Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Držel se při zemi jako pevná skála s nadějí, že jedná s dobrým záměrem (což u něj v přítomnosti tuláků nebylo běžné) a že si právě nepřišel pro konflikt. A nebo rozsudek smrti… ale to byla už přehnaná představa. Ve skutečnosti totiž vlčina působila milým dojmem, ač ne zrovna takovým, který by přímo žadonil o přítomnost druhého vlka. Ale mohl se jí divit, ještě vypadala že si zrovna prošla náročnou cestou?
I když měl stále drobné výčitky z vyrušení, s pochopením přikyvoval jejím slůvkům, když v tom zničehonic přišla s informací, která ho zaskočila, téměř až šokovala. Cože to teď řekla? Slyšel jsem dobře? „Aetas… co-cože? On je tvůj táta?“ nechtělo se mu věřit vlastním uším - a vůbec, ani jí samotné moc nechtěl věřit. Mohl za to snad jeho pach, že se jí svěřil s tak citlivou informací? Ale jestli je dcera Aetase, tak její sourozenci jsou… oh.
A co už vůbec nečekal, dokonce i jeho jméno jí nebylo cizí. Zná mě! Ale proč já ji ne, proč mi o ní nikdo neřekl? „To jsem, no.“ odsouhlasil jí nejistě a stáhl ouška. „Nikdo mi o tobě neřekl… ale proč ne? A jak se vlastně jmenuješ?“ nebyl schopen si její tvář spojit s žádným konkrétním jménem.

Byl vděčný za to, že měl otce nablízku. Vždyť uběhlo tolika času, co ho naposledy spatřil a mluvil s ním z očí do očí... jako otec a syn. Kde se asi toulal? A záleží na tom vůbec? Všechny okolnosti kolem jeho zmizení byly skutečně tím posledním, co by chtěl nyní řešit, vždyť už jen tento rozhovor se dal považovat za zázrak vzhledem k tomu, že otec byl stále jeho rodinou. Tedy, kouskem. Spíše posledním dílkem rodiny. I tedy vyprávěl Theronek o všem možném co za poslední dobu zažil - o Aileence, o potopě a myšlenkama se vracel tam, kam až mu paměť sahala.
Uběhlo již dost času a mladík opět pocítil, že je třeba se posunout o kus dál. A to samé by měl udělat i otec, pomyslel si, ale neodvážil se takové věci říkat nahlas. A tak se s ním jednoduše rozloučil a mířil směrem zpátky domů.

Kráčel si spokojeně po své již známé cestě, když v tom něco zahlédl. Ne, někoho. Hnědý kožíšek, který ani z dálky Theron nepoznával, vyčerpaně polehával v samém srdci zdejších plání. Proč ale, jaký důvod měla ona cizinka k tomu, aby se takhle vystavovala světu? Možná jen odpočívá po náročné výpravě. Ale… co když potřebuje pomoct? Všechny tyto otázky mu až příliš třeštily hlavou, a tak se rozhodl zjistit, jaká je skutečná pravda a pomalu se rozešel k vlčici. „Ehm, zdravím, snad neruším-“ začal opět klasický plný nejistot, držíce si od cizinky odstup na několik kroků. „Proč tu takhle ležíte? Já jen jestli se vám něco nestalo a nechcete pomoct.“ nevypadal jako hlupák? Ach ta první setkání!

Vskutku, když se postarší vlk otočil, spatřil v něm Theron svého otce. Je to on! Moc rád ho viděl vcelku - přeci jen, příroda v minulých měsících řádila více než by měla, a taková příležitost naposledy vydechnout za těchto okolností byla opravdu blízko. Ostatně, i sám Theron se o tom přesvědčil, naštěstí ale vyvázl bez větší újmy, a to i té psychické.
„Moc rád tě zase vidím!“ začal vrtět ocáskem a na jeho tváři se okamžitě objevil potěšený úsměv, značící, že svá slova myslí skutečně vážně. Ještě po tom všem, co se s jeho skutečnou rodinou stalo, se zdálo být až zázrakem jen to, že aspoň jeden člen rodiny se Theronovi stále držel nablízku. Co ale pak, až i ten poslední ho opustí, bude i pro Ahvaryana ronit zásobu mnoha slz, jako třeba u maminky? Takové myšlenky si přece nemohl držet v hlavě, ne teď, když tu ho měl u sebe!
Pak se ale rezavý zajímal o svého syna, což mladíka vskutku potěšilo. „Asi dobře, s Aileen jsme šli prozkoumávat okolí hor a tam jsme našli nový úkryt pro smečku. I když nebylo vůbec lehký ho získat, nějací dva vetřelci si ho chtěli nechat pro sebe, ale my jsme je zahnali.“ zahlásil a hrdě vypjal hruď, aby tak dal najevo, že i on měl na tom podíl. A nejen tak malý, přeci jemu se podařilo tomu parchantovi vlkovi zakousnout do krku!

Děkuji moc všem za hlasy, jste zlatí <3
Poprosím pro Therona rozdělit procenta následovně:
6% do síly, 6% do obratnosti

Děkuji!

//Zasněžená skrýš

Ani si nestihl uvědomit, kolik času uběhlo, příroda kolem něho se stihla změnit z mokré a až příliš nebezpečné na bílou a děsně mrazivou, až samotného Theronka v kožíšku zamrazilo. To jak dlouho jsem spal? To aby se o mě táta nestrachoval, jen to ne! I díky horskému prostředí, které se zde naskytlo, se podíval po výhledech kolem něj a nechal se uchvátit, což mu moc dlouho nevydrželo, vzhledem k hlasům v hlavě, co ho naháněly směrem k nížinám. Přeci teď nebyl čas se tu zdržovat, musel zjistit, co je se smečkou! A taky dát vědět že mají nový úkryt v horách, na to taky samozřejmě nesměl zapomenout.
S jistým odporem, který pociťoval k chladnému poprašku, šel po planině směrem k domovu, když v tom… něco uviděl. Nebo spíš někoho, daleká postava totiž čím dál více připomínala vlka. A možná až příliš povědomého, jak stihl docela brzy zjistit. „Tati?“

Nad poznámkou, že se pro Aileenku stal skoro až jako bratrem, se zeširoka pousmál. Ovšem, že on to cítil stejně jak ona, i tak mu přišlo milé to slyšet od někoho jiného, než od sebe a vlastních myšlenek. Jako kdybys těch sourozenců neměla dost, hm? Naopak Theronek byl rád, že mohl mít po svém boku někoho, s kým mohl udržovat tak vřelý vztah. Bylo to něco hřejivého a tak známého, i proto s každým následujícím dnem cítil neskutečnou vděčnost za to, že ji mohl považovat za skoro až sestru. Dobrou, Aileen.
Ještě chviličku mu trvalo, než byl plně při smyslech a plně připraven na další dobrodružství, co tam venku naň čekalo - s očky zavřenými zůstal uvězněn ve vlastním snění, avšak přeci jen se mu brzy podařilo rozlepit víčka a pomalu vstát z tvrdé země - ani syknutí z náhlé bolesti v boku ho nezastavilo. Asi bych měl na sebe dát trochu pozor, ať se Aileenka nestrachuje, pomyslel si. Pohlédl na ni, zjišťujíce, že se ještě nestihla probudit. „Aileen?“ ozval se a po chvíli ji čekání jí čumáčkem jemně popostrčil hlavičku, aby jí probudil. „Poslyš, půjdu se podívat, jak to tam vypadá, dobře? Kdyby náhodou, uvidíme se tu, nebo doma.“ zašeptal jemně a pak se vydal z jeskyně ven.

//Zubří pláň

Ač se Theron v časech minulých poměrně často nacházel v situacích, kdy jasně projevoval nervozitu ve společnosti dvou a více vlků na jednom místě, nyní byl za všechny přítomné vlčice rád... a nejvíce za Aileen, samozřejmě. Jako vlk zcela neznalý v léčitelství by totiž asi jen byl schopen ošetřit jakoukoliv i jen menší ránu, maximálně jen kdyby projevil zájem se tomuto oboru více věnovat. Chtěl však? To už se nedalo říci.
Proto hodil pohledem z Alyanny na Renbli, která se jala řešit jeho ránu na boku potěšit. „To je v pohodě, i tak děkuju.“ usmál se vděčně a i přesto, že nešlo o zkušenou léčitelku, lehl si zdravým bokem na zem a nechal ji dělat svou práci. Tak, a co měl teď čekat? Bude to bolet? Bylo to snad poprvé za dlouhou dobu, pokud ne poprvé, kdy se nechal skutečně ošetřit. Jako kdyby těch poprvé nebylo už tak dost!
Po následném ošetření tiše poděkoval a snad by i ponechal prostor zaslouženému odpočinku, jenomže něco ho od této touhy odrazovalo. Ne, někdo. „Ty zůstaneš tady?“ optal se Aileen poté, co si k němu lehla a s dost očividnou únavou jí zahleděl do očí. Že by snad? Vždyť musí být taky dost unavená. I přesto nebyl schopen zase tak dlouho udržet pozornost a vůbec nad něčím přemýšlet, a pokud Aileenka neměla v plánu se více rozpovídat, pomalu přivřel víčka a bez větších problémů se ponořil do hlubokého spánku.

Theron - 27 bodů
20 bodů - libovolný element (Oheň)
5 bodů - 4% do obratnosti
2 body - 3 kšm

Astrid - 7 bodů
5 bodů - 2% do vytrvalosti, 2% do lovu
2 body - 3 kšm

Vilém - 2 body
2 body - 3 kšm

Popisek:
I přesto, že Theron začal zhoršující počasí začal vnímat až od druhé fáze, zažil toho za tu dobu docela dost - společně s Aileen vyrazil do hor s cílem najít sekundární úkryt pro smečku, unikl smrti při tom, co ho strhl proud, změnil si kožich, poprvé se porval... jo, bylo toho dost :D.
Astrid stihla poznat novou tvář Alateyské smečky Jainu, neúspěšně prozkoumat okolí kvůli potopám a zamířit do úkrytu, kde ošetřila zraněného Einara, Šalvěj a Mátu.
Jako poslední je na řadě Vilém, který začal utíkat před stoupající vodou v lybrintě a následně se zabloudit a ztratit tak Deinell.

Názor:
Akce se stala pro mě skvělou příležitostí, jak se pořádně rozehrát (tedy, jak za koho) a rozhodně šlo o skvělé zpestření celé hry a příběhů mých charakterů, zejména pak u Therona, za kterého mě hra doplněná o zajímavé a různorodé úkoly neskutečně bavila. Při zapisování úkolů mi trochu vadilo projíždět to obrovské množství komentářů a hledat ty konkrétní, ale ke hře jako takové žádné výhrady nemám. A samozřejmě moc děkuju za super akci!

Theron - 4 body
× Servi se s cizím vlkem (4b)

Astrid - 6 bodů
× Zkontroluj svůj/smečkový úkryt (1b)
× Ošetři/nech si ošetřit vážné zranění související s potopami (3b)
× Ujisti se, že je člen tvé smečky v bezpečí (2b)

Celkově:
Theron - 27 bodů
Astrid - 7 bodů
Vilém - 2 body

Theron - 12 bodů
× Vydej se hledat bezpečné místo (3b)
× Setkej se tváří tvář s predátorem (1b)
× Nech se strhnout proudem alespoň na 3 posty (3b)
× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci (2b)
× Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem (3b)

Astrid - 1 bod
× Zamiř do bezpečí (1b)

Celkově:
Theron - 23 bodů
Astrid - 1 bod
Vilém - 2 body

× Servi se s cizím vlkem (4b) - 3/3

Jeho rychlá reakce mu byla kupodivu k prospěchu, neb jak se rychle zakousl, brzy pocítil i čerstvou chuť masa. No tedy, tak takovou akci by od sebe ještě před celou výpravou neočekávall! Nakonec se mu podařilo strhnout mohutného samce z Renbli, což mělo za následek, že ten zase dopadl dozadu, přímo na mladého vlčka. Na to už Theron nedokázal pohotově zareagovat a pocítil nepříjemnou bolest, jako kdyby ho snad tlačil ohromnou silou do země, aby ho rozmáčkl. Bolestně zakňučel, a i přesto, že se vlk rychle zvedl a brzy odešel společně s tou druhou cizinkou z jeskyně pryč (sláva, úkryt je dobyt!), Theronovi trvalo ještě pár těch chvil, než se byl schopný se aspoň posadit. Tak co, byl tohle konečně skutečně konec, dočká se konečně svého zaslouženého odpočinku? Snad ano, přeci jen svůj úkol nakonec zvládl splnit, ač ho to stálo pěknou únavu a nějaká ta drobná poranění. Ale vzpomínek, těch jistě bude mít mnoho! Vskutku, toho idiota jen těžko v blízké budoucnosti vymaže ze své paměti.
„Bolí mě v boku, ale není to nic hroznýho. A taky jsem dost unavený...“ odpověděl Alyanně, i přesto na něm bylo dosti znát, že s rychle prchajícím adrenalinem z boje se opět vracelo obrovské vyčerpání, nebyl tedy zcela při všech smyslech, jak by si asi nyní přál. Možná kdybych zavřel oči, aspoň na chviličku...

× Servi se s cizím vlkem (4b) - 2/3

Na slova černobílého nereagoval, i přesto se jeho nahněvaný výraz jen tak lehce nevytratil. A dost možná i jistá provokace na mladíka postupně zabírala, neb čím více mluvil, tím protivnější se mu vlkova přítomnost zdála. Ten jeden- už aby zmizel pryč a už nikdy se nevrátil! Však my mu ukážeme, že se zlatými se jen tak nezahrává! Tedy, ve zdejším případě myslel spíše na sebe a Aly, která již na první pohked působila mnohem více boje schopná, než Aileenka.
A tak první úder započal cizinec, který za pomoci magie vytvořil vzdušnou kouli, mířící směrem k němu - i Theronovi se to podařilo, vzhledem k velké únavě ale nebyla tak velká a rozhodně silná jako ta protivníka, a tak si musel dávat na sebe pozor. Sakra!
Vlk mezitím stihl skočit po Alyanně, která však, jak se zdálo, zvládla situaci ustát na tolik, že dokonce se kolem ní objevil i světelný štít tak silný, že i hnědý přivřel své jasné oči. Takový nápor světla ho musel opravdu pěkně oslepnout! I přesto ho dost jasně překvapilo, když se vydal tentokrát za další příchozí vlčicí, kterou si Theronek dost dobře pamatoval z posledního smečkového srazu. To ne! Okamžitě proto zamířil přímo k němu a stejně jako Alyanna předtím mu šel po krku, aby zmarnil jeho příležitost na vlčici zaútočit.

//Sněžné tesáky

× Pokus se ubránit své bezpečné místo/hranice před nájezdníkem (3b)
× Servi se s cizím vlkem (4b) - 1/3

Jako poslední následoval Theron obě vlčice, věnujíc pohled hlavně všude kolem sebe. Na rozdíl od jeho rodného úkrytu tento mnoho nenabízel, vlastně ani nepůsobil tak kouzelným dojmem... avšak zajímalo to někoho v tak náročné době, kdy šlo všem o krk? „Jo, jako úkryt se to hodí dost dobře.“ ozval se, dokonce i v jeho hlase bylo znát jasné potěšení. Ach, tak moc rád byl zase ten pocit bezpečí!
Jenže v tom zaslechl kroky dalšího vlka, tedy více vlků, jak si brzy všimnul. Co ti tady chtějí? Jeho pohled se změnil v zamračený okamžitě, jen co cizí vlk pronesl první slova. To jako vážně? To poslední, co nyní po tak náročné cestě chtěl řešit, byl konflikt o zdejší místo, i přesto se nezdráhal k tomu bránit to, co se snažil tak usilovně najít. Vždyť ho to stálo skoro život!
„Nejen že je trochu psycho jak říkáš, ale očividně i idiot.“ okomentoval slova cizí vlčice. Rozhodně nebyl z celé situace nadšený a pokud by mohl, nejraději by hodil sebou o zem a propadl by spánku, ale to by nemohlo dojít k této situaci.
Skutečný hněv ale pocítil, když se cizinec rozhodl rovnou označit místo za své. No tohle, taková drzost! S jedním krokem dopředu zavrčel a propaloval nečekanou návštěvu zlostným pohledem, čekaje na ten správný moment se připravoval na to, v co ani nedoufal, že ho někdy potká - svoji první bitku.

Alyannu moc rád viděl, a to i přesto, že s ní rozhodně nesdílel tak silné přátelské pouto, jako s její sestřičkou. Tak křížová situace si však žádala rychlé řešení, a s kým jiným by mohl řešit závažný problém týkající se smečky, než s alfou, no ne?
Rozhlédl se po nově nalezené jeskyni, znepokojen minulými událostmi pořádně skenoval každé zákoutí, jako kdyby snad byl poznamenán událostmi minulými. A dalo se mu vůbec divit? Ač očekával, že nepůjde o ledajakou procházku, nebyl ani zdaleka připraven na to, co si pro něj - nu, někdo tam nahoře - přichystal. Na komentář ohledně nového kožíšku trochu znejistil, i přesto se poté k dohnal k úsměvu, aby tento pocit zakryl. Trochu jinak... a to znamená co? Vypadám snad špatně?
Dosti ho zaujalo, když se Aly zmínila o té září, co obklopovala území zlaté. „Alfa Alatey?“ zopakoval po ní, snad i nějakou tu otázku by ze sebe dostal, této role se však ujala Aileen. Co ho donnalo horského alfu k tomu, aby smečku navštívil? A proč zrovna Rhaaxin?
Zpozornil, když se z Alyanny dostalo nezvyklého varování. Jako kdyby jich nebylo málo, u vchodu se jim ukázal další predátor, díky okamžité reakci Alyanny bylo však toto nebezpečí rychle zažehnáno, a všichni tak mohli společně pokračovat hlouběji do jeskyně.

//Zasněžená skrýš

//Vlčí jezero

× Dej své alfě (nebo betě*) vědět o momentální situaci (2b)

Úkryt, to jediné ho společně s Aileenky přítomností zajímalo. Cožpak tady v horách nebylo ani jediné skulinky, kde by se mohl schovat před nepřízní počasí? A jako by to nestačilo, kromě hladu a čím dál výraznější únavy se jeho kožich promočil natolik, že by bylo pouze překvapením, kdyby si z toho neodnesl následky v podobě nachlazení či něčeho horšího. Kdyby tu jen zase ukázala ta šedivá s trychtýřkem!
„No? Co se děje?“ zeptal se, nyní už i s vrásky na čele. Jeho hlas zněl unaveně, už dávno postrádal onu živou energii, co se snažil v sobě udržet, však i on měl své hranice. Jeskyně? Chtěl ještě něco říci, to už však zůstal v sevření vlčky, co se už více nezdráhala k projevení emocí skrze fyzický kontakt. Byla také snad unavená z tak namáhavé cesty? I kdyby ano, byl za její hřejivé gesto moc rád, i proto jí objetí bez většího rozmyšlení oplatil. Tohle tak moc potřeboval. „To je dobrý, už tam skoro budeme...“ zamumlal jí do srsti, více než ji se snažil pln zoufalosti přesvědčit sám sebe, že daný cíl je již na dosah.
A vida, dokonce i další společnost se jim ukázala, a dokonce šlo o samotnou alfu! Jak divné to oslovení. „Alyanno, ahoj.“ pozdravil ji unaveně, mluvit však nepřestal. „Aileen má pravdu, voda poblíž jezera nás teď skoro odnesla pryč... tyhle hory jsou jediným místem, kde můžeme jako smečka zůstat v bezpečí. A vůbec, jak jsou na tom ostatní zlatí, kde jsou?“ optal se, směřujíce nenápadně otázku také na svého otce, kterého doposud neviděl.