Příspěvky uživatele

Sledovala jsem veškeré dění kolem sebe. Byla jsem pro mě z nového světa děsně unešená. Má červená očka zářila a těkala z jednoho místa na druhé. "Proč nás sem rodiče nevzali dvíř," zakroutila jsem nechápavě hlavičkou a tlapkou jsem máchla do vody. "Vstudvý," vypískla jsem a uskočila od vody. Byl to pro mě nový jev, který se mi asi moc nelíbil. "Tfuj, tak vto se mi nevlíbí," vyplázla jsem naštvaně jazyk. Chtěla jsem ale jít dál, jenže to znamenalo jít blízko té studené vody, což se mi moc dvakrát nechtělo.
Brzy se tu objevila tmavě hnědá vlčice, kterou jsem překvapivě nikdy v životě neviděla. Usmívala se, což se mi líbilo. Zavrtěla jsem kratičkým ocáskem a přiskočila k vlčici. Neuvědomovala jsem si, že ne všichni vlci mohou být hodní. Já ani nikoho jiného, kromě rodičů a sourozenců neviděla, tudíž jsem s tím nebyla ani seznámena. "Ahvooj!" vypískla jsem nadšeně a kecla si na zadek jako vlčice. S nadšením jsem svou novou společnost sledovala.

<<< Podzemní doupě

Vyvalila jsem své drobné tělíčko ven, tedy ne tak docela. Pořád jsem byla mezi stěnami, ale tady něco svítilo a to se mi moc líbilo. "Co vto vje?" vyloudila jsem ze sebe a tlapičkami jsem se opřela o stěnu a přičichla k jednomu z křišťálů. Nijak to nevonělo, jen jsem cítila chlad od zdí. "Dá se vto vjíst?" vyřkla jsem otázku, ale odpovědi se mi nedostalo.
Malou tlapičkou jsem do svítící věci hrábla, ale opět se nic nestalo. Každopádně ty křišťálky se mi líbily, jen s nimi byla nuda a to já teď nechtěla. Rozešla jsem se k padající vodě, což mě opět zase zaujalo. Ťapkala jsem si k vodě a olízla si čenich. "Je to dobvý?" měla jsem tolik otázek, ale nikdo mi na ně nemohl odpovědět, protože jsem tady byla sama to se mi začínalo nelíbit. "Haloooo," křikla jsem do neznáma a přiblížila se k vodě. Bylo to zvláštní, jak ta voda odněkud padala dolů. "Odkud jsi a co jsi?" naklonil jsem hlavu na stranu a kecla si na zadek.

Převalila jsem se na bříško a roztáhla tlamičku a pořádně si zívla. Měla jsem tolik energie, že jsem se musela někde porozhlédnout. Začenichala jsem a porozhlédla se po naší jeskyni, kde jsem byla od mého narození a to mi přišlo docela dlouho. Zvedla jsem se na nožky a pohlédla na spící maminku a brášku. Můj druhý bráška tady nebyl, alespoň jsem jen neviděla. Zapatrala jsem očičkama a rozhodla se ho najít a zároveň prozkoumat zdejší okolí. Jelikož ti dva chrneli, tak jsem je nechtěla rušit, dokonce ani můj tatínek tady nebyl. Zdálo se mi to divné, že najednou oba dva nepovšimnutě zmizeli. "Já vás najdu,' zavřela jsem drobným ocáskem a rozcupitala jsem se pryč z mého domova.
Chvíli mi trvalo se z toho komplexu jeskyní dostat ven, ale přece jen se mi to nějakým způsobem podařilo, ačkoli bych teď zpátky asi netrefila.

>>> Nerovy vodopády

Stále mou pozornost poutal můj obří tatínek, na kterého jsem nepřestala zírat s nadšením. Byl tak veliký a připadal mi tak daleko ode mě, ale přitom stál přímo přede mnou. Mou malinkou tlamičku mi tlapkou zavřel a něco mu vyšlo z tlamy, čemuž jsem moc nerozuměla a maminka mu na to něco taky řekla. Já se jen nechápavě na oba rodiče podívala a pak se s nadšením vrhla na tatínkovu nohu, do které jsem se rozhodla zakousnout a z mé tlamičky vycházely zvláštní zvuky, stejně tak od mého brášky.
Druhý bráška mě šel zachránit před tatínkovou velkou tlapkou a já se jen na něj uculila. Šťouchla jsem ho do bříška a opět vydala zvláštní zvuky a opět útočila na tatínkovu nožku a doufala, že se můj bráška přidá do takové velké bitvy. Jak já si to užívala, víte jaká sranda to byla? Mé jehličky se zabodávaly do jeho tlapy, ale asi mu to moc nevadilo.
Jelikož mě to pak přestalo bavit, přesunula jsem se k jeho oháňce, po které jsem hned skočila a drobnými tlapkami do něj šťouchala a pak se do ocasu opět zakousla a snažila se vrčet. To bude moje večeře!

Řeknu vám, že prvních pár dní se dělo stále to stejné. Jídlo, spánek, občas nějaký pohyb. většinu času jsem byla nalepená u maminčinného bříška a u zdroje mléka. Občas jsem se zatoulala dál, než jsem třeba měla i v plánu, ale to mě brzy maminka přitáhla k sobě. Líbilo se mi tady.
Po pár dnech opakujícího se dne, jsem zazívala a najednou... Najednou jsem zaznamenala změnu. Viděla jsem. Vedle mě byli bráškové, kteří byli černě zbarvení, maminku, která byla zajímavá, taková do fialova a měla divné věci kolem krku, kterým jsem vůbec nerozuměla. Nejvíce mě zaujal můj tatínek. Byl tááák moc veliký, já byla oproti němu jak mravenec (což jsem nevěděla, co nebo kdo je). Zakníkala jsem a červenýma očkama se rozhlížela po doupěti, kde jsme byli od našeho narození.
Opatrně jsem zvedla své drobné tělíčko na malé nožky a rozešla jsem se k tatínkovi. I když rozešla... spíše jsem se motala a několikrát spadla na zem, než jsem se k němu dostala. Vykulila jsem očka a s otevřenou tlamičkou jsem se na něj dívala.

Bylo to pouze pár dní, co jsem se dostala z maminčiného lůna. Dokonce jsem se málem ani těch pár dnů nedožila, kdy by se mě nepokoušelo cosi udržet při životě. Byla jsem velmi malinká a drobounká. Nějaké to chmýří na tělíčku a jediné, co mě v tuhle chvíli zajímalo, byl maminčin struk, ze kterého teklo něco velmi chutného a teplého. A víte vy co? Když jsem si neužívala téhle pochoutky, tak jsem chrněla. Navíc jsem se nezmohla a vůbec ani mi to vlastně nevadilo. Vždyť to bylo ták úžasného. Vlastně! Jo! Občas jsem ze sebe vydala zvláštní zvuk po kterém se mi vždy dostalo jemného olíznutí, tyhle chvíle byly taky velmi příjemné.
O místo u své velké maminky jsem se dělila s dalším podobným, co jsem byla já, ale neviděla jsem to a ani to neslyšela. Vlastně jsem neviděla nic, jen tmu a přišlo mi to tak pěkné. Byla jsem pouze sama se sebou. Taky jsem se moc nehýbal a ani nikam necestovala. Měla jsem své teplé a příjemné místečko u maminky, kde jsem byla hodně namáčklá a to mi k životu stačilo. Jo a když se vrátíme k tomu spánku, spala jsem pořád a pořád. Byla to největší zábava, kterou jsem měla a mně se to moc líbilo. Vlastně mi ty dny a všechno utíkalo rychle, jelikož jsem spoustu času jenom prospala. No nebylo to úžasné?