Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Oranžové očka se zabodla přímo do jeho. Vlk se Vittani přestal líbit! Nebo se jí líbil a právě prostě prožívala něco nového? Ty svá razicí očka na něj po chvíli teda přimhouřila. ''Táta mi náhodou říkal, že musím být tady opatrná na kraji!'' Že nebyla mladá vlčice teda zrovna příliš opatrná, to jsme viděli, ale když ji to přeci táta říkal, tak přece opatrná je, ne? ''Doma jsem byla furt.'' Zabručela, zrovna nedávno poprvé zkusila jít ven a hned by ji někdo poslal zpátky. ''Tu je to zajímavější! Trvala samozřejmě na svém jako tvrdohlavej mezek.
Nebyl táta, jo, to si Vittani všimla. ''Možná.'' Přitákala hlavou, slyšela o cizincích. ''Cizinec není jméno někoho kdo se nachází v naší smečce?'' Přimhouřila svá očka nevěřícně znovu. ''Ty jsi pro smečku cizinec? Nevadí. Kdybys mě chtěl sežrat, sežral bys mě hned! A ty si hodný!'' Začala máchat ocáskem ve vzduchu znovu a znovu. Žel se však blíže k vlku nedostala, bo ji svou obrovskou tlapou zastavil.. Opět zklamaně zabručela. ''To není fér, ty jsi velký a já ne.'' Konstatovala zjevnou věc na svou obhajobu.

Malá vlčice se dál brodila sněhem, snad kus světa kraj chtěla poznat. Dokud tu na ní někdo nepromluvit. Hopsla do pozoru a rychle se okolo sebe rozhlížela. Než si všimla, že vlk skočil k ní. Polekaně poskočila o kousek dál. ''Teď jsem odtamtud přišla, šla jsem to.. uh.. prozkoumat tady!'' Oponovala. Přece se nevrátí hned na místo, kde teď byla, když tady to teď bylo zajímavější!
Když se zase pěkně srovnala, tak znovu pořádně pozvedla svou hlavičku a to černé a velké cosi si pořádně prohlédla. Byl tak velký! ''Ty jsi velký jako můj táta!'' Pískla nadšeně, ještě aby ne! Přece by se nebála někoho na koho koukala úplně stejně jako na tátu a táta byl hodný, určitě je stejně hodný i on! ''Ale ty nejsi můj táta.. Ty jsi někdo... kdo?'' Pozvedla hlásek v otázce a nadšeně a statečně začala trajdat pomalu až přímo k vlkovi, snad si jej chtěla prohlédnout více z blízka..

<- Alatey území

Malá kulička se stále sněhem brodila a protože byly v horách a protože byla stále poměrně malá, tak měla sníh víceméně do půlky hrudi. Zaujatě sledovala okolí a udivovala se tou zasněženou krajinou, která její domov krásně zdobila. Byla nadšená a čím dál více si tenhle svět zamilovávala. Nejspíše netušila co vše může na maličkou kuličku za hranicemi čekat, měla na sobě ty růžové vlčecí brýle a byla okouzlená tím okolím.
Neměla ani tušení, že by se blížila k nějakému cizinci. Sice pochopila smečkový systém, tak nějak teda po svém a netušila, že by existovali vlci, kteří by do Alatey nepatřili. A k jednomu takovému se k nevíře opravdu blížila, leč byla zakoukaná do okolí, ještě vlka na balvanu nepostřehla.

Jejich většina zimy se skládala z vysvětlování, učení a trávení času s otcem. Vittani dychtivě všechno poslouchala, kladla otázky a věčně se snažila všechno pochopit a poznat jako první. Lov byl jedna z těch těžších věcí, které zvládala, ale i to se ji pomalu začalo dařit.
Postupně začala chápat pojem smečky, pojem rodiny a kdo byl kdo. Že Enigma, Cipher a Illiana byly její sourozenci a na smečka byla jedna velká rodina, která drží při sobě..
Když jim otec však po tom všem dal konečně trochu volnosti, aby se porozhlédli po blízkém okolí, neváhala. Nevinně za zazubila na svého otce. ''Ta-ti.. Tak já budu z..zkoumat tam za r-r-rohem!'' Mluvení ji šlo stále ztěžka, ale již dokázala skládat věty a bylo ji poměrně rozumět.
Mířila od smečkové nory pryč a ťapala se sněhem, když byla o něco dále, tak si vzpomněla na taťkova slova a dávala si pozor, aby v horách nikde neupadla.

-> Hraniční pohoří

Vittani pozorně poslouchala co otec vykládal. Snažila se dávat dvě a dvě dohromady, aby pochopila co vlastně říkal. ''Sme..cka Ala...taj''. Snažila se zopakovat znovu, ale kdoví proč ji tyto slova ještě stále nezněli tak úderně jako z otcovi tlamy. ''To... doma?'' Mělo to spíše vyznít 'to je náš domov?', ale stále se ji slovíčka komolili a nedokázali přejít přes tlamičku tak jak by si představovala.
Pak vysvětloval co to vlastně je sníh, zmrzlá voda a proto tolik studila, ale čím déle v té zmrzlé vodě stála, tím více si zvykala, no příjemné to však zrovna dvakrát stále nebylo.
''Hlad.. papuuuu..'' Když zmínil možnost ulovit si jídlo, byl to jasný signál k tomu, že tahle vlčice poměrně dlouho přece nejedla! Na znak této myšlenky to potvrdilo i zakručení v bříšku. Podívala se na své sourozence, tak nějak momentálně se nehlásili k tomu, co by chtěli dělat oni. Nechápala to, více času prospala ona a teď se snaží být akční a oni si stihli vybít baterky? Netušila.
''Čo.. je.. magi..e?'' Zeptala se, opět tím svým roztomilým komolením slovíček, ale bylo znát, že čím více mluvila, tím více tomu začala přicházet na kloub.

<- Úkryt

Nakonec když už byly na okraji vchodu a východu do úkrytu ji otec položil na zem a tak Vittani měla možnost sama poprvé okusit jinou půdu podle své rychlosti a uvážení. Viděla, že otec je čekal právě na straně venku a něco povídal. Prý je tam venku čekal velký svět.
Zašvihala ocasem a zazubila se. ''Elkýýý sviet!'' Snažila se po něm zopakoval nadšeně. Viděla, že její sestra šla zakousnout druhou sestru. ''Čo.. smycka?'' Podívala se na otce, snad se chtěla na něco zeptat? Nechápala ten pojem smečky, a vůbec toho všeho. Ale nakonec se odhodlala do bílé peřiny vejít... no, vylezla asi na pátý, nebo šestý pokus, neboť ji ta bílá divná věc studila a ještě nějakou chvíli ji trvalo, než ten chlad začala nějak více pobírat. Nějak se doťapala a sněhem probrodila až k otci, i když nechápala zatím nic, chtěla vědět naprosto vše!

Malá Vittani nedokázala určit proč neustále spíše pospávala, ale snažila se...
Jen cítila, že její spící, ještě zatím lehké tělíčko někdo vzal sebou a začal tahat ven. Moc si toho teda vybavit nedokázala, ale když zase otevřela své pronikavé oranžové očka, neměla pod sebou žádnou zemi a byla nesená jako kus žvance.
Ale přesto se cítila bezpečně, protože když se rozhlédla na svého únosce, rozpoznala v něm svého otce.
Šli útrobami úkrytu a postupně se dostávali do slibovaného ven. Bez nějakých protestů se teda nechala nést otcem a čekala, až se pomalu a jistě tahle malá vlčice dostane poprvé jinam, než byly tmavší zdi úkrytu.

-> Území

~Xander, Illiana // Enigma, Yaro // Cinder~

Ještě ve chvíli kdy měla trojice sama pro sebe začal Xander lehtat čenichem na bříšku. Vittani se smála, neboť ji to hrozně šimralo a bylo to prostě úplně skvělé! Slova, které dával dohromady ji moc smysl nedávala, ovšem pochopil když se snažila říct, co chtěla. Ovšem ona stále opakovala pouze "tá".
Když přišel její bráška a ten cizí vlk tak ona stála mezi nimi v pozoru, snad jako nějaká ochranka, ačkoliv co by zmohla? Prozatím téměř nic. Jen šíleně vrtěla varovně ocáskem ze strany na stranu. Její bráška opakoval stále ham. Vittani naklonila hlavičku a otevřela tlamičku. "Ha?" Ovšem ještě ji nešlo spojit to slůvko dohromady.
Když pak přišla další vlčice, instinktivně ji poznala, ačkoliv ji nedokázala pojmenovat. Nadšeně dopajdala k Cindiřiným tlapkám a k jedné z předních nožek se přitulila. "Táá...ta." Řekla. Ještě neuměla poznat rozdíl mezi máma a táta, ještě ji to nikdo nevysvětlil od té doby co se probrala. Spokojeně se ňufala k její tlapce a pak se snažila pajdat mezi sourozenci a rodiči.

~Xander, Illiana // Enigma, Yaro~

Tahle malá byla stále u své sestry a nevěděla jak má použít ty čtyři věci, které měla. Proč ji jen neudrželi hned? To je hrozné! Ovšem velký na ní promluvil.. A pochopil! Horlivě Vittie tak zamávala ocáskem. ''Táá....táááá.'' Snažila se po něm zopakovat, ale prostě se nad tím neustále pozastavovala. Proč ji to nešlo dát dohromady to slovo!? ''Táááá..'' Opět to protáhla a zběsile metla ocasem jak se snažila.
Po chvíli se k nim přidali další velký vlk a její sourozenec z dvojčat. Zamračila se a snažila se tedy znovu udělat pár kroků. V téhle chvíli si nedokázala vlastně uvědomit nic o tom, že vlk byl člen smečky a to malé že byl její sourozenec. V tuto aktuální chvíli tyhle svazky příliš nepochopila a proto udělala pár pajdavých kroků a postavila se před Liu a svého otce a opět zběsile smekala ocáskem do stran. ''Táááá!'' Snad jakoby se nějak snažila naznačit, že ti dva jsou její a oni jsou nějaká hrozba nebo co.

~Xander, Illiana~

Malá Vittie byla naprosto vyděšená ze svého okolí. Ovšem z velkého vlka cítila jakési bezpečí a když ji olízl na hlavice, pocítila jakousi úlevu. Podívala se na něj a prohlédla si ho. Cítila k němu jakési pouto, jakoby ji ten tvor patřil. Promluvil k ní a nazval ji Vittie. Takže takhle se jmenovala? Vittie? Byla zmatená, ale líbilo se ji to. Spokojeně knikla. Jeho další slova příliš nepochopila, a pak zaznamenala jak ta podobná koule chlupů se blíží k ní. Teď už tak vyděšená nebyla, spíš na ní zvědavě hleděla a když si její sestra lehla k ní a promluvila.. Mluvení? Uměla to Vittani také? Zkusila otevřít tlamičku po jejím vzoru a... a nic. Nic z její tlamičky nevyšlo. Zamračila se a pořádně se nadechla. Co vlastně by měla říct? Zkusila si vzpomenout na vlkovo jedno slovo. To se ji přece líbilo nejvíce. ''Tááááááá.'' Nemít slabý hlásek, zařvala to na celý úkryt smečky, ale slyšelo to maximálně blízké okolí. Ovšem ji se to nelíbilo! Neřekla co chtěla! Zamračila se znovu. ''Tááá.'' Zkusila to znovu, ale nedokázala to spojit ve slovo. Bylo to tak těžké! Podívala se na svého otce a zakňučela, instinktivně i uši smutně stáhla.

~Xander, Illiana~

V Alateyském smečkovém úkrytu dost času prospal ještě jeden živůtek, jenž se ještě příliš neprojevil. Tato slečna nereagovala ani na svého sourozence z dvojčat ani na vlče od jiné vlčice. Skoro by se zdálo, že je neprobuditelná.
Ovšem ani její otec se nevzdával a šťouchl do spícího těla. Ejhle! Tělíčko Vittani se konečně rozhýbalo a ona konečně po několika dnech otevřela své pronikavě oranžové oči. Zakňučela. Viděla zde tolik tlap a nepoznala kdo byl kdo. Ač byla nejstarší, v tuto jedinou chvíli byla celkem zpomalená, možná ji pár dní bude trvat dohnat své sourozence, ale v tuto chvíli potřebovala uvědomit si, kým vlastně byla. Zatím byla vyděšená z téhle chvíle, která po probuzení nastala. Zmateně zaměřila zrak na na stejně velkou kuličku jako byla ona, a na velkého tvora, který byl jako ony. Knikla. Co měla dělat? To netušila. Kým byla, kde byla? Kdo to všechno byl? Postavila se na tlapky zmateně, Chtěla couvat od nich, ale tlapky se ji podlomili a ona kecla na zadek. Znovu zakňučela..

A někdy v této době se právě malé Vittani začali tvořit vzpomínky, které si postupně začala pamatovat. A jedna z prvních vzpomínek patřilo právě matce a sourozencům.
Když se konečně však probudila, plně vnímala. Viděla, že sourozenci se postupně snaží postavit. A přece nehodlala být pozadu! Knikla, aby na sebe upozornila, přece tady byla taky! Začala zapojovat všechny svalíky, které dokázala pocítit a rozhodně byla o hodně odhodlanější se postavit! Tolik se snažila, narovnala úsměšně přední tlapičky, ale když chtěla zapojit i ty zadní, přestala se soustředit na přední, které se povolili a ona padla na svůj čumáček. Nespokojeně zakňučela. Přece se nenechá svou sestřičkou(nebo bratříčkem?) porazit. Ne, že by si uvědomovala, své vlastní jméno, či snad jména sourozenců, jen bezpečně cítila že patří k ní.
Zkoušela to znovu a znovu a velmi nešikovně, s plno pády, ale nakonec se tak nějak hodlala dopajdat ke kuličce, která vypadala jako ona.

Už to bylo dalších pár dní, co se malá kulička neustále vrtěla, spala a jedla. Plazila se od místa na místo a pomalu slyšela i ostatní sourozence kteří se, stejně jako ona, stále něčeho dožadovali.
Její tělíčko pomalu nabíralo síly. Ovšem stále to nebylo to pravé a stále ležela u matky a vnímala její teplo a stále se živila jejím mlékem, které Vittani a jejím sourozencům dávalo to nejlepší do začátku co potřebovali.
A pak se to stalo, byla ta správná chvíle. Její oči se pomalu rozlepovali. Poprvé za svůj kratičký život začala vnímat svět i jinak, než ho vnímala doposud. Prvně to bylo všechno rozmazané, všechno na co nahlédli její výrazně oranžové očka. Trvalo dlouho, než si její zrak přivyknul na to všechno. Ale nebála se, kupodivu to byla zvědavá vlčka, která hlavičkou splašeně hýbala ze strany na stranu a převalovala se, aby viděla všechno. To ji brzy však unavilo a znovu šla najít matku, kterou již viděla. Věděla kudyma už se plazit, aby zase nakrmila své bříško. Tlapičkama pohybovala v podobě masírování kolem struku, když sála tu bělostnou tekutinu, která ji i po boku tlamičky vytékala bokem, protože nestíhala ještě polykat. Když byla najezená, tak se převalila na bok a na něm opět hluboce usnula. Ještě musela na větší zkoumání a dobrodružství nabrat mnohem více energie a sil.

Na začátku byli jenom tři věci, teplo, tma a lahodná tekutina, která dokázala řádně zasytit a dodat potřebné živiny. Bylo to totiž přesně to období, které si žádný živý tvor, ať už byl sebevíc vyvinutý a dokonalý, nepamatoval. To období vlastního příchodu na svět mezi živé.
A tohle byl i tento případ. Vlčici Cinder a vlkovi Xanderovi se narodili jejich potomci a tohle měl být začátek životního příběhu jedné z nich. První, která z vrhu se prodrala z lůně matky ven, Vittani.
Malá byla jen chlupatou kuličkou, která kromě tepla své matky a svých sourozenců, dokonce i hladového bříška, necítila zhola nic. Její dny byly plné spánku a dobrého mateřského mléčka, kterého se neustále dožadovala a byla opravdu uvřeštěná, když se ji nedařilo narazit hned na struk o který se prala se sourozenci, aby se k němu dostala jako první. Naštěstí pomoc v podobě matky tam pro ní stále byla a tak se ji většinu času podařilo bezpečně ke struku dostat. Prozatím se však nic zajímavého nedělo, prozatím malé chlupaté tělíčko strávilo většinu svého času u bříška své maminky ze kterého šlo příjemné teploučko. Život této malé byl tak dokonalý, neboť ji nechybělo k žití zhola nic.