Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1.lov
Cipher dlouho Einara neviděla. Zamyšleně jsem pokývala hlavou. Jo, tím se mi aspoň ulevilo, že jsem nic nepromeškala, ale na druhou stranu.. Nestalo se mi nic? Doporučila Hanku, nebo Einarovu partnerku Stinu, kterou musela doplnit Máta. Přikývla jsem. ''Určitě. S někým z nich to budu řešit. I kdybych to měla zmínit až pak na srazu mezi všemi.'' Nebylo na tom nic k utajení, aspoň dle mě, před členy smečky. Všichni by měli být obezřetní! Ale o tom teda jindy. Teď byl čas lov. Lov divočáků. Jeden návrh dala Cipher, pak se ujala zcela přirozeně Máta pokračování. Nejspíš se nenechá vyděsit. Rozdělení nepřipadalo tedy v úvahu, protože když se nevyleká, bude útočit. Víc možností nebylo. ''Souhlasím. Snad se jeho rodina ho pak taky nerozhodne bránit. S celým stádem si asi jinak neporadíme.'' Byla jsem holt realista. Tak. A s tím jsme už nejspíš vyrazili. ''Tak já vyrážím.'' Prohlásila jsem po pár krocích a zrychlila jsem napřed a jakmile mi pach udeřil do čenichu, začala jsem se plížit, abych prasečí rodinu obešla schovaná v křoviscích a díky magii země jsem dost ovlivňovala to, aby nevydali žádný ohlušující zvuk, který by na mou přítomnost upozornil příliš brzy. A tak jsem našla si vhodné místo odkud jsem měla přehled na Mátu s Cipher a i na prasata. A byla jsem připravená je podpořit a poté pomoct ho skolit a případně je samozřejmě i bránit.

Byla jsem moc upjatá? Máta mě přijala rázem mnohem veseleji, než já. Ale potěšilo mě to, vskutku. To mě nakonec donutilo se na ní usmát teprve pořádně. A jak se tak lehce natočila, všimla jsem si že i její tvář zdobila nová jizva. Co se to jen dělo? Kde zápasila o život ona? Ale než jsem stihla projít zvědavostí, odpověděla mi na dotaz a rázem se tu objevil někdo další. ''Cipher, sestřičko.'' Na ní už jsem se automaticky usmála zcela přirozeněji a automaticky. A jejímu zraku neunikla moje ani Mátiny jizvy. Její vysvětlení bylo to, že se nepohodla s medvědem. Lehce jsem vykulila oči, ''Tak to je jen štěstí že jsi vyvázla s jizvou. Ještě že jsi v pořádku.'' Reagovala jsem. A jestli jsem byla v pořádku já? ''Teď už je to dobrý. Ale můj příběh je trochu delší. Nechala bych ho až na potom.. Stejně o tom.. budu muset říct i Einarovi.'' Teda především o tom cizinci a unášených vlčatech. Když se pak Cipher ptala na jakousi levanduli, nezapojovala jsem se. Na mě dotaz nebyl a ani jsem si nebyla jistá, že bych ji taky měla znát. Pak už se hostila toho, proč vlastně lovce svolala. Divočáci. ''Pěkně houževnatá zvířata. Já do toho jdu.'' A kance jsem ještě nelovila, to bych si mohla napsat na seznam ulovených druhů do svého úkolu!

<- Hraniční pohoří

Ačkoliv jsem teda Mátu chtěla teda v tuhle chvíli rozhodnutí jen pro sebe, dolehl mi k uším zvuk jejího vytí. Chystala se lovit a volala další? Jo, i takhle jsem to mohla využít! I takhle jsem se mohla dozvědět jestli se něco dělo v mé absenci, a něco co mi pomůže s mým úkolem. A tak jsem nasadila neutrální tvář a pokračovala v sestupu z hory dolů.
Až nakonec jsem k Mátě dorazila a jen s mírným, zjizveným, úsměvem na ní pohlédla. ''Ahoj Máto.'' Ne, znovu jsem vskutku neudělala stejné číslo jako tehdy, kdy jsem se k lovcům tak prazvláštně přiřítila abych dětinsky seřvala Cipher jak moc jsem se o ní bála. Před Mátou nyní stála vyspělejší, sebevědomá (zda-li se to tak říct dalo) vlčice, která si také během posledních měsíců něčím prošla. ''Vyčíhla jsi kořist, která stojí za námahu a nakrmí smečku?'' Podívala jsem se za ní, někde do útrob lesa, než jsem pohled vrátila zpět na ní, ''Moc ráda se na tvé přivolání přidám k lovu.'' A tím jsem svůj zájem prozatím zakončila.

<- Most (přes Temný les, Nížinu hojnosti)

A tak jsem poklusem zanedlouho vskutku dosáhla hranic hor, kdy jsem si našla cestičku a už velmi zkušeně horu, i zkratkami, zdolávala. Když však jsem se dostala až do blízkostí hranic, stejně tak jsem zaváhala. Jestli se to tak mohlo říct. Nezmeškala jsem nic? Byla jsem tak dlouho pryč. Přišlo mi to od potop, od její smrti, jako celá nekonečná věčnost. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. A než jsem na území vstoupila, rozhodla jsem se hranice obejít... Jen kdyby náhodou.. Pomstila bych se. A nebo sama přišla k dalšímu úrazu, kdo to věděl? Nikdo.
Ale zrovinka jen po pár metrech mě po čumáku vrazil poměrně čerstvý pach Máty. Starší učednice Hanky. I když už oficiálně učednicí nebyla, Ale mohla být.. svým způsobem starší sestrou, která by mi s mým úkolem mohla pomoci, no ne? A tak jsem se za pachem vydala. A vůbec jsem ti opět neodkládala vstup na území smečky.

-> Tajga

<- Křišťálové jezero (přes Luku, Les u mostu)

Krokem jsem šla dost svižným, nechtěla jsem už nic nějak odkládat. Navíc jsem potřebovala koneckonců splnit úkol, jenž mi Einar zadal. Nebylo to nakonec zvláštní? Byla jsem se zájemců o povýšení zcela jedinou, kterou zaúkoloval samotný Alfa. S Tiarou proberu kde a jak se jaká kořist loví. Jak ji loví jiné smečky. Jestli však ji nenajdu, co bude dál? No, rozhodně jsem nechtěla svůj úkol nesplnit, nebo se o to alespoň pokusit. Vždyť zmapovat kdejakou kořist, a ještě ulovit něco od většiny druhů.. To můžu s kterýmkoliv jiným lovcem. I vlkem všeobecně. Stačil by mi svědek jen? Kývla jsem si. Jistě. Lov druhů jsem neměla jmenovanou přímo Tiaru, ale kterýkoliv jiný vlk který nežádal o povýšení zároveň se mnou. To přece zvládnu.

-> Hraniční pohoří (přes Temný les, Nížinu hojnosti)

<- Nerovy vodopády

A tak jsem se šouravým krokem od vodopádů vracela k jezeru u kterého jsem se zastavila a pohlédla jsem na hladinu. Můj odraz se pohyboval ve vlnkách a vlnil se mi díky tomu celý obličej. Na půl zjizvený, zjizvený od příběhu o mrtvých. Když bych to někomu vyprávěla.. nemyslel by si že to byl jen sen? Ale odkud by se teda potom vzali ty jizvy? Na krku se mi houpal medvědí tesák a okolo tlapky rudý krystal. To vše byly připomínky že to co se stalo byla pravda pravdoucí a já si odtamtud odnesla nové zkušenosti, myšlenky a známé. Přátele? Mohla jsem je tak nazývat? Měla jsem vlastně s někým někdy tak hluboký vztah? Bolestně jsem zavřela oči, Nebo jsem celý život jen byla nepříjemná společnice? Netušila jsem. Neplánovala jsem měnit sama sebe, ale.. chtěla jsem se rozhodnout jaký život do budoucna vlastně chci vést. S tím jsem zase otevřela oči, z jezera se napila a pak se vydala zase dál.

-> Most (přes Luku, Les u mostu)

<- Luka (přes Křišťálové jezero)

Ano, vzpomínka na Hanku mi malinko dovolila se zježit na zátylku. Och, och.. Nebude to brát jako že jsem se snažila pomstít Cinder? Nesouhlasila by.. Mohla jsem se svými jizvami poprat s někým. Ale na mou obhajobu.. Jistě věděla jak ostrovy dokázali být tak záludné a magické. A navíc moje slova potvrzovali i rudé krystaly, které mi zůstali. Jako vzpomínka na Tylooa, kdy každý z nás prožil emoci, která odpovídala zrovna těm co měl každý z nás uvnitř sebe a sami jsme byly díky nim bezbranní. Ale přežili jsme. A navíc.. ''Musím o tom živém vlku ve světě mrtvých povědět Einarovi a Hance.'' Řekla jsem si. O cizácích jsem nikdy předtím neslyšela, ale.. přišlo mi vhodné tohle sdělit, aby byla smečka opatrná. S těmito myšlenkami jsem si prohlížela vodopády, jenž od vyhlídky padali dolů a spokojená s pohledem jsem se vydala zase zpátky.

-> Křišťálové jezero

<- Na vyhlídce (přes Les u mostu)

A tak jsem slezla z vyhlídky a objevila se zase v lese. Ale díky svému rozhodnutí jsem tedy nezamířila k mostu, ale zpětně na luku, abych se podívala k jezeru a vodopádům. Původně jsem taky plánovala, že nebudu moc zacházet do dalších krajů tohoto ostrova, ale čím víc jsem si tu procházela, tím víc jsem chtěla vidět.. A věděla jsem že když budu znát ostrovy, budu i vědět kde co lovit. Ještě teda vědět jak. K tomu mi měla pomoct Tiára, že? Ale.. I vlastní snaha je oceňovaná a to bylo pro mě asi důležité. Případně můžu zajít kdykoliv i za Hankou, žejo. Ach Hanka.. Copak asi řekne na to jak vypadám? Nechá si vysvětlit, že se jednalo o svět mrtvých?

-> Nerovy vodopády (přes Křišťálové jezero)

<- Les u mostu

Z lesa jsem se dostala na vyhlídku. Ani tu jsem nikdy nebyla, mm. Ale kdo tu byl? Starý známý pan Wu! Lehce jsem zašvihala ocasem. Sice jsem neměla nijak nic konkrétně v plánu, ale vylepšení magie se hodilo vždycky, žejo. A tak jsem k tomu starému vlku vyrazila a prohlédla si nabídku, ale.. měl vlastně vyprodáno. Hmh, Wu dlouho nic nového nenabízel.. Ale třeba jednou to štěstí mít budu a bude tu něco speciálního! Ale co teď na tom.. Vylepšila jsem se krapánek s iluzemi, pak jsem mu zaplatila a s tím jsem se vydala zase dál. Z vyhlídky dolů jsem viděla na to jezero.. No. A když už tu jsem, já se k tomu vodopádu teda podívám hned, ale pak už žádné zacházky! Možná.

-> Luka (přes Les u mostu)

Nákup
1) Stav účtu> 82kšm, 5 rubínů, 4 mince (bez mincí ve svatyni)
2) Převádím> 5rubínů= 50 kšm, 3 mince= 120 kšm => 252 kšm
3) Nákup> 3., 4., 5. level do Iluzí (60+70+80 kšm)
4) Celkem> 210 kšm
5) Zůstatek> 42 kšm, 0 rubínů, 1 mince (bez mincí ve svatyni)

Schváleno

<- Svatyně (přes Mlžnou džungli)

Vyšla jsem ze svatyně ven a v džungli jsem dál zůstávat nechtěla a tak jsem se vydala dál až jsem se dostala do toho lesa ve kterém se nacházel most. Lehce jsem se pousmála nad vzpomínkou kdy jsme ho s Cipher procházeli poprvé, kdy to vypadalo skoro jak brána do jiného světa. A pak zamračila, když jsem ji při bouřce ztratila... Ale naštěstí se ji tehdy nic nestalo, to bylo dost potěšující, ano ano. Nakonec jsem si pak našla noru ve stromě, která byla prázdná a tak nějak se mi podařilo do ní vměstnat. Chvíli jsem podezřívavě koukala okolo a když jsem uznala, že se mi během spánku nic nemůže stát, dovolila jsem si zavřít a usnout.
Spala jsem dost možná několik hodin, než jsem se znovu probrala. Chvíli jsem se rozkoukávala a když jsem vylezla ven, začala jsem se protahovat. Tělo bylo vskutku ztuhlé. Ale.. nebylo času na zbyt! Chtěla jsem se ještě někde podívat a pak vyrazit směr Alatey!

-> Na vyhlídce

<- Luka (Přes Ovocný lesík, Mlžnou džungli)

Použiji 14 mincí | ×8 => 112%
Využívám 30% slevu
112÷100 = 1,12
1,12×30 = 33,6
112 + 33,6 = 145,6

Síla> + 55% (23+55= 78% - full)
Vytrvalost> + 42% (25+42= 67% - full)
Obratnost> + 45% (25+45= 70% - full)
To je celkem >> 142% ... Zbytek padne adminům do kasičky.

A po několika kilometrové procházce jsem nakonec přece jen došla úspěšně do svatyně. Rozhlédla jsem se, bylo to stejně záhadné, zajímavé místo jako posledně. Posledně jsem tu především trénovala lovení, ale to tentokrát nebylo na programu dne. Hehe.
Po chvilce jsem narazila na mistra ke kterému jsem uctivě kývla hlavou. ''Zdravím. Ráda vás znovu vidím Mistře.'' Pozdravila jsem jak se mu slušelo a patřilo. Po chvíli jsem mu sdělila co chci přesně a s tím jsem ho následovala.
Síla
Jako první jsme se přesunuli do útrob svatyně kdy jsme se do sebe pustili. Už jednou jsem s mistrem bojovala, ale tentokrát mi ten boj přišel jiný. Jakoby byl mistr silnější, než předtím. To je každým tréninkem silnější? Nebo byl minule jen příliš ohleduplným? Kdo ví. Byl to vlk ve kterém se jen velmi těžko četlo, bylo to snad úplně nemožné. Útokům jsem se sotva vyhýbala a on těm naopak neměl sebemenší problém uhnout. Tu a sem se mi podařilo vyhnout a okamžitě zpětně útok opětovat. Čím déle jsme bojovali, tím víc jsem přicházela na nové a nové techniky. Byl to asi jeho způsob. Najít si v každém těžkém soupeři slabiny, které pak využít proti němu, to byl účel tréninku. Musela jsem při boji promýšlet každý svůj krok a předvídat každý jeho. Do posledního útoku jsem dala všechno a vrazila do něj. Shodila jsem ho! Když se zvedl, kývl a popošli jsme zase dál.
Vytrvalost
Stejně jako minule se Mistr vůbec nezaobíral nějakým odpočinkem. Kdo chtěl trénovat u něj, musel se přizpůsobit jeho tempu nebo ať.. jde. A proto ironicky bylo teď na čase trénovat vytrvalost. Jak jsem to poznala? Inu.. I tyhle skály jsem posledně vycházela, ale tentokrát to vypadalo, že chce abych vylezla výš. A měla jsem tak trochu pocit, že v tom.. bude háček. Ale dobrá. Kameny na skále byly víc kluzké než jsem si pamatovala a musela jsem si dávat sakra pozor, kam jsem pokládala tlapy. A to nemluvě o balvanech, kterým jsem měla co dělat, abych se jim vyhnula, když se nečekaně kutáleli ze skály dolů. Opakovalo se to tak několikrát a čím výše jsem byla, tím byl větší problém se na skalách udržet a byly víc a víc kluzčí, byly tolik hladké, že jen těžko jsem našla místo kam zarýt drápy a udržet se. Ale nakonec se mi podařilo vrcholu dosáhnout. Cítila jsem se opravdu už zničeně... Bylo jen pár chvil, kdy mi byl dopřán chvilkový odpočinek, ale trénink jako takový se ještě ke svému konci nedostal.
Obratnost
A dřív než jsem se vůbec nadála už jsme z druhé strany skal společně běželi dolů až jsme se dostali do džungle. Ta byla tolik hustá, že vyhýbat se liánám, které mě mohli při neopatrnosti do sebe pěkně zamotat, kořeny o které jsem mohla zakopnout, stromy do kterých při vteřině nepozornosti narazit. Vyhýbat se všem překážkám mi bralo poslední síly které jsem v sobě ještě dokázala najít. Běželi jsme přes džungli, až do útrob svatyně. Tam jsme se zastavili a já, jakmile odpadl adrenalin, pocítila okamžitě bolest celého těla. Bylo to stejně tak náročné jako posledně, ne-li víc..
Nakonec jsem vděčně poděkovala mistrovi, zaplatila mu mincemi a s pocitem dobře odvedené práce jsem svatyni opustila. Dostanu se blíž k Alatey a hodím si šlofíka. Jo, takový byl můj plán.

-> Les u mostu (přes Mlžnou džungli)

Schváleno

<- Katakomby (přes Nerovy vodopády, Křišťálové jezero)

Tak jsem prošla vodopádem a došla k jezeru. I to na pohled vypadalo moc hezky a tak i to bylo místo které musím někdy navštívit. A tak vlastně celkově si někdy musím projít tenhle část ostrovů, většinou jsem se zdržovala právě na hlavním ostrově a tak tomuhle jsem nedávala moc šancí a bylo čas to napravit. Ale teď ne. Po svatyni jsem se musela ukázat i doma. To byl můj plán, který jsem tak měnit nechtěla. Musím najít Tiáru a nebo... aspoň někoho kdo se mnou půjde lovit a bude mi svědkem, protože všechnu kořist nedokážu odtáhnout jako důkaz. Nevím zda se mi podaří zjistit jak loví jiné smečky, ale můžu si zkusit lov v lesích, horách, tundře i poušti. To by Einar s Hankou mohli jako mou zkoušku o povýšení uznat.. ne? Teoreticky...

-> Svatyně (přes Ovocný lesík, Mlžnou džungli)

<- Červená louka (přes Nejvyšší hory, Rokli)

Když jsem prošla horou a dorazila do rokle, narazila jsem na na jeskyni, které jsem si nikdy dřív nevšimla. A i když jsem teda měla v plánu nedělat obchůzky, stejnak mi zvědavost nedala. Uvnitř zvláštně kvílel vítr a potom co jsem si prožila ve světě mrtvých mě tohle už nedokázalo rozhodit. Teda jo, když vítr kvílel, znělo to jako nářek mrtvé duše, ale já slyšela brečet opravdové duše a tak jsem spíš věřila tomu větru. Ale co z toho. Katakomby byly celkem složitý a možná jsem i malinko litovala tomu že jsem tu fakt vlezla, a ztrácela teď čas blouděním, ale otáčet zpět se mi opravdu nechtělo, což znamenalo že jsem pokračovala kupředu a po nějaké době jsem nakonec našla cestu ven. Bylo to dokonce hezké místo za vodopádem, na který se budu muset ještě někdy vrátit a opravdu si to pořádně prohlédnout, ale priority byly teď jinde.

-> Luka (Přes Nerovy vodopády, Křišťálové jezero)

<- Tichá Zátoka (přes Mlžné pláně, Sněžné tesáky)

Od Zátoky, přes mlžné pláně a sněžné tesáky byla cesta dlouhá, ale já jsem to vzala klusem a nikde jinde jsem se nezastavovala a proto jsem věděla, že ta cesta mi uteče celkem rychle a druhý ostrov už jsem svým způsobem taky nějak prošla, a ve svatyni už jsem byla a tak jsem věděla kde se nachází. Takže když se nikde nezatoulám ještě bokem, tak k ní dojdu celkem rychle. A tak byl čas při přesunech mezi územími myslet na svou budoucnost. Jak dlouho nebyl sraz? Už nějakou dobu, a tak jistě brzy nějaký bude.. Teda pokud jsem ho neprošvihla! To by nebylo moc dobré! Chtěla jsem to dotáhnout daleko a jestli nesplním svůj úkol a ještě se nedostavím na sraz! Ohm ,můj úkol!

-> Katakomby (Přes Nejvyšší horu, Rokli)

<- Kvetoucí louka

Doprovázela jsem Zarinu směrem k Zátoce s tím že zamíříme do Zlatého lesa. Ale když jsem zastavila v Zátoce, viděla jsem že Zarina trochu zaostává. Že by se nakonec bála? Kdo ví.. Počkala jsem na ní až dojde a otočila jsem se k ní. ''Vidíš? Odsud jde vidět ten Zlatý les celkem dobře.'' Kývla jsem k němu, když šli vidět ty zlaté stromy na sto honů. ''Ale budu tě tu muset opustit Zarino. Moc ráda jsem tě poznala a snad si rozpomeneš na tvého víc, než kamaráda.'' Zazubila jsem a mávla pobaveně ocasem. ''Měj se Zari a zase někdy.'' Kývla jsem a s tím jsem sama pokračovala dál, směrem do tesáků. Inu, než jsem se rozhodla vrátit domů, konečně, tak jsem rozhodně chtěla zajít ještě jednou za mistrem do svatyně. Jo, to byl můj plán. A tak jsem tak i vyrazila.

-> Červená louka (Přes Mlžné pláně, Sněžné tesáky)