Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<= Tajga (Přes Začarovaný les)

S upřeným pohledem před sebou, kde jej vedl stín, prolétl lesem tak rychle, že si ani neuvědomil, že by zde byly nějaké pachy nebo divná energie. Zastavil se až v místě, kde slyšel vodu. Zastavil se a čekal chvíli, zda stín souhlasí s jeho zastávkou. Tlamu měl otevřenou a hluboce nabíral vzduch do plic, protože snad procházkou lesem zapomněl dýchat. Stín mu dával najevo, že souhlasí, a tak šedavý vlk spustil zadní část těla k zemi a přední tlapy následovaly tělo na zem až do lehu, kdy se celé na zemi rozplácl. Ticho. Bylo tu neskutečné ticho, které ho skoro ohlušilo. Slyšel jen šumění větru, jak se proháněl kolem. Byl trochu chladnější než ve dne, ale i tak moc příjemný, když mu pročesával hustou srst. Dovolil si na chvíli zavřít oči a jen poslouchat. Až když je otevřel, zvedl hlavu, protože Stín se rozhodl, že si sedne před něj. "Co jsi myslel těmi slovy? Že já opouštím všechny?" zeptal se jej najednou a natáhl přední končetiny před sebe, aby protáhl svůj hřbet. Vždycky od všeho zdrháš. Měl by ses na chvíli zastavit.. A přemýšlet nad tím, co jsi životu dal vlk před ním se rozplynul a šedavý opět osaměl. "Však on se vrátí.." řekl si pro sebe, jelikož se nezdálo, že by v okolí někdo byl. A tak se rozhodl poslechnout.. Na chvíli se zastavit.. Na chvíli, jen na malou chvíli zavřít oči.. Položil hlavu na zem a natáhl jí, své tělo svalil na bok a nadechl se vzduchu, který už připomínal noc. Ach vesmíre.. Nerozumím tomu.. postěžoval si, když mezi škvírkou téměř zavřených očí, upřel pohled k nebi. Jak moc mu chyběl vesmír.. Domov.. Život..

<= Mokřady

Pomalou chůzí odešel šedavý vlk z mokřadů na pevnější půdu. Bylo to zvláštní, možná, že opravdu tady nebylo to správné místo, kde by začal znova. Nebo jen možná nenašel smysl, nebo směr. Možná žádný neměl, a možná.. žádný ani nechtěl. Kráčel dál, pohled upíral přímo před sebe a jeho kroky se mu zdály těžší a těžší. Ale nezastavoval, měl pocit, že kdyby se zastavil, nejspíš by se pod ním snad propadla zem a schramstla ho s posledními chlupy. Olízl si suchý čumák a na jazyku hned pocítil pachuť zaschlé krve. Už téměř zahojená ranka od kopýtek horské kozy, se kterou bojovali s Bryce, aby se najedli. Možná to bylo příliš velké sousto. Ale proč nad tím přemýšlel? Ta vlčice mu nějakým způsobem ležela v hlavě. Někdy je fajn mít cíl, ne? ozvalo se za ním. Kolem prosvištěl stín jako vítr a nabral podobu vlka.. takže před ním dopadly na zem jen čtyři černé tlapy, černé nehmotné tělo dmoucí se černotou, a jen dvě bílé oči, které na něj hleděly. "Kde ty jsi zase byl?" zeptal se jej, když na něj pohlédl a stín jen zavrtěl svou hlavou a rozešel se dál. "Počkej, kam zase jdeš? Ještě ty mě chceš nechat být? Opustit mě?" vyhrkl šedavý vlk a rozběhl se za ním. Aniž by věděl, jestli stín utíká nebo ho zase někam vede. Následoval ho. Ten otočil své oči k vlkovi. Všichni tě opouští? Hrozné co? A co takhle.. Co když je pravda, že ty opouštíš všechny? zaznělo mu v hlavě, ta slova.. se stále opakovala dokola. A dokola. Šedavý ani nevnímal, že míří k podivným fialovým stromům.

=> Tichá zátoka (přes Začarovaný les)

Zavrtěl hlavou nad jeho slovy. "Dopředu, čas plyne stále dopředu.." nešel vrátit, tady ne a i kdyby, vždy to byl hazard. Vlk by si s časem neměl zahrávat. A pokud jeho bratr mohl, pak.. proč nezachránil svůj první vrh? Díval se do prázdna, jak se zasekl ve svém uvažování nad tím, co bylo kdysi. Zase ta stejná noční můra, která mu přeběhla před očima. Od začátku, do konce. Až se probral a sledoval Jhina, který si ze života pravděpodobně vrásky nedělal. Byl tak divný a veselý, skoro by mu šedavý mohl závidět. Nerozuměl příliš jeho vyjadřování, ale koutky cuknul směrem vzhůru nad podivností toho tvora před ním. Hlavně, že tu byl rád. Měl rád přírodu, zvířata, nejspíš. A on sám? Co měl rád on sám? Nic. Žít musel, protože ho svět ještě nechtěl nechat zhynout. Ale co po sobě nechal? Obrátil pohled za sebe, to už se Jhin rozběhl kamsi na sever.. Aniž by si toho šedavý vlk všiml, opět osaměl. Zvedl své těžké tělo, unavené nohy lehce protáhl a oklepal se. Měkká půda pod nohama se mu začínala zdát velmi nebezpečná a hlavně.. Cítil napětí. Život.. zavrtěl si sám pro sebe hlavou a otočil pohled směrem, kde před chvílí ještě byl kropenatý vlk. Kam šel? vítr se kolem šedavého nebezpečně zvedl a několik lístků mokřadních stromů vznesl do vzduchu. Napřímil se, zvedl hlavu k nebi. Zase sám.. Měl bych jít.. Hledat.. co hledat? A navíc začínalo se stmívat, jak jen tohle bylo možné, že ztrácel pojem o čase? Jak starý musel už být? Jak moc zešílel? Kam šel ten vlk? Kam zmizela Bryce?
Otočil se a vydal se zpátky odkud přišel, v domnění, že snad potká Bryce, tam někde, nebo někoho dalšího, kdo by ho navedl, co dál. Byl rád, že tu byl, ale teď? Najednou mu vše připadalo zvláštní.. divné. Ale blížila se noc, která přinášela nové odpovědi na jeho otázky.

=> Tajga

<= Kvetoucí louka (přes Tajgu)

Vlk vlastně netušil, proč se rozhodl samce následovat. Netoužil nikdy moc po společnosti, ale teď se tak prostě rozhodl. Zdálo se, že na louce bylo příliš pachů a vlků, nakonec vlastně nad tím, kam půjde, ani nepřemýšlel. Prostě se rozběhl. Brzy Jhina dohnal, zatímco kropenatý vlk vypadal, že si tak ladně poskakuje, skoro až levituje nad zemí. On vypadal vůči němu jako těžkotonážní tank. Neměl nejmladší tělo, i tak ho ale překvapilo, jak rychle běžel a jak dlouho to dokázal. Že by Bryce měla pravdu? O tom věku. Zpomalil až v momentě, kdy vlk před ním zastavil, takže ho nesejmul v plné rychlosti, a dokonce se mu povedlo zastavit kousek před ním. Tichem se ozýval jeho hluboký dech, jak se ho snažil chytit a zase nabrat. Nebe už přestávalo být temné a slunce ukazovalo první paprsky. Zamračil se.. Nad tím, i nad pachem mokřadů. Musely to být mokřady. Na chvíli si dovolil sednout. Jak dlouho tu už byl, že už bylo takhle krásně? Zatřepal hlavou. "Je to jako kdyby tu čas běžel jinak. Rychleji.." poznamenal si pro sebe a tím trochu odpověděl i na slova Jhina, který z toho byl očividně dost vyjukaný. Přivřel oči, své uši sklopil do světových stran a díval se na něj takovým zvláštně nepřímým pohledem, kdy hleděl spíše skrz něj do dálky. Pak ho ale zaujala jeho slova, takže pohled bleskurychle přesunul k němu. "Spadl do vody a vylezl z ní?" zeptal se přímo. "Taky jste se probudil někde u pobřeží?" zajímalo jej. To by mohlo vysvětlovat, proč se tak probudil i on. Možná cesta zpět existovala.. Přes moře. Možná tu neexistoval žádný portál, o kterém se zmínila Bryce, možná byla jediná cesta zpět přes moře. Zatřepal hlavou. "Kdybyste si mohl vybrat vrátit se zpátky, odkud pocházíte, nebo začít na těchto ostrovech znova.. Jak byste si zvolil?" otázal se jej zkoumavě. Bryce tu být nechtěla.. On..? Pro něj to možná byl nový začátek, ale.. Bylo to poněkud zvláštní. Zadíval se do modrých očí vlka před ním, který se choval, i seděl tak zvláštně. I on ale nebyl úplně normální, proč by to tedy měl odsuzovat?

Šedavý vlk by povídal dál, protože měl nového posluchače, i když s pěkně divným výrazem, na který si ještě nestihl zvyknout. Připadalo mu to ironické, že byl tak ukecaný, ale tak proč by ne? Když tohle byl jeho život, sice minulý, ale byl. Miloval vesmír a svou magii, a byl naštvaný na ostrovy, že mu vzaly něco, co měl tak rád. Zatřepal trochu hlavou a díval se spíše skrz vlka, než přímo na něj, protože mu nějakým způsobem byl ten jeho pohled i celkem nepříjemný. Byl hrozně nepřirozený. "Jiné magie," potvrdil mu. "Vážící se k času a vesmíru" dodal po chvilce a odmlčel se. Zdálo se, že vlka to zajímalo, ale přibývající pachy ho vyděsily, protože se za nedlouho zvedl a pelášil pryč. Theg se zasekl ve svých myšlenkách a hledal v dálce ten pach, který mu přišel částečně známý nebo při nejmenším povědomý, ale louka byla dost velká na to, aby onoho vlka či snad vlčici viděl. Byl to pach z dálky. Chvíli dokonce přemýšlel, že by se vydal tím směrem najít zdroj toho pachu, ale nakonec ho přemohl strach a bez dalšího přemýšlení se zvedl a ohlédl se směrem, kterým běžel ten kropenatý vlk. Slyšel jen matně jeho slova, nerozuměl mu přesně takhle z dálky, ale nakonec se rozhodl, že tu ani on nechce zůstat o moc déle, než je nutné. Pro něj tu začínalo být též plno, možná potřeboval na chvíli klid. Při nabrání plné rychlosti, s kterou doháněl vlka, skoro i zapomínal dýchat. Až po chvilce sprintu zalapal po dechu. "Kam běžíme?" zeptal se s hlubokým výdechem a do tlamy chytal vzduch ve snaze ho dostat do plic. Nebyl zvyklý na takové náhlé aktivity, ale rychlost se zdálo, že nabral docela rychle za krátkou dobu. Nesměl však zapomínat na svůj věk, i když.. Proč by nemohl? Však mu Bryce sama řekla, že "jste tak starý, na kolik se cítíte" Neměl čas ani dech na to, aby Jhinovi teď odpověděl na slova, která slyšel stejně tak z půlky, ale najednou se necítil tak těžký, spíš naopak.

→ Mokřady (přes Tajgu)

Bylo při nejmenším zvláštní tu tak sedět naproti tomu vlkovi s divným šikmým pohledem. Dívat se na něj a konverzovat. Možná.. připadalo mu to, nebo vlka naproti zaujal pojem vesmír? Šedavý poprvý zvedl hlavu i uši, které doteď tak padaly po směru gravitace do strany. "Veverka? Veverka.." zopakoval po něm trochu nechápavě, protože netušil, co tím vlk myslí. Bryce nebyla veverka. A proč jí u všech ďáblů měl plnou hlavu? Byla pryč! A nejspíš už jí nikdy neuvidí, stejně jako Neith. Mít před sebou vlka, samce, byla pro šedého příjemná změna. A ještě navíc se zdálo, že jej zajímají slova vycházející z jeho tlamy. S podivem sledoval ten divný pohled, ale brzy nad tím přestal přemýšlet. Vesmír! "Tam odkud pocházím, byla magie jiná, než tady" začal pomalu a ta slova mu hrála v hlavě. Kolikrát už tuhle větu řekl za tu dobu, co se tu ocitl? Připadalo mu, že mnohokrát, ale.. někdo ho poslouchal, mluvit tedy musel. Měl potřebu to cizímu vlkovi sdělit, když ho to zajímalo. "Vesmír takhle ze země nemůžete vidět. Jeví se nám takhle jako černá obloha v noci.. Vlastně je ještě výš než obloha" vysvětlil mu tak nějak zmatečně a zvedl pohled opět k nebi. "Ty bílé svítící tečky na nebi, kterým říkáme hvězdy, jsou vlastně tělesa ve vesmíru.. Které mají svůj vlastní zdroj záření, proto je můžeme na obloze vidět" sám si neuvědomil, že mu koutky tlamy vyletěly do jakéhosi úsměvu. Někoho to zajímá! Někoho zajímáš.. Vidíš, vidíš?! přivřel oči a hledal v nebi své odpovědi, když se po louce opět prohnal ten vítr. Nebyl tak nepříjemný, ale i tak se zdálo, jako kdyby ho pronásledoval. A ten nesl s sebou různé pachy, včetně pachů několika vlků, které loukou prošli poslední dobou a jejich pachová stopa tu ještě zůstala čerstvá, a pak ti, kteří tu byli, ale vlk je neviděl. Až jej zaujal jeden pach, který mu přišel někde v koutku podvědomí blízký.. Známý? Rychle pohled stočil kamsi do dálky. Bratře? Bratře? hledal pohledem šedého vlka na louce, ale neviděl nic a hlavně ho necítil přímo. Navíc si uvědomoval, že by mu nemohl nejspíš ani vlýzt na oči. Zatřepal hlavou a stáhl uši dozadu, pohled upřený kamsi do dálky, kde se rozprostírala louka.

Ten šikmý, nepřímý pohled na vlkovi, který se jej rozhodl oslovit, mu připadal při nejmenším strašně divný. Ale on sám byl vlk mnoha divností, takže mu to neměl za zlé. Třeba si vlk naproti němu prošel nějakou podobnou traumatizující událostí, co on sám. Nebo byl jednoduše divný. To mu nenáleželo soudit, bylo to jedno. Každý vlk se choval podle toho, jak byl zvyklý, včetně něj samotného. "Jo" povzdechl si sám nad sebou a po chvilce spustil svůj zadek na zem, aby si sedl. Hlavu sklonil na chvíli dolů, kdy se zahleděl do země. Ve trávě vykukovaly první květinky a stříbrné světlo měsíce osvětlovalo krajinu svým typickým jasem. Zvedl pohled k němu, když vlk očividně zapomněl, na co se ho ptal. Nad tím by pozvedl obočí, kdyby to uměl. "Volat jen jednou.. Stačilo by to" připomněl mu klidně, ale pak nakonec nad tím zavrtěl hlavou. Zaujala ho vlkova barva, připomínalo mu to tok vesmírné energie nebo něco podobného, ale očividně vlk v tom viděl něco jiného. Stále jej překvapovalo jak málo vlků tuší, že za tím, co vidí, je mnohem více. Zastřihal uchem a naklonil hlavu do strany, takže jeho uši spadaly po směru gravitace. Šedavý měl lehce nepřítomný pohled, když poslouchal žíhaného slova. "Plná kapek vody. Taky možnost" prohodil k němu, nechtěl se hádat a byl si nejistý, protože vlka neznal. A v jeho srdci byla divná prázdná díra. Cítil jako kdyby měl černou díru v hrudi. Zavrtěl si sám pro sebe hlavou. Poměrně silný vítr se mu prohnal srstí nad jeho myšlenkama o prázdnotě a šedavý přivřel oči. Tohle se mu stalo už několikrát za tu dobu, co se tu ocitl. Že by..? "Hvězdy nejsou celý vesmír. Vesmír je mnohem mnohem víc než vidíte.." řekl k vlkovi najednou, potřeboval mu to sdělit! Hvězdy a měsíc, ve finále vypadaly jinak, když se člověk položil do toku vesmíru. Byly to tělesa .. to jen odraz světla od nich je dělal viditelnými na noční obloze. Na chvíli zavřel oči a nadechl se zhluboka. Zdálo se mu, že vítr jej přímo vyhledával a proudil jen kolem něj. Zvedl hlavu k nebi. Ach vesmíre.. Kam jsi mi zmizel vesmíre? optal se v myšlenkách své ztracené magie, ale žádné odpovědi se mu nedostávalo. Proto otevřel oči a pohlédl na vlka. "Jste tu dlouho?" vypadlo z něj najednou úplně mimo.

Bylo až s podivem jak rychle se setmělo a byla zde zase ta dlouhá krásná noc, kterou šedavý vlk miloval. Noc, kdy viděl hvězdy a mohl tak přesvědčit sám sebe, že vesmír stále existuje a nepropadl se s přesunem na tyto ostrovy. Stín, který se rozeběhl po pláních následoval dlouhým během, dokud mu nedošel dech. A právě v ten moment si připadal jaksi volný.. Na malou chvíli, i když hluboko v něm mu přítomnost vlčice chyběla. Že by mu rozuměla? Měl by jí hledat, ale něco jej od lesa odpuzovalo, nakonec tam tedy nešel. Měl před sebou přeci jen ještě nějaký ten čas, kdy mohl žít a konečně ten čas nechtěl promarnit pitomým touláním bez cíle. Možná.. Možná konečně jen chtěl začít znova, ale strach ho držel stále při zemi. Zasekl se, když ho kdosi oslovil. Vůbec si nevšiml, že tam dotyčný vlk byl, takže trochu odskočil do strany a naježil se jako vzteklá kočka. Brzy se ale uklidnil a naježené chlupy na jeho zádech pomalu opadly. Zadní část těla padla dolů a on si kecnul na zadek, když si dost nedůvěřivě prohlížel vlka. Konečně taky nějaký samec ohlédl se po stínu, který si vesele tančil po louce, zatímco on přemýšlel, jak na to cizákovi odpovědět. "Mám superschopnost se vždycky někde zapomenout a někoho ztratit, takže ano" odpověděl mu, pokrčil by rameny, kdyby to uměl. "Jednou.. Asi" zavrtěl si pro sebe hlavou a zvedl se, aby se přiblížil opatrně k divnému vlkovi před sebou. "Máte opravdu zvláštní barvy" prohlížel si ho, dokonce natáhl hlavu, aby zblízka prozkoumal tu zajímavou spleť barev. Připomínalo mu to něco.. Jakoby.. Tok času nebo vesmírnou energii, kterou kdysi dávno mohl vidět? Sklopil uši a stáhl se dozadu. "Víte tam.. Tam nahoře" naznačil k nebi. "Tam, kam naše oči nedohlédnou.. Je vesmír, nekonečný vesmír mnoha barev.. Vypadáte jakobyste spadl z nebe a vesmírná energie ulpěla na vaší srsti" prohodil k vlkovi a zarazil se sám nad sebou a nad tím, jak moc mluví. Nějak jej tyto ostrovy rozvazovaly, nebo měl jen pocit, že může říct více aniž by byl odsouzen. Semknul zuby k sobě a potřepal hlavou ve snaze se vrátit do reality. Bylo ale pro něj příjemnou změnou potkat samce a ne samici. Na louce však cítil více pachů, ze kterých byl trochu nejistý. Jeho tělo však neevokovalo žádnou hrozbu nejbližšímu vlkovi, ani nikomu, kdo by procházel kolem a viděl jej.

<= Hraniční pohoří

Z pohoří sešel za vlčicí do údolí, stručně řečeno na nějakou louku, kde se ocitli. Bylo tu mnoho vůní, jako kdyby sem jaro přišlo první. Rozhlížel se všude kolem, zajímalo jej, kde co je a všechno tu hrálo vlastně mnoha barvami, takže to šedému vlkovi přišlo jako docela hezké. Sám pro sebe se usmíval aniž by si to uvědomil. Když ho něco zaujalo v dálce a přestal sledovat Bryce. Udělal pár kroků stranou, že potom vlčici doběhne, ačkoliv sám netušil, proč by měl. Putovalo se s ní poměrně dobře, jenže.. Začmuchal se do země a když zvedl hlavu, najednou byla pryč. Nikde nebyla k vidění.. Sám se trochu zasekl a zíral několik minut na místo, kde jí viděl naposled, ale byl tam jen prázdný bod louky. Zatřepal hlavou, sedl si a najednou si přišel naprosto zmatený, protože to on sám původně chtěl Bryce opustit a nechat jít po svých. Chtěl putovat sám. Ale těžko říct, jestli si na ní za tu krátkou chvíli zvykl nebo ne.. Přivřel oči, když mu vítr pročísl srst a nakonec se zvedl. "Bryce.. Bryce.." opakoval její jméno a vydal se směrem, kudy šla vlčice. Jenže něco.. Nějaký divný pocit uvnitř ho nutil tam nejít. Netušil proč, netušil proč by tam neměl jít, ale rozhodl se, že tam prostě nepůjde, a tak se otočil a šel zpátky někam uprostřed louky, kde si zmateně sedl do trávy. Zmatený sám sebou a svými pocity, ale i tím divným pocitem, s kterým se díval na stromy v dálce. Vypadalo to jako nějaký zvláštní les. Za normálních okolností by se tam šel podívat, ale teď mu něco říkalo, že nesmí. Co zase vyvádíš? ozvalo se mu najednou v hlavě a on se ohlédl. Stín! Mihnul se kolem něj a nakonec se zhmotnil ve vlka s bílýma očima před ním. Jeho dlouhý ohon vlál jakoby ve větru. "Kde ty jsi zase byl?" optal se svého přítele, který s ním putoval už tak dlouho. Tam, kam mizím vždycky odvětil k němu a ten černý obláček, který vypadal jako vlk se rozběhl po louce. Theg se bez přemýšlení vrhnul za ním. Sám vlk netušil, že je stín jen iluze, kterou si vytvořil z toho všeho šílenství.

<= Most (Přes Temný les)

Nesnášel mluvit o své minulosti, chtěl jí zapomenout. A tohle mu pokaždé dokázalo, že zapomenout nejspíš nedokáže. Očekával pohrdavý pohled nebo něco podobného, ale Bryce mu řekla, že ho chápe? To bylo pro něj nové. Nevěřícně na ní zíral neschopen slov, až nakonec z něj vypadlo jen jedno slůvko: "Děkuji," které bylo ještě ke všemu proneseno docela tiše. Přál si jediné - začít znova.
Most byl děsivé místo, nebo jemu to tak připadalo. Překonat ho vyžadovalo mnoho odvahy, kterou šedavý vlk očividně postrádal. Ale nakonec se stejně hecnul a most přeběhl co nejrychleji mohl, aby nevnímal, co měl pod tlapami a měl ho rychle za sebou. V těle mu proudil adrenalin a ten mu dával energii putovat dál, lesem, který byl opravdu temný, až do hor. A to si přeci řekl, že se od Bryce oddělí, až mu ukáže druhou cestu přes ostrovy! Jenže nějakým způsobem si oblíbil cestování s vlčicí, která mu vše tak ukazovala. "Temný les.." přikývl nad jejími slovy a ohlédl se k lesu. Pohled mu upoutala však spíš poušť, kterou viděl z vyhlídky a také z druhých hor. Začínala se mu v hlavě rýsovat jakási mapa míst, kde byl a jak to tu vlastně vypadá, kde co je, ale rozhodně přechod přes portál byl pro něj příjemnější cestou skrze ostrovy. "Tyhle ostrovy mají opravdu hodně hor" řekl si spíš pro sebe, když sestupovali dolů z pohoří. Řekl to už několikrát, a asi ještě hodněkrát řekne, ačkoliv hory pro něj nebyly žádnou překážkou.

=> Kvetoucí louka

<= Na vyhlídce (přes Les u Mostu)

Poslouchal Bryce mlčky, protože její slova se mu zarývala hluboce do paměti. Až natolik, že z toho byl snad ještě více zmatený a netušil, co si má myslet. Nebo co by vlčici řekl. Skoro mu začínalo docházet, jak čas u nich plynul jinak a jak jej přesun na tyto ostrovy oslabil. Skoro si to přiznal, jen skoro. Ozval se hluboký výdech smísený s povzdechem s vlkových úst. "Mé zkušenosti nejsou nic, o co bych se chtěl dělit" řekl po chvilce jen a zvedl k ní pohled. "Vidět umírat vlastní rodinu, která se vraždí navzájem.. Nepřál bych to nikomu. A to mohu jen doufat, že můj bratr stále žije a třeba našel někde konečně štěstí" vypadlo z něj tak rychle, že nad tím ani nepřemýšlel. Avšak vlastně jeho slova byla pomalá, hlas téměř nepřítomný a pohled mrazivý, ledový.. jakoby mrtvý. Nesnášel o tom mluvit a vlastně.. Nepamatoval si, že by o tom s někým mluvil nahlas. S někým jiným, než se stínem, který si proplouval vesele nad mořem a nic ho netrápilo. Pohled upřel na chvíli do dálky. Jak může mít radost, když.. Ne. Musel to nechat konečně za sebou. A proto.. se možná na chvíli cítil skutečně lehký. A ostatně Bryce měla pravdu. Pokud mohl zde začít znova, pokud mohl dostat šanci na vše zapomenout, shrábl by jí hned bez přemýšlení. Udělal by snad cokoliv, aby mohl začít znova a nezáleželo na tom, jak starý skutečně byl. "Věk je jen číslo" pronesl do dálky, než se vydal za ní a bez přerušení dále poslouchal její slova. Opouštět vyhlídku bylo skoro smutné, nechtělo se mu, ale les ho zase utvrdil v tom, že musí jít dál. Jeho kroky se zastavily až na kraji mostu. Díval se na něj nevěřícně a pohled stočil na Bryce, která si z toho nic nedělala. "Tohle mám jako přejít?" vypadlo z něj a sledoval vlčici, která se tak neohroženě vydala kupředu. Na chvíli zavřel oči. Co když to spadne? Bude to alespoň rychlá smrt nebo..? Bude tam dole v mlze někde trpět ještě dlouho, než konečně vydechne? Zavrtěl hlavou a najednou se rozběhl, rychle, aby to měl co nejrychleji za sebou. Nechápal sám, kde vzal v sobě takovou energii a sílu. Most se pod jeho nohama houpal a měl pocit, že každou chvíli zahučí dolů do propasti. Pár prkének pod jeho tlapama dokonce zakřupalo a někde v půlce mostu dokonce přeskočil Bryce, což byl dost kaskadérský kousek na někoho, jako on, a konečně se ocitl na druhý straně, kde jakoby lusknutím prstů stál zase ten šedý vlk s lehce nepřítomným pohledem a díval se trpělivě na vlčici, než její kroky také skončily na pevnině.

=> Hraniční pohoří (přes Temný les)

<= Severní hory

Hory byly skutečně dlouhé, ale na druhou stranu se v nich šedavý cítil alespoň trochu jako doma. Vzduch tu byl chladnější, než v údolí, dalo se tu lépe dýchat a často byl i čerstvější. Pohlédl na Bryce a jen nad jejími slovy pozvedl koutky tlamy, zatímco v hlavě měl obrovský zmatek. Sám nad sebou, nad svými myšlenkami. Už se ale snad taky blížili k cíli a brzy.. velmi brzy bude putovat zase sám. Doufal v to, i když nějakým způsobem vlčici z pohledu pouštět nechtěl, takže na ní nejspíš trochu zíral, stále dopředu, protože se víceméně loudal za ní. Už mu to rozhodně nešlo tak rychle jako nějakému mládenci, takže věk na něm musel být vidět alespoň minimálně. Proto jej dostala slova Bryce.. A co více, ten nádherný výhled z místa, kde se na chvíli zastavili. "To.. To nesmíte říkat Bryce" vykoktal ze sebe trochu zmatečně. "Už mi věci nejdou nejrychleji a .. občas jsem nemehlo.. Ale.. Ale děkuji" sklopil pohled celý roztěkaný tím, co mu vlčice řekla. Oči však zvedl k ní a sledoval všechna ta místa, na která ukazovala a začala mu to tu popisovat. Na chvíli snížil záď a posadil se, aby nabral sílu. "Magické bytosti?" nadzvedl hlavu a zadíval se na ní. "Magické bytosti.. Jo ty jsou asi všude" sám pro sebe se ušklíbl, protože se vlastně nikdy s žádnou nesetkal a pokud ano, jen ve svých snech a myšlenkách. "Myslím, že.. se mi tu začíná i líbit" pozvedl koutek. Tenhle výhled rozhodně stál za to a za tu cestu, za ty všechny problémy a možná i za to, o co přišel. Možná skutečně mohl začít znovu a v jeho tváři se na chvíli objevil skutečný úsměv, kdy mu silnější vítr prohnal srst. Vzduch byl tak nekonečný, hm? Může být všude.. projelo mu hlavou. Ten chvilkový úsměv zmizel a on se zvedl, aby se vydal za Bryce, která se zase hnula kupředu. "Most? Doufám, že není jen z prken" řekl si spíš pro sebe a pár rychlými kroky jí doběhl a tentokrát s ní srovnal krok.

=> Most (přes Les u Mostu)

<= Ostříží zrak

I on slyšel hlasy, ale nereagoval na ně, stejně jako se snažil nemyslet na ty pachy, kdy jeden z nich byl pach smrti. Zažil ho už tolikrát a vždy mu to vehnalo do popření mysli jen ty černé myšlenky. Nepamatoval si, kdy naposledy se vyspal bez nočních můr, které jej provázely. Takže celou cestu po pláních byl zamlklý, až na tu otázku.. Tedy i tu větu předtím. Zvedl pohled k Bryce, když mu do mozku doputovala její slova a na půl koutku se pousmál. "Cítím se skutečně starý. Ale Vy Bryce.. Vy vypadáte mladě a energicky" řekl k ní upřímně, protože vlčice vypadala opravdu mladě a i tak působila. I když někdo měl v povaze jistou energičnost. On to rozhodně tedy nebyl. Kráčel za ní do hor a horami cestou za ní, ani jednou vlčici před sebou nespustil z pohledu a téměř ani nemrkal, protože začínal cítit jakýsi strach, že kdyby mrknul, jen na chvíli zavřel oči, vše by se rozplynulo. Zase by se mohl ocitnout zpět v minulosti. Hluboce se nadechl a sledoval její kroky, hlavu mírně svěšenou. Snažil se myslet nad něčím jiným, soustředit se na něco jiné než jeho myšlenky. Zvedl hlavu, až když vlčice opět promluvila. Les? Viděl ho. Smečka? Jedna z mnoha očividně. "Jste tulačkou tedy" vyhodnotil si to sám a střihnul ušima. "Někdy si říkám, proč vlci tvoří smečky.. Protože je to pro ně výhodné?" nadzvedl by obočí, kdyby ho měl a jen tak pomalými kroky kráčel za Bryce. "Magie.. Tam odkud pocházím byla magie jiná.. Než je tady" řekl k ní a vydechl si sám pro sebe. Potom se však na chvíli zastavil, aby nabral energii pokračovat. Bylo až zvláštní, jak rychle mu připadalo, že zestárl.

=> Na Vyhlídce

<= Nejvyšší hora (přes Rokli)

Když se vydali na cestu, vlkovy myšlenky pomalu zase utichaly, chaos se měnil v klidnou vodní hladinu. Sestupoval z hor za vlčicí a následoval její stopy, které vedly pro něj zatím neznámým územím. Ale snažil se tu cestu zapamatovat, určitě se mu někdy bude hodit. Sám pro sebe přemýšlel teď jen málo, spíš to bral jako odpočinkovou procházku a dokonce i ten vlezlý hlásek, který ho nutil, aby se pak od Bryce odpojil, až dosáhne svého cíle, zatím utichl. Sledoval rokli, kterou minuli jen po jejím okraji a pohled stočil k Bryce. "Řekl bych, že bych někdy rád ty chodby prozkoumal, ale jsem na to asi už moc starý" řekl tak nějak zamyšleně a střihnul uchem do strany. Brzy se objevili na louce, kde byly vidět první známky jara a šedavý vlk se na chvíli zastavil, ale jen proto, aby se pokochal přírodou, která se pomalu probouzela ze zimního spánku. Tím se taky zasekl, takže když si uvědomil, že vlčice pokračuje v cestě, rychle se vydal za ní, aby jí dohnal a neztratil jí z dohledu. "Povězte Bryce.. Jak je to tady s magií?" zeptal se najednou, když s ní srovnal krok. Vypadalo to, že jejich kroky opět směřovaly do hor. Vážně má tohle místo nějak moc hor.. pomyslel si zase.

=> Severní hory

Cítil se zkrátka trapně, že byl proti vlčici nic. Tak by se ten chaos v jeho mysli dal nazvat asi nejjednodušeji. Když si tedy se svým masem odskákal do bezpečné vzdálenosti, nedíval se na ní a jen sledoval maso pod sebou. Bylo dobré a šťavnaté, s břišní dutinou si ukradl i nějaké ty lahodné orgány, takže síly bude mít z této malé kořisti dost. Bude to ale Bryce stačit? Co je mu po tom! Na tom nezáleželo, chtěla se dělit.. tak ať se dělí. Sám nad sebou si zamručel a slupnul ten kus, pečlivě rozkousal a až potom mu doputovala do mozku její slova. Následně si i všiml, že kořist zůstala volná. Očividně vlčice již byla nasycená. "Dobrá" promluvil k ní a pomalu se zvedl, prvně zadní část těla a potom tu přední, když se vydal ke koze, kde ještě bylo pro něj spoustu masa. Uvažoval, že to do břicha všechno nenacpe. Zastavil se až u kořisti a pohled zvedl k Bryce. "Stačilo Vám to?" optal se jí, snad jako kdyby se chtěl ujistit, že mu nic nebrání se po mase vrhnout. A to stejně nevydržel dlouho, jen tak stát a zírat na kořist. Vrhnul se po ní a odtáhl si jí kousíček dál, než se pustil teď už energicky a hladově do jídla.
Do břicha nacpal, co se mu tam vešlo až byl plný. Ale ne nacpaný tolik, aby se nemohl pohnout, takže když ho Bryce vybídla k další ukázce tohohle světa, nemohl nějak odmítnout. Nebo spíš nad tím nepřemýšlel. Přikývl nad jejími slovy a prostě se zvedl, očistil se jazykem, kam dosáhl a vydal se za ní. To jídlo ho skutečně dobilo a hlavně se zdálo, že měl lepší náladu. Měl bych jí ale nechat jít.. Měl bych se oddělit.. Co mě ještě drží v její přítomnosti? ptal se sám sebe v myšlenkách, zatímco Bryce pomalu doběhl a srovnal s ní krok. Asi to byla touha po poznání. "Jste milá Bryce" řekl k ní mírně a sám nad sebou se zarazil, takže z něj chvíli byla socha, nohy mu ztuhly v pohybu a sám nad sebou se divil svým slovům. Co blbneš? napomenul se. Ještě .. ještě tuhle cestu, a pak.. pak se oddělím. Vážně! přesvědčoval sám sebe nebo stín, který se dlouho neukázal?

=> Ostříží zrak (přes Rokli)