Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Neznámý s vozíčkem mě opravdu zajímal, přesto Wyian trval na tom, že já ho nepotřebuji. To ale konec konců bylo na mě a já bych ho ráda někdy navštívila. Noir se zdál, že o vlkovi věděl víc než mladý černobílý vlček. Stočila jsem pohled tedy na něj. "Ano! Noir má pravdu," uznale jsem na něj mrkla a spokojeně pohodila ocasem. Wyian se snažil lichotit, což mi dělalo dobře, nebudu lhát, ale Noir se zdál, že mi rozumí o krapet víc než Wyian. "Nu. Je to hodně zajímavý vlk. By mě také zajímalo, kde ty věcičky bere?" pokrčila jsem rameny a představovala si, co by tam tak všechno mohl mít. Třeba nějakou bobuli, díky které bych zase byla vyšší než stromy a opět bych mohla ovládat všechny elementy? To by bylo úžasné. Zastřihala jsem ušima, když Noir začal vyprávět, kde vlka najít. Z jeho odpovědi jsem moc nadšená nebyla. Musela jsem mít štěstí, abych na něj narazila a to se mi moc nelíbilo. Každopádně třeba jednou... "No teda. Ten fešný stříbrný kožich se mi líbí, odvedl skvělou práci," prohlédla jsem si ho a usmála se. Musela jsem opravdu uznat, že vypadal pěkně, přestože mu chybělo oko. Vypadalo to drsně. "Kde jsi o to oko vůbec přišel?" zajímala jsem se.
Přimhouřila jsem oči na Dail. "Co když nechceme hm? Já poslouchat tebe fakt nebudu," vysmála jsem se jí a zakroutila hlavou. "Spíš se vrhni na ten lov," uchechtla jsem se a obrátila se na Wyiana, kterého Dail zřejmě zastrašila. Nadzvedla jsem obočí. "To se jí bojíš? Pff, jsem myslela, že vydržíš víc," pokroutila jsem hlavou a koukala, jak mladý vlček odchází. Netušila jsem, co mu přelétlo přes čenich, ale bylo mi to asi fuk.

Amorek 2

Děsně mě zajímalo to, kdo je ten vlk s tím vozíčkem. Ani Dail o něm neslyšela, ale zřejmě tihle dva jej potkali. O to víc jsem chtěla vědět o co jde. Na Wyiana jsem se zazubila. "To sice možná ne, ale i tak bych ráda věděla, kdo je to a co dělá a tak. Čím víc toho budu vědět, tím lépe," mlaskla jsem a pohlédla na oba vlky s nadějí, že mi to objasní. "Barva? Krabička s překvapením? No páni. To zní zajímavě... Kde toho vlka mohu najít? Ráda bych se na něj podívala, třeba se mi tam něco bude líbit, nebo si upravím kožich," ušklíbla jsem se, ač jsem svou barvu měla ráda a cítila jsem se v ní dobře.
Opět se mi ozval žaludek, který se již nějakou chvíli dožadoval něčeho dobrého. "No já jsem připravena, můžeš se na to vrhnout, Dail," mrkla jsem na ni a pohlédla na vlky, kteří se zdáli být také připraveni na učení se lovu.
S úsměvem na tváři jsem se obrátila na Wyiana. "No, zvládla jsem to celé sama, to je pravda a už je to docela dlouho. No jak jsem říkala, asi tak tohle je druhá zima," zamyslela jsem se na chvíli. "A vůbec, co tě najednou popadlo, že ses rozmluvil," se zasmáním jsem do něj šťouchla tlapou. Celou dobu byl tichý, nic moc neřekl a najednou se do toho celkem pustil. Když se ale ozvala Dail, vrhla jsem po ni naštvaný pohled. Neměla jsem o lásce žádné tušení, ale jistě narážela na Wyianovi lichotky. "Všímej si sebe," prskla jsem na ni.

Amorek 1

Na Dailina slova jsem jen mlčky pokrčila rameny. Ráda by svou sestru zase viděla, bylo to zvláštní, takový chtíč já nikdy nepocítila a asi už ani nepocítím. Ne že by mi to scházelo, za tu dobu jsem se dokázala o sebe postarat bez rodiny, tak nač ji mít? Nezdálo se, že by po mě někdo za tu dobu pátral, tím tedy myslím rodiče. Sourozenci na tom museli být dost podobně jaká já. Proč si vůbec dělali vlčata, když se na nás následně z vysoka vykašlali? Zakroutila jsem nechápavě hlavou a odfrkla si.
Zamávala jsem oháňkou, když se Dail rozhoupala k tomu lovu. Zazubila jsem se a přikývla. Neměla jsem potřebu ji sledovat, chtěla jsem jen tu kořist a zahnat tím můj hlad, který se začínal projevovat hlasitým kručením. "Určitě nemáme, můžeš nám to předvést," ušklíbla jsem se a posadila se na zem, zatímco se Dail rozhodla nám ukázat její zkušenosti s lovem.
Hlavu jsem natočila k Noirovi. "Vlk s vozíčkem? Kdo to je?" nic mi to neříkalo, ale upoutalo to mou pozornost natolik, že jsem potřebovala vědět všechny informace o tomhle vlčkovi. Náhle jsem zaslechla své jméno a otočila se k Wyianovi, který jej vyřkl. "Hm?" zastříhala jsem ušima. "Opravdu? No, asi to tak bude!" zasmála jsem se a nadmula se pýchou. Líbilo se mi to, tohle bych mohla poslouchat asi pořád. Mohlo by mě to vůbec omrzet? "Tak tedy bohyně Corinne, dík Wyiane," laškovně jsem na něj zamrkala a prohlédla si jej. Sic byl mladší než já, ale chovat se uměl... tedy teď mu to šlo, předtím byl dost tichý a i mrzutý, asi s potřeboval oddáchnout.

<--- Severní hory přes Dračí průsmyk

Noir potvrdil jméno, které jsem mu dala, ač nevěděl, že doopravdy patří mně, ale ne nějaké cizí vlčici, kterou jsem 'potkala'. Znejistila jsem, ač jsem to na sobě nedala znát. Přemítala jsem nad tím, zda mu svěřit mé opravdové jméno. I dle popisu by to sedělo, ale co když je to pouhopouhá náhoda a jeho sestra je někde pryč, někde se toulá a já jsem jen vrstevnice, která je mu věkem blízká a shodou okolností se podobám i zbarvením. To přeci bylo možné, ne? Jeho bratr měl být dle popisu také černý. Já si tohle již nepamatovala, ač jsem vlk podobně v mém věku potkala, když jsem narazila i na Wissfeoha. Ale takový nezdvořák jistě nemohl být se mnou nějak spřízněný. Stále jsem ale váhala, zda mu mám říct mé jméno Zařekla jsem se, že mé pravé jméno bude znát ten, kdo si ho zaslouží znát. Noir mi byl sympatický po všech stránkách, ale že bych řekla, že mu důvěřuji? To ne. Na to jsme se znali příliš krátce. Třeba později... Chtěla jsem být opatrná , nic víc.
"Vyrůstat bez rodiny? Já nevím, přijde mi to úplně normální. Ono když se tak už narodíš, nebude ti to připadat divné," pokrčila jsem rameny a pohlédla na Dail, která naopak v rodině vyrůstala a to pro mne bylo zase nezvyklé, jako pro ni vyrůstat bez rodiny. "Přesně tak. To se mi líbí taky, hranice nepotřebuji a jestli? Tak si je stanovím sama," vypnula jsem pyšně hruď a mávla ocasem ze strany na stranu. Pro změnu Wyian rodinu měl, ale moc si je nepamatuje. "Zajímavé. My s Noirem jsme rodinu nikdy nepoznali. Tady Dail v ní vyrůstala a ty rodinu máš, jen si ji nepamatuješ. Pestré," pronesla jsem zamyšleně a pohlédla na všechny. Ještě tu byla možnost mít mrtvou rodinu, což pro mě vlastně byla i ta má, kterou jsem (ne)měla.
Koukla jsem na Noira a s úsměvem přikývla. "Ah ano... Velká zábava, ale pominulo to a nevím proč. Bylo to jako z čistého nebe. Vyrostla jsem a měla tyhle schopnosti, ale náhle zase zmizely a po mě zbyla spoušť, kterou jsem tam udělala," zazubila jsem se.
Čeho jsem chtěla docílit, tak to jsem i docílila. Dail přistoupila na lov, který nám ukáže a přiučí nás něčeho nového, zatímco ji budeme sledovat a pak se ještě najíme. Rozhodně můj plán nebyl proto, abych se něco naučila, ale abych se najedla. Lov jsem upřímně zatím nikdy nepotřebovala, dokázala jsem se postarat tímhle způsobem, který mi byl milejší. "Dail... Vůbec nevadí, já se ráda podívám, jak se to dělá, přece," mile jsem se na ni pousmála a pak opět pohlédla na dva vlčky. "Nemáte zač, hoši," laškovně jsem na oba dva mrkla a posadil se na zem. Mezitím se tu objevil Amorek, kterého jsem si vůbec nevšimla, mou pozornost teď měl Dailin lov a na potravu, na kterou jsem se nejvíc těšila.

<--- Rokle přes Ostříž

Spíše z legrace jsem vypustila myšlenku, že bychom s Noirem mohli být příbuzní. On se toho chytil, a dokonce připustil, že by to mohlo být možné, jen mu nesedělo mé jméno. Nevím proč, ale nějak jsem nikdy neříkala své pravé jméno na potkání. Všem jsem se představovala jako Corinne a své pravé jméno jsem se rozhodla říkat jen těm, kteří se o to zaslouží, což doposud nikdo nebyl. Noir začal říkat jména, která by měla být má. Netrefil se, avšak Tahia byla ke všemu nejblíže. Přemýšlela jsem, zda mu mé opravdové jméno svěřit či nikoli. Neznala jsem jej a ač byla možnost, že je to můj bratr, nebyla jsem si jistá, zda rodinu vlastně chci. "Jo? Já Potkala vlčici... Jmenovala se Thia," pronesla jsem a vyčkávala na jeho reakci. Nechtěla jsem se hned prozrazovat, vlastně jsem znervózněla. Mohla jsem opravdu nevědomky najít bratra? Jak jsem k tomu měla vůbec přistoupit? Ne... Určitě je to jen náhoda! Ohledně rodiny jsme se shodli. "Přesně tak. Zvykla jsem si být sama," pokrčila jsem rameny.
Otočila jsem se na Dail. "Jo? No vidíš, ale ty jsi říkala, že jsi v rodině vyrůstala. Já ne, ani Noir a Wyiane? Ty jsi poznal rodinu, než tě unesli?" obrátila jsem se při otázce na mladšího vlčka.
Hranice... Jo to mi opravdu nic neříkalo. Nikdo mi je nikdy nestanovil a já sama sobě taky vlastně ne, ne vědomě. "Ne. Já hranice nechci. Chci si dělat co chci a nepotřebuji, aby mi někdo říkal, kam až můžu zajít nebo ne," odfrkla jsem si nespokojeně a na Dail se mírně zamračila. Za to Noir měl lepší názor. Minimálně ta první část věty. "Jo. Já chci být Chaosan a ti asi teda hranice nemaj," bylo by fajn, kdyby to byla pravda a kdyby ne? Kdo říká, že někoho musím poslouchat?
"Ah... Můj milý Wyiane. Jistě jsi prožil něco hoodně zajímavého, ač jsi byl unesený. Neříkej mi, že ne," zakroutila jsem hlavou. Přece musel mít nějaký zajímavý zážitek, ne? Určitě jen někde nebyl a přežíval, to mi nesedělo. Jenže já neměla o věznění žádnou představu. Střihla jsem uchem a opět pohlédla na vlčka. "Jistě. Mé krásné pozadí... Nic jiného si o něm také nemyslím," ušklíbla jsem se. Vlastně jsem zjistila, že se mi takové lichotky líbí. Já sama sebe měla ráda a měla jsem ráda, když mě někdo respektoval a udělal to, co jsem po něm chtěla, ale lichotky jako takové se mi dostalo prvně od Noira a teď i od Wyiana musela jsem uznat, že to byl příjemný pocit.
Lov. To bylo také velice pěkné téma a já se už těšila, až něco sním. Wyian kápl na to, kdo to vlastně uloví. To byla dobrá otázka. Šibalsky jsem se na vlky podívala. "No. Já mám návrh... Vy tedy lovit moc neumíte a mě to taky nikdo vlastně neučil. Tady Dail je z nás nejstarší, má hodně zkušeností. Myslím,že by nám mohla ulovit ona? Mohli bychom to aspoň odkoukat, jak se to dělá? Dail, souhlasíš?" mile jsem se na ni pousmála a na Noira s Wyianem mrkla.
Magie? "Mám oheň... A jednou se mi stalo, že jsem se zvětšila, byla jsem větší než stromy a ovládala jsem oheň, vodu, vzduch a tak," horlivě jsem se pustila do vypravování. "To kdybyste viděli... Podpálila jsem celý lesík s ovocem a pak ho ještě zaplavila. Chudák Ásleif, která byla se mnou a nevěděla si rady," pobaveně jsem se pousmála nad touto vzpomínkou.

---> Luka přes Dračí průsmyk

<--- Červená louka přes Nejvyšší horu

V tuhle chvíli mě nejvíce zajímal Noir. Dail se nelíbilo mé popichování a Wyian mlčel a nic neříkal, tudíž pro mě nebyl zrovna zajímavým. Soucitně jsem přikyvovala na slova o rodinné záležitosti a dokonce jsem se nad tím i začala zamýšlet, že jsme toho měli hoodně společného, jako kdyby... "Co když jsme brácha se ségrou?" položila jsem otázku, ale zasmála jsem se, brala jsem to spíše jako srandu, ale někde tam v hloubi duše mi to dávalo smysl, ale asi jsem si to nechtěla přiznat, tak jsem to ani na povrch nepouštěla. "Já mám taky sourozence, ale nic o nich nevím," pokrčila jsem rameny. Nepamatovala jsem si je ani jejich jména, nic. Zdálo se ale, že Noira tahle konverzace rozvášnila a asi ne zrovna v dobrém slova smyslu. Zazubila jsem se a dloubla do něj čumákem. "Kašli na ně," poradila jsem. Já nikdy nad rodinou moc nepřemýšlela a jak se mi žilo hned lépe.
Otočila jsem hlavu na Dail a zasmála se. "Hranice? O jakých hranicích to mluvíš? Já žádné nemám," zakroutila jsem hlavou. V tomhle jsem byla asi dost nevzdělaná a nebrala to vůbec na velkou váhu. Nikdo mi nikdy žádné hranice nestanovil, takže mi to ani nic neříkalo. "Jak bychom si měli něco takového pamatovat, když jsme byli malí? Ty si taky z toho období nic moc pamatovat nebudeš," zamračila jsem se.
Tentokrát má pozornost směřovala na černobílého mladého vlčka. Přiskočila jsem k němu a šťouchla do něj hravě čumákem. "Nemrač se! Je přece pěkný den, máš tu pěknou společnost," usmála jsem se. "A vůbec, máme ještě ke všemu v plánu jídlo, další věc, kvůli čemu být nadšený, ne," zakroutila jsem hlavou, já jsem měla třeba radost, že zase naplním svůj žaludek. I Noir se přidal do povzbuzování Wyiana a já jen přikývla.

---> Severní hory přes Ostříží zrak

Musela jsem se smát nad rozhořčením Dail. "Ale prosím tě. Nehněvej se. Nemáš ráda sranda a ještě na tvůj účet? Neříkej, že jsi takový suchar," zavrtěla jsem stála pobaveně hlavou. To si jako ze sebe neuměla udělat srandu? A hned ještě vrčela, to byla už fakt tak stará?
Hlavu jsem stočila k Noirovi. Taky neměl rodinu, taky mu zmizela stejně jako mě. Bylo to smutné. To tu rodiče svá vlčata běžně opouštěla? Byl to snad nějaký trend? Možná, kdo ví. "Možná, nevím. Byla zima a vím, že jsem v noře měla sourozence, ale nevím kolik a jak vypadají a jak se jmenují, ale vím, že jsem se tam s někým tlačila. Máma se nám moc nevěnovala, skoro vůbec, jen tam prostě byla a čau a táta? Toho jsem snad ani neviděla, nevím. Já si z toho období moc nepamatuji," pokrčila jsem rameny. Vlastně jsem ani nevěděla, jak se moji rodiče jmenují, ale co... To mi vlastně bylo fuk, moje rodina mě moc nezajímá, nechali mě, tak proč bych se o ně měla zajímat?
"Jo, Wyiane, pojď s námi, jistě bude zábava, jestli Dail se bude ještě naštvávat ohledně šedin," dloubla jsem do něj čenichem a zazubila se. Ráda jsem provokovala, byla to vždycky sranda. Zřejmě jsem se líbila já Noirovi a on mě. Tedy ne že by mě překvapovalo, že bych se mu líbila, vždyť já se líbila i sama sobě! "Vždycky," vyplázla jsem laškovně jazyk a pohodila ocasem.
Vlk začal mluvit o nějaké Sasance, ale to mě příliš nezajímalo. Já chtěla vědět, kde je ten Chaos a potkat toho alfu. No jéje, ty jsi mi tedy chudáček. Hrůza hrůzoucí," zasmála jsem se na Wyiana, který neměl moc jak do konverzace přispět a ještě vytáhl svůj život, jak byl unesen a je chudáček. Pohlédla jsem na Dail. "Jo, narodili, ale jako malí, takže jak máme vědět o Chaosu, hm?" zamračila jsem se nad její poznámkou.
"Jo radši jdem a úlovek zní moc fajn," ještě když ho nebudu muset lovit! To znělo ještě mnohem lépe!

---> Rokle přes Nejvyšší horu

Když jsem zmínila místo mého narození, Noir zmínil, že se tam narodil také. Zamyšleně jsem na něj pohlédla. Nebyl mi povědomí a hlavně jsem ho tam nikdy neviděla. "Jo, minulou zimu," upřesnila jsem. "Nelámej si hlavu, já tě tam taky nikdy nepotkala, ale je pravda, že jsem se vytratila asi brzy, nevím," pokrčila jsem rameny. Moc jsem si to nepamatovala, ale rozhodně jsem měla u rodičů zůstat ještě chvíli, jenže byla nuda a vlastně se o mě nikdo nezajímal.
Dail se rozhněvala, když jsem zapochybovala o existenci Chaosu. Pobaveně jsem se ušklíbla. "Ale nevztekej se, ještě ti vyraší šedivej chlup," zasmála jsem se na její účet a máchla dlouhou oháňkou. Noir přitakal, že Chaos opravdu existuje, ale bylo zvláštní, že jsme nikoho nepotkali a ani ten Chaos jako takový. "Nevím, já upřímně o Chaosu nevím nic, než co mi řekla tady Dail," pokrčila jsem rameny. Zajít? To neznělo vůbec špatně. "Jo, to zní jako dobrý nápad," odsouhlasila jsem a pohlédla na Dail s čenobílým vlčkem, na kterého jsem laškovně mrkla.
Líbil se mi sarkasmus v hlase Noira. Zaujatě jsem jej pozorovala, zatímco mluvil k mé společnici. "Líbíš se mi," pronesla jsem směrem k vlkovi a ušklíbla se. Byl to sympaťák a dokázal si otevřít tlamu na ostatní jako já. "Prrr... ty jsi synem alfy, který to kdysi vedl, jo?" zadumaně jsem si ho prohlédla, přičemž se mi zalíbil ještě víc. "Ale nic si z toho nedělej, můj papá taky asi zdrhl, nikdy jsem ho pořádně nepoznala," zamručela jsem. MOžná kdybych o téhle situaci více přemýšlela, možná by mě napadla jistá spojitost o mně a Noirovi, ale moc jsem se nad tím zase nepozastavovala.
Na jeho další slova jsem přikývla. "Hej ty... Wyiane. Co jsi tak potichu? Ztratil si jazyk?" zasmála jsem se pobaveně, byl příliš tichý, snad jsem nikoho tak tichého ještě nepoznala.

Na Dailina slova jsem jen tiše přikývla. Momentálně mi to nepřišlo důležité, důležitější byl Chaos a informace, které jsme sháněly. A naštěstí jsme narazili na vlky s tím, že jeden o Chaosu slyšel Rozhodně by se nám nějaké info hodilo, ač jsem byla rozhodnutá, že do něj chci určitě patřit.
Mladší vlk o Chaosu nic nevěděl, tudíž jsem si jej nijak závratně nevšímala, spíš mě zaujal ten starší, který naznačil, že o Chaosu možná něco ví. Našpicovala jsem uši a doufala, že nám poví něco užitečného. Vlk se představil jako Noir, povědomé mi to nebylo. "Teší mě, Noire," ušklíbla jsem se a sjela toho druhého pohledem, ten se ani nepředstavil, lehce jsem se zamračila.
S nadějí v očích jsem čekala super informace, které nám pomohou najít ten Chaos a dovedou nás za Scarem, kterého jsem pro moje přijetí musela najít. Bohužel z vlka nic užitečného nevypadlo. Nespokojeně jsem zamručela. "Hm, pěkný, že ses tam narodil. Já se třeba taky narodila u vodopádů a to nikoho nezajímá. Nu, taky jste nám tedy moc nepomohli," zavrtěla jsem hlavou. "Existuje vůbec ten Chaos? Ten hnědý nic neřekl, tenhle ten tvůj kámoš nic neví a ani ty nemáš tucha," zamračila jsem se a koukla na Dail. "Nevymyslela sis to?" nadzvedla jsem tázavě obočí. Nedávalo to vůbec smysl. Chodíme tu, na nikoho s informacemi jsem nenarazily a ani na Scara jsme nenarazily

Poslouchala jsem Dailina slova o rodině a co mi může poskytnout. Zaujatě jsem přikyvovala a nakonec hlasitě mlaskla. "To zní asi hezky? Zajímavě? Nevím," pokrčila jsem nakonec rameny a moc se nevyjadřovala. Neměla jsem moc co říct o tématu rodina, vzhledem k tomu, že jsem žádnou vlastně neměla. Mořský koník zněl mnohem zajímavěji. "No ty jo, a jak se můžu tím mořským koníkem stát, nebo jak ses ním stala ty?" bylo by zajímavé prozkoumat tajemství pod vodou, ale takhle ve vlčím těle jsem to moc nemohla.
Naštěstí se nám podařilo narazit na další vlky, kteří by snad mohli být hovornější než ten hnědý předtím. Přešla jsem hned k věci, jenže ten mladší se spíš chtěl seznamovat a ani nic nevěděl a ten starší možná prý věděl. Nadzvedla jsem obočí a přistoupila k němu. "Opravdu? A mohl bys být tak hodný a říct nám něco? Jeden nezdvořák si hrál na tajemného a nebo to byl lhář," pokrčila jsem rameny a posadila se. Mezitím jsem koukla na mladšího vlčka. "Corinne," odpověděla jsem jednoduše a pohlédla i na Dail. "Možná nám něco řekne, hm," zamrkala jsem na ni. "Ráda bych k Chaosu patřila jako tady Dail, jenže ani jedna nic moc nevíme, tak hledáme hodné duše, které by nám, nebohým vlčicím, mohly poradit," ušklíbla jsem se a nohy si omotala ocasem.

<--- Sněžné Tesáky

Podařilo se nám úspěšně přemístit z hor na tu louku. Zazubila jsem se a protáhla se. "A jsme tu zas," mlaskla jsem a pohlédla na Dail, která mě následovala. Jak jsem hádala, o béžovou se rodiče starali. Měla štěstí, že je měla, avšak já je pořádně nikdy nepoznala, tudíž jsem ani nevěděla, jaké to je mít rodiče, natož jaké je, když by se o mě starali. "Tak to máš asi dobrý," pokrčila jsem rameny. Nemohla jsem závidět něco, co jsem sama neznala. "A jaký to je mít rodiče a sourozence?" zeptala jsem se zvědavě. Zajímalo mě to, jaké to je a zrovna ona mi to mohl povyprávět.
Zajímaly mě ty podivnosti, které se tu děly. Musela jsem uznat, že to co se jí stalo, bylo opravdu zvláštní, ale zároveň zajímavé. "Ne. Co je mořský koník?" přimhouřila jsem očka, nedokázala jsem si nic pod tím představit. Bylo to prý něco ve vodě. "Mně? Jo. Je tu už dávněji, ale byla jsem strašně veliká, vyšší než stromy a měla jsem všechny magie a tak trochu jsem popálila lesík a pak ho spláchla vodou," zahihňala jsem se při vzpomínce na Ásleif, která chudinka nevěděla, co má dělat.
Brzy mě však upoutaly cizí pachy. Zavrtěla jsem ocasem a pohlédla na Dail. "Cítíš? Někdo tu je. Třeba budou o Chaosu něco vědět," nakonec nebyl špatný nápad se vracet odkud jsme přišly. Následovala jsem pachy a brzy jsem viděla dva černobílé vlky. Vypadali jako sourozenci, ale ten jeden byl větší."Ahoj hoši," broukla jsem k nim s úsměvem. "Jako... nechci rušit jo, ale nevíte něco o Chaosu?" přešla jsem rovnou k věci.

<--- Vlčí jezero

Vypnula jsem hrdě hruď. "Já vím, už v tak mladém věku dokázat tohle? No jistě že je to obdivuhodné," olízla jsem si tlamu a pohlédla na Dail. "Hádám teda, že o tebe se starali rodiče, což," přeměřila jsem si ji pohledem. Hádala jsem, že ano když se tak divila.
Divný věci? No když si vzpomenu na to, když jsem byla vyšší než stromy, což divné bylo. Takže tady bud určitě divných věcí víc. "Jo? A co třeba za divné věci tady je? Co se ti stalo zvláštního?" začala jsem se zájmem vyzvídat. Na další její slova jsem jen kývla hlavou. Asi kecal a do Chaosu vůbec nepatřil, jen si myslel, že něco dostane a pak nám nic neřekne, protože tam nepatří, tudíž nic neví. Jo, to dávalo smysl. Dail souhlasila s cestou k portálu. Rozklusala jsem se k blyštící se věci, ze které jsme předtím vyšly. Nečekala jsem a přistoupila blíž.

---> Červená louka

<--- Zubří pláň

Zasmála jsem se nad překvapeným pohledem Dail, když jsem se zmínila, že jsem se starala sama o sebe. "Ne. Prostě se od mala starám sama o sebe," pokrčila jsem rameny a pyšně vypnula hruď. Líbilo se mi to její překvapení, určitě nečekala, že bych se snad měla starat sama o sebe a ještě jako mladá a nedospělá vlčice, přeci jsem měla jen něco přes rok.
Alfa byl prý v pohodě vlk, no to jsem se chtěla přesvědčit sama, jen by bylo dobré ho nejprve najít, což vypadalo, že chvíli bude trvat. "Jo Přijal tě do Chaosu, ale neřekl ti absolutně nic? Není ti to divný?" nadzvedla jsem obočí. Přijal jí, nic jí neřekl, takže teď tady se mnou hledá ostatní chaosany, aby jsme něco konečně věděly. To mi nějak nesedělo. "Ale tenhleten neřekl nic, patří vůbec do toho Chaosu?" položila jsem spíše řečnickou otázku, Dail ho neznala, tak to ani nemohla vědět. "Jo, přesně ten," přikývla se a šla směrem, kdy by ten portál měl být.

---> Sněžné Tesáky

<--- Zubří pláň

Musela jsem s Dail souhlasit. Dokázaly jsme se o sebe postarat. Já sice ne přímo, ale vždycky jsem si to dokázala nějak zařídit a to se taky počítá! "Tak tak. Já se musela o sebe postarat už od malička, mám zkušenost," vypnula jsem pyšně hruď. Kdo se jen tak dokázal o sebe postarat a ještě malé vlče, hm? Já! Byla jsem skvělá a to mi nikdo neodpáře.
Alfa. Hm. Lákalo mě být v tom Chaosu, ale nebyla jsem si jistá, jak moc se mi bude líbit, když někdo bude nade mnou a bude mi říkat co mám a nemám dělat? Na to jsem nebyla zvyklá. Rodiče jsem v podstatě neznala, nevychovávali mě, takže jsem si dělala to, co jsem chtěla. Nikdy nikdo nade mnou neměl tu moc, aby mi rozkazoval. "Určitě," ušklíbla jsem se. "Přece by nás neposlal do háje, no ne?" zavrtěla jsem hlavou.
"To ne, ale zařídíme, aby mluvily. Přece někdo musí vědět něco víc a poví nám to. Proč by od sebe odháněli nové zájemce? To mi nedává smysl," nechápavě jsem zamručela a šla dál. Došly jsme na pláň, kde jsem nikoho neviděla a ani necítila. "Tady nikdo není. Co kdybychom pomalu šly k té věci, co nás sem přenesla, hm?" moc jsem na její odpověď nečekala a rozešla se dál.

---> Vlčí jezero

Vlk nás prostě prostě začal ignorovat, nebo se jeho mysl zasekla. Odfrkla jsem si a přimhouřila oči. "Hej ty. Vnímáš?" mlaskla jsem nespokojeně a pohlédla na Dail, který se jí moc nelíbil. "Jo. Má pravdu. Když se nechceš podělit, neděl se. My si dokážeme poradit i bez tebe, abys věděl," vyplázla jsem na něj jazyka pohlédla na Dail. "Určitě narazíme na někoho lepšího," mrkla jsem na ni a protáhla se. Nebavilo mě to tu už. Nejraději bych zase šla dál a třeba se nám poštěstí a narazíme na někoho sdílnějšího.
"Pravda. Nelov mu, ať se o sebe postará sám, když se rozhodl přestat mluvit. Asi jsem mu normálně vyrazila dech, že nenachází slov. Tak úžasná jsem," pyšně jsem vypnula hruď a rozhlížela se, kudy půjdeme. "Jistěže budu pro Chaos poklad, nic jiného si ani nemyslím. Teď ale pojďme pryč," řekla jsem rozhodně a rozešla se.

---> Zubří pláň