Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Most (př. Temný les)

Les byl děsivý, ponurý, tmavý téměř jako noc. Ale na tak moc jako říše mrtvých a vlastně... ani tak moc jako to po čem pátral. Té šance setkání se bával více než čehokoliv co by se kdy mohlo v lese skrývat. Byla jen otázka času než nechal stromy za sebou a ocitnul se na další planině, kde snad již mohl mít lepší výhled. A měl. Jenže jedna z prvních věcí, která ho zaujala byla voda - říční tok, ke kterému přešel. Po tom běhu, té cestě, potřeboval se trochu napít. Možná že její hlad mohl pomoci i trochu pročistit mysl, i když na to nesázel. Stále ale bylo příjemné nemít hrdlo suché jako troud.
Mohl pokračovat, dále, přes volnou plochu, než po chvíli cesty konečně zvednul hlavu výše aby znovu zhodnotil své okolí. Řeka, moře a... hory. Rozsáhlé pohoří, které mu předtím ještě blokovaly stromy lesa. Nyní však jasné a ostré. A nebyl si jist jestli by to nemohly být ony. Nezbývalo než pokračovat, zrak nyní upřený k horám a čekal, na cokoliv. Než to konečně přišlo.
Další chvíle chůze, než mu to došlo, pohled, třeba že jiný odpovídal toho co si pamatoval z té vize. Zamrznul na půl kroku, zapomněl dýchat a jen pozoroval vrcholky a přemýšlel jestli je to pravda. Jenže to odpovídalo. Nečekal že by to vůbec měl najít, i když se o to snažil, ale teď byl tady a neměl ponětí co dál. Mohl se otočit, znovu utéct, ale skutečně to dokázal brát ještě jako možnost? Byl si jistý co je to, co bude muset udělat, aby konečně zjistil pravdu. I když se jeho srdce teď dusilo nejistotou a on kašlem, jak zapomenul na dech. Další kroky byly pomalé, na tváři, kterou se mu již předtím dařilo držet neutrální, se zračily obavy z toho co najde a jestli se skutečně nespletl. Ale mířil k horám, to bylo jisté.

>> Hraniční pohoří

<< Na vyhlídce (př. Les u Mostu)

Prošel místy, kde se tady prvně dostal, jenže dlouho nenacházel způsob jak dál. Útesy příliš ostré a vysoké na to, aby se mohl nějak dostat na druhou stranu, další ostrov. Pomalu ztrácel naděje, které nahrazovaly myšlenky na to, že bude buď muset podstoupit ten risk, který ho téměř jistě bude stát život, nebo tady uvízne. Ve věčném limbu - nejistý tím zda co viděl byla pravda a se žádným způsobem jak to zjistit. A pak, konečně. Pás dřevěných kusů zavěšený mezi útesy a zjevně... jediná cesta. Nenaplňovalo ho to jistotou, vratké a možná trouchnivé dřevo nad propadlinou, která by klidně mohla být jeho smrt. Ale kolik jen měl možností? Jestli by tady měl zemřít tím, že se to pod ním propadne, pak ať je to jeho osud.
Vykročil, a ta jistota byla hned zase pryč když skutečně ucítil jak nestabilní je tato cesta. A to byl jen na začátku. Ale nedokázal to vzdát. Krok za pomalým krokem se dostával dále, nedíval se dolů, jen na svůj cíl na druhé straně. I když ho ani neviděl skrze mlhy. I když tak riskoval že mu podklouzne noha. Nemohl to ale vzdát, nemohl se nechat vystrašit. Postupně... přestávalo to být tak nejisté, na rozdíl od toho jaké tahle výprava může mít výsledky. Než konečně pod tlapou neucítil prkno zavěšené nad hlubinami, ale pevnou zem. Krajina před ním však byla jen les, stromy přes jejichž vrcholky neviděl a tak se rozešel dál. Rychleji, jako by se snažil nahnat čas, který ztratil přechodem. Vstříc temným hvozdům a tomu, co je za nimi.

>> Nížina Hojnosti (př. Temný les)

<< Ostříží zrak (př. Severní hory)

Kroky ho vedly k pobřeží, svým způsobem. Po cestě skrze hory se konečně dostal na místo jaké potřeboval. Tohle byly ostrovy, slyšel to předtím, od... to bylo jedno, znovu již ne. Hlavní byly ty obrazy v mysli. Hory, jehličnatý les, nepoznával je, viděl je jen jako rychlé obrazy. Musel se na ně soustředit aby si je vůbec dokázal více vybavit z paměti, ale jakkoliv dlouho na ně myslel, byl si stále jistější tím, že to nebylo žádné pohoří, které kdy viděl. Ani ti vlci, ti další dva, nemohl je znát. Nevěděl proč ani co to vše bylo a mělo znamenat, ale dávalo mu to tušení. Takové, které nevěděl jestli chtěl aby byla pravda či ne, ale nemohl nechat v té nejistotě. Mohlo to být náhodné, ale taky to stejně dobře mohlo znamenat jedno - Einar je naživu.
S tou myšlenkou jím znova projel ten ostrý šok jako předtím. Nevěděl co by to vše mohlo znamenat, ale nečekal nic dobrého. Vždyť si na něj ani nedokázal utřídit vlastní myšlenky. Doteď si myslel že ho zabil, byl to v jeho mysli fakt jasný jako Slunce samo, a cítil se za to vinen, zcela. Ale zároveň... on taky zabil jeho bratra, měl důvod, nejspíše ani nevěděl, ale pořád. Vzpomínky na to co učinil on sám toho dne zastiňovaly to co se stalo Noahovi. Zabil Noaha. Ano, ale byl on sám vůbec o něco lepší? Ale já udělal skoro to samé jemu- nebo neudělal? Nevěděl, tohle se nedalo rozdělit na dobro a zlo, tohle byl jen morální chumel ze kterého snad nešlo vyjít jen na jedné straně. A z toho se mu chtělo řvát, jen aby mohl udělat alespoň něco a ne se jen více propadat.
Ale byl tady kvůli něčemu jinému. Potřeboval rozhled a tak se pomalými kroky přibližoval k okraji útesu, na vzdálenost, kterou by ještě nazval bezpečnou, ale dost blízko na to aby viděl. Pohled... skutečně by to nazval ostrovy. Viděl směrem odkud zhruba přišel, nějaké hory, které však neodpovídaly těm, po kterých pátral. Ale na sever... neviděl perfektně, ale viděl zem, dost velkou na to, aby některé věci nebyly vůbec dobře vidět. Ale byla tam a nejspíše tak měl kam pokračovat.

>> Most (př. Les u mostu)

<< Daénská smečka (př. Les Alf)

Téměř splašeným tempem vyběhnul z lesa zpět na pláň, než se musel zastavit. Lapal po dechu, hlava skloněná k zemi a měl pocit že se k ní každou chvílí zhroutí. Protože i když on stál na místě, myšlenky běžely dále, zmatek uvědomění a emocí, kterému nemohl utéct, jen se zastavit, pokusit se rozmotat to klubko, nitku po nitce a bolest po bolesti.
Co se stalo s Enzym? První otázka nad kterou se zamyslel, postupně, pomalu. Něco se stalo, probudilo to v něm nějaké pocity, kterým zcela nerozuměl a pak... stud, pouhé obětí, blízkost, ale i tak si připadal jako zrádce všeho čeho mohl. Svých zásad, všeho o čem slyšel a jako co by se to dalo tak snadno pochopit. Ale to... nemohla to být pravda, ten cit, ne? Jen poblouznění, vše jen ne to mohl vůbec kdy skutečně cítit. Stejně ale udělal chybu, jako předtím - nechal se unést svými emocemi a co se stalo. Že si nikoho nenechá přirůst k srdci, že si bude držet odstup. Jsi slabý, nejslabší. Byla to pravda. Vše co se událo v lese a i teď, stál tady a jen čekal co se stane. Ale i když si to říkal, i když se mohl pokoušet to zavrhnout stále... nechal tam Enzyho, omluvil se, ale stále, prostě utekl. Mrzelo ho to, i když si to tak moc nechtěl přiznat. Jenže ta vize, nebo co to bylo. To co mohla znamenat, bylo až příliš. Musel dál. Potřeboval to vědět. Dech se mu již zklidnil, trochu, ale byl schopen pokračovat, sám ani nevěděl přesně kam.

>> Na Vyhlídce (př. Severní hory)

Chtěl věřit, tak jak říkal, jak ho ujišťoval. Snažil se o tom přesvědčit, mysl ve zmateném stavu i ochotna přijmout tu ideu, pokud to byl Enzou kdo to říkal, jen aby tenhle okamžik nevyprchal. Ale tak rázně a nečekaně jako ho ty pocity prvně vzaly, teď zase vyprchaly a hodily ho ledových vod reality. Nechápal co se to stalo, proč... proč vše a jak. Zaseklý, téměř zamrzlý s dechem zaseklým v hrdle, hleděl do prázdna, zmatený, s pocitem jako by ho vytrhnul ze sna. Až když cítil, jak Enzou ucouvnul, udělal to samé. Pár nejistých kroků zpět, pohled hledající ve zlatých očích nějaké objasnění, ale ne, nenacházel ho. Slova jen nasvědčovala že na tom byl podobně. Přikývnul, nebylo mu jasné co říct ani co dělat teď, zda utéct, nebo se to pokusit nějak objasnit.
Ale ani ten chaos se nemohl usadit v jeho hlavě, když jeho myslí problesklo... snad vize, ještě podivnější a horší než tenhle návrat ke smyslům. Nepoznával první dva vlky, nepoznával krajinu, kterou zahlédnul, ale až moc dobře poznával ten pohled. Rudé oči, které se mu zabodávaly do nitra. A pak to bylo pryč. Vzduch se mu zadřel v hrdle, teror rval duši. Proč? Jak? Byl to jen výplod mysli, další nevysvětlitelná věc, nebo to mělo být proroctví? Nějaký vzkaz? Potřeboval... potřeboval to vědět, ne, nemohl tady zůstat.
Běžný neutrální pohled se stále neuchytil na jeho tváři, když se jeho zrak zase zaměřil na žíhaného vlka. Nebylo třeba mnoho aby šlo vidět v jeho oranžových očích bolest i zmatení. "Já... já, musím jít," řekl, pokoušel se znovu chytit nějaký pevný bod aby dokázal v klidu promluvit, ale, jak teď mohl mít nějaký klid? "Omlouvám se ale-" nevěděl co dál, tohle nebylo něco co mohl objasnit v jedné či dvou větách, možná ani deseti, "omlouvám se." zopakoval tak jen, rázněji, za všechno, než se otočil směrem odkud přišli. Prvně krokem, než se dal do běhu, i když ani nevěděl kam míří.

>> Ostříží zrak (př. Les Alf)

amorek 8

V blízkosti nebylo možné nepoznat, jak si sám připadal plný obav a nejistot, zatím co Enzou působil prostě... tak pokojně. A on sám chtěl taky. Zapomenout na to vše a konečně se smířit s tím že vzdor vůči tomu co najednou cítil je již zcela marný a chladná hlava byla věcí nemožnou. Nedokázal skrýt co cítil, to, ani jak teď cítil vlastní srdce, tak bolestně hlasitě a silně, svírání útrob jen vyčkávající nějakého odmítnutí po tom co vyjevil. Bál se toho, nebo to spíše chtěl? Aby se nemusel sám rozhodnout.
Odpověď, které se dočkal však byla jiná než očekával a jakou již téměř vyčkával. Dech se mu zadřel v hrdle, téměř naprostý protiklad toho, jak ona slova vklouzla do jeho hlavy. Nemohl vědět, nebylo to možné a přesto... znělo mu to tak přesvědčivě, jako by skutečně nebylo nic co by teď bránilo jeho štěstí, i když to co si sám vštípil mu říkalo něco jiného. Možná by dokázal vzdorovat dále, kdyby to nebylo teď. "To... nevím, ale chci tomu věřit," ozval se tiše, slova tlumená vším co by je jinak udusilo. Ale spolu s nimi zmizel i ten odporný pocit nejistoty a on si dovolil se téhle chvilce podvolit, alespoň teď.

amorek 7

Nebyl v tom sám, nebyl jediný jehož srdce svíral strach a nejistoty. Ale nebylo to ani uklidňující, vědět o tom, jen mu dělalo starost jak se teď hnědý musí cítit. Jemu samotnému na vlastním strachu snad ani tolik nezáleželo, ne v tom smyslu že by ho necítil až útrobách, ale necítil se téhle chvilky vůbec hoden. Lhal by tak sám sobě, nebo i Enzymu, když by chtěl říci že je to v pořádku? Stále toho něm věděl tak málo a ještě méně prozradil o sobě samotném. Byl tak blízko, že cítil jeho tlukot srdce, krom toho svého, blízkost jakou nezažil, sám nevěděl ani jak vůbec dlouho. Chtěl se ztratit v jeho srsti, zapomenout na vše co ho trápilo, ale nešlo to. V hlavě zmatek, myšlenky směs racionality a citu. Chtěl se uvolnit, poslechnout Enzyho slova že to zvládnou a nechat to být, alespoň teď. Jenže se k tomu nedokázal dostat. Svědomí? Nesprávnost? Možná to bylo ono, možná kdyby něco řeknul. "Nevím jestli jsem... tohohle vůbec hodný," slova tiše utíkala, "udělal jsem tolik chyb." Nedokázal zadržet to co cítil, emoce, které se chtěly alespoň na chvíli dát najevo, i když si nemyslel že bude schopný pokračovat, říci něco více.

amorek 6

Možná měl doříct svou větu, alespoň trochu prolomit ledy stagnace, rozhoupat kyvadlo alespoň jedním směrem a nechť se ukáže jakým, jen aby se zbavil té nejistoty pokaždé kdy se jeho pohled zastavil na hnědé srsti, v zlatém moři jeho očích a všem co mohl na vlkovi před sebou jen vidět. Tak blízko a přitom tak daleko. Měl by, měl by se alespoň dotknout jeho srsti, jen se přiblížit o pár drobných krůčků, jak jeho srdce toužilo. I když mu minulost minulost, vše co si vštěpil a co mu vštěpeno bylo , jasně říkala že by tomu měl zdržovat. Ale už to nebylo ani trochu reálné, dech se mu zdráhal v hrdle, byl čím dál blíže k tomu aby udělal ten první krok, ale nedokázal překročit tu hranici.
Myslel si že tady tak bude stát do konce světa, ztrácející se v ve vlastní mysli i pohledech žíhaného. A pak on, jako by prolomil vše co ho dělilo od rozhodnutí. Těch pár kroků a byl mu tak, tak blízko. Vlastní srdce mu v hrudi bušilo jako splašený zvon, hlas naopak zase nebyl schopný ani hlásky, ani když vzdálenost mezi nimi zanikla. Cítil tlukot Enzyho srdce, hřejivý pocit srsti, mít jiného vlka tak blízko, jak již snad ani nečekal. Znovu rozpolcený nad tím jestli se odtáhnout, prolomit to vše a nebo to přijmout. Tentokrát ale již ta blízkost a touha převládla nad vším a pohybu který ani nečekal, se přitisknul blíže. Nejistý co to znamená, ale mysl možná až příliš zaslepená pocity na to, aby to dokázal blíže pochopit "Měl jse-" začal, než mu došlo že by jeho slova byla jen lží, "mám strach..." dokončil co započal. Obával se že se to vše rozplyne a zmizí, že se jeden z nich odtáhne či vše tohle je jen jedna velká osudová chyba, další moment kdy se nechal pohltit svými emocemi, jen aby toho jednu litoval.

amorek 5

Kde se to jen vše vzalo? Pocity, které ho teď chtěly smést jako vlna k něčemu, co ani pořádně netušil, co znamená. Bylo v tom něco více? Něco ve vzduchu, co zase pomine a vše bude tak jak má být, a nebo... bylo to v něm stále a jen to nechtělo na povrch? To, nedávalo smysl, nic takového ho dříve ani nenapadlo, ale ta idea, v něčem ho děsila, zvláště, když nevěděl jaká by měla být správná reakce, vším čím mohl se teď snažil udržet kousek racionality co nejsilnější a nenechat se unést tím voláním citů. I když jen se podívat se do zlatých očích, tak přinášelo jen více utrpení. Chtěl se přiblížit, alespoň o kousek, tlapa se mimovolně zvedla ze země, než jí zase přitisknul dolů. Nemohl, nebo spíše jen nechtěl si to dovolit, i když to znamenalo že tak visel v bolestivém limbu. Stagnace teď jediná možnost mezi útěkem a tím ty pocity přijmout.
Slova hnědého, i jejich tón, pocity který v něm vzbuzoval, srdce které volalo po tom aby se rozhodnul. Musel však cítit podobně jako on sám. Bylo ale stále těžší se držet v tomhle stavu nerozhodnutí, slova ho jen více tlačící, aby i sám řekl něco, něco o tom jak se cítí. "Já- ani nevím kde se to vzalo, nevím co s tím a..." mám strach poslední slova zůstala jen v jeho mysli, ještě horší než ten strach, byl strach z toho to vůbec vyjádřit. Zrnko viny, které zůstávalo a jen mu připomínalo, že toho aby mu vůbec někdo naslouchal, nemůže být hoden.

Díky za akci, Ó velká Zíňo.
Penízky, všechno zapsat
Procenta k rychlosti
Tlapka k ohni

Děkuji natisíckrát

amorek 4

Co to vše znamenalo? Pocity, které nedokázal přesně uchytit, které s ním teď mávaly více než by si kdy jindy byl schopen připustit. Prolamující vše v jeho morálce, která se teď hroutila jako domeček z karet. Že k nikomu se nebude upínat svými city, že si bude držet odstup a chladnou tvář? Chtěl to vše odhodit, nechat to být, nebo… byl to vůbec on sám, nebo něco jiné co teď kalilo jeho mysl, našeptávalo sladké city a tažení, které již pomalu začínal chápat. A neměl, nebo možná měl? Nevěděl nic a jen ho to trhalo. Byl slabý. Nejslabší ze všech, které si dokázal vybavit. První okouzlení, tupé a zmatené, které lavinou vše vyrvalo na povrch cosi, co znova chtěl aby zamrzlo v jeho srdci. Střípky racionality, které viděly to, čemu se chtěl vyvarovat, nechával se unášet vlastními emocemi a stejně jako dříve, v chybě která roztříštila jeho život, nedokázal se znovu zachytit o svou mysl, než bylo příliš pozdě.
Slova padla, otázka, toužící po ujištění o tom zda v tom není sám, zda to cítí taky. Ten tah, ten tlukot srdce, který musel slyšet až v hlavě. Co jsem to řekl? myšlenka proťala hlavou, s krokem hnědého. Nevěděl jestli udělat to stejné - vykročit blíže, nebo ucouvnout. Zůstal jen stát, rozpolcený. Pohled do zlatých očí se zdál jako to nejnádhernější co teď ve světě bylo, hlas hladil po duši, ale otázka nesla jen více nejistoty. “Já- nevím,“ vyřknul s výdechem. Co, teď měl dělat dál v této chvíli citu? Co by měl udělat, vyjádřit to co mu teď srdce našeptávalo, slova, jejichž význam chápal jen z poloviny, nebo si je nechat pro sebe, ve strachu že se to vše rozplyne a ztratí v ten moment to nádherné kouzlo? Že jediné co získá je bolest jako dříve? Příliš, příliš mnoho otázek na to, aby dokázal učinit další krok vstříc tomu všemu a nechat se dále nést. První kroky se teď zdály jako procházka růžovou zahradou, oproti tomu jak a zda to pronásledovat dál. Pokud to ale bylo tak nádherné, mohlo skutečně být špatné to cítit? A jedna mezi nimi, řvoucí na jeho mysl. Co mám teď sakra dělat?

amorek 3

Dech mu v hrdle zadrhla nejistota, strach že vše zkazil jednou přihlouplou větou, pohled střídavě dopadal do zlatých očí a kmital ke stromům lesa, nejasné kde by se měl zastavit, než se konečně dočká odpovědi. I vteřiny se zdály jako hodiny ve víru nejasných citů, které nedokázal pořádně uchopit. Co byly zač a kde se vzaly? Proč ho teď sužovaly svou silou a přesto krásou? Byly vůbec správné? To třepotání motýlích křídel v útrobách, kdykoliv se jeho pohled spojil s Enzyho, srdce, které teď až příliš cítil v hrudi a strach z toho, že se to může tak snad rozsypat v prach? Mohl, měl na to právo, se vší tou vinou? Příliš otázek o sobě samém, které nenacházely odpovědí. Když mu k uším však konečně došla slova hnědého, nenesla sebou soud. Byla jako jeho vlastní, nejistá, nesoucí úlevu a možná něco více. Špetku odvahy když se jejich pohledy zase střetly, ten tón, nevypadal takto on sám? Bylo to jen malé znamení, zrnko snů v jeho mysli, ale, už to bylo jen těžké držet v sobě. A pokud měly být tyhle sny rozdrceny, pak ať je to znamení, že jich není hoden. Zdráhavý nádech, chvilka zírání, než znova prolomil ticho, "Já- ty..." jak jen to měl říci, "eh, cítíš taky něco?" hlava lehce naznačující k jeho hrudi, k srdci, než sklopil hlavu. Nebylo to příliš unáhlené? Možná, možná že bylo, ale ne, nedokázal by to dále vydržet. I tak ho však svíral strach z toho jaká zazní odpověď.

amorek 2

Byl těžké jen chvíli vyčkávat na odpověď, i když by mu toho ona samotná nemoha moc co povědět. Ale to na tom nic neměnilo, ne teď, potřeboval to vědět, teď více než cokoliv jiného. Enzou... měl to teď těžké a on, musel tu být pro něj. Jenže, nebyl si jistý jak, ale ta náklonost, jejímž původem si nebyl jistý, bylo těžké ji pohltit. Upřít si ji, tak jak doufal, jak měl pokud nechtěl ještě více zradit sám sebe. Nebylo možné skrýt jak starost, tak úlevu, kterou vydechnul když slyšel názor hnědého. Dokonce mu i oplatil jeho úsměv jedním vlastním, třeba že na něm bylo jasně vidět, že na to už není moc zvyklý.
Nebyl si jistý co říct, nebo se spíše bál co by mohl říci. Enzou, v hlavě se jméno omílalo a neodcházelo. Nevěděl proč, proč tak najednou, ani co přesně je to co ho k němu teď táhne. To co mu jako ďábel na rameni našeptávalo aby něco řekl, aby ten chaos dal do slov, aby si přiznal že mu teď na druhém vlkovi skutečně záleží nejvíce z celého světa. Ticho ho začínalo tížit a morálka slábla. Zhluboka se nadechnul, stále nejistý tím co by vůbec mohl říct aby to nevyznělo nějak špatně. On, on přeci nemohl tohle opětovat, nebylo to možné. A sám si to přece nemohl ani zasloužit, aby tomu tak bylo, tulák s krví na tlapách. Nikdo. Neměl v sobě nic dobrého krom zásad, které teď tak moc zrazoval. Nedokázal už mlčet, i když mu z tlamy vyklouzla první věc, která ho napadla, "Já- děkuji že jsi mi to tady ukázal a... za vše ostatní," ani nepostřehnul že vyklouznul ze zdvořilostí, když se teď spíše chtěl propadnout za to, jako hloupost vypustil. A hlavně jakým způsobem, poslední kousek věty už rozhodně postrádal klid či chlad, na něj to byla vřelost sama. Díky za samotný fakt, že ho vůbec potkal.

Soucítil s pocity druhého vlka, neznámé území a nejistota vlastní přítomnosti zde, v něm taktéž již zvedala pocity netrpělivosti, které se však snažil co nejvíce potlačit a jen dále čekat, než někdo dorazí. To mu ale nebránilo tomu vyjádřit se, "Už to nějaká ta chvilka je," přikývnul k němu, než se zase obrátil k okolí a vyhlížel. Doryu, nebo kohokoliv jiného. Alespoň vysvětlení zvláštního vzhledu zdejší alfy mu dávalo šanci přemýšlet nad něčím jiným. Tohle místo... vše co popisoval bylo nové, cizí, zvláštní. Kde jsem se to jen ocitnul? To byla otázka, která se mu zračila na mysli. Bylo něco to všechno zpracovat a i když mu vše věřil, neboť ani neviděl důvod, proč by mělo vůbec nějaký význam o tomto lhát, stále si nebyl jistý tím že to bral jako realitu. Vše tady se mu zpětně zdálo jako sen, už ne jen výprava do říše mrtvých.
Málem by i přeslechnul Enza a slova o tom, že se půjde porozhlédnout, "Dobrý nápad," přikývnul, "zůstaneme tady," přidal ještě na ujištěnou a pohlédnul i k mladé vlčici. Když hnědý odešel, nebylo již mnoho čím zabíjet čas. Alespoň se tedy pohodlněji usadil a svou velmi dočasnou svěřenku, tak, aby jí znovu neztratil z očí a nepřinesl jen více potíží. Co se tedy příchodu někoho dalšího týkalo, spoléhal na svůj sluch a čich a jen doufal že je nikdo nezaskočí.
Nevěděl jak dlouho tomu vůbec bylo, než zaslechnul kroky. Místo někoho cizího to však byl 'jen' Enzou. I když teda nepůsobil nejlépe. A z informací, které poskytnul, i brzy pochopil proč. Muselo se toho mnoho změnit, co zde naposledy byl. Co se však stalo dál mu unikalo ve větším smyslu věci, ale racionální uvažování se mu v tu chvíli vzdálilo více než čekal. Nový a nejistý pocit toho, že chce druhého vlka teď nějak podpořit, pomoci v tom, co teď na něj muselo být mentálně náročné. Protože tady ve světě, kde bylo vše nové a neznámé, byl teď jedním ze dvou pevných bodů, které ho kotvily. "Budeš v pořádku?" tón nesl náznak citu, starosti, odlišný od poměrné neutrality, o kterou se obyčejně pokoušel. Nechával led praskat.

Ano, bylo to zvláštní, oproti tomu, co plavý očekával bylo území smečky až nečekaně tiché a klidné. Než aby ho to ale teď uklidňovalo, byl teď spíše nervózní, i z toho že na volání nepřicházela odpověď ani v podobě příchodu někoho dalšího. Snažil se tedy spíše soustředit na přítomnost svých jediných známých, které momentálně měl. Nebylo zas tak příjemné si to přiznat, ale záleželo mu na nich. Nejradši by se za to vyfackoval, že porušil jeden ze slibů, které si udělil, ale neměl sílu, odhodlání ani chuť se od nich nějak odtrhnout. Musel si jen uznat, že prostě někoho potřeboval a že možná bude jen otázkou času, než steré pravdy vyjdou na povrch a kdo ví co bude dál. Takhle si mohl dovolit sedět s nimi a tvářit se jako by ho trápilo jen mnohem méně, jen to že stále nikdo nepřicházel.
Popis jejich alfy ho však lehce překvapil. Možná i více než jen lehce, "Hm? Fialová?" zopakoval lehce na ujištěnou, i když si byl docela jist, že slyší zcela správně. Jestli tomu tak bylo, pak co toto bylo za kraje? Výlet do říše mrtvých k tomu, který se teď už zdál spíše jen jako sen, než jako něco co se skutečně stalo. Ale pohled na jizvy na Enzyho čenichu mu připomínal, že tomu tak skutečně bylo. Stejně jako vlastní šrámy skryté pod srstí.