Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Podívám se na Wisse, který se jako jediný ujal slov. Ořech ne, Sachi ta nevypadala že je schopná něco dál rozhodnout, copak se zdálo asi ji, když byla v tom snu? "To něco by bylo hodný, kdyby nám to cestu ulehčilo." Protočím očima a vzdychnu.
Nakonec zavrtím hlavou a narovnám se. "Měli bychom se vrátit do lesa. To monstrum nás vyhnalo odtamtud a tam dost možná narazíme znovu na Indri." Prohlédnu ostatní, "I když to znamená postavit se znovu tomu monstru." Dodám při pohledu, který zamířil k zabarikadovanému vchodu Wissovými šlahouny. Pak na Sachi, která ze sebe vykoktala pouze "jít dál". Pak Ořech, který zatím pořád mlčel. "Jsem pro jít tedy.." Rozhodla jsem? Kdo ví...
na Wisskovu poznámku jsem protočila očima a zafuněla, "Možná to máš za pár drahý Wissi, ale já bych ještě chvíli ráda požila." Zazubím se a nakloním lehce hlavu, "Navíc si mi po tomhle dobrodružství slíbil rande, do tý doby nezhebneš." Provokativně mu, ač lehce, šlehnu před čumákem ocasem. Jakmile jsem kolem něj udělala lehký kolečko, který mu mělo naznačit že tyhle slova prostě patří jemu. Pak jsem se vypadala pomalu ke vchodu ze stromu ven..(?)

Tahat jejich těla bylo opravdu únavné, navíc naše zranění z předtím prostě taky příliš nepomáhali. Vzdychla jsem. Možná bylo opravdu jednodušší nechat je monstru.. Ale pravděpodobně jsme došli ke stromu, který nás tu uschoval. Sachi otevřela konečně oči a brečela.. Opravdu plakala. Wiss se zdá se také probudil a skoro chňapl vOřecha. Tohle mě tak neskutečně štvalo a kdyby pravděpodobně neučinkoval vliv stromu chtěla bych to tu spálit na úhel všechno.
Teď jsem se tedy znovu příliš do konverzace nezapojovala, sledovala jsem plakající Sachi, Slabá mysl.. A pak k Wissovi, který předvyprávěl svůj sen. Nejspíš vidinu. ''Skvělé, takže teď musíme najít jeskyni ve které můžeme tak akorát zase zabloudit.'' Zafuním. Až mi snad tím hlubokým výdechem vyšla pára- pravděpodobně vlivem mojí magie.
Od korun stromu se k nám snesli drahokamy, které začali jednoho po druhém obružovat a co více? Ode mě odskočili jak kdybych byla něco čeho se musí bát, A kdo ví? Třeba ano. Zastavili se pak však až u Sachi, které ozdobili obličej a nyní jsme už byly ozdobené obě.. Tohle mě tak štvalo... Rozhlédla jsem se, ''Měli bychom jít dál. Viděli jsme že to monstrum jde třebaže i spálit, musíme najít ten labyrint jestli chceme najít Tyloa a všichni jít domů.'' Zamručela jsem. Jejich laxní přístup mě tak štval! ''Já odmítám umřít ve světě mrtvých.'' Zavrčím spíš pro sebe.

Snažila jsem se probudit Sachi, ale ne a ne se to podařit. Podívala jsem se na Ořecha, který mi odpovídal na moje slova, ¨'Risk.. Všechno v životě je risk.'' Konstatovala jsem a nahnula jsem se k Sachi a jejímu přívěsku a přesto mě něco jen pár centimetrů zastavilo, Možná má pravdu.. Možná bych tím způsobila že se už neprobudí.. Přivřela jsem oči a lehce zavrčela. Oddálila jsem se od přívěsku Sachi a podívala jsem se na Ořecha, ''Nerada to přiznávám, ale máš pravdu..'' Vzdychla jsem a pak se nebezpečné vrčení znovu začalo blížit. Už sakra zmizni! Zavrčela jsem směrem kterým ten zvuk přicházel. Z druhé strany přicházel zas vítaný přívětivý pocit, který mě k sobě lákal a Ořecha zdá se také. ''Tak jdeme na to..'' Samozřejmě že myšlenka nechat je tu mi probleskla hlavou také, ale... Získali by nám čas.. Zavrtěla jsem hlavou, chytla jsem za zátylek Sachi a vší silou, kterou jsem v sobě našla jsem její tvrdě spící tělo se pokoušela táhnout směrem ke stromu, který svým tepáním, které znělo podobně jako tlukot matčina srdce, nás k sobě volal, Jen doufám že nás tam nečeká další past.

//24. a 25. se mi nehodí určitě, ale jinak se přizpůsobím ostatním.

Oči se mi pomalu klížili a sama jsem úplně přesně netušila cože mě nutilo zůstat vzhůru, cítila jsem pořád ten vztek někde hluboko sebe, ale přesto byl v bližší oblasti stromu dost utlumený, stále ne však zapomenutý. Co mě však, byť jen na vteřinu rozpálilo do běla, byla bolest kterou jsem pocítila na uchu, když mě štípnul kašlající, dusící se vlk Tymián. ''Au,'' Konstatovala jsem se zamračenýma očima, ale přesto jsem se po chvíli jen letmo, nepatrně usmála. Pomohlo mi to se probudit úplně. Rozhlédla jsem se, a pochytila jsem Ořešákův pohled, a jeho slova ke mě, když se mi snažil naznačit, že bychom je měli vzbudit.. no, naznačit... řekl to napřímo. Narovnala jsem se, ''Myslíš, že kdybychom ty přívěsky od Indri sundali, že by se vše vrátilo do normálu?'' Nadhodila jsem mezitím co jsem se přesouvala k Sachi, protože Ořech přistoupil k Wissovi. ''Ten pocit, že tu snad každý zažijeme svojí noční můru, místo hledání malého Tyloa..'' Zavrtěla jsem hlavou a podívala jsem se na Tymiána, ale pochybovala jsem že dostanu odpověď, i kdyby sebevíc odpovědět chtěl. I jeho bratr Heřmánek snad usnul, ale jeho probuzení zůstalo na jeho bratrovi. Sklonila jsem se k Sachi a lehce ji hlavou drcla do krku, ''Sachi, musíš se probudit, nemůžeme tu zůstat.'' Pak jsem do ní šťouchla ještě jednou silněji a zakončila to ještě štípnutím zubů na jejím uchu. Když to probralo pořádně mě, možná ji to dostane taky z jejího spánku?

Utíkala jsem co mi síly stačili a pomalu mi docházel dech. Nechybělo už málo k tomu, abych sebou někde sekla a zkutálela se, ale rozhodně jsem se nechtěla stát svačinkou monstra... které defakto teď lovilo Sachi.. Moje monstrum bylo v lese... Každý tu projdeme svou noční můrou?
Doběhli jsme nakonec ke stromu, jeho blízkost i v mém vzteku nacházelo klidně místo.. Cítila jsem se... trochu lépe. Ne však dostatečně. Bylo tu i celkem teplo, které všude jinde cítit nebylo. Teplo.. matčino teplo, jakoby nikdy nezmizelo.. Nikdy nezemřela, nikdy se její tvář nestala obludou v lese, nikdy mi nic nevyčítala... Bylo to tak, jako bych si připomněla ranné léta vlčete, které jsem si jen sotva mohla pamatovat.
Teplo a ten pocit příjemného a laskavého doteku mě začal pomalu ukolébat ke spánku. Chvíli jsem se tomu poddávala, ale zaslechla jsem na půl ucha slova ostatních. Past, pokračování, není cesty zpět... Zamračila jsem se a rozhlédla se unaveným pohledem okolo sebe. Přece.. nemůžu tady usnout! ''Vstávej..te..'' Reagovala jsem a přesto se moje tělo pomalu ukládalo k zemi. Příjemný pocit, či ne.. musela jsem být přece silnější! Nebo alespoň se o to pokusit..
(hod 3 + bonus 2)

Nemohlo se ze mě stát stejné monstrum jako bylo to, které tento vztek původně vlastnilo. Ale, Co když to monstrum už dávno žije uvnitř mě? Sledovala jsem skupinu vlků a kromě oznámení ohledně Shine jsem ze sebe nedostala ani slov. Bojovala jsem sama ze sebou. Že jsem nechtěla ublížit svým společníkům a přesto mě jen pohled na ně tak neskutečně vytáčel. Už mě z toho bolela hlava a vztek mnou jen a jen prorůstal!
Temná bytost se jala už být blíže a byla jsem jediná, která udělala několik kroků kupředu, ale jakmile jsem zahlédla že ostatní se nehýbou, vrátila jsem se. Ale to už se Sachi konečně rozhýbala, včetně ostatních. Bytost se rozdělila na vícero cárů a všechny byly nějak napojené na Sachi.. Byla to velmi podobná situace. Zavrčela jsem, jak kolem mě vlci proběhli, směrem k monstru. Ale přesto jsem se donutila otočit a utíkat za ostatními. Tohle byla hrozně otravná situace! Udělej něco Vittani, sakra! Byla jsem vzteklá na celý svět, ale co víc? Měla jsem vztek sama na sebe. Copak nesvedu nic lepšího, než stále utíkat! Během útěku jsem občas něco zavrčela, okolním to mohlo připadat, že si především něco jenom vztekle mrmlám.
Mířili jsme k tomu stromu, jenž se už zdálky tvářil jako ten, který nese váhu celého světa mrtvých, který ostatní předtím celkem povzbuzoval, no mě připadal jako něco co bych taky nejradši spálila a dostala nás z tohohle místa pryč. Indri jsme stejně ztratili, jak teď máme asi hledat jejího syna!?

Na oplátku jsem vycenila zuby, když mě po mé reakci Wiss napomenul. Ovšem ustoupená jsem zůstala a Heřmánek, jak se představil, začal ten krystal popisovat. Včetně toho že popsala své rodiče. Shine jsem si pamatovala, "Shine z Alatey odešla." Sykla jsem, aby aspoň ty duše byly o svých tedy živých rodičích informované. Shine už z Alatey nebyla. Nebo alespoň nepatřila do smečky.
Pak teda přišel výklad o krystalu, který se mě držel. Byl v něm vztek, ale ne můj, patřil někomu jinému a nyní proudil přes mě. A vlci se ke mě snažili promlouvat, abych se pokoušela zůstat klidná. Že vztek nebyl můj, že jsem silnější, než vztek. "Kdybyste tak věděli." Zamumlala jsem vztekle a mračila se. Jistě že všechen vztek, po vysvětlení duší, nebyl jen můj, ale můj byl také dostatečně silný, jen dost potlačovaný. A teď mám potlačovat dvojnásobek? Co jsem, bůh? Ze stromu jsem neměla ještě nějaký kdo ví jaký pocit, protože opravdu probíhal vnitřní boj. Z lesa něco zařvalo Sachino jméno a rychle se to k nám blížilo. Zježila jsem se a zavrčela, podívala jsem se na nohu, než jsem vrátila pohled na duše, "Třeba chce zpět svůj vztek." Zauvažovala jsem, no každopádně jestli jsme se dali na útěk, pokud jsme se na něj dali všichni. Ale jinak jsem byla připravená a dost vzteklá na to, abych dokončila nedokončené a spálila to na úhel. Ale šlo se toho zbavit?

<- Temný les

A opravdu jsme tu zrůdu nechali být. Nepronásledovala nás. Opět jsem až přes příliš mrtvolně mlčela a představovala si ten zamlčený pohled mladé mrtvé duše. Tak šíleně mě štval! Přesto jsem neřekla ani slovo a prostě kráčela za mrtvou dvojicí a živou trojicí. Došli jsme na místo kde já osobně ještě nikdy nebyla, nemohla jsem si tedy určit kde přesně bez mrtvolné clony jsme se nacházeli. A před námi se tyčil obrovský strom, který mohl snad i nebesa nad našimi hlavami držet. Zelená záře okolo něj, tepalo jako rudé srdce monstra, které se chytlo mojí tlapy.
Zastavili jsme. Uvažovali. Maminka, tatínek. He? Proč mrtví mají své rodiče? To je nespravedlivé. Z mojí matky se stalo monstrum a oni si tu s nimi žijí jakoby se nic nestalo!? Ta zelená barva, barva života. Tak neskutečně mě vytáčela. Život byl nespravedlivým místem, který ti bral vše na čem ti záleží. Nejdřív zmizela Iliana, opustila svůj domov, svojí rodinu. Matku.. Odporně zavraždili. Wissfeoh vydal další otázky a dostal se příliš blízko, poukázal na krystaly které byly okolo mojí tlapy. Byl tak blízko, že nemohl přeslechnout varovné zavrčení blízko jeho uší. Chybějící ucho, zelený plášť. Byl tam. Einar ho tam viděl. Znovu jsem si přehrála popis toho jediného vlka, který mi tak uvízl v paměti. Po situaci s matkou, poté co se na mě ten vlk podíval tak arogantně. Ještě se Wissfeoh tak nebezpečně přiblížil! Vztek ve mě znovu hrozně doutnal. Po zavrčení jsem stáhla tlapu s krystalem blíž k sobě a udělala ještě krok zpět a stáhla jsem uši dozadu. I jen v očích mi snad šlehali plameny. Něco se mnou nebylo v pořádku, ale co? Jedno mohlo být však živým jisté. Znovu se ke mě přiblížit nemuselo dopadnout dobře.

Nebyla jsem jedinou, která se rozhodla na monstrum zaútočit, přidali se ke mě všichni. A nejspíš to skutečně nějaký účinek mělo. Bytost začala pištět a pevný tvar se začal zase různě začal vlnit a jakmile ji oheň zasáhl, z tlamy a postupně z celého těla začala stoupat pára. Ale to už jsem pocítila silný náraz, který mě rozhodně nenechal na místě, ale posunul mě o kus dál ve snaze zůstat stát. Pod mými tlapkami se objevili snad koleje jak jsem zarytá v zemi snad o metr, možná i dva skončila vzadu. Na těle jsem pocítila bolest a hnedle u tlamy jsem pocítila železitou chuť vlastní krve. Ale neměla jsem čas se prohlížet! Snažila jsem se dostat zpátky k monstru. Dost možná za to mohl i ten adrenalin, že jsem tu bolest tak nevnímala, ale bezesporu jsem na jedné půlce těla byla pořezaná a má srst se postupně začínala zalepovat krví, která z ran postupně vycházela ven.
Jenže než jsem se k monstru a trojici dostala, monstrum znovu zavřeštělo a začínalo se chňapat po něčem rudém, po zvláštních krystalech, které se však ale rozhodně asi nechystali k němu vrátit, místo toho se začali plazit ke mě a než jsem stihla nějak jakkoliv zareagovat.. Už byly u mé tlapy a rozhodně nevypadali, že by se chtěli spojit dohromady. ale přesto snaha se toho zbavit byla zbytečná.
Za námi se ozvali hlasy, ale Indri to taky nebyla. Dvojice duší, která nám říkala že se máme vydat za nimi. Podívala jsem se po ostatních a na monstrum, které se sice postupně zmenšovalo, ale pořád se jevilo dost nebezpečně. Pocítila jsem zvláštní pohled mladého vlčka na sobě. Moc se mi nelíbilo, proč tak zaváhal při pohledu na mě. Nebude mě čekat žádné další překvapení? Asi bych nezvládla další obraz vyčítající rodiny... Podívala jsem se po ostatních, ''Měli bychom jít za nimi..'' I tak jsem tedy nakonec prohlásila. Nevěděli jsme čeho je bytost ještě schopná, a utéct jinde? Sakra Indri, kde jsi!?

-> Spáleniště

hod 4
Duch matky se čím dál víc různě vlnil, já se vztekala, a ona svou podobu ztrácela. Sachi ta jen křičela, že se má přestat, ale Wiss a Ořešák se postavili mezi nás. Jindy bych možná byla vděčná, ale teď.. Krčila jsem se jen před zlým obrazem své matky, který se zvětšoval. Všude okolo snad začínala být ještě větší temnota a stvoření před námi se zvětšovalo. Ozvali se hlasy. Znala jsem je. Otevřela jsem oči a hleděla jsem na ně, temné duše mé rodiny. ''To není pravda!'' Štěkla jsem a z tváří se mi kutáleli slzy dál, ''Není!'' Další hlas. Jen velmi špatně jsem si jej pamatovala, ale nakonec se však ukázala, Iliana. Sestra, které odešla z ostrovů, ''Ty jsi opustila nás, odešla si bez rozloučení! Všichni jsme to viděli. Není to moje vina, ty jsi nás opustila. TY!'' Ječela jsem. Zahlédla jsem jak před jiskrami, které z mého těla vylétali bytost ustupovala. Přimhouřila jsem oči a hleděla na zářící věc uprostřed vší té temnoty, Poprvé teď za celou chvíli jsem se narovnala, ''Nehraj si na mojí rodinu! Nic o ní nevíš!'' Štěkla jsem, A sledovala jak se to snad nyní snaží mluvit k Sachi, Oheň se začal nade mnou formovat v jednu obří jehlici, oheň plál a rozsvěcoval tu temnotu okolo nás., ''Spálím tě na popel,'' Procedila jsem skrz zuby a jehlice obrovského žáru zamířila do útrob temnoty. (hod 5)

<- Most

Měla jsem výčitky, že jsem Indri nepomohla, že jsem ji poslechla a se staženým ocasem odešla z mostu.. Byla duch, asi nemohla znovu umřít, ale taky jejich boj mohl trvat věčně? Jak dlouho jsme měli čekat? Přesto jsem se držela vnitřního pocitu, že by nebyl úplně dvakrát dobrý nápad se tam vracet.
V Temném lese byla mlha a tma snad ještě silnější, než obvykle, ale bylo to nejspíš tím, že jsme byly někde mezi životem a smrtí? Pokračovali jsme lesem, rozhlížela jsem se a snažila se prozatím najít nějaké další stopy, které by nás mohli dovést k malému vlčeti, které jsme chtěli vrátit k jeho matce, aby nalezli svůj klid a mohli z tohoto místa odejít společně.. Ale.. Vittani.. Ozvalo se. Já jsem viditelně strnula a zastavila se na místě. Jen však na krátký moment a pohotově jsem se otočila směrem, kterým se to ozvalo. A stála tam ona. ''Ma..mi..'' Šeptla jsem šokovaně, plná pocitů. Ta stále nezhojená rána se znovu otevřela. Přišla blíž, ''Mami, ty mi chybíš..'' Reagovala jsem. Snad snaha, že bychom si nyní mohli promluvit? Vůbec mi nedocházelo, že tohle může být jen další past, byla jsem prostě naprosto odvařená z toho, že matka stála přede mnou.. Matčin tón se pomalu začínal prohlubovat, začínal být přísným, ''Mami, já..'' nestihla jsem se ani obhájit, toho co tu dělám, začínala mě vyčítat a mimo jiného ke mě došla a otřela se a já jsem pocítila obrovský chlad při jejím dotyku, ''Já jsem tě neopustila!'' Do očí se mi nahrnuli slzy, ''Zaútočili během srazu, mami! Ty to víš!'' I já jsem začala zvedat hlas. Byla to pravda, nikdo jsme ji neopustili.. Byla to nehoda! ''Zemřela jsi s úsměvem na tváři,'' Zvážněla jsem i přesto že se mi kolem těla začínal objevovat dým, emocionální plamen se opět chystal vrhnout z mého těla ven, ''Zemřela jsi s hrdostí že jsi ochránila svou rodinu a smečku, ani po smrti bys nikomu nevyčítala nic!'' Štěkla jsem a udělala krok zpět, Jiskry už kolem mě jen poletovali, ''Ty nejsi moje matka!'' Štěkla jsem znovu i s náznakem zavrčení. Chtěla jsem se bránit, ignorujíc že by to mohla být opravdu duše moje matky, ale přesto přes přikrčení, oheň a tekoucí slzy jsem vypadala akorát tak jako malé zlomené vlče, které skutečně jen před pár dny o svou matku přišlo...

<- Les u mostu

Pomalu jsme šli k mostu. Poslouchala jsem dedukce o tom kdo vlastně malého Tylooa mohl unést, ale přímo nějak konkrétně jsem se do toho nezapojovala. Do chvíle, než jsme k mostu došli a někde tam byla další duše, kolem které se tentokrát vznášela taková zvláštní temná aura. Mojí společnici začali už přemýšlet nad tím jak se přes ní dostat, ale já jsem byla prozatím teď uvězněná ve svých myšlenkách na matku zda svůj klid nalezla. Dřív, než jsem se nějak stihla vzpamatovat tak duch na mostě začal vykřikovat že hoří, ale když jsem se rozhlédla rozhodně nehořelo nikde, ale pocítila jsem odporně chladivý pocit na zátylku, když se duše zadívala na mě, přímo do mých očí. Řvala že za to můžu já, protože mám ohnivé oči. Připravila jsem se zcela přirozeně k útoku a moje tělo se lehce přikrčilo, když ke mě stará mrtvá duše štěkla a zamířila, že snad zaútočí. Jenže to se mezi námi objevila okamžitě Indri a štěkla že ji zdrží a okamžitě máme jít na druhou stranu. Svůj obranný pohyb jsem změnila k útěku a slova Indri jsem hned poslechla a snažila se co nejrychleji dostat na druhou stranu do druhé části lesa. Na mostě jsem se otočila a sledovala ještě boj vlčic a také jestli se i mí společníci dostali na druhou stranu v pořádku. Prozatím jsem se dost nevyjadřovala a když jsme byly všichni, tak jsme šli do lesa...

-> Temný les

Poté co jsme se nakonec shodli na tom, že to zkontrolujeme v jeskyni kde Indri žila, jsme kráčeli lesem za její duší. Okolo nás se postupně zjevovali nejspíš různé další a nelhala bych kdybych řekla že jsem měla nutkání každou duší prohlédnout, zda jedna z nich by třeba nebyla má matka, ale.. dost možná to všechno byly duše, které nenalezli klid a proto nás Indri varovala o tom, že ne všechny jsou dobré. A já chtěla hrozně věřit tomu, že máma klid nalezla.
Došli jsme nakonec k malé jeskyňce, která už jen při prvním pohledu vypadala, jako něco kde opravdu žila jen vlčice se svým mládětem. Dovnitř jsem vešla jako poslední a nejspíš jako všechny předemnou i mě praštil do čumáku smrad, který se tu držel. Shnilé netknuté maso, kožešiny zašlé a dlouho nevyužité. Bylo mi až líto při pohledu na tohle.
Chtěla jsem se ohlédnout okolo sebe s tím, že jsem plánovala navrhnout teda přejít k řece kde vlčice utonula, že třeba tam se nechází nějaké další stopy, ale když jsem se ohlédla nikdo nikde. Modrá vlčice zmizela a jeden po druhém odpadli, omdleli. A... já zároveň s nimi.
Byl to krásný den, cítila jsem se spokojeně a měla jsem vše co jsem potřebovala. Možná jsem na chvíli usnula, netušila jsem. Ale najednou se sluncem zalitý den proměnil v temnotu a já měla hrozdný strach. Předemnou stála postava, do tváře jsem ji neviděla. "Mamíí," Křičela jsem opakovaně, ale odpověď ani záchrana nepřicházela, ježila jsem se jako ježek, snažila se zmizet, ale nepomohlo mi to, neznámý mě vzal do tlamy a vyběhl z jeskyně ven. Všude okolo byla tma, jediný co jsem dostatečně zaznamenala, že se mi zhoupl žaludek a byla jsem jak na houpačce a ne zrovna z toho, jako když se mnou utíkal...
Prudce jsem otevřela oči a zhluboka jsem oddechovala. Dokonce jsem měla žaludek na vodě. Že jsme omdleli? "To je..." Ani jsem větu nijak nedokončila a pocítila jsem jak mi po tváři stéká slza. Hned jsem ji utřela. Oklepala jsem se a poslouchala jsem ostatní. Dle Sachi ty vize byly snad nějaké vodítka a postupně začali své sny vyprávět. Nakonec se dostala řada na mě. Mě to dostalo jako kdybych to skutečně byla já. Tak mi matka chyběla a sen o tom, že ji už skutečně nikdy nezavolám... "Myslím, že.. myslím že mě se zdál asi další cíl naší cesty." Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. "Unesl mě pryč z jeskyně, a po chvíli jsem byla jako na houpačce a vítr kvílel ze všech stran. Takový pocit jako když procházíme Mostem." Řekla jsem tedy nakonec velmi zkráceně, "Takže jestli máš pravdu Sachi, myslím tedy že bychom měli jít k mostu a malého Tylooa tím směrem někdo unesl." Zakončila jsem tedy svou větu a podívala se i na Wisse s Ořechem. Nakonec na Indri, "Tedy k mostu." Řeknu a pomalu se tím směrem vydám.

-> Most

Sachi, jak se konečně šmíračka představila, nám povyprávěla proč vlastně byla schovaná. Wiss to shledal jako něco, co opravdu sledující vlci dělají. S čímž jsem souhlasila. Ale už jsem se k tomu nevyjadřovala. Osud nás s dvojicí vlků ironicky spojila, protože pak celé to divadlo s tmou, světluškami, modrou levitující vlčicí. Padali otázky na které mrtvá vlčice vskutku odpovídala. Na moment jsem stáhla uši v hlavě, Doufám že duch matky klid nalezl.. Bolestně jsem přivřela oči a pak jsem se zase narovnala, když na otázky odpovídala dále. Vlčice utonula, a její syn se ztratil už jako štěně z jeskyně, mezitím co Indri se vydala lovit. Je až ironické jak moc podobný příběh to je.. Naše dětství bylo s rodiči velmi krátké, ale jen snad díky náhodě jsme to přežili.. ''Myslím tedy, že jsme se tu poměrně shodli, že ti tedy pomůžeme najít tvého syna.'' Vystoupila jsem za celou skupinu, jelikož kromě slov se k tomu snad nikdo neměl. Na Wissovi slova o tom, že si opravdu později ještě promluvíme, tak jsem jenom s úsměvem a s díky přikývla. Pro teď jsem byla ráda že alespoň jednoho vlka tady znám a že se alespoň na něj budu moct v rámci možností spolehnout.
Vlčice nám dala jakési přívěšky se kterými můžeme vidět ostatní duchy a že.. ne všichni jsou dobří, ''Takže jako v našem světě živých. Nějak si snad poradíme.'' Kývla jsem rameny. V tomhle jsem se cítila sebevědomě, ale kdo ví co nás vlastně všechno čeká. A nasadila jsem si onen přívěšek.
Střihla jsem ouškem, když se v dálce ozvalo kvílení malého vlčete. Zpozorněla jsem a ohlédla se na svojí povedenou skupinku, Tohle může být past. To by bylo až příliš snadné. Tam padneme beztak akorát do pasti. Wiss prohlásil, že by bylo nejlepší začít rovnou od začátku, s čímž souhlasil i Ořech. No a Sachi ta se jen na nás obrátila a přílišný názor nevyjádřila. Podívala jsem se na samčí společnost, ''A já s tím souhlasím také. Prvopočátek je nejlepší volbou odkud začít.'' Kývnu v souhlas a podívám se na vlčici, ''Prosím, ukaž nám kde jsi žila.'' Promluvím k zbloudilé, smutné duši. A tak jsme si zvolili, jít do jeskyně kde Indri žila, zde v Lese u Mostu a hledat stopy tam.

Zdálo se že si mě pamatoval. To jsem Wissovi musela tedy věnovat menší úsměv. ''Bylo to tak dávno, co jsme se viděli naposledy.'' Dodám tedy. ''Hele, můžu se tě na... Ani nestihnu dokončit větu, než se pak se musím až překvapeně podívat okolo sebe, když nedaleko nás někdo vyjekne. Stáli tam dva vlci. ''Vy nás sledujete.'' Zamračím se a lehce se mi zježí chlupy po celé délce zad. Na tohle jsem začínala být dost háklivá a nedůvěřivost k cizím vlkům prostě.. rostla.
Jenže než jsme se dostali k nějakým odpovědím, světlo v celém lese skoro začínalo zase uvadat. Co se to děje? Určitě ještě den být nestihl skončit, aby začala zase hluboká noc. Najednou jedno světélko, dvě.. najednou jich prolétla obrovská spousta. Musela jsem až přivřít oči, protože tolik světla z drobných světlušek, bylo prostě.. oslepující. Z mojí srsti se začalo doutnat. Ale dřív, než bych je stihla nechat shořet, světlo zase utichlo. Pocítila jsem mrazivý pohled na sobě a když jsem se otočila, skoro jsem nevěřila vlastním očím. Duch!? Vlčice byla modrá, průzračná a rozhodně nebyla na zemi, nýbrž nad ní. Žádala o pomoc, žádala o nalezení svého syna. Její syn je také duch? Nakloním hlavu lehce nevěřícně. Oči mám přimhouřené. Vlci, které jsem podezřívala z toho, že nás s Wissem sledují se svých dotazů hostili jako první. ''Kde jsi svého syna viděla naposledy? A především kdy? Je dost možné, že bychom tvého syna ani nedokázali najít.'' Upřímně se mi do toho ani příliš nechtělo, proč bych to měla dělat? Mě matku taky nikdo v jejím světě nenajde. Švihla jsem ocasem a podívala jsem se na vlka, který se představil jako Ořešák. Ušklíbla jsem se. Bylo to opravdu podivné jméno. A s vlčicí, zdá se, byly z jedné smečky, jen netušili o svých jménech navzájem, Tak tohle by Einar nedopustil, aby se členi navzájem nějak pořádně neznali. Atateyská smečka byla vskutku asi stále nejlepší volbou a to jsou přesně ty důvody, proč bych o žádné jiné neuvažovala. ''To opravdu nejsme. Máš recht Ořechu.'' Máš zlatého bludišťáka! ''Vlci co mě znají mi říkají Vittani. Procedila jsem nakonec k dvojici. A pak jsem se podívala konečně na Wisse, ''Nevím co se to tu děje, ale nejspíš téhle modré dámě nemůžeme říct Ne, ale později bych si ráda promluvila, v soukromí bez cizích uší..'' Střihnu ouškem a naznačím očima, že ty cizí uši myslím onoho Ořecha a vlčici, která se ještě nepředstavila.