Příspěvky uživatele

< návrat zpět

← Les u Mostu

Nezazlíval jsem jí, že mě tam nechala, byl jsem dost samostatný na to, abych si poradil, i kdyby se rozhodla pro mě nevrátit. Měl jsem alespoň čas se po lese trochu porozhlédnout, nasát nové pachy. Bylo však nakonec příjemné překvapení, že se pro mě vlčice vrátila, a tak jsem jí dokonce věnoval i cosi jako malý úsměv. Ačkoliv jsem byl zvyklý putovat sám, z určitého hlediska mi samota dlouhodobě nedělala dobře. Kráčel jsem lesem a díval se zaujatě všude kolem. Vypadalo to, že vlčice teď odpovídat nechtěla nebo si jen potřebovala srovnat slova, aby mohla odpovědět. A když začala mluvit, už jsme byli v jakési džungli, která byla zahalena mlhou. Vzduch tu byl těžký a vlhký, a přesto právě tady se vlčice rozhodla mluvit. Zaujatě jsem na ní pohlédl. Ale spíš než hypnotizovat jí pohledem v očekávání plné odpovědi, jsem se zaměřil na cestu před svýma tlapama, zem pod svýma nohama, a na okolí, které nás pronásledovalo. Kdo ví, co tady mohlo číhat, ale necítil jsem se tu úplně bezpečně. Ještě navíc, když jsem se cítil slabý a i zemi kolem jsem necítil tak silně. Z jejích slov bohužel vyplynulo, že tohle místo je tedy spíše vězení a není odtud cesty úniku. "Zajímal by mě důvod, proč jsem skončil zrovna tady" přiznal jsem po chvilce a zavrtěl mírně hlavou. Džungle se začínala rozprostírat a před námi se pomalu ukazovalo cosi jako vchod .. Brzy jsem pochopil, že je to vchod do oné svatyně, kam vlčice mířila. "Poohlédnu se po okolí" rozhodl jsem téměř okamžitě, podvědomí mi říkalo, že dovnitř teď jít nemohu nebo neměl bych a hodlal jsem hlas přírody respektovat. Pomalu jsem tedy zastavil a pohlédl na černobílou vlčici. "Setkáme se tady, mám ještě spoustu otázek" odvětil jsem k ní a pohodil pomalu ocasem pod úrovní středové osy těla. Nechal jsem jí jít a sám se dal do prozkoumávání okolí svatyně.

← Most

Díval jsem se pod tlapy, abych nespadl, ale propast i most byly rychle překonány. Pohlédl jsem na vlčici a zeptal se jí, co je asi tak pod tím mostem. Její odpověď mě celkem usadila, nejspíš to nebylo nic zajímavého a neměl bych přemýšlet nad vším tak moc. Pousmál jsem se a střihnul uchem do strany, když hned na to navázala odpovědí na mou otázku. Takže s magiemi je to tu jinak. A očividně tu existuje i nějaká měna, za kterou se dají ty dovednosti získat nebo jak to nazvat. Přivřel jsem oči. "Myslím, že ta mlha v tý propasti může pro některé evokovat něco nebezpečného. Co je skryto, vlky často děsí" řekl jsem k ní zamyšleně, ale odpovědět na obchod a jeho majitele jsem už nestihl, protože se Stina rozhodla, že musí něco vyřídit. A já měl počkat. Sice jsem chtěl něco namítnout, ale vlčice už byla pryč. Sám pro sebe jsem si povzdechl. Ale pokud se hodlala pro mě vrátit, mohl jsem se alespoň na chvíli zastavit, rozhlédnout se a vstřebat první dojmy z nového. Takže můj pohled putoval všude po tomhle lese, kde jsem se ocitl. Cítil jsem mnoho vůní i pachů dalších vlků, kteří tudy v blízké době minulé prošli. Bylo tu hodně pachových stop a vypadalo to, že jsem měl vlastně docela štěstí, že jsem se sem dostal a vůbec jsem ten pád přežil. I tak mi však bylo trochu smutno, protože nejspíš nenajdu cestu zpátky domů. I když možná pokud zesílím a vypiluju svoje schopnosti a dovednosti, možná se mi potom otevřou možnosti se odtud dostat. Zatím musím pracovat s tím, co mám. Z myšlenek mě vytrhla až vlčice, která se zjevila v dálce a došla ke mě. Pokynula mi mlčky hlavou, abych jí následoval a já odlepil své tlapy od země, abych jí následoval. "Dovol mi otázku.." promluvil jsem k ní cestou, kdy jsem jí následoval dál. Bude pro mě důležitý znát cestu do té svatyně. Budu potřebovat zapracovat na svých schopnostech a vypracovat se. Chvíli jsem mlčel, ale pak jsem s ní srovnal krok a pohlédl na ní. "Dá se odtud nějakým způsobem dostat?" vyslovil jsem tu otázku nahlas.

→ Mlžná džungle (přes Ovocný lesík)

← Temný les

Chvíli jsem si bloumal ve svých myšlenkách, zatímco vlčice byla tiše také. Nejspíš neměla moc potřebu mluvit, ale to mi až tak nevadilo. Stačilo mi tentokrát, že nemusím putovat pro jednou osamotě, ačkoliv jsem neměl nejmenší tušení, kam mě vlčice zavede. Ale mířila na nějaké cvičiště, což bude jistě zajímavé.
Brzy jsme došli k mostu, který nevypadal vůbec stabilně, ale můj cíl byl jasný. Překonat ho, abychom mohli jít dál. A tak jsem za ní na most vkročil a šel jsem s hlavou nataženou rovně, abych viděl na své tlapy, kam šlapu, ale i na okolí, kdyby se most náhodou začal hroutit nebo cokoliv. Byl jsem možná až příliš klidný. Stina, vlčice přede mnou, by se chovala jinak, kdyby to bylo tak nebezpečné, jak to vypadalo. Vzhledem k tomu, že to tu s největší pravděpodobností znala. Prošla tudy možná mnohokrát. To jsem netušil, ale šla jistě, tak tedy to nemohlo být tak nebezpečné. Následoval jsem jí až na druhý břeh propasti, nad kterou se most rozepínal. "Víte.. Tedy víš, co je dole pod tím mostem?" zeptal jsem se jí zaujatě a zvědavě, zatímco jsem pokračoval v cestě dál. "Jak vlastně se dá zlepšit taková magie? Taky u onoho mistra?" zajímalo mě, když jsem tak přemýšlel, jak slabě cítím zemi pod nohama. Ale stále jsem jí cítil, moje magie uvnitř mě byla. Pocitově to ale bylo jako kdyby se vrátila do té štěněčí skořápky, ve které se zrodila.. v mém vlčecím tělíčku, a postupně jsem jí musel vypilovat do dokonalosti. Připadalo mi to podobné a zajímal mě způsob, jak se zlepšit a získat ty schopnosti zpátky.

→ Les u mostu

← Nížina hojnosti

Možná jsem z toho přesunu na tohle území byl trochu .. smutný? Chtěl jsem se vrátit zpátky k rodině, do smečky, kde jsem byl šťastný a kdybych neudělal tu fatální chybu ve svém rozpoložení, neskončil bych tady. Možná jsem si to trochu vyčítal? Asi ano. Ale nedal jsem na sobě znát nic, co by vlčici napovídalo, že takové myšlenky mám. Byl jsem klidný, přátelský, nechoval jsem se nijak odtažitě nebo s hrozbou. Ačkoliv vlčice se nechovala nijak s hrozbou též, něco v jejím tónu hlasu a podle vystupování mi napovídalo, že by možná ocenila ticho a samotu. Možná jsem se také mýlil. Někdy bylo obtížné se naladit na vlnu jiných vlků.
Zaujatě jsem zastřihal ušima a zadíval se do černo-bílé tváře vlčice, která mě uvedla do omylu. Tohle místo tedy nebylo nijak obyčejné.. Ale bez mé chyby, bych tu nebyl. "Ostrovy, moře, portál" zopakoval jsem tři slova v její větě a pousmál se. "To bude zajímavé tady být" řekl jsem nakonec mírně zvesela a pohodil ocasem, který doteď volně splýval dolů k zemi. Vešli jsme brzy do lesa, kam sluneční paprsky téměř nedopadaly. Celkem by se tomu hodil název temný les nebo něco takového. Kráčel jsem za vlčicí nebo mírně po jejím boku a přemítal nad svýma myšlenkama. Chvíli jsem byl ticho, dokud se mi nedostalo další odpovědi. "Budu, děkuju" věnoval jsem jí malý úsměv. Ostatně měla pravdu, možná to byl začátek s čistým štítem, ale to stále neměnilo nic na tom, že jsem toužil se dostat domů. Když odešla moje sestra i můj bratr, zůstal jsem doma vlastně jediný a nikdy jsem neměl potřebu odcházet. Ale jí.. jsem musel najít a našel.. Trochu jsem pohled upřel kamsi dolů, ani jsem se nepozastavoval nad tím, že vlčice na představení hned neodpověděla, protože ostatně.. ne každý se třeba chtěl seznamovat. Když jsme ale procházeli lesem, i přes mé vnitřní rozpoložení, jsem dával pozor na okolí a našlapoval s určitou jistotou a lehkostí. A pak mi vlčice řekla své jméno, načež jsem k ní zvedl pohled. "Stina Ezra.. Tak tedy těší mě Stino" koutky tlamy jsem zvedl do malého úsměvu a upřel pohled dopředu, kde se před námi rýsovalo cosi jako most. Vypadal rozhodně nestabilně, nechápal jsem, jak to mohlo udržet dva vlky. Ale když už jsem tady byl.. Proč nezkusit zažít nějaké to dobrodružství? Někdy vlk musel riskovat, pokud chtěl něco získat. To jsem věděl z lekcí od mého otce. Ale co víc bylo důležité.. Bojovat s chytrostí.

→ Most

← Tundra

Vlčice nevypadala nepřátelsky, nevyjadřovala žádnou hrozbu, ale i přesto mě celkem udivil její ledový pohled. Že by prostě tam odkud pochází, byly emoce slabost? I takové názory existovaly, vyprávěla mi o nich moje družka. Kráčel jsem v klidu za ní, moje tlapy dopadaly na zem a jeden by řekl, že budu dělat hluk se svým mohutným tělem, ale opak byl pravdou. Kupodivu jsem měl lehké kroky, opatrné a zároveň jisté. Příroda pod nohama mi napovídala, ať jdu dál. "Chcete říct, že tohle není nějaké obyčejné místo, jako každé jiné?" zeptal jsem se po chvilce celkem udiveně. Vlčice právě vyvrátila mou myšlenku, že je to prostě jen obyčejné místo, kam jsem se náhodou dostal. Lehce jsem se ale usmál, protože to vlastně nevadilo. Nic nebylo tak hrozné, aby to nemohlo být horší a vlk se ve finále ve všem musel naučit chodit. Měl jsem obrovskou výhodu, že jsem to nebral jako něco zlé a rychle jsem se dokázal přizpůsobit nové situaci kolem.
Podle toho, kudy jsme šli, jsme jistě mířili na jih. Sledoval jsem cestou po očku ty hory, kolem kterých jsme procházeli a přemýšlel jsem, zda otec smečku zvládne sám, když jsem odešel. A navíc to vypadalo, že se jen tak domů nevrátím. Nadechl jsem se k otázce, ale vlčice mě předběhla. "Můžu tykat?" zeptal jsem se na první otázku. Nechtěl jsem být nezdvořilý a některé vlčice to mohlo urážet. Ale ona mi tykala automaticky, tak mě napadlo se hned zeptat na tuhle důležitou věc. Přemítal jsem nad jejími slovy. Místo, kde může vlk zesílit. "Takže něco jako cvičiště?" vypadlo ze mě zamyšleně. Ani na chvilku jsem za vlčicí nezaostával, držel jsem s ní krok. Avšak další slova mě trochu znepokojila. "Proč?" není to nefér? Nebo naopak.. Nějaká magická síla tady chce všem vlkům dopřát nový a férový start? Dobře, takže budu muset pracovat s tím, co mám a o co jsem přišel a znovu se vypracovat tam, kde jsem byl předtím. V ohledech mé síly a možná dokonce magie. Bylo to trochu zvláštní, jako kdybych začínal jako vlče a vším musel procházet znova. Ale byl to dobrý první cíl, který jsem si dal, a který mi rozhodně pomůže se s věcmi lépe srovnat. S malým úsměvem jsem na vlčici pohlédl. "Jsem Warg. Hádám přízviska tu nehrají roli, takže jen Warg.." představil jsem se.

→ Temný les

Bylo to dlouho, ani jsem si nevzpomínal jak dlouho, kdy jsem naposled putoval nebo jakkoliv komunikoval s dalším vlkem. A upřímně řečeno už mi přítomnost dalších vlků začínala chybět, i když jsem byl zvyklý putovat o samotě. Možná proto mě instinkt navedl oslovit černo-bílou vlčici v dálce, která čím blíže jsem byl, tím více vypadala jako že moc nestojí o společnost. Přeci jen mi nakonec věnovala pohled. Zdálo se, že měla někam namířeno, a ani ona, ani já jsme nevydávaly nějaké hrozivé signály. Takže jsem se nemusel bát, jen možná neměla chuť mluvit. Což bylo pochopitelné. Vlci byli různí, i u mě doma, i na různých místech světa, určitě i tady. Chtěl jsem něco říct, abych se nějak představil nebo něco, takže se má tlama jen slabě pootevřela, když v tu ránu mě vlčice předběhla. Nový? chvíli mi to hrálo v hlavě. Nebylo tohle stejné místo jako každé jiné? Nejspíš viděla na mé tmavé srsti ještě kapky vody nebo nejspíš už tu byla dlouhou dobu a věděla, jak to tu chodí. Možná bylo štěstí, že jsem k ní zamířil. Avšak víc neřekla, jen němě naznačila a já porozuměl. Přátelsky jsem se usmál a vlastně jsem ani netušil přesně proč, vydal jsem se za ní. "Teď před chvílí jsem se probral támhle u moře" řekl jsem k ní obyčejně. "Jste tu asi dlouho, že Vás to nepřekvapuje?" optal jsem se jí klidně a pokračoval v cestě za ní. Možná to mohla být past, ale já dal na své instinkty, které mi říkaly, že určitě nebyla. Vlčice působila jako někdo, kdo si nemá potřebu cokoliv dokazovat. Podle její stavby těla by se možná dalo i uvažovat o tom, že byla kdysi nebo teď bojovník, obránce nebo podobně. Možná jsme v tomhle nebyli tak vzdálení, a nebo naopak byli. Tohle byly každopádně jen úvahy, které jsem si pro teď nechával pro sebe.

→ Nížina hojnosti

← Minulost

Když se pod mýma tlapama otřásla zem, hora mě seslala do hlubin moře. To byla poslední vzpomínka na místo, kde jsem býval a jenž jsem nazýval domovem. Příroda kolem mě se mi najednou zdála poněkud slabší, ale vědět, že je tu, mi dávalo dostatečné jistoty, že jsem naživu. A byl jsem. Brzy se mi podařilo otevřít oči a krátko na to vstát na své nohy. Oklepal jsem ještě navlhlou srst a měl neskutečné štěstí, že tady nemrzlo. Večer na nebi vytvářel krásnou melodii, stejně jako příroda tady mi připadala jednoduše krásná. Ale to by mi nejspíš připadala všude. Nemělo smysl se ohlížet vzad, musel jsem pokračovat kupředu a to jsem věděl. Tam vedla jediná cesta, zpět se vrátit nedalo. Zhluboka jsem se nadechl, zapnul své smysly a vydal se do vnitrozemí.
Cestou jsem si prohlížel okolí, vypadalo to, že jsem se nacházel někde na severu a když jsem pohlédl na jih, zdálo se, že se tam rozprostírá mnoho půdy. Potom před mám nosem byla hora a něco mi říkalo se vydat k ní. Nakonec jsem však zachytil pachy vlků, a brzy také viděl v dálce obrys černo-bílého vlka, nebo spíš po pachu vlčice. Chvíli jsem váhal, nakonec jsem se přeci jen s jistotou kroku vydal za onou vlčicí, která by mohla vědět, kam jsem se to dostal. Bylo tu všude kolem mnoho různých pachů, ale vlčice, ke které jsem mířil, byla jediná v dohledu. Neznal jsem jí, takže bylo třeba nějaké obezřetnosti. "Zdravím" zastavil jsem kus od ní a snažil se, aby postavení mého těla nepůsobilo hrozivě, jako spíš neutrálně. Stál jsem silnýma tlapama pevně na zemi a očima sledoval celou situaci, kdyby bylo potřeba jakkoliv reagovat.