Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zavrtěla nadšeně hlavičkou, ale vzápětí si zklamaně povzdychla. ''Ale to už vím.. Spíš jak to od sebe rozeznám?'' Nebyla přece hloupá a úplně malá už taky ne. Táhlo ji na půl rok a opakování jednoho a toho samého na ni již neplatilo. Ale nakonec to nechala plavat. Vždyť se může zeptat táty, nebo mámy.
Zdálo se ji, že je velká Ellie trochu zasekaná, ale dost možná to bylo hlavně i tím, že na Vittani padala únava a chtěla se už vrátit domů a dojít domů ve společnosti velké a silné vlčice bylo jednoduše bezpečnější, než kdyby se o to pokoušela sama.
''Tak jo!'' Řekla se zazubením a zvesela začala hopkat vedle Ellie směrem k horám. ''A ty patříš taky k nějaké smečce?'' No, přece nepůjdou takový kus vzhůru bez mluvení, žejo!

-> Hraniční pohoří

Malá přikyvovala vlčici. Pak se spokojeně usmála. Třeba by ji tahle mohla říct něco o kytičkách když to Třezalka zaspala! ''A ty něco o těch kytičkách víš?'' Zatřepala ocáskem nadšeně a s jiskřičkami v ohnivých očkách.
Když se ptala na rodiče tak přikývla hlavičkou. ''Ta je tam nahoře se smečkou.'' Jestli tam opravdu byla, netušila. Věděla jen, že k ji k ní čím dál méně vázalo, protože ji pomalu od narození pořádně neviděla. Jen tátu a toho taky dlouho neviděla. Tiše si vzdychla, ale neztrácela na úsměvu před vlčicí.
Za pochvalu svého jména se spokojeně uculila, milovala to jméno a znělo ještě líp, když ji oslovoval někdo jiný, znělo to tak úderně a úžasně tak jak byla úžasná ona sama! ''Taky máš hezké jméno!'' Uměla však slušně pochválit na oplátku. ''A ty mi vážně pomůžeš? Cestu znám a nebojím se! Ale společnost bych měla určitě ráda!'' Vrtěla spokojeně ocáskem a se zazubením.

Malé Vittani Trězalka dlouho neodpovídala a jen ji provedla téměř v tichosti loukou. "Asi se vrátím domů." Oznámila Třezalce po chvíli a šinula si to loukou k hoře. Ale neudělala o příliš mnoho více kroků a objevila se hnědá vlčice.
Na její otázku zavrtělo vlče hlavou, "Nee." Ona a ztratit se od pár kroků dál? Pche! "Patřím tam nahoru, Třezalka mě tu vzala ukázat mi louku, ale nějak usnula.." Vzdychla si a podívala se zpět. "A to jsme se zrovna bavili o kytičkách, které umí ublížit a které umí léčit, ale už mi neukázala ty rozdíly.." Ta dětská naivita všechno vyslepičit prvnímu kdo se na ní hezky podívá. "Jmenuji se Vittani." Dodala ještě nakonec se zaculením a hopkavým krokem si hnědou vlčici prohlédla. "Tebe jsem ještě neviděla! Ty asi nebudeš z Alatey, žejo, žejo?" Bystrá malá vlčice si už pomalými krůčky dokázala dávat dohromady kdo je a kdo není z její smečky, už dokázala trochu zařadit pachy, ale stále se měla co učit a hlavně, kdo chtěl, mohl ji zatím stále nalhal kdo chtěl, co chtěl.

<- Alateyská smečka

Malá vlčka spokojeně klusala za Třezalkou a napodobovala její chůzi pro skalnatém povrchu. Alespoň už věděla kudyma se bezpečně dostat z hory dolů a tak se spokojeně pro sebe usmála!
Pak se podívala znovu po Třezalce. ''Celý?'' Rozzářili se její očka nadšeně. ''Eh, kdo je Einar vlastně?'' Ano, skutečně si nepamatovala, že ho viděla naposledy... no, neviděla. Přivítal je na světě ještě, když se sotva snažili rozlepit očíčka a od té doby jej neměla to štěstí vidět. ''Znám jenom tátu, mámu, sestřičky, brášku a Wisse a tebe!'' Ujasnila to Třezalce! ''A proč ty jsi modrá, když je třezalka žlutá?'' Ano, nedávalo ji to smysl, ale i tak se ji líbila taková jak byla. A uměla si ji vůbec představit jinak? Těžko. ''A jak je od sebe poznám? Jak poznám která kytička by mi ublížila a která by mi pomohla?'' Natočila nechápavě hlavičku. Vždyť byly všechny tak krásné!
Když Třezalka pověděla že už jsou tady, Vittani se nejdříve opatrně rozhlédla. Dalším krokem bylo však nadšené poskočení, úsměv od ouška k oušku a hledání dalších kytiček v trávě.. Ale žel ještě to bylo neúspěšné, bylo ještě brzy. Tedy až na pár bělostných výjimek, které se však zase ukládali pomalu ke spánku a jejich období jistě pomalu končilo. ''To je tu úplně něco jiného, než tam nahoře! A je tu takový.. jiný vzduch..'' Možná se ji to zdálo, ale možná taky ne. Ale věděla, že ve svém čumáčku cítila mnohonásobné rozdíly, než když byla nahoře ve smečce.

Vittanin ocas se rozkmital ještě 2x tak tolik co před chvíli, když Třezalka i pokynula k pohybu. Radostné poskočení malého vlčete se tím tedy nedalo přehlédnout. Když se zeptala jestli měl Wiss zelené oči, tak musela zapojit všechny své mozkové závity, div že se ji nekouřilo z hlavy! "Já nevím." Přiznala nakonec po chvíli. "Byl hrooozně vysoký a já mu neviděla na oči." Dodala nakonec. A tak Wissova barva očí zůstala záhadou.
A tak když ji Třezalka ukázala plapolající oheň nad svou tlapkou, Vittani jej obdivně ohlížela. Pořád se blížila k němu, a dřív než mohlo dojít ke zranění tak jej Třezalka nechala zmizet. Fascinovaně přesunula pohled teda na ní. "A myslíš, že to budu umět taky?" Koneckonců když zmínila, že oheň měla malá Vittani dle oči taky? "Něco málo nám táta o magiích říkal, ale já už si nepamatuji co." Řekněme, že pozornost těch nejmenších byla zásadně někde jinde.
Vittani poté s Třezalkou se vrátila do hor, ale tentokrát šli mnohem dál a Vittani si viditelně užívala každý krok.
"Takže Třezalka je po nějaké kytičce?" Zvedla hlásek v otázce. "A ty máš ráda kytičky?" Další ze zvědavých otázek a nebylo pochyb, že si na sebe Třezalka ušila bič, neboť otázek zvědavého vlčete neubývala, ale naopak přibývala.

-> Květoucí louka (přes Hraniční pohoří)

Malá Vittani se podívala na Třezalku, která se ji snažila vysvětlit jak pozná sever a jih. Ale stejně to teď nepochopila, možná časem? ''Aha.'' Řekla jenom. Tvářila se u toho však tak, jak kdyby to pochopila co nejvíc mohla.
Hleděla vpřed a pak se zase podívala a Třezalku, která souhlasila, že by ji tam někde ven mohla vzít! Nadšeně poskočila a rozvrtěl se ji ocásek. ''Ano, ano prosím!'' Věnovala ji ten jeden obří prosící pohled kdy na ní upřela obří oranžové očiska. ''A umíš něco? Wiss mi nechtěl nic ukázat... Ale rostli takové zvláštní kytičky v jeho přítomnosti! Ale trval na tom, že za to nemůže, a že takových kytiček roste na louce spoustu.'' Už-už začala zase básnit. Tolik chtěla zkoušet nové věci, tolik chtěla zažívat nové dobrodružství a sbírat zkušenosti. A hlavně možná chtěla najít něco, co ji bude bavit.
''To je zvláštní jméno. Ale hezké! Hodí se ti!'' Ta dětská nevinná upřímnost. ''Vittani.'' Hrkla hrdě. ''Zvučné.. Pokaždé když se představím.'' Zavrněla spokojeně. Milovala to.

Když ji řekla, že úkryt je víc na sever, pootočila hlavou na stranu. "A jak poznám která strana je která?" Myslela světové samozřejmě. Východ a Západ jeden pozná celkem snadno, ale jih a sever, to bylo trochu těžší. "Proto jsem ji předtím neviděla a byly jsme jenom s tátou? Aha, ale jestli teď je pryč asi tam nebude, když je pryč." Uvažovala nahlas. Navíc nebyla daleko, našla by ji hned, kdyby ji hledala ne? "Mm. Zavedeš? A když tam nebude, vzala bys mě ty? Nebo mě vezmi rovnou! Když ty mámu znáš, určitě by se nezlobila!" Upřímně to vypadalo že chtěla ještě plno věcí prožít, chtěla zkoumat svět, ale tak nějak věděla, že daleko od smečky sama jít nesměla, nejspíš by se to mámě ani tátovi nelíbilo a takhle kdyby byly někomu komu věří, určitě by to pochopili.
"Jak se jmenuješ?" Zeptala se po chvilce opět s natočenou hlavičkou. "Jsi moc hezká!" Řekla po chvílí bez ohledu na předchozí odpovědi. Řekla to s tou dětskou nevinností a upřímnoustí.

Vittani dlouhou dobu běhala od místa na místo, ale vesměs se motala v kruzích. Snad chtěla jenom ujistit, že doopravdy na místě kde si myslela, že něco je doopravdy nebylo nic?
Možná nad tím strávila déle, než sama chtěla. Proč? Protože se k ní brzy přiblížila modrá vlčice a která ji z její euforie bezhlavého pobíhání zastavila. ''Uh?'' Prvně se zmateně otočila za hlasem. ''Ahoj!'' Houkla a pak lehce nafoukla tvářičky. ''Neztratila!'' Pipla rozhodně a pak se rozhlédla. ''No, možná trošičku.'' Nakonec po chvíli pipla znovu. ''Myslela jsem si, že tady je úkryt, ale ať ho hledám jak ho hledám. Není tu!'' Vydechla ten přebytečný vzduch, který do sebe před chvíli nasála. ''Chtěla jsem se zeptat mámy, jestli mě vezme na louku o které jsem slyšela, ale necítím ji!'' Možná že skutečně na území nebyla, ale Vittani ještě neuměla rozdělit pachy, zvlášť na území kde se všechny pachy mísili s jedním hlavním, smečkovým.

<- Hraniční pohoří

Zpět na území se vrátila během krátké chvíle neboť skutečně nebyla od hranic nějak extra daleko. Úsměvný měsíček ji na tlamičce zůstával i nadále. Kráčela spokojeně kupředu, tam kde si myslela že se nacházel úkryt. Ale... Nějak se na území zatoulala. Tam kde si myslela, že určitě předtím úkryt byl, tam nebylo zhola nic. Zmateně se otáčela, ale nedokázala se zorientovat. Přece nebyla až tak dlouho pryč aby nevěděla jak se dostat zpátky domů ne? Možná.
Pak si však vzpomněla na tátova slova. Co kdyby je zkusila najít podle pachu, tak jak se sledovala kořist, kterou vlci lovili? Jo, to byl určitě skvělý nápad! A tak začala čumáčkem kmitat ve snaze nasát okolní pachy. Ale zjistila, že se ji strašně pletou a všechny se tady po území tak strašně mísí! A tak teda ji nezbývalo nic jiného, než zkoušet chytit pach maminky, nebo tatínka a k úkrytu si cestu najít. Žel nevěděla, že se na území v tuto chvíli nenacházejí.

Vittani lehce nechápala, proč vlastně na louku nemohl a dřív, než stihla spustil další sérii otázek tak se slov opět ujal Wiss a upřesnil ji svou odpověď. Vittani jenom nechápavě měla nakloněnou hlavinku. Pak zamávala ocáskem a poskočila. ''Víš co? Já všem ve smečce povím jaký jsi hodný velký vlk a pak nikomu nebude vadit, že mě příště vezmeš na louku ty!'' Rozhodla s jiskřičkou v očích. Ach ano, možná ji jednoho dne, v daleké budoucnosti budou ty bezstarostné dětské dny chybět. Ale již byla skoro pětiměsíční. Rostla jako z vody a začínala pomalými krůčky chápat víc a víc věcí. Ale rozhodně si nenechala vymluvit, že by Wiss nebyl hodným vlkem... a to ani samotným Wissem.
Vittani využila malé chvilky jeho uvolněnosti a rychle k němu přeskočila a otřela se mu o přední tlapky jako kočka. ''Tak já teda jdu se zeptat mámy! Doufám, že se na mě přijdeš podívat jak se ze mě stane velká a silná vlčice!'' Houkla k Wissovi a hopkavým krokem se vydala zpátky do bezpečí území smečky. Ještě se pak k němu však otočila. ''Budu se na tebe těšit!'' Štěkla vesele a s měsíčkem na tlamičce brzy překročila hranici smečky.

-> Území Alatey

Žel byla Vittani ještě mladá na to, aby sarkasmus v jeho hlase poznala. Měla radost teda hlavně z toho, že řekl, že se bude těšit. A ona byla dvakrát tak tolik rozhodnutá, že jednoho dne bude tou nejlepší vlčicí pod sluncem a na téhle hoře!
Trpělivě vyčkala, až ji vysvětlí co to všechno znamená. ''Aha!'' Křikla spokojeně poté.
Už-už chtěla navrhnou, že ji dolů na louky může vzít, ale myšlenku ji vzal a roztříštil na plno kousků! Zmateně natočila hlavičku. ''A ty na louku nemůžeš?'' Zeptala se. Pak to však v rámci možností zahrála. ''Tak já se jdu zeptat mámy nebo táty jestli mi louku ukážou!'' Nadskočila spokojeně. ''A nebude ti smutno, když se teď vrátím domů?'' Podívala se s vlčecím smutným výrazem na Wisse a bylo ji do oranžových očíček v šeru tak krásně vidět.

Za jiných okolností by možná vlk zaoulel očima, když slyší tu pověstnou větu 'ale neříkej, že jsem tě nevaroval', ale ona ne, ona Vittani se vítězně zazubila, protože ji objevování světa konečně schválil! ''Jsi mi prvním svědkem, že všechno úspěšně zvládnu.'' Dodala vítězným hláskem.
Když však tvrdil, že sedmikráska nebyla jeho prací, lehce mu to věřila. Tak naivní princezna to stále byla. Nadšeně poskočila, když se nedaleko objevila další a Wiss na ní poukázal. A tak se stalo, že nadšeně začala poskakovat právě mezi nimi. ''Jak brzo? Co to znamená? Proč jich bude na louce plno? Co je vlastně louka?'' Co větší radost, tím více otázek. A koneckonců, znala jen hory ve kterých se narodila, navíc v zimě, všechny tyhle blížící jarní novinky viděla díky Wissovi, o čemž nevěděla, viděla poprvé a byly... zajímavé a její srdéčko nadšeně poskakovalo. ''Je jich někde víc?'' Otočila hlavičku na Wisse zvědavě s dětskou radosti v očích.

A tak mladá slečna poslouchala o tom, cože byl vlastně průšvih. I když to moc nechápala. ''Ale když bych řekla, že jsi hodný, tak bys určitě problém neměl!'' Trvala si samozřejmě na svém. ''Vždyť já se domů vrátím! Jenom jsem chtěla poznat něco novýho...'' Zakňučela, měla pocit, že se ji vlk chtěl jenom setřást! Vždyť byla tak nevinná a jeden o ní skoro nevěděl!
Pak se ji snažil Wiss jeho jméno vyslabikovat, ale po dalších dvou neúspěšných pokusech vzdala, opět s nafouknutými tvářičkami. Ale on jakoby ji už stihl číst myšlenky a jméno zkrátil se znovu zdůrazněným zákazem mu říkat strejdo. Trošku ji to zamrzelo nebudu lhát. Tenhle vlk se ji líbil a tak k němu sedělo aby mu říkala strejdo! Ale několika zopakovaný zákaz už pochopila i její hlavinka. ''Tak Wiss..'' Po dlouhých úvahách ve své hlavince pověděla skoro nafouknutě a zhluboka vydechla.
A jelikož o plášti už nedostala nic zajímavého k odpovědi, už ji přestal samozřejmě zajímat. Místo toho její pozornost strhla zničeho nic pampeliška, která ji vyrašila přímo pod čumákem a růstem zastavila právě až u něj. Být Vittani kočka, nejspíš uskočí kus daleko. Takhle jenom lehce poskočila leknutím na místě a v první chvíli nepochopila co to bylo. Podívala se dolů a čumákem se opět květiny dotkla. ''Teď to tu nebylo! Určitě, jsem si jistá!'' Začala konstatovat. ''Co to je Wiss? Kde se to vzalo? To za to můžeš ty? Odkud se to vzalo?'' Květinu viděla prvně v životě, netušila, nevěděla a očividně to teď strhlo veškerou její pozornost a nadšeně kolem toho chodila, očmuchávala a nejspíše neměla ani příliš daleko k tomu, aby to zvědavě zkusila sníst.

Už-už to vypadalo, že dostane přednášku o tom že v opatrnosti je toho mnohem více, ale on k tomu více nerozvedl. Vadilo to však této neohrožené slečně? Ani v nejmenším! Měla neskutečnou radost vůbec z toho, že vůbec uznal že měla pravdu, že se nespletla. Mávala vesele ocáskem ve vzduchu.
Když však zmínil, že něco ukázat si říká o průšvih tak nechápavě vytočila hlavičku na stranu, "Co je průšvih? A proč ne a proč by to znamenalo ten průšvih?" Zasypala jej zvědavými otázkami na které ji teď tak zajímali odpověď.
Když si zopakoval její jméno, spokojeně se zatetelila, poprvé to slyšela od někoho jiného, než od rodiny a že znělo naprosto skvěle! Své jméno začínala neskutečně zbožňovat. "Wiss..fe...oh?" Lámala si nad tím svůj maličký jazýček. "Strejda zní líp." Rozhodla se s nafouknutými tvářičkami, když se snažila třikrát jeho jméno vyslovit a prostě ji to nešlo a že šlo zkrátit na pouhé Wiss, to ji skutečně samotné nedošlo, netušila že se některá jména jdou přijatelně zkrátit.
Poté zaujatě sledovala tu věcičku, kterou měl Wiss kolem sebe. Plášť. To ani nezkoušela vyslovit, to už ji v ouškách znělo složitě. "A není to těžký?" Další otázka, před kterou měl plášť Wisse neúspěšně chránit. Před zvědavými vlčaty se uchránil jeden jen horko těžko.
Když prakticky slíbil že koukat bude, Vittani hrdě vyhnula hrudičku. "Všem ukážu jak velká a silná budu!" Prohlásila a u té představy hravě vrtěla svým malinkým ocáskem. "Umíš něco speciálního?" Dodala pak se zazubením spokojeně. Snad se chtěla něco zajímavého naučit, aby pak mohla být velká a silná.

Jak si vůbec vlk mohl dovolit pochybovat o tom, že ji otec nevysvětlil co to znamená!?
"Samozřejmě!" Knikla hrdě. "Znamená to! Uh... znamená..." Zamotala se. Co to vlastně znamená? "No nesmím spadnout dolů z hory.." Vymámila ze sebe složitě. Bylo to ono? Netušila.
Každopádně zdálo se, že vlk ze sebe momentálně tuhle mladou slečnu nesetřese ať se snažil jak chtěl. "Ty jsi dospělý." Konstatovala hrdě nad zjevnou věcí jako kdyby vyřešila obrovský hlavolam. "Můžeš mi něco ukázat!" Mávala hrdě ocáskem ve vzduchu. "Vittani. Říkají mi Vittani. Tak a teď mě znáš!" Dodala vesele. Ale ona stále nezdá jeho. "A ty jsi strejda..?" nakonci slova strejda prodloužila "á" snad jakoby prostě chtěla aby ji jméno pověděl.
Ohledně toho, že Vittani vyroste jen když nebude riskovat nebylo až tak co debatovat. Ona to byla skutečnost, kterou si malé vlče jen těžko dokázalo vtlouc do hlavy. "Co to vlastně máš na sobě?" Poukazujíc na plášť, jakoby ignorujíc řeči o tom, že ji sežere později, nebo že život není fér. Na poslední větu ale reagovala, "Já vyrostu a budu velká a ty budeš jednou koukat!" V očičkách ji poskočila hrdá jiskřička, kterou ale stále přebíjela ta hravá dětská radost.