Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Zlatý les

Najednou měl pocit, jako kdyby již prošel celičký svět – jen co se celá rodinka odebrala do nory, která však nebyla ničím zcela zajímavá, ozvalo se z něj zdlouhavé zívnutí. Ke slovům otce jasně přikývl, avšak už vůbec nic neříkal – jen co se celá rodina odebrala do jednoho již určeného kouta, opět si zívnul, než padl na zem ke svým sourozencům. Již bylo načase nechat své nožky, aby si po té cestě trochu odpočinuly, neboť již tak toho na něj bylo dost. To však neznamenalo, že si dnešní výlet neužil – naopak byl neskutečně rád za to, kolik nového toho byl schopen spatřit. Avšak bylo to všechno? Nebylo tu toho ještě více? Otázky v hlavičce sice měl, avšak teď nebyl čas na to, aby vyzvídal o všem možném, co ho mohlo napadnout – i proto nakonec zavřel svá očka, aby si mohl opět snít o tom, na co během této dlouhé výpravy narazil. Konečně byl spokojený.

//Úpatí

Již jen nyní, co se procházel po té zlatavé trávě, se ve tváři maličkého vlka nedalo zpozorovat nic jiného než jen nadšení a malé jiskřičky v očích, značící, že byl z onoho místa naprosto unešený. A kdo by se mu divil! Bylo to snad jako, kdyby vstoupil do úplně jiného světa! Těch všemožných barviček a pachů a.... prostě všeho! Trvalo mu však chviličku, než tohle všechno dokázal zpracovat – zastavil se na místě, aby se mu nezamotaly jeho dlouhé packy pod sebe a aby tak nespadl na čumáček, zatímco se tak užasle rozhlížel okolo sebe. Jeho tlamička byla natolik otevřená, že mu div nespadla – sám tomu vlastně nemohl uvěřit. Tohle byl jeho domov.
Svého tatínka poslouchal jak se dalo, i když to bylo těžké, jak se ztrácel v té kráse – pochopil však, že tohle místo bude rozhodně dobré si zapamatovat, což jistě nebude tak těžké. Nakonec se tedy rozhodl konečně pokračovat v cestě dál a nestát jen tak místě, následujíce svoji maminku s tatínkem.

//Úkryt Zlaté smečky

Se vší nedočkavostí se hrnul pospolu s Gabrielem kupředu, nemaje žádné obavy z toho, co by ho mohlo venku čekat – vždyť tu byl zavřený už tak moc dlouhou dobu! Již bylo načase, aby poznal i ten svět, který si naň tak pomaličku vyčkával. S jasnou radostí v jeho modravých očkách tedy vyběhl za svým bratříčkem, jako kdyby s ním zápasil o to, kdo se jako první postaví tomu novému světu – sic tento závod nakonec ani nevyhrál, z jeskyně se i tak vydral poměrně rychle. První, co však potkal na své cestě do nového světa bylo světlo – opravdu velké a natolik ostré, že až musel zavřít svá očka na nějakou dobu. Nicméně oslepnutý nezůstal dlouho, po chvíli si nakonec zvykl natolik, že své oči rozlepil, a dostal tak pohled na tu rozlehlou okolní krajinu. Taková krása! Nezůstal však stát na tom jednom samém dlouho – jen co se rodinka rozešla, rozběhl se nemotorně za nima, aby se co nejrychleji doběhl. Nemohl si přece ujít to, co na něj čekalo dále!

//Zlatý les

Čas uměl být skutečně někdy až přespříliš rychlý… tak moc rychlý, že si to ani jeden za tu celou dobu uvědomit. To platilo i v případě mladičkého Therona, který zrovna znuděně polehával v této tmavé jeskyňce, kde i vlastně jeho život začal – o to více jistě muselo být k podivení, jak zde těch pár měsíců se svými sourozenci (a hlavně se svým poněkud zlobivým bratříčkem) přežil. Všechna vlčata totiž rostla jako z vody a jejich touha po tom objevovat čím dál více byla neúprosná, což se ale k jejich štěstí mělo nyní změnit.
Otočil se za hlasem, ve kterém nahned poznal svého tatínka, což mu nahned zvedlo pozornost, než nastražil svá ouška – trvalo mu to, než nakonec především podle Gabrielovo slůvek pochopil, že dnešek by mohl být tím dnem, kdy konečně spatří světlo světa, a taková novina se rozhodně nesměla obejít bez hlasitého zajásání. „Ven, ven!“ přidal se k bráškovi bez jakéhokoliv přemýšlení, zatímco si občasně povyskočil na místě. Dokonce i poznámka o tom, že si mohl najít další kamarády, ho velice nadchla – bylo fajn si rozhodně najít někoho dalšího, kdo by ho možná neustále nešikanoval… i když, Gabriela měl pořád velice rád.

Jak dlouho tomu bylo, co se na tento svět narodilo malé cosi? Jistě tomu nebylo být mnoho času – přec jen jediné, co tohle maličké vlčátko umělo, bylo tulit se ke svým sourozencům a neustále plynout ve své říši snů… jenže s tím i utíkal čas a Theron se postupně z maličké hromádky stával už o něco větším vlčetem, které již brzy mohlo poznat něco více než jen zdejší noru.
A jako vždy, během jednoho krásně teplého odpoledne stále Theronek pospával na svém místě, natisknutý k hnědavé srsti maminky, díky které měl dostatek teplíčka zajištěné. Trvalo mu poněkud dlouho, než rozlepil obě svá očka, díky čemuž se mohl rozhlédnout po celé místnosti – tatínka tu neviděl, což v něm částečně probudilo nejistotu, i proto s maličkým kníknutím se podíval po své hnědavé mamince, která téže nevypadala, že by nyní byla vzhůru. Co to s ní jen bylo? A tak místo toho, aby se opět v klidu usnul, se rozhodl pro přesný opak. Pomaličku se zvedl ze země, zatímco se snažil nemotorně přejít přes svého bratříčka tak, aby si mohl za svojí oběť vybrat maminčin huňatý ocásek, který se mu dostal do pohledu. Třeba mě pak maminka uvidí! I proto i proto chvíli jen tak na místě pozoroval, než se zničehonic vrhnul právě na oháňku, kterou dostal do své tlamičky. Ha! A už tě mám!