Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Mokřady

Šel sem dál, provázen Sill. Sněhové pláně byly mnohem příjemnější, než to bláto co jsme nechávali za sebou. Ale ještě jsem se ohlédl, jak je možné, že je tady taková zima? Jak je možné, že se tady udržuje sníh? To nedává smysl. Byl jsem znalý toho, že na vrcholu hor se může zdržovat sníh, ale tohle? Ihned jsem ucítil i chladnější podnebí a teplotu.
Tak jo, co mi ještě ukážeš? Promlouval jsem do duše. Když v tom mi Sill ukázala, co ráda dělá. Pomáhá ostatním a věnuje se převážně bylinkářství. "Tak to jsem rád, že jsem ve správných tlapách." Zastříhal jsem ušima. Když iluze z mé tlapy zmizela, ještě jsem si jí chvíli prohlížel. "Obdivuhodné, že jsi na vlky nezanevřela. Já už bych k nim byl asi skeptický, kdyby se ke mě chovali takhle krutě, jako k tobě celý život." Řekl jsem docela jasně. Vlastně... já se k nim odměřeně choval vždy. Jenomže jsem musel být ve svém prostředí, tady venku to bylo jiné. Byl jsem tak slabý oproti ostatním a necítil jsem v zádech sílu smečky. Což znamenalo, že jsem byl vytrhnut ze svého komfortu, Sill mi to ale dost usnadňovala.
Když jsem se rozmluvil o své smečce, i Sill na to měla svůj názor. Ukázala mi pár obrázků vlků, které by nejraději ze smečky vyhodila. "Tak to máme stejně, i já bych z té své některé idioty vyhodil. A ne jednoho, matka je sice přísná, ale v tomhle je slepá jak bobr." Podíval jsem se do strany. Měli jsme ve smečce spoustu vlků, dokonce i vlčata, které jsme ani neviděli. Jak je mohla stále považovat za členy smečky? "Vyházel bych to, vlci v naší smečce jsou dost... toulaví a nezodpovědní. Přijde mi, že spousta vlků zcela zapomněla na povinnosti a slib, který při přijetí dávají." Pokrčil jsem rameny. "Ty by jsi určitě smečku vedla lépe, než otec. Měl by ti více naslouchat." Ale chápal jsem, že otec vůči ní může mít předsudky, i když to tak nevypadá. Škoda, Sill měla víc rozumu, než kdejaký vlk, co se prohlásí za alfu.

// Ledovcové jezero

// Tajga

Ještě jsem se jednou ohlédl. Měl jsem pocit, jako by nás někdo sledoval. I když to bylo nejspíš jen v mé hlavě. Absolutně jsem nerozuměl tulákům, jak můžou takhle na divoko žít. Někde spát a z toho na ně někdo, nebo něco vyskočí. Nechutné, odporné. Proto jsem nakrčil nos a raději začal ládovat otázkami Sill. Sice nemohla příliš komunikovat, ale docela se mi líbili její obrázky. Ani mi vlastně nedocházelo, jak jednoduše by se mnou mohla manipulovat. Ale ty představy se mi líbily, byly tak živé, že jsem se toho nemohl nabažit. Sem tam jsem stačil zakopnout, když jsem se kochal obrázkem na hory a noční oblohu. "Takže noční živel?" Usmál jsem se. K jejímu kožichu se to moc nehodilo, ale o to víc vypadala duchařsky. Ohledně masa mi ukázala mohutného daňka. Bylo to zvíře, na které si jen tak sám vlk nikdy netroufne. Bylo to privilegium vlků pro smečky. Není to tak dávno, co jsme takového lovili s matkou. Ihned jsem se při té myšlence olízl. "Máš skvělý vkus," pochválil jsem jí.
Kráčel jsem dál do doby, než mi to pod tlapama začalo čvachtat. Nechutně jsem nakrčil nos. Kiudy mě to vede? Zavrtěl jsem se a snažil se najít pevnou půdu pod nohama. Byl jsem v tomhle tak trochu princezna. Ihned jsem začal nohama šermovat, abych se bláta zbavil co možná nejdřív. "Ach jo, podzim se definitivně blíží, nemám ho zrovna rád. Je tak... bahnitý. Špinavý. Barvy na stromech se drží jen chvíli a pak to začne, nekonečný chlad, sychravo a vlci věčně špinavý." Zavrtěl jsem hlavou. Což mi připomnělo následovné, podzim klepal na dveře a brzy tu bude zima. Matka už určitě bude shánět zásoby pro smečku na zimu. A já jsem tady! "Máš ve smečce nějaké povinnosti?" Zajímal jsem se o ní. "Já se starám tak nějak o celý chod, kontroluji co se dá. Dělám co je potřeba. Věřila bys, že ve smečce máme takové budižkničemu, co nic neumí? Je tlustej a nic nechce dělat. Ale matka ho tam z nějakého divného důvodu má, při tom kazí morálku celé smečky. Raději se k němu nepřibližuju." Řekl jsem jí, aby řeč nestála. Tak nějak mi slova chyběla, ale tím že jsem mluvil sem si to vynahrazoval.

// Tundra

//Modrák, přes Llúku

Kráčel jsem vedle Sillarei dál. Byl jsem lehce nervózní z celkového dojmu z tohohle ostrova. Nebyl to Daén a to mě děsilo. Byla tady spousta zvěře, kterou jsem ani neznal. Divné zvuky, na které jsem nebyl zvyklí. Půda byla někde moc tvrdá, někde naopak měkká. Všechno bylo úplně jinak, než bych si přál. Terén byl... jiný! Všechno bylo tak jiné, ale Sill a její dobrá nálada mě stále popoháněla k tomu jít s ní. Chtě nechtě mě to k ní táhlo víc, než bylo zvykem. Většinou jsem takhle následoval jen svou matku, ale tohle tady je jiné. Dokonce jsem na chvíli i na nějakou tu matku zcela zapomněl.
Při letmém dotyku od Sill jsem ucítil, že chce zkoumat tento les. "Máš nějaký oblíbený les? Nebo místo?" Zeptal jsem se jí. Musela toho už projít určitě hodně a něco milého mít musí. "Kromě tvého domova teda? Nebo takové oblíbené zvíře? Nebo jídlo?" Vyzvídal jsem. Protože bych si i já docela rád něco dal.

// Mokřady

Chtěl jsem sebe i Sill ochránit před... účinky fialových plodů. Ještě nějaké zažívací problémy - v dobré míře, bych opravdu nepotřeboval. A Sill o ně určitě také nestála. Takže jsem byl i rád, že se nepokoušela nějaké další jablko sníst. Přesto mi neuniklo, že přišli noví vlci. Zastříhal jsem ušima a snažil se na ně vidět. Slyšet je však rozhodně bylo. Sill se mi otřela o bok a já věděl, že je třeba zase jít. "Nerada se seznamuješ s novými vlky? Se mnou jsi neměla problém." Zeptal jsem se jí se zájmem. Přišla mi jako typ, která se ihned vrhne do davu vlků. Ale možná už byla tolikrát spálená, že už jí to omrzelo. Já k ní vlastně přišel jako slepý k houslím, málem jsem o ní zakopnul.
Sill mě ale i nadále někam vedla. "Kam mě vedeš?" Zeptal jsem se jí, ale ona byla tak nadšená, že jsem jí nechtěl kazit zábavu. Proto jsem se rozklusal za ní, jako hodný pejsek. Možná jsem si to začal užívat, ale stále jsem měl v hlavě takový ten maják, který mi říká - co se děje doma? Je matka v pořádku? Zvládá to? Ale Sill.. Sill měla něco do sebe, čímž tyhle myšlenky dokonale utlačovala. A já se možná místy i usmál, i když to na černé tváři nešlo moc dobře rozpoznat.

// Tajga

Se Sill to bylo dá se říct celkem fajn. Nemluvila, ale dokázala ze sebe vyjádřit vše, co potřebovala. A náhodou s ní byla celkem i domluva. Chápal jsem jí. Rodina jí sice moc nemusí, díky tomuto handicapu, ale já jsem to tak bledě neviděl. Kdo ví, třeba bych jí někdy mohl jít ukázat i matce, co by na ní řekla. Ale to jsem trochu předbíhal. Má matka pro mě byla na prvním místě! Přece jí nemůžu jen tak vyměnit při první výpravě tady venku?!
V tom Sill ukázala na modré jablko, které spadlo na zem. Z její tváře jsem vyčetl, že by ho nejraději ochutnala. "To teda ne!" Vytřeštil jsem zelené oči a při tom tlapku dal před Sill, abych jí zabránil se k jablku přiblížit. "Plody jsou nebezpečný i normálně, natož fialový!" Zabručel právě vlk, který odjakživa žral jenom maso a o plody ani nezavadil. Každopádně ta barva byla opravdu divná. "Co bych pak dělal, kdyby ti něco bylo, hm?" Zamračil jsem se. Jo, asi bych se dostal domů, ale mít na svědomí smrt vlčice? Kór takové, která si už prošla bůh ví čím? Nesmysl. Nedovolím to. Tohle jsi zvládl dobře, udržet společnici při životě, splněno. Téměř. Zvedl jsem se a tlapou jablko odpinknul někam dál. Ale při delším zkoumání jsem došel do bodu, že jich je tady na zemi víc než dost.

Všechno to pro mě bylo nové. Zvuky noci v cizí krajině, na cizím poloostrově. Celý rok jsem se považoval za vlka, který bude jednou schopný pomoci své matce v lese. Ano, byl jsem, ale ne zdaleka tak, jak jsem si představoval. Možná nikdy nebudu schopný vést smečku, technicky vzato jsem jí nejspíš ani vést nechtěl. Chtěl jsem být jen po boku své matky, která vládla. Kdyby se matka ztratila, nevěděl bych, co dělat. Zůstat a být rádcem nové alfě? Asi by záleželo, kdo by to byl. Jinak bych byl nucen odejít. Ale žít tady venku? To nebylo nic pro mě. Nechtěl jsem svůj zadek jen tak někde posadit. Dokud jsem si hezky neutřel veškerý prach pod zadkem, nesedl jsem si. Byl jsem zkrátka tak zhýčkaný životem doma, že jsem netušil co je tady venku. A stále jsem tady neviděl nic, proč bych se sem měl vracet. Teď jsem měl Sill, která díky své magii uměla komunikovat mnohem líp, než kdejaký jiný vlk. A já si jí možná i oblíbil, i když bych nikdy neřekl, že se budu kamarádit s vlčicí, co je... taková. Jo, byla celkem hezká, matka byla sice hezčí, ale... škaredá nebyla. Když jsem se zeptal na její vztahy s rodinou, ukázala obrázek jen svého otce. "Jsme si asi hodně podobní, co?" Zeptal jsem se jí. Se sourozenci neměla dobrý vztah, údajně kvůli tomu, že neuměla mluvit. "To je od nich dost sobecké," zamračil jsem se. Vždyť se s tím narodila, nemůže za to. Proč jí teda takhle vynechávají. "A víš co? Je to jejich chyba, kašli na ně. Většina ti určitě nesahá ani po kotníky. To co jsi dokázala ty, někteří nedokážou ani za celý život." Já bych se oběsil na pupeční šňůře, narodit se bez hlasu. Upřímně... většinou jsem jen kritizoval, nebo vykládal tak svůj názor, přímo na stůl. Ale nemoct nic říct? To by bylo prokletí.

// Začarovaný les

Šel jsem stále se Sillarei. A byl nesvůj. Šli jsme podivným lesem, ze kterého by mi měl běhat mráz po zádech. A opravdu běhal. Ještě jednou jsem se otočil, abych se ujistil, že jsme venku. Jenomže tu něco nehrálo. Došli jsme naopak k dalšímu velkému stromu. Trhl jsem sebou, ale nechtěl dávat najevo, že jsem překvapený. I když jsem opravdu byl.
Když jsme došli, Sill mi ukázala další iluzi. Viděla jsem opravdu hodně vlků. Pak jsem viděl malou Sill, došlo mi že to bude asi její rodina. A otec bude vůdce? A matka pak zmizela. "Takže tvůj otec je taky alfa," řekl jsem zamyšleně. Na matku bych se ptát asi neměl. "Máš opravdu velkou rodinu," řekl jsem. "Ale bohužel, nikoho neznám. Nikdo mi nikoho ani nepřipomíná," prozradil jsem Sill. Sill tak byla první, koho jsem z velkého klanu mohl poznat. Což mohlo být i potěšující. "Máš dobré vztahy s rodinou? Já jen s matkou. Zbytek... chce to asi čas." Řekl jsem jí. I když sestru a otce jsem už pohřbil někde hluboko pod názvem - nezajímavé, možná neviditelné.

// Sněžné tesáky, přes Mlžné pláně

Sillarei mě vedla směrem, kterým uznala za vhodný. Netušil jsem, co mi chce ukázat. Žádal jsem jí jen o to, aby mi ukázala svět. A já se pak mohl spokojeně vrátit domů ke své matce. Ale ať jsem chtěl nebo ne, musel jsem uznat, že Sill má taky něco do sebe. Líbilo se mi, jak se pere se svým životem i přes to, že nemohla mluvit. Že ovládá tolik magií bez toho, aby jí to bralo kdo ví jak moc energie. Věděl jsem o ní, že žije ve Zlatém lese. Ale doufal jsem, že mi nějakým zázrakem sdělí ještě víc. To ticho je takové zavádějící. A já nechci asi pořád mluvit. To je tak těžké. Mumlal jsem si ve vlastní hlavě. Nebyl jsem zvyklí moc slušně mluvit. Pokud jsem někoho nekritizoval, nerad jsem mluvil sám od sebe. Ale tady to šlo samo. Sill se mě dotkla ocasem a já jsem v té chvíli měl chuť rozmluvit se o své rodině. Jak to dělá? Dostává mě z komfortní zóny, to takhle nejde. Polkl jsem na sucho, ale ochotně jsem jí šel po boku. "Má matka vede smečku v lese Alf. Jmenuje se Lissandra, dle mého názoru je to skvělá alfa a mám se od ní hodně co učit. Jsem v lese hlavně proto, abych jí byl při ruce. Otec... otec je vytížený, asi někde jinde." Řekl jsem nakonec a pokrčil rameny. Otce jsem viděl možná tak jednou, nebo dvakrát za život a to byly spíše letmé pozdravy. "Není to zrovna ukázkový otec, matka mi stačí." Zastříhal jsem ušima. Nejspíš ty doby, kdy jsem se s otcem měl spřátelit jsou definitivně pryč. Nikdy bych ho nepovažoval za právoplatného otce, který by mi měl mluvit do života. Ovšem co řekne moje matka, to je slovo svaté. A proto jsem byl i tady. "Mám ještě sestru Niyari, ta asi zdědila podobně toulavé tlapky, jako Vino." Zavrtěl jsem hlavou. Už je to opravdu dlouho, co jsem ty dva viděl. Snad se jim daří dobře, to je vše, co jsem na jejich účet mohl říct.

// Modrák

Moje první velká známost, ze Zlaté smečky. Jmenuje se Sillarei a na vlčici vypadá... asi normálně. Jak má vypadat normální vlčice? Asi takhle? Není moc vysoká? Nebo tlustá? Nemá velkou hlavu? Možná má daleko oči od sebe... Sakra já nevím jak vypadají normální vlčice. Byl jsem zmatený. Ale přesto jsem se nechával unášet na té dobré vlně Sill. Vlastně by to mohlo docela klapat. Uvědomil jsem si. Ale nechtěl jsem moc přemýšlet. Když jsem přemýšlel, jako typickej chlap zvládnu jen jednu činnost. Neuměl jsem mluvit a přemýšlet zároveň. A když jsem nemluvil bylo tady hromové ticho. A to bylo dost divné. Představila se mi, dal sem jí dar, který si vzala ta lasice. Znova jsem si to zopakoval a to byla poslední myšlenka, kterou jsem stihl. Pak jsem začal pokládat otázky. Žila tu dlouho, nejspíš déle než já. Ale vypadala mladě. I když na bílém čumáku asi bílé chloupky vidět nejsou. A stáří se hodnotí určitě i trochu jinak, než šedivou tváří. "To mám štěstí, že jsem potkal někoho jako jsi ty," lichotka, další. Začíná mi to jít. Podpořil jsem se. To je přece důležité! Pak mi chtěla ukázat něco, co vlci tak normálně venku dělají. "Tak dobře," řekl jsem jí a při tom se zařadil vedle ní. Hory byly dost strmé a my byly celkem ještě vysoko. "Co vůbec tak pozdě v noci děláš tady?" Zeptal jsem se jí. "Jsi snad nějaká noční sova?" Zamrkal jsem a hodil na ni očko. Proletěl mi kolem hlavy netopýr. Cuknul jsem a tak se trochu nalepil na svou novou kamarádku. Nečekal jsem to! V Daéně totiž netopýry nemáme. A tak jsem pochodoval vstříc novému dobrodružství!

// Začarovaný les

Začínalo to dávat smysl. A já pochopil, že tahle vlčice buď nemůže mluvit, nebo jednoduše nechce. I to jsem chápal, někdy není občas nálada na to mluvit. Ale řešila to jinak... to asi nebude úplně tím, že se jí nechce. Možná se stal úraz, nebo zkrátka odjakživa nemluví. Takové jsou jisté deformace. Napadlo mě. Ne, že bych se chtěl nějak nadřazovat. Šlo to dost těžce, když před Vámi stál někdo kdo ovládal tolik magií. A na druhé straně já, poprvé venku a jen díky tomu že mě matka vykopla ven si hrát. Dobře, dobře, dostáváme se k jádru. Přikývl jsem.
Zeptal jsem se na jméno, vlčice se ihned vydala ke mě a položila mi tlapu na hruď. Prvně jsem se zděsil, že jde na to trochu hrr... a takhle si přátelství moc nepředstavuji. Zděšeně jsem na ni kouknul, když v tom jsem v hlavě uslyšel hlas. Nutil mě to říct. "Sillarei," řekl jsem to. Jakmile jsem to řekl, zase tlapku vrátila zpátky na zem. "Těší mě," máma bude koukat. Říkala mi, že mě má udělat šťastným. Možná by mohla udělat šťastnou moji mámu. Určitě by byla nadšená, kdybych jí přišel domů představit. Ovládá tolik magií, vlastně skoro ani nemluví... Co víc si přát? Zavrtěl jsem hlavou, nechal jsem se trochu unést představou na svou milovanou maminku, až bych úplně zapomněl, jaké zlato jsem měl před očima. Začínalo mi docházet, že tady budu mluvit asi já, hlavně. Což bylo hodně divné. Dohromady jsem mluvil za život asi s počtem vlků, který bych napočítal na jedné tlapce. Možná ani to ne. A teď bych měl začít mluvit sám od sebe? Děsivé. "Ty to tu znáš dobře?" Zeptal jsem se. "Já se zdržoval od narození spíše doma a hlídal matce les. No..." Pokrčil jsem rameny. "Co takhle vlci... venku dělají?" Zeptal jsem se jí a při tom si jí prohlídl, doufajíc že mi to trochu osvěží. "Chodíš často mimo svou smečku?" To je dost divný, necítím se tady ani trochu dobře. Ach kde je mámin pelíšek.

Vše se vyvíjelo dobře. Jen mi přišlo, že její úsměv lehce poklesl. Jako by byla mnou zaskočená. Čímž ve mě vyvolala zcela nové pocity. Máš jen prvních pár minut udělat dobrý dojem, aby si na tebe udělala obrázek. Pokles v náladě, nepatrný. Přátelství je v ohrožení. Uvědomil jsem si, že bych se měl snažit trochu víc. Snažil jsem se cítit co nejvíc pachů. Důležité bylo, že vlčice přede mnou měla velmi silný pach. Ale mě nic nepřipomínal. Cítil jsem na sobě určitý hadicap. Proč? Celý život jsem žil v bublině Daénu. Už jsem začínal chápat, co po mě matka chtěla. Načichnout ke světu, abych zjistil jak žijí zdejší obyvatelé. Znáš cizí smečky a jejich pachy se může hodit. Co kdyby náhodou k nám na území přišel vlk z cizí smečky? Nejspíš bych to ani neuměl rozeznat. Teď už to začíná být jiné.
Snažil jsem se s vlčicí nějak domluvit. Bylo to ale těžké, neřekla ani slovo. A ta její malá kopie také ne. Když v tom jsem najednou viděl iluzi zlatého lesa. Rozhlížel jsem se, přímo uprostřed byla roztomilá postavička vlčice přede mnou. Odpovídala mi na mou otázku. "Ty mi rozumíš." zamrkal jsem. To je dobré znamení. Takže vnímá. Takže je zdravá, jen nechce mluvit. To dokážu skousnout. Sledoval jsem ten les a snažil si ho spojit s vyprávěním mé matky. "Zlatý les... zlatý les, tam žije smečka, že jo? Patříš do té smečky?" Matka mi podávala informace sotva před pár hodinami. Včetně drobného popisu zdejších smeček. A v iluzi jsem viděl zlaté listy na stromech. Nemohl jsem se tedy mýlit, určitě ne. Tak jo. Zamrkal jsem. Tohle bude těžší, ale nikdo neřekl že se mnou to také není lehké.
Ukázala i směr, kde se údajně les nacházel. Naklonil jsem se, ale viděl jsem jen černotu. A tak jsem na to jen přikývl. "Dobře," kývl jsem a chvíli jen tak uvažoval. Vlčice, očividně schopná, magicky i fyzicky. Má víc než jednu magii. Má ochočenou lasici. Žije ve smečce. Všechno jsem si to v hlavě zapisoval. "Já jsem Tebeth, z Daénské smečky." Představil jsem se. "A tobě nějak říkají?" Sledoval jsem jakoukoliv grimasu, která by mi mohla pomoct zjistit její jméno.

Zachraňovala mě jen okolní tma od zmateného výrazu. Sledoval jsem světlou vlčici, která při dnešní noci svítila jako lampión. Postřehl jsem možná drobný úsměv a nějaký podivný výčnělek, co jí vyčuhoval z hřbetu. Viděl jsem mávající malou tlapku. Není to výrůstek, nejspíš nějaké malé zvíře. A je přátelské, mává. Ona se usmívá. Je přátelská. Usoudil jsem nakonec a zařadil ji do sekce přátelských vlků. Kterých jsem tam měl jen slabou hrstku. Vlastně tam byla jen moje matka. Nemluví, možná nemluví mojí řečí. Měl bych tedy mluvit řečí jejího kmene. Projelo mi hlavou. Zopakoval jsem kývnutí hlavy stejně jako vlčice. Pak zabodl pohled na sněhovou lasici a zamával jí. Stejně jako ona před chvílí mě. Stupeň obtížnosti, dva. Splněno na výbornou. Uvědomil jsem si. Pozdravil jsme měli za sebou. Teď bych se měl asi představit. Když v tom se nad námi objevila ohnivá koule. Zkoumavě jsem si jí prohlížel. Ovládání jiné magie než té, která se vyznačuje v barvě očí. Lépe řečeno je v tomhle světě víc zběhlá než já. Objekt řadím jako nadstandardní. Zamyslel jsem se. "Oh, velmi působivé." Pochválil jsem ji. Lichotka, už jsme kamarádi. Zkrátka a dobře jsem tuhle situaci vyřeš moc hezky. Chci si tvořit kamarády, měl bych udělat hezké gesto. Rozhlédl jsem se po okolí. Díky ohnivé kouli jsem tak trochu viděl. Ale tady v horách moc zeleně nebylo. Viděl jsem ovšem zajímavou plevel kousek od nás. Ihned jsem k ní přiskočil a chytl do tlapek. Bylo to trs trávy, který nejspíš sloužil jako potrava pro kamzíky. Ale jelikož jsem v životě neviděl hezčí kytku, bral jsem to jako přirozenou krásu. Po třech jsem doskákal k vlčici a při tom jí to strčil před nos. Dar. Máma na mě bude hrdá. Umím se bavit s cizí vlčicí. Už teď jsem si pígloval, jak jí to budu všechno do detailů říkat a vytahovat se. Měla podivný tvar tlamy. A tak jsem udělal to samé, snažíc se o úsměv. "Ty, zdejší?" Zeptal jsem se a při tom na ni ukázal tlapkou a pak na krajinu. Snažil jsem se mluvit její řečí. A při tom sem zamrkal.

// Červená louka

Když jsem otevřel znova oči, cítil jsem že stojím pevně nohama na zemi. Překvapeně jsem pootevřel jedno oko, pak druhé. Stál jsem na nějaké hoře, která rozhodně nepřipomínala červenou louku, na které jsem byl do teď. Co se to... Nechápal jsem. Ale pak mi to docvaklo. Jo, našel jsem přesně to, co mi matka popisovala. Cestu, která mi usnadní přecházení z jednoho ostrova na druhý. Ach matko, kdyby jsi tu tak byla. Byl jsem pryč sotva chvíli, ale i tak jsem měl chuť se vrátit zpátky domů. Tady venku nebylo nic, co by mi bylo příjemné. Pachy tu byly různé. Sem tam nějak zvěř. Na tohle jsem nebyl zvyklí. Byl jsem zvyklí na zvuky Daénského provozu. Lesu Alf. A ne cestování po nějakých horách, loukách a kdo ví čem. K čemu mi sakra tohle všechno je? K ničemu... Ztrácím tu čas, místo toho abych byl doma a hlídal hranice lesa. Ale né, já musím jít zkoumat svět! Zatraceně! Už teď jsem litoval, že jsem matku poslechl. Ale kdybych jí neposlechl, klesl bych v jejích očích. Musel jsem poslouchat, bylo by to zdrcující nesplnit její žádost.
A tak jsem se vydal pomalu někde dolů. Byla noc, takže jsem viděl velký kulový, možná tu byl nějaký výhled, co by stál za hřích. Ale ve výsledku jsem nic moc neviděl. Černá obloha jasně říkala, že dneska žádný jasno nebude. Měl jsem asi osobní problém, který jsem musel brblat pod nosem. "Běž ven, běž poznat svět, bude to príma. Poznáš nové vlky, nové prostředí, bla bla bla..." Štěbetal jsem si jako puberťák a při tom dělal podobné grimasy, jaké měla moje matka. Čili grimasy-negrimasy. Její tvář byla většinou kamenná a velmi přísná. Zamračil jsem se podobně, jako to dělávala ona. "A co z toho mám?! Nic. Sem venku, je mi zima, nelíbí se mi tu. Už jsem prošel portálem. Měl bych se vráti zpátky, tím končí moje dobrodružství. Tenhle život je na prd. Chci domů. Tam patřím, vyhazovat neschopný budižkničemu, být tam pro mat-" nedokončil jsem svůj srdceryvný proslov, neboť jsem si právě až teď všiml, že někdo byl přímo přede mnou. Zůstal jsem stát a zelenkavé oči zabodával do očí neznámé vlčice. Ta si mohla myslet, že jsem blázen co tady mluví sám se sebou o své matce. První setkání v životě s cizí vlčicí. Jsem mimo území smečky, nemůžu na ni vyjet, neměl bych ani vrčet. Neměl bych se chovat povýšeně. Neutrální půda. Musím být slušný. Začal jsem ihned hodnotit situaci. "Čau?" Povytáhl jsem obočí. Dobrej začátek.

// Nejvyšší hora

Unaveně jsem zívnul. Kdo by to byl řekl, že mě to takhle unaví? Pochodoval jsem dál a dál a uvědomil si, že mám horu už dávno za zády. Otočil jsem se na ni, černá silueta jasně dominovala všemu, co jsem mohl z tohohle úhlu vidět. Pak jsem přesunul svůj zrak kupředu, něco tam svítilo. Že by to byl ten portál? Nedůvěřivě jsem se k němu přibližoval. V hlavě se mi honila opravdu velká spousta věcí. Jedna z nich byla i taková, že bych se nejraději sebral a vrátil se zpátky domů. Ale stále jsem ještě nic neobjevil. A matka mě určitě bude ihned zpovídat, co jsem všechno zažil. A vyprávění typu, došel jsem za horu a vrátil se zpátky, protože mě to nebavilo, by jí nejspíš nepotěšila.
A tak jsem se zhluboka nadechl a dlouze vzdychl. Byl jsem už u záře, u které jsem musel zavřít oči, jinak bych přišel o zrak. Stoupl jsem do neznáma. Proháněl mě podivný pocit, který se nedal popsat. To neznámo mě... přitahovalo. Chtě nechtě jsem toužil zjistit, jestli budu padat volným pádem někde z útesu, nebo to bylo opravdu ono přenášedlo, které mě donese na druhý ostrov.

// Sněžné tesáky

// Rokle

Dolezl jsem k vysoké hoře. Podíval jsem se směrem nahoru a jen se ušklíbl. Tak daleko od domova jsem ještě nikdy nebyl. Stále se mi stýskalo po matce, byla celý můj svět! A teď jsem tady, kvůli ní. Kvůli jejímu pocitu, že mám poznávat svět na vlastní kůži. A ne jen z vyprávění. A co jsem zatím pochytil? Tady venku to celkem smrdí. Nohy mě už bolely. Nebyla to jako prohlídka smečkového území. Už jsem šel celkem dlouho a na tlapkách to bylo znát. Měl bych projít celou noc, třeba mě to někam donese. Zastříhal jsem ušima.
Prošel jsem kolem hory a hledal náznaky té rudé louky, kterou jsem hledal. Právě tam by měl být můj cíl cesty. A pak? Pak se uvidí. Doufal jsem, že se něco stane. Že se k něčemu aspoň přimotám. Někomu pomůžu a můžu jít zase domů se zážitkem, který můžu odvyprávět matce a ta z toho bude úplně unešená. Ale nic takového se nedělo, protože atmosféra tady, byla dostatečně mrtvá. S pochmůrnýma myšlenkama jsem se dostal až na louku.

// Červená louka