Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<- Labyrint

V posledních částech boje jsem byla platná jako byly lyže v létě, ať to znamenalo co chtělo. Byla jsem od svých společníků dost pozadu. Možná se to dalo dost přesvědčivě brát i jako, že magická daň si ze mě vzala za celou tuhle dobu již své. (/a taky moje náhlé vypnutí takhle těsně u konce >~<). Když jsem skupinu opětovně dohnala, byly tu všichni. Cizák ležel pod trojicí nehybný a pak se z něj začlo soci zvedat, temné a plné zloby. Vztek, kterému jsem taky tolik rozuměla. Dohnala jsem trojici zcela a sledovala jak se hmota zvětšuje, boptná. Bylo to podobné tomu v lese. Z cizáka se stal duch, který mohl pokračovat v boji, ale naši skupině síly docházeli. Byly jsme z masa a kostí a hlavně na svých limitech, tedy alespoň já určitě. Ale… nakonec to pominulo a rozpadlo se v neidentifikované cosi, ale ještě předtím to mluvilo k Sachi… že je na řadě. Ne. Otočila jsem se. Mluvilo to k Indri. “Nenech se ovlivnit.” Zavrčela jsem k ní a také směrem k té hroudě. Neměla jsem mnoho sil, ale můj i cizí vztek hledal poslední případné střípky, kvůli kterým bych se mohla, alespoň na konci přidat a dokončit tohle dobrodružství po boku ostatních, stejně jako společně začalo.

Jestli jsem se cestou někde zasekla, nebo ne, to jsem úplně vztekem zaslepená ztratila i pojem o čase. V onom labyrintu jsem snad vůbec netušila jak dlouho už jsme ve světě mrtvých a bojujeme s všemožnými duchy, cizákem a zachraňujeme ducha matky a syna, aby mohli společně naleznout svůj klid. Všechno mě to už vytáčelo a všechno jsem viděla rudě, ale byl ten vztek opravdu jen od cizích, či byl spojen i s tím mým a díky tomu byl o to mocnější? Každopádně když jsem dorazila, narazila jsem na scénu kdy už Wiss bojoval zase s cizákem, a pomalu se odněkud vyřítila i Sachi. Nestihla jsem ani v tuhle chvíli reagovat nějakou hlouběji a zapojit se znovu také do boje. Možná mě zarazil náhlý Sachin zápal boje? Možná... dřív než jsem se však nadála, zase se to dalo na útěk á tentokrát jsem byla odhodlaná být víc užitečná, než v posledních minutách. Rozběhla jsem se za skupinkou ve snaze je dohnat a do boje se znovu zapojit.

-> Poušť

Všechno se pak událo hrozně rychle, poté co jsem zničila amulet, se země zachvěla a pod našimi tlapami také roztříštila. Pád dolů byl rychlý a možná mi na pár minut vyrazil trochu dech. Hned co jsem se vzpamatovala spatřila jsem jak se na nohy drápe i ten cizák a snaží se chodbami labyrintu utéct, to se za ním hned škrábe i Wiss a když jsem se rozhlédla... Byly jsme tu jen my dva a cizák. Ostatní byly pryč, ale byly v pořádku? Pravděpodobně nebyl čas nad tím přemýšlet a já.. musela jsem pomoct Wissovi a tak jsem se nad tím začala šourat a z posledních sil, které jsem v sobě nacházela vůli rychlost zvyšovat, abych svého společníka dohnala za cestou pomsty Cizákovi, který způsobil smrt již tolika vlčatům.

Jeden z amuletů se mi podařilo strhnout, ten který měl na svědomí celý ten rituál s vlčkem, ale žel mnou prošlo zjištění o tom, že jich měl vícero a já strhla jeden jediný. V tom mě zaplavil vztek. Že nic nemůže být z naprostého vyčerpání prostě jednoduché a vše musíme dělat jak vlčata, krůček po krůčku. Lehce jsem zavrčela a amulet si vzala k sobě úplně. Rituál se nepřerušil, ale stále naopak pokračoval, netušila jsem jak to mám přerušit, vlci dál bojovali... Cítila jsem z něj sílu, na kterou jsem snad hmatatelně mohla sáhnout, vypůjčit si ji. Mohla.. mohla bych tu sílu využít proti Cizákovi samotnému? Neublížím tím ještě víc malému vlčkovi, sobě nebo snad ostatním? V očích mi, v tom šeru a odrazu světla životní a magické esence, žhnul oheň snad na sto honů. Ty oči zamířili na Sachi, která po mě křičela že bych ho měla zničit, Ořešák ten odběhnul někde ke zdi a Wiss se s Cizákem snažil bojovat. Moje oči se zapíchli do Cizáka, následně na amulet.. Když ho zničím, možná vlček stejně zemře? Měla jsem jen pouhých pár vteřin na rozhodnutí, čas běžel. Lákalo mě tu sílu použít, hrozně moc, ale Sachin hlas mě vracel do reality, vší silou kterou jsem ještě dokázala v sobě najít, jsem amuletem hodila o kamennou podlahu a ještě do něj zbytkem sil dupnula, ve snaze ho zničit. (hod 2(/jestli i na tohle je třeba hod?/)) Zastaví se rituál? Pomůže to? Zachráníme vlčka? Zachráníme sami sebe? Najdeme Tyloovu duši?

Nakonec se nám podařilo dostat na druhou stranu ze ledovou zeď. Vlci skoro ani nezaváhali a okamžitě se vrhli po nepříteli, zatímco Sachi se vrhla k mladému vlčkovi v bezvědomí. Já měla před sebou svých pár vteřin rozhodování. Střelila jsem očima po obou stranách.. měla jsem v sobě přirozenou bojovnost, ale cítila jsem také své vyčerpání. Nakonec jsem se rozběhla k vlkům, abych jim pomohla proti vrahovi. Snažila jsem se najít slepý bod, Wiss se ho snažil srazit k zemi, Ořešák se z boku nejspíš snažil o to samé. Těkala jsem očima k amuletu ke kterému předtím šla ona magie a životní síla mladého vlčka. Jestliže se vlkům, jednomu nebo druhému podařilo vlka shodit, pokusila jsem se sundat amulet z jeho krku.(hod 4) Ale jestli se nám to vlastně doopravdy podaří? Máme po tom všem ještě sílu na komplikovaný a těžký boj? Zcela jistě ne. Ale museli jsme se o to pokusit. Ušli jsme už dalekou cestu.

Vlci se objevili, naštěstí se jim teda nic nestalo a když se snad něco chtěli zeptat, Indri je zpražila pohledem. Podívala jsem se na ně a Wiss měl u sebe krystal, podobný jaký měla Indri, když zahnala ty stíny. Moje slova předtím byly ignorována, každopádně víc nebylo třeba se ptát. Bylo jen jasné, že ten vlk za ledovou zdí je vrah těch vlčat v jámě a teď měl trpět ten vlček tam. Začal z něj vysávat magii a celkově nejspíš život a nemohl se ani bránit. Zavrčela jsem a vztek ve mě zaplápolal znovu. Tohle se muselo zastavit, oddálila jsem se od stěny a sledovala jsem jak se Sachi a Wiss snaží pomocí země to rozbít, já s ohněm nedělala nic, a přesto teplota stoupala, což musel teda způsobit Ořešák.
Já se postavila trochu dál, aby mě nic případně nezavalilo a snažila jsem se soustředit na magii zemi, nebyl to můj primární živel a zaměření, ale touha zničit toho vlka bylo už snad jen to jediné co mi pomáhalo najít poslední rezervy magie, při boji nepochybně magii nepoužiji žádnou a pěkně jak ve středověku pouze zuby a drápy, Snažila jsem se pomoci Sachi s hloubením země, abychom se dostali pod stěnou na druhou stranu, zachránili mladého vlčka a pomstili Tyloa. Doufala jsem v to, že moje země bude něco platná, neboť jednalo se o poslední magický kousek, na který jsem energii ještě našla. (hod 2)

Když jsem se otočila, za námi nikdo nebyl. Byla jsem tedy sice jen podezřívavá, ale asi celkem oprávněně. Kdo by se mi vlastně divil? Po slovech Indri můj oheň uhasl, ale nejspíš to přilákalo i společnost vlka na druhé straně zdi, protože chvíli jsme na sebe všichni jen tiše hleděli. Sachinu nervozitu jsem cítila na sto honů, já však na vlka hleděla s nenávistí v očích. Kdyby pohled uměl zabíjet, vlk by byl tak na milionkrát rozčtvrcen. Avšak nic se nestalo, vlk se zase otočil a šel si po svém. Obě vlčice se nalepili na led. Byla jsem stále skeptická a moc jsem se k tomu neměla, ale... obě byly zcela zděšené z toho co uzřeli, a tak jsem se i já nakonec na led nalepila a snažila se uzřít to co ony. Jeskyně pokračovala do další místnosti. Pohled byl na černého vlka, na jehož krku se houpal amulet. O kousek dál byl mladý bílý vlček. Sachi prochodila jen dvě tichá slůvka, ''Unáší vlčata pro nějaké experimenty?'' Pronesla jsem tiše k Indri a Sachi. Šlehla jsem ocasem a už-už mi zase vřela krev. Musíme ho přece zastavit!

Cesta dál mi doslova způsobovala mráz po zádech. Doslova, jak kdyby mi na záda někdo dýchal, ale kdykoliv jsem otočila hlavou, nikdo nikde. Obě vlčice, živá i mrtvá, se drželi blízko mě. Kdybych nebyla vedena vztekem krystalů, i svým vlastním, asi by mi to po tomhle všem dobrodružství tak nevadilo, ale.. holt jsem byla bručounem tohoto výletu. Pořád jsem byla i dost unavená, takže to podrážděnost jen umocňovalo, ale.. pro zachování prozatímního klidu jsem se i já snažila po nich prostě nesápat. tedy pro teď. Procházeli jsme jeskynním komplexem snad křížem, krážem. Aspoň tak se mi to zdálo. Cítila jsem jak kdyby nás něco volalo. Soustředila jsem se na to tak moc, že jsem ani nepostřehla že už jsme nekráčeli s Wissem a Ořechem. Všimla jsem si toho teprve, když se před námi objevila ledová překážka, ve které se odráželi naše siluety. Prohlížela jsem však sama sebe, své nové jizvy, které zdobili mou tvář až po ramena.. Jestlipak se bude rodina zajímat co se mi vůbec přihodilo? Budu mít vůbec tu sílu jim to říct? Když jsem je ještě stále velmi živě měla přiřazené k temnému duchu, který mě chtěl zabít, že jsem je zradila? Co mě však z těchto myšlenek vyrušilo, tak šťouchnutí Sachi. Zamračeně jsem se na ní podívala, už-už zase nabručená něco říct, ale upozornila mě pohledem na cosi, co v odraze bylo s námi. Urostlý vlk, který však nebyl duchem jako byla Indri. Byl skutečným. ''Drž se u mě.'' Procedila jsem skrz zuby. Byla jsem už dost asi vycvičená z těchto věcí, které se nám za takovou chvilku udály, a proto brzy kolem nás plápolal ohnivý kruh, který by asi měl zabránit minimálně prvnímu útoku, než by mou únavou zhasl, či se zmenšil na minimum. Únava na mě jistě byla prostě znát. Tím jsem se pak otočila prudce za sebe, abych byla připravená na útok zezadu. Oheň však mohl zapříčinit roztání ledové zdi, tím že jsem tlačila Sachi k té zdi, abych měla z případného útoku zpoza zad Sachi krytou celým tělem. Ale jestli vlk byl až za tou zdí? To se dozvíme za chvíli...

Pokračovali jsme smrdutou cestou nad kterou jsme snad všichni ohrňovali čumáky. Postupně se cesta začala zužovat, jakože fakt hodně moc. V Alatey jsme žili v horské jeskyni, ale nikdy jsem tam nenašla takový kout, který by způsoboval až takový klaustrofobický zážitek. Jen velmi těžko jsme se tím postupně procpali a i když jsem šla poslední a mohla jsem začít couvat.. Ale pak ten klaustrofobický zážitek zase konečně skončil a před námi se zjevil obrovský jeskynní komplex, který naznačil že tu skutečně někdo bydlel. Dostali jsme se k jakési jámě, kde všichni pomalu vyvrátili poslední jídlo. Mohlo to být dostatečné varování neopakovat jejich chybu, ale stejně. Žaludek se mi při pohledu na to zhoupnul jako na lodi, která proplouvala bouří v oceánu. Pohled to vskutku byl hrozný... Ač jsem uvnitř stále bojovala s tím, abych je tu všechny tři nenechala rovnou v tomhle světě a vrátila se živá sama. Pohled na toto mi byl... velmi lítostivý. Odvrátila jsem se a snažila se také rozhlédnout. Opravdu to tady vypadalo, že tu snad ten vrah Tyloa přebýval. ''Škoda, že tu nenajdu i toho okřídlence co mi zabil matku, měla bych to tu rovnou při jednom.'' Pronesla jsem a z čumáku mi vyšla pára- součást magie. Byla jsem upnutá na popis Wissfeoha, ale okřídlený vlk byl taky součástí popisu.. Ale to bylo vše, co jsem si vybavila.. Bylo tam mnoho popisu a tím že jsem myslela jen na toho jediného, kterého jsem měla teď před sebou.. Ale okřídlenec byl taky celkem zapamatovatelný.. Ale okřídlenců bylo očividně celkem dost.. Údajný vrah mé matky, Einar... Nemohli být nejspíš jediní dva, ne?
Pak jsme pokračovali dál, hlouběji do jeskyně. ''Ten hlas co jsme slyšeli na začátku.. Třeba patřil jemu. Někde tu dost možná je, měli bychom.. dávat pozor.'' Poznamenala jsem zatímco jsme pokračovali.. Bylo to už k vzteku a k zbláznění.

<- Spáleniště (Temný les)

Jen jsem tiše se svou skupinkou kráčela. Bylo zvláštní jak přes všechny aktivity co už máme za sebou se mě krystaly na tlapě stále nepouštěli, stejně tak ani ty Sachiiny nepouštěli jejího obličeje. Ještě neměl žádné Wiss a Ořech. Zamlkle jsem si je prohlížela a přemýšlela jsem nad tím, proč se nám tohle vlastně děje. Sešli jsme se tu jako prazvláštní skupinka, která o sobě věděla tak málo. Měli jsme zachránit ducha syna od ducha matky, která si zavolala o pomoc. Díky ní jsme byly uvěznění mezi životem a smrtí.. A proč vlastně? Abychom se tu sami stali mrtvými? Měla jsem nějaké cíle v životě, chtěla jsem se dostat ve smečce co nejvýše... Ale zatím mi život vzal sestru, vzal mi matku, nyní mi uštědřil takové rány, které mé tělo budou hyzdit už navždy. Měla to být lehce osudu za to, že jsem byla ke všemu příliš hr?
Kráčeli jsme lesem a došli k jakémusi útvaru. K jeskyni kde nás vedl Wiss, že tam by měla být další stopa k nalezení Tyloa? Vešli jsme dovnitř a tam se klikatili tři různé cesty. Světelkující kameny, které vypadali jako nejklidnější cesta, druhá se stopami a smradem kdo ví jak dlouho starých mrtvol, které se asi už velmi dlouho rozkládali. A třetí.. celkem klidná a nějaký zvláštní hlas, který však nemusel patřit vlčeti. ''Ten hlas může patřit jeho únosci..'' Podotkla jsem, Sachi se zdála nejbezpečnější cesta za první. Což.. asi mohlo být. Ale Wissfeoh vybral zase druhou cestu a než abychom probrali nějaké možnosti, už tou cestou kráčel. Zamručela jsem nespokojeně a s vlky tedy pokračovala dál. ''Smrdí to tu.'' Byla jsem nespokojená se vším vždycky, nebo za to můžou ty krystaly uvězněné k mé tlapě?

Konal se útek a závod snad o holý život. Ohnivá stěna se mi povedla a pak jsem se za ostatními drápala ven, kdy jsme se konečně dostali z útrob stromu ven. Ale stejně nás stíny brzy znovu pronásledovali ven. Bylo to těžké, skutečně. Zdálo se to jako vskutku nekonečný sen, který neměl konce. Už-už jsem se z posledních sil chystala znovu k obraně, když v tu světlo tak zcela jasné, že jsem až musela zavřít oči, aby mi je vypálilo. O zbytek jsem díky zavřeným očím přišla. Pak světlo zase upadlo, Indri s drahokamem, který stíny zahnal, lehce jsem zavrčela. A pak podobně jak ostatní sebou plácla k zemi. Z boje, od lesa až doposud, jsem byla už prostě vyčerpaná. Ale.. pak výprava pokračovala dál.. Už jsem se chtěla vrátit do smečky. Měla jsem se učit lovu od lovců, bojovat o své povýšení... A jsem na přelomu života a smrti. S těžkostí jsem se zvedla zase na tlapy. A čtveřici následovala, vlastně pětici. Vztek se mě stále držel, ale momentálně byl zase potlačen vyčerpáním.. Chtělo by to si odpočinout...

-> Asshiřin labyrint přes Temný les

Mé tělo vzplanulo ohněm, ale bezúčelně. Velký stín byl zase o to víc opatrný a rozhodl se mi další útoky neopětovat. Asi tušil že hrát si s ohněm asi prostě by v tuhle chvíli neskončilo dobře. I Ořech vzplanul(?) a tím jsme se vyhnuli dalším útokům. Ani jsem pomalu už nedokázala sledovat na co všechno bylo potřeba reagovat. Jen jedna věc nakonec byla jasná. Trojice, která tu se mnou byla se rozhodla pro útěk. A... já už byla celkem unavená a velké triky už mi jaksi docházeli triky v kožichu. Asi bylo opravdu jednodušší utéct, ačkoliv mi to přišlo zbabělé a to mě štvalo! Rozběhla jsem se jako jedna velká pochodeň za ostatními, snažila se předběhnout všechny stíny a nebezpečí a z ohně na svém těle udělat další ohnivou zeď, která měla stíny zase zdržet jak jsme se tak my snažili průrvou dostat pryč, a my se mohli dostat ze stromu ven bez svých pronásledovatelů. Fungovalo to však? Dokáže je ještě jednou jedinkrát má ohnivá zeď zdržet, abychom se dostali pryč? Už jsem celé tohle otravné dobrodružství chtěla mít za sebou..

Můj ohnivý bič velký hlavní stín minul, což bylo dost znepokojující. Svými zubisky se dostal k mému krku, pocítila jsem ledový ostrý dotek, ale nebyl hluboký. Vysmekla jsem se z toho sevření, ale zdálo se že na tohle byl Stín připraven, protože se po mě ohnal tlapou se svým drápy, které zapříčinili to, že pokud jsem se chtěla vyhnout, vyžadovalo to plnou soustředěnost.. Byl to v tu chvíli dost nečekaný útok z jeho strany, rozhodil mě! (hod 3). Ohnivá stěna tudíž padla a dovnitř vznikli ostatní přízraky. Do hlavního stínu, který bojoval se mnou udeřila loutka která se tu z ničeho nic zjevila, a trochu ho odhodila. Lehce jsem se otřepala. Ořech mezitím zneškodnil další ze stínů svým ohněm. Po tom všem se zdálo, že oheň byl skutečně jejich hlavním nepřítelem. Znovu jsem se pořádně postavila a připravila se k dalšímu útoku, když Ořech sdělil Wissovi ať jde se Sachi a že my, tedy Ořech a já, to tu zvládneme. ''Bude tu horko,'' Procenila jsem skrz zuby. Sachi se obávala však o vlčí duše, ''Nejdřív živí Sachi, potom mrtví!'' Štěkla jsem k ní podrážděně, ''BĚŽ!''
Dva přízráci je následovali, ale museli si poradit v tuhle chvíli, my měli problémy tady. Znovu jsem se snažila soustředit, moje výdrž však se blížila ke svým limitům... Vystartovala jsem směrem k hlavnímu stínu, abych po něm zaútočila, vyskočila po něm a sejmula ho znovu k zemi (hod 4) a u toho nechala vzplanout celé své tělo, kdy každý kousek mého já se stálo jedním žhnoucím ohněm. (hod 5) Doufala jsem že když se budu z posledních sil soustředit na zničení hlavního, ti menší se zaleknout a utečou, nebo prostě zmizí a my se budeme moct odtud dostat v bezpečí.

hod 3
Moje stěna měla nejspíš skutečně účinek. Příliš jsem se teď nevěnovala tomu co se děje za mnou, jestli to Wissovy a jeho pomoc byla úspěšná. Vzteky jsem se ježila, jakmile nepřátelé se dostali přes liánovou zeď. První ze stínů okamžitě chtěl projít i mou ohnivou stěnou, ale nepříjemně dopadl. Štěrbinu okamžitě zasmrádl pach spálených chlupů a obluda se srolovala jako spálený papír. Řval, až to uši drásalo. Jakoby to ten stín opravdu bolelo.
Další bytosti však byly o dost opatrnější, díky tomu že viděli co se s ním stalo z jejich společníkem. Ten největší z nich, cenil zuby v neurčitých tvářích a já jsem mu vrčení hlasitě opětovala, ježila jsem se jako jehelníček a byla prostě připravená. Dupnul do země a země se začala rozdělovat až směrem ke mě. Prošel mým ohněm a i když mu srst trochu chytla, tak bez okolků po mě vystartoval. Zasoustředila jsem se na ohnivou stěnu ze které vystřelilo ohnivé lano, jako bičem a ohnalo se po jeho zadních, ve snaze ho zastavit a já sama se pokusila od velkého stínu uskočit trochu dozadu. (hod 2)

Pořád jsme defakto stáli na místě a mě to tak neskutečně vytáčelo, nikdo se nebyl schopný pořádně rozhodnout. A když jsem někde chtěla jít, navíc bez pořádné odezvy na moje vzteklé flirtování, tak se k tomu pořád nikdo neměl! Vrčení už se ozývalo za 'branami' a měli jsme jen pouhých pár vteřin, než začne masakr. Lehce jsem dupla tlapou a pozvedla obočí nad Wissovými slovy o mojí žhavosti a o tom, že bych svým ohněm mohla nepřátele aspoň na chvíli z držet, než pomůže těm dvěma dostat se do štěrbiny, cestou nahoru. ''Haha.'' Uchechtla jsem se, možná malinko temně, ale zároveň natěšeně. Nahromaděný stres, hněv, smutek, úzkost, flustrace.. všechno to chtělo jít ven. ''Si piš.'' Do hlasu se mi vedralo vrčení, hned před vchodem se začala formovat ohnivá zeď, která měla být okamžitou překážkou za liánami, které je doposud schovávali. Oheň byl vysoké teploty a nedbala jsem příliš na to, abych nepodpálila celý strom. Teda jo, snažila jsem se to nepodpálit tady úplně, ale nechtěla jsem riskovat ani to, že přes můj oheň tak snadno projdou. Wissovi, Sachi a Ořechovi jsem získavala dostatek času a za ohnivou zdí jsem byla já, přikrčená k boji. Snažila jsem se tím vším nastívající únavu uschovat, pocit vzteku a touha po boji a po pomstě, bylo to stále ještě silnější.