Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Les Alf

Ohlédl jsem se za sebe, abych se ještě jednou rozloučil s lesem. Necítil jsem se zrovna nejlépe. Žaludek jsem měl jako na vodě. Naštěstí jsem byl po jídle a tak mě hlad nemusel hnát kdo ví jak daleko. Ale pokud mě matka popoháněla poznat svět, vydal jsem se mu naproti. Mluvila o nějaké hoře, za níchž je červená louka a tam najdu něco, co mě přemístí na druhý ostrov. Vysvětlovala to celkem detailně, tudíž jsem toho využil a rozhodl se začít svou cestu tam. Co bych měl ale na té cestě hledat? Smečku už mám a jinou vidět nechci. A nechci se vlastně ani seznamovat. Ježiš k čemu jsem se to upsal. Protočil jsem očima a ihned se cítil bez nálady. Tahle výprava stojí za prd.
Prošel jsem kolem rokle, kterou jsem naštěstí také znal a tak jsem dával pozor na to, kam šlapu. Jen velmi nerad bych se proletěl volným pádem. Naštěstí to ale nehrozí. Olízl jsem si nos. Déšť už na tom byl lépe a tak jsem se mohl pohybovat bez ostychu a celkem rychle. Okolí jsem viděl po tmě, ale to mi nevadilo. Byl jsem na černý terén celkem zvyklej.

// Nejvyšší hora

// Daén

Kráčel jsem lesem a při tom se trochu motal. Netušil jsem, kam bych měl jít. Měl jsem letmý nástřel toho, jak tenhle svět vlastně funguje. Že je tu plno kouzel, nějaké přenášedla a tak dále. Ale osobně jsem v tom neviděl nic, co by mi vrylo novou krev do žil. Byl jsem spokojený s životem v lese. Ve své smečce, tam jsem také měl své poslání. A místo toho budu muset být někde venku. Dívat se na nějaký podlý xichty, které se mě budou snažit vlákat do svých spárů.
Nehodlal jsem se venku ani zamilovat, ani ničemu učit. Jednoduše to vezmu jako dlouhý výlet, který je povinný. Abych se pak mohl vrátit domů a říct matce, že ta výprava stála za starou belu. Jo, to by asi šlo. Zavrtěl jsem se. Došel jsem až k hranici lesa s loukou. Zvědavě jsem našteloval uši. Tudy jsem šel zrovna nedávno po lovu. Kdy se na nás vyprdla ta vlčice. Když jí tam znovu potkám, nejspíš jí proženu tak daleko od Daénu, jak jen to bylo možné. Někdo takový by neměl být ani v okolí mého lesa.

// Rokle

// Úkryt

Jak si to představuje? Proč mě vůbec posílá zkoumat svět? Vždyť mi už všechno potřebné řekla. Tady mi je mnohem lépe. Ale ne, já musím jít ven a zkoumat svět stejně jako Niyari. To jí snad nestačím? Chce nás oba vyštvat ven? Měla by být ráda, že jsem tady pro ni aspoň já. Zamračil jsem se. Nemohl jsem se s tím vyrovnat. Dost mě to bolelo, že mě takhle odkopla. I když to vzala opravdu citlivě, já to bral jako osobní prohru. Ale co, když mám zkoumat svět, tak půjdu. I když nejspíš do rána budu zpátky s brekem, ať mě máma vezme zpátky.
Hrdě jsem zvedl hlavu a přidupnul si. Takhle by to chodit rozhodně nemělo. Mohla jít se mnou. Nejraději bych se držel v její blízkosti. Ale uměl jsem fungovat i samostatně a hodlal jsem to sám sobě dokázat. I když myšlenka spaní pod širákem někde v divočině nebyla nic pro mě. Odjakživa jsem byl jen v lese. A tam mi bylo také dobře. Ale snad to pár dní zvládnu. Polkl jsem a s nejistotou jsem se vytrácel z lesa.

// Les Alf

Naslouchal jsem každému matčinému slovu Přece jen to byl něco jako zákon. Byla pro mě zdrojem informací, ale i smyslem života. Chtěl jsem, aby na mě byla hrdá. A to můžu udělat jedině tak, když budu vzdělaný a schopný pro svou smečku. "Zdá se, že je teď ve světě klid." Řekl jsem nakonec. Matka nezmínila žádné aktuální konflikty. Líbilo se mi i téma na Svatyni a pana Wu. Určitě se s ním někdy setkám i osobně, když budu mít štěstí. Jenomže já nechtěl vytahovat nos z lesa. Daén byl pro mě vším a já tak nějak cítil, že sem zkrátka patřím. A můžu se zdokonalovat i tady. Matka mi dávala najevo veškeré pocity. Když jednou budu cítit, že chci vyrazit ven, mám to udělat. Pokud budu chtít žít jinde, taky bych to měl udělat. Možná na cestě někoho potkám, ale o tom jsem silně pochyboval. V mém srdci bylo místo jen pro jednu vlčici, a tou byla má matka. Byl jsem typickým příkladem třicetiletého chlapa, který žije v mamahotelu. "Díky, ale myslím že mé místo je právě tady." Řekl jsem. A zároveň jsem cítil ten drobný tlak z její strany, že se mám vydat někam na vlastní pěst. Nechtěl jsem vypadat, že mě to překvapilo, i když opravdu překvapilo. Chtěla ať prozkoumám svět než přijde zima. Nejspíš měla v plánu se o smečku postarat sama a mě k tomu nepotřebovala. Což mě lehce píchlo u srdce. "Dobrá, půjdu. Ale pravděpodobně se vrátím dřív, než bude zima." Řekl jsem nakonec, abych vyhověl jejím slovům. Nechtěl jsem jí zklamat a když mě poslala ven, bral jsem to jako úkol, který musím splnit.
Dole hulákala nějaká vlčice. Za tou se matka ihned kradla, aby jí mohla být nejspíš nápomocná. Slezl jsem dolů a neodpustil si ťuknutí vlastním ramenem o to její. Byla kost a kůže, jestli takhle vypadají naši členi, pak potěš koště. "Zatím," rozloučil jsem se s matkou a také jí ještě v rychlosti objal. A pak už mi nezbývalo nic jiného, než se vrhnout do černé noci.

// Daén

Přikývl jsem. Měli jsme všechen čas světa. Zdejší svět byl magický a o to víc výjimečný. A já nepochyboval o tom, že tu budu strašit možná i desítky let. Bylo do na jednu stranu docela děsivé, ale na druhou víc než pravděpodobné. Jen mě zajímalo, jak dlouho tady seděla a hleděla ven. Nebo snad na mě? Kdo ví, možná si říkala, jak rychle jsem před jejíma očima vyrostl. Teda vlastně, před očima úplně ne. Ale teď jsem tady stál, skoro dospělý.
Zajímal jsem se o tu vlčici, u které jsem zapomněl už i jméno. Ta vlčice z lovu, ale prozatím se na území neukázala. Ušklíbl jsem se. Možná sem jí zastrašil. Napadlo mě, neboť při odchodu jsem po ní tak trochu prskal. Ale jen pravdivé slova, nic z čeho by se měla vlčice rozklepat a pak už nepřijít. Když v ní matka něco viděla, nejspíš to tak bylo. Ale byla to její volba, buď se tu ukáže, nebo ne.
Zajímal jsem se o ten zmatek tam venku. Byla noc, není noc. Možná se po nebesích prohání nějaký tvor a my o tom neměli ani potuchy. "S tím souhlasím, smečka Tě potřebuje." Nadhodil jsem a poposedl si, abych si udělal větší pohodlí. Matka zde dlouho nebyla a spousta členů také ne. Ale má matka byla v čele, byla lepidlem celého skupenství, co tady tak dlouho buduje. "Jak se vlastně žije tam za hranicemi? Smečkám se daří? Navštívila si při cestách nějaké?" Zeptal jsem se se zájmem. Neboť jsem si všiml úpadku na našem území. Já jsem se snažil tu aspoň být, ale k čemu to, když někteří neměli ani zájem se vrátit zpátky domů. "Rád bych měl přehled, ale osobně venku nevidím nic, co by mě tam táhlo. Jsem raději tady." Pokrčil jsem rameny. Cítil jsem se doma v bezpečí a zároveň víc sebejistější. Tam venku můžu potkat co? Špinavé tuláky? Nějaké hňupy? Raději budu něco kutit tady.

Spánek mi opravdu bodnul. Po tom lově jsem se cítil dost vyčerpaný, unavený a na jednu stranu i dost rozladěný. Tu nulu, co matka dotáhla na lov mě dokázala dost zaskočit. Takové budižkničemu a máma jí chce přijmout do lesa. Snad dostane rozum a zdrhne, přesně takové vlky opravdu, ale opravdu nepotřebujeme v lese.
Mžouravě jsem zamrkal a plně přicházel k sobě. Protáhl jsem si nohy, pak zbytek těla. Rozkoukal jsem se a uvědomil, že nejsem v téhle místnosti sám. Patřila matce, alfě, ale já si jí svým způsobem mile rád přivlastnil. Narodil jsem se tu, nebo ne snad? Tak je tak na půl i moje. "Jsi tu dlouho?" Zeptal jsem se, když jsem se konečně dával zase dohromady. Posadil jsem se a ještě zívnul. Moje tělo se stále cítilo unavené, ale to v dnešní době ti mladí takhle měli. Neustále bolavé tělo. "To budižkničemu do lesa ještě nedošlo?" Zamyslel jsem se. Ta vlčice se mi opravdu nepozdávala od začátku lovu až do konce. Vlastně od prvního pohledu se mi nijak zvlášť nelíbila. Ale matka tady velela, já jí za to obdivoval a snažil se naučit vše.
Byla venku snad noc? Ne, to není možné abych tak dlouho spal. Počasí dneska bylo obzvlášť divné. Postavil jsem se a zamířil těch pár metrů k matce. Měla tady totiž bezva telku, ze které viděla na les. "Co myslíš, že se děje? Nějaký bůh se rozhodl zase obtěžovat?" Zeptal jsem se. Určitě byl den, nemohla být noc.

// Daén

Tlama mi málem vypověděla službu, stejně tak i tělo. Jakmile jsem konečně dotáhl danělu do spižírny, kecl jsem si na zadek. Zdálo se to tady být uklizeno, nejspíš nějaký pobuda se do toho dal. Ale i tak mi to přišlo prázdné. Žilo zde tolik vlků, tolik hladových krků. Ale na lov se sejdu jen já, matka a nějaké pometlo. To je fiasko.
Ale neměl jsem už ani sílu na to přemýšlet, nebo nadávat na okolní vlky. Potřeboval jsem si odpočinout a tak jsem i učinil. Vyšel jsem ze spižírny. Neměl jsem ani hlad, únava byla mnohem větší. Věděl jsem, že jakmile se vzbudím, možná tu danělu na truc sežeru celou. Ale velké oči, malej žaludek. Vyšel jsem ze spižírny ven a začal si hledat nějaké místo.
Nakonec jsem se rozhodl strávit nějakou tu chvíli u matky ve vrchním patře. Tam jsem se narodil a zároveň jsem tam rád spal i teď. A bylo mi jedno, jestli se bude zlobit, nebo nebude. Udělal jsem kus práce a zasloužím si klid. Odmítal jsem se otravovat s někým, kdo by sem zabloudil. Jeskyni jsem znal jako své boty, proto jsem ihned zamířil nahoru po schodech. Přivítala mě místnost, která mi byla domovem. Schoulil jsem se do klubka a usnul.

// Ostří zrak

Daněla byla těžká jak čert. Ale já to považoval za osobní výzvu a trénink. Matka už nejspíš byla někde v trapu. Claude se odmítala účastnit. Jedno lepší než druhé. Přišlo mi ale správné dotáhnout to maso do jeskyně. Přece jen i hladové budižkničema budou mít určitě hlad. Ne, že by tady někdo něčím přispíval. Projelo mi hlavou. Kdykoliv jsem se vracel do Daénu, bolelo mě srdce. Jak to tady chátrá a všem to bylo jedno. Snažil jsem se tady držet nějakou hladinu toho, co tady má matka roky buduje. Ale bylo to těžké s přístupem, kteří zde mají i ostatní.
Po několika úmorných hodinách jsem byl konečně kousek od úkrytu. Byl jsem unavený a musel se na chvíli posadit a popadnout plně dech. To úmorné počasí mě zabíjelo. Zvedl jsem hlavu a ihned poznal, že se bude dít něco nekalého. Měl bych si pohnout, přece nechci aby to maso zmoklo. Pak by to tam smrdělo. A tak jsem chytl mrtvé tělo a táhnul ho zase dál. Bolel mě už celý vlk a nemohl jsem se dočkat, až si na chvíli lehnu.

// Úkryt

Lov byl u konce. Byl to víceméně jednoduchý lov. Sice jsem se lehce zapotil, ale dodržel jsem své slovo. A zdálo se mi, že jsem v očích mé matky přece jenom viděl nadšení. Překvapil jsem ji. Mohla na mě být hrdá a to pro mě byla ta největší odměna, jakou bych si dokázal představit. "Hm," zabručel jsem jen na poznámku o mé pochvale. To by ovšem nemohla být moje matka, která by k mé pochvale nepřidala zmíňku o mé nezvěstné sestře. Ne, že bych jí neviděl rád, určitě by mě zajímalo, jak se jí daří. Ale tak či onak, já tady držím tu správnou morálku. Ne ona.
I Claude byla pochválena. Matka se vrací zpátky do lesa a práci nechává na nás. Přikývl jsem a chvíli se díval, jak pomalu a jistě odchází. Stál jsem u poměrně velké daňky. Netušil jsem, jak se mi podaří samotnému odnést to tělo do jeskyně. Claude se zdála, že se neúčastní ničeho dalšího. "Na co tak čumíš? Makej." Zavrčel jsem na ni. Ale nechal to na ni.
Ani jsem neměl po tom všem hlad. Matka mě tu nechala a očividně očekávala, že splním rozkaz. A tak jsem i konal. Pomoci se mi nejspíš nedostane. Hodil jsem po ní jen oprsklý výraz. Matko, kam jsi dala oči. Je to budižkničemu. Projelo mi hlavou. Protočil jsem panenky, chytl danělu pod krkem a vší silou táhl. Nejspíš mi to pár hodin zabere, než ji dotáhnu domů.

// Daén

Byl jsem z toho lovu nesvůj. Obzvlášť i z toho, že mi přišlo že lovíme věčnost. Ale za to mohlo to úmorné horko, které převládalo na zdejším podnebí. Podíval jsem se směrem k nebesům. Kotouč byl tak vysoko, že bych si dokázal představit usmažit se na něm zaživa. Na černou srst mi to bylo čert dlužen. Díky, otče. Zamračil jsem se a při tom mu poslal jednu nemilou myšlenku. Byl jsem připravený na kdo ví co, ale rozhodně ne na tohle horko. "Já beru tu danělu." Řekl jsem rozhodně a při tom střelil jeden nevlídný pohled směrem k hnědé vlčici, která tu stála s námi. Opětoval jsem matce jeden příjemnější obličej, ale i tak byl dost razantní, že by se mělo jít do pohybu. "Obejdu je, naženu je směrem k nám, dřív než zdrhnou." Dobrovolně jsem se nabídl k té největší akci samo o sobě. Naháněč měl opravdu velkou zodpovědnost. Nesmělo o něm stádo vědět, ale zároveň je musel nasměrovat směrem tak, aby netušili, kam běží.
A tak jsem se i vydal. Nečekal jsem na svolení od své matky. Byl jsem přece téměř dospělý. Otřel jsem se jí jen o bok, jakmile jsem procházel. "Hlavně to neposer." Nevlídné slova směrem ke Claude nemohli chybět. I když jsem to nemyslel zle. Co by jste ale od samouka chtěli. Rozklusal jsem se směrem podél celé louky. Snažil jsem se být co nejtišší. Nebylo na tom nic těžkého. Plížit jsem se celkem uměl. Sice jsem byl vysoký, ale hubený. Ťapky jsem měl jako balerína a věděl, kam s nimi jít, abych tak neudělal větší rozruch.
Přešel jsem přes tu nejhorší oblast a už byl za stádem. Stačilo jen vyletět v ten správný moment. Toužil jsem po uznání mé matky, tak jako vždy. A tak jsem vyčkával do poslední chvíle, než jsem usoudil, že právě nastala. Vyskočil jsem ze křoví a udělal kolem nich oblouk. Povedlo se to přesně tak, jak jsem měl v mysli. Běžel jsem vstříc stádu, které se rozhodlo přede mnou prchat. Ještě jsem několikrát zavrčel do éteru, abych si nabral trochu větší 'velikost'. Chňapl jsem po jednom z daňků, který byl příliš pomalý. Přesto jsem kousal do prázdna, byly docela rychlí. A tak jsem přidal do kroku, aby vše nebylo jen na mé matce a Claude.

Moje sestra se tahala bůh ví kde, s bůh ví kým. Nejspíš to bude dědičné, vzhledem k tomu, že já s otcem strávil asi jen pár hodin za celý svůj život. Technicky vzato jsem ani netušil, kdo vlastně můj otec je. Jo, nějakého jsem měl. Byl to vlk, kterého bych poznal, ale neměl jsem k němu žádný vztah. Nebral jsem ho tudíž ani moc jako otce. Co mi ovšem bylo líto byl fakt, že jsem měl slabý vztah z vlastní sestrou. Copak takhle to má v rodině být? V té naší to tak opravdu bude. A nemá smysl brečet nad rozlitou kávou. "Někdy se objeví," řekl jsem neutrálně. Nedokázal jsem to moc dobře popsat. Emoce jsem nikdy plně neprojevoval a ani jsem to neuměl. Tvář jsme měl neutrální a byl připraven na to, co přijde. Ne zabývat se nad tím, co už se stalo a co by kdyby se dalo změnit.
Otázka padla na Claude, ohledně lovu. Aspoň ta první. Dřív lovila srnčata, na velké zvířata si netroufla. Hmm.. To by nemuselo být úplně fiasko. Uvědomil jsem si. Ale matka tady měla to hlavní slovo. "Něco málo jsem stihl ještě v lese. Občas tam zavítala srna, tak v rámci cvičení a zdokonalování. Ale nikdy jsem neměl pořádného učitele, snažil jsem se lovit podle vlastních instinktů a zlepšovat se." Prohlásil jsem pravdivě. To že naše smečka nefungovala co se vlčat týkalo tak jak měla jsem neřešil. Byl jsem rád, že jsem se mohl schovávat v útrobách smečky, aniž bych na sebe musel upozorňovat. Mohl jsem tak vyrůst zcela sám. No a řekněte sami, nepodařilo se mi to? Hrdě jsem tu stál po boku vlastní matky a nebál jsem se žádných nových věcí. Možná by bylo fajn i nějaké vzrůšo, ale na divočáka matka jít v tomto složení nejspíš nebude chtít. Povzdychl jsem si. Přejel jsem pohledem vše, kam mi jen oko dohlédlo, když jsem zaregistroval stádo kousek od nás. Kývnul jsem hlavou, abych na ně upozornil, byly celkem daleko, takže nás nejspíš ještě ani nezaregistrovali.

// Daén

Sledoval jsem svou matku. Její postavení, snažíc se napodobit. Nemusel jsem se ani snažit, neboť jsem to měl jednoduše v krvi. Hnědá vlčice se zdála, jako nová členka málomluvná. Ale nijak mi to nevadilo. Přece jen jsem se věnoval matce. Ale neunikali mi otázky, které Claude pokládala. Těšil jsem se, že se podívám někam jinam a můžu tím i matce pomoci. Nikdy jsem neměl v plánu na moc dlouho opouštět les. Ale v rámci lovu to bylo něco jiného.
Když se věci dali do pohybu, pomalu jsem nasměroval své tělo mezi stromy. Občas jsem zvedl zelené oči a poohlédl se. Zvířat v lese bylo celkem dost. Překvapilo mě, kolik potravy tady bylo. Ale my neměli zálusk na nějakou dunou malou srnu, nebo zajíce. Smečka potřebovala jíst a i když se členové moc dlouho doma nezdržovaly, potrava v úkrytu byl základ. Budu si muset promluvit i s jinými členy. Zjistit kde vznikl zádrhel. Jen proto že matka byla dlouho pryč se to všechno tak pokazilo? Bádal jsem zamračeně. Z mého zamyšlení mě vytáhla až matka, která se ptala na Niyari. Pokrčil jsem rameny. "Tu jsem naposledy viděl, když jsem byl asi o čtyři hlavy menší." Řekl jsem neutrálně. Netušil jsem, kde by moje sestra mohla být. Ale možná chtěla cestovat trochu více než já. Já jsem byl věrný území a smečce. Neměl jsem potřeby se toulat, poznávat vlky a svět. Mé priority byly jinde. "Máme zálusk na konkrétní zvíře?" Zeptal jsem se do prázdna, když jsem došel na velkou louku. Pár stád jsem v dálce viděl, ale hlavní slovo měla Liss.

Moje matka mě pěkně dlouho neviděla. Já musel uznat, že ona je stále stejná. Nebylo na ni vidět ani to, že by nějak stárla. Otce jsem ovšem viděl naposledy jako malý, ale moc jsem se o něj nezajímal. Nikdy jsem k němu nenašel cestu, kdežto moje máma byla něco úplně jiného. Byl jsem rád, že jsem se jí mohl konečně podívat plně do očí. A dokonce jsme měli už téměř stejnou výšku. Byl jsem vysoký a hubený, zkrátka krásný mladý vlk. Představila mi novou členku smečky. Hmm... Zabručel jsem v duchu a při tom se na ni podíval. Možná trochu více povýšenecky, než bych chtěl. Ale byl jsem po mámě, tak jsem sklony po ní trochu více projevoval. "Je fajn tě vidět pracovat," kývl jsem na svou mámu a vrátil se zpátky pohledem na ni.
Dlouho v lese totiž nebyla, čehož jsem si všimnul. Ono když jsem se ukrýval ve stínech, všiml jsem si spousty věcí. A byl rád, že se vrátila, hned to tady bude příjemnější. Přišel jsem právě včas, lov se chýlil k začátku, stačilo jen vyrazit. "V tom případě není na co čekat," mrkl jsem a zelené oči tak zabodl do cesty kolem. Vyšlapaná byla dostatečně. Zaujal jsem tedy tempo a vydal se vstříc lovu. V tuhle jarní dobu by mohly být nějaké stáda na louce. Matka je na tom co se lovu týče určitě výborně. Ta druhá, to se uvidí. Projelo mi hlavou.

// Přes Les Alf, Ostří zrak? :-)

Dlouhé týdny jsem se toulal v lese, cvičil své dovednosti. Vyhýbal jsem se ostatním, ostatně já ostatní nikdy neměl potřebu mít kolem sebe. Chtěl jsem se zdokonalit a být skvělým synem pro mou matku. Ta mě neviděla pěkně dlouho, za tu dobu jsem vyrostl do vysokého vlka. Dokonce i nějaký ten sval se mi rýsoval na těle. Důkladně jsem za sebou schovával stopy, nechtěl jsem být nalezen do doby, než bych chtěl já sám. A konečně nastal čas, abych se ukázal své smečce. Té jsem se zaručil, že jako chrabrý rytíř o ni budu do své smrti starat. Má matka téhle smečce dala úplně všechno, a já bych měl být vzorným synem.
Kráčel jsem lesem, noc pomalu končila a s přicházejícím sluncem jsem se objevil i já. Našel jsem matku poměrně rychle, věděl jsem kde je. Tohle schovávání mělo své výhody, věděl jsem kde kdo je. Sledoval jsem je, z dálky.
Vyšel jsem ze stínu, ve stejném okamžiku, jako se začínají objevovat první paprsky slunce. Hrdě jsem měl hlavu nahoře. Vysoké tělo, ale přesto hubené, i tak vybízelo k tomu opticky zvětšovat mé rysy. Matka tam nebyla sama, byla s ní i nějaká vlčice. Tu jsem jen přejel víceméně pohledem. Slušně jsem se ale uklonil, aspoň letmo. "Zdravím," kývl jsem, ale pohled jsem měl upřen na matku. Pozdravil jsem vlčici spíše ze slušnosti, že jsem musel. Zůstal jsem ale stát lehce bokem. "Nebudu lhát, konec jsem zaslechl, smím se k lovu přidat?" Zeptal jsem se matky a své zelené oči zabodl do jejích očí. Byl jsem připraven, musel jsem.

Byla to dlouhá doba, co se mladý vlk toulal po většinu doby sám po území. Hledal, zkoumala hlavně trénoval. Sestra byla dobrým příkladem. Na rozdíl od něj se totiž bála opravdu jen mála věcí. Tebeth nebyl žádným strašpytlem, ale rozhodně se nedal nazvat ani statečným vlkem. Zkrátka takový ten průměr, který nikoho neurazí.
Dnešní den nebyl o moc jiný. Probuzení proběhlo během pár krátkých sekund. Hned na to si vlk několikrát zívl, snad už jen ze zvyku. Prohlídl si okolo sebe vše, co se jen dalo. Hledal někoho, s kým by mohl prohodit pár slov. Potřeboval se odreagovat. Nebylo divu. Pořád nějaká námaha, to nebylo nic na jeho mysl. Ne teď. Zvedl se na všechny čtyři a důkladně se protáhl. Kde byly časy, kdy byl úplně mrňavej a všem sahal maximálně tak po konečky chlupů hrudě a břicha. Líně se dal do chůze. Do čenichu ho při tom přímo udeřil známý pach. Ještě, aby tu nebyla…