Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak jo, hlásím:

Sleifu na náhodným výběrem
.
Vidara a... chápu tě dobře že Enzou? *mrk mrk* a nebo jestli jsem bebeček taky náhodný

<< Les Alf

Teď již určitě museli být za hranicemi smečky, byl v jámě lvové. Vždy by se mohl vymluvit na to, že si chce odpočinout a pak nenápadně zmizet, ale nechtěl lhát a jen přidělávat někomu starosti. Byl prostě jen návštěva, co už. Upřímně tu však necítil tolik vlků, kolik si musel že jich tady bude. I když mu tedy území přišlo příjemné, chráněné lesem. Rozhodně to tady neměli špatné. Možná jich není tolik. Nebo jsou prostě někde pryč. To byly záležitosti smečky, do kterých zatím nechtěl čumák zahrabávat hlouběji. Nechtěl se připojit na prvním místě, ještě by to znělo že nějak vyzvídá. Jedna věc byla, být si nejistý správností své přítomností, druhá riskovat krk.
Jeho pohyb tady však nemohl zůstat tak nenápadný, když na ně Enzou upozornit. Zhluboka se vydechnul a nadechnul aby trochu uklidnil srdce, než pokračoval dál. Dorya tedy bylo jméno zdejší alfy. Znělo to trochu jako jméno pro vlčici, to bylo... nezvyklé. Tedy alespoň on sám to tak nečekal. "Jak vypadá?" zeptal se předem, aby mohl projevit nějaký respekt hned, ne jak ho jeho společnost upozorní. Byly to otázky na poslední chvíli, klidně mohl hned někdo přijít. Pro jistotu se držel dost blízko hnědému aby bylo jasné že je tu jako host a ne jako vetřelec.

<< Ostříží zrak

Z planiny mezi stromy, následoval plavý svého momentálního průvodce. Vypadalo to jako příjemné místo, ale i tak v něm ale stoupaly pocity nejistoty, třeba dobře skryté. Z odpovědi hnědého se dalo čekat, že nejspíše nemusí čekat nějaký přímý odpor k jeho přítomnosti. Ale to neznamelnalo že by ho nepochopil, kdyby tam byl. Neznali jeho minulost, ale pokud to měl být osud, tak ať. Nebál se toho. Bál se sám sebe. Smečka znamenala více vlků než dlouho viděl. Byla to příjemná idea, nebýt sám, možná promluvit s někým dalším z těhle končin. Ale nezaplést se příliš, jak už se stalo s dvojicí vlků, se kterou teď putoval. Nežádat si nějakého přijetí, odmítnout nabídky, jen slušná návštěva, která pak zase zmizí. Nic víc, klidně jen míň. Ale už začínal cítit pachy, známky existence i dalších vlků. Bylo to i zvláštní, vědět že zatím, za celou tu dobu, se jen setkal s Enzym a Ane. Zatím, ale doufal že se to za chvíli změní.

>> Daén

<< Irisin ráj

V zasněžených kopcích trochu viděl krajinu, kde předtím pátrali po ztracených duších. I když teď na ně rozhodně byl o něco příjemnější pohled. Sníh byl příjemný, připomínal mu domov. Ta trocha chladu ve vzduchu, křupání pod tlapami... povědomost, která mu dodávala na jistotě a přesvědčení že návštěva smečky vyjde přesně podle plánů. A Enzou už říkal, že to není daleko, v podstatě na dohled, potřeboval to. "Jaká je vlastně vaše smečka?" otázal se, dokud na to měl ještě čas. Předpokládal že se bude asi nějak lišit od jeho domoviny, ale vůbec netušil co mohl čekat. Tam se odrážel chladu ledu i ve vlcích, ale i zima tady se zdála mírná, bylo to tady jiné, neznámé, ale nevěděl kolik toho vůbec chtěl prozkoumat. Byl tady teď zaseklý, možná jen k dobru, ale co dále od zdejších krajin mohl čekat?

>> Les Alf

<< Dračí průsmyk

Následoval za dvojicí, hlavně tedy za hnědým, směrem kde by měla být ona smečka. Pláž kde se však ocitli byla už povědomá. Na jednu stranu byl rád, že se už tady dokáže alespoň trochu orientovat, ale na tu druhou, to právě tady se mu Ane prvně ztratila. Mezitím jí mohli najít, teď jí klidně mohl mít neustále na očích, ale stejně stále cítil trochu viny. Stále to byla ona, koho tady jako první potkal. A tihle dva vlci, jakkoliv nepříjemné a proti jeho vlastním zásadám to bylo, se stali jedinou jistotou, které tady měl. Stále byl cizincem v cizí zemi, teď více než kdy předtím. Předtím by možná ještě našel cestu, ke své rodné smečce, jenže teď již neměl ponětí. A bylo tu ještě to, že místo, kde by měla být vzpomínka na to jak se do oceánu vůbec původně dostal, zelo zmatečnou prázdnotou.
Pokusil se alespoň na půl ucha poslouchat to co Enzou mluvil k mladé vlčici. Měl se soustředit na přítomnost ne minulost. Ale stále mířili ke smečce, jak mu bylo znova upomenuto. Měl pocit jako by ho vevnitř tížil balvan. Chtěl se držet toho co si sám uložil, nepodkopnout vlastní zásady a zase neudělat tu samou chybu. Další hluboký výdech. Klid Vidare, prostě zase odejdeš. Trochu to začínalo zabírat, ale stále pokračoval dál v tichosti.

>> Ostříží zrak

Díky za akci.

Bodů mám 24+1 -> 25 b.
Za což si tedy vybírám magii Světlo tady na Vidara

Zapsáno

Z celé té rodinné spletitosti dalších dvou vlků, by byl nejradši vynechán. Byla tu věc taktu, kdy si tady připadal jako páté kolo, i když byli jen tři, ale ten kdo tady byl, jen protože se náhodou nachomýtnul. Což byla pravda, jaké to bylo štěstí, to na něj i tak bylo dost a když si ještě vzpomněl že se pomalu sotva vyhrabali z říše mrtvých a v kožichu mu zůstávala zaschlá krev... povzdychnul si nad tím a nejradši by to nechal prostě být. Ale byla tady i část důvodu, za kterou se styděl, spíše než si jen připadal nepatřičně. Drobná kapka závistí nad tím mít nějakou rodinu, třeba že takhle pochroumanou. Chybělo mu to, vlci které znal a s kterými vyrůstal, jakkoliv se snažil sám sebe přesvědčit o opaku. Styděl se že něco takového cítí, že se opovažuje toužit po něčem co si nezaslouží.
Stejně jako v případě smečky. Ale... nedokázal ho odmítnout. Bude se prostě jen muset držet, příliš se s jinými vlky tam nesblížit a pak prostě odejít. Toť vše. Takhle mu to v hlavě znělo dost jednoduše, ale hádal že realita bude jiná. Alespoň věděl něco více, že smečka se zvala daénská. "Rád vás doprovodím," odpověděl po krátké chvilce hnědému a vyrazil za ním.

>> Irisin ráj

Povzdechnul si, tiše, neslyšně. Tahle situace byla opravdu dárek. Předtím měl ještě co říct, ale když se na něj Ane ve slovech neobracela, nebylo už co. Jen seděl, tiše pohlížel na oba vlky, jako divák při divadelní hře. Vločky padly a pak zase ustaly, připomínaly mu domov, zimu chlad a rodinu. To ledové království, kterým byla jeho domovina. Oproti tomu několik vloček nebylo mnoho, ale stále byl rád, že tady je taky, ne jen na horách. Stýskalo se mu, i přes všechno co se stalo, si stále přál aby zase mohl vidět svou rodinu. Bylo příjemné na to myslet, i když realita by nejspíše byla ostře jiná.
Shledání s rodinou docela zapadaly, do vánoční atmosféry, kdyby ale taky plavý jen věděl co to vůbec je. Nějaké čekání na dárek od Ježíška, to mu zhola nic neříkalo. Ani to že někdo pořvával koledy, to se mu v životě nestalo, a kdyby to viděl, nejspíše by na ně koukal jako probuzený výr. Natož že jako 'ozdobíme stromeček' nač zdobit strom, že? A ještě k tomu jehličnan, které mají svůj temně zelený háv i v nejmrazivějších měsících. Kdyby listnaté, to by v kontextu tu nějaké slavnosti dávalo smyslu více, když už ty na sobě, po podzimu, mají sotva lísteček. Jídlo, to už by se mu spíše pozdávalo, i když názvy... cukroví, to zní ještě mile, třeba že to nic neříká, ale takový řizek, to zní spíše jako nadávka. I když za kus masa, to by si nestěžoval.
Jenže nazvat něco vánoční, to si vyžaduje alespoň znalost onoho svátků a Vidar ji neměl. On mohl možná tak zvednout zrak k nebi, koukat, jestli se náhodou neukáže první hvězdička, když v zimě přicházely noci dříve. Ale blo to tak lepší, nevědět o tom, nemuset shánět dárky ani že někde ve vzdálených zemích, tradičně zasekává komín páprda v červeném.

Slyšet něco o více o rodinné minulosti, bylo sice zajímavé, ale stejně měl pocit že tohle bylo více soukromé. Ne něco, co diskutovat před někým, kdo se náhodou připletl do jejich cest. Ale slova byla vyřčena a on byl stále tady, ty pocity musely být asi jen v jeho vlastní hlavě. To co však událo v jejich minulosti, bylo minimálně zvláštní, znělo to ale tak že z toho hnědý vyšel hůře. Ale kdo ví jestli v tom byl skutečně nějaký vítěz a poražený, rodiny byly... složité. Co on mohl tušit, jak to vnímala matka, a vůbec se do toho starat.
Spíše se měl trápit tím co odpovědět Anemon, lhát nemohl, jednak vlčka určitě nebyla hloupá a zároveň by si to nedokázal jen tak odpustit. Enzou už u něj měl důvěru, ale to bylo v důsledků zkušeností, přenést to v slova se zdálo o dost těžší. "Dlouho ne, potkal jsem ho chvíli poté, co jsem se ti ztratil," řekl, co nejupřímněji to svedl. "Věřím mu kvůli tomu, co se od našeho setkání událo. Ale nemůžu tě nutit k tomu, abys mu věřila i ty." upravil to co řekl sotva před chvílí, tak aby tam nebyla ona chyba, která z toho předtím mohlo vyznít. I když to bolelo, nemohl na nikoho tlačit něco, co se mělo získat - důvěru. Sice jim přál štěstí, ale musel mírnit vlastní cítění a zachovat si objektivitu, pokusit se vyvarovat chybám.

Představa smečky byla lákavá. Mít místo kam se vracet, kde vždy někoho najde a může s ním zahnat samotu. Jedna jeho část v tu chvíli volala rázné Ano! Jenže tu v sobě sám zadusil jako uhlíky. Ne, nebyl hoden toho aby nechal minulost takhle za sebou. A která smečka by chtěla mít ve svých řadách vraha? Mohl by lhát, ale to přineslo ještě více neštěstí, mohl by mlžit, vynechat to zcela, ale pravda by se nakonec někdy ukázala. A sám nebyl připravený, začít znovu, bez jediné fyzické vazby k tomu, co bylo. Enzyho slova už zůstala nezodpovězena.
Z rodinné situace, která se před ním postupně vyvíjela, měl rozpačité pocity, i když se snažil, nenechat je podepsat se mu na tváři. Měl pocit že v tomhle je páté kolo, pozorovatel, který by měl chybět. Ale už byl tady a nebylo cest zpět. A tak se alespoň snažil, nevměšovat hnědému do řeči a dát prostor Ane vše vstřebat. I když se jeho srdce sevřelo, když místo ke svému otci, učinila krok k němu. Logicky, znala ho více než žíhaného, ale stejně to bylo bolestné jen pozorovat. Po chvíli tak promluvil i on sám, tichým hlasem, směřovaným k mladé vlčici, "Je to dobrý vlk, věřím mu." Chtěl pomoci, ale nechtěl Anemon tlačit, ne příliš. Jen jí alespoň ujistit o tom, že věřil v jen dobré úmysly hnědého.

To že ani jeho zranění, nebyla nic vážného, bylo jen dobře. Stále by byla lepší žádná, ale v tuhle chvíli mohl být rád že vůbec vyvázli živí. Ale rána na čenichu hnědého, vypadala jako něco, co jen tak nezmizím možná že i on sám bude mít po tomhle nějaké ty jizvy. Drobné, které zapadnou pod srstí, ale stále tam budou.
Že však byl Enzou betou nějaké smečky to byla novinka, třeba že ne taková, která by změnila to jak ho béžový vnímal. Už tak se k němu choval se slušností, jako se snažil dávat všem, ale k jeho smečce nepatřil, aby mu musel vykazovat nějaký vyšší respekt. "Oh, pak to bude asi v pořádku, děkuji," věnoval mu drobný vděčný úsměv.
Ku jeho údivu však Ane svého otce nepoznávala. Vzhledem k tomu, jak se to všechno předtím událo, nepochyboval o tom že je jejich rodinný vztah skutečný a že to spíš bylo... koplikované. A hlavně v oblasti věcí, do kterých by neměl zvědavě strkat čenich a snažit se zjistit víc. Pokusil se tedy překvapení co nejrychleji skrýt a radši odpovědět malé vlčici. "Ne. Omlouvám se, že jsem se ti ztratil," držel hlas tišeji, ve snaze co nejméně nabourávat moment, ve kterém si připadal krapet nepatřičně.

<< Křišťálové jezero (př. Luka)

Než se zajímat o špinavý kožich, na kterém již krev pomalu zasychala a lepila srst do nevzhledných chuchvalců, radši pohledem přejížděl své okolí a snažil se přijít na to, kde by odsud bylo to místo, kde Ane viděl naposled. Stále byla přeci jen vlče, i když už ne nejmenší, stále nepředpokládal že by se stihla zatoulat daleko. Pozornost k vlastním zraněním stočila až otázka. Nějaké rány na hřbetě a blízko krku, vše ale povrchové, krom dočasné bolesti nic co by mu nějak uškodilo, pokud si neužene infekci. "Víceméně, nic co by nespravila chvíle bez podobných... situací. Ty?" Zatímco na sobě viděl rány dost dobře, v hnědé srsti se to zase ztrácelo. Ale vypadalo to že jde v pořádku, otázka tak byla spíše jen na ujištění.
Při dalším dotazu se na chvíli zastavil v kroku, rozhlédl se ještě jednou po krajině a horách, než zase došel k Enzymu. "Odsud to bude spíš tamtím směrem, k pláži," naznačil hlavou spíše k jihu. "Smečce? Jen pokud tam má přítomnost nebude přítěží..." Než však stačil i nějak navrhnout drobnou změnu kurzu, pach se dostal i k jeho čenichu, který už se po zážitcích v říši mrtvých poněkud vzpamatoval. Opravdu měli takové štěstí? Opětoval pohled a přikývnul, "To... bude ona," odpověděl polohlasem, aby neodváděl od hledání, které se stejně chýlilo ke konci. Následoval ho až ke skalní stěně. On sám vlčici poznával, velmi dobře, ale jeho tlama zůstávala zavřená. Z toho jak zněl hnědý v tunelech, musela být jejich rodinná situace minimálně ošemetná. A tak Ane věnoval jen nejistý úsměv a dál Enzymu prostor.

<< Katakomby (př. Nerovy vodopády)

Cítil jak se něco změnilo, jakmile dosáhnul své duše. Jako by se vevnitř naplnilo prázdné místo. Ale neměl čas se tím nějak více zabývat, když pokračoval dále v zběsilém útěku ven, pryč z chodem. Nevěděl jestli Požírač svůj hon opustí jen tak a nechá je uprchnout, či bude chtít zpět to, co si předtím vzal. Útěk teď byla jistota a tak utíkal, tak jak to bylo jen v jeho silách, i když ho nakonec Enzou předehnal. Světlo na konci tunelu, teď bylo jen skutečný svět, podzimní, chladný, ale o tolik přívětivější než říše mrtvých. Tady se nemusel bát nečekaných setkání.
Sám vyčerpaný se zastavil u jezera, vedle hnědého. Zvládli to, tak jak říkal, ale běžový ze sebe dokázal dostat jen chytání dechu po běhu. Musel za tu dobu vyjít z kondice, když teď měl leda tak pocit že tady vyplivne plíce, i když na tváři se mu přitom zjevil spokojený úsměv. Ani když ten dech konečně chytil z něj nic nevyšlo a rovnou se taky sám napil čisté vody. Krev na něm šla vidět podstatně lépe, jak už to bývalo se světlými barvami, ale ani on se nechtěl zdržovat s umýváním.
Až když se potom pořádně rozhlédnul, zjistil kde to vlastně je. "Tady jsem vlastně našel Anemon," řekl konečně něco, stále docela namáhavě. Souhlasil s tím že by měli jít dál a když viděl směr cesty, došlo mu, že by mu mohl rovnou pomoci hledat jeho dceru, nebylo to přeci jen daleko od toho kde se mu jí podařilo ztratit. To z hlavy šlo jen těžko, stále to bylo něco z čeho ho trápilo svědomí.

>> Dračí průsmyk (př. Luka)

KONEC- TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 17

Snaha o to se Požírači nějak ublížit, byla v jeho hlavě už od začátku marná, ale stačilo to pokud měl Enzou čas se vzpamatovat. Zatím co však jeho neumělé útoky na cíl nedopadaly, sám nějaké ty rány utrpěl. Rudá ve světlé srsti vynikala, že rány o sobě pravděpodobně nedopadnou jako nic, co by mělo nějaké delší následky. Teď však bolely, tak jak to už rány dělávají, i když on se to snažil ignorovat a držel se dál, než hnědý znovu zaútočil.
Ustoupil, čekal jak to půjde a jestli bude ještě potřeba jeho pomoci. Ale když uslyšel zvolání, i v chabém světle záhlédnul jak se to vyvíjí, usoudil že tohle už nejspíše půjde. Rozběhl se blíže ke své duši, než však byl ještě zcela u ní, zastavil se aby ještě jednou zkontroloval situaci za sebou. Stále by si neodpustil, kdyby tady Enzou zůstal, ale v tu chvíli už byl výsledek jasný. Překousnul svou nejistotu a udělal poslední krok ke své duši a cestě zpět.

>> Křišťálové jezero přes Nerovy v.

TANEC MRTVÝCH - Vidar + Enzou
post 16

Zatímco držel Požírače tu krátkou chvíli z hnědého, čekal co právě Enzou udělá. Zůstával. Byl rád, překvapený? Nevěděl, nebyl si jistý jestli cítil vůbec něco, prostě se to dělo. A to nejspíše stačilo. Plán nebyl nijak složitý, komplikovaný, ale byl. Ještě než se žíhaný pokusil přišpendlit Požírače a sám se od něj zcela dostal, ucítil jak drápy protnuly i jeho kůži. Rána, kterou brzy skryje srst, ale krev na béžové šla vidět. Jen syknul bolestí, než uskočil stranou.
Ale pokus o útok hnědého dopadl ne zrovna snadně. Úzkostně po něm pohlédnul, když odletěl několik metrů zpět, ne zrovna hezky. Nebyl si jistý jak je na tom, když viděl jen matnou postavu ve světle, které vycházelo z očí bestie. Vypadalo to však že vstává, k dalšímu útoku. Vidar sám ale netušil co pořádně dělat, nebyl bojovník, jako býval jeho bratr. Nevěděl jestli to jen nezkazí, nedokázal ale ani stát, poté co viděl, co Požírač dokáže. Vyrazil proti němu, tak aby upoutal jeho pozornost. Tentokrát i tesáky, i když nepočítal s tím že se okolo něčeho sklapnou. Stačilo to aby měl evidentně silnější Enzou, lepší šanci úspěchu. I kdyby se mu černého podařilo dostat jen na pár chvil ke zdi, možná by se jim mohlo podařit vysmeknout.