Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aniž by si to uvědomoval, jen kratičké, ale i přesto příjemné objetí postačilo k tomu, aby se v jeho hlavičce nenacházel zmatek a konečně se tak pořádně uklidnil od celé té paniky - ač stále ho sžíral nepříjemný pocit, že se něco s bráškou stalo, už to nedal na své tvářičce tolik znát... A co když už ho opravdu neuvidím? Ne, to se nemůže stát!
„No, před tulákem ještě ne, to ne. Ale jednou se to změní!“ odpověděl ji s jistou nadějí v hlase. Už se moc těšil na to, až bude o něco větší a bude chránit celý les před nebezpečím! Už tahle myšlenka se mu velmi zamlouvala. „Ale už jsem naháněl veverky, potvory jedny!“ pochlubil se jí alespoň s něčím, než se přikrčil, jakoby snad nějakou tu zrzavou příšerku chtěl právě chytit do svých tlapek. Hlavně aby ukázal, jak moc šikovný je! „Tak já tě to naučím!“ zazubil se na ní, ač mu připadalo zvláštní, že bránit les neuměla. Cožpak jako malá nevyháněla veverky k území?
Avšak jen co se zeptala, jestli se nebál nových míst, zmateně natočil hlavičku a stranu... „Proč by měla vypadat ošklivě?“ optal se. Z toho všeho, co za svůj poměrně kratičký život poznal, mu nepřipadalo, že by nějaké míst působilo ba až strašidelným dojmem... jenže, kolik těch míst bylo? Rozhodně neprozkoumal více než území Zlaté smečky, a to mu rozhodně nepřipadalo ošklivé, právě naopak, měl to tady velice rád. „I když já toho moc neprozkoumal... Kde všude jsi byla ty?“ zvídal se dále, nemaje v plánu zastavit svoji tlamičku od dalších otázek. Zajímalo ho to, chtěl toho zjistit čím dál více. Třeba od ní ještě něco dozví!

Tvářička Aileenky se z uplakané stala nakonec po nějaké té chvíli alespoň trošku usměvavou, čehož si Theronek prvně ani nevšiml - stále nechal pohled upřený do země, jako by snad ztratil veškerou odvahu k tomu se postavit celému světu čelem a dokázat, že se nebojí, že by zvládl najít svého brášku. Byl... slabý. Jenže v tom náhle pocítil dotek kožíšku hnědavé vlčice, který ho poměrně překvapil, avšak k maličkému obejmutí se nijak nebránil. Vlastně, v nynější chvíli to potřeboval více než dost. A tak si alespoň opřel hlavičku o její hruď, na chvilku zavíraje svá očka, ve kterých se stále odrážely slzičky smutku. V jedné chvíli se tak zničehonic vrátil ke svojí milované mamince, která jakoby mu šeptala do ouška ta tichá slůvka. Ach, jak moc by rád opět viděl maminku. Přítomnost Aileen mu tak přec jen pomohla k tomu, aby ho ovládal strach... ne, teď nebyl čas na panikaření.
Popotáhl z nosánku, než se konečně stáhl zpátky, věnujíce jí pohled do tváře. Copak tak rád dělal kromě lovení?
„No...“ zamyslel se krátce, netušíce, co prvně říci. „rád poznávám nová místečka. A nebo třeba umím bránit celý náš les, to mě hodně baví!“ vymyslel si nakonec, s již o něco pozitivnějším tónem v hlase, než tomu bylo doposud.

Jen kousíček od lesa. Rozhlížel se kolem sebe, zjišťujíce, že zde nebylo tolik co k pozorování, byla tu jen samá vysoká tráva. Avšak ani třeba taková skutečnost, že se nenacházeli tak daleko od smečky ho tolik neuklidnila, tyto stresové situace nezvládal úplně nejlépe, což šlo na něm docela dobře vidět. Avšak byl jen malé vlče, co měl tak asi dělat? Jen co začal nešťastně plakat, na tváři Aileenky se objevilo zmatení, doprovázené slůvky, které měly Rona uklidnit. Těžko říci, jestli se tak povedlo – v hlavičce měl takový zmatek, že netušil, na co nyní měl myslet. Prostě už jen chtěl najít Gabriela a ujistit se, že byl v pořádku..
To se však podíval na Aileen, překvapen z toho, že ona plakala… Chybí ji taky Gabko? Bylo to však pro něj zvláštní vidět, třeba takovou maminku nikdy ani tatínka neviděl uronit byť jen jednu slzičku, ti byli právě ti, kteří maličké vlče podpořili a vzali si ho do své náruče. Ale tahle vlčice byla divná. Přiblížil se pomaličku k ní, zatímco jeho ouška nejistě klesla – Je v pořádku? Nebolí ji něco?
„J-já nevím co dělat a bojím se… chci zpátky brášku.“ zakňoural, zatímco jeho pohled spadl k jeho tlapkám. Tak moc ho chtěl najít a pořádně ho obejmout, jenže musel udělat první krok, jenže nevěděl, jestli by tohle sám zvládl. Nebyl Gabrielem, který se ničeho na světě nebál… tedy až na ty prašivé lišky. „Najdeme ho, že ano? “

//Zlatý les

K jejím slovům bezmyšlenkovitě přikývl, zatímco se snažil držet si to nejrychlejší tempo jaké mohl - avšak stále byl jen mladým vlčetem, a tak nemohl utíkat věčně, jestli nechtěl padnout únavou. Ikdyž, u něj by to nebylo ani divu, vzhledem k zapálenosti, s jakou šel bratříčka hledat.
A tak co nejrychleji šel, jenže čím více pokračoval dál vpřed, tím více si mohl povšimnout toho, že zlaté stromy okolo něho se pomaličku ale jistě vytrácely někam pryč... Co se to jen děje?? A jak se následně ukázalo, les plný zlatých stromů nebyl jen tak nekonečný - jen co se hnědavý vlček objevil na novém místě, zastavil úplně. Co je tohle za místo... vždyť tady nebydlím!
„Kde to jsme?“ otočil se za svoji společnicí, vyžadujíce si její odpovědi. Bylo to něco nového a neprozkoumaného... a něco, čeho se začal postupně bát. O co horší byla i skutečnost, že Gabriela zde nikde neviděl. Byl ztracený? Už nadobro? Budu navždy sám?
S veškerou úzkostí se v jeho očích objevily první slzy - prvně zamrkal, ale pak je nakonec nechal volně téct po tváři. Už nikdy neuvidí svého brášku.

//Zlatá smečka

Čím více času od nepřítomnosti bratra uteklo, tím více mu přišlo, že na něj začala přicházet panika, která nechtěla jen tak ustoupit. Na bratra byl zvyklý a bylo zvláštní pro něj být v tomto území jen tak samotný
Navíc nebyl to pro něj jen obyčejný sourozenec, viděl v něm i oporu, byl pro něj někdo, koho měl skutečně rád... jenže teď, teď byl pryč. Ztratil se. A Theron neměl ponětí, co mohl vůbec udělat.
Ani si nestihl uvědomit že za sebou nechal naprosto vyděšenou Aileennku, už pelášil pryč, směrem dále je zlatému lesu - sám vlastně ani nevěděl kam přesně jít, prostě jen běžel tam, kam spadnul jeho pohled, zatímco v jeho hlavě si řekl jen to jediné - musela najít Gabriela a to hned. V tom se však zastavil, aby se pořádně rozhlédl - měl pocit že jeho pach cítil, ale neviděl ho. Kde jen může být? Jenomže... Aileen!
Nahned se otočil za sebe, k jeho štěstí však hnědavou vlčku zastihl, sic poměrně zadýchanou. Nejspíše musel utíkat hodně rychle. Jen tak vzdát to nechtěl, musel něco udělat, ač byl více než dost pohlcený strachem z toho, že už ho více neuvidí. To nesměl dopustit. „Tudy!“ vyštěkl směrem k hnědé vlčici, než se sám rozhodl pokračovat v cestě dále.

//Zubří pláň

Všechno se to seběhlo tak rychle - zatímco hnědavý vlček stále v panice pobíhal sem a tam, ani si nestihl všimnout toho, že jeho starší bráška se rozhodl jednat tím, že jednoduše utekl tam, kam ho nožky zavedly... jenže tentokrát utekl až moc daleko. O to více na mladého Therona přišlo zmatení ve chvíli kdy se konečně zastavil aby se nadechl, než si všiml toho, že už tu jen byl on a ta velká vlčice. Kde je bráška?
„Gabi?“ zmateně se sebe dostal, netušíce, co se s ním mohlo jen stát... Zatoulal se snad? Není tady!
Na otázku Aileen jen zavrtěl krátce hlavičkou, avšak více neříkal - čím více přemýšlel nad tím, kde se Gabriel nyní nacházel, tím více na něj přicházela náhlá úzkost z toho, že už ho více neuvidí. Ale vždyť tu nemohl zůstat sám, s tím se nemohl jen tak smířit.
„Gabrieli!“ zvolal vyděšeně, než se rozběhl prvním směrem, kam se podíval... bez toho aniž by si uvědomil že nechal za sebou Aileen.

//Zlatý les

Už začalo vypadat zdejší setkání s nově poznanou vlčicí alespoň trochu nadějně. Nejen že působila na pohled mile, ale dokonce i měla tu ochotu jim pomoci s učením lovu... A třeba tak potěším maminku s tatínkem! Už jen tahle představa se mu skutečně zamlouvala. Největší zápal však v sobě ukázal Gabriel, který se jako velký a silný lovec (už v něm začínal videt tatínka!) se vydal tím prvním směrem, který se mu zamlouval - přímo ke křoví, že kterého se však poměrně rychle vrátil se strachem v očích. A nebyl sám.
Hnědavý vlček ani pořádně nestihl zaregistrovat co se přihodilo, jen co viděl vyplašenou Aileen a k tomu i brášku, začal mu běhat mráz po zádech... Co se to děje? Je po nás?!
„Mamííí!“ začal náhle panikařit, a tak mu nezbývalo než jen volat o pomoc a doufat, že ho někdo zachrání. Ještě nemohl umřít!
A tak tu už nepobíhali tři, ale rovnou čtyři... k lišce a dvojici pobíhajících vlků se nakonec přidal i Theron. Jaká to komedie.

Stále zůstal stát na místě, nemaje v plánu se v tuto chvíli k vlčici přibližovat více, než bylo potřeba - ač naštěstí zjistil, že tohle není žádná cizačka, která by bloudila (a jedla cizí děti, uff!), stále se necítil při ní tak dobře, jako u svého bratříčka ... inu, asi to potrvá, než si zvykne na společnost jiných vlků, než byla jeho rodinka.
Na malou chvíli pozoroval Gabriela, který se netvářil tak jako vždycky. V jeho pohledu se objevovalo něco nepatrného, co mělo očividně varovat vlčici na to, s kým má vůbec tu čest. Hnědavý to ale nebral tak hrozně, jako on - byl opatrný, ale snažil se přistupovat k ní jako k nové kamarádce... tedy, chtěla by vůbec někoho takového na kamarádíčkování? Těžko říci.
„No... já klidně pomůžu!“ přitakal již o nebo veselejší, ikdyž známka stydlivosti mu v hlásku zůstala, zatímco si své hlavičce nahned začal vytvářet různé úžasné představy o tom, jak bude hrdě nést zajíce v tlamičce, aby tak ukázal, jak šikovný hoch vlastně je... maminka bude určitě nadšená! Vždyť musel s Gabrielem ukázat rodičům, že už se nemusí o ně bát!

Vypadalo to, že najednou brášku napadlo něco velkého – jen co si poslechlo jeho geniální plán, v jeho očkách se objevily jiskřičky nadšení. Ano, úlovek! Pokud oba chtěli dokázat, že už jsou velcí vlci, museli jejím milovaným rodičům přinést něco, čím by jim udělali velikou radost. Jenže, to by oba museli vědět, jak se vůbec loví. „Ne, to nevím… ale můžeme to zkusit! Vždyť to nebude tak těžké.“ pronesl s malikou kapkou nadějí. Avšak škoda byla, že se nakonec žádný lov nekonal, kvůli té nově přicházející vlčici.
Stále přikrčený za bratříčkem, který se před něj ochranářsky postavil, nakonec Theron sledoval celé dění. Gabriel se svým naježeným kožíškem a zavrčením, které vůbec neznělo jako vrčení (i tak ale bylo rozhodně děsivé!) se ujal celé řeči a začal vlčici vyhrožovat tím, že ji sní. Naopak cizinka vypadala poměrně rozhozeně – svými slůvky tak částečně ujistila Therona v tom, že možná přeci jen nešlo o hrozbu. „Aileen ze Zlatého lesa?“ zopakoval po chvíli po vlčici, než konečně sebral veškerou svoji odvahu k tomu, aby se postavil vedle brášky. Ne, ta je rozhodně nechtěla sežrat.
„Já jsem Theron… a tohle je Gabriel, můj bráška. Ale neboj, nesníme tě, když ty nás taky ne.“ stále trochu nesměle, avšak s nějakou odvahou se vlčici představil. „Ty víš o nějakém jídle?“ optal se po chvíli zvědavě. Když šlo o jídlo, Theronek byl jedno ucho… jako kdyby tak úplně zapomněl že se přej nějakou chvílí ládoval bobulkami nakonec jen vyčkával, co z ní vypadne.

Čím více začali oba vlčci pátrat po té vodě, tím více to začalo vypadat, že jejich cesta bude neúspěšná, což ho vůbec nepotěšilo – to snad zůstane už pořád špinavý? Navíc o to hoeší bylo i to, že začal postupně cítit své packy, které se mu občasně motaly. A nešli snad i špatně? Doufal, že tomu tak rozhodně nebylo.
Už to vypadalo, že během jejich dlouhé výpravy nic zajímavého nestane, než opět Gabriel zpozorněl, což dohnalo i Therona k tomu, aby se podíval stejným směrem. Co to tam bylo… veverka! Podobně jako Gabko, i on se nahned rozštěkal, snažíce se toto malé zvířátko zahnat pryč z jejich území, avšak veverka sama se rozhodla utéct na jeden ze zlatých stromů. Štěkat nepřestal ani poté, místo toho se opřel o jeden z koruny stromu a zanadával si. „Ti nejlepší!“ přitakal mu nadšeně, zatímco vrtěl svým hnědavým chvostem! Musel uznat, že svého brášku měl moc rád, hlavně tedy, když mu nekousal jeho ocásek.
To už však ale zaregistroval další pohyb v dálce, který se začal přibližovat směrem k nim. Další vetřelec! Nebo ne? „Gabi, hele! Tam něco je.“ drcnul do brášky, než ukázal rychle packou na další vlčici, která si to mířila k nim. Bylo to pro něj zvláštní, ba možná i nepříjemné, ještě stále pro něj bylo těžké si zvykat na to, že tu bylo více vlků, než jen jeho rodinka. Schoval se za brášku tak, aby mu šla stále vidět hlavička, sledujíce zářivými očky tu zvláštní vlčici, která se každým krokem více a více přibližovala.

Byl natolik zabraný tím, aby našel opět nějaký keřík s bobulkami, že nic jiného pro něj neexistovalo. I proto se zápalem začal mezi stromy se začal ohlížet po nějakém náznaku malých větviček. Hledal a hledal, avšak stále nic nenašel, což ho dost zklamalo. Vždyť to nemohlo být úplně všechno! Nakonec ho i přes tento kratičký smutek opět zachránil jeho bráška – jen co z Gabriela vyšly ty slůvka o tom, že konečně bobulky nalezl, Theron se k němu radostně rozběhl. A skutečně, opravdu šlo o bobulky. Tyhle ale nebyly stejné, měly fialovou barvičku, dokonce byly i mnohem více slaďoučké, když si na nich tak pochutnával. Ano, mnohem lepší!
,,Možná jo! Pojďme se podívat dál.“ usoudil nakonec. I on měl zaplněné bříško a byl najezený, což šlo vidět i v jeho srsti, která byla pěkně zašpiněná. To by maminka naříkala, kdyby mě takhle viděla. Maminku ale teď musel zahodit za hlavu, neboť na veliké výpravě, a tak se musel držet hlavně Gabriela – jen co tak rozhodl, kam se jejich cesta vydá, Theronek ho poslechl a vydal se za ním.

Podobně jako u Gabriela, i Theronovi se dostalo do čumáčku mnoho pachů, které se mu mísily a dělaly mu v hlavě pořádný zmatek... bylo tu toho tolik! Ani si však nestihli prohlédnout celé území, již jeho bratříček utekl svým vlastním směrem, ke keříku, který ho na pohled zaujal. ,,Nevím.“ odpověděl stručně, nemaje jistotu v tom, jestli byl dobrý nápad se schovávat přímo mezi ty zvláštní větvičky. Co když se tam schovával nějaký bubák? Narozdíl od Gabriela se sám nehrnul do nových míst po hlavě, neměl na to takovou odvahu jako on. Vždyť on se nebojí snad ničeho! Když však usoudil, že keřík není nebezpečný, přihrnul se k němu, aby ty bobulky okusil. ,,Je to dobré?“ optal se ho ještě předtím, než si nakonec také pochutnal. Prvně se mu do tlamičky dostala zvláštní, trochu kyselá chuť, avšak po chvíli mu začaly chutnat.
„Třeba tu nějakou budou!“ nadšeně se ozval, sledujíce, jestli tu nebudou nějaké další... jen aby je Gabko nesnědl jako první!

//Úkryt Zlaté smečky

Jen co se Theron nakonec uráčel nakonec vstát a o něco později dokonce běžet nahned k východu, aby mohl bráškovi utéct, zničehonic se zastavil, aby si uvědomil jednu zcela důležitou věc... Rodiče! Málem by zapomněl na to, jak maminka, tatínek a jejich sestra ještě stále spali, a rozhodně nebyl dobrý nápad je budit hlasitým pokykováním. To by ještě dopadlo, kdyby zjistili, že jejich dvě dítka utíkají pryč. Nakonec se tedy držel svého bratříčka, zatímco kráčel pomaličku tak, aby nikoho nevyrušil ze spánku.
„To zní jako plán! Musíme to tu celé prozkoumat!“ přikývl k jeho slovům zvesela, jen co byli trochu dále od rodinky. I když spánek pro něj byl jednou z oblíbených činností, i takový průzkum nových míst byl něco, co by jen tak nemohl odmítnout. Přec jen, tolik toho mohl zažít. Ač tedy setkávání nových vlků již neznělo tak lákavě - možná měl však Gabriel pravdu. Třeba bylo lepší všechny poznat trochu blíže, když už byl součástí smečky.

Jeho zamračený pohled nezmizel ani poté, co si uvědomil, odkud se ta bolest vzala, místo toho jen mlčky hleděl na to, jak Gabriel držel s jiskřičkami v očích jeho ocásek. Vždyť on chtěl ještě spát! A navíc ho nikdo ve snech alespoň neotravoval s tím, že si chtěl pořád hrát. Však i přes svoji touhu zavřít svá očka opět si lehnou na tu kamenitou zem, si jen těžce povzdechl – pochopil, že teď už se klidu už jen tak nedočká, hlavně pokud tu měl svého brášku. Jaká to škoda.
„Fajn fajn, půjdu s tebou ven, vyhráls.“ zamrzal poraženě, zatímco jeho naštvaná tvářička v mžiku zmizela – jen co Gabriel přestal poskakovat kolem něj pořádně protáhl své ztuhlé tělíčko, než již skutečně probuzený věnoval svému sourozenci veškerou svoji pozornost. „Tak, můžeme?“ vyzývavě před něj poskočil, než se naň zazubil a začal pelášit nahned pryč k východu – když už musí ven, tak ať je to pořádná švanda!

//Zlatá smečka

Stočený v klubíčku si Theronek pochrupkával v noře, zatímco byl ponořen do své říše snů, ze které nyní nehodlal utíkat pryč… proč by také měl? Ta dlouhá cesta ho unavila natolik, že bylo až na místě, aby si odpočinul. Navíc, bylo mu dobře, měl totiž všechno, co jako každé vlče potřeboval – svoji milovanou rodinku a také dost tepla.
Pamatoval si jaký to byl pocit, když prvně spatřil ten obrovský les, který měl být jeho domovem – to zlaté listí, které se v paprscích slunce třpytilo, nebo snad i tráva, po které si běhal. Bylo tam toho tolik! Měl pocit, jako kdyby tam byl zpátky, zatímco si kolem něj poletovali barevní motýlci a…
„Auu!“ vyštěkl nahlas, zatímco do jeho ocásku projela nepříjemná bolest, která ho tak vyrušila ze snění. Na nic nečekal a škubl sebou, sledujíce hlavičkou, co se kolem něj dělo – než se mu dostal pohled na jeho brášku, který si zvesela držel jeho chvost v tlamičce. Tak to teda ne! „Gabi, pusť to!“ zamračil se na něj, čekajíce, zdali ho bráška poslechne.