je to po tom pádu v pořádku. Jakmile jsem vyjmenovával části těla, vrtěla s nimi, aby dávala najevo co že se nic neděje. "Takže jsi v pořádku." Oddychl jsem si. Zabořila nešťastně nos do mé srsti. Ihned jsem se začal nejistě červenat, co to má znamenat? Bylo to příjemné, ale cítil jsem se opravdu... divně. Zvláštně, nekomfortně. Naštěstí si kecla na chvíli na zadek a tak se vrátilo všechno do normálu. Je v pořádku, je to dobrý. Oddychl jsem si. "Seš normální?!" Vyjekl jsem, jako nějaká princezna. "Mohla ses zabít! Mohla ses zmrzačit! Tohle je přesně to, co sem ti říkal tam u toho jezera! Musíš bejt na sebe opatrná, jasný?" Přednáška, kterou by měla dostat nejspíš od táty. Ale její otec tady nebyl, byl jsem tu já. A i když jsem se choval jako uprděný dědek... měl jsem své hranice. Sill ale začala mermomoci něco hledat. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Co hledáš?" Mě absolutně nenapadlo, co by mohla ztratit? Absenci malého tvora jsem nepovažoval za závažný důvod.

// Ledové pláně

Pohlédl jsem na Sill a chápal její výraz. Byla tam šťastná, i když to mělo své mouchy. Zasloužila by sis lepší místo. Povzdychl jsem si. "Třeba mě do svého domova někdy vezmeš. Možná bych se i docela rád podíval do jiné smečky. I matka by možná ocenila, že bych udělal takovou přátelskou návštěvu." Mrkl jsem na Sill. "Udělalo by ti to radost? Mě tam někdy vzít?" Zeptal jsem se. Jo, klidně jsem si tam mohl nakráčet úplně sám. A rozhazovat tlapama, jak významný jsem. Ale Sill by to možná udělalo radost podobnou. Rozhodně jsem v tom viděl potencionál, mohli jsme z toho těžit oba. A seznámil bych se i s jejím otcem a udělal bych si tak o něm svůj vlastní obrázek. Jaký vlastně je.
Byl jsem zasedlý na tom, že chci zůstat navždy v Daénu. Tedy, dokud to půjde. To už jsme prozkoumávali nějaký otvor ve skále. Sill šla první, jakmile jsem ale viděl, že její tělo se nebezpečně rychle přesouvá dál ode mě, málem mi vyskočilo srdce. "Sillarei!" Zařval jsem tak, že se můj hlas ozýval a odrážel od stěn. Netušil jsem co dělat, začal jsem panikařit a tak jsem udělal to samé. Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale nevšiml jsem si ledu pod nohama. Takže jsem začal klouzat podobně. "Sill?" Zkusil jsem to znova, ale už se motal a různě padal, než jsem se zastavil o stěnu. Byla to celkem velká jeskyně s namrzlým povrchem. "Není ti nic?" Ihned jsem jí začal hledat a kontrolovat, jestli má všechny nohy. "Nohy dobrý? Všechny zuby? Jeden ocas, dvě uši?" Vytřeštil jsem oči.

Sledoval jsem Sill, které se na tváři objevovali různé grimasy. Nejčastěji ty bolavé, možná i hněv. Takže to není tak, jak se na první pohled zdá. Možná svoji rodinu milovala, ale za mě ji jen využívali. Nebo jí možná i hůř litovali. Olízl jsem si nos a chvíli nad tím jen přemýšlel. "Jsi tam vůbec šťastná? Teď?" Možná to byla zvláštní otázka. Ale jakmile mluvila, chvíli to bylo fajn, chvíli to bylo zase o něco horší. Nechtěl a ani jsem jí nemohl mluvit do rozhodnutí. Rozhodně byla rozumná a ví, co je pro ni určitě nejlepší.
Lasice zase vyskákala na záda Sill. Mezi tím se mě očním kontaktem zeptala, jestli bych nějakou takovou hračku taky nechtěl. Provinile a rozpačitě jsem se podíval do stran. "Asi spíš ne, nevím co bych s ní dělal. Vystačím si sám." Pokrčil jsem rameny. Nejspíš bych se o to ani nechtěl starat. Jestli se o to teda musí starat. "Zbytečné rozptýlení od mých povinností. Znáš to. Nechci se úplně vázat," mám mámu. Doplnil jsem v duchu. A pro ni jsem tady musel být. Uvědomoval jsem si, že jsem pryč už několik dní. Možná by nebylo na škodu se vydat zpátky k domovu. Ale co se Sill? Možná mě napadla i myšlenka jí vzít sebou, pokud by chtěla.

// Mrazivá jeskyně

Zhluboka jsem se nadechl. Přemýšlel jsem nad tou lasicí a proč je tak ochočená. I matka něco takového měla, ale to byl opeřenec. Měl jsem za to, že ho nějak donutila a svázala k sobě. Ale Sill na to byla až moc měkká, než aby proti své vůli nějaké zvíře poštvala jako svého kamaráda. V tom se mi před očima opět objevila iluze. Pořádně jsem se napřímil a viděl Wua, jak jí daruje jednu malou bílou lasici. Jako malá byla pořád sama. "Aha," řekl jsem prostě. Svět je tak nespravedlivý. Přemýšlel jsem nad tím celkem dlouho. Sill byla svým způsobem skvělá, a to že nemluvila přece nebyla ničí vina. Proč jí tedy takhle odstrkovali? Nemá žádné kamarády, ale Wu jí dal aspoň lasici. V tomhle si u mě ten starý prašivý pes udělal docela očko. Není mu lhostejný osud jedné křehké duše. "To bylo od něj milé," kdybych mohl, nejspíš bych Sill taky něco takového dal. Ale já nic, krom sebe neměl.
Rozhlížel jsem se po pláních a ještě sbíral zbytky sil. "Jak jsi se vyrovnala s tím, že si s tebou nechtěl nikdo hrát? Měla jsi na ně někdy zlost? Nebo vztek? Přijdeš mi, že bys neublížila jako mouše. Osobně by mě to dost ranilo, nevím jestli bych jim ještě věřil." Řekl jsem. První rok života musel být úplný extrém. Vlče neovládá ještě úplně magie, nedorozumívala se. Tak jak tady takhle může bez problémů stát?

// Rozbitý sever

Běžel jsem přímo za ocasem Sill. Sem tam mi do očí spadl sníh a já tak ztratil na moment orientaci. Ale i nadále jsem se nedal. Nakonec jsem se převalil a se mnou padala i Sill. Sněhová bitva započala, ale já netušil jak se to hraje. Snažil jsem se kopírovat její pohyby, ale nešlo mi to s takovou ladností, jako měla ona. Sníh se mi lepil v chuchvalcích na srst. A já jen zmateně sebou vrtěl a ošíval se. Dělali se mi drobné kuličky i mezi prsty, bylo to nepříjemné. Ale při pohledu na Sill jsem věděl, že se nesmím tak lehko vzdávat. A proto jsem šel přímo proti ní. Tlapou jsem máchl do sněhu, abych jí taky zavalil. Sníh tu byl jako poprašek, velmi dobře se s ním manipulovalo.
Snažil jsem se usmívat se, podobně jako ona. Ale ve skutečnosti jsem panikařil a vůbec netušil, co dělám. Čas od času jsem si spletl tlapy a spadl tak dobrovolně na hubu. "Na co máš vůbec tu lasici?" Zeptal jsem se nakonec, když jsem měl chvíli čas se nadechnout. Hrála si tady s námi, jako by se nic nedělo.

// Dvojčata

Pochodoval jsem ve sněhu dál, místy se spíše šklebil. Tlapky byly zmrzlé, ale nedal jsem se. Přistoupil jsem na nějakou hru, která mě napadla. Naháněčka by měla být v krvi každého vlka. A i když jsem neměl tak skvělou kondici, jako tady přítomná Sill, dával jsem do toho všechno, co jsem mohl. Dýchal jsem zhluboka, až mi šla pára od tlamy. Sill neměla ani možnost mi ukázat, co vlastně umí. Ale na to jsem teď nebral ohledy. Neviděl jsem v tom žádnou zábavu, ale stejně jsem běžel.
Doběhl jsem až k místům, kde byl led rozbitý. Sill mě stačila předběhnout, nebo jsem jí gantlemansky nechal? Heh... pravda byla, že jsem dýchal jak lokomotiva a nohy se mi třásly v jednom ohni. "Vidíš? O... o to-tomhle jsem mlu-mluvil!" Vykoktal jsem zadýchaně za sebou. A při tom tlapkou ukázal na vodu. Každý led jednou praskne! Sill mi mezi tím ukazovala kousky s vodou, jaké umí. Fascinovaně jsem se na to koukal, než mi pár kapek dopadlo na nos. Oklepal jsem se. "Brrr!" Zašklebil jsem se.
Sill mi nedávala moc prostoru a běžela zase pryč. "Hej!" A to měla na zádech zátěž ve formě bílé lasičky. Ani o té jsem neměl zatím žádné informace, ale nebyl prostor se ani zeptat, jak tak valila kupředu§´!

// Ledové pláně

// Ledovcové jezero

Zamračil jsem se. Sill byla mocnější než já a rozhodně schopnější. Možná jsem se jako chlap cítil trochu nedoceněně, ale moje maminka mě doceňuje zcela jinak. Jiných kvalit, proto jsem si z toho nic nedělal. Když mi poklepala na rameno liána, jen jsem se podíval na ni a zpátky na Sill. "Co všechno vlastně ovládáš?" Zeptal jsem se jí. Věděl jsem, že oheň uměla. Kupodivu ohnivou kouli vytvořila hned vzápětí, díky teplu. Ale tu měla i v době, když jsme se poprvé potkali. Ale co měla v kapsách ještě?
Když jsme procházeli krajinou. Vítr se hnal přes pláně a tvořil určitou melodii. Já se do toho drkotal zimou, ale díky ohnivé kouli to bylo mnohem lepší. Zima nebyla nic moc pro mě, ale dokázal jsem jí zkousnout. V jednu chvíli jsem ale měl tendenci začít zpívat, sám od sebe, samozřejmě. Ne, že bych zpíval, ale broukal. Byl jsem celkem dobře naladěný a musel jsem uznat, že jsem v tom měl dokonce i nějaký ten talent! Hrubý hlas se dokonale vyjímal v této krajině. A Sill s tím určitě nemá nic společného. Napadlo mě a při tom jsem se na ni lehce podívat. Zadkem jsem do ní lehce ťuknul a pak se rozběhl, abych si udělal nějaký náskok. Měla takhle vypadat ta její zábava? Možná! Hra začíná, kdo z koho. Snad se nikde nepropadnu.

// Rozbitý sever

Chtěl jsem se dostat zpátky na břeh. Naštěstí mi Sill už pomohla se tam dostat, byla v tomhle mnohem lepší, než já. Takhle jsem si zábavu nepředstavoval. Já ani netušil, co to slovo vlastně znamená. Neuměl jsem se bavit a ani jsem nevěděl, co by mě vlastně bavilo.
Jakmile jsem se dotkl sněhu, ihned jsem si oddychl. "Díky bohu, žiju!" I když jsem viděl, jak je ledovec tlustý, stále mě to neuklidňovalo. "Jak můžeš vědět, že je tak tlustý na všech místech? Třeba někde může být tenčí a ejhle! Kdo tě pak najde?" Zeptal jsem se jí a při tom se zamračil. Tohle jsem rozhodně nepochopil! Já se totiž bavit neuměl. Kráčel jsem sněhem, naštěstí Sill zaujalo něco nového a tak jsem šel ochotně za ní. Snad jí nenapadne lézt na další zmrzlé jezero. Ale možná bych si měl taky najít něco, co mě bude bavit.
Bavilo by mě ale určitě něco v Daénu. Ne tady, na severu. "Není ti zima?" I když naše kožichy se chystaly na zimu, já se cítil zmrzlý jako... jako lejno. Zatnul jsem zuby a šel dál. Netušil jsem, kam mě chce ještě zavést, možná mě chce tímhle vším zabít. Ale její tvář byla tak spokojená a radostná, že bych tomu nevěřil. Ale nikdy neříkej nikdy. Neměl bych věřit nikomu, kromě své matky.

// Dvojičky

Měl jsem o ni starost, neměla absolutně pud sebezáchovy. Zamračil jsem se, odmítal jsem jít na to jezero za ní. Se Sill jsme měli odlišné názory o tom, kdo by měl vést smečku. Možná bych uměl podobně podporovat i ji, ne jen svou matku. Ale to jsem si nemohl jen tak připustit. Místo toho jsem zastříhal ušima a sledoval ji, jak se tam klouže. Najednou jsem ale ucítil, že mám tendenci jít za ní.
Nejdříve jedna noha, pak druhá. "Hej!" Vyhrkl jsem směrem k ní. Tohle jsem od ní nečekal, takovou podpásovku. Položil jsem tlapu na led a cítil se mnohem víc nesvůj, než před chvílí. Očekával jsem, že led pode mnou začne praskat. Zděšeně jsem si to prohlížel a doufal, že to nepraskne. Měl jsem srdce snad až v krku. "Praskne to," řekl jsem nejistě. Slyšel jsem divné zvuky, ale rozhodně ne takové, které bych očekával.
Sill se kolem mě klouzala, jako by to dělala každý den. Naježili se mi chlupy na zádech. Pro černého vlka to bylo přece něco naprosto neslýchaného. Sklouzl jsem se podobně, ale spadl jsem. Tohle nebylo nic pro mě. Zvedal jsem se, ale nohy mi klimbaly sem a tam a nemohl jsem najít rovnováhu. "Takhle se bavíš?" Zvedl jsem obočí a nevěřícně se při tom škrábal na nohy. "To je nebezpečné!"

// Tundra

Kráčel jsem po boku Sillarei a stále se nemohl zbavit toho podivného dojmu z toho sněhu tady. Jistě, za chvílí se sníh určitě snese i na zbytek ostrovů, ale tohle pro mě bylo něco nového. Z nechutí jsem se zašklebil a zamával tlapou, abych se sněhu zbavil. Sníh, moc ho nemám rád. Polkl jsem nakonec. Místo toho jsem si ale hleděl Sill, byla jediným rozptýlením tady.
Rozhlédl jsem se kolem dokola, když v tom mi Sill odpovídala na další otázku. Čím déle jsem s ní byl, tím mi to ticho nepřipadalo zase tak divné. Místo toho mi byla ukázaná zajímavá iluze nás, jak vedeme smečku. A že bychom byli ti nejlepší z nejlepších. Usmál jsem se. "Mám být upřímný?" Řekl jsem a tázavě jsem se díval na Sill. "Rád pomáhám matce ze smečkou, cítím se tak důležitě. Mám nějakou roli a povinnosti. Ale nejsem si jistý, jestli bych smečku chtěl osobně vést. Chci jít v matčiných stopách, ale kdyby se měla vytratit, nejspíš bych na svém postu zase tak neseděl." Matka je mi vším. Měl jsem jí rád, ona byla někdo. Otec byl nikdo, ale to už byl detail. Důležitá pro mě byla hlavně ona a její spokojenost. Pokud by jí udělalo radost to, že bych měl smečku vzít po ní, nemám s tím problém. Ale musela by tam být. Pokud by ona ztratila pro smečku význam, nejspíš bych ho ztratil i já. Ale teď tu byla i Sill.. a já získával zcela nový pohled na svět.
Začala se klouzat po jezeru, zděšeně jsem jí sledoval. "Počkej! Vždyť se propadneš! Vidíš?! Je to zmrzlý jen na povrchu! Někde dole je voda a sakra studená!" Voda, ledová voda, rovná se nemoc, rýma, nudle u nosu. Můžu umřít, rovná se - nechodit tam. A zůstal jsem stát u břehu.