Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Irisin ráj

Čím více vymýšlel otázky směrem k té obrovské vlčici, tím více zajímavých odpovědí se mu nazpět dostávalo, což mu rozhodně přidávalo na pozornosti, kterou Stině po celou dobu věnoval. Kupříkladu se Theronkovi do oušek dostala zmínka o jakémsi starém mostě, na jehož konci se skrýval temný, strašidelný les… Že by měla Aileen na mysli přesně takováto místa? Byla tam třeba i teď? Snad ne- „To nezní moc hezky.“ okomentoval zamyšleně, věnujíce po chvíli pohled cestě, která dvojici nyní čekala. Vzhledem k jeho nepěkným zraněním se občasně loudal za společnicí, nicméně myšlenka toho, že se třeba konečně dostane domů ho přec jen hnala kupředu. Jen abych byl u doma a viděl ty zlaté stromy, prosím.
To však začala Stina do malého vlčete sypat všemožné tajemství, které tyto ostrovy skrývaly, až mu začala z toho jít hlava kolem… Svatyně, Mistr, Wu… Co to tu vykládá? Díky neznalosti mnoha pojmů bylo pro něj poměrně těžké si dát jedno a druhé dohromady, a tak jen jasně tázavým pohledem na Stinu pohlédl... objevují se v něm náhlá nejistota z toho, aby z něho nevypadla nějaká špatná otázka. Kouzelný pocit v hlavě začal rychle mizet, což způsobilo snad i mírný bolehlav, který ho znejistil. Ten chlad v jejím hlase, to normálně něj doma nezažil. Odkud vůbec byla? Možná by si mohl dát pozor na to, s kým to vlastně vůbec mluvil.
„Vždyť je tu toho tolik…“ zamumlal si spíše pro sebe, sledujíce okolní krajinu, která nepřinesla nic jiného než uvědomění, že se konečně pohnuli z místa dále. A ještě aby tak vydržel. „A odkud jste vy?“ optal se, snažíce se trochu pozměnit téma.

Ozvěny lásky - KONEC

Stina si mohla protáčet očima jak chtěla, účinek kouzla stále nepominul natolik, aby Theronovi zmizel úsměv z tváře jednou pro vždy. Rozhodně měl nyní mnoho důvodů k radosti – vždyť, nebylo se čeho bát, Stina ho zachrání a on se dostane konečně domů!
Jen co se však posunul směrem k ní (stále ukazujíce svoji přílišnou nadšenost), jeho nepatrného zakňučení si vlčice všimla, na což téže začali narážet. Theronek se však rozhodl tohle brát na lehkou váhu a plakat nad tím, jak moc ho bolely tlapky... ač skutečně dosti bolely. Už jsi velký Theron! „Um, tohle myslíte? To nic není, jen jsem se trochu skutálel dolů.“ pověděl, než sjel pohledem na své nožky, ve kterých se občasně odráželo nějaké menší zranění, avšak kromě spálené kůže nešlo o nic vážného, otázkou však zůstávalo, zdali by v tomhle stavu zvládl dojít tak daleko až do Zlaté.
To však jeho myšlenky došly k následující tématu, podle kterého jeho popis přesně seděl na to, čemu se říkalo portál. Zase byl o trošičku moudřejší! Tatínek jistě bude koukat až se dozví, kam všude jsem se to vůbec dostal!
„Tak to jo! Portál, to si zapamatuju.“ řekl si pro sebe, než se opět podíval do tváře vlčice, držíce si na pyscích maličký úsměv, avšak jakási zamilovanost v něm nebyla již viditelná, tím se dalo říci, že kouzlo již začalo pomalu mizet pryč. „Copak ještě víte o těchto ostrovech? Je tu ještě něco jako ten portál?“ pokračoval ve zvídání dále, než se pomalým tempem dostal do kroku, aby nezůstal zbytečně stát na místě dlouho, již tak jistě bude zdejší cesta zdlouhavá.

//Němé údolí

Theron se nad slovy vlčice o tom, jakým hlupákem byla ve skutečnosti Aileen zamyslel, směřujíce svůj pohled do země. To, co mu Stina pověděla, dávalo svým způsobem smysl, i tak na to Theronek neměl co říci. Bylo ale spravedlivé dávat celou vinu jen na ní? Vždyť to byl přeci jen on, co od ní tak nehezky utekl, nic takového vůbec neměl dělat. A navíc, Aileen byla žádná jeho chůva, nýbrž kamarádka, se kterou chtěl procestovat svět... Tedy, bude vůbec chtít být kamarádka, když takhle utíkám pryč?
Však jen, co se jeho nálada o trochu více zlepšila, zase jeho tvář popadl snad až zamilovaný usměv, který ne a ne zastavit, ač se mohl snažit jak chtěl, aby zmizel navždy pryč. A s tím nejlépe i on. Jenže teď se chtěl naopak držet hlavě u ní – jen co se Stina zmínila o tom, že by mladičkého Therona vyprovodila až přímo k jeho domovu, ještě více začal ještě více máchat svojí oháňkou... Tak se dostanu domů! A budu mít i novou kamarádku! Možná i-
„Opravdu? To byste pro mě skutečně udělala?“ ujistil se, ač již teď bylo značné jeho nadšení z téhle zprávy. „Ah dráhá Stino, budu vám nesmírně vděčný!“ zvesela si vykročil o něco blíže ke Stině – sic tlapky ho ještě stále dosti bolely kvůli odřeninám nedal to najevo než jen tichoučkým zakňučením.
„Portál?“ zopakoval po ní, pořádně netušíce, že s nečím takovým se před nedávnou dobou setkal. Co však již pochopil byla skutečnost, že tohle žádný nový svět nebyl, jen a prostě narazil na další ostrov, který byl až moc daleko jeho domova. „Pamatuju si-“ zamyslel se. „pamatuju si že co jsem se ztratil, tak u takových hor jsem našel něco... zvláštního. A jen co jsem šel k tomu blíž, tak mě to vyfluslo na jiné místo. Myslel jsem si, že to je nějaký nový svět, že do Zlaté se už nevrátím, ale asi jsem se zmýlil.“ pověděl jí svůj příběh, sledujíce její rudé oči, že kterých nemohl spustit zrak. Ten oheň, musel ho někdy vidět.

Ač Stina nyní nedávala na sobě dát byť jen jedinou emoci, mladému Theronovi to vůbec nevadilo – byl natolik zahleděn do těch rudých očí a zaslepen těmi zvláštními pocity, že vlastně na takový fakt ani nehleděl... ba naopak, viděl ji v tom nejlepším možném světle. Její společnost mu byla v této chvíli náramně příjemná, ač to prozatím nedával najevo více než jen úsměvem. A co se jen Stina zahleděla do jeho očí, stále v nich byl znatelný zmatek.
V tom však ta obrovská vlčice zmínila, že od svého domova byl Theron vzdálen na míle daleko, což znamenalo, že v žádném jiném světě se nenacházel, to ne. Takže opravdu zná moji smečku! S touhle informací začal švihat ocáskem na stranu, nadšený z toho, že ještě je nějaká šance se dostat domů. A Stina mě tu určitě nenechá jen tak, ta mi pomůže! A uvidím maminku a tatínka a sourozence! „Naposledy jsem se viděl s Aileen, to je moje kamarádka ze smečky. Jenže já hlupák ji ztratil... určitě se moc bojí!“ mírně znejistil. „Musím ji najít, jenže já nevím jak, nevím, kam se jde domů...“ s tím se opět hodlal schoulit do klubíčka, přicházejíce na něj náhlá úzkost z toho, jak by se měl vůbec dostat domů, podobně jako předtím, co ještě neokusil ty bobulky. Vždyť to tady vůbec neznal – navíc, nyní byl až moc unavený na to, aby tu hnědavou vlčku zvládl najít. Tak moc ho bolely ty nožky, které potřebovaly pořádného odpočinku.
Od nepříjemné paniky ho však zachránila další slova Stiny, podle které se Theronek nyní nacházel až na druhém ostrově. „T-tady je více ostrovů?“ zvědavě se optal, i když náznak smutku tam stále byl. O rozloze ostrovů neměl nejmenší zdání, a už vůbec nevěděl, že byly až tak překvapivě obrovské. To již ale mohl zjistit sám.

Zdejší vlčice byla naprosto rozdílná od těch všech tváří, které ve smečce doposud potkal. Nejenom, že svým vzhledem působila o něco jinak, dokonce i v její tváři se neodráželo nic, z čeho by mohl usoudit, jak se zdejší vlčice cítí, což také předtím nezažil. Možná že kdyby nebyl pod tím kouzlem, třeba by se jí opravdu bál.
Stina Ezra. Moc pěkné jméno. O to více ho však zaujalo, když se zmínila, že ovládala element v podobě ohně. Když se tak zamyslel, nikdy se pořádně nesetkal s nikým, kdo by měl takto rudě zbarvené oči, úplně všichni z jeho rodiny je měli totiž modré. A dokonce i Aileen. Ale tohle? Bylo to poprvé, co potkal někoho s ohnivou magií.
„Já- já jsem Theron... Theron ze Zlatého lesa.“ představil se nakonec, ještě stále v jeho hlase značná zmatenost z toho všeho, co se mu přihodilo. Zlatý les... Pozná ho snad? Třeba by o něm mohla vědět!
Ještě nějakou chvíli ji porozoval, omámem tím zvláštním kouzlem stále ponechal koutky v malém úsměvu, který musel být pro Stinu zvláštní podívanou. „Máte moc pěkný kožíšek, takový jsem ještě neviděl.“ vyklopil ze sebe náhle, o trošku tišeji, i tak Stina mohla i přes šum moře slyšet jeho slova dost jasně. Ale Therone, kušuj! Cožpak se tohle říká-
Trhl sebou, než se náhle soustředil na celkové prostředí okolo něj, po kterém se pořádně rozlédl. To se nijak výrazně nezměnilo, vlastně bylo stále stejné, jako když se tu objevil. Jen ty bobulky... „Stino, moc vás prosím, nevíte, kdepak to teď jsme?“ s touto otázkou mu úsměv opadl, a namísto toho přišla mírná nejistota... Vždyť by málem zapomněl, proč vůbec hledal nějakého vlka!

Ozvěny lásky – ZAČÁTEK

Po nějaké době se přec jen probudil – na na jeho tváři byla stále známka unavených očí plných slz a snad i špinavé tlamičky (na skutečnost, že ještě před spánkem si stihl dát ještě pár bobulek dočista zapomněl), a tak se poměrně zmateně podíval kolem sebe. S tím však zaostřil na velkou černou šmouhu, která byla blízko něj... Co to krucinál- polekaně vstal, neuvědomujíce si, že zdejší vlčice tu mohla sedět už nějakou dobu, se nakonec vratce posadil, věnujíce vlčici poměrně vyjukaný výraz... Nezdá se mi to snad?
„D-dobrý den.“ zakoktal, než si vlčici z dálky prohlédl – její srst byla po většinu temná jako noc, někde naopak zcela bílá, ale jeho neovládl strach, jak se mohlo na první pohled zdát... tohle byl spíše zmatek, ani pořádně netušil, co se nyní dělo. Kouzlo Nera v něm probudilo nové pocity, které nedokázal ani zdaleka popsat. V hlavě měl naprostý chaos, avšak jeho úsměv naznačoval, že byl pod nějakým zvláštním stavem kvůli bohům, kteří si (z nějakého prapodivného důvodu) vybrali jako svoji oběť právě Therona.
„Kdopak jste? A proč máte tak červené oči?“ optal se, v jeho hlase byl značný zmatek, avšak usmívat se stále nepřestal.

//Rokle

Jen co se od rokle oddálil, jeho packy ho vedly kamsi jinam, hlavní však bylo, aby byl od toho místa co nejdál pryč. Ne, nyní se rozhodně nehodilo, aby se toulal na hrůzostrašných místech, bez naděje na lepší zítřky. Teď potřeboval pokračovat dál, potřeboval vědět, že tahle cesta není jen tak zbytečná.
S tím se konečně zastavil, aby se rozhlédl kolem sebe – i zdejší povrch byl odlišný od těch všech, na kterých doposud pokládal jeho tlapky, dalo se vlastně i říci, že s takovým se ještě poradně nesetkal. Nejen že měl zvláště žlutou barvu, a celkově byl úplně jiný. Co to vlastně bylo? Dále viděl vodu - spousty velké vody, která ho na pohled okouzlila. Nic takoveho pořádně ještě nezažil, a tak si v hlavičce kladl spoustu otázek, na které mu k jeho smůle nemohl nikdo odpovědět... Ani takový tatínek, ten by to věděl hned.
Jistě by šel zdejší okolí nahned celé prozkoumat, kdyby ho netížila velká únava, spojená s ještě větší bolestí celého těla, která mu znemožňovala místo projít. Navíc, ještě stále nenašel žádnou společnost jiného vlka, což mu rozhodně nepřidávalo dobré náladě, která vlastně už tak zůstala na bodě mrazu. A aby toho nebylo málo, ztratil všechny své blízké, kterých se celý svůj život držel. A tak se místo toho vydal směrem k těm stromům (byly to vůbec stromy?) a pomalu ulehl do trávy, schoulený do klubíčka začal přemýšlet nad tím, co vsecičko se vlastně za dnešek událo. Bylo toho více než dost – ztráta brášky, ztráta Aileen, ztráta celého domova. Už tu byl sám, jen sám a nikoho už neuvidí. S touhle myšlenkou a slzami na tváři tak po chvíli zavřel očka, aby si odpočinul. Jen na chvíli...

//Červená louka

Jen co se dostal z louky pryč, jeho cesta pokračovala přes těžký terén až dále, snažíce se opět nezastavit na místě. Jeho plán potkat nějakou společnost v podobě vlka zatím nevycházel, což rozhodně pro něj nebyla dobrá zpráva. Podaří se to vůbec někdy? Najdu někoho kdo mi skutečně pomůže? Na to nyní nebyl schopen nijak odpovědět, a tak musel jít dále.
V rokli se na nějakou dobu zdržel. Rozhodně to nebylo místo, na které by byly jeho ještě stále tenké nožky zvyklé, a o to jeho tempo bylo pomalejší – už jen dostat se do zdejší rokle byl pro Therona poměrně těžký úkol, díky kterému si odnesl odřeniny na packách a další starosti navíc. Procházel tedy cestou, sledujíce okolí, díky kterému se mu občasně ježil kožich na zádech... nelíbilo se mu tady. Bylo tu tak temno a nic tu pořádně nežilo. S tímhle již konečně pochopil, když mu Aileen povídala, že některá místa na pohled mohla působit strašidelně... Ano, měla pravdu. Možná ji měl poslouchat o něco více.
S vyjukaným výrazem (který občas přešel v maličký pláč) se přec jen po vydal o něco dál, snažíce se svůj cíl splnit, ač čím více kráčel dál, tím více mu začaly docházet síly.

//Irisin ráj

//Vlčí jezero

Jeho tlapky se náhle ocitly na trochu jiném terénu, než tomu bylo předtím, dokonce i chlad se o něco více zmírnil a už mu tolik nemrazil čumáček tím věčným chladem jako předtím. Nic z toho však Theron nevnímal tolik jako skutečnost, že tohle byla chvíle, kdy se cítil naprosto zlomený... zlomený tím, že se toulal na naprosto cizím místě, osamocen, nikoho, kdo by mu mohl pomoci. Kde to vůbec jsem? Je tohle jiný svět? A uvidím ještě někdy maminku s tatínkem a své sourozence? A taky Aileen? Tolik otázek a žádných odpovědí se mu nedostalo.
S tím se tedy kráčel dál již po travnaté ploše, než se náhle zastavil - najednou toho na něj bylo tolik, že ani nevěděl, co dělat. Kam vůbec jít. Dostal by se vůbec někam? Já chci vidět maminku a tatínka a... S tím jednoduše sklopila pohled k zemi a nechal už jen téct slzy po jeho horkých tvářích. Vůbec se mu nelíbilo, jak to zde nepoznával – co by nyní dal za to, kdyby viděl alespoň jeden z těch zlatých stromů! Jenže ono nic. Prostě jen louka a neznámo v dohledu. Ah, co by dal za to, kdyby tu teď viděl alespoň jednu známou tvář.
A tak nějakou dobu (kolik tomu mohlo být času? Pár hodin či snad dní?) si tedy proseděl na místě, než si pořádně protřel očka a hlavně i čumáček, že kterého popotáhl... už takhle byl určitě nachlazený z toho mrazivého počasí v horách. A tak, ač poměrně nedobrovolně, se nakonec rozhodl pokračovat dále – potřeboval teď najít nějakou vlčí společnost a optat se na to, kde se vůbec nachází... a třeba se i schoulit do huňatého kožíšku, aby ho někdo utěšil.

//Rokle

//Tichá zátoka

Čím více kráčel kupředu, tím více se v něm pomalu zrodil nový pocit - náhle mu připadalo, jako kdyby si přál poznávat další místa, jako kdyby se mu líbilo vidět to všecičko neznámé, co doposud jeho zářivá očka nepatřila. Jako malý toho tolik nezažil, už tak mu připadalo, jako kdyby prošel celý svět, a ono tohle! Kdo ví co všecičko může ještě zažít! To už si tak dobře nedokázal představit - ač stále ho ještě stále pronásledovala nejistota z toho, co všechno špatného se může přihodit, byla dost ubíjena natěšením, díky kterému svůj maličký strach skrýval. I když, tenhle strach byl možná neskutečně velký.
S tím se rozťapkal dál, zatímco si vůbec neuvědomil, že Aileen šla vlastně úplně jiným směrem, než pokračoval - prostě a jen nechal všechno za sebou a vydal prvním směrem, který ho nejvíce lákal. Líbilo se mu to, líbila se mu ta volnost, kterou si mohl alespoň pro jednou zažít – jak si mohl běhat po šikorém prostranství, zatímco mu do srsti vlál studený větříček… A třeba můžu jít dál! A dál a být tu s Ailee- zastavil se. Byl někde v horách, stojíc tu naprosto sám a ztracený… Kampak zmizela? „Aileen?“ vyslovil do větru, avšak nikdo se neozval. Vždyť- myslel jsem že jde za mnou- „Aileen!“ štěkl o něco zoufaleji, než se rozhlédl kolem sebe… Ne. Není tu. Tohle už opravdu přehnal. Teď už bude navěky sám. A s tím zabloudil skrze nějakou magickou sílu, putujíc do nového, zcela neznámého světa.

//Červená louka

//Zubří pláň

Jen co Aileen ze sebe dostala tu otázku, na tváři Theronka se objevilo kratičké, poměrně náhle zamračení, které se nesnažil ani nijak velmi skrývat... Poslouchá mě vůbec ta vlčice? „No hádej! Už jsem ti to říkal.“ ušklíbl se na ni po chviličce, čekajíce, copak jí tak asi odpoví a jestli si vůbec dokáže vzpomenout na její jméno... A teď se ukáže, jak moc dokáže vnímat! Byla snad tím typem vlka, který poslouchal vše jedním uchem a druhým danou řeč nechal plynout dále? „Ale jinak jó, je fajn.“ doplnil ještě menší poznatek ohledně jeho sestry, kterým dal přec jen částečně najevo, že na Yennefer mu záleželo i přes to, že ji nepotkal tak dobře jako Gabriela... ale pořád to byla jeho sestra, součást rodiny. Třeba se i jejich vztah, když se s ní někdy dá pořádně do řeči!
Jenže když se Aileen měla rozmluvit o její (prý tak dokonalé) sestričce, už nepípl ani na slůvko a místo toho se zaujatě podíval na její rozzářenou tvařičku. Nemamluvila tak tolik, kolik očekával, ale něco se přec jen dozvěděl - nejdůležitější si nejspíše bylo odnést informaci, že šlo o průzkumnici Zlaté smečky - třeba by tak za ní mohl jít, když bude hledat i on svoji vlastní funkci, se kterou by mohl smečce sloužit. Rozhodně se totiž nedalo říci, že by měl ve své budoucnosti jasno - ač možností tu měl jistě mnoho, pořád tak nějak netušil, který směr by byl tím nejlepším. Kým mám vůbec být?
Tu však již nebylo mnoho prostoru na povídání, konečně bylo třeba se posunout dále, a tak bez větší otálení si poskakoval vedle ní, sledujíce především krajinu okolo sebe, která ho na pohled zaujala. Nebylo se ani čemu divit, mladičký vlk toho za svůj život prozatím tolik neprozkoumal, tohle vlastně bylo poprvé za život, kdy byl mimo území svého vlastního domova. A byl to narameně skvělý pocit. A Možná trošičku děsivý. „Ano ano, tady je moc hezky!“ přitakal ji nahned. A opravdu, líbilo se mu tu moc - ač mlha mu mírně zabraňovala v pohledu do dálky, zdejší místo na něj působilo poměrně dobře. To už ale se hnědavá vlčka svěřila s tím, jak moc se toho všeho nového moc bála... ale jak zároveň i viděla i naději v tom, že by se to mohlo třeba i zlepšit. „Určitě ano! Moc rád půjdu s tebou dál.“ přikývl ji s úsměvem a jak řekl, tak i učinil - a tak šel společně s ní vstříc novému dobrodružství, které si na ně vyčkávalo.

//Vlčí jezero

Jméno: angy boii Theron
Preference: -

Bylo velice pěkné vidět, jak se z ustrašené tvářičky Aileen stalá zářivá a nadšená, bez žádné známky neštěstí, které by trápilo její hlavičku - sám si to ani neuvědomoval, avšak i pro něj byla přítomnost vlčice vskutku přínosná, bylo to mnohem lepší, než se toulat někde po světě sám - a vůbec, dovedl by i on jít do neznáma bez žádného doprovodu? I bez Gabriela po boku? „Taky starší. Ale dokonalá teda vůbec není, nene!“ zašklebil se na Aileenku. Ne však tedy, že on by svojí sestřičku nenáviděl, to vůbec! Stále ji bral jako rodinu, avšak ani si nestihl pořádně s ní vybudovat vztah podobný tomu, který si držel s Gabrielem. Změní to se to? Snad-
Nakonec přemýšlet o té vlčici, kterou Aileen během své řeči zmínila… Takže Aly. Dle slov hnědé vlčice šlo o někoho, koho by Theronek jistě rád potkal. Třeba bude stejně fajn jako Aileen. „To to se těším až ji potkám! Co bys o ní ještě řekla?“ optal se zvědavě, přec jen Aileen ji musela znát velmi blízko, když šlo o její sestřičku.
Čekal, jak se vlčice rozhodne, sic on sám by si nejspíš byl schopen vybrat nějakou cestičku, po které by šel (tedy, pokud by nebyl sám, to by se pak pravděpodobně rozplakal jako hromádka neštěstí), chtěl to pro tentokrát nechat na ní. Jistě se zde vyzná mnohem lépe, než on, jako stále malé vlče, které toho tolik nepoznalo. „Tak pojďme!“ vykročil za ní zvesela s malým poskokem, držíce se její boku, aby se ji neztratil tak, jako když vyběhl na zdejší rozlehlou pláň.

//Tichá zátoka

„To budeš moc hodná!“ pozvedl koutky do nadšeného úsměvu, načež začal máchat svým ocáskem na znak radosti. Jistě si moc přál pomáhat smečce a být ji prospěšný, to ano! Vždyť, byl to jeho domov – měl tu svoji milovanou rodinku a taky smečku, kde mohl poznat některé tvářičky i blíže, podobně jako Aileen. A až vyroste, bude ten nejlepší obránce!... nebo lovec? Či posel! Ah, jak těžké je si něco vybrat!
„No jasně! A třeba to i vyjde a ty se pak ničeho nebudeš bát a… a já tu budu s tebou.“ rozhodně ji odpověděl, dávaje vlčici jasně najevo, že naději jen tak lehce neztrácel. Navíc, bylo na ní vidět, že někoho po jejím boku potřebovala, a i on sám nechtěl být jen tak osamoceně kráčet po zdejším území, ještě by se jistě ztratil do nějakých hlubin temnoty. A třeba budou ještě velice dobří kamarádi!
„No, s Gabrielem-“ začal, avšak na maličkou chvíli se odmlčel, přicházejíc na něj maličký smutek z toho, že ještě stále svého brášku nenašel. Ukáže se ještě vůbec někdy? „ale i se sestřičkou, ta se jmenuje Yennefer. A pak i s maminkou a tatínkem, to taky.“ dokončil již o něco veseleji, snažíce se hnědavé vlčici opět histericky nerozplakat, jako to ukázal předtím, to by jistě nedopadlo dobře… Ještě by se rozbrečela taky! „Nepůjdeme někam dál?“ optal se po nějaké chvíli, čekajíce, či náhodou nenapadne Aileen nějaké pěkné místečko, které by mohl Theronek pořádně prozkoumat – neprospívalo mu jistě, když seděl celé dny na zadku, musel najít něco nového! A zcela upřímně, tady ho už tolik nebavilo.

Její slůvka o tom, že by mohl být jednoho dne tím nejlepším obráncem ho zahřála na srdíčku, tedy do doby, než se sama Aileenka chtěla ještě ujistit otázkou, kterou mu položila. Na to prvně Theron nevěděl co říct a tak nechal svoji hlavičku pořádně zapřemýšlet... Opravdu chci být obranářem? Ano! A nebo... „No, vlastně ani nevím.“ pokrčil rameny nakonec „A vlastně všechno můžu být? Můžu si i vybrat?“ optal se nejistě, věnujíce jí pohled do tváře. Ač se mu jistě zamlouvala představa toho nejlepšího obranáře, věděl, že jeho tatínek byl veliký a zkušený… Co kdybych byl jako on? Určitě by byl na mě hrdý!
Znejistil, neuvědomujíce si, že se jí zdejší vlčice svěřovala s něčím, co mu vůbec říkat nemusela – už z předešlé události si však všiml, jak moc často se její hubené tělíčko rozklepalo strachy, a dokonce i její uplakanou tvářičku již měl možnost vidět… Možná se až moc bála neznáma, podobně jako on sám. Až tedy na to, že ona již byla velkou vlčicí a on byl pořád jen půlročním vlčetem. Budu se takhle bát i když budu už veliký? „Tak… tak ti pomůžu! Můžeme cestovat a už se nikdy nebudeš bát!“ zazubil se, snažíce se v ní stále tu příjemně pozitivní náladu, kterou mu předtím ukazovala. A díky které nemusel už myslet na Gabriela a na to, že stále netušil, kam se vůbec vytratil.
„Ano! Tady blízko zlatého lesa jsou takové maličké hory, a tam někde je moc pěkná jeskyňka, tam bydlím.“ pochlubil se jí, švihajíc svým ocáskem ze strany na stranu. Jak si tak uvědomil, už nějakou dobu tam nebyl… a nejspíše ani nebude, rozhodně nyní neměl v plánu se vrácet k té noře a spinkat tam dlouhé noci, jak tomu bývalo, když byl o něco menší.