Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Na slova Dail jsem se jen kulišácky ušklíbla. Jistě kdyby se jí chtěla zbavit, dokázala bych si nějak poradit, jako se vším. Každopádně teď mě víc zajímal hnědej svítící vlk. Chtěla jsem informace ohledně toho Chaosu, znělo to jako zajímavé uskupení vlků, kam bych se možná mohla i hodit. Avšak nejdříve jsem o tom chtěla něco víc vědět. "Od bohů, jo?" nadzvedla jsem obočí a pobaveně se ušklíbla. Chtěla bych vidět, jak se bohové zaobírají nějakým vlkem a jen tak náhodou mu dají svítící cosi, ale nic jsem neříkala, můj výraz mluvil za vše.
Zamračila jsem se, když se vlk hlasitě rozesmál na můj návrh ohledně lovení. Co se mu na tom nelíbilo? Přeci se nemusel namáhat a nažral by se. "Jako... Neznám tě, ale neříkej mi, že by se ti nelíbilo, kdyby ses nemusel namáhat a tady Dail by ti to přinesla až přímo pod nos," mlaskla jsem a popošla k vlkovi o něco blíž. Jenže Dail se nenechala. "Dail... Já jsem ráda za cokoli a tady... Jak se vůbec jmenuješ? Ten určitě rád řekne, co by si dal," usmála jsem se. "Má jizvy, jistě jsou čerstvé a musí odpočívat a já? Já měla před tím fakt náročnou cestu a také bych potřebovala odpočinek... A ty jsi zkušená, určitě by ses o nás postarala, ne?" sladce jsem se na vlčici podívala a zamrkala rudýma očkama.
Hlavu jsem opět natočila na hnědého. "Z mé? Jen se na mě podívej," narovnala jsem se a pohodila dlouhým ocasem. "Co bys víc chtěl," zazubila jsem se na něj a posadila se, přičemž jsem si tlapy omotala kolem nohou. "Ne, nevíme. Ale já ti budu neskonale vděčná, když mi je řekneš. A vůbec, ráda bych se k Chaosu i přidala a ty, z toho budeš něco mít ne, když posílíš onen Chaos o dalšího člena," pověděla jsem a vyplázla na něj jazyk.

Lehce jsem odhalila tesáky. Nebyla jsem zvyklá na cizí doteky, hodně dlouho se mě nikdo nedotkl, naposledy možná tak matka, když jsem byla ještě slepá. Jak smutné. "Neboj se nic, když se tě budu chtít zbavit, věř mi, že to dokážu," zazubila jsem se a přitom zakoulela očima. "Za pár let, až budu v tvém věku, ty tu ani nebudeš," pobaveně jsem se zasmála. "Smrt si čeká na každýho, určitě, jojo," řekla jsem spíš pro sebe. Vlastně jsem se se smrtí vlka jsem se sice ještě nesetkala, ale třeba takového ušáka jsem mrtvého už viděla. Nebyla jsem naivní, to mě opustilo docela dávno, když jsem ztratila svou rodinu a zůstala na všechno sama.
Hleděla jsem na velkého hnědého vlka, kterému svítily znaky a to se mi líbilo. Přišla jsem k němu o kousek blíže. "Zajímavé, kde's je vzal?" optala jsem se a prohlédla si j ještě jednou. Dail mezitím odkývala má slova. Zastříhala jsem ušima, něco věděl a to upoutalo veškerou moji pozornost. "No, tak povídej," mlaskla jsem a posadila se, dlouhý ocas jsem omotala kolem tlapek a civěla na něj. Zamračila jsem se, když za to něco chtěl. Zamručela jsem a přemýšlela, co bychom mu mohly nabídnout. "No. Máš třeba hlad? Tady Dail by nám určitě něco ulovila, viď?" mrkla jsem na béžovou vlčici. "A vůbec... má společnost je odměna," napřímila jsem se a čenich pozvedla vzhůru.

Pobaveně jsem se ušklíbla. "Říkala jsem to, jsi stará... Ale to nevadí, zbude víc místa a jídla pro mladší," pokrčila jsem rameny. Upřímně mi jí ani nebylo líto, říkala jsem to, co mi prostě přišlo na jazyk a neměla jsem potřebu se za to zpětně omlouvat. "Hmm, divný, já si budu určitě pamatovat všechno," pohlédla jsem na ni pyšně. Proč bych si taky všechno nepamatovala, že? Přece nemohu všechno zapomenout, ani půlku prostě nic. Jen Dail se zdála, že nic neví a nic si nepamatuje, ale přeci jen byla aspoň trochu užitečná. "Aha a proč? Tomu nějak nerozumím," zatřásla jsem hlavou a kráčela dál.
Ucítila jsem pach a vlčici vedle mne také. Obě jsme se za ním vydaly a já už viděla hnědého vlka se zlatými znaky, které se mi moc líbily. "Chci se tě zeptat na Chaos. Víš o něm něco? Tady Dail sice něco ví, ale rozhodně mi moc nepomohla, tak se ptám tebe, Hnědý," řekla jsem to, co jsem potřebovala vědět a usadila se naproti hnědému a pohlédla na Dail, zda nechce něco dodat, ale přišlo mi, že jsem řekla to nejdůležitější, tudíž jsem od ní zrak zase odvrátila a upřela ho na hnědého vlka.

<--- Mlžné pláně

Z louky plné mlhy jsme se brzy dostal k zátoce, kterou jsem jako skoro všechno tady ještě neznala. Rozklusala jsem se k vodě, měla jsem poměrně už i žízeň, takže zátoka přišla akorát vhod. Smočila jsem tlamu ve vodě a hltavě pila studenou vodu. Zatřásla jsem hlavou, bylo to asi až příliš studené, ale co jsem vůbec měla čekat, že? Už bylo dost chladno a vypadalo to, že zima na sebe nenechá dlouho čekat. Vlastně jsem si tak uvědomila, že v zimě jsem se narodila a bude to moje druhá zima, co uvidím to studené a bílé. A taky uběhlo od první zimy tolik času a já nenarazila na rodiče a ani sourozence a ani ještě na ten Chaos, který jsme s Dail teď hledaly. Odfrkla jsem si a pohlédla na vlčici. "Asi jo," pokrčila jsem rameny a rozešla se podél pláže na druhou stranu.
"Nevím, ale ty určitě jsi stará," nakrčila jsem čenich, když jsem ji sjela pohledem. "Ty máš něco s pamětí ne? Vůbec nic se pořádně nepamatuješ," zavrtěla jsem podrážděně hlavou, ze všech otázek, na které jsem se ptala, věděla odpověď tak na třetinu nebo čtvrtinu z nich. "Počkej, počkej... Ty jsi s nima bojovala a chceš se teď k nim přidat? Nebo jak to je?" nakrčila jsem čelo nechápavě a to se mi už do čenichu dostal neznámý pach. Zbystřila jsem a rozešla se za ním. "Cítíš to taky? Třeba bude vědět o tom Chaosu," prohodila jsem přes rameno k vlčici a už pelášila.
Z dálky jsem viděla hnědého vlka, se zlatými pruhy. "Hej ty Hnědej!" hejkla jsem veselým hláskem a zastavila se u něj. "Ahoj, jdeš právě vhod," zazubila jsem se a sjela jej pohledem. Byl o dost vyšší jak já, ale za to vypadal fakt libově.

<--- Sněžné Tesáky

Pyšně jsem se usmála a zamávala oháňkou, rozhodně to znělo fajn a povzbudivě. "Rozhodně, toho se nemusíš bát, že bych se nepodělila," odfrkla jsem si a scházela z hor do nížin, které vypadaly ani nevím jak. Byla tam děsná mlha, přes kterou nebylo skoro nic vidět. "Zajímavé," prohodila jsem mezi řečí a sledovala cokoli zajímavého, co by se v mlze mohlo ukrývat. "By se ta mlha dala krájet," uchechtla jsem se nad tím, ale to zřejmě nebylo možné, nebo jsem minimálně nevěděla jak.
"Fakt jo? To jsi tak stará? Hm..." mlaskla jsem a ani si neuvědomovala, že má slova nebyla zrovna nejslušnější, ale přišlo mi to asi přirozené, tak jsem se nad tím ani nepozastavovala. "A jak se jmenoval?" optala jsem se opět. "Opravdu? A proč se to jiným vlkům nelíbí? Vždyť ten Chaos zní parádně, nechápu, co se těm vlkům na tom nelíbí," zakroutila jsem nechápavě hlavou mezitím, co jsme se prodíraly mlhou, přes kterou nebylo vidět ani pomalu na krok, takže jsem moc netušila kam ani jdeme.

---> Tichá zátoka

<--- Červená louka

Švihla jsem ocasem a pohlédla na béžovou. "Nevím, myslím, že by se to dalo projít, časem a já jsem ještě mladá a mám celý život před sebou, myslím, že to jednoho dne zvládnu!" zazubila jsem se spokojeně na Dail, nikdy jsem o sobě nepochybovala, tudíž to nebudu dělat ani teď.
"Mois Gris, říkáš? A jak to vůbec víš? Já to nikdy neslyšela," optala jsem se zvědavě a svráštěla čelo. Docela by mě to zajímalo, bylo to zvláštní jméno. Tak či ona, tady se mi zatím líbilo a měla jsem v plánu to tu celé prozkoumat a přidat se k tomu Chaosu, který mi byl sympatický a jistě tam bude jen a jen zábava, už i to jméno je zábavné, ne?
Ale to jsme už přišly k čemu si zajímavému, co mě pohltilo a já se objevila z ničeho nic v horách. "páni, tak to je cool," pronesla jsem nadšeně a rozhlédla se. Byly jsme úplně jinde. "Portál říkáš? To zní jako super věc. To se mi líbí. Je jich tu víc, než jen tenhle?" zeptala jsem se znovu a pohlédla na vlčici, která se skrz něj dostala za mnou. "Ještě aby!" pyšně jsem se ohradila a rozešla se dál, pryč z hor, které zas tak zajímavé nebyly kromě toho portálu.

---> Mlžné pláně

<--- Ostříží zrak přes Nejvyšší horu

Elegantně jsem kráčela vstříc chasou, mezitím jsem začala zjišťovat důležité a užitečné informace o tom, kde vlastně žiji. Nic moc jsem tu neznala, ač jsem už věděla, kudy se dostat domů. A i pár míst jsem viděla, ale určitě to nebylo všechno. "Hm, to zní fajn. Aaa... Takže trvá, než se to tu všechno projde. To budu mít co dělat. A vůbec. Mají ty ostrovy nějaké jméno? Nebo nemá, nemá ho neznáš?" vyptávala jsem se dál.
Brzy jsem prošly okolo opravdu vysokých hor, kde jsme se tedy nijak nezdržovaly. Ovšem dostaly jsme se na červenou louku, která byla pokrytá samými červenými květy. Pousmála jsem se a tlapkou hrábla do jednoho kvítku, ovšem u něj opadly všechny okvětní lístky. Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. "hele... co je to tam?" optala jsem se, když jsem v dáli viděla cosi blyštivého a zlatého. Rozklusala jsem se k tomu. "Páni, to vypadá fakt zajímavě," vykulila jsem očka. "Já vlastně ani nepochybuji o tom, že by mě nepřijal," pokrčila jsem rameny a přiblížila jsem se k né divné věci. Nestihla jsem ani se rozkoukat a ocitla jsem se zcela někde jinde.

---> Sněžné tesáky

<--- Luka přes Dračí průsmyk

Elegantně jsem se nesla směrem, kterým jsem sama vybrala. Netušila jsem vlastně kam jdu, ale tvářila jsem se že vím. Prošli jsem divnou uličkou mezi horami, kde jsem se víc nezdržovala a ani si nevšimla pachů, které tam bylo možné cítit, ale průsmyk byl poměrně rozlehlý a zřejmě jsme šly zcela na druhé straně, než byli vlci, kteří tam třeba už ani nebyli. Dostaly jsme se na další louku, která skoro uprostřed měla velikou díru, která vedla kdo ví kam. Zavrtěla jsem hlavou a se zaujetím jsem na útvar koukla. Bylo očividné, že jsem neviděla spoustu věcí.
Hlavu jsem stočila na Dail, která mi sdělovala další informace, které by se mi mohly hodit. "Jo? A jak to tady je veliké?" položila jsem otázku a lehce nadzvedla koutky do úsměvu. Allavanté mě vlastně ani nezajímala, spíše mě zaujal Scar, který celý Chaos měl vést. "Jo. Scara si asi budu pamatovat, ten mě teda může přijmout, jo?" položila jsem další otázku, která byla důležitější než ta předchozí.

---> Červená louka přes Nejvyšší horu

Nechala jsem vlčici jít dál, ale já rozhodně k Mostu opět nehodlala jít, prostě ne. Odfrkla jsem si a přemýšlela, zda chvíli vyčkat, zda se vrátí nebo jít po svých a hledat Chaos sama, ač jsem nevěděla kde a jak začít. Tak tedy jsem se posadila a čekala na Dail, která se otočila a vydala se zpátky za mnou. Spokojeně jsem se usmála a opět se zvedla na všechny čtyři. Protáhla jsem se a zazívala. Docela na mě šla únava, ale teď byl jasný plán - najít Chaos, pak se teprve bude spát.
Mlaskla jsem a rozhlédla se. "Co třeba tudy? Tam jsem ještě nebyla, tak bych to chtěla prozkoumat tam a třeba tam bude i ten jeden z Chaosanů nebo jak jim vlastně říkat," řekla jsem a rozešla jsem se tím vybraným směrem, který mířil k zajímavému útvaru mezi horami. "Fakt? A víš jak se jmenují a vypadají? Teda... Hádám že víš jak vypadají, když je znáš osobně, ale jména?" vyzvídala jsem dál a mířila k průsmyku. "Fakt jo? Tak to je skvělý," švihla jsem ocasem. Ten Chaos se mi líbil čím dál tím víc. Vlastnili celý ostrov, takže všechno může být můj domov.

---> Ostříží zrak přes Dračí průsmyk

<--- Křišťálové jezero

Stále jsem následovala vlčici, která mířil zcela stejným směrem, odkud jsem přišla s Wissfeohem. Nespokojeně jsem si odfrkla a zakroutila hlavou. Nelíbilo se mi, že bych snad měla opakovat zcela stejnou cestu, kterou jsem před nedávnem prošla. "Hele ty Dail," mlaskla jsem: "Nechceš to vzít jinudy? Já jsem odtud přišla a nikoho jsme nepotkali. Šla jsem s jedním vlkem od toho temného lesa přes most a nikdo tam nebyla a upřímně nechci chodit stejnou cestou, určitě najdeme i lepší možnost, ne?" nadhodila jsem a zastavila se.
"Hmm a víš vůbec jak takoví členi Chaosu vypadají? Já jen že... To se budeš ptát všech kolemjdoucích na to, zda jsou z Chaosu?" vyhrkla jsem, nezdálo se mi tohle jako dobrý plán, ač mě nic moc lepšího nenapadalo, ale určitě bych se všech kolem neptala na Chaos, to chce vymyslet něco jiného. "Hele a víš aspoň, kde sídlí? Kde mají nějaké území, kde ten Chaos přebývá?" zeptala jsem se, přestože jsem odpověď znala. "Tvoje slovo, dobře, ale jdeme jinudy," řekla jsem, spíše rozkázala a zastavila, odmítala jsem se vracet na ta stejná místa.

Docela mě zajímalo, čeho se vlčice bojí a čeho se vůbec vlk může bát. Opravdu mě nic nenapadalo, ničeho jsem se nebála a z ničeho jsem neměla strach, ačkoli je dost možné, že to časem přijde. "Jo? Tak to je... asi hezký? Hádám, nevím, jaké to je," pokrčila jsem rameny a olízla si tlamu. Já vlastně byla ráda, že se ničeho nebojím vzhledem k tomu, že to nikdo nemohl proti mě využít a to byla dost velká výhoda, za kterou jsem byla docela vděčná.
Větší pozornost měl však onen Chaos, o kterém vlčice začala mluvit a já o tom chtěla přirozeně vědět víc. Smečka. Zajímavé. Možná ten chaos nebude zase tak špatný, ne? Ještě když má tak cool jméno. "Jo... Takže vlastně nic nevíš, aha," odfrkla jsem si mrzutě. Doufala jsem, že se dozvím něco víc a ne že nic neví. "To abychom to teda šly zjistit," dodala jsem a rozešla se za Dail.

---> Luka

Přemýšlela jsem, čeho bych se tak měla bát. Ještě jsem se nedostala do situace, kde by se dělo něco, co by mi navodilo strach, tudíž jsem stále neměla ponětí, čeho se tak můžu bát. "Hm, to je možné, ale o ničem nevím. Ale když už jsme u toho, čeho se bojíš ty?" nadzvedla jsem koutky do ďábelského úsměvu a pohodila ocasem. Kdo ví, třeba se bála něčeho, co bych mohla využít ku svému prospěchu, ale třeba taky ne.
Zastříhala jsem ušima a na chvíli se zamyslela. "Ne, nehledala," pokrčila jsem rameny, neměla jsem ani moc důvod, když se mi nikdo nevěnoval, neměla jsem tedy k nim žádný vztah tudíž ani potřebu je hledat. Měla jsem i tušení, že mě nikdo ani nepostrádal, což jsem si osobně nebrala. Proč taky. Spíš mě zajímalo téma chaos, co vlčice nadhodila. "Ahááá, a smečka je?" vlastně jsem ani nevěděla, co smečka je, to mi taky nikdo nevysvětlil, všechno jsem si musela zjišťovat na vlastní tlapku ať se mi to líbilo nebo ne. Více mě zaujala další věta, kterou vlčice řekla. "Opravdu? A dle čeho soudíš? A co tam je za vlky?" vyzvídala jsem a přitom se usmívala. "No, asi klidně můžeme," pokrčila jsem rameny a vyčkávala. Nic jsem o tom nevěděla, tak jsem čekala na Dail, co má za plán.

Našpulila lehce uraženě tlamu, když ji z počátku nazvala malou. Sama se cítila už jako velká a i byla, přece jen měla skoro rok a ačkoli nebyla dobře živená a tím pádem, byla drobnější, než by být mohla, pořád bylo vidět, že se jedná o odrostlé vlče. "Čeho bych se bála?" nadhodila a zakroutila nechápavě hlavou. "No nevím, když jsem odtud odešla, byla tam máma a asi jeden sourozenec, ale je to dávno, tak nevím, jestli už neodešli," pokrčila rameny, jako kdyby to nic nebylo. Proč se vůbec všichni ptali na rodiče a proč je sama? Co jim do toho vůbec bylo? přece to byla soukromá Thiina věc, no ne?
Hrdě se pousmála na lichotku, kterou do vlčice dostala. "Díky a těší mě, Dail," zazubila se a zamávala oháňkou. S touhle vlčicí to rozhodně nebude těžké, jako třeba s Wissfeohem, který se jen tak nenechal omotat kolem tlapky.
Zastříhala ušima a mlaskla. O Chaosu nikdy neslyšela a ani nevěděla, co by to vůbec mělo být. "Nevím, co to je?" optala se zvědavě. Určitě to muselo být něco skvělého, když se jí Dail ptala, tak doufala, že se jí dostane nějaké zajímavé odpovědi.

Vlčice Thiu také pozdravila a ta jen zamávala ocasem ze strany na stranu. Byla ráda, že nakonec někoho našla a to nemusela chodit přes celé ostrovy. Měla opravdu štěstí a to se s ní v podstatě táhlo od té doby, co vytáhla tlapky z úkrytu, který teď nevěděla, kde přesně je. Jen tušila, že ze za vodopádem, ale to bylo tak všechno.
Zastříhala ušima a pohlédla vlčici do očí a jemně se zamračila. "Bydlím tu a ne nebojím se, proč bych se měla bát? Jsem přece velká už!" opravila vlčici, ale pak opět nasadila svůj andílkovský úsměv."A ty se tu bereš kde? A... Jmenuji se Corinne," představila se opět pod falešným jménem. AN nevěděla, jak ji tohle jméno napadlo, ale líbilo se jí to a ráda jej říkala. Nechtěla, aby všichni věděli, jaké je její skutečné jméno a to v tuhle chvíli věděli jen rodiče, kteří byli kdo ví kde.

<--- Nerovy vodopády

Prolezla škvírou vedle vodopádů a opět se zjevila před oním jezerem, kde prvně potkala Áseif a tím byla započata její výprava kolem "světa". Musela uznat, že to byla dlouhá doba, co byla fuč a tak vnitřně doufala, že najde svou rodinu, která o ní neměla zřejmě zájem a ona si na to vlastně zvykla, že jí to bylo jedno, alespoň to tak tvrdila a vnímala, ale opravdu v hloubi její duše by je ráda potkala.
Tiše jsi Thia kráčela k jezeru, kde si kecla a sledovala ryby, které si tam v klidu plavaly. Nadzvedla koutky a bez váhání hupsla do vody. Náhle si uvědomila, že vlastně nikdy neplavala a tak jen vykulila očka a začala instinktivně mávat tlapama, až našla styl, který jí udržel nad hladinou, aniž by se utopila. Vzhledem k tomu, že nebylo kdo ví jaké teplo, tak se rozhodla vylézt. Oklepala se a na jezero se nepřjemně zamračila. Kecla si na zadek, začenichala a k jejímu štěstí cítila pach vlčice, kterou sice neznala, ale to Thie neadilo. Rozhlédla se a spatřila šedobéžovou vlčici, která šla směrem od jezera. Mladá strakatá vlčice se rozeběhla a zastavila se až u ní. "Zdravím," sladce se usmála a zamrkala rudými kukadly.