Příspěvky uživatele

<< Úkryt
"Takže kde jsou vlci, tam je i smečka?" Tuhle otázku jsem nepoložila zrovna šťastně, pochopila jsem, že ne všichni vlci jsou zároveň smečka. "Co je tam, kde smečka končí?" Při odchodu z naší místnosti mou pozornost převzaly kamenné chodby úkrytu. Jak velké to tu je? Jak se tady může někdo vyznat? Moje prostorová orientace nebyla nejlepší, ale podívejte se okolo. Všude samý kámen. Kdyby mě nevedla Shine, asi nenajdu cestu ven. Po chvíli jsem konečně ucítila voňavý vzduch z venčí. Vystrčila jsem čumák z kamenného oblouku ve skále a zvedla pohled k nebi. Počasí se rozhodlo zapršet si. Ale koho to zajímá, já chci klacíky. Rozhodným krokem jsem si to vyťapkala pod zataženou oblohu, jako bych snad z ničeho nic věděla, kam jdu. No, věděla jsem kam jdu, ale kudy se tam jde, jsem neměla ani tušení. Třeba když se těm mrakům ukáže, že se jich nebojím, tak utečou a přestane pršet.

Naklonila jsem udiveně hlavu na stranu. "Nebyl to sen?" Bylo to zajímavé zjištění, ale ne zase tak překvapivé. Vysvětlovalo to docela dost věcí. Pohledem jsem ale hned sklouzla zpátky k zemi a hypnotizovala podlahu jeskyně, jak jsem se snažila to všechno pochopit. Jiné světy... Kolik jich vůbec je? Jak je možné, že jsme byli v nějakém jiném světě a přešli jsme sem. Jsou nějak blízko při sobě a pojí je most? Nebo brána? Jak jsme se tam vůbec dostali, pokud je tohle náš domov. A pokud to bylo skutečné, tak všechny ty parádní věci byly taky skutečné? Páni, já chci hůl. A chci kouzlit a chci... Chci všechno. Z mého uvažování mě vytrhla až další věta. "Úkryt smečky?" Asi jsem potřebovala, aby mi bylo vysvětleno, jak taková smečka funguje, ukázat kudy se do úkrytu jde, kde začíná a kde končí; ale nějak jsem ten pojem chápala. Možná mi to už máma vysvětlovala, když jsem byla hodně malá? Jestli tomu tak bylo, zapomněla jsem, ale význam mi v podvědomí utkvěl. Podívat se ven? To mě donutilo odtrhnout pohled od země. "Ano!" Vyskočila jsem z místa a s vrtěním ocásku následovala maminku ven. Chci hůl, plášť a chci kouzlit, ale teď hlavně chci klacíky. Je důležité mít realistická přání.
>> Alateyská smečka

Co se mi zdálo? Ještě tak se v tom zvláštním snu vyznat, udělat z něj něco smysluplného. "Byli jsme... Jinde," na žádném konkrétním místě, prostě někde, kde nebylo tady. "Vlci tam nosili zajímavé věci na sobě," pokusila jsem se specifikovat, ale jestli něco moje zamotaná vlčecí mysl nedokázala, bylo to právě to. Znát tak název toho místa. Nebo vědět, jak popsat všechny ty zvláštní věci. Určitě se někdo zmínil, ale buďto jsem nevěnovala pozornost, nebo jsem zapomněla. Dokázala jsem si vybavit obraz dřevěné podlahy hostince, město, kouzelné hole a pláště, ale nesvedla jsem to popsat slovy. V tomto bodě to všechno bylo vzdálené. Přesně tak, jak sny bývají. "Kde jsme teď?" zeptala jsem se, aniž bych zvedla pohled. Jestli jsem se měla dívat do očí tomu, s kým jsem zrovna mluvila, tak jsem v tom dokonale selhávala. Není totéž výraz agrese? Já se přeci s tím, s kým si povídám, rvát nechci. Nedávalo mi to tedy smysl. Namísto toho jsem otočila hlavu někam do prostoru. Třeba bychom mohli jít někam ven... napadlo mě. Jít sbírat klacíky, třeba. Spoustu klacíků různých stromů a shromažďovat je na jednu hromadu a pak je třídit podle podobností, vždycky stejný typ klacíků k sobě.

Těžko říct, co jsem dělala posledních pár měsíců svého života. Všechno běželo tak rychle a zároveň mi všechno připadalo být tak dávno. Pamatovala jsem si, že jsem šla spát. Ale když jsem se probudila a otevřela oči, nebyla jsem s to určit, kde jsem a jak jsem se tu vzala. Chvíli jsem civěla na stěnu a snažila se vzpomenou si. Mlžné vzpomínky na jakýsi jiný svět mi připadaly jako sen. Pomalu ve mě vzrůstala panika. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Poznávala jsem svou rodinu. Pohled na sourozence a mámu mě uklidnil. Musela nás sem přinést Shine, určitě. Zvedla jsem se a dopochodovala k mámě. Ve stavu zmatení jsem se přitulila k mámě. "Měla jsem divný sen," zamumlala jsem. Nejspíš jsem očekávala vysvětlení, co se vlastně stalo a kde to jsme, ale abych se přímo na to zeptala? To ne.

// Sowwy, she's too pretty to die

Existovala jsem. Těžko říct, jestli jsem si v první okamžiky svého života uvědomovala co to obnáší a znamená, ale byl to neměnný fakt. Pak tady se mnou existovalo ještě něco: Velký chlupatý zdroj tepla a malé pohybující se chlupaté kuličky. Instinktivně jsem chápala, že je důležité být vždy co nejblíž zdroji tepla, bez ohledu na to, kterého sourozence kvůli tomu musím přelézt či zalehnout. Brzy jsem zjistila, že u zdroje tepla je také zdroj potravy. A nebo jsem to už tak nějak věděla? Těžko říct. Rozhodně to znamenalo soutěž s osmi dalšími hladovými krky o jídlo a vyhrát v takové soutěži, to jednoho unaví. Neměla jsem nejmenší ponětí o maminčině zápolení, natož to o méně šťastných vlčatech, která se snažila zachránit. Hold když jste takhle malí, jste malý egocentrický sobec, kterého zajímají pouze jeho vlastní potřeby. Proto jsem se, jakmile jsem měla plné bříško, přitulila ke zdroji tepla, který nás objímal a spokojeně, bezstarostně odplula do říše snů.