Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Lehce jsem přimhouřila oči, když Zarina chtěla zmínit něco nejspíš smutného o své rodině, ale.. nakonec z toho vybruslila jinak. Nechtěla jsem se v tom extra nimrat, když to povědět nechtěla. ''Zní to jako bys litovala, že jsi znovu tady.'' Naklonila jsem jen letmo hlavu. Ale pak už teda opravdu jsem se v tom znovu nimrat nechtěla!
''Jsem schopná tě tam zavést, neboj že bys mě zdržovala, když jsem ti to sama nabídla. Má smečka beze mě navíc pár hodin ještě jistě přežije.'' Pokývala jsem hlavou a podívala se směrem k hoře, která byla na opačnou stranu, než byl les. Stejně bylo těžký se tam po té události vrátit. Oklepala jsem se a otočila se zpět k Zarině, ''Tak tedy vyrazíme.'' Zazubila jsem se a s mávnutím oháňky jsem to vzala opačným směrem, než byla moje smečka. ''A myslíš že ho poznáš jak ho uvidíš? Toho víc než kamaráda?'' Celkem si drobnými nápovědami vzpomínala, třeba si vzpomene úplně až ho uvidí?

-> Tichá Zátoka

Možná jsem ji asi nakonec přece jen připadala jako blázen, když se rozhodla na to už dál nereagovat? Kdo ví... Ale asi jsem taky usoudila, že stejnak bylo lepší, se do toho spíš dál nezamotávat. Neznala jsem ji nějak víc na to, abych víc detailů roztrubovala. Máchla jsem svým dlouhým, hustým ocasem a poslouchala její odpověď na to, jak se ji vzpomínky snažili vybavit to, kam vlastně kdysi na ostrovech patřila. A taky trochu minulosti. ''Zajimavé.. A sourozenci se asi jen tak nerozhodli v jakési vidině odejít, co? Vidinu co jsme měli celá rodina, když sestra odešla.. Od té doby se po ní slehla zem, takže věříme tomu že skutečně ostrovy opustila..'' Jo, nikdy jsem s Ilianou neměla vlastně pořádný vztah, nebo tak, ale pořád... Jak by se asi ona tvářila a reagovala na matčinu smrt? Každý z nás.. já, Cipher, Enigma i otec jsme každý reagovali a truchlili po svém a vlastně celá smečka. Zavrtěla jsem hlavou a zadívala se na Zarinu, která popisovala les, který byl celý rok stejný. Zauvažovala jsem. ''Hm.. Začarovaný nejspíš nemyslíš, byla jsem tam několikrát a že by tam byla smečka.. to nevím. Spíš ne.'' Podívala jsem se okolo, směrem k Zátoce. Mohla jsem být tak minutu, možná dvě ticho, viditelně jsem přemýšlela, a pak jsem se podívala na Zarinu.. ''Když jsem byla na pláních za zátokou, tak je tam ještě jeden les. Přímo v něm jsem teda nikdy nebyla.. Ale od otce vím, že existuje Zlatá smečka a Daénská smečka.'' Pokračovala jsem a lovila jsem ve vzpomínkách, ''Také naše a ještě nějaký Společenstvo Chaosu.'' Zakoukala jsem se do jejich očí, ''Můžu tě zavést na tu pláň a pak uvidíš jestli je to ten les... Ale jinak pak už netuším.'' Mávala jsem oháňkou lehce. Skutečně, přímo Zlatou smečku a Zlatý les jsem neznala, ale už jsem byla v jeho blízkosti.

Mrzelo ji to, že jsem byla ve světě mrtvých? Střihla jsem uchem, ale můj chladný výraz se vesměs neměnil, ''Není třeba, aby tě to mrzelo... Byla jsem ve špatné chvíli na špatném místě, ale s ostatními co jsme tam byly, jsme svou misi splnili a vyšli skoro bez úhony. Zůstali jen viditelné i neviditelné vzpomínky.'' Shrnula jsem. Ale jestli jsem o Cizákovi a o tom co se dělo měla někomu říct víc, bude to Einar, nebo Stina, či Hanka. Nebo ještě líp, všichni tři najednou.
Zarina se pak přiznala, že tu kdysi žila, že tu měla.. snad téměř všechno, ale nějakou dobu byla pryč a všechny vzpomínky... utkvěli v mlze. Lehce jsem naklonila hlavu a stáhla uši dozadu. Ač jsem se snažila tvářit.. nijak, tak tohle mi přišlo líto, neschopnost si vzpomenout. ''Nemáš, alespoň na mysli nějaké malé vodítko, které by tě k tomu... ehm, víc než kamarádovi, mohlo zavést? Nebo místo, které by ti mohlo byť jen trochu osvěžit paměť? Možná smečku?'' Začala jsem jmenovat možnosti, které se mi zjevili na mysli, ale jestli vůbec nic... inu, asi jsem ji neměla jak pomoci, ať bych se snažila sebevíce.

Vlčice kupodivu vskutku souhlasila s tím, že se jevila tak ztraceně jak na první pohled vypadala. Ale co a nebo jak se ztratila už řečeno nebylo. Jen vlastně po chvíli vyhrkla, že úplně by na něco zapomněla a hned na to se představila. Lehce jsem pozvedla obočí. Však k tomu bychom došli, ne? Nepatrně jsem nad tím zakroutila hlavou. ''Já jsem Vittani.'' Reagovala jsem na její představení se, a všimla si jak její oči spadli na mojí tlapu. Zarazila jsem se však nad jejími slovy. ''Cukrový.. svět?'' Zopakovala jsem lehce šokovaně. Zavrtěla jsem však hlavou, ''Ne, žádný takový neznám... Spíš..'' vzdychla jsem. Jestli ona zažila něco takového, nebude mě mít za můj zážitek za úplného cvoka? ''To mám ze světa mrtvých..'' Podívala jsem se snad i unaveným pohledem na rudé krystaly. Pak jsem vrátila pohled Zarině, ''Jsi asi na ostrovech nová, co?'' Naklonila jsem hlavou, ''Možná ti něco dokážu shrnout, co bys pro začátek potřebovala, ale jinak netuším jak poradit novým, vyplaveným vlkům.'' Začala jsem. Třeba ji to teda nějak pomůže, možná ne. Kdo ví?

<- Tichá Zátoka

Byla to opravdu jen krátká chvíle, kdy jsem vystřelila jako blesk a vrátila se na to místo. Na ten pokus už tentokrát vlčice zamířila za mnou. Nahodila jsem neutrální, nic neříkající výraz a sledovala ji. ''Vypadáš ztraceně.'' A nakonec jsem se rozhodla to ticho konečně prolomit. Ticho bylo fajn.. Ale ne mezi cizími vlky. Nesnášela jsem cizí vlky! Ale.. bez toho abych s nimi nějak promluvila jsem nemohla přece nikdy zjistit jejich záměry, nebo tak, že? Navíc.. Sachi se dokázala taky hned zase s někým spřátelit i po našich posledních zkušenostech. Že byly ve světě mrtvých takové bestie, neznamenalo to, že byly úplně všichni zlí ne? Wissfeoh také možná znal vraha mé matky, ale on s tím přece nemohl mít společného zhola nic.. Bez komunikace jsem prostě ty vlky soudit nemohla- to byla věc, kterou jsem se díky tomu naučila. A krystaly na mé tlapě (/myslím že tam budou, dle toho kde byly během akce xd), a jizvy, které zdobily mou levou stranu těla mi to budou po zbytek života stále připomínat. Minimálně teda v blízké době určitě.

<- Kvetoucí louka

Nakonec jsem se přiblížila k zátoce. Už to taky vypadalo že se vesměs dala dohromady po těch potopách.. Už bylo zase všechno pěkně vidět. A co bylo ještě vidět? Onen proslulý obchodník Wu! Ve skutečnosti jsem vůbec netušila, co nebo proč mě to k němu najednou tak hrozně lákalo.. Přebrodila jsem se místem na mini ostrůvek a došla až k šedivému vlku, který sebou měl vždy svůj náklad.. Bylo to jeho poklad, který prodával? Nebo.. kdo ví. Kdo ví zda by vůbec vlastně někdy někomu odpověděl. Všichni k němu chodili jen s jedným účelem a nikdo se ho asi moc neptal. Ale moje nynější návštěva byla jiná.. Nic jsem neutrácela, nic jsem nekoupila.. Dal mi přívěšek, který měl tvar zubu. Ani nevím proč. Jen jsem rozpačitě poděkovala a rozhodla se vrátit.. Měla jsem pocit, že mám nedokončenou záležitost..

-> Kvetoucí louka

Nákup
1x Medvědí požehnání za herně utržené jizvy - zakreslit jej
Děkuji!

Schváleno

Jen jsem tiše pozorovala vlčici a pak se vydala po svém. Vlastně ani nevím proč. Něco mi tiše našeptávalo, že jsem chtěla jít jinudy. Teprve potom, dejme tomu snad že to bude jen krátká chvíle, možná tu zatím zůstane, možná ne.. Ale klusem jsem se vydala směrem k zátoce kde jsem vlastně naposledy mluvila s Einarem, během potom. Ani jsem netušila proč jsem si na něj zrovinka vzpomněla. Ale byla to snad inicializace k tomu, že jsem konečně zpět a duchapřítomná, abych se zase soustředila na smečku? Dost možná... Klusem jsem probíhala trávou a střídavě sněhem. Chvilkami se zdálo, že už sníh začne brzy roztávat. Blížilo se jaro? Když jsem se nad tím zamýšlela, bude to moje první jaro. To loňské jsme spíš všichni prospali a pak se dělo všechno to... no, všechny ty události, které mi změnili pohled na svět jednou provždy.

-> Tichá zátoka

<- Začarovaný les

Cestou jsem se celkem šourala. Pořád mě bolelo celé tělo a když už nebylo plné adrenalinu tak se bolest z ran a namožených svalů prostě ozývala. Dojít na louku, která dělila les a horu ve které sídlila Alateyská smečka, nebyla žádná věda. Byla jsem ale nakonec ráda, že jsem se konečně nacházela zase na tom správném břehu života a smrti.. kdybych neměla jizvy i ony krystaly, asi bych si myslela, že se jedná pouze o sen, který se nestal. a ono přesto.. Nakonec jsem však mohla začít konečně věnovat smečce... Truchlila jsem dost dlouho... Musela jsem si promluvit s Hankou.
Ale co mě po chvíli zaujalo, tak průchod kolem řeky.. Byla tam tmavá vlčice, která se jevila snad skoro ztraceně.. Jedna z nových? Zastavila jsem se- dost blízko na to, aby si mě povšimla, ale dost daleko abych měla na vše možné prostor reagovat. Proč jsem stála? Inu.. měla jsem náladu ji chtít pomoct? Uvidíme...

Vlky se to tomu jenom hemžilo a bylo dost možné, že jsem snad samým vyčerpáním stihla i v sedě vytuhnout. Bylo to asi jen pár minut. Avšak moc jsem se toho nedozvěděla. Wiss žil, takže šišky nejspíš jedovaté nebyly a bylinkář zmínil, že to jsou zdrojem potravy malých Peřičníků. Ještě chvilku jsem je nějak pozorovala, ale pak jsem se rozhodla vydat po svém. Co mě však zaujalo, tak vlčice s vlčaty, která přišla posléze a přidala se rovnou k Wissovi. Možná až nepřirozeně dlouho jsem na ní zírala, ale u toho jsem pěkně mračila. Za boha už jsem však nedokázala vylovit z paměti zbytek popisů Einara... Do reality mě vrátil hlas Sachi, která ještě jednou ke mě přišla, ''Jo..jo, Měj se Sachi.'' Chvíli jsem pozorovala jak odchází i s tím druhým vlkem a pak jsem věnovala poslední pohled ještě k Wissovi a vlčici.. No, ale nakonec jsem se rozhodla z lesa odejít...

-> Kvetoucí louka

Wiss zatím nijak neodpovídal, ale asi to nevypadalo, že by měl na snězení té šišky umřít. Na to nás brzy dohnal i Ořech a vůbec celkově se to tu začalo, kromě onoho Delphina, který se tolik bavil se Sachi, která předtím oponovala, že nevypadají nějak nebezpečně, hemžit dalšími vlky. Neměla jsem teda na to nějak extra náladu a tak jsem se držela lehce v ústranní, ale brzy jsem zahlédla černou vlčici se zlatými znaky. Naklonila jsem lehce hlavu. Vždyť to byla Shine! Brzy na to se u ní objevil šedý o dost menší vlk a lítali kolem nich vlčata. Její partner? Její další vrh poté co odešla? Inu. Prostě jsem k Shine vyrazila a už-už jsem slyšela Sachi jak vyřizuje pozdravy Heřmánka a Tymiána. Skoro jak laň- dost unavená a rozbitá, snadná k ulovení- jsem k nim přiskočila a malinko do Sachi drcla. ''Takhle neopatrně začít!'' Sykla jsem k ní a pak se podívala na Shine a šedého neznámého- pravděpodobně se tedy jednalo o Zinka, jejich otce. ''Byly jsme totiž do nedávné chvíle uvízlí... ve světě mrtvých a řešili tam.. No... Potkali jsme je, nebo spíš oni nás a hodně nám pomohli...'' Dodala jsem na vysvětlenou.. Ještě jsme <asi?> chvilku mluvili o tom co a jak a pak jsem se vydala zase po svých- kousek dál od skupinky a to už Atreas vlky vypštil a když se všichni ztišili tak z rudého křoví vykoukli roztodivní tvorečkové. Copak asi jsou?

<- Poušť (přes Kvetoucí)

Procházela jsem s ostatními z místnosti, přes poušť až na louku. Většina z nás nejspíš zcela určitě neměla náladu mluvit, všichni jsme chtěli zalézt do svých zákoutí které jsme považovali za své domovy a chtěli se vylízat se svých ran, které jsme při svém velkém dobrodružství prožili. Musela bych lhát kdybych chtěla tvrdit, že mi tato trojice nepřirostla k srdci, ale co si budeme.. Raději bych tedy nahlas lhala, protože jsem si nehodlala ničit nějakou tu image, jestli jsem ji vůbec měla, ale to byla věc na kterou asi nebyla zrovna hledatelná odpověď. Po očku jsem se podívala na Wisse.. Byl to první vlk, kterého jsem potkala mimo svou smečku, když jsem byla ještě mladá. Měl nejspíš opravdu rád vlčata a prostě měl tu přirozenou náturu k tomu, že i když mohl působit na jednu stranu děsivě, děcka to k němu přitahovalo. Takový kouzelný dědeček.. Možná byl vidět po boku vraha, ale.. on to být prostě nemohl.. A tak jsem to nechala být, chtěla jsem to s ním řešit, ale už na to nezbyla další energie.. A tak jsem jen srovnala tempo zároveň s ním, ''Ráda jsem tě znovu viděla Wissi... A promiň za to předtím.. Já jen.. měla jsem,'' A svým způsobem pořád mám... ''..chuť vypálit celý svět za to, že mi někdo sebral matku. Doufám, že se ještě někdy uvidíme, tentokrát však bez smrtelného nebezpečí ve světě mrtvých, ale za lepších okolností.'' Slova byla určená hlavně jemu, ale jestli to slyšeli i Ořech a Sachi? Inu.. co už. Pak jsem se podívala však na dva Daéňany. ''A vás jsem nakonec taky ráda poznala, řekněme, že... našli jste ve mě kamarádku a když budete cokoliv potřebovat, nemusíte se bát se na mě s čímkoliv obrátit.'' Věnovala jsem jim úsměv a můj pohled se otočil k horám, které se nacházeli už poměrně blízko, stačilo se jen vybočit z té trasy s nimi a odejít si po svém. Možná bych měla najít Šalvěj, jestli má nějaké obklady.. Šrámy sic již nekrváceli, ale stále celkem štípali.. Švihla jsem ocasem a slunce se pomalu dralo na obzor. Chlad všude okolo byl, ale měla jsem dost hustou srst jako někdo kdo vyrostl v horách a tak jsem tomu nijak větší pozornost nedávala.
Došli jsme až k tomu magicky záhadnému lesu, který měl své stromy fialové. Na jeho okraji stál vlk, který defakto hned zmizel mezi stromy a my ho tak nějak až přirozeně následovali. Líbilo se mi to? Popravdě jsem už asi neměla ani sílu nějak odporovat a přesto mi zvědavost nedala a šla jsem spolu s ostatními.
Zastavili jsme se až o kus dál, u prazvláštního keříku. Natočila jsem hlavu a souhlasně přikývla, ''Jestli chceš, oheň ti na to zapálím, ale také jsem to tu dřív neviděla.'' Přikývla jsem Wissovi s lehkým úšklebkem.
Sachi už okolo staršího bylinkáře poskakovala a zasypávala ho otázkami a brzy na to se tu objevil další vlk se kterým si ihned padla do noty. Zavrtěla jsem hlavou a zdlouhavě vzdychla. ''Čekala bych, Sachi, že po svých nynějších zkušenostech budeš opatrnější, než se pustíš tak bezhlavě do něčeho takového.'' Myšleno jakože do zkoumání něčeho neznámého a do konverzace s cizími. Jediný Ořech stále nic neřekl.
Inu, ale i já nakonec došla ke starému tulákovi, ''Zdravím.'' Slušnost byla a podívala jsem se i na Dephina jak se Sachi představil, ''I tebe zdravím.'' Nevypadal nebezpečně a tak to nevypadalo, že by se měl uskutečnit další boj, což byla úleva. A tak jsem nakonec nechala vypustit i svoji lehkou zvědavost a pohlédla jsem na křoví, které skutečně mělo na sobě modré šišky a svým rudým jehličím zcela nezapadal do místních fialových. Něco takového by jeden prostě nepřehlédl předtím. Rozhlédla jsem se kolem, bylo jich tu více? No každopádně určitě tu byl ten jeden a kolem něho se jistě brzy začnou shlukovat vlci. Potkala jsem toho tuláka snad jen jednou, ale jakoby měl snad nějakou kouzelnou moc, že jakmile se objeví brzy se tu objevují i jiní, kteří se o přírodu zajímají. Hm.. Možná by to ráda viděla Šalvěj? Podívala jsem se na Atrease, ''Myslíte že bych mohla utrhnout si jednu šišku a jehličí a ukázat jej našim léčitelkám?'' Sice to byl keř který rostl ve volné přírodě, ale přesto jsem cítila jakousi potřebu se na to... zeptat. Jak se ten keř vlastně jmenoval? Ze zkušenosti jsem už věděla, že každá rostlina, bylina, strom měl své jméno a bezpochyby to měl i tento keř. ''Jak se jmenuje?'' Dodala jsem svůj doraz a sledovala staršího bylinkáře, Ten však na keř jen dychtivě hleděl, a ve vzduchu bylo cítit jakoby se mělo něco stát, bylo cítit takové zvláštní napětí a skoro to vypadalo, že on věděl že se přesně mělo něco takového mělo stát. ''Ostrovy jsou opravdu plné překvapení, hm.'' Reagovala jsem na to a neptala se ho znovu na to stejné jako se ptala Sachi, že co vlastně očekával, že se stane. Už-už jsem se chtěla otočit na Wisse s nechápavým pohledem, ale po svém prohlášení o veverkách se tu těmi šiškami začal cpát, Poč-!'' Nestihla jsem ani zareagovat a po šiškách jakoby se smetla zem. ''A jak víš, že zrovna tyhle šišky nejsou to poslední jídlo co zrovna sníš, Wissi?'' Zamračila jsem se, když se vyvalil na bok a vypadal že mu je všechno na háku. No... lhala bych, kdybych řekla že mě to také nelákalo také vyzkoušet, ale teď už jsem teda jen poctivě vyčkávala co to udělá s černým vlkem bez toho, abych se já snad dobrovolně chtěla otrávit. Jestli to bylo jedovaté, jistě se to brzy dozvíme. Ale prozatím jsem si kecla do sněhu, byla jsem fakt unavená a místo abych zamířila domů, tak jsem tu polemizovala nad záhadnými modrými šiškami.. Ale na druhou stranu.. Kdo chtěl v tuhle chvíli úplně vycházet tu horu nahoru? Možná jsem mohla prostě jít.. ve vedlejším lese přece měli rodiče noru! Mohla jsem se jít schovat tam... Ale zase.. byl tam někdo od těch potop, byl vůbec obyvatelný? A kde je zbytek mojí rodiny? Od té doby jsem je neviděla.. byly v pořádku? Tolik otázek... Můj pohled se stočil někde směrem z lesa pryč. Ale pak jsem pohled, zase po několika minutách, otočila zpět a čekala jsem co se tedy může ještě dít. Poslední chvilky s těmito vlky, než je na delší dobu zase nějaký pátek neuvidím.

/Já navrhuji Srstnatec rudý

Ořech na můj návrh teda zrovna dvakrát nadšeně se netvářil. Ten že bychom tělo měli pohřbít. Ale Sachi se toho ujala a nakonec i Wissfeoh ji pomohl. Já.. jelikož jsem to zmínila jsem bezeslovně se k práci také přidala. Dost mi to připomnělo to, jak jsme pohřbívali matku, ale po ní zůstal stát strom, který se nyní tyčil nad celým Alateyským územím a on? Na něj snad brzy všichni zapomeneme. Spíš jsme neměli každý zrovna chuť nějak v téhle chvíli mluvit. Když Cizákovo tělo skončilo pohřbené pískem, vzala jsem si jednu z perel které nám tu jako již jediné zůstali jako připomínka toho, co se celé vlastně stalo. Inu.. Mě bude zdobit mnoho jizev až se mé šrámy zahojí, protože se nikdy nezcelí úplně. Jak tohle doma vysvětlím? Následovala jsem vlky chodbou pryč z těchto míst. Bylo to za námi a my se mohli vrátit do svých životů... nebo ne?

-> Začarovaný les (přes Kvetoucí louku)

Indri nalezla svůj klid a Tyloo ještě ne. Takových jako byl ten cizák bylo mnoho a on nalezne svůj klid až poté co se o ně postará.. já jsem na duše neměla jinak už co říct, Indri jsem věnovala smutný úsměv a když mizela, odpadli nám řetízky, které nám dala abychom dokázali být v jejím světě. Tyloo se s námi také rozloučil... a my jsme skončili opět v našem světě, bez duchů a jen pouze z mrtvolou. Mezi námi byly jakési perly. Čtyři jsme byly živý a jedna mrtvola.. perel bylo pět. "Pro koho je tá pátá?" Točila jsem hlavou na své společníky. Můj pohled pak skončil na mrtvole cizáka... "Neměli bychom jeho tělo spálit? Nebo aspoň zahrabat? A co ty přívěšky? Ty bychom mu asi taky měli vzít všechny, zničit je.. schovat daleko od těla, aby nebyly znovu zneužity ke zlu.?" Přimhouřila jsem oči. Aby se to už neopakovalo, ačkoliv jsem neznala tolik minulost ostrovů, dokázala jsem si představit budoucnost jestliže podle Tylooa existuje vlků jako on vícero.

Vykročená vpřed jsem stále hleděla na temnou duši jistá svými předchozími slovy. Po jeho vzteku jsem zacítila na přední tlapě, kde doposud byly rudé krystaly, pálení, jen slabé a sotva postřehnutelné. Rozzářili se a znovu se ozvali ty hlasy, které jsem doposud v hlavě slyšela jen já. Stále to zní přesně jako ty moje vlastní... Vydechla jsem a sledovala jak se mě krystaly pustili a odletěli směrem k bytosti, která si vzala svůj vztek zpět. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla, cítila jsem jak kdyby mi spadlo z beder obrovské břímě, které jsem po celou dobu, ještě před krystalem v sobě nesla. Máma je pryč a už se nenavrátí.. Jednoho dne mohu najít jejího vraha, ale teď... teď bych měla nechat dojít matku jejímu vlastnímu klidu a konečně.. si promluvit se svou rodinou, truchlit s nimi... Nejsem sama.. Snad mi možná i po tváři stekla i jedna slza? Otevřela jsem oči, když jsem to vlhko pocítila a pohlédla na ostatní.. Snad to nikdo neviděl.. Jestli o tom jen ceknou! Narovnala jsem se a lehce vypnula hruď. Sledovala jsem jak se tohle dělo i s krystaly Sachi i Wisseho. Vztek, úzkost, strach... Podívala jsem se na Ořecha. Ještě on měl své krystaly a ani jsem netušila kdy k nim stihl přijít. Mezitím temná duše... Tyloo.. konečně potvrdil mou teorii. Byl to on, tedy... to co z něj zbylo... Indri... muselo to pro ní být těžké, stejně jako pro Tylooa a stejně jako pro nás živé..

Zaujatě jsem hleděla ke stínu, který se nám doslova vysmíval. Vztek ve mě stále bobtnal. Že jsme mu všechny emoce ukradli. Přitom si nás ty.. emoce defakto vyvolili, stali se naší součástí aniž by se nás někdo na to vůbec ptal. Zamračila jsem se a pozorně sledovala duši, která začala mluvit k Indri, že dost možná ona není ani tou za kterou se vydává. A to i když nám zachránila život. Sachi začala nás vést k tomu, že ho nesmíme poslouchat, že to je jen jedna velká manipulace, nedůvěra ke slovům, které pronesl proti duši matky, která se chtěla spojit jen se svým ztraceným vlčetem. Wiss ji vypštil a vyzval zas temnotu k tomu, aby on prozradil co může být jeho pravdou o Indri a kdo je vlastně on sám. Stále jsem stála zamračená a šlehla ocasem ze strany na stranu, a čekala jsem co z duše vypadne. Co když… ”Pokud nejsi duše malého Tylooa, která tady jen marní náš čas, který se můžeme vrátit domů, tak se vrať do útrob temnot.” Zavrčím však ještě. Možná to mohla být jeho duše? Jak to tehdy říkala? Ty duše nemusí být všechny dobré a Tyloo nezemřel zrovna příjemnou smrtí, mohla to být duše pomsty a proto s námi teď mluví i když ostatní temnota jen bojovala.. Narovnala jsem se a udělala krok blíž k té věci, “Ale ty Tyloo jsi, že?” Znovu jsem šlehla ocasem, byla jsem si svými slovy tak jistá… Snad se nepletu, ale i to se může stát… “Všechny získané krystaly s emocemi, všechny vize a nakonec nás to přivedlo k tobě. Jediná temnota, která s námi nebojuje, ale mluví.” Dodala jsem vysvětlení ke svému závěru.