Příspěvky uživatele

< návrat zpět

V náhlém překvapení zamrkal očky a zahleděl se po všech přítomných, netušíce, co si o celé této situaci myslet. Jak bylo vůbec možné, že Aetas neměl sebemenší přehled o tom, co se s jeho rodiči stalo? Kde asi můžou být? Tato nevědomost ho uváděla do rozpaků tak, až ho to začalo pořádně štvát. Ostatní kolem něj to však viděli jinak, včetně Alyanny, která se snažila najít jisté důvody k tomu, proč k tomu vůbec došlo, že se po nich slehla zem. „Ale to by se aspoň ozvali, kdyby věděli, že budou pryč takhle dlouho, ne?“ Přeci jen, vůdce smečky by měl mít přehled o tom, jak na tom členi jeho vlastní smečky! Ten však sdílel podobný názor - věřil jim, možná i více, než by byl toho schopen on sám.
Jenže v tom se k němu zničehonic s tou největší tichostí v tlapkách vydala Sillarei, aby jeho žal alespoň trochu utišila, což se jí i podařilo. Nezvyklý na fyzický kontakt od nikoho jiného, než Aileenky, ztuhl natolik a cítil, jak se jeho srdéčko rozbušilo tak moc, že se obával, aby mu nevyskočilo z hrudi. Proč tohle dělá? Nedalo se však říci, že by se mu nelíbilo, naopak byl rád, že se zde najde někdo s ochotou věnovat mu svoji pozornost.
Jenže v tom přišla novina, která se stala docela zásadní pro všechny přítomné - jen, co Aetas zmínil svoji dceru jako nastupující Alfu, okamžitě se na ní podíval. Takže nová Alfa, aha! Sic Aly kromě jejich předchozího setkání nepoznal do větší hloubky, zdálo se mu, že pro tuto pozici byla vhodnou kandidátku, neb už z jeho pohledu budila v ostatních přirozený respekt. Postačí to však? Popere se s tímto úkolem nad všechna očekávání?
V tom se ale Aileenka zvedla ze země a vydala od skupinky pryč, aby se vydala jen na procházku. Proč ale tak náhle? Pozoroval, jak se její kamarádka oddaluje kdesi do dáli, ještě chvíli přemýšlejíc nad tím, zda by neměl jít po jejích stopách. „Asi bych měl taky jít se projít... Alyanno, Atrayi, Sillarei, rád jsem vás poznal. Zatím se všichni mějte.“ s těmito slovy se rozešel pryč, ve snaze ji najít a konečně si s ní pořádně promluvit.

//Zlatý les

Jméno vlka: Theron Beaux
Počet postů: 2
Postavení: Sigma
Povýšení: -
Funkce: -
Aktivita pro smečku: Seznámení s členy smečky (Alyanna, Atray, Sillarei)
Krátké shrnutí (i rychlohry): Mluví a postupně se seznamuje s rodinou Aileenky.
Smečková minihra: 2 smečkové posty - 6 lístků

Konečně, sice to trvalo, ale bylo to zpět. Ta upřímná, dětská radost, co se ho z nějakého důvodu neustále držela a nechtěla se pustit, se navrátila. Jako kdyby se opět vrátil v čase, kdy trávil s Aileen hodiny času - tentokrát mu stačil jen jediný na pohled na její drahou kamarádku, aby si tuto emoci v sobě našel.
Ale zpátky do reality, našpicoval ouška, aby zjistil, že jí ten zvláštní spánek si ji opět vzal do spárů. Ale že by měnil k tomu i srst? Čeká mě taky to samé? Netušil, bylo možné, že se jednou tak stane, třeba při takové možné návštěvě Wua, pokud se někdy uskuteční.
Z původní trojice, v níž se nacházel, se vytvořila skupinka více vlků, brzy si dokonce povšiml i další příchozí vlčice, které neváhal opětoval úsměv nazpět. Na rozdíl od ostatních měla kožíšek omnoho světlejší, sahající až k bílé, podobné té, co vídával na oblacích letních mraků. Kde ji vzala vůbec netušil, musel však uznat, že vypadala dost hezky.
Pak přišlo na řadu první pořádně téma, týkající se celé organizace celé smečky, která... nu, nebyla na tom nejlépe. Nakonec mlčel a spíše kýval hlavou na souhlas hlavou, myšlenky mu ale občasně utekly kamsi jinam. A to především k tématu rodiny. Ach ano, jaké štěstí se mu naskytlo, když mohl jednu z nich vidět, že? Každého jednoho Aileenky otce a sourozence, které doposud neznal, všechny z nich však spojovalo pouto, co se zvládlo jen těžko zpřetrhat. I přesto se mezi touto společností cítil tak jaksi zvláštně. Jako vetřelec. Co udělal špatně on, že nemohl zažívat to u samé u jeho vlastní rodiny? Najednou uslyšel hlas Aetase, který ho donutil sebou trhnout. „Oh- ne neviděl, a to už docela dlouho. Ale co s nima je, proč jako nevíte, kde jsou?“ zeptal se, dosti překvapen z faktu, že ani Aetas neměl žádný přehled o tom, jak na tom jeho rodiče byli. A sakra.

Trápení s tím, zda někoho z jeho rodinky uvidí, mu začalo pomalu lézt na mozek. Cítil kolem nich širokou řadu emocí - neskutečně se hněval za to, že mu nedopřáli tolik vlastního času, kolik by si jako správný syn zasloužil, a i přesto se mu stýskalo po nich natolik, že by je objal tou nejvřelejší náručí, kdyby je mohl aspoň ještě jednou spatřit. Ach, jak on si tolik přál jim povyprávět o tom všem, co stihl během svých výprav zažít, tak strašně moc! Co když se mu to však už nikdy nesplní?
Podíval se na Atraye, když mu věnoval cosi jako povzbuzení k tomu, aby opět získal naději, nebo možná spíše i návrat do reality. „Asi máš pravdu...“ s povzdechem jen ze sebe dostal a zastyděl se, že se něco takového vůbec opovážil říkat nahlas.
„To určitě, spousta z nich jsou fakt skvělá, i když taky záleží jaká.“ O tom taky mohl Theronek povídat své. V tomto ohledu se však dalo použít přísloví všechno zlé je k něčemu dobré - sic šlo jistě o dosti těžké časy jak pro jeho tělo, tak i duši, odnesl si z toho opravdu mnohoho zkušeností, stejně jako od setkání s tou horskou vlčicí Stinou.
Jak ale pokračovali dál, i Theronek si povšiml dalších pachů v blízkém okolí. Dost povědomých pachů. Když pak dost zřetelně poznal dvojici dalších vlků, ovládla ho obrovská radost, taková, kterou si zatoužil zažít za tu dlouhou dobu nezdaru. „Aileen!“ zvolal zvesela a vyběhl za ní, jako kdyby se jí chtěl obmotat kolem krku (což by možná i učinil, nebýt další společnosti), vzápětí však zastavil. Při bližším pozorování ho do očí trkl pohled na nový kožíšek, což rozhodně nečekal. „Vypadáš...jinak.“ dostal po chvilce ticha ze sebe a ještě jednou si ji pořádně prohlédl, nakonec svou tvář obohatil potěšeným úsměvem, který směřoval i na Aetase. „Dobrý den, pane Aetasi.“ se vší slušností ho pozdravil.

Čím více času plynulo od prvního kontaktu se zdejší dvojicí, tím více se rozplývala ta obrovská nejistota, co tolik tížila. Ač je stále prakticky neznal, jevili mu se jako vlci s dobrým srdéčkem, což oceňoval.
Souhlasil s Atraovým tvrzením, že bylo načase přivolat samotného Alfu smečky zpět, aby tak uspořádal další smečkový sraz, teprve druhý v jeho dosavadním životě. Vlastně to byla jistá povinnost, která jevila tak, že nebyla splňována zcela svědomitě. Byl k tomu nějaký důvod? Nebo byl jen mladičký vlk mimo dění smečky tak dlouho, že se mu podařilo jedno z těchto setkání úspěšně zameškat? To by otec nebyl moc nadšen, kdyby se to dozvěděl! „Jak se jmenovali?“ skočil dvojici do řeči otázkou ohledně jistých členů smečky, kteří se zde před nedávnou dobou přidali. Aby pravdu řekl, problém s minimální komunikací (tedy, pokud zde nějaká ještě vůbec byla) ve Zlaté silně pocítil i on, skutečnost se ale jevila tak, že šlo o problém mnoha vlků, ne pouze jeho. „Co když svojí rodinu už nikdy neuvidím?“ nadhodil a jeho ustaraný pohled spočinul na zemi.
A tak se trojice vlků vydala vstříc jejich cestě poznat nějakou další známou tvář, pro Therona v podobě alespoň jednoho rodiče nebo její tolik drahé kamarádky. Na tu brzy i přišla řeč, opět ze strany o něco výřečnější Alyanny. „Jo, a dost blízkými - teda aspoň já bych to tak řekl. Stalo se už docela dávno, kdy mě a Gabriela potkala Aileenka, když jsme ještě byli vlčaty. Jenže pak se ale brácha někam zatoulal a tak jsme se ho museli jít hledat, což se nám ale trošku víc protáhlo v takové, no... větší dobrodružství.“ rozpovídal se poprvé za celou tu dobu, vzpomínajíc tak na své dětské časy, stále však se snažil věnovat pozornost svému okolí.

Jak se nakonec ukázalo, ani jeden z dvojice mu nebyl schopen dát informace, na nichž v této chvíli záležel jeho život, a to zda byla jeho rodina a Aileen v pořádku. Nu což, nedalo se nic dělat, pak by je jistě měl přestat obtěžovat svojí přítomností a jít se staženým ocáskem se zeptat nikoho jiného... takový byl jeho původní plán. Jak se však zdálo, Alyanna i Atray byli povahou docela přátelští a s Theronem se bavili zcela ochotně, což ho uklidňovalo. Za tu dobu, co vyrostl ve Zlaté kromě Aileenky nikoho dalšího moc nepoznal, a tak neměl tušení, co od nich měl čekat a tak si v hlavě už předem tvořil scénáře, kde viděl, jak budou na něj hledět s opovržením ve tváři, a náhle se všechna ta nervozita, co tolik sžírala jeho dušičku, zdála zcela zbytečná.
„O-ovšem, v tom nejlepším!“ znérvoznil opět. Všiml si, že zdejší vlčice byla na rozdíl od své sestry o něco jistější v tom, co vypouštěla že své tlamy. Měly ty dvě vůbec něco společného?
V tom obrátil svůj pohled na Atraye, když promluvil. Projít si blízké okolí smečky? To se vskutku nezdálo jako špatný nápad. Co když ale jejich snaha skončí neúspěchem, co pak? Nestačilo mu jen doufat, že si třeba všimne nějaké té známé tváře, aspoň si do té doby mohl po dlouhé době projít všechny kouty jeho domova. A dokonce mohl poznat další dva členy smečky o kousek blíže, což se i přes jeho stydlivost nezdálo být zase tolik na škodu. „Jo, to bude asi fajn... a jak říkáš, aspoň můžeme zkontrovat území Zlaté, což se taky hodí.“ věnoval svá poslední slova hlavně vlčici.

V hloubi své duše doufal, že přeci jen někde blízko mohla být Aileenka nebo aspoň někdo z jeho rodinky, avšak ani zdejší dvojice o nich vůbec nic netušila, což mu v jeho situaci tolik nepomohlo a pro něj to nepředstavovalo nijak dobrou zprávu. Kdepak jim všem byl konec? Zůstane snad už navěky sám? Ne, tak to nemůže být! Musím je najít, i kdybych měl projít celé ostrovy. Nad touto myšlenkou si dlouze povzdechnul.
Zaujalo ho, když se vlčice před ním zmínila, že šlo o jejich sestru, a tudíž tak měl zcela první možnost poznat její vlastní sourozence. No jo, jaké vlastně byly její rodinné vazby? To nebylo téma, které by s ní kdy předtím probíral, což byl docela vtipný kontrast oproti tomu, že Aileenka poznala skoro celou jeho rodinu. Tedy, aspoň věděla, kdo do ní patřil. Jediné jméno, co mu zůstalo v hlavě ve spojitosti s rodinou vlčice byly její sestra Alyanna, o které se kdysi zmiňovala. Že by šlo snad o tuhle vlčici?
„Já se jmenuji Theron Beaux, ale můžete mi říkat klidně jen Therone, to mi stačí. A s kým mám já tu čest?“ koukl po nich a tiše vyčkával na to, kdo se ujme slova. Nakonec jako první ozvala vlčice se zelenými proužky kolem těla která se k jeho očekávání představila jménem, o které už kdysi zaslechl. „Alyanna, fakt? To jméno jsem už slyšel, o tobě se mi zmiňovala Aileenka, když jsme byly na cestách.“ rozmluvil, ač se tvářil stále trochu nejistě, a především pak ve chvíli, Když zaslechl, že se jedná o Gammu. O tom se Aileen tedy nezmiňovala, tedy aspoň si na to nevzpomínal.

//Zlatý les

Pomalým tempem pokládal jednu tlapu za druhou, až se ocitl více na místě, kde byl pach smečky cítit na míle daleko, což se rozhodně nedalo říci o jeho kožichu. Těkal očima ze strany na stranu, snažíce se najít alespoň náznak nějaké další duše, co by mu dokázala poradit s tím, co ho tolik trápilo. A aby ho tak konečně uvedla zpět do reality, v níž se na tak dlouhou dobu ztratil.
Moc dlouho hledat naštěstí nemusel, s každým přibývajícím krokem měl možnost zaslechnout hlasy dvojice vlků, než je brzy skutečně spatřil. Vlk a vlčice. A ani jednoho z nich nepoznal. Čímpak to asi bylo, hm? Čas strávený mimo smečku ho připravil o možnost poznat více tváří, ke kterým by byl schopen přiřadit aspoň jméno, snad jen mimo jejich Alfu Aetase. Co když se k nim aspoň na krok přiblížím, nebudou si snad myslet, že jsem snad prašivý tulák? Neměl jaká bude jejich reakce na příchod mladého vlka, ale za tu cenu, že získá své potřebné informace, to ale zkusit musel.
„Uhm, brej den - tedy zdravím - nevíte náhodou, kde by mohla být teď Aileen?“ započal tedy. Už jen v postoji svého těla bylo očividné, že se v této situaci necítil komfortně a raději by ji vůbec nepodstupoval, kdyby nemusel. Jenomže tomu tak ale nebylo, a tak se po chvíli pro něj dosti nepříjemného ticha odhodlal k tomu pokračovat ve své řeči dále. „A nebo aspoň moji rodiče, Ahvaryan a Rýdie. Už dlouho jsem je oba neviděl.“

Tak věčná se zdála být tma, co Therona obklopila a uvrhla do několika měsíců dlouhého spánku. Jemný vánek ve větru, to jediné prvně pocítil ve chvíli, kdy už nebyl více ponořen do říše snů, a vědomí ho konečně vrátilo zpátky do reality.
Pomalu otevřel oči a zvedl svoji hlavu tak, aby zjistil, kde se přesně nacházel, vzhledem k zářivě zlaté barvě všude kolem se nejednalo o nic složitého k uhodnutí. Byl doma, ve Zlatém lese, co pro něj představoval i jeden z podstatných detailů, když si měl vzpomenout na své první dny v tomto životě. A tak se cítil i právě teď - jako malé neobratné vlče, co bylo sotva schopno nabrat sil na to, aby se vůbec zvedlo. Jak dlouho byl vlastně mimo? Co všechno se za tu dobu změnilo?
Trvalo mu ještě chvíli, než ho hlava donutila zvednout se a protáhnout tak všechny jeho ztuhlé svaly v těle... tedy, pokud ještě vůbec nějaké měl. Svým výzorem působil spíš jako vyhublá vyžle, než jako neohrožený bojovník, kterým se kdysi zavázal, že se stane. To ale nebylo to, co ho v tuto chvíli nejvíce zajímalo. Moje rodina, Aileen... kde všichni jsou? Chyběla mu jistota v tom, že všichni vlci blízcí jeho srdéčku jsou v pořádku, což ho docela znejistilo. Nemůže tu přece jen tak stát a přemýšlet nad tím co bude, musí jednat! A tak i nakonec učinil.

//Zlatá smečka

Zdravíčko, poprosila bych upravit procenta u Therona, předem moc děkuji!

Síla - 15%/50 %
Vytrvalost - 11%/80 %
Rychlost - 18%/70 %
Obratnost - 9%/70 %
Schopnost lovu - 12%/50 %

Silný vlk - Ač Theron nebyl nikdy výrazněji podroben intenzivnímu tréninku v rámci smečky, už v brzkém věku si musel projít část ostrovů (hlavně kolem Zlaté smečky a na druhém ostrově) a bojovat tak o svůj život, když se zatoulal, aby se vrátil domů. Díky dlouhému a náročnému putování skrze nejrůznější terény, ať už jde o pouhou travnatou pláň, nebo kamenitý horský povrch, u něj vynikla nejvíce vytrvalost, která se stane pro něj klíčovou při vybírání toho, jakou funkci bude v budoucnu konat.

Jak jen zvláštní bylo, kolik tomu bylo času, kdy se v jeho kukadlech zrcadlila ta dětská nevinnost, která ho jistým způsobem trochu doprovázela i nadále. S přibližující se dospělostí však převažoval rozum a ten způsoboval onu starost z toho, jak se Aileenka chovala, jak se trápila nad každou myšlenkou, co jí proběhla hlavou. Jenže jak jí mohl právě on pomoci? Měl ji snad konejšit tak, jak to kdysi dělávala jeho maminka? S tím si už tolik jistý nebyl.
Možná to ale přes slova jenom tak lehce nešlo - jen co se mládenec setrvající v objetí po chvíli ozval, v Aileence tuze praskla bublina všemožných emocí. Najednou zaznamenal nával obrovských slz, i proto se s drobným odtrhnutím od její tváře polekal a pohlédl na ni. Ona snad pláče? Najednou měl pocit, jako kdyby jí čímsi mohl ublížit, sám však nevěděl, čím přesně. Tahle situace se mu zdaleka nelíbila, nechtěl vidět Aileenku takhle nešťastnou. Jenomže v tom zoufale ze sebe vydala několik slov postupně tvořící celou (ne tolik srozumitelnou) větu. „Princ? Odkopl? “ pípl s očividným zmatením a snažil se pochopit, co tím přesně myslela. Co se jí stalo? Ublížil ji někdo snad? Jestli ano, tak...

I přes očividné překvapení v jeho tváři stále v něm převládala hlavně radost z toho, že na ni narazil. A jakpak by ne! Aileenka byla jedna z mála vlků, s níž se mohl Theronek vzdát kdekaké nejistoty, co ho za normálních okolností doprovázela poměrně často. Bral ji jako někoho, o koho stálo se skutečně zajímat a čas strávený s ní nebyl ledajakou ztrátou.
Na poznámku ohledně odchodu ze srazu nic neřekl, pouze jen následně zavrtěl krátce hlavou jako odpověď. Netušil, co se v té době tak špatného odehrávalo v její hlavě, pohled na její místy nejistotu tvářičku však nerad hleděl. Možná ji přeci jen trápilo něco zlého. Ale co by to mohlo být? Možná jí chyběla maminka?
Jako takový bráška (kterým už snad skoro byl!) jí s jakousi starostí hleděl do tváře a ve skleněných zrcadlem se snažil nalézt alespoň kousek té jistoty a na tvářích alespoň maličký úsměv. Najednou však započala téma dospěláctví, což v Theronovi vzbudilo jasnou vlnu zvědavosti smíšenou se zmatením. Vážně to je tak moc těžké? Věděl, že takový život dospělce bude jiný, než je teď, však čím více dospělců kolem sebe poznával, tím více se na takové období netěšil. Hlavně abych nedopadl stejně jak ten Arakan!
„Ale já chci abys byla šťastná i ty.“ s jasným zamračením namítal hnědavé vlčici, která i přes své vlastní trápení myslila hlavně na to, aby se měl Theronek dobře. Ale jak? Jak by mohl být šťastný na tak dlouhé časy, když viděl Aileenku takhle nešťastnou a zarmoucenou? Pak jen zatěžko mohl věřit tomu, že budoucí dospělý život bude tak dobrý jako je ten nynější.

S každým přibývajícím krůčkem se brzy v jeho blízkosti ocitl pach dalšího vlka, což ho v první chvíli poměrně dost sebralo z vlastní mysli, v níž se tolik potápěl. I proto jeho tolik výrazný úsměv na tváři pomizel a namísto toho přišlo drobné rozhození a mnoho otázek v jeho hlavě. Kdo to tak asi může být? Snad ne jeden z těch tuláků, jako byl ten Arakan!
K jeho štěstí se ale odpovědi dočkal poměrně rychle, jen co mezi zlatými stromy brzy spatřil hnědý (a jemu už tolik známý) kožíšek a s ním i náhle volání. Byla to Aileen.
Jistě by se nahned ujal slova a začal se jí vyptávat na všechno možné, Aileen ho však předstihla svým tolik nečekaným gestem v podobě objetí. V překvapení tak zůstal překvapeně hledět, po rychlém vzpamatování však objetí přeci jen srdečně opětoval nazpět. Byl moc rád, že ji opět mohl zase vidět a dostat se s ní blíže do řeči, tentokrát bez žádné další společnosti, co by je akorát obtěžovala.
Vyslechl si otázku, již připraven otevřít svoji tlamičku a svěřit se ohledně ztráty jeho sestřičky se náhle zarazil. Bylo tohle něco, co by chtěla Aileenka nyní slyšet? Netrápilo by ji to akorát? „No asi dobře.“ vydechl jen nejistě do jejího kožíšku, docela rychle se od ní ale odtáhl, aby se jí podíval do tvářičky a začal se vyptávat. Tentokrát nebylo třeba o sobě nijak více mluvit. „Ale spíš mi řekni co ty, kde jsi vlastně byla? Na tom srazu jsem tě nemohl vůbec najít.“ začal, docela rychle se ale zastavil, co poznal, že něco není s Aileen v pořádku. Stalo se jí něco snad? „Aileen?“

//Zlatá smečka

Na to, jak poměrně těžce vždycky snášel tu sžíravou samotu, mu dnešní noc bez jakékoliv společnosti poměrně vyhovovala - konečně totiž mohl nalézt času, kdy se mohl soustředit pouze a jen na sebe a na to, co on skutečně sám chtěl. A vůbec, taková otázka jistě byla pro mladého a rozhodně i nadějného mládence na místě. Co vlastně chci? Inu, zůstat po boku smečky a především své rodiny chtěl určitě, dokonce snad více než kdy jindy si přál, aby jejich rodinka zůstala stejná, jako tomu bývalo za dob vlčecích, kdy vyrůstali ve svém skromném doupěti... tam bych se už mohl podívat, vždyť už jsem tam nebyl tolik dlouho. Takovou idylickou představu mu kazila ale skutečnost, že Yeneffer se zničehonic vytratila z jejich životů a nebyla vůbec nikde k nalezení. Ač s ní nezažil tolik dobrodružství jako s bratrem, přišlo mu zvláštní žít s myšlenkou, že by ji už více neviděl. Ne, to se nemůže stát. Tatínek ji určitě najde a přivede domů a všechno bude v pořádku.
S těžkým povzdechem tak nakonec pokračoval ve své cestě dál, svým snad až šnečím tempem se ale nijak nesnažil dostat mimo hranice Zlatého lesa, za nimiž stála kdejaká cizí místa, pro něj jistě stále nepoznaná. A už vůbec ne v takové hluboké noci, kdy mohl narazit na kdejakého podivného tuláka či chaosana, před nimiž byl k jeho štěstí upozorněn jeho rodinou. Jednoho takhle potkat by jistě velice rychle rozmyslel své kroky a pelášil by domů!

Gabriel

Chudák Theronek byl náhle natolik zmaten ze ztráty své sestry, že jen stěží stihl pochytit odchod obou jeho rodičů, nakonec však stačilo tak jen pouhé mrknutí očí k tomu, aby zjistil, že tu zůstal již sám. Tedy, skoro sám, naštěstí bratříček se mu k jeho překvapení tentokrát nerozplynul a neutekl kamsi mimo smečku. Ještě že tak! Netušil, co by si bez takového Gabriela počal, ač v poslední době s ním tolik času netrávil.
„No,“ mlaskl a nejistě rozhlédl se kolem území jeho domova, po němž kromě jeho rodičů ztratilo i více členů Zlaté, po jeho sestře nezbylo však ani památek. Co se s ní jenom stalo? „Snad jí brzy najdou. Tak daleko zase nemohla jít, ne?“ optala se Gabriela, jako kdyby stále na něj nahlížel jako na toho, kdo ví všecičko na světě. Absence obav v jeho hlavě bylo něco, co by jistě uvítal, však tentokrát k nim měl jistě dosti důvodů. Ach, proč jen se nemohl vrátit zpátky v čase, kdy nemusil řešit takové problémy, které nastávající puberta přinášela?
„Ale asi bychom tu neměli tak tvrdnout, jestli ji chceme najít, nemyslíš? Možná... možná se mrknu po lese, pro jistotu.“ pravil nakonec, nečekaje nijak dlouho se nakonec postavil na všechny čtyři tlapky a jednoduše se vydal vstříc Zlatému lesu, aby si srovnal myšlenky ve své hlavě. A taky našel Yennefer, to hlavně!

//Zlatý les