Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Rodinka, Aileen

Ještě chvíli zůstal stát na svém místě, vyčkávaje na to, jestli si ho jeho otec povšimne, což se nakonec i stalo. Jistě nebylo pochyb o tom, že tohle všechno nebyl pouhý sen, jako tomu bývalo předtím. Teď už byl konečně doma. Zanedlouho ho do očí trefil pohled na do modra zbarvený květinový věneček, patřící komu jinému, než jeho mamince. Maminka, je to ona!
„Tati! Mami!“ vyštěkl směrem k nim, nemaje žádného důvodu zastavovat svůj rychlý běh, aby se jim mohl dostat do objetí. Už byl tak blízko, tak blizkoučko... jenže se mu dostalo náhlého překvapení v podobě brášky Gabriela, který ho svým výstupem shodil do sněhu a začal ho pořádně objímat. Jistě si tak mohl lehce získat pozornost ostatní vlků ze smečky.
„Gabi?!“ vyjukaně naň hleděl, než se ho přeci zmocnila ta obrovská radost a pořádně svého bratra objal. Opravdu je tady, doma! „Kde jsi sakra byl? S Aileenkou jsme tě hledali celou dobu-“ ...Aileenka! S tím se vyškrábal na všechny své čtyři a podíval se po své kamarádce, jež zůstala v sevření svého otce (a očividně i vůdce, jak tak poznal podle jeho slov). Měl by si ji zavolat k sobě aby jí představil rodičům nebo ji měl nechat, ať se tu pořádně porozhlédne? Vždyť, taky nebyla už velice dlouho doma. Na otázku k Yenn pouze krátce zavrtěl hlavičkou, poměrně rychle si však dostal jeho pozornost otec, který se vynasnažil své dva chlapce pokárat. „Chaos?“ namísto jasného souhlasu po něm zopakoval, ač nelibost v jeho přísném hlase dal najevo stažením oušek. Měl pocit, že si zasloužil všechen hněv světa za to, co učinil. A možná si i zasloužil ten největší trest světa. Však stále zůstal ve střehu, neb zvědavost nad ním stále vyhrávala.
Takové myšlenky však zahodil ve chvíli, kdy se Gabriel po chvíli vrátil se zprávou, že jeho sestřička se v úkrytu nenacházela, jak se mohli domnívat. „Kde byla naposledy? Někde musí být!“ nejistě se ozval. Bylo pravdou, že Yennefer neviděl skutečně dlouho, snad naposledy ještě když byla opravdu malé vlče. O to více se začal obávat toho, kam se mohla vytratit, což se začalo na něm projevovat.

//Zlatý les

Aileen na jeho obavu zareagovala zprvu vyjukaně, načež mladý vlk na první otázku jen maličko zavrtěl hlavou. Z téhož dne si již tolik nepamatoval (přeci jen, od té doby již stihl pěkně vyrůst), však byl si jist tím, že rodiče za svými zády neměl, a tak ničem takovém nemohli vědět. Leda že by jim to pověděl Gabriel? A vůbec, je teď doma nebo ne? Uvidím ho ještě? S čím dál větším dumáním se tak raději dostal k dalšímu tématu a podíval se na svoji kamarádku... a nebo sestřičku? Vlastně ani sám nevěděl, jak přesně ji mohl pojmenovat, to však nemělo nic na tom faktu, že mu byla jednou z nejbližších duší, těch, které řadil do své blízké rodiny. „Určitě! Neboj se, když jim povyprávím o tom, jak super si, tak tě rádi poznají!“ usmál se na ni.
Však očividně nebyl sám, koho se obavy v hlavičce stále držely a nejspíše se ho nehodlaly pouštět, však s postupným rozmluvením přišla i drobounká naděje, která se v ní vynořila. A byla to naděje od Theronka, tak jak ji učil, aby sama věřila sama sobě. „Přesně tak. Najdeme je, společně.“ pravil k ní odhodlaně. Museli je najít, prostě museli. Určitě tam někde jsou.
Jenže postupem času se do jeho čumáčku mnoho pachů, s čímž se každým krůčkem skrze zlatý les postupně zahlédl mnoho neznámých tváří. Je jich tu tolik! Sám byl z takové veliké společnosti naprosto zmaten, i proto stočil hlavičku směrem k Aileence. „Sraz?“ zopakoval po ní. Jaký sraz? Co tím přesně měla na mysli? Jenže to už se hnědavá vlčice od něj odrthla, směrem k větší skupince a s oslovením tati se vrhla jednomu z vlků kolem krku. A on? Stále tam postával, s oušky mírně staženými se snažil rozeznat alespoň jednu tvář, že které byl poznal někoho, komu by se mohl vrhnout do náruče. Jenže neviděl tam náhodou... „Tati?“

//Mlžné pláně

Podobně jako předtím, tentokrát se zbylí ze skupinky rozhodli držet v jejich cestu v nepříjemném tichu, který Theronka tolik nenadchl. Celou tu dobu doufal v to, že bude moci Aileence povyprávět o tom všem, co zažil, namísto toho však byl obdarován další společností cizího vlka, co pořádně neuměl ani mluvit. Ale vážně, umí se vůbec rozpovídat tolik, jako to vždycky dokázala Aileenka? Vždyť to musí být unavující zůstat takhle neustále potichu!
To už si jeho pozornost získal pohled do dálky, značící, že jeho domov se již pomaličku přibližoval... konečně, po těch mnoha dlouhých měsících. Ty krásné zlaté stromy, které představovaly to, co on nazýval domovem, opravdu to byly ony. Srdéčko se mu nad tím pomyšlením rozbušilo, zatímco na jeho tváři bylo drobné zahlédnutelné natěšění, které v něm panovalo. A jakpak by ne, když svoji rodinku neviděl tak dlouho! Možná až moc dlouho.
Po chvíli se nakonec dostali do lesa, což pro Arakana značilo jediné - jeho doprovod zde končil a bylo načase se s ním rozloučit. Na rozdíl od Aileen nijak výrazně nereagoval, kromě drobného přikývnutí, kterým dal najevo svůj pozdrav na rozloučení. „Mějte se, Arakane.“ pravil mu, zatímco on se brzy vytratil kamsi za zlatavé stromy. Snad mu nebude smutno takhle samotnému.
Na otázku Aileenky se po ní podíval, s upřímným úsměvem ji na znak souhlasu kývl hlavičkou. Teď nebylo žádného důvodu se zde zdržovat, a to především poté, co se svůj domov snažil tak urputně najít, a nyní tu konečně stál. Jen o něco starší a větší, než předtím.
„Musím tě ukázat rodičům, až je uvidíme. Určitě tě moc rádi poznají,“ pravil o něco veseleji než jaký se ukázal být předtím, zatímco své nožky dal konečně do pohybu. Však při vzpomínce na svoji rodinu se i přes tu radost v jeho srdéčku v něm začaly tvořit otázky plné obav a nejistoty. Na jednu stranu byl rád doma, na stranu druhou se obával zklamání, které mohlo téže přijít. „Ale myslíš, že je tam najdeme? Co když ne?“ odhodlal se jí zeptat.

//Zlatá smečka

Když by si měl usmyslet, jak by mohlo jeho ideální znovushledání s Aileenkou vypadat, jistě by dopadlo trošičku odlišně, než jaká se nakonec ukázala být realita... ač tedy jistě, alespoň toho milého vřelého objetí se mu dostalo, to se muselo uznat. Kromě toho si však mohl ve své hlavičce pěkně představit, jak začne promlouvat o svých cestách k novému ostrovu a o tom, co všechno nového se naučil od té horské vlčice Stiny, co mu dokázala zachránit život. To by Aileen jistě koukala! Ničeho takového se však nedočkal, namísto toho ponechal svůj pohled mimo ty dva a začal si hledět svého. Vždyť co mohl taky jiného dělat? Z krátkého dumání ho však přerušil hlas hnědavé vlčice, ze kterého sršela jistá vděčnost toho, že se mohl stát někým, kdo na ni bude dohlížet a stane se tak jejím opatrovníkem. A že to tak Theronek skutečně cítil - i proto ji věnoval krátké pousmání, které daroval jen a pouze ji. Ano, postarám se o ji jak nejlépe dovedu.
Jejich cesta však konečně pokračovala dále, což značilo pro mladé vlče prostor pro naslouchání slov dvojice... zatímco on se stal pouhým tichým ocáskem, který je tupě následoval. A vůbec, neměl ani tolik proč se do jejich konverzace zapojovat, možná snad až nechtěl. Neměl pocit, že by Arakan byl společností dobrou pro vedení příjemné řeci, při které by se nemusel bát říct cokoliv. A možná se mýlil? To nevěděl. Hlavním cílem ale stálé zůstávalo dostat se po těch nekonečných měsících opět domů, ke své rodině, která na něho již musela jistě čekat. A nebo ne? Poznají mě vůbec ještě?

//Zlatý les

Nově poznaný vlk se mu na první pohled tolik nezamlouval, za což mohl do jisté míry i jeho výzor, který působil svým kožichem i tváří potemněle, snad až děsivě. To se tolik nezměnilo poté, co se Arakan jal slova směrem k mladému vlčeti - chvíli mu trvalo než mu skutečně došlo, že jeho slova měl brát jako drobnou lichotku k tomu, že už nebyl ledajaké maličké vlče. A to byla jistě pravda! Jen co tak nad tím drobně popřemýšlel, bral jako správné se stát Aileenky strážcem, který dohlédne na to, aby se nenechala ovládnout strachem... a navíc, slíbil jí to. Stále si přál s ní někdy vycestovat a zbavit ji tak strachu, který se jí tolik držel, a hodlal své slovo dodržet. Jednou.
„Postarám se o ni.“ odpověděl jednoduše, možná snad s jistou hrdostí, která se v jeho hlase odrážela. Se mnou se bát už nikdy nebude tvrdil sám sobě, nehledě na ten fakt, že ještě před maličkou chvíli zde pobíhal jí strachem až začal plakat v objetí, které mu darovala.
To už ale Aileenka věnovala pozornost především Arakanovi, pro něhož si připravila drobnou prosbu... aby se stal jejich doprovodem. Nebo tedy především Aileenky doprovodem. Hnědavý vlček již chtěl namítat, že k tomu nebylo žádného důvodu, namísto toho však ponechat svoji tlamičku zavřenou, s pohledem upřeným do země se spíše snažil pochopit, co tak skvělého na něm vlčice viděla. Proč by měl jít s námi domů? Vždyť tady zabloudil už nemůžeme! Přemítal si v hlavě své vlastní důvody, proč by Arakan s nima neměl vůbec chodit místo toho, aby se smířil s myšlenkou, že Aileen měla více vlků svému srdéčku blízkých, než jen Theronka.

To drahé objetí, ta skutečnost, že se malý Theronek konečně mohl dočkat hřejivého kožíšku její drahé kamarádky, který mu tak moc připomínal maminku, byl jeden z těch hlavních důvodů, proč Theronek začal plakat. Vlastně těch emocí, které se naň vyvalilo, bylo až příliš. Donedávna to byla především obava z přežití, nyní smutek a lítost z toho, co si vůbec dovolil udělat... však nad tím vším převažovala neskutečná radost ze znovushledání Aileen. Byl tak rád, tak strašně moc rád za to, že ji měl konečně u sebe.
I možná právě tomu velkému přelivu emocí pozapomněl na to, že Aileenka byla křehkým kvítkem, který si bral všechna vyřčená slova až moc k srdci, však právě mluva byla to poslední, na co nyní mohl myslet, objetí mělo v tuto chvíli přednost. Očka si dovolil pozvednout až ve chvíli, kdy se mu dostalo slibu ze strany vlčice, který se mu zamlouval. A možná Stina neměla pravdu. Možná že opravdu za to nikdo nemůže. A já se konečně vrátím domů, za maminkou a tatínkem. „Dobře, pojďme domů. Prosím.“ se stále uslzeným pohledem ji požádal s drobným přikývnutím.
Jenže to už se hnědavá srst od něj náhle oddělila, aby se přitiskla na druhého vlka... na kterého Theronek dočista zapomněl. Zdejší gesto ho zabolelo, na sobě to však nedal vědět - místo toho jen stáhl uši k sobě a sledoval neznámého cizince, který svým postavením a především výrazem ve tváři připomínal spíše sochu. Nepáchne po smečce pomyslel si, což se mu tolik nepozdávalo.
„Zdravím Arakane,“ prázdně ho pozdravil, držíce si jistý odstud od dvojice, zatímco sám přemýšlel nad tím, kdo to může být. Svým pohledem mu drobně připomínal Stinu, kterou potkal během své cesty na druhý ostrov, jen působil o něco mohutněji a zároveň děsivěji, nežli ona. Ale stejně, kdo to sakra je? A proč na něj Aileen tak šahá?

Jen co zřel obě postavy v té nekonečné mlze, zastavil se nahned na místě, aby se mohl podívat, kdo se za zdejší mlhou skutečně skrýval. Jako první si povšiml velice tmavého a kožichu patřící vlkovi, kterého ještě nikdy předtím neviděl... a který ho svým mohutným výzorem dosti vyděsil. A může to být vůbec vlk?
Jenže chvilička uběhla a do pohledu se mu dostala plačící tvář vlčice, která se k němu rozeběhla. Jen co se na ní podíval, už ji poznal - hnědý kožíšek se zelenými očky a strachem, který se v nich často odrážel, mu připomněl to, o co jako malý chlapec přišel během své první výpravy ze Zlaté smečky. Právě jeho domov sebou přinášel i nové vlky, které Theronek měl tu možnost nazývat jako své přátele, a mezi nimi se nyní řadila právě Aileen, o kterou svoji velikou chybou přišel. A teď tu byla zpátky, přišla si pro něj, aby ho dovedla domů. Konečně.
Nestihl že sebe vydat ani slůvko, sám již příběhnul k ní a objal ji. Byl šťastný, tak neskutečně moc! A navíc, vždyť to byla tak strašlivě dlouhá doba od toho, co ji ztratil! Bylo to několik dlouhých měsíců plné smutku a bolesti, které ho doprovázely, však nyní již nebylo čeho se bát. Už není sám.
„Je to tvoje vina. Měla jsi měla hlídat líp, ty-“ skrze svůj pláč zamumlal do její srsti, snažíce se díky těmto slovům zbavit toho všeho, co ho tak dlouho trápilo. A taky to byla pravda! Byla to chyba Aileen že mě neuhlídala, přesně jak řekla ta veliká vlčice Stina! Jenomže... „omlouvám se! Všechno je to moje vina, kdybych ti tehdy neutekl...“

Stále ohromen z té hrůzy, která ho poznamenala, zůstal přikrčený na místě, čekajíce na jakékoliv sebemenší známky další společnosti. Nezdá se mi to snad? Třeba je tohle všechno jen hrozivý sen, ze kterého se nikdy už nikdy víc neprobudím-
Z těch všech myšlenek (ze kterých mu už šla zcela jasně hlava kolem) ho vytrhl tlumený hlas cizího vlka, kterého ještě nikdy předtím nezaslechl, díky čemuž se vynasnažil stočit tím směrem, odkud zvuk přicházel, ještě stále však nebyl schopen pohnout své tlapky kupředu, strach mu to nedovoloval. „Já? Já jsem Theron a hledám cestu domů, ke Zlatému le-“ začal poměrně nejistě, aby osvětlil svoji situaci, do které se dostal, když ho náhle přerušil další hlas, a to ne jen tak ledajaký. Byl to hlas vlčice. Přesně ten, který tak moc důvěrně poznal, hlavně díky tomu, jak strašlivě dlouho ho nezaslechl. Je tu, opravdu je zpátky!
„Aileen, kde jsi?“ naléhavě zakřičel, načež vystartoval z místa, snažíce se skze tu mlhu najít alespoň nějaký ten náznak vlčího života. Konečně našel další jiskru, která ho táhle dále, konečně našel to, co celou tu dobu tak dlouho hledal - někoho, kdo v jeho dětství sehrával důležitou roli. A tím někým byla i Aileen.
„Tady! Tady jsem!“ znova vyštěkl, aby svým hláskem upozornil. Tak blízko, už jsem tak blízko! Konečně byla omnoho větší šance, že by se mohl dostat domů, za svojí maminkou, tátou a sourozenci. A hlavně k celé smečce! I nakonec mohl brzy spatřit siluetu dvou vlků, které se tolik snažil nalézt.

//Sněžné tesáky

Trvalo sic opravdu dlouho, nakonec se mu úspěšně podařilo dostat se z hor do otevřeného prostranství, kterým byla zdejší louka, na pohled ne zase tolik nezajímavá, jako třeba jeho lesy, ve kterých vyrůstal... Ach domov, sladký domov! I proto se místo pozorování této krajiny vynasnažil věnovat pouze a jen své cestě, která ještě stále nebyla u svého konce. Už byl ale blízko, moc dobře to věděl! Svůj pohled tak nechal ponořený na ještě stále mírně bolavé tlapky, uvědomujíce si díky tomu každičký svůj krok, který učinil. Raz, dva, raz, dva... sakra jak dlouho budu tak počítat! A vůbec, kde že teď jsem? S tím se ohlédl kolem sebe, zjišťujíce, že situace, ve které se nacházel, do nejspíše přiměje zmizet pod zemský povrch. Ztratil se. A co více, ztratil se na tom nejvíce hrozném místě, co si jen mohl. S mlhou, obklopenou všude okolo něj, díky čemuž neviděl ani na svůj vlastní krok, se nedostane včas ani domů, což bylo více než třeba.
Nastala tma, velká, hluboká a hlavně hrozivá. Jako by ty všechny ty předešlé události nestačily, ještě muselo přijít tohle. Byl snad celičký jeho svět proti němu? A co když se vážně nedostanu domů? Vždyť jsem to slíbil Stině, jako pravý bojovník! Ale jím nikdy nebudu...
Naděje se vrátila, jen co znenadání nějaké hlasy - zmaten z toho všeho se kolem sebe rozhlédl, netušíce, odkud ten tlumený zvuk přicházel. Co však pochopil byla skutečnost, že zde nebyl více sám, jako tomu bylo doposud, že tam opravdu byl nějaký vlk. „Halo? P-prosím vás moc, pomocte mi!“ zoufale zvolal, do jisté míry vyděšen nad tím, kdopak se za tou hustou mlhou mohl skrývat.

//Červená louka

Čím dále se dostával hlouběji do hor, tím více začal litovat toho, že sem vůbec šel, neb již začal tušit, že tato cesta bude těžší, než si mohl myslet. I díky tomu tak skutečně přesvědčil o tom, že hory nebyly pro mladého hocha nijak skvělým územím, které by ho fascinovalo již jen na pohled, tak to rozhodně nebylo. On v těchto místech viděl spíše hrůzu a neskutečný chlad, stejně ledový, jako tvář Stiny (už mu i začalo dávat smysl proč. To skutečně byla schopna tady přežít??). Zůstat na místě a stěžovat si na celé kolo však nemohl, a tak se snažil co nejrychleji dostat pryč, zároveň však dal na slova vlčice, a tak si dával pozor na každičký svůj krůček, aby se tato cesta jemu osudná... v což doufal, že se nestane. Vždyť jsem slíbil, že se dostanu v pořádku domů, tak to taky splním!
Vzhledem k tomu, že se soustředil především na cestu a nechal svoji hlavu mířenou kupředu (a občasně ke svým tlapkám, aby nespadl na čumák) se území kolem něj začalo pomaličku měnit, což v něm vzbudilo jakousi naděj na to, že ke konečně dostane směrem domů... Ještě že tak, určitě se musí maminka už strachovat? Nebude moc naštvaná?

//Mlžné pláně

Již se konečně rozdělil se Stinou, opět ho zavalila samota, se kterou se musel na nějakou chvíli smířit... doufal však, že tahle samota se nepromění ve věčnost. Věděl však, že když bude kráčet jen kupředu, svoji cestičku až přímo k jeho domovu nemůže minout. Nebo snad ano? Co když už se domů nevrátím... ale ne, to se nestane!
A tak se co nejrychleji rozťapkal dále, snažíce se v té své hlavičce si vzpomenout na obraz toho, když se zde naposledy zjevil - nebylo tomu tak dávno, i tak však uběhlo času více než dost na to, aby se vrátil zpět tam, kam patřil. Co věděl rozhodně byla skutečnost, že z těchto míst odcházel zmatený a poměrně vystrašený, což se vzhledem k jeho situaci dalo pochopit, do té doby ještě nikdy nebyl zvyklý na to kráčet v naprosto cizím prostředí zcela sám... a ještě na nějakém jiném ostrově! Ani teď se svého strachu nezbavil úplně, byl však rozhodně o nebo menší, než předtím, což byl pro Theronka poměrně drobný, leč podstatný úspěch.
A tak se to přeci jen podařilo - za malou chvíli se tak konečně odebral přes portál na druhý ostrov, opět blíže k jeho domovu. Konečně.

//Sněžné tesáky

//Rokle

Leč poměrně delší chvíli jim to zabralo, přec jen se nakonec dvojice vlků posunula dále, konečně blíže k místu, kde se měl onen portál nacházet. Pro Theronka se tak tato cesta tak již nezdála tolik nekonečná, jako tomu bylo předtím - stačilo už jen maličké pomyšlení na to, že konečně spatří svoji smečku, svoji rodinku a hlavně i Aileenku (která se mohla potulovat všude možně... to abych přidal do kroku!) mu již o něco častěji vykouzlila úsměv na jeho ledových tvářičkách. Na zmínku ohledně toho, že na ní někdo čeká, nepípl ani slůvkem, ač na svém pohledu, který ji věnoval, dal jasně najevo, že zvědavost v něm jen tak lehce nezmizí. Snad... někdo tam nahoře na ní čeká, určitě musí! Ale kdo? Jejich cesta se tak pomalu, avšak velmi jistě blížila na konec louky, kde se mladý vlček rozhlédl. Kromě mlhavé oblohy kolem něj již téže pocítil klesající teploty, které mu na radosti nepřidávaly... spíše tak akorát na obav z toho, jak tuto cestu zvládnu. Ah, jistě. První sníh, to bylo něco, čím si prošel každý vlk, tedy až na Therona, pro kterého toto období teprve přicházelo. Při ledovém pohledu Stiny (jako kdyby toho mrazu nebylo dost!) se drobně zachvěl, než si povšiml toho, jak moc se mu ta obrovská vlčice rozpovídala. Snažíce se v hlavě ponechat každičké její slůvko nakonec na její radu zcela jasně pokývl, aby dal najevo, že jí rozumí. „Jo, budu si dávat pozor. Nerad bych spadl na čumák, hlavně ne v takových místech jako jsou hory.“ podotkl si s drobným uchechnutím, ač do smíchu mu zrovna dvakrát nebylo - vždyť bude muset jít naprosto samotný skrz ty strašné hory! Najednou se mu už tolik nechtělo domů... Ještě stále plný obav a náhlého strachu se však podíval na svoji společnici, jakoby se snad snažil z jejich slov jakési pochopení a vyjádření podpory. Bylo to tak snad?
„Um... ano. Jako bojovník, slibuju, že se dostanu až domů, ke Zlatému lesu, kam patřím!“ pravil již o něco jistěji, s drobným napnutím hrudi ji tak dal najevo, že tuhle cestu zvládne. Tedy, opravdu? Musel přec, i samotná Stina, ta ledová vlčice z hor mu ukázala, že na to má!
„Tak tedy šťastnou cestu Stino! A rozhodně na tebe nezapomenu, to si piš!“

//Němé údolí

Na slova mladého vlčice nijak nereagovala, což mladého Theronka mírně znejistilo, a tak se po ní ohlédl. Světlo vycházející z měsíce však způsobilo, že její tvář zůstala odhalena a tak si přec jen všiml nepatrného úsměvu, který ho uklidnil a zároveň i potěšil. Ano, za svými slovy si stál, Stina se ukázala jako dobrá vlčice, jenže na něj až moc chladná, neboť toho nemamluvila, což byla pro něj bylo jakousi nevýhodou, jakožto pro ještě stále poměrně mladé vlče. Ale i tak je fajn, ano!
Když se jeho pohled setkal s roklí, s níž měl již jednou tu čest, na hřbetu mu vyskočil kožíšek samým zděšením nad tím, že si zde může zcela bez problémů rozdrásat své nožky o něco více, čemuž se chtěl vyhnout. Ale nedalo se nic dělat, domlouvat vlčici nechtěl, a tak se snažil vnímat každý svůj krůček, kterým se dostával blíže a blíže zemi, po které mohl položit své tlapky. A rozhodně nechtěl dopadnout jako minule.
Již se konečně dotkl té rovné země, ze Stiny se dostalo oznámení toho, že bude muset Theronka opustit předčasně... To už? Vždyť tu ještě zlatý les není... S drobným povzdechem tak přikývl, pochopil, že i ona měla své starosti a svůj vlastní život. Nebyl jí snad nějakou velkou přítěží? To on nerad! „Dobře, tak jo.“ nakonec nejistě pípl nazpět, nemaje co více dodat.
Stoupání již nebylo tak jednoduché, jak se mohlo zdát - ze tmy se vynořilo mlhavé ráno, které jim rozhodně neusnadňovalo již tak nepříjemnou situaci. S občasným uzklouznutím to však přeci jen zvládli, ač velice pomalu, a tak se konečně mohli vydat dále, k portálu, který jim opět byl o něco blíže.

//Červená louka

Vzhledem k tomu, že svoji celou pozornost věnoval vodní hladině, ze které šla díky měsíčnímu svitu vidět i svou tvář, si nevšiml toho, jak na Stinu přicházela mírná nejistota, svůj zcela pochopitelný důvod k tomu jistě měla. Čas pomalu ale jistě ubíhal a oba vlci se na zdejším údolí zdrželi o trochu déle, než by vůbec plánovali. Pro tentokrát si však Theron nestěžoval, už jen kvůli jeho tlapkám, které si tak mohly alespoň na maličkou chvíli odpočinout… A že se to hodilo! I proto si neodpustil párkrát hrábnout po svém odrazu, sledujíce, jak se vlnky po vodě měnily různými směry a Theron se tak ztrácel v zrcadle… Ale kam to mizím?! Honem se vrať-
Když však usoudil, že vodě byl již dost dlouho (ještě aby chudák nenastydl), vyšel ke břehu, věnujíce Stině soustředěný pohled – jak mu po chvíli začala povídat o tom, jaký horský život ve skutečnosti byl, snažil se vstřebat každičké její slůvko… Proč mluví pořád tak divně? Tak… až moc klidně? „No, aspoň že bydlím u těch zlatých lesů… tam není nebezpečně nikdy.“ zamumlal si spíše pro sebe, nemaje tolik pochopení pro to, kdo by dobrovolně žil na místě, kde i každičký špatný dožene vlka do záhuby – to již vlčice poručila, aby pokračovali, aby šli dále. „Děkuju ti Stino. Jsi dobrá vlčice, víš to?“ dostalo z něj, žádný zamilovaný pohled v jeho tváři ale nebyl zřejmý, už více ne. Tentokrát šlo o slova zcela upřímná, chtěl, aby věděla, že Stinu opravdu moc rád potkal.

// Rokle

Nakonec, bez jiného slůvka, jen krátce přikývl, zatímco začal doufat v to, že na taková místa v nejbližší době nenarazí – už tak toho měl tak akorát dost a jediným jeho přáním bylo opět vidět ty zlaté lístky pohupující se ve větvích stromů, které označoval svým domovem. Ještě že do těch temných lesů nevstoupil, to by s ním bylo nadobro ámen! I když, ani tohle území nebylo o to lepší, již jen kvůli té dálce, kterou musel ujít, aby svoji zachráňkyni vůbec nalezl.
Ač bylo zcela jistě zajímavé to všecičko, co mu Stina o ostrovech napověděla, chudák si nedovedl dát jedno a druhé dohromady, a tak měl hlavičku dosti pomatenou… vždyť ani o magii vůbec nic nevěděl! Až se vrátím domů, musím se zeptat tatínka na to všechno… Nebo i Aileenky? Musím si pak najít, třeba mě ještě hledá-!
Místo toho se tak soustředil na to, o čem povídala Stina dále – s tím se opět zmínila o jakémsi portálu, který však… neměl konce? Vážně i něco takového existuje? „Nemá druhý směr? To je divné.“ zamyslel se po chvíli, věnujíce pohled k jezer, které bylo na dohled – Konečně voda! „A jaké to vlastně je, žít celou dobu v horách? Vždyť tam musí být veliká zima!“ nechápavě podotkl, neboť takový život si nedovedl vůbec představit. Jistě, hory vypadaly z dálky opravdu krásně (hlavně ty u jejich nory, ty byly moc krásné!), ale jak již sám pochopil, uměly být opravdu děsivým místem, když se v nich toulal samotince někdo tak mladičký jako Theron. Již tato cesta v horách mu řekla zcela jasně, že tam by moc dlouho nevydržel.
S tím však bez žádných výmluv se přiblížil k vodní hladině, aby se pořádně napil, během doteku s chladnou vodou si však dovolil zavrtět hlavičkou nad tím, jak moc ho začal brnět tlamička... Brrr! Netrvalo však dlouho, a vlček již hasil svoji žízeň, která naň přicházela. O to více chlad na něj přicházel, když si začal pomaličku máčet jednu tlapku za druhou, hlavně postupně, aby se celý nesmočil. To by ještě dopadlo!