Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vzduch plynul kolem šedého vlka, který sledoval stín, jenž nikdo jiný neviděl. Plynul stejně jako čas, který se nikdy nezastavil. Nadechl se hluboce a zadíval se před své tlapy, a pak na tančící stín. Zabraný v myšlenkách si nevšiml ani nově příchozích, kteří se rozhodli jej oslovit. V první chvíli si myslel, že se mu to jen zdá, a tak tomu nevěnoval pozornost a dál hleděl skoro až mrtvě před sebe. Bez radosti ve tváři, jen šedé chlupy dávaly najevo jeho stáří. Ale pak pootočil hlavou a když koutkem oka zahlédl dva vlky, tedy spíš vlčici a vlče, bylo znát, že každý sval v jeho těle sebou zacukal, jak se lekl nad relitou, jenž protnula jeho představivost. Zadíval se na oba a střihnul ušima. Ztratili se? Stejně jako já? prolétlo mu hlavou, než se pomalu postavil a protáhl končetiny, jako kdyby tam vůbec nebyli. Až po chvilce se nadechl k odpovědi. "Zdravím," kývnul hlavou na pozdrav. "Ztratili jste se?" vypadlo z něj bez očekávání jejich slov, jako kdyby snad znal odpověď na svou otázku dřív, než jí mohl vyslovit. Zadíval se pohledem světle modrých očí na oba dva. "Nebo.. Jste se přišli podívat, jestli už nějaké ovoce na stromech dozrálo?" optal se po chvilce. Což byla druhá varianta, které šedavému vlku přišla naprosto logická. A nebo možná jen šli kolem, ucítili ho, a tak se vydali k němu, toužící po společnosti. Neměl tušení. A nedávalo to smysl, protože byli dva, dělali si tedy společnost navzájem. Nebyli jak on.. Jen já a můj stín, pomyslel si. Dělal mu společnost roky, už mu to nepřišlo ani zvláštní. Byl tu, byl s ním, když byl osamělý a občas jakoby mu napovídal, kam má jít. Byl za jeho existenci vděčný, ale nemohl popřít, že mu chybí přítomnost Bryce, jeho .. teď už družky. Bylo to zvláštní.. Až moc.

<= Severní hory (přes Luka)

Šedý vlk kráčel z hor pomalu, aby jeho ztuhlé tělo neudělalo práci za něj a on se nezkutálel kdesi na cestě přímo dolů. Mohl by si za prvé ublížit a za druhé to nebyl správný způsob sestupu z hor. Naštěstí byl na chůzi v horách poměrně zvyklý, a tak mu nedělalo problém sestoupat z hor v takovém normálním čase. I vzhledem k jeho věku se zdál někdy ještě jako slušný držák. I když jeho pohled vypadal prakticky neustále unaveně, šediny kolem čumáku dávaly najevo, že se nejedná o žádného mladého vlka. V nížině se ocitl za nějakou dobu a šel zamyšleně dál. Sledoval okolí, protože naposledy si vzpomínal, že prchali do hor před potopou, která zakryla celé údolí. A teď se to celé zdálo jako sen, ze kterého se právě probudil. Bylo dost možné, že si jeho mozek vymyslel i bratra, jeho syna, tu mladou vlčici Joseline, tu hnědou, i Bryce. Bylo dost možné, že si jeho mozek prostě vymyslel celý příběh. Rozhlížel se kolem, ale nemohl najít žádné stopy, které by ukazovaly na to, že potopa vůbec proběhla. Zdálo se to všechno opravdu jako sen. Slunce svítilo na obzoru, už bylo docela vysoko a dávalo o sobě znát hřejivými paprsky, které vysušovaly půdu. Sem tam se v dálce mihl zajíc, viděl dokonce malé stádo srn s mláďaty. Ale necítil příliš potřebu hladu, aby se na louce zastavil a pustil se do lovu. Spíš se chtěl ujistit, jestli opravdu existuje a stále se nachází na stejném místě, respektivě ostrovech. A tak se vydal k lesíku, kde už byl. Zdálo se, že stromy byly stále v dobrém stavu, což po potopě také bylo neobvyklé. Ale lesík byl očividně na stejném místě, takže šedý mohl v hlavě smazat obavy, že se z ostrovů ztratil nebo proplul nějakým portálem a objevil se na ostrově v jiný časový úsek. Ale nezdálo se.. Povzdechl si nahlas, načež se zastavil na kraji lesíka, aby se pořádně rozhlédl kolem. V periferii zorného pole mu prolétl stín. "Ty jsi se taky nikam neztratil," promluvil šedý úlevně a očima sledoval stín, který ho už roky následoval. Občas se objevil, jindy zmizel.. Ale teď cítil jistou úlevu, že ho vidí.

Vystaveni cizím očím nebyl vůči Bryce nijak přítulný. Jen měl potřebu se ujistit, že tu opravdu byla a nebyla jen pouhým snem, který si vymyslela jeho hlava. Setkání s bratrem, další hnědá vlčice.. Všechno to vzalo až příliš moc sil z tohohle starého těla. Oproti bratrovi si připadal příliš zničený, on tak totiž vůbec nevypadal. Ta hnědá odešla, Bryce se na chvíli také ztratila z dohledu a s bratrem měli čas na to se dozvědět o životě toho druhého. Až nakonec usnul z toho všeho povídání. Netušil ani, kdy se Bryce vrátila a matně vnímal, kdy odešel bratr. Probudil se až po opravdu dlouhé době a cítil, že jeho tělo je opravdu rozlámané z tohohle dlouhého spánku. Navíc, když otevřel bledě modré oči, uvědomil si, že se probudil do jara. Pomalu zamžoural proti světlu, pohlédl kolem, a nakonec si dlouze zívnul. Čas tu opravdu plynul divně.. Nějak moc rychle mizel kdesi v mezi prostoru. Z úst se mu vydral dlouhý povzdech, který značil jasnou nespokojenost s tím, že většinu času se svým bratrem a Bryce prospal. Ale teď pocítil potřebu zvednout své tělo a protáhnout své tlapy, a tak pomalu podsunul tlapy pod sebe, zapřel se o staré nohy a zvedl své pocitově těžké tělo. Když stál na všech čtyřech, pořádně se oklepal, aby sklepal ze sebe rosu, kterou slunce nestačilo vysušit. A opět si dlouze zívnul. Vstát po takové době bylo opravdu náročné, zvlášť, když už nebyl nejmladší. Bolel ho snad každý kousek jeho těla. Každý sval cítil, jak se napíná a štípe, když se snažil udělat krok kupředu. Pomalu protáhl všechny nohy i své tělo, aby si od bolesti trochu ulevil. A pak se podíval na Bryce, na kterou se zlehka usmál. "Půjdu se projít," oznámil jí, ať už jej slyšela nebo byla ponořena do spánku, doufal, že k ní ta slova dolehnou. Chtěl věřit v to, že se brzy znovu setkají a budou mít více času na sebe.. I když to bylo pro někoho jako Theg stále ještě dost zvláštní, začínal to přijímat jako holý fakt. Zdálo se, že za dobu, co se pohyboval po této půdě, se v jeho mysli cosi změnilo. A on nedokázal přijít na to, co to bylo. Pohlédl ještě na hnědou vlčici a vydal se na sestup z hor do nížiny, kde určitě ještě ucítí teplo jara, které zahřívalo krajinu.

=> Ovocný lesík (přes Luka)

<= Ostříží zrak

Následoval bratra do hor, kde se skryli na suché místo. Ačkoliv mu stále jeho hlava předhazovala, že ten vlk je jen nějaká jeho halucinace, rozhodl se zůstat poblíž a naslouchat. Pohlédl na hnědou vlčici, kterou předtím Caelum .. tedy teď už Zinek, představil jako Joseline, ale nic neřekl. On nikdy nebyl léčitel, vlastně nebyl nic. Jen existoval a nijak jej neurazilo, co o něm bratr řekl. "Je to pravda" namítl na jeho slova. Jinak se to říct opravdu nedalo. Ale pak už se v tichosti usadil a upíral pohled na šedého a střídavě kamsi do deště. Uši natočené jeho směrem, jak poslouchal příběh, který byl poměrně dlouhý.. Nebo jemu alespoň připadal dlouhý a měl problém udržet pozornost a nezačít se v tom ztrácet. Stejně by se nakonec vsadil, že polovina informací mu jen vplula do mozku, udělala v něm kolečku a vyplula druhým uchem ven, aniž by v jeho hlavě zanechala nějaké stopy. Nejspíš nebyl nejlepší posluchač pod sluncem, ale alespoň do jeho řeči nijak nezasahoval a nemluvil, jak by to udělali kolikrát někteří. Když skončil se svým proslovem, opět na něj stočil pohled, když mu věnoval svou plnou pozornost. "Tvoje magie se taky změnila, když jsi sem přišel?" zeptal se úplně mimo od proběhlého vyprávění, ale nedalo mu to. Hlodalo mu v hlavě stále tolik věcí a myšlenek, ale neotázal se na nic. Už teď to vypadalo, že mu šedý četl myšlenky, jako kdyby přesně věděl, na co se chtěl ptát. Například na to, jak se sem dostal a proč se jmenuje jinak. Ale ohledně barvy jeho srsti neslyšel žádnou zmínku. Dlouze se zamyslel a oči mu utíkaly kamsi do stropu jejich přístřešku, než zpozorněl, protože se někdo blížil. Nejen, že slyšel kroky, ale už i jeho bratr a hnědá vlčice reagovali na příchozí.
Neměl tedy už ani chuť se na něco dalšího ptát, protože už teď nebylo zrovna komfortní řešit něco před ostatními. A teď krom nich se tu objevily ještě další dvě vlčice, z toho jednu očividně Zinek asi si na to jméno nikdy nezvyknu, povzdychl si v mysli, Zinek jí znal. Daénská byla asi smečka, jak vyrozuměl už předtím z jeho vyprávění. Ale když pohledem konečně pohlédl na příchozí, srdce mu vynechalo úder. "Bryce?" otázal se, protože si nebyl vůbec jistý, jestli se mu to nezdá. Byla pryč, hledal ji.. a teď byla opět před ním. Vypadala naprosto v pořádku. V jeho mysli byl chvilkový chaos a tvář nabrala výraz nedůvěry, ale pak jakoby pro něj všechno zmizelo. Zvedl se a pomalu přešel k ní, té, kterou hledal, ignorujíc všechny přítomné, jejich pohledy či slova. Potřeboval se ujistit, že tu skutečně byla. Zastavil se tedy přímo u ní a natáhl hlavu, aby čenichem zlehka drknul do jejího čumáčku. Nezdála se mu. Střihnul ušima a sklonil hlavu pod úroveň její hlavy, zatímco jeho ocas se zlehka zahoupal, uši měl stažené vzad. "Ahoj," pozdravil jí konečně jak si patřičně zasloužila. Nic kolem nevnímal nějakou chvíli, jako kdyby nic neexistovalo. Ani vlčice, kterou neznal, ani jeho bratr, ani Joseline, mladičká hnědá vlčice. Až když bratr promluvil na Bryce, jeho tělem projelo cuknutí a on mírně odskočil, jakoby se lekl. Pohlédl na bratra, vlčici s dvoubarevnýma očima a zpracovával dlouze, co se asi odehrálo. Pohledem zkoumal zrzavou vlčici, než mu všechno doteklo do hlavy. Vypadalo to však, že už jí bratr pomohl. Pohledem uhnul kamsi do prázdna, aby se přesvědčil, že déšť už opravdu ustává a vypadalo to minimálně, že už to nejhorší počasí snad skončilo.

Od jisté doby šedého vlka ani nenapadlo, že by tento pach cítil znovu. Možná jen minulost vypudil z hlavy a nechtěl přemýšlet nad tím, že se znovu setká tváří v tvář někomu, kdo s ní byl tak úzce spojený. A teď tu stál, šokovaný hleděl na vlka, který mu ani bratra nepřipomínal. Pamatoval si ho jinak a nebo ho šálil zrak? Ten pach byl jeho, ale mohl to být taky někdo, kdo si na něj jen hrál. Nebo to byl výmysl jeho mysli? Neudržel se, ačkoliv by kdokoliv jiný do toho momentu nezasahoval. On zkrátka nebyl kdokoliv jiný, potřeboval svou odpověď nebo začínal mít pocit, že snad zešílí. Prve se ozvala hnědá vlčice, která po něm vrkla a vyrazila proti němu. I když si prve všiml i fialového očka, které na něj pohlédlo ne moc přátelským pohledem. Cítil, že by to měl nechat být, nejspíš se otočit a hodně rychle vypadnout, takže udělal jeden krok vzad, kdy se znovu zastavil. Touha po odpovědi byla silnější než automatická reakce zdrhnout odtud, kterou měl od jisté doby v hlavě nastavenou jako obranu, nesnášel konflikty.
Neměl nejmenší tušení, jak by si měl tohle vyložit, protože jak bylo možné, že by se někomu tak moc změnila barva srsti? I když magie dokázala být silná, ale zkrátka šedý bojoval se svým vnitřním chaosem, který nikdo neviděl. "Možná se mi to jen zdá," pronesl k hnědé vlčici, jenže to už jej šedý vlk vyvedl z omylu. Nic se mu nezdálo. Znal jeho jméno, věděl, kdo je a ještě mu potvrdil, že je to on. "Asi mám zkrátka štěstí se vždycky ocitnout tam, kde bych být neměl," pronesl si pro sebe a nepřítomně se zadíval kamsi do strany. Neměl nejmenší tušení, jak s touhle situací naložit, ale v jednom měl Caelum pravdu. Měl by se hnout, nebo se brzy utopí. Na představení s mladšími kývl, ačkoliv nemohl jen tak zakrýt, že jej překvapil další přírůstek do rodiny. Zdálo se, že i přes to všechno si Caelum znovu udělal rodinu, i když vlček vypadal už dost velký. Možná by si z něj měl vzít příklad a nechat minulost minulostí. Co jej ale překvapilo, tak jej tu nehodlal nechat a ještě mu začal vyhrožovat, že jej klidně odtáhne. Stál chvíli zamrznutý na místě, než se donutil přimět své tělo k pohybu a vydal se za nimi. "Mám pár otázek," pronesl k zádům šedého.

=> Severní hory

Akce:
Projdi se po zatopeném území
Zamiř do bezpečí

<= Severní hory

Kráčel dolů, po té, co kráčel nahoru. Nejspíš neexistovalo na světě místo, kde by mohl kráčet jen rovně a nejspíš by jej to brzy omrzelo. I když měl pocit, že životem často proplouvá bez toho, aniž by se mu jakkoliv věnoval. Bláznovství.. Tak snadno zahodit šanci? Jenže ono to nebylo snadné. Pod tlapy se musel dívat pořádně, pokud se nechtěl svést po zadku až někam dolů. Ale co ho nakonec přimělo si přestat dávat pozor byl pach.. Který necítil už tolik let. Už si i myslel, že zapomněl, že ho někdy cítil. Ale zdálo se, že si to jeho mozek pamatoval i přesto všechno a spouštělo to v jeho hlavě smršť traumatizujících myšlenek. Zatřepal hlavou, noha se mu zvrtla na kluzkém povrchu a na trávu dopadl přímo po čumáku. Určitě se mu něco takového zdálo. Třeba jen voda rozmazala jeho vnímání a smysly byly zblázněné. Skutečně nevěřil tomu, že by mohl teď narazit na vlastního bratra po tom všem, a po tom, co ho neviděl takovou dobu. Zdálo se to zkrátka nereálné. Konečně se nějak vzpamatoval ze svého pádu na tlamu a vyškrábal se na čtyři končetiny. Mokrá tráva nebyla taky nic moc, ale horší byl pohled dopředu, kde seděl ten vlk, od kterého se linul ten známý pach. Skutečně si s ním smysly musely pohrávat, protože si.. dobře byl mu lehoučce podobný, ale takhle si bratra nepamatoval. Možná už měl prostě jen špatnou paměť. A kdo byli ti dva, kteří byli u něj? Sledoval skupinku zmatený tím vším, co dávalo a zároveň absolutně nedávalo smysl. "Caelum," pronesl do ticha. Jen do kapek deště, jinak mu ta slova zněla až příšerně zvláštně. "Nemůžeš to být ty," zavrtěl si hlavou a vyrazil kupředu, aby se přesvědčil, že jeho čich lhal. Jenže ten přeci nikdy nelže. Naopak mění se všechno ostatní, ale přeci pach zůstává. Nebo to tak už dávno nebylo? Zastavil se před ním, nohy rozkročené v postoji, který značil nedůvěru vůči nositeli toho pachu. "Kdo jsi, že kopíruješ pach mého bratra?" vyhrkl na něj, upřené oči na onoho stříbrného vlka, který objímal nějakého mladšího. Kdo byl ten, který se opovažoval? Nemohl tomu věřit, že po všech těch letech by se znovu shledali.

<= Irisin ráj

Stoupání se zdálo nekonečné. Hory se zdály výš, než by šedý vlk čekal. Vlastní nohy a tělo mu připadalo čím dál těžší, a přesto se nakonec zastavil na vysokém místě, odkud shlédl udýchaný do údolí. Naskytl se mu pohled na prakticky zatopenou každou krajinu, kam se podíval. Vlevo, vpravo.. Bylo to úplně jedno, kam zrovna hleděl. Pokud voda vystoupala takto vysoko, bude trvat opravdu dlouho, než spadne její hladina dolů a stáhne se do míst, kam skutečně patří. Věděl, že má voda velikou sílu, a stejně tak nejspíš nikdo nebyl dostatečně silný na to, aby se uchránil do konce téhle pohromy před deštěm. Nejspíš neexistoval nikdo, koho by tato pohroma nezasáhla. Ale bylo lepší sucho nebo déšť tak vytrvalý, že zvedal toky z koryt a měnil suchou půdu na promočenou.. na půdu, která zmizela dávno pod vodou? Na chvíli zavřel oči a zklidnil svůj dech, který nebylo tak snadné zklidnit do normálního rázu, když vylezl s těžkým tělem, tíhou promočené srsti až sem nahoru. Poslouchal vítr, co šeptá, ale příliš mu nerozuměl. Kvílení větru však brzy ustalo a jeho srst byla najednou prakticky suchá. "Měl bych.." otevřel oči a zadíval se do prázdna před sebe. Jen on viděl stín, který se kolem mihl. "Najít ji.. Ujistit se, že je v bezpečí.." sledoval očima černou šmouhu, která poletovala kolem. Koutky tlamy se mu lehce zvedly vzhůru. Souhlasíš, co? Stíne.. Kde ty ses vůbec toulal zavrtěl hlavou a vydal se za ním. Z hor opět níže, kde doufal, že nezapadne zase do hluboké vody. A cestou přemýšlel, co ho vlastně na ostrovech ještě mohlo potkat. Neznal tu skoro nikoho, skoro nic.. A přesto už měl pocit, že tu nějakou dobu pobýval. Vzpomínky se mlžily v jeho hlavě a šedé oči se upíraly dolů, kam kráčely jeho tlapy.

=> Ostříží zrak

Jak se tak šedý vlk čvachtal ve vodě, zdálo se, že hladina stoupala. Byla výš a výš, nebezpečně vysoko a nejspíš by měl místo pokusu plavat v hluboké vodě, najít nějakou cestu kamsi, kde by se ukryl. Když nad tím ale tak přemýšlel, žádnou cestu do bezpečí neznal.. neměl úkryt, viděl jen hory, které naštěstí ještě vykukovali nad hladinou vody. Zdálo se, že tohle nikdy neskončí. Hluboce se nadechl a v momentě, kdy se potopil, si uvědomil, jak hluboká voda vlastně byla. Tohle mělo jediné řešení, pokud se nechtěl utopit a tím bylo se pohnout z místa. A tak nakonec doplaval k okraji souše a vylezl na ní, promočený až na kost. Ohlédl se po krajině, neviděl žádný důvod, proč by tu měl zůstávat. Snad Bryce odešla do bezpečí ještě, než to začalo, projelo mu hlavou. Věděl, že byla chytrá a přeci by tu nezůstávala kdyby hladina vody začala stoupat. A jeho by s sebou těžko odtáhla, navíc když spal jako zabitý. Pod vodou jí neviděl, musela být určitě pryč.. A stejně tak musel pryč i on. Jít do bezpečí, alespoň zdánlivého bezpečí, kde nemusel pro zachování svého života plavat, ale mohl pod tlapami cítit pevnou zem. S posledním ohlédnutím se šedavý vlk otočil čelem k horám a vyrazil vzhůru. Jak stoupal, zdálo se čím dál těžší kráčet. Nasáklý kožich vodou byl těžký a země pod nohama rozbahněná. Potůčky vody mu stékaly mezi prsty, a přesto šedavý pokračoval vytrvale vzhůru aniž by se ještě jednou otočil zpět do zaplaveného údolí.

=> Severní hory

//Akce chladivý hrob - 2. část - Zamiř do bezpečí , Zahuč do vody po špatném zhodnocení hloubky vody, Pokus se plavat = 3 b celkem

Theg:
Projdi se po zatopeném území 1b
Pokus se plavat 1b
=> 2b celkem

Měl tolik slov, která chtěl vlčici říct, ale zněla mu v hlavě jen v myšlenkách a následných snech, protože šedý vlk propadl spánku. Zdálo se, že na ostrovech plynul čas jinak a vůbec měl pocit, jakoby z něj na chvíli vyprchala veškerá energie. Nepostřehl ani její odchod na průzkum a lov, nevšiml si, že osaměl v ráji, který byl zvláštní jako většina míst, kterými měl tu čest projít a chvíli se v nich zdržet. A tak spal opravdu dlouhou dobu neschopný se probudit, protože sny se zdály být realitou. Zdálo se, že vlk uvízl kdesi ve snech a jestli v tom měla prsty nějaká magická síla, to neměl ani tušení. Uplynulo spoustu času, když se konečně šedá hromada chlupů vytrhla ze svého spánku, Déšť, který promočil jeho srst a voda, která všude kolem nebezpečně stoupala, byly pro šedého vlka možná zachráncem, protože jej to přimělo vytrhnout se ze snů, ve kterých doteď plaval a začít opět vnímat skutečně svět kolem sebe. Střihnul uchem a hluboce se nadechl, i když první co cítil byla voda, která mu vlétla do nosu. A to nebylo rozhodně příjemné probuzení. Šokem vyletěl na nohy, oči vytřeštěné a sledoval, jak jaro, které bylo před chvílí zmizelo a místo toho tu byla potopa. Rozhlédl se kolem, zmateně hledal stopy milované vlčice, ale nedokázal je najít. Nasál pachy, vyslal vítr, aby mu řekl, kudy šla.. Ale bylo ticho. Jen kapky deště, které se zdály být tak ohlušující dopadaly na vodní hladinu, smáčely už takto promoklou srst a smývaly strach z vlkovy tváře. Vymyslel si snad tu, se kterou si tolik rozuměl? Vymyslel si snad ten pocit, který cítil v hrudníku? To srdce, které tlouklo jako zběsilé při myšlence na ní? Byla to celé jen halucinace? Na chvíli zavřel oči, doteď gumové tlapy se pomalu pohnuly. Jak mohl vlastně sám poznat, co bylo skutečné a co jen sen? Když ten sen trval tak dlouho. Možná se stále nacházel ve snu. "Halo?" vydal ze sebe do vodou zalité krajiny. Poslouchal, ale zdálo se, že tu byl jen, vzduch a voda kolem něj.. Oklepal svou srst, která se nepříjemně lepila na tělo a pomocí vzduchu jí alespoň z části vysušil, aby nebyla tak těžká, i když to v tomto počasí pomohlo na chviličku. A pak protáhl své tlapy, ztuhlé tělo a rozešel se vodou poohlédnout se po nějakých znameních, která by mu napověděla, co všechno se skutečně odehrálo a co byl jen jeho sen. Možná najde stopy vlčice, možná narazí na někoho dalšího, koho se bude moct ptát.. A možná bude jen plavat ve svých myšlenkách stejně jako právě zahučel do hluboké vody a musel plavat v ní.

// Akce Chladivý hrob - Projdi se po zatopeném území, Pokus se plavat = 2b celkem

<= Jižní hory

V hlavě toho měl šedý vlk tolik, z toho jediného krátkého momentu, který připomínal dlouhou chvíli. A přesto tak trochu netušil, co si sám se sebou počít. Nejspíš mu bude trvat zpracovat tuhle událost. Nebyla to hra, ale co když? Stále tu byl strach, že by o vlčici mohl přijít stejně jako bratr o svou družku. Měl strach, a chtěl vzít nohy na ramena a prostě zdrhnout pryč, aby na ní zapomněl. Jenže už jí slíbil své, a chtěl to dodržet. Všechny ty pocity, které měl v sobě byly tak paradoxní. Věděl, že je to špatně, ale zároveň cítil, že udělal správnou věc (nejspíš?). "Půjdeme spolu a buď cestu najdeme nebo ne," odvětil k Bryce a upřel na ní své světle modré oči. Sám chtěl její společnost a tohle mohl být dobrý způsob, jak ostrovy poznat. Jestli se Bryce nakonec rozhodne, že ostrovy opustí (pokud existovala cesta), nebude jí to mít za zlé. Ale to si myslel teď. Jak se bude cítit v ten moment, to netušil.
Přivřel oči po jejích slovech sebekritiky, nebo spíš.. Chápal, že to bylo těžké. Sice to byla řečnická otázka, na kterou Bryce jistě neočekával odpověď a on jejího partnera neznal, i přesto cítil, že by jí to nevyčítal. Který samec by vyčítal vlčici, že se znovu zamilovala, když se neviděli tolik let? On ne. Rozhodně také nebyl nejmladší a jediné na čem mu záleželo bylo, aby byla Bryce šťastná. A pokud tu roky pro ní nebyl, nebylo to stejné jako kdyby se rozešli? Asi nebylo, ale jistá podoba tam byla. "Nemyslím si, že jsi ho zradila," střihnul ušima, když jí nakonec ujistil. Nebo se o to nejspíš snažil.
Vydali se z hor a pomaličku se před nimi rozprostírala krásná krajina. Bylo opravdu hezké, jak ostrovy měly mnoho různorodých míst. Ještě k tomu je stihla sprška deště, takže oba měli příjemně vypranou srst. Slyšel její slova a byl rád, že mu to řekla takto narovinu. Někdy potřeboval slyšet věci přímo, nerad si domýšlel odpovědi, protože jeho hlava ho občas nenechávala spát. "Ano," usmál se na vlčici a zastavil v údolí. Díval se na ní, pozoroval její tvář ve slunce zalité krajině. "Děkuji," vydechl nakonec upřímně a natáhl krk, aby čumák složil na chvíli pod její bradu. Zavřel oči. Sestup z hor byl docela namáhavý pro někoho jeho věku, ale i přesto stačila chvilka, aby opět nabral síly a mohl jít dál. "Máš na ostrovech svůj vlastní úkryt? Nebo jsi ještě nenašla místo, které by se ti natolik líbilo?" napadlo jej po chvilce a odtáhl hlavu, aby na vlčici viděl.

Šedavý se zahleděl do jejích očí. Byla vůbec prvním vlkem, který pochopil jeho obavy. Dokázala naslouchat jeho slovům a dát mu cenné rady, a to i přesto, že mu vyjadřování příliš nešlo. A v mnoha ohledech by nejraději vzal nohy na ramena a nechal situaci, aby se vyřešila sama. Dělal to tak doteď, ale pro jednou se rozhodl změnit svůj přístup k věcem a zůstat. Něco jej drželo na místě, u ní. Jak se jejich těla dotýkala, nechtěl to teplo sálající z jejího kožichu opouštět. Cítil se.. zvláštně. Jako kdyby byl doma. Což bylo absurdní, protože svou rodinu neviděl jako nepamatoval pokud vezmeme tu pokrevní. Pokud se mezitím rozrostla a nepozabíjela navzájem, jak už to kdysi viděl.
Zavrtěl ocasem a zahleděl se do její tváře. Mezi nimi vznikalo cosi, co by se možná dalo nazvat poutem, nebo tak to šedavý vnímal. A rostlo to ze vzájemného respektu, který mu vyhovoval. Rozhodl se, už na tom nechtěl nic měnit a třeba zvládne spolu s ní změnit svůj zoufalý osud. "Po opravdu dlouhé době válčím se sebou, že nechci utíkat od něčeho jako zbabělec. Chci nový začátek, a ty jsi mi ukázala, že to jde.." vydechl tiše a zahleděl se do jejích očí. "Někdy nás život ještě překvapí něčím novým. Ale doufám, že časem bude převažovat štěstí. Přál bych si, abys byla šťastná," vydechl tiše a přivřel oči, když ucítil její olíznutí, které působilo jako polibek. Byl to zvláštní pocit, který se mu rozhořel v hrudi. Srdce mu tlouklo tak rychle a nahlas, že jeho tepot musela vlčice slyšet. Chtěl se postarat o ní, putovat s ní. Najít klid a mír. Společně snít a prožívat realitu. Zvedl k ní oči, když se postavila a po jejích slovech upřel pohled do jejích očí. "Budu tě doprovázet kamkoliv budeš chtít jít. Chci být s tebou a chci být k tobě upřímný. Chci se od tebe učit nové a mluvit s tebou.. A zvládat s tebou vše, co nám osud připraví do cesty," odmlčel se. Nemohl se porovnávat s vlkem, který tu nebyl a ačkoliv s ním měla společnou minulost a stále ho milovala, nedalo se to jistě srovnávat. On to chápal a věděl, že každý z nich byli pro Bryce něčím výjimeční. "Vím, a chápu to. Nedá se to srovnávat," muselo to být těžké, a přesto to nějakým způsobem respektoval. Postavil se na nohy a otřel se hlavou o její krk, než se vydal pomalu do údolí. V hlavě mu zavládl chvilkový chaos.. To si opravdu řekli své ano? Jak bláhově a neuvěřitelně to znělo? A přesto jej uklidnil krátký déšť, který je zastihl cestou do údolí.

=> Irisin ráj

Že se na ostrově děly zvláštní věci jej příliš neděsilo. Přeci jen bylo spoustu divných věcí, které se děly v jeho hlavě, takže mu to nepřipadalo až tak zvláštní. Dokud ony divné věci neohrožovaly život někomu, koho měl rád.. a tím se zaručeně Bryce pomalu stala, tak ať se ty divné věci dějí dál. Po té párty, o které vlčice mluvila, se přeci zase setkali, a byla celá. Takže se jí nic nestalo a to bylo všechno, na čem šedému záleželo. A bylo děsivé si to přiznat. Poslouchal jí zaujatě a natáčel svůj pohled k ní od nebe, které bylo už plné světla. "Někdy se tam spolu podíváme," přišlíbil jí. Tenhle slib snad dokáže splnit, pokud se do té doby nestane něco, co by je opět rozdělilo a i potom by doufal, že se znovu shledají a na ten ostrov se spolu podívají. Bryce ho mohla vést. Vedla ho vlastně ostrovy prakticky od té doby, co se tu ocitl a za tu dobu si povídali o mnoha věcech.
Jeho ztracená magie ho sice mrzela, a její ztráta byla v jistém ohledu bolestivá, ale přesto byl vděčný, že dostal šanci mít magii a nepřišel o ní úplně. Nebylo na škodu polemizovat o tom, zda se mu jeho stará magie vrátí, ale teď se musel naučit zacházet s tím, čím byl obdařen. "Možná," přitakal, věnoval jí malý úsměv, než ulehl vedle ní. Bylo to už notnou dobu, kdy naposledy ležel s někým dalším takhle blízko u sebe, až se jejich těla dotýkala. V té nejširší ploše. Bylo tomu dávno, kdy toužil po nějakém kontaktu, i když v hloubi duše toužil po rodině a někom, s kým by sdílel svůj život. Aniž by si to připouštěl, objevila se ona. Hnědá vlčice, která nesla jméno Bryce a která si ukradla jeho pozornost. Ne, ona si jí vlastně získala svým charakterem. Šedý byl příliš nejistý, když měl sdělit to, co se mu honilo v hlavě, ale teplo vyzařující z jejího těla a kožíšku, ho uvádělo do jakéhosi klidu. A tak prostě začal mluvit. Možná zmatečně a zvláštně, ale mluvil a to byl obrovský krok kupředu. Ke konci už měl pocit, že i on sám neunese tíhu vlastních myšlenek a propadne se raději do země, aby nemohl slyšet její odpověď. Viděl slzy v jejích očích, a přesto netušil přesně, kde se vzaly. Nechtěl, aby vlčici někoho nahrazoval. Už vůbec ne jejího partnera, kterého určitě milovala. Taková myšlenka jej ani nenapadla. Ale přál si nový začátek pro sebe i pro ní. Aby mohla prožít zbytek svého života v klidu a míru, s někým, kdo by se o ní postaral. Ale sám netušil, jestli byl ten pravý. Tohle vyznání mu vzalo příliš sil, a tak jen pohlédl do jejích očí s pochopením, že potřebuje čas. Jemu to ticho, které zavládlo mezi nimi, nevadilo. Potřeboval si sám srovnat myšlenky a popadnout dech, který zněl jako kdyby právě uběhl maratón. A pak jej zadržel, když vlčice začala mluvit. Přivřel oči, ale nespouštěl z ní pohled, dokud nepromluvila.
V hlase mu zněl chaos, nerozuměl přímo tomu, zda to bylo ano, či ne. Možná jen sama vlčice netušila. Bylo to příliš brzo a příliš bláhové. Zavřel oči, aby nechal zmizet za víčky veškeré světlo, i její obraz. A pak ucítil její jazyk na svém čumáku. Oči zase otevřel, aby na ní pohlédl. "Nikam nejdu, nechci tě opouštět, a přesto.. Přesto cítím, že bych teď nejraději utekl, jak hrozně trapné bylo tohle.. vyznání," polkl na sucho a odtáhl čumák od jejího o malý kousek, než se opět přiblížil a z její hebké srsti slíznul slzy u jejích očí. "Je to těžké, hm?" pousmál se a střihnul ušima, než čumákem jemně podebral její bradu. "Můžeme putovat spolu dál, a až budeš vědět, můžeš mi říct, co cítíš.. Jen nechci, abys byla smutná," šeptl k ní jemně a začal oždibovat srst na jejím krku jakoby se snažil jí uklidnit. Nebe ale vypadalo, že se začíná trochu mračit. Ve vzduchu cítil vodu, nejspíš se blížil déšť. "Možná bychom teď měli zamířit někam, kde jsou stromy," rozhodl se a zvedl pohled k nebi. Přesto se mu nechtělo od vlčice zvedat nebo kamkoliv odcházet. Bylo příliš osobní, když mohl ležet přitisknutý na její tělo a skutečně si ten kontakt vychutnával.

Šedavý vlčici věnoval dlouhý pohled a nad jejími slovy se dokonce lehce pousmál. "Úplně nejspíš ne, ale z větší části ano," pronesl klidným hlasem. On vlastně o nějaké změně ani nepřemýšlel, myslel si jen, že by mohl začít znovu, když se objevil tady. A pak mu do cesty vstoupila Bryce, která ho následovala, která ho hledala, která mu dávala cenné rady a komunikovala s ním. Měl pocit, že se někdo snaží jej skutečně pochopit a porozumět mu, respektovat ho. Většina si totiž myslela, že je prostě divný nebo dokonce šílený, ale teď měl najednou pocit, že je vlastně poměrně normální vlk, ačkoliv normální byl dost relativní pojem a každý si pod tím představil něco jiného.
"Dobře, to bych určitě mohl," o tom ostrově mu ještě tolik Bryce nevyprávěla, ale určitě musel mít pár zajímavých míst. Otázka byla také, jak velký byl, ale určitě se tam jednoho dne s Bryce velmi rád podívá. Pousmál se nad jejími slovy, přikývl a zastřihal ušima, než se o ní opřel svou hlavou. Už to bylo hodně dlouho, kdy byl schopný si užívat s někým blízkost. Naprosto blízký kontakt, dotek těla jiného vlka. Něco na tom bylo zvláštní a hluboké, ani nepotřeboval přímo mluvit. Navíc netušil, jakými slovy by ten pocit, který prožíval, vyjádřil, a tak ke svým emocím příliš nedokázal říct. Položil se k ní a dlouze se zadíval do její tváře, než přivřel oči. Jemně se opřel o její tělo a hlavu položil přes ní, ale to nebránilo tomu, aby jej mohla Bryce oždibovat. "Možná. A bylo by hezké jí získat zpátky, i kdyby v jiné formě nebo slabší," chyběla mu magie. Přivřel oči a nechal jí opečovávat jeho tváře svými zoubky. Dokonce na chvíli nechal plynout myšlenky a vyčistil si hlavu.
Nebyl si ale jistý, zda byl správný moment na to vyslovit, co se mu skutečně odehrávalo v hlavě. Nebo v srdci? Jestli se to tak dalo říct, ale jeho vnitřní hlas ho přesvědčil, že další šanci možná mít nebude. A co mohl ztratit? Možná tak kontakt s touhle vlčicí. A to možná teď ještě dokáže zvládnout. Nafoukl tváře a následně vydechl vzduch, jak byl nervózní z toho, co měl říct. "Vím, jen.." šeptl a upřel na ní své modré oči. Prohlížel si její tvář, než se jí zahleděl do očí. "Možná se tolik ještě neznáme, abych měl právo tohle říct, ale.. Musím. Cítím, že by nemusela být další podobná šance," odmlčel se a zvedl hlavu k nebi, kde začínala pomaličku ustupovat tma, i když dnešní noc nebyla tak tmavá díky měsíčnímu svitu. Střihnul ušima a natáhl se k vlčici, aby srazil svůj čenich jemně s jejím. "Je zvláštní po opravdu dlouhé době pustit někoho tak blízko k sobě a chtěl bych.. Tě poznat víc a sdílet s tebou více ze svého života. Sdílet s tebou svůj život. Následovat tvé kroky, ať půjdou kamkoliv," řekl upřímně a jemně jí do čumáčku drknul svým. "Nepotřebuju odpověď hned. Počkám si na ní, až budeš připravená, ale chci, abys věděla, že bych s tebou chtěl sdílet radosti i strasti.. a být ti po boku.." zvedl k ní oči a uši stáhnul vzad, jak náročné bylo celé tohle sdělení. Znělo mu to najednou naprosto šíleně, že měl chuť se zvednout a utéct kamsi za horizont.

Zavrtěl hlavou, ne to si opravdu nepřipadal. A možná většina byla zásluhou téhle vlčice. Pohlédl na ní a prohlížel si její srst, než opět pohled vrátil před sebe. Bylo by špatné, kdyby se v horách ztrapnil blbým pádem, když by nekoukal pod nohy. A přesto když na ní zrovna nehleděl, věděl, že kráčí za ním. Nějakým způsobem to cítil, a vzduch mu to napovídal. Cítil její pach v závěsu za svým ocasem. "Je to.. dost tvou zásluhou, že jsem byl schopný tak trochu najít sám sebe," řekl tlumeně a zachvěl se nad těmi slovy. Nemyslel si, že něco takového zvládne vyslovit. A co teprve ty pocity uvnitř? Byl z toho všeho tak hrozně zmatený. A co hůř, bylo to příjemné to cítit. Příjemné a děsivé zároveň. Mohl čekat další zkázu, pokud se zvládl zamilovat? Možná přijde, ale pro teď na to nechtěl myslet.
"Určitě se tam můžeme zastavit," jak že se tomu lesu říkalo? Začarovaný? Rozhodně nevypadal jako obyčejný les a kdo ví, co se skrývalo uvnitř. Určitě se tam jednou podívá, ale teď.. Chtěl se dívat na tu nádhernou noční scenérii. Nebe bylo tak jasné a měsíc osvětloval krajinu. Neuvědomil si, jak polévá měsíční zář jeho tělo. Otočil pohled k vlčici, když se o něj otřela a posadila se vedle něj. Dlouho nevyhledával kontakt, a přesto měl pocit, že to tak má být. V tenhle moment, právě tady. Upřel pohled k měsíci, než položil hlavu přes krk Bryce a vydechl. Mlčel, dlouho. Vnímal jen, jak se jejich těla dotýkala, cítil se jistě, a přesto mu na mysli vyvstala slova, která ho dokázala znejistit. Přivřel oči a střihnul ušima. Byla to nakonec Bryce, kdo přerušil to ticho. Pokýval hlavou a čumákem projel srst na její šíji. "Je to nádherné," špitl a pohlédl do dálky, než pomalu zvedl hlavu a tlapku přehodil Bryce přes ramena, než se jí pokusil svalit do trávy. "Vždycky mám pocit, že ke mě nebe promlouvá. Měsíc, hvězdy.. Vesmír. Je to moje ztracená magie, o kterou jsem přišel příchodem na tyto ostrovy," promluvil zamyšleně a uložil se k ní, kdy hlavu opět přes ní položil. Tenhle kontakt byl tak děsivě příjemný a tak blízký. Vážil si toho, že jej vlčila pustila do své intimní zóny. A to ho přivádělo na myšlenky, které se mu neustále honily v hlavě. Měl by to vyslovit? Možná.. Třeba pak už nebude šance.. to říct, zeptat se. Měl bych.. Chci? pohodil ocasem.
"Chtěl bych ti něco říct Bryce.. Ale odpověď nemusí být hned," polkl na sucho, jak bylo těžké ta slova vyslovit. A co teprve slova, která se vyslovit přemlouval. Byla jako balvan, který spadl do řeky, cítil se, jako kdyby ho táhnul dolů. Jeho nehorázný strach.