Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sestra byla pryč. Už druhá v řadě. Vé byla sama. Zase. Nevadilo jí to, byla přece zvyklá kopat za sebe. Byla to silná samice, nezávislá princezna a to, že se přidala k Alateyské smečce na tom nic neměnilo. Kdyby bývala věděla, že se tam nachází jen banda ňoumů, co nebudou uznávat její dokonalý charakter, pravděpodobně by pokračovala v cestách s Aly. Ach, Alyannko, kdepak jen jsi? Na Vé na chvíli padla úzkost. Ostatně roční období i denní doba tomu náramně odpovídaly. Pozvolna se blížila zima, byla temná noc, nad Véinou hlavou byly jen tmavé mraky, skrz jehličnaté stromy lehce poprchávalo a vše vypadalo tak... Vé si teatrálně povzdychla. Tak takhle jednou dopadnou všechny princezny? Bylo načase, aby zase ukázala, že umí být samostatná, kdyby to náhodou někdo nevěděl! Její kroky se tedy zvesela odebraly zpátky do hor, aby se vrátila do smečky. Třeba už pochopili, co je Einar zač, a sesadili ho? S krkem vytaženým k nebi seslala zbožné přání.
Její přání se možná i částečně vyplnilo, protože zatímto ťapkala zpět, její čumáček zaregistroval cizí pach. Což znamenalo, že se třeba nakonec ještě nebude muset vracet do smečky. Ne, že by musela. Dělala to proto, že chtěla. Proč se ale chtěla vracet do smečky plné ňoumů? Jak tak šla, lehoulilince šlápla vlčici na ocas a zatvářila se, jako by do ní uhodil hrom. „Ach, omluv prosím moji princeznovskou maličkost, že jsem tě vzbudila!“ zalapala po dechu. Tedy, ještě si nebyla jistá, zda je vlčice vzbuzená, ovšem dávalo by to smysl. Posadila se a během čekání si začala upravovat kožíšek. Však už bylo načase!

„Tak to ta klec musela být velká, když odpovídala velikosti mého mozku. Princezny totiž mají mozky velké, abys věděla! To proto, aby se do nich vešlo veškeré vychování, které jsi ty ztratila někde po cestě,“ neodpustila si Vé a přimhouřila oči. Její ouška byla nastražená a víceméně jí zaleželo na tom, co sestra říkala. Vlastně se v ní v ten moment cosi pohnulo. Její sestra trpěla. Někoho, koho by měla mít správně ráda, týrali. Ale co s tím měla společného Vé? Vé také svět ubližoval, týral ji. Nechápal ji. Pokrčila rameny. O své minulosti a svém žraní mršin po té, co opustila matku a vydala se najít ostrovy, zamlčela. Odmítala, aby to kdokoli věděl, že se jako princezna nechala takhle potupit. „Abys věděla, tak zrovna nyní mám ustláno na pelechu z ledu a jsem ledová princezna. Vidíš támty hory? Tam jsem se usadila.“ Otočila se a tlapkou se pokusila poukázat, kde se rozkládá Avar. Při myšlence na Alateyskou smečku ucítila stisknutí na srdci. Bolelo to, ta zrada. Od události, kdy Einar vzplanul, nebyla jenom ledová princezna, ale taky vězenkyně. Utřela si imaginární slzu a ušklíbla se. „A čí drápy by to asi tak... CO TO U VŠECH LEDOVÝCH KOSTEK DĚLÁŠ?“
V momentě, kdy se jí dotkly sestřiny drápy a dovolily si zacuchat její kožíšek, zaprskala jako kočka. Ucukla a celá se naježila, což nebylo těžké, protože s huňatým kožíškem vůbec vypadala naježená. „Už chápu, proč jsme se nikdy neměly rády, sestro,“ filozofovala Vé. „Já jsem princezna a ty... no, ošklivka.“ Chudince ledové princezně došly urážky, a tak se jen posadila a začala si čistit kožíšek.
Sestřinu otázku vnímala jen napůl. Bylo vůbec, co na to odpovídat? Nebyla ona odpověď očividná? „Abys věděla, tak docela jsem. Je to pořád lepší než tohle peklo s tebou,“ vyštěkla uraženě a teatrálně si povzdychla. Vždycky si myslela, že s Taniou má lepší vztah než se sourozenci, kteří utekli s otcem. Nyní to vnímala trochu odlišněji, a to i přesto, že jí vzpomínka na Sieřina slova drala srdce. Proč jí jen Vé řekla, že s ní by to za to stálo, být zase dobré sestry? Být pro jednou dobré? Akorát se tím zesměšnila. Posměšně si odfrkla nad vlastní hloupostí.

Jméno vlka: Vé
Počet postů: 10
Postavení: omega
Povýšení: -
Funkce: průzkumník
Aktivita pro smečku: byla mimo smečku (ale stále na povoleném území, jo), takže nikoho nebolela hlava
Krátké shrnutí (i rychlohry): Rozloučila se s Bryce a Seginem, následně v Tajze natrefila na Ksadira. Všelijak ho pomluvila, postěžovala si, že jí ušpinil kožíšek, a aby byl den ještě hezčí, seznamovací kolečko završila, když potkala milovanou sestru Taniu. Momentálně spolu nadšeně konverzují.
Smečková minihra: pokud nezapomenu, napíšu si!

„Nemáš, nemělas? Ach, sestřičko, a já už doufala, že nejsi slepá nebo hloupá a uvědomuješ si své činy.“ Vé teatrálně zakroutila hlavou, a aby její herecký výkon nezůstal jen při tom, taky si párkrát hlasitě povzdychla nad krutostí svého osudu. Došlo jí, že vlastně neví, co by dál měla říkat. Bylo to přirozeně dobře, Vé v žádném případě nebyla ukecaná! Ovšem... nebylo to trochu trapné, jen tak na sebe zírat, jako by snad byly cizinky a ne sestry? Její vztah se sourozenci byl vždy komplikovaný. Možná proto, že s nimi nestrávila tolik času, kolik měla. Možná proto, že je nechápala. Nebo proto, že oni nechápali ji. Snažila se tím nezabývat. Starosti akorát tak přidávají vrásky, a na tělo dokonalé princezny nic takového nepatří.
Místo přemýšlení se ladně posadila, jako vždy se marně snažíc obtočit si kraťounký ocásek okolo drobného těla, a potom se mlčky podívala na oblohu posetou hvězdami. „Jak dlouho už to seš? A víš, že se tu očividně koná rodinné setkání? Nedávno jsme se viděly se Sierrkou.“ Tázavě zdvihla obočí a zkoumala, co na to její sestra-vlezdoprdelka řekne. Třeba ji už taky potkala?

Cizinec šel pryč. Vé zůstala sama. Vadilo jí to? Ani náhodou. Nebude přece riskovat, že ji ve společnosti takového ňoumy začnou šedivět chlupy nebo dosluhovat mozkové buňky! Jak by to pak asi vypadalo, kdyby byla Vé hloupá a ošklivá princezna. Něco uvnitř ní se však ozvalo s tím, že jí to vlastně vadí. Neměla na světě nikoho, kdo by jí chápal. Kdo by viděl něco víc, než jen namyšlenou... my víme. A byla vůbec něco víc? Nakonec jí zakručelo v břichu, a tak se rozhodla, že by se přece jen mohla vrátit zpátky do Alatey. Nepotřebovala ji. Nepotřebovala Einara, nechtěla, aby se na ní zase dívali s opovržením a smáli se jí. Ale ona všem ukáže, že je princezna a zaslouží si respekt, ne jak ten ňouma Einar.
V momentě, kdy se rozhodla jít zpět, jí znovu zakručelo v břiše. Že by nakonec šla něco ulovit sama a nespoléhala se na smečku, kterou tolik nepotřebovala? Aniž by tušila, kam kráčí, víc a víc se blížila sestře. Při prvním pohledu na ni zůstala stát. Neznala ji. Ta vlčice voněla jinak... a nebyla ani Tanie podobná. Při druhém pohledu se jako neviňátko ušklíbla. „Ach, sestřičko má drahá, co tě sem jen přivádí? Už ses unavila lézt matce do zadních částí?“ Pomalu zamrkala očima, ovšem ve tmě to stejně nebylo vidět, a tak všechno její snažení o ladná gesta bylo úplně marné.

Když nad tím tak Vé přemýšlela, asi nebyl nejlepší nápad opírat se o toho nezdvořáka. Copak už tak nebyl její nádherný dokonalý kožíšek znesvěcen tím, jak jí na tlapce ulpěla kapka krve? Poté, co se o vlka opírala, aby se zvedla na všechny čtyři, jistě měla k tomu všemu zacuchanou srst a byla od něj špinavá až k patě! Zhrozeně se dívala okolo, jestli tu je někdo, kdo by ji mohl vidět. Potřebovala vodu, aby se mohla urychleně prohlédnout a umýt se. Ještě se ovšem neměla tak úplně k odchodu, měla tu přece jen nějaké nevyřízené účty. „Aby sis nemyslel, ten pád se nikdy nestal a byla to jen tvá halucinace,“ vysvětlila cizinci s úlisným úšklebkem a nakonec se sladce pousmála, čímž byl krásně vidět kontrast jejích povah. Byla to mrcha, a pokud nebyl cizinec tak hloupý, jak si ona myslela, musel to přirozeně prokouknout. Nad krapet filozofickou otázkou svého společníka svraštila obočí. „Příšerný, strašný, hrozitánský!“ bědovala Vé, div jí u toho hlasivky nevypadly. „Ale co ti já budu povídat o svém životě. Některé věci by měly zůstat tajemstvím.“
Cizinec byl očividně, z nějakého Vé neznámého důvodu, povahově labilní. Jen co se od něj odtáhla, on začal ježit srst. Pomalu nadzvedla obočí, chvíli se do něj vpíjela svýma provokativnýma zelenýma očima a potom odvrátila hlavu. Bez jediného dalšího slůvka se otočila a zkusila znovu vykročit lesem, tentokrát si dávajíc opravdu pozor, kam šlape. Pořádně se při tom soustředila, zdali neuslyší cizincovy kroky. A chtěla je vůbec slyšet? U Vé jeden nikdy neví a moc nápověd tomu chudákovi vážně nedala. Hleděla dopředu a zamyšleně pozorovala vysoké jehličnany, třpytící se ve večerních slunečních paprscích.

Zůstala na něj překvapeně zírat. Zírala vteřiny, možná by i zírala celou minutu, v jak velkém šoku byla, ale poněvadž měla svoji důstojnost, rychle si uvědomila, že zírání není pro princezny, a odvrátila pohled. Nehodlala jím však bloumat po jehličnatých stromech, jako by se snad na cizince bála podívat. Ovšem, zasloužil si vůbec její pohledy? Její přítomnost? Možnost slyšet její dech či tlukot srdce, kdyby se, neřád jeden, byť jen o maličko přiblížil? Zakroutila hlavou. Určitě nezasloužil. Nezasloužil si ji nikdo. Ona byla jediná na světě, kdo si Vé zasloužil. Tak, a měl to, špinavka jeden. Naposledy se na cizince podívala a potom... potom ho už mohla obdivovat leda tak zespodu. Rozplácnout se o nečekaný kořen stromu mělo jisté výhody, pakliže jste byli malí a celý život jste byli zvyklí se koukat dolů – protáhnutí krku jiným směrem bylo přece potřeba k udržení správné kondice. Ale copak se mohla Vé radovat, když se roz-plác-la před tím divochem bez špetky rozumu a snahy uznat existenci jedné dokonalé princezny?
Chtěla se zvednout, ovšem nešlo jí to dle představ. Teatrálně si povzdychla a překulila se na břicho, aby se nějak sesbírala na nohy. To už ji cizinec následoval a nabízel jí pomoc. Aniž by mu věnovala jeden jediný pohled či odpověděla na jeho slova – jak si ten šílenec jen mohl myslet, že by se z vlastní vůle ušpinila o lesní zeminu?! –, rozhodla se jeho velkorysosti využít a opírajíc se o něj se vydrápala zpátky na všechny čtyři. Potom uskočila, jako by ji uhodil blesk, a nešťastně si odfrkla. „Ach ach, jaký to mám osud, drahý, jaký to mám osud!“ bědovala, div si u toho zadnici nevykroutila.

Cizinec se při Véiné poznámce čertil víc, než předpokládala. Bavilo ji sice provokovat, ale přece měla nějaké srdce, aby poznala, že to možná přepískla. Neřekla sice o nic víc, než jen to, že byl Ksadir slepý, očividně tím však trefila to jedno bolavé místečko. Soucitně se ušklíbla. Ten pocit znala, byl hodně čerstvý. Znesvěcení dokonalé princezny před celou smečkou? Vé se skoro zastavilo srdce, jako by jí to vážně bylo líto! Div nezačala plakat. Mávla tlapkou. „Není třeba se tak durdit! Ještě ti praskne cévka, a co potom? To budeš ňouma, uplakánek, a co že jen ještě? A slepý! A taky ošklivý, a to už by bylo moc přídavných jmen, aby si je kdokoli zapamatoval.“ Blekotala a blekotala, až se jí z hlavy kouřilo. Cizinec si ještě párkrát odfrkl a dokonce se odvážil utéct, nakonec si však Vé všimla, že nikam nešel a jednoduše před ní zůstal sedět. Zírala na něj z těch svých všech desítek centimetrů, které měla, a vykulila své zelenkavé oči. „Copak? Copak copak? Uhrančila jsem tě snad tvojí krásou? Já ti říkala, že jsem dokonalá princezna.“ Dobrá, to, že je dokonalá, mu předtím takhle na rovinu neřekla, ale bylo tam dost náznaků, díky nimž by mu to už mohlo dojít. Kdyby to nebyl ňouma, samozřejmě. Slepý, uplakánek a... co že to ještě Vé říkala? Tady se ukazovalo, že ukecanost skutečně nebyla nic pro ni, ani si to chudinka už všechno nepamatovala. „Díky za důvěru, špinavko. Tak já teda půjdu. Roznášet drby je nejlepší za čerstva.“ S tím se zvedla zpátky na nohy, otočila, pohodila zadnicí, upravila si kožíšek, znechuceně se podívala na stále držící krvavou skvrnu a... potom se už v rámci své dokonalé existence natáhla přes kořen stromů. Ani nedutala, když přepadla a ozvala se hlasitá rána. A teď jsem já ta slepá. Ach ach!

Vé nakonec skutečně vrhla jen zlé pohledy, přesně ty, které by v povedenějším světě mohly i zabíjet. Nafučeně se mračila na cizince, z něhož ne a ne vypadnout omluva, a potom se sebrala a kousek od něj poodešla. Taková katastrofa, takhle ji znesvětit! Ne, že by Vé krev viděla poprvé, to by už přece jen nebyla mezi živými, protože by to znamenalo, že drží hladovku a nikdy nic neloví, ale krev na její tlapce?? Na její dokonalé, dosud neposkrvněné osobě? Ten ňouma si to odskáče, jenže jak?
Znovu se na něj otočila ve chvíli, kdy mu z očí začaly nekontrolovatelně téct slzy. Byla si tak nějak jistá, že se před ní asi úplně nerozbulel, ovšem kdyby ano, rozhodně by ho vzala na milost víc, než když brečel ze sluníčka. Vé zrovna dráždivé paprsky také netěšily, ale na hřbetu byly cítit příjemně. „Ňouma, slepej a uplakánek,” zkonstatovala Vé jen tak mimo řečí, pohazujíc zadnicí. Nějak nevěděla, co dělat. Začít více pohupovat ocasem? Dát si šlofíčka daleko od toho ňoumy? Vrátit se do smečky? Že by ji snad Einar uzemněním chtěl chránit před takovými ňoumami, jako byl zrovna...
„Poslyš, drahý, když teda nevíš, kam jdeš, víš alespoň svý jméno? To víš, drby se roznáší lépe, když si pak ostatní můžou přesně zjistit, o kom jsou řečeny.“ Nevinně se zazubila a nakonec si přece jen bez okolků lehla a položila hlavu mezi drobné tlapky.

Kdyby Vé věděla, že si cizinec myslí, že je ukacená, pravděpodobně by mu rychle dala sáhodlouhou přednášku o tom, že není. Jedna věc totiž byla pořád mluvit o věcech, které nedávají smysl, jak to někteří dělávali, a ta druhá říkat samá moudra a dobré rady. Rady, ty dávala Vé moc ráda. Bavilo ji kafrat do životů ostatních a docela ji mrzelo, že už něco podobného dlouho nedělala. A vypadalo to, že ani dělat nebude, protože cizincovi její slova šla zjevně jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Vé si dotčeně odfrkla, nepřestávajíc si čistit huňatý kožíšek, a její bystré oči překvapeně následovaly strnulý pohyb vlka, když se začal zvedat a mít k odchodu podobně jako tehdy Segin. Jen s tím rozdílem, že u tohohle vlka se bála, aby na ni nespadl a nenechal tu cestou své kosti, vypadal skutečně křehce a zuboženě.
A taky že spadl. Sice málem, ale naklonil se k Vé dost na to, aby z toho udělala pořádné drama. „Co si myslíš, že u všech hromů–” chtěla vykřiknout, ovšem nedostalo se jí tak úplně příležitosti. Na své, právě omyté, tlapce ucítila cosi hnusného a lepkavého. Prosím ať začalo pršet, ať začalo pršet. Věnovala skoro přejícný pohled obloze – kromě mlhy ovšem nic nenasvědčovalo tomu, že by byl chmurný den. V tom případě... „Ty jsi mě ušpinil! Svojí... svojí krví! Jak mám tohle asi teď dát dolů?! Copak seš úplnej ňouma a nevidíš? A kam si jako myslíš že jdeš?” Vé v dobré náladě byla možná byla relativně tichá. Když však přišlo na lámání chleba a vyhrocené situace, byla první, kdo prskal do všech stran a komu se ježil kožich na zátylku. Začala si znesvěcenou tlapku otírat do trávy a znechuceně se při tom šklebila, až tak, že vypadala, jako by každou chvíli měla něco vrhnout. Jestli obsah svého žaludku nebo zlé pohledy, to se ještě uvidí.

Tázavě nadzdvihla obočí. „Vážně jsem? Jak nečekané. Jeden by řekl, že všechny samice jsou hloupé nány, viď? To jsi tím chtěl říct? Tak mě dovol vyvést tě z omylu, drahý. Já jsem totiž princezna.“ Jeden by řekl, že se Vé poučí poté, co si až moc otvírala tlamu, ale očividně ji tvrdohlavost a tlachání jen tak neopouštělo. Zatvářila se tak nevinně, jak to jen uměla, a sjela cizího samce rentgenovým pohledem od hlavy až k patě. Nechápala, jak se mohl takhle zřídit a jak moc mu bylo jedno, jak vypadá. Ona, i kdyby měla umřít (a že ten vlk vypadal jako že je v posledním stádiu života), by se raději šla schovat, než vypadat takhle. Měla sto chutí mu to říct a dát mu to jako radu do příštího života, ale zaskočil ji svojí otázkou. O krok ustoupila a rozhlédla se, jako by snad sama nevěděla, kde se vlk a ona nachází. „Uprostřed jehničnatého lesa, drahý špinavko.“ To bychom tu měli špinavotlamku šedého Segina a špinavku béžového nejmenovanného. Co se princezně Vé skutečně nedalo upřít, byla její kreativita co se jmen týče. „A někde na severu rozlehlých ostrovů zvaných Mois Gris. Není zač,“ doplnila svá slova uštěpačně a nerušeně si začala oblizovat tlapky a upravovat huňatý kožíšek. Ten špindíra ji najednou vylekal, že není dost... dokonalá. Propalovala ho nevraživým pohledem, kdykoli vzhlédla od lízání. Stačilo trochu a hned vypadala pěkněji!

Jméno vlka: Vé
Počet postů: 7
Postavení: Omega
Povýšení: -
Funkce: Průzkumník
Aktivita pro smečku: -
Krátké shrnutí (i rychlohry): Byla požádaná Zinkem, aby zkontrolovala Shine a vlčata, ale nakonec z toho sešla a šla z úkrytu ven. V tajze natrefila na Segina, který jí ošklivě pomluvil, že má parazity, a Bryce, která vyzvídala informace o ostrovech.
Smečková minihra: -

Jeden by neřekl, že když bude šedá, dokonalá princezna hledat štěstí, najde ho v podobě zbídačeného světlého vlka. Zrovna si to ťapkala tajgou, kochala se krásnými jehličnatými stromy, které měla obzvláště ráda, a ukázkově pohazovala zadnicí sem a tam. To jí zelenkavá očka spadla ždibíček doleva, kde se panečku ten vlk šinul, jako by jeho plíce právě prováděly poslední dech a jeho srdce naposledy tlouklo. Vé se zhrozila, vyšpulila tlamu a vyjekla. Snad si pro ni přišla sama smrt? Chvíli na něj zírala jako na skutečné zjevení, potom vyšpulila pysky a bez toho, aby se jakkoli namáhala mu spěchat na pomoc, k němu došla. „Koukám, že někomu nezačal den zrovna fanfárově,“ poznamenala vyjukaně, naklánějíc se nad ním s nastraženým uchem. „Je mi tě líto, vážně. Život k tobě byl obzvláště krutý,“ podotkla ještě, nerušeně se posadíc. Nechtěla úplně, aby toho cizince odnesla smrt, ale neplánovala ho sbírat. Ještě by se jí rozčepýřil kožíšek a co potom? To by se jí smály i ty hloupé stromy!

Segin se měl k odchodu a Vé? Vé si nebyla jistá, jestli být ráda, nebo hrát uraženou, protože jak si někdo může takhle nehezky dovolit odkopnout princeznu? Nakonec se rozhodla, že nebude ani jedno, ani druhé, a jen ho s drzým úšklebkem pozorovala, jak odchází. Ten si ji nezasloužil! Bryce byla o dost milejší a Vé k ní svým způsobem tíhnula. Žádné, že by byly hned velké kamarádky, ale očividně měla na rozdíl od vlka místo pilin mozek. Šedá Bryce kupodivu přátelsky opětovala úsměv, ačkoli bylo otázkou, jestli skutečně upřímný (nic na Vé nebylo upřímné). „Ráda jsem tě poznala, Bryce. Hodně štěstí se špinavotlamkou,“ zatrylkovala se sladce vykulenýma zelenýma očima, a zase pohazujíc zadkem sem a tam, jako by ji trápily nějací parazité, se sama vydala hledat své štěstí. Otázkou bylo, kde takové štěstí najít a jaké vlastně byly sny ledové princezny. Na malý okamžik opět toužila po společnosti své věrné přítelkyně Aly, jenže Aly ji opustila stejně jako všichni, koho kdy Vé měla ráda a komu kdy věřila. Možná, že bylo doopravdy lepší mít ráda jen sama sebe, kroutit zadkem jen pro sama sebe a nesnažit se svět přesvědčit o své dokonalosti, když byl onen svět zkrátka nedokonalý a chudák Vé moc prťavá na to, aby s ním pohnula.

K šedému, totiž Seginovi, se už raději nevyjadřovala. Ne, že by jí snad lámalo srdce, že z ní má dobrý den a o něco později ji naopak ignoruje, ale přece jenom, měla svoji úctu a nebude mu lézt do zadnice. Otočila se tedy tak, aby na něj neviděla, a místo toho se podívala na Bryce. Došlo jí, že je poslední, kdo se nepředstavil. „Jsem Vé, mimochodem. Když už tu máme takové krásné představovací kolečko, ať je tedy kompletní.“ Střihla uchem, mírně se podivujíc nad množstvím otázek, jež na ni vlčice o chvíli později vychrlila. Kde jen měla Vé začít? A tou důležitější otázkou bylo... věděla vůbec všechno? Zas takové školení od matky nedostala a sama si příliš informací neověřila. Ne, že by matce nevěřila, ale prostě... vlastní zkušenosti byly vlastní zkušenosti. Nějaké informace ze sebe ovšem jistě vydolovat dokáže.
Na chvíli se odmlčela a potom hned spustila: „O tom, že se dá ostrovy opustit, netuším. Ale matka je opustila, takže nějaké cesta určitě bude... jen si ji budeš muset najít sama, mrzí mě to.“ O tom, jestli ji to mrzí, nebo nemrzí, by se dalo polemizovat, ale k jádru věci. „Jsou tu dva, jeden větší, na tom bychom měli být teď... a potom jeden menší na jihu.“ O úplně maličkém, tajemném ostrově na severu samozřejmě nemohla vědět. Portály jí taky byly víceméně záhadou, vlastně celé fungování Mois Grisu bylo... záhadné. Vé si oblízla čenich. Těžko říct, jestli na tu poslední otázku zapomněla, nebo jen neznala odpověď. Spíš neznala odpověď.
Vypadalo to, že Segin kamsi spěchá. Vé zachytila, jak se zvedá k pohybu. „Už utíkáš poučovat o parazitech jiné spanilé princezny? Jak velkorysé, stříbrný princi! Tedy, chci říct, špinavotlamko.“ Tak a měl to, neřád jeden!