Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Aerrav
Drahoušku? Otočím hlavu nechápavě k bílé vlčici.. Tedy, normálně by byla bílá. Teď byla spíš hnědou. A mokrou. Přiblížila se. Příliš blízko! Až se o mě otřela a já teprve potom trochu uhnula. Ale.. bylo to příjemné. To jsem možná celou dobu potřebovala? Po vyděšeném pohledu ji nakonec věnuju malý nepatrný úsměv, ''Díky...'' Pak jsem se podívala před sebe. Milá situace, která mi vyvolala lehký úsměv na tváři, tak pak se můj pohled opět stočil kupředu. Chladný. ''Byly dva.. Víc.. nevím.'' Vzdychla jsem, ''Mhm.'' Ale najdu je někdy? ''Byla?'' Rozhlédla jsem se po zátoce. ''Ještě jsem tu nebyla...'' A tak jsem nemohla soudit jak to vypadalo předtím, ale teď se to podobalo spíše jezeru no.
Rozhlédla jsem se..

× Dej vědět své Alfě o momentální situaci (2b)
Einar
V dálce jsem zahlédla zrzavý kožich.. Zastřihla jsem uchem a podívala jsem se k Aerrav, ''Počkej tu. Ať nedojde.. k omylu.'' Vzdychla jsem a vydala jsem se ke svému Alfovi. ''Einare.. Alfo.'' Houkla jsem, abych si získala jeho pozornost. Přistoupila jsem k němu. ''Situace je vážná. Ale to vidíš sám. Všechny sto...'' Zarazila jsem se. Svůj původní záměr jsem si zrovna předtím měla nechat pro sebe, ''Blízké okolí hory se plní vodou.. I místa, které nemají přímej zdroj vody.'' Podívala jsem se na něj. Vypadal jako... mokré kuře. Odkašlala jsem si a podívala se na něj,chvíli jsem čekala na odpověď a pak...

Aerrav
Jakmile to bylo vše, vrátila jsem se za Aerrav. ''Tak.. Najdeme nějaké suché místo, hm''..'' Dodala jsem a začala jsem se rozhlížet, asi byl čas namočit si kožich.

× Projdi se po zatopeném území (1b)
<- Kvetoucí louka

Sklopila jsem uši a podívala jsem se na Aerrav s vážnou tváří, ''Zabili mou matku.'' A dál.. jsem to nerozváděla. ''Neviděla.. Viděl je náš Alfa.. Musím najít jistého vlka..'' Wiss. Ten mi do popisku tak neskutečně seděl! Vzdychla jsem.. ''Doufám, že je jednou najdu a matku pomstím.'' Pevný rozhodný hlas. Takový jsem měla jakmile jsem o tom mluvila.
Počasí.. Asi nejlepší téma na které to jeden může změnit kdykoliv. Tohle téma bylo věčné. ''Hm.. Pár dní už?'' Čas tak rychle běžel..
Brzy se nám začal naskytovat pohled na Zátoku.. Tak daleko jsem od hory ještě nebyla.. A tak jsem.. Byla překvapená kolik vody tu bylo. Rozhlédla jsem se. ''Tadyhle asi být tolik vody nemá, nebo jo?'' Nebyla jsem si úplně jistá, ale písek, který by měl být normálně vidět nebyl nikde. Někde jsem v té vodě viděla i lehčí kopce. Jakoby tam mělo být pokračování cesty, ale to.. nebylo nikde. Voda začínala být pomalu divočejší.. ''Obejdeme to, nebo to přeplavem?''

× Promluv si s jiným vlkem o momentálním počasí (1b)
Odpověděla mi. Aerav. Aerrav ze smečky Namarey. Ale sama si tím nebyla zrovna dvakrát jistá. To si dělala legraci? Ona nevěděla kdo je sama? Zavrtěla jsem hlavou, ''Vittani.'' Prohodila jsem. ''Já jsem Vittani Virentem.'' Hrdost. Přes všechno na světě jsem byla na stejně hrdá na své jméno, na svůj původ, ačkoliv nebyl nejlepší.
Nevypadala, že by měla být nějaké potencionální nebezpečí. Sama byla... zmatená. Dle svých slov to i docela potvrzovala. Zhluboka jsem se nadechla a pak vydechla. ''Pohybují se zde vrazi. Byla jsem jim původně na stopě, ale...'' Můj pohled se stočil k nebesům, k počasí. 'Déšť všechno smyl. Jak jinak také, žejo. Hrozný hm? Tohle počasí.'' Zavrtěla jsem hlavou. ''Víš co? Asi nejsi nebezpečná, tak co se projít, prozkoumat vlivy tohohle počasí?'' Vzdychla jsem. A naznačila jsem tady milé Aerrav jestli chce, může mě následovat.

-> Tichá Zátoka

Snažila jsem se myslet na cokoliv jiného, než na smrt své matky. Ale.. Podívala jsem se směrem odkud se ve vodě nesli kroky. Čvachtali.. A mimo jiné i pach krve, jenž mě přilákal. Můj pohled se zvedl a brzy na mě v poměrné blízkosti hleděla špinavá vlčice, kterou jsem nepoznávala. Ani pachem, ani tváří, Stáhla jsem uši dozadu a vypnula hruď. V mém postoji byla cítit obrana, snaha o to udržet se v bezpečí. Vždyť mohla být jedna z těch cizinců! Z těch vrahů! Tlumeně jsem zavrčela, ale přes neutichající déšť, to nebylo slyšitelné, ''Kdo jsi?'' Můj hlas byl pevný, varovný.. Ale zároveň v něm byl slyšet smutek, kterým jsem procházela. Vlčice také nevypadala že by zrovna byla na tom nejlépe, ale.. to jsem v tuhle chvíli nevěděla. Musela jsem vědět, že mi z její strany nehrozí nebezpečí. Byla jsem v obranném pozoru, ''Není bezpečné se v tuto dobu potulovat ve zdejším okolím samotná.'' Což byla pravda. Vrazi byly sic dávno pryč.. Ale.. Třeba vůbec nemuseli! Kdo se má nyní vyznat v těch cizích tvářích!?

<- Území Alatey (Přes Hraniční pohoří)

Ještě nikdy jsem snad horou neprocházela opatrněji. Možná naposledy jako vlče, které se po horách teprve učilo pomalu chodit. Povrchy, především ty kamenné byly v tuhle chvíli dost kluzké a i já jsem si uvědomovala jejich nebezpečí. Jak jsem tak z hory scházela, neviděla jsem pořádně ani do dálky a těžko říct, jestli to bylo díky otravným kapkám deště, nebo větrem. Či snad slzami, které se v dešti úspěšně ztráceli, ale..
Nakonec jsem došla až na louku ze které jsme před pár hodinami odcházeli bez kloudných stop zpět na pohřeb, který nahoře proběhl. Kdykoliv jsem si na to vzpomněla, chtělo se mi znovu brečet, ale.. tady už mě mohl vidět kdokoliv. Kdokoliv cizí a to jsem si nemohla dovolit.
Půda byla díky dešti až nepříjemně měkká. Začínala být až přespříliš vodnatá, jakoby přestávala stíhat vodu vsakovat. Co teprve řeky? Stojí to za to zjistit?

A bylo.. po všem. Země zůstala uzavřená. Brečela jsem dlouhou chvíli. Do chvíle, než se ze země rozhodl vyrůst... Strom. I přes otravný, neúnavný déšť, který protrhl štíty nad našimi hlavami, vyrostl zde krásný strom s ohnivými květy.. Stála se součástí přírody, tak jak si to přála. Zhluboka jsem vydechla a pomalu se postavila. Otec s Enigmou se vydali pryč, všichni postupně odcházeli.. Zůstalo tu nakonec jen pár vlků.. Pak pokračoval další hluboký nádech, a poté znovu výdech.
Ale ten déšť.. Moje veškeré snahy které bych nyní vynaložila do hledaní dalších stop by přišli kompletně vniveč.. Úkolu, abych zaměstnala hlavu, jsem se prozatím také ještě nemohla věnovat.. Utřela jsem si oči tlapou a vydala se.. pryč.
Ty deště.. třeba zjistím něco? Možná přeci jen bych aspoň trochu mohla být teď užitečná, protože tady.. bych se jen složila. Procházela jsem Avarem, daleko od stromu naší matky, až jsem pomalu začala kráčet dolů z hory pryč. Na Kvetoucí.

-> Kvetoucí louka (přes Hraniční pohoří)

<- Úkryt

Čas pro mě běžel velmi irelevantně. Když Einar postupně s ostatními donesli matčino tělo ven, ukázal kde je třeba otevřít díra, tam kde bude naše matka uložená. Otec s tím souhlasil. Bylo to hezké místo... Pomohla jsem s otevřením země.. sledovala jsem jak její tělo pomalu do země mizí. Pravdou bylo, že tohle byla... ta chvíle kdy jsem se z mých očích poprvé vynořili slzy.. Její tělo bylo v hlubině země a přišel čas na další část programu.. Když byla ta volná chvíle.. Přešla jsem k jejímu hrobu a podívala se dovnitř. Nyní.. Vypadala skvostně. Její tělo bylo poseto spoustou květin. Mávla jsem tlapou a pod ní vyrostlo ze země několik rudých karafiátů.. Které jsem poté natrhala a nechala postupně dopadnout na matčino tělo. ''Mami..'' Hlesla jsem, musela jsem několikrát zamrkat a slza která se mi poslední vyhrnula z oka padla přímo do útrob hrobu, ''Mrzí mě, že už nikdy nedoženu s tebou ten ztracený čas... Miluju tě..'' Další slza, už dál jsem se nemohla dívat dovnitř a oči jsem prostě přivřela a hlavu mírně sklonila k zemi.. Chtěla jsem říct ještě něco dalšího, ale byly slzy mnohem silnější, než můj hlas a poprvé za celou dobu jsem začala brečet. Vůbec jsem nebrala ohled na to, že jsem tu teď nebyla sama... Konečně za celou tu dobu.. to šlo ze mě ven.. Ten smutek a žal.
Udělala jsem místo jiným a poté jsem se nedokázala víc hnout. Snažila jsem se pomoci i se zavřením země, jakmile se ji jali vlci zavírat, ale.. víc jsem hleděla do země a snažila se zakrýt nepřestávající slzeproud.
Byla pryč.. Navždy..

Tak nějak popsaná situace okolo těla Cinder, Einar
Cítila jsem uvnitř sebe lehké, ale jen velmi nepatrné, uvolnění, když mi otec opětoval otření. Slov nebylo v tuhle chvíli potřeba. Jediný slovní souhlas Mátě, Podbělovi dala Cipher. Bylo to.. těžké.. S nic neříkajícím výrazem jsem sledovala jak Máta pomalu vodou čistí její tělo. Brzy.. Brzy byla čistá. Bez jediné kapky krve, pouze mokrá, ale to Máta požádala svého bratra aby se pokusil vodu ze srsti vytáhnout. Chvíli jsem tedy Podběla sledovala a pokusila jsem se mu věnovat malý, nepatrný, úsměv k povzbuzení. Nemusel se ničeho bát, nikdo mu hlavu z naší rodiny neplánoval ohryznout hlavu. Tento vztek a chuť po pomstě se měl nasměrovat k jiným. K jejím vrahům.. Ale pro teď.. Jsem se musela držet.. Musela jsem tu být pro rodinu.. Pro ní.
Když Einar poté znovu promluvil k naší rodině, zvedla jsem k němu hlavu, Ještě jsem teda chvíli čekala zda se ozve někdo jiný, nechtěla jsem být jen já ta, co mluví do matčina pohřbu, ale nejspíš většina.. nenacházela pořádně slov. ''Nevím.. zda by chtěla s něčím uložit..'' Pohled jsem zvědavě hodila ke Xanderovi.. ''Ale jistě.. Květiny..'' Měla je vůbec ráda? Nikdy jsem nelitovala víc toho, že jsem mámu pořádně nestihla poznat. A teď už bylo pozdě...
''Já půjdu ven.. Pomůžu s otevřením země...'' Tímto jsem chtěla pomoct já. Matku přendat na kožešinu.. Na to jsem asi neměla, to bych se složila nejspíš úplně.. Ale snažila jsem se držet.. Stále si to snad moje hlava nehodlala připustit, že každou chvíli její tělo zmizí v zemi a již ji nikdy neuvidíme.
Pak jsem čekala na to, zda již můžu vyrazit ven, na Einara, a popřípadě ještě na někoho kdo by se ke mě přidal.. A pak jsem tedy vyrazila do deště na území. Se zemí jsem byla nová.. Musela jsem být opatrná..

-> Území

<- Kvetoucí louka

Stina, Podběl
Dnes není ten správný čas. Tohle mi rezonovalo v hlavě. Slova Stiny. Dnes není ten správný čas. A kdy bude správný čas? To se snad dozvím. Ale.. klidně si ten správný čas najdu sama. Pro teď... Jsem se musela.. Musela s matkou rozloučit. Vzdych. Vzlyk.
S tím jsme prošli územím do úkrytu. Byla jsem promoklá na kost a z mojí srsti se brzy začalo kouřit. Nic, co by mi mohlo nepokojit ostatní.. Prostě.. Se voda začala vypařovat až nakonec jsem dosáhla suché srsti.

Einar
Einar už stál někde uprostřed vlků. Vešli jsme zrovna do části, kdy promlouval o vlkovi s zeleným kabátcem, bez ucha. ''Hm?'' Oni je našli? Vlk se zeleným kabátcem.. Zastřihla jsem uchem. Bez ucha, se zeleným kabátcem.. Někde jsem ho někdy viděla.. Narovnala jsem se, očividně mi na první pohled něco došlo.. No, mlčela jsem.. Neslyšela jsem popis okřídleného a ostatní jsem vnímala jen na půl ucha, ale.. Wissfeoh! Vlk, který mi kdysi na hraničním pohoří vyčaroval pampelišku.. On.. Ne.. Tohohle by přece nebyl schopný, už kdysi mohl zabít na hranicích mě, ale on to neudělal. Tlumeně jsem zavrčela.. Musela jsem ho najít, musela jsem se ho zeptat..
Einar na nás promluvil.. Mluvil o naši matce. Chtěl nechat vyčistit Cindeřin kožich.. Položit ji na nejjemnější kožešiny, vysít kolem ni květiny... Rozloučit se, pohřbít ji. Pohledem jsem vyhledala členy své zbývající rodiny. Co jsme si.. přáli..? Aby žila.. Ale to není ve tvých silách.. Můj pohled pak zabloudil k Einarovi. Jedno z jejich posledních slov, ''Ona by si... Přála by si.. aby se stala součástí přírody.. Být všude kolem nás. A nejen nás, ale i celé Alatey.'' Já měla jiné přání, ale.. splnit to její? Možná by mi alespoň tohle pomohlo.. Možná..

Xander, Máta
Můj pohled zabloudil k otci. Mlčel.. Všichni mlčeli.. Pak můj pohled zabloudil k Mátě, která se pohledem ptala, zda může matčino tělo očistit. Mé povolení kývnutím dostala. A pokud Xander nechtěl nikoho k tělu pustit.. Inu, jednoduše jsem k němu přešla, otřela se o něj a snažila se jej udržet klidného.. Ač ve mě samotné to také vřelo. Pokud zůstaval v klidu, stejně jsem k němu došla, dala mu najevo že tu jsem pro něj. I pro své ostatní sourozence, ale to jsem jim grimasou dala najevo.. Jsem tu pro vás..

Snažila jsem se pak následovat ten slabý pach bylin, který tu ještě zbyl. Stopy na zemi zcela úplně mizeli. Ten déšť.. Horší počasí si vybrat nemohli! Takhle zmizeli úplně! Lehce jsem zavrčela, ale pak.. Ještě slabé stopy.. Viděl je i Podběl, protože po nich chvíli šel.
Pach jsem nedokázala už určit, slábnul. Byl už slabší než byl nahoře.. Skoro nečitelný. Stopy se pak rozdělili.. Jedny mířili hlouběji na louku, druhé zpět do hor. Byly by idioti, kdyby se vraceli přes hory, ne? Jistě pokračovali dál! Podívala jsem se na Stinu, zcela rozhodnutá, že jdeme po těch, které od hor vedli dal. (/Dohodnuté reakce pro urychlení hry) ''Museli jít tudy..'' Řekla jsem, no.. nezdálo se že by se to Stině příliš zamlouvalo.. ''Ale oni..'' Ne.. Nebyl čas si hrát na hrdiny.. Na jaké hrdiny, přece ji zabili členku smečky, které má jednou Alfovat, to to nechá jen tak!? Nad mou srstí opět začali poletovat jiskry.. Zavrčela jsem. Nakonec.. jsem šlehla ocasem a z odeznívajícím vrčením se mi spustili z očí slzy, které naštěstí přes déšť nebyly vidět.. Se oheň začal opět uklidňovat, ''Fajn, ať je po tvém.'' Prosekla jsem, znovu šlehla ocasem a spolu s ní zamířila opět do hor.. Však já je jednou najdu, ať už s vámi, nebo bez vás. O jak jednodušší by bylo, nedokázat se vyjádřit jako Podběl? Jemu se ale tedy cestou nahoru dostalo minimálně omluvného pohledu.. Nezasloužil si mě vidět takto, ale.. jen velmi těžko se to ovládalo.. Vždyť mi matka.. zemřela před očima..

-> Úkryt Alatey

<- Hraniční pohoří

Cesta ubíhala celkem tiše, hleděla jsem před sebe a zkušeně hory slézala dolů. Ač jsem si samozřejmě i tak v tomhle lijáku dávala pozor. V tom na mě začala mluvit Stina. Ten chladný pohled, který se mě držel jsem zapíchla do ní. Minimálně ji to mělo dát najevo, že její slova poslouchám. Ano, samozřejmě že má matka zemřela statečně. Bránila vše na čem ji kdy záleželo a přišla díky tomu o život. Měla jsem chuť ji odpálkovat.. Ale.. Jednou se měla stát Alfou po Einarově boku. Mojí Alfou a nejspíš se mě snažila.. snad povzbudit? Tyhle slova byly momentálně.. úplně zbytečné. ''Raději to v sobě prozatím ponechám.'' Podběl svým pohledem, zdá se, souhlasil s ní. ''Kdybych to teď vypustila, neudržím to na slabé rovině.'' Odsekla jsem. Věděla jsem, že když teď ten oheň půjde ze mě ven.. Nechtěla jsem být na Stinu taková.. nikdy jsem taková nebyla.. prostě jen zapálená vlčice pro všechno a touha ukázat se.. Ale teď? Tohle bylo trauma na celý život.. Vnitřně jsem tolik běsnila, smutnila. Chtěla jsem křičet na všechny strany, nechat vzplanout první věc na kterou narazím.. Nechat ji shořet na popel.. Ale co jsem nejvíc chtěla.. Chtěla jsem najít ty vetřelce, kteří si dovolili narušit můj domov a vzít mi milovanou osobu.
Nakonec Stina ze sebe vypustila něco mnohem rozumnějšího, hledat stopy, než úplně zmizí. V bahně bylo několik stop, ale ty se tu tak různě křížili a pach.. ten byl už také ta-tam. Velmi-velmi slabý a nikam by nás nezavedl.
Ale co mě zaujalo, tak hliněné cosi podobné misce.. Přišla jsem k tomu a snažila se chytit stopu.. Jediné co jsem však cítila byly zbytky Plazivce, jenž se jeho vůně taky pomalu v oblaku dešti rozplýval do neznáma, zvlášť když miska se plnila dešťovou vodou. ''Asi mám stopu..'' Hekla jsem ke Stině a Podbělovi. Sic nás tohle už nikam nezavede, ale jistě to značilo že tu někdo byl. Ale byly to naši pachatelé?

Čas kvapil. Déšť si sebou bral všechny stopy. Obloha možná smutnila nad odchodem mé matky, ale taky si brala vše co nás mohlo zavést k dopadení vraha. Za velmi krátkou chvíli jsme byly všichni promočení, ale nic mě nemohlo zastavit.. Stopy.. Najít stopy nemůže být tak těžké.. Bude to jako lov, akorát na vlky..
To už mě Einar zmínil.. Do skupiny s Podbělem a Stinou. Slova, jenž Einar Stině pověděl.. přes déšť, přes hromy, jenž se na ostrovy blížili.. neslyšela jsem je. V hlavě jsem měla jen to jediné. Jakmile nám Einar přikázal směr kde, přikývla jsem. Stina s Podbělem již vyrazili.. a já za nimi. Bojovala jsem nyní v sobě sama se sebou, měla jsem chuť vypustit ten oheň ven. Chtěla jsem spálit všechno v dosahu na popel...
Mlčela jsem, a kdyby pohled dokázal zabíjet, pravděpodobně by teď zabil každého.. Kdo si dovolil zabít mou mámu? Zaslouží si trpět...

-> Kvetoucí louka

<- Úkryt Alatey

Pršelo. Pršelo hodně. Einara už jsem viděla jen v dálce. A tak jsem zrychlila do kroku. Všude, cestou k Einarovi, vedla krvavá stopa, kterou déšť pomalu nechával mizet. ''Mami.. Já..'' Zašeptala jsem a zamířila jsem k Einarovi.
Krátkou chvíli přede mnou přišel i Podběl. Rozhlížela jsem se, snažila se chytit pach. Ten.. pomalu mizel a stopy tu již byly jen víceméně po boji. Pach vlčice.. Cítila jsem ho někdy? Možná jsem se s ním jednou či dvakrát stihla minout..
Z oblohy přiletěla Poštolka, které jsem ještě nestihla vymyslet jméno.. ''Prosím, že jsi odsud viděl odcházet dva cizí vlky?'' Ale jejímu vřískotu jsem nerozuměla, přesto jedním směrem zamířila..
Podívala jsem se na Einara, plná odvahy, která dřímala i Cindeřině nitru, odhodlaná ty vrahy najít. Poštolka se tak nějak namířila směrem ke Kvetoucí louce, a čekala zda ji budu následovat, ale přesto jsem si neodvážila projít přes Einara, aniž by to svolil.

Cinder
Všechno se seběhlo tak rychle.. Ve mě se hromadil vztek, který se míchal se smutkem, protože Šalvěj.. doporučila rozloučit se. Dění okolo jsem vnímala jen na půl ucha, pro mě byl aktuálně svět jen matka, otec, sestra a bratr. Máma mluvila jen velmi ztěžka.. Stane se součástí Matičky země, bude kolem nás.. Einar ten ji ujistil.. Máma mu vypadala vděčně.
Ukápla mi slza, když se na mě usmála. ''Já miluji tebe.. Mami, sakra.. Nejsme připraveni..'' Měla nás navždy opustit, nikdy jsme se nestihli pořádně sblížit a teď měla odejít navždy. Einar vypadl z úkrytu, šel na hranice. Několikrát jsem mrkla, z očí mi vyletěla slza. Podívala jsem se směrem z úkrytu ven. A pak znovu na matku, která... už nedýchala. ''Jdu.. Najdu je.. Za každou cenu je najdu.'' Z hrdla se mi ozvalo tiché zavrčení, cítila jsem uvnitř sebe stoupající oheň, který se toužil dostat ven.. Podívala jsem se na rodinu.. A s tím jsem se rozběhla za Einarem a dalšími vlky, kteří šli ven hledat vetřelce.. Nedokázala jsem jen tak sedět.. Máma.. Máma by taky jen tak neseděla na zadku!

-> Hraniční pohoří

Cipher
Ta si samozřejmě nemohla nechat ujít šanci mi pozvání zkazit. ''Háha...'' Protočila jsem očima. Byly jsme zadobře? Nebyly? Jen aby se v ní čert vyznal! ''Říká ta co pokaždé se kočkuje s Taiclarou.'' Procedila jsem skrz zuby. Podívala jsem se na Podběla omluvně. Holt, no co!

Einar Tiara- pohled
Když jsem před Einarem stála vedle Stiny, rozhodně se nezapomněla přidat i má drahá sestřička, ale ani velectěná Clára. Nakonec také Sierra, jenž plánovala teda s Mercerem rodinu. Stáli jsme před Einarem a čekali na jeho rozsudek.
Začal Stinou a Sierrou... Pokračoval pak námi třemi. Nový post.. Ne Delta. Na tu jsme byly příliš mladé, ale mohli jsme získat zcela a kompletně nový post Epsilon. Cipher a Taiclara.. Ty ani jedna nedostali Einarův úkol, svěřil je do rukou Hanky. Pak zmínil mě. Podívala jsem se na něj svýma oranžovýma očiskama a očekávala jsem co přijde. Narovnala jsem se a poslouchala... Tak trochu... Jsem stihla opět dostat kázání. Byla jsem odvážná avšak zbrklá, musela jsem se naučit zpomalit a získat pokoru. Moje učednictví se rozšířilo pod vedení Tiary a dalších vlků, naučit se jak se loví v jiných smečkách, v různých prostředích. Poušť byla jiná, než Tundra. Znělo mi to trochu složitě..
Vyhledala jsem pohled Tiary, která se na mě také zrovna usmála. Díky tomu jsem přesně dokázala vidět která to tedy byla a úsměv jsem ji opětovala. Poté jsem vrátila pohled k Einarovi. ''Rozumím, pokusím se svůj úkol splnit svědomitě a přiučit se novým věcem.'' Vždyť víc jsem neměla co říct.

Xander, Enigma, Cinder- všichni~
Pak už byl povolán můj otec, jako někdo kdo mohl být první Gammou smečky. Začal přednášet svůj úkol a poslouchala jsem jej. Jenže... Einar se v otcově vyprávění podíval za nás všechny jako kdyby viděl ducha.. Jeskyni provoněl pach krve. Zvuky zděšení, Enigma začal křičet..
Z hrůzou jsem se otočila a to co jsem spatřila... ''Mami..'' Zamumlala jsem, tlapky mi ztěžkly a z očí se vyřítili slzy. Táta se snažil mámu ošetřit, jedno z Einarových vlčat začalo tahat Šalvěj k mámě.. Máma.. Byla zraněná, vážně zraněná.
Nakonec jsem hrdelně zavrčela, své tělo donutila do pohybu, začala jsem se rvát přes dav vlků, abych se dostala ke svému otci, bratrovi a mámě. Šeptala.. Jen velmi, velmi těžko.. ''Netopýří vlk... Vlčice s divnou krví..'' Zamumlala jsem. Otřela jsem hlavu o tu její, krev ne-krev. ''Mami..'' Kdo to mohl udělat? Kdo mohl mámu tak zřídit? Proč jsme ji nenašli ještě před srazem? Nemusela nebezpečí čelit sama... Můj pohled se stočil na Einara, poté na Šalvěj i Sierru. Z mé srsti začali poletovat jiskřičky ohně, zoufalství, strach a především vztek mnou začínal bublat. Každý se chtěl pomstít za tento čin, ale já se podívala na otce, také dost zuřil. Zuřili všichni. Já jsem zuřila.